Jednička v roce 2022 překvapila a stala se hitem na streamech, kde si to získalo pozornost diváků díky strachu z výšek. Bylo jasné, že pokračování dorazí brzy. Letos se dvojka do kin 24.09. 2026 i k nám dostala na rozdíl od jedničky. My v redakci jsme byli poměrně zvědaví s čím tentokrát přijdou tvůrci a zda se jim podaří znepříjemnit diváka i u pokračování. Nebudeme to na úvod prodlužovat a jdeme se podívat, co říkáme na pokračování. Tohle je recenze redakce na snímek Na hraně smrti 2: Deadpoint.
Recenze redakce na snímek Na hraně smrti 2: Deadpoint
Po tragické ztrátě sestry Hunter se Jax rozhodne čelit svému strachu a vydá se s její bývalou přítelkyní na nebezpečný výstup, který má uctít památku Hunter. Zatímco se jako na laně pohybují po nebezpečných prknech hory Kwan, uvězní je děsivý sesuv kamení 1 524 metrů nad zemí. Tváří v tvář scénám vyvolávajícím závratě, temným pravdám a krutým zvratům musí Jax čelit svým nejhlubším strachům, aby bojovala o přežití a našla vnitřní smíření. (Vertical Entertainment)
Tom Bejvl
Na hraně smrti 2 sice nepřináší nic, co by původní film zásadně překonávalo, zároveň se ale nechce spokojit s pouhou kopií. Bratři Spierigové zachovávají základní survival koncept, přidávají k němu ovšem výraznější béčkový nádech, několik přepálenějších momentů a snahu posunout sérii trochu jiným směrem. Výsledkem je překvapivě zábavná podívaná, která sice často vyžaduje přimhouření očí nad fyzikou, CGI i některými scenáristickými berličkami, v rámci svých třímilionových mantinelů se ale snaží vytěžit maximum. Režijně navíc dvojka dokáže nabídnout několik povedených a stylových momentů, přičemž atmosféra funguje lépe, než by se od podobně levného pokračování dalo čekat.
Problémem zůstává především snaha dodat filmu větší emocionální a charakterovou hloubku, která ne vždy působí přirozeně a místy slouží spíše jako záminka k dalším dějovým zvratům. Na hraně smrti 2 tak rozhodně není bezchybným pokračováním a v mnoha ohledech jde stále o variaci na to, co už divák viděl minule. Zároveň je ale sympatické sledovat, že se tvůrci pokoušejí zdánlivě omezený koncept někam posunout, místo aby pouze zopakovali originál. Výsledkem je béčkovější, místy překvapivě utržená a především zábavná dvojka, která sice svůj potenciál nevyužívá naplno, úplným výplachem ani bezduchým derivátem původního filmu ovšem rozhodně není.
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Vertical Entertainment
Marek Lízal
Pokračování fajn jedničky, která měla svoje chyby, ale strach z výšek dokázala vyvolat parádně. Šel jsem na tohle do kina v době levného víkendu, takže za 80 Kč to znělo dost fajn takovou možnost nevyužít. Po odchodu z kina jsem si ale říkal, že i za takovou cenu ten film nestál. Na hraně smrti 2 je totiž zoufalá, levná, trapná a předvídatelná podívaná, které chybí kvalitní režie, produkční stránka a smysluplný scénář, který to celé podkopává do podprůměrné a nudné podívané.
Snímek navazuje na první díl, kdy postava Jax je sestra zesnulé Hunter a s její bývalou kamarádkou se vydají na nebezpečný výstup, který má uctít památku Hunter, která tento výstup měla ve svém deníčku. Místo je dobře vymyšleno, zápletka taky, ale jsou okolo toho vystavěny trapný zvraty, které jsem často nechápal, proč se dějí a musím tohle sledovat místo těch napínavých scén, kde se mám bát, jestli nějaká postava nespadne.
Postavy jsou otravné, dialogy jsou hloupé, nedokáže to vzbudit žádnou emoci a celé to hnusí zelené plátno, které se nepovedlo. Je vtipné, že záběry vypadají hnusně, ale jakmile se v jeden moment začne postava dívat skrz kameru, že si něco natočí, tak to vypadá líp než v tom filmovém záběru. Ach jo. Kvůli tomuhle prostředí nepůsobí uvěřitelně a děsivě, jak postavy říkají a jak vlastně by celá situace měla ve skutečnosti působit. Naštěstí se najde pár momentů, kde boj o přežití jsou celkem napínavé, ale mnoho toho nezachrání u tak slabého snímku. Co nejvíce dokáže vyvolat tu správnou atmosféru jsou občasné záběry z první osoby.
Na hraně smrti 2 je za mě velký sešup dolů oproti jedničce a nedoporučuji ho. Občas jsem se musel během sledování držet, abych se nezačal smát na celý kino. Je to fakt někdy jako kdyby to psalo dítě. A výstavba pro budoucí trojku beru jako špatný vtip, po kterém ani nemám zájem dál tuhle sérii sledovat. To už nebude mít s tím bojem o život ve výškách nic moc společného. Jestli to teda bude více mířit na vztahové problémy a podobně, tak to bude chtít lepší tvůrčí práci. S takovou to bude trapnost ve stylu druhého dílu.
Hodnocení: 3/10
Tohle byla recenze redakce na film Na hraně smrti 2: Deadpoint. Doufáme, že se vám článek líbil.
Loni se psalo o tom, že slavná a ikonická hororová série Saw se vrací pod křídla původních tvůrců. Po kreativních neshodách byly práce na 11. díle této série zrušena a práva na značku putovaly od Twisted Pictures k Blumhouse a Atomic Monster. To znamená, že původní tvůrci James Wan a Leigh Whannell se zase budou podílet na budoucnosti této značky, která jim započala kariéru.
Film Saw z roku 2004 vznikl jako ultra nízkorozpočtový film. Vyprávěl příběh zvráceného sériového vraha, který umisťoval oběti do propracovaných, smrtících pastí, z nichž bylo bolestivé uniknout. Stall se z toho obrovský hit, který dal vzniknout franšíze s hodnotou miliardy dolarů. Naposledy jsme mohli vidět v roce 2023 film Saw X, který celosvětově utržil 112,8 milionu dolarů.
Nový snímek bude mít na starost režisér Mike P. Nelson, který stojí je umí točit solidní béčkový krváky. Natočil reboot Pachu krve, loňský remake Tichá noc, krvavá noc a natočil také krátkometrážní snímek Sweet Revenge, který vznikl při příležitosti 45. výročí série Pátku třináctého. Letos bychom od něho měli ještě vidět novou Anakandu s názvem Beware Boiúna. Za scénářem stojí dvojice Gregory Weidman a Geoffrey Tock, kteří stojí za filmem V měsíčním světle.
Nelson ve svém vlastním prohlášení dodal: „Greg, Geoff a James vytvořili tak divoký scénář, který přináší tajemství originálu a zároveň zkoumá nové, šílené a krvavé nápady, které tak dobře zapadají do brutálního morálního kompasu série. Hry můžou začít!“. Producent James Wan dodal: „Natáčení původního filmu Saw pro mě byl zásadní zážitek, takže bylo nezbytné najít režiséra, který by tomuto světu vzdal hold“, uvedl Wan ve svém prohlášení a pokračoval slovy: „Mike má syrový, osobitý filmařský hlas s invenčním přístupem k žánru a věřím, že do série přinese něco skutečně jedinečného a speciálního.“
Zdroj: Lionsgate
Kdy dorazí nový Saw není známo, ale dá se očekávat, že to bude do dvou let i možná dříve, uvidíme. Série Saw má za sebou deset filmů a je otázka zda dokáže série ještě přijít s něčím novým a svěžím. Plus je otázka jestli se vrátí Tobin Bell a jak moc se na předešlé díly bude navazovat, ale v tuhle chvíli můžeme jen spekulovat.
Těšíte se na nový Saw? Máte rádi tuhle sérii? Chcete pokračování předešlého dílu nebo restart série?
Co kdybychom vám vyprávěli o vynálezu století? Jeden pár, jedna pravda, která vyjde najevo. Fanny (Alexandra Lamy) a Tom (François Cluzet) jsou šťastně manželé už 20 let. Jednoho dne však vyjde najevo tajemství: Fanny nikdy nezažila orgasmus. Tom, inženýr, se proto rozhodne přijmout odvážnou výzvu: vytvořit předmět, který revolučním způsobem změní ženské potěšení. Společně se vydávají na tuto stejně bláznivou jako dojemnou cestu, která promění jejich vztah…
Michael a Brigitte Lenkeovi jsou německý manželský pár z Bavorska. Michael byl technicky zaměřený vynálezce a kolem roku 2014 pracoval na nápadu, který měl využívat pulsující proud vzduchu ke stimulaci klitorisu. Výsledkem se stala technologie Pleasure Air, na níž byl následně založen Womanizer, jeden z nejznámějších ženských stimulátorů. Tento skutečný příběh se stal základem pro film Dobrá vibrace, komedii režisérky a scenáristky Reem Kherici s Françoisem Cluzetem a Alexandrou Lamy v hlavních rolích. Na první pohled se může zdát, že jde o komedii s poměrně absurdní zápletkou, na ten druhý se nicméně ukazuje, že tato komedie přeci jen skrývá něco trochu víc.
Dobrá vibrace – Lechtivé téma zpracováno citlivým způsobem
Zdroj: Vendôme Films
Tom v podání Françoise Cluzeta je šikovný, ale nepříliš doceněný inženýr, který nedávno přišel o práci. Úspory postupně dochází, a tak hrozí, že bude muset prodat dům, ve kterém prožil prakticky celé dosavadní manželství. A do toho mu jeho žena Fanny v podání Alexandry Lamy prozradí, že nikdy nezažila orgasmus. Pro manžela je zjištění něčeho takového samozřejmě potupou, i proto se se svou ženou začne snažit, aby mohla orgasmu dosáhnout. Od série patálií přes nečekané komplikace až po odhalení něčeho, co může tomuto manželskému páru změnit (nejen) sexuální život.
Fakt, že za touto komedií stojí žena, nejspíše hraje roli v tom, že je toto snadno lechtivé téma zpracováno tak citlivým způsobem. Na poměry komedií, které pojednávají o sexu, je Dobrá vibrace poměrně cudná. Je pak na každém, jak moc to bude brát jako zásadní chybu. Absenci expresivní erotiky nicméně Lamy a Cluzet v hlavních rolích kompenzují výtečnou a uvěřitelnou chemií. A ta jim funguje nejen v komediálních scénách, ale i v momentech, kdy se začíná hrát na trochu vážnější a emocionálnější strunu.
Poměrně odvážná komedie, která může vyvolávat úsměv i v nevhodných chvílích
Zdroj: Vendôme Films
Je snadné Dobrou vibraci označit za poměrně odvážnou komedii – už jen proto, že se otevřeně pouští do tématu ženského orgasmu, sexuálního uspokojení a tabuizované otázky, o níž se ani v dlouholetých partnerských vztazích nemusí vždy snadno mluvit. To ostatně ilustruje Cluzetův hlavní hrdina, kterého zásadní odhalení a snaha se s ním vyrovnat zavádí do nepříjemných situací, při kterých nezůstane minimálně jedno oko suché (doslova!). Dobrá vibrace je nicméně nakonec zajímavější, než se na první pohled tváří. Pod zdánlivě jednoduchou komediální zápletkou se totiž ukrývá příběh o dlouholetém manželství, ve kterém se dva lidé po letech soužití musí znovu naučit otevřeně mluvit o svých potřebách. Zpočátku se sice může zdát, že Toma žene kupředu jeho vlastní ego či mužská ješitnost, přes všechny neduhy se ovšem ukáže, že je to dobrý manžel, který chce pro svou ženu udělat maximum. A tahle cesta za „nápravou“ sexuálního života má i díky tomu sympatické srdíčko.
Kherici natočila komedii, která dokáže poměrně dobře balancovat mezi humorem a vážnějšími momenty. A to i způsoby, které ze zdánlivě nepříjemných situací dokáží vytěžit alespoň drobky komediálního zlata. Snadno by přitom mohla hrozit až děsivá přítomnost laciných vtipů, ty ovšem překvapivě (alespoň většinu času) absentují. A Dobrá vibrace tak může vyvolávat úsměv i v momentech, kdy hlavním hrdinům není úplně do zpěvu.
Ideální příručka pro tvůrce tuzemských komedií
Zdroj: Vendôme Films
Dá se snadno říct, že z námětu, který nabízí poměrně neotřelý prostor pro komedii i partnerské drama, Kherici nedostává úplně maximum. Na takové žánrové experimenty tu ani není prostor. Je to prostě poměrně vděčná francouzská komedie, která za pochodu dává jasně najevo, že by se z ní třeba česká předělávka (samozřejmě, že s Jirkou Langošem!) udělala snadno. Zároveň ovšem nepůsobí tak úplně rutinně, což dokládá nejen scéna, která několika kamerovými švenky dokáže snadno shrnout pozadí hlavního hrdiny, ale třeba i poměrně hravé zpracování některých momentů. Není to žádné oscarové veledílo, nikdo se ovšem naštěstí ani netváří, že by jím být mělo.
Vedlejší postavy (dcera ústředního páru, sestra Fanny, kamarád Toma…) tu působí spíše jako záminka k humorným situacím a verbálním výměnám, Kherici si nicméně alespoň zdánlivě na tělo napsala zábavnou postavu sexuální terapeutky. Na vedlejších postavách tu nicméně zase tak moc nezáleží, protože je tu pořád ta velmi zábavná a sympatická dvojice, která se sice honí za orgasmem, při snaze jej docílit ovšem narazí na něco mnohem cennějšího – mimo jiné vzájemné porozumění.
Pod všemi těmi sexuálními narážkami, patáliemi a honbou za vyvrcholením je tak docela obyčejný příběh o dlouholetém manželství, které potřebuje trochu oprášit nejen ložnici, ale především vzájemnou komunikaci. A očividně to celé jde natočit tak, aby to nebylo sexistické (je to ovšem nutně tím, že jde o film natočený ženou?), chlípné a hloupé. Naopak je Dobrá vibrace překvapivě laskavou komedií, která si ze svého tématu dokáže dělat legraci, aniž by se svým postavám vysmívala. A právě díky tomu funguje nejlépe ve chvílích, kdy přestává být jen komedií o orgasmu a stává se filmem o dvou lidech, kteří se po letech společného života znovu učí být k sobě upřímní. I díky tomu jde o poměrně milý film. A to přece jen občas stačí.
Dobrá vibrace závěrem
Dobrá vibrace je přesně tím typem filmu, který mohl velmi snadno skončit jako laciná sexuální komedie plná prvoplánových vtípků. Kherici se ale naštěstí daří držet většinu času nad touhle hranicí a pod veškerou tou honbou za orgasmem nabídnout příběh o manželství, komunikaci a vzájemném porozumění. Cluzet s Lamy jsou navíc natolik sehraní, že dokážou utáhnout i momenty, kdy scénář trochu šlape vodu. Škoda jen, že tvůrci z tak neotřelého námětu nevytěžili ještě o něco víc. Dobrá vibrace tak není žádným překvapením roku, rozhodně ale ani filmem, u kterého by člověk litoval, že mu věnoval svůj čas…
Na farmě Mossy Bottom se všichni těší na Halloween… Jenže nešikovný farmář zničí milované dýňové políčko a je po oslavách! Shaun se proto chopí situace po svém – promění se v šíleného vědce a pokusí se všechno napravit. Jak už to ale bývá, plán se zvrtne rychleji, než stihnete říct „béééé“! Farmář zmizí, v lese řádí tajemná příšera a Mossy Bottom se mění v epicentrum chaosu. Shaun a celé stádo tak musí rozjet akční pátrání plné bláznivých nápadů, nečekaných zvratů a spousty legrace…
Animační studio Aardman, specializující se na stop-motion animaci, má již dávno velmi solidní reputaci, především díky řadě výrazných postav. Dvojice Wallace a Gromit, slepice ze Slepičího úletu, Roddy ze Spláchnutého nebo Ovečka Shaun. K debutu této postavy došlo již v krátkém snímku Wallace a Gromit: O chloupek, byl to však teprve začátek této ovčí kariéry. V roce 2007 konkrétně došlo na vlastní seriál, který se do loňského roku dočkal celkem sedmi řad. Klasický seriál mezitím doplnilo nejen několik speciálů, ale také celovečerní filmy. A po prvním celovečerním filmu z roku 2015 a druhém filmu s podtitulem Farmageddon z roku 2019 nejspíše nadešel ideální čas na uvedení třetího celovečerního filmu s Ovečkou Shaun. A proč jej vlastně tak trochu neosvěžit zasazením do období Halloweenu?
Ovečka Shaun ve filmu: Příšera z Mossy Bottom – Ovečku Shaun čeká halloweenské dobrodružství
Zdroj: Aardman
Režie třetího celovečerního filmu se ujali Steve Cox a Matthew Walker, kteří se již jako režiséři podíleli na původním seriálu. Scenárista Mark Burton již napsal a režíroval první celovečerní Ovečku Shaun ve filmu, jeho spoluscenárista Giles Pilbrow má zkušenosti alespoň s původním seriálem. O každém z těchto čtyř pánů tak platí, že již mají s Ovečkou Shaun zkušenosti a nejspíše už díky tomu moc dobře vědí, v čem tkví úspěch této franšízy – v jednoduchém a univerzálním humoru, který funguje bez dialogů a není závislý na konkrétní kultuře, výrazných postavičkách, fyzické komedii, nenáročných příbězích, ale především v kouzlu poctivé stop-motion animace. To vše je u nové celovečerní Ovečky Shaun na svém místě.
Zasazením do období Halloweenu je navíc třetí celovečerní Ovečka Shaun poměrně svěží. Ne, není to horor a úmyslně je to celé koncipované tak, aby se ideálně neleklo ani batole, tvůrci si přesto s tímto „omezením“ dokáží vyhrát. A trefně přitom pomrkávat na Frankensteina, Vlkodlaka, Drákulu, Hitchcockovo Psycho, Osvícení nebo videoklip Thriller od Michaela Jacksona. Na poměry filmu bez dialogů tu navíc funguje i práce s ústřední romancí, celkově je už tak trochu neobvyklé a o to příjemnější sledovat, jak se tvůrci snaží odvyprávět smysluplný příběh bez dialogů… a daří se jim to. Člověk si v dnešní době nemůže být ničím jistý, dá se nicméně snadno predikovat, že jakmile nastane den, kdy bude Ovečka Shaun CGI a bude se v jejích příbězích mluvit, bude se jednat o ekvivalent konce západní civilizace. Minimálně v případě třetího celovečerního dobrodružství této animované ikony je nicméně zatím vše v pořádku.
Aardman zůstává jistotou
Zdroj: Aardman
Na této značce je nejvíce potěšující to, že je pořád svá. Sází tu sice zdánlivě na poměrně divoký koncept, pořád to nicméně nepůsobí kdovíjak okázale a rozhodně to nevypadá, že by tu snad byla ambice nabourávat staré (a pořád funkční) pořádky. Tvůrčí tým z Aardmanu zřejmě nezlenivěl a pořád dokáže dodat animované dobrodružství na velmi vysoké úrovni. Na plastelíně se tu opět nešetřilo, každá známá postava tu pak má alespoň jeden moment slávy (Timmy!). Několik vtipů je velmi solidně vygradováno, jindy se možná humor naopak vydává až příliš prvoplánovou cestou. Přesto platí, že jde většinu času o dobrodružství, které může vyvolat úsměv na tváři. Je to totiž velmi milé dílo, které podtrhuje kouzlo původního seriálu.
I třetí celovečerní dobrodružství Ovečky Shaun má velmi sympatickou energii, působí to skoro, jako by tenhle animák tvořily sečtělé děti, aby tím udělaly radost svým vrstevníkům. Příběh se tu opravdu nosně vypráví pouze s pomocí gest a vizuálních zkratek, díky tomu ani nehrozí náznak ohrožení tempa. Svým způsobem je to také o víře v dětského diváka, který si snad ideálně dokáže vše domyslet a nějak spojit. Tahle víra v inteligenci dětského diváka přitom také není jistotou a často se u jiných animáků nahrazuje sázkou na doslovné vyprávění. Ani příběh nové Ovečky Shaun naštěstí není tak úplně komplexní, i ve zdánlivě riskantních momentech si s tím ovšem tvůrci dokáží smysluplně vyhrát.
Zábavné halloweenské dobrodružství
Zdroj: Aardman
Třetí celovečerní Ovečka Shaun dokáže také představit novou postavu v podobě veterinářky, do které se zamiluje známý farmář, právě láska k ní do velké míry odstartuje hlavní děj tohoto animáku. Veterinářka se od počátku prezentuje jako velmi sympatická postava a její romantická linka s farmářem není tak křečovitá, jak by mohlo snadno hrozit, dá se tak uvěřit tomu, že by mohlo jít o postavu, která se potenciálně zdrží v této franšíze… ať už jsou budoucí plány s touto značkou jakékoliv.
Halloween sice není v Česku nebo na Slovensku tak úplně zpopularizován, přesto je snadné věřit, že si jej dětští diváci užijí. Především i díky remixu znělky původního seriálu, který zazní na startu závěrečných titulků. A vlastně se dá věřit tomu, že si novou celovečerní Ovečku Shaun užijí i ti, kteří jsou na první pohled už příliš staří na to, aby se dali pokládat za cílovku. Je totiž zábavné halloweenské dobrodružství, které si jde snadno užít z vícero důvodů – z nostalgie, z důvodu, že někdo odmítá zapřít svoje vnitřní dítě, anebo jednoduše z faktu, že je to poctivá animovaná práce, která nemusí být v dnešní době povinností (především díky nástrahám spojeným s AI). Studio Aardman nicméně vyvolává dojem, že si chce pořád dělat věci po svém… a tím pádem očividně nejlépe, jak dovede.
Ovečka Shaun ve filmu: Příšera z Mossy Bottom závěrem
Ovečka Shaun ve filmu: Příšera z Mossy Bottom je důkazem, že animační studio Aardman nemusí svůj osvědčený recept nijak zásadně měnit. Stačí mu sympatické postavičky, několik povedených gagů, trocha halloweenské atmosféry a především poctivá stop-motion animace. Třetí celovečerní dobrodružství Ovečky Shaun možná nepřináší nic, co by mělo zásadně měnit pravidla hry, pořád ale dokáže pobavit, potěšit a připomenout, proč má Ovečka Shaun své místo mezi výraznými postavami animačního světa. Pro nejmenší diváky může jít o zábavné halloweenské dobrodružství, pro ty odrostlejší zase o příjemný návrat k jednomu z nejmilejších animovaných světů. A vzhledem k tomu, že Aardman stále sází na vlastní rukopis, není důvod si přát, aby to v dohledné době dělal jinak…
Polské studio Bloober Team již brzo letos vydá příběhové rozšíření k jejich loňskému titulu Cronos: The New Dawn. V nové gameplay ukázce nám DLC s podtitulem Lazarus potvrzuje dřívější slova vývojářů. Lazarus bude akčnější oproti základní hře. Bloober Team vydal čtyřminutový trailer a vypadá to, že nás čeká intenzivní střílení.
Hráči budou tentokrát místo hlavní postavy ze základní hry jménem Traveler ND-3576, hrát za Wardena. Poté, co ho Kolektiv prakticky nechal na pospas smrti, hledá někoho důležitého – „ztracenou esenci“, kterou se nechce vzdát. Lazarus má být dle slov Bloober Teamu agresivnější styl hraní, kdy souboje s nepřáteli budou mnohem intenzivnější. Warden bude využívat teleportaci, rychlý útoky a úniky. Nový gameplay trailer tohle potvrzuje a je jen na ostatních jak k tomu přistoupí. Některým tenhle odklon od hororové atmosféře bude vadit, protože po soubojích, v nichž je potřeba pečlivě hospodařit s vybavením, Lazarus na to bude šlapat a z Wardena tedy bude mašina na zabíjení. Naopak pro mnohé to může být vítaná změna a jako hezký bonus po skvěle atmosférické a survival hororové základní hře.
DLC Cronos: Lazarus zatím stále nemá datum vydání, ani oznámenou cenu. Víme jen, že dorazí na podzim tohoto roku. Lazarus vyjde stejně jako základní hra na PC, PlayStation 5, Xbox SeriesX/S a Nintendo Switch 2.
Divoká Jo a intelektuálka Raisa jsou každá z jiného těsta, přesto mezi nimi vznikne přátelství s velkým „P“. Jako nejlepší kámošky přežijí nástrahy základní a střední školy. Na jejím konci se ale objeví první velká výzva. Raisa má opustit rodné město, aby pokračovala ve studiích na univerzitě, Jo čeká hledání práce. Jejich poslední společný večer není vůbec lehký, jako by si uvědomovaly, že rozdělené životní cesty se už nikdy nemusí spojit. Jenže pak se před nimi otevře tajemný portál, který vede na mýty opředený ostrov Nakali. O něm a jeho tajemných obyvatelích jim kdysi vyprávěla babička a obě holky tam plánovaly vyrazit, než je dospívání připravilo o velkou část fantazie a snění. I proto se obě zdráhají udělat krok do neznáma, tedy do portálu, ten je však nemilosrdně pohltí.
Jo a Raisa se rázem ocitnou ve světě, který funguje podle vlastních, jim naprosto nesrozumitelných pravidel. Obývají ho podivuhodné bytosti, u nichž je těžké aspoň zpočátku odhadnout, zda jim budou chtít pomáhat či ubližovat. Poměrně brzy dívky zjistí, že největším nepřítelem je samotný ostrov, protože se živí jejich vzpomínkami. Dokážou z něj uniknout dřív, než zapomenou? Na svůj dosavadní život, na své kamarádství?
Zapomenutý ostrov – Režiséři Kocoura v botách 2 a další povedený animák
Zdroj: DreamWorks Animation
Animák Rozzum v divočině byl tečkou za jednou érou DreamWorks Animation. Toto animační studio sice následně nezaniklo, Rozzum v divočině byl nicméně posledním filmem studia, který byl animován převážně v kampusu DreamWorks. Do budoucna chce studio více spoléhat na využívání externích animačních studií. Může to znamenat pomalý úpadek studia? Trailery ze Shreka 5 sice vyvolávají obavy, rozhodně to ovšem nemusí znamenat, že má toto výrazné animační studio to nejlepší již dávno za sebou. Především v případě, že se dalších animáků ujmou šikovní tvůrci. Třeba režijní dvojice Joel Crawford a Januel P. Mercado. Před pár lety pro DreamWorks realizovali skvělého Kocoura v botách: Poslední přání. Ten se dočkal tak skvělého přijetí, že dvojice dostala šanci pro DreamWorks realizovat další animák, který si tentokrát i napsali – Zapomenutý ostrov.
Novinka Crawforda a Mercada čerpá z filipínské mytologie, hlavní inspirací jim nicméně bylo jejich osobní přátelství. Jde o příběh dvou kamarádek Jo a Raisy, které již na základní škole spojí příběh o údajném zapomenutém ostrově Nakali. Kamarádství těmto dvěma kamarádkám vydrží po dobu mnoha let. Jenomže Raisa má nyní opustit Filipíny, aby začala navštěvovat univerzitu Caltech v Kalifornii. Během posledního večera před jejím odjezdem se před dvěma dlouholetými kamarádkami objeví portál, který je přenese právě na ostrov Nakali. Rychle se tak ukáže, že jejich fantazie v dětství nebyla tak úplně mimo realitu a že tento svět plný fantaskních postav skutečně existuje. Dvojice se tak pokouší najít způsob, jak se vrátit do svého světa, opravdu po tom ovšem obě dívky touží?
Tvůrci druhého Kocoura v botách sází na osvědčené postupy
Zdroj: DreamWorks Animation
Styl animace velmi snadno evokuje zmiňovaného posledního Kocoura v botách, zároveň je ovšem nyní vizuál inspirován nejen filipínským uměním, ale také grafickým designem 90. let (děj se odehrává v roce 1999). Není to nicméně úplně tak, že by byla animace stejná jako minule. Novinka Crawforda a Mercada například výrazně využívá anime prvky a může snadno evokovat i anime seriály, jako je třeba Pokémon. Zároveň nechybí specifický styl animace, který si diváci výrazně spojili s prvním dílem trilogie Spider-Verse. Jedná se o mix 3D animace, 2D animace a ručních kreseb, který již použil nejen zmiňovaný Kocour v botách nebo (brzy) trilogie Spider-Verse, ale také poslední celovečerní animované Želvy Ninja nebo loňský animák GOAT. S nadužíváním tohoto typu animace samozřejmě hrozí, že po čase začne čím dál tím méně brát dech, minimálně v případě Zapomenutého ostrova se nicméně pořád nevyčerpala.
Především i proto, že se právě v případě Zapomenutého ostrova ukazuje, že se sice může užívat již osvědčená animace, film nicméně pořád může mít vlastní vizuální identitu. Nejenom díky reprezentaci doposud nevyloženě zprofanované kultury, ale také díky vizuálním nápadům a formě jejich prezentace. Tvůrci vyvolávají dojem, že jsou utržení ze řetězu a často vypouštějí jeden šílený vizuální nápad za druhým. Nebojí se více či méně výrazně pomrkávat na Predátora nebo Dobyvatele ztracené archy, na plátně se v jeden moment objevují vlkodlak, velký tříoký modrý démon v podobě dítěte a vodní bytost. A přesto to funguje. Skutečně se tu nějak těží z filipínského folkloru a mytologie, přesto ve funkčním balíčku, který drží při sobě. A schopně díky tomu rozvíjí i motivy o přátelství a jeho potenciální síle.
Divoká výprava napříč fantaskním světem
Zdroj: DreamWorks Animation
Část děje se přitom točí kolem ztráty vzpomínek na posledních 12 hodin, které spolu hlavní hrdinky strávily. Celé to tak začíná evokovat jakousi pohádkovou verzi Pařby ve Vegas, ve které hlavní hrdinky dávají dohromady fragmenty předchozí noci a potkávají přitom různorodá stvoření. Nechybí tu spousta dobových písní, pár (možná jen lehce prohlédnutelných) zvratů, ale především i vývoj v rámci vztahu hlavních hrdinek. Crawford a Mercado začnou mít pomalu stejnou vyřídilku jako třeba Phil Lord a Chris Miller (nejen) u Zataženo, občas trakaře nebo LEGO příběhu, zároveň jim ovšem všechny ty nápady zřejmě nepřelezou přes hlavu. Přes všechny vizuální hrátky a hyperaktivitu na levelu 100 film drží kompaktně při sobě a po čase navíc sympaticky zjišťuje, kdy přesně má šlápnout na brzdu. A i díky tomu tu skutečně dokáže fungovat nejen vývoj postav, ale i uvěřitelnost vyprávění.
Z nejednoho důvodu jde o ideální film pro celou rodinu. Především i díky chytrým gagům, které působí dojmem, že tvůrci nechtějí podceňovat inteligenci svého publika. Jistě, nějaké hranice jsou jasně vymezené, už u svého Kocoura v botách s tím nicméně zvládli Crawford a Mercado pracovat. Jedna scéna s výraznou emocionální katarzí tu tak může evokovat prolog ze Vzhůru do oblak, zároveň se tu skutečně pracuje se světem, který by mohl sednout například Guillermu del Torovi (i jeho Faunův labyrint tento animák částečně může evokovat). Na rozdíl od mnoha svých současných kolegů se navíc Crawford a Mercado nebojí pracovat s padouchy, aby z nich skutečně šel cítit respekt a pocit, že jsou hlavní hrdinové díky jejich přítomnosti v nebezpečí. A přitom ani k padouchům tu Crawford a Mercado nepřistupují tím tradičním a snadno nabízejícím se způsobem.
Průchod klišé? Ano… i ne
Zdroj: DreamWorks Animation
Vždyť i ono cílení na motivy přátelství může na první pohled působit jako příliš ohraná písnička. Přitom se dá snadno říct, že je Zapomenutý ostrov menším průletem klišé… ale zároveň vůbec ne, protože se k nim přeci jen staví tak trochu jinak, než je možná zvykem. Část gagů tu navíc nefunguje jenom jako gagy, ale v průběhu vyprávění mají přidanou hodnotu a hrají smysluplnou úlohu ve vývoji příběhu. Působí to přesně tím dojmem, že někdo přemýšlel nad tím, proč by to mělo být součástí filmu… a teprve až potom se zamýšlel nad tím, zda je to vtipné. Je to zároveň film, který konfrontuje nostalgii a to, jak jsou skutečně důležité a formují naše současné já.
Jistě, že je to celé protkané pohádkovou naivitou a vyloženou revoluci by měl člověk čekat spíše u nezávislých animáků nebo animovaných filmů cílících primárně na dospělé publikum, Zapomenutý ostrov nicméně alespoň připomíná, proč je snadné mít rád DreamWorks Animation.
Zapomenutý ostrov připomene to nejlepší ze stáje DreamWorks Animation
Zdroj: DreamWorks Animation
Je snadné mít toto animační studio rád především proto, že dlouhodobě dokáže spojovat přístupnost s výraznou osobitostí. Jeho filmy často nabízejí výrazné a zapamatovatelné postavy, humor fungující pro děti i dospělé, silné emoce a zároveň ochotu experimentovat s příběhem i vizuální stránkou. DreamWorks se navíc nikdy nebál být trochu drzější a umí tak ve svých animacích nabídnout i překvapivě osobní témata o přátelství, rodině, dospívání nebo hledání vlastního místa ve světě. V součtu tak ani moc nesejde na tom, že Zapomenutý ostrov možná mnozí nebudou vnímat jako vrcholné dílo tohoto studia a že se mu třeba na rozdíl od Shreka nebo Madagascaru nepodaří ani nastartovat nějakou velkou franšízu.
Je to prostě velmi dobrý animák, který profiluje Crawforda a Mercada jako obstojné vypravěčské talenty a především audiovizuální hračičky. Crawford s Mercadem si sice vypůjčují řadu již známých postupů, zároveň je ale dokážou napasovat na vlastní svět a především se nebojí jejich prostřednictvím vyprávět. Vizuální nápady tu tak nejsou pouze na efekt, stejně jako humor neslouží jen k vyplnění prostoru mezi jednotlivými dějovými body. Film tak na první pohled může být především zábavnou jízdou, zároveň ale ví, co chce říct o přátelství, vzpomínkách a dospívání. Na výrazný animovaný zářez to bohatě stačí.
Zapomenutý ostrov závěrem
Zapomenutý ostrov není animovanou revolucí ani novým vrcholem DreamWorks Animation. Je ale přesně tím typem filmu, u kterého je snadné se usmívat nad tím, kolik nápadů se tvůrcům podařilo nacpat do jednoho animáku. Joel Crawford a Januel P. Mercado si vypůjčují již známé postupy, zároveň jim ale nechávají dostatek prostoru k tomu, aby si s nimi mohli hrát po svém. Výsledkem je sympaticky utržená, vizuálně nápaditá a především funkční dobrodružná jízda, která dokáže pobavit děti, dospělé i všechny, kteří občas rádi zavzpomínají na vlastní dětství. DreamWorks možná vstupuje do nové éry, Zapomenutý ostrov ale dokazuje, že rozhodně není důvodem k panice…
Jedna z nejočekávanějších her příštího roku měla původně dle odhadů dorazit někdy začátkem roku 2027. Podobně jako například letošní Resident Evil Requiem. Známý a důvěrný insider Dusk Golem přišel s novou informací, která fanoušky nepotěší. Remaky hry Resident Evil Veronica se zdá vyjde až na podzim roku 2027. Dusk Golem ve své zprávě uvedl:
„Páni, slyšel jsem to už od tři různých lidí, takže to vypadá, že mám ohledně Resident Evil Veronica špatnou zprávu. Je velká šance, že se vydání dočkáme na podzim 2027. Věřím lidem, od kterých jsem to slyšel. Věděl jsem, že provedou nějaké pozdní změny ve hře, rozsah a čas na jejich provedení se zdály být nejisté, ale pokud je to pravda, hádám, že se rozhodli, že to bude trvat déle, než původně chtěli. Líbí se mi to a možná se rozhodli pro ambicióznější postup s nějakými změnami. Tohle nebyl jejich plán od začátku, ale vývoj videoher umí být chaotický. Mějte na paměti, že Capcom nikdy veřejně neoznámil datum vydání, takže se nejedná o oficiální zpoždění, protože nikdy nic neslíbili.“
Jak můžeme vidět, tak to znamená, že si na tento očekáváný remake počkáme delší dobu. Pokud bereme samozřejmě v potaz, že této zprávě budeme věřit. Dusk Golem přišel s informacemi okolo značky Resident Evil nesčetněkrát a často na jeho zprávách něco je. Je zřejmé, že se odklad skutečně děje, protože na nedávném Tokyo Game Show se neobjevily poprvé žádné nové informace z budoucnosti této slavné série od Capcomu. Vynechání některých těchto akcí naznačuje, že Resident Evil Veronica může opravdu dorazit později. Čas na doladění nového remaku Capcom má, tak budeme doufat, že se jim to povede.
Jak to vypadá s DLC k letošnímu devátému dílu Requiem?
Mluvilo se o tom, že Requiem by měl dostat větší příběhové rozšíření a Capcom si s ním chce dát čas. Dusk Golem tehdy uvedl, že DLC by mělo dorazit po remaku Veronicy. Ale nyní, když se změnil plán s vydáním Veronicy, je šance, že DLC vyjde dříve? O této informaci bohužel nepadla žádná zmínka a ačkoliv se lidé snaží ptát Golema na sítích, ten zatím žádné nové info nezveřejnil. Je dost možné, že DLC k Requiem a remake Veronicy dorazí zkrátka později a ani jedno nedorazí dříve než by se mohlo čekat. Přece jen Capcom si teď chce dát s rozšířením větší práci. Tak uvidíme, jak to celé nakonec bude. Pokud bude nějaká nová informace budeme vás informovat.
Hezký den vám přeji. Vítejte na našich stránkách a konkrétně u tohoto článku, kde si rozebereme nový komiks od nakladatelství DC. V roce 2002 začal vycházet dnes již legendární komiks Ticho (Hush), kde se sešli scénárista Jeph Loeb a umělci Jim Lee, Scott Williams a Alex Sinclair, aby nám dali zběsilý a na zvraty obsáhlý příběh s Batmanem. Batman si tady sáhl na dno svých psychických a fyzických sil a musel se vypořádat se svými nepřáteli, kteří se proti němu spojili. A do toho se zde představil nový geniální padouch Ticho (Hush), který chtěl Batmana zlomit. Já mám tento komiks hodně moc rád a četl jsem ho několikrát. Ale znám několik velkých komiksových fanoušků, kteří tento příběh vůbec nemusí, jelikož je až moc mainstreamový a líbivý. Teď tu máme po více jak dvaceti letech pokračování od stejného týmu. Já jsem byl osobně hodně zvědav, jak se komiks povede, protože moc dobře vím, že tyhle návraty a pokračování jsou dost ošemetné. Udělejte si pohodlí a v klidu si přečtete recenzi na komiks Batman: Ticho 2, knihaprvní!!!
Recenze komiksu Batman: Ticho 2, kniha první
Jeph Loeb a Jim Lee se vracejí ke kultovnímu příběhu Ticho, který navždy proměnil svět Temného rytíře. Tommy Elliot, záhadný padouch známý jako Hush, se vrací, aby znovu převrátil Batmanův svět vzhůru nohama. Temný rytíř nyní musí využít veškeré své schopnosti a vybavení, aby zachránil Gotham i sebe samotného. Jenže když se z vašich spojenců začnou stávat nepřátelé, kdo jsou vaši nepřátelé? (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Dobrý scénář od Jepha Loeba
Mám hodně rád scénáristu Jepha Loeba. Hlavně jeho starší věci. Loeb mi několikrát v minulosti ukázal, že je výborný scénárista. Umí vyprávět dobré a kvalitní příběhy, které stojí na dialozích, postavách a nečekaných zvratech. Parádně to fungovalo v Dlouhém Halloweenu i v prvním Tichu. Povedlo se mu na to navázat i v pokračování Ticha?
Na tuhle otázku se po první knize hledá odpověď dost těžko. Moc dobře vím, že to skutečně důležité se dozvím až v druhé části. Teprve po přečtení druhé části budu moc tvrdit, že to Loeb znovu zvládl. Nebo budu muset napsat, že napsal věc, co nefunguje a je překombinovaná. Zatím mohu s klidným srdcem napsat, že jsem si první část užil a moc dobře se četla.
Při čtení jsem si dost uvědomil, s jakou lehkostí Loeb umí psát a vytvářet komiksy. Skoro to ani nepostřehnete a hned jste do příběhu zaháčkovaní a čtete ho jedním dechem. Tohle Loeb umí parádně. Jeho příběh má spád, úderné tempo, zběsilost a nutkání číst bez přestávky. Jedna atrakce střídá druhou. Každou chvilku se objeví nová postava, jenž mění dynamiku, případě přichází s nějakým zvratem, co změní situaci. Bavilo mě to číst, protože je to jako parádně odvyprávěný akční film.
Největší problém se dostaví, když Loeb začne vysvětlovat, co se děje a proč dané postavy jednají, tak jak jednají. U většiny postav jejich rozhodnutí dává smysl. Ale u některých mi to moc nesedělo. Občas mi to přišlo, že si to Loeb až moc přizpůsobuje, aby mu to sedělo pro tenhle konkrétní příběh i vyhrocenou zápletku. Neříkám že je to vyloženě špatné, ale v tento moment to na mě stoprocentně nefunguje, tak jak by mělo. Opravdu věřím, že až si přečtu druhou část, tak mi to všechno bude dávat mnohem větší smysl, a hezky to celé do sebe zapadne. A pokud ne, tak budu hodně zklamaný a naštvaný.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Parádní kresba a barvy
Kreslíř Jim Lee je v komiksové branži velkou legendou a patří mezi nejlepší mainstreamové malíře. Lee nikdy nepatřil ke kreslířům, co ve své tvorbě experimentují. Když to řeknu jednoduše, jeho kresba je přesně taková, aby dokázala zaujmout i lidi, co se o komiksy vůbec nezajímají. Pokud chcete, aby váš příběh vypadal luxusně, epicky a sexy, tak je Lee jasná volba. Osobně mám jeho styl dost rád, jelikož ve mě vždy probouzí toho malého kluka, co touží po co nejvíce epických komiksech, kde muži mají neuvěřitelně velké svaly, ženy jsou více než smyslené a skoro z každé stránky si lze vytvořit tapetu.
Na druhou stranu je dobré si přiznat, že Leeova kresba se nehodí pro každý příběh. Neodvedu si představit, že by kreslil něco komornějšího, pomalejšího, nebo čistě jiného, než superhrdinský komiks. V tomto komiksu Lee odvedl parádní práci a na jeho kresbu se krásně kouká, umí udávat tempo a rytmus příběhu. A samozřejmě v ní vynikne všechno, co má. Navíc jsou s Loebem sehraní, takže je to výhra pro všechny.
Lee je hodně sehraný se Scottem Williamsem a Alexem Sinclairem. Oba pánové pomáhají, aby jeho kresba byla ještě působivější, než je. Williams inkoustem krásně zdůraznil Leeovu kresbu a vystihl jisté kontury. Díky jeho práci vypadá kresba tak fantasticky. Můžete mít sebehezčí kresbu, ale pokud nebudete mít správnou barevnou paletu, tak nikdy nedosáhnete chtěného výsledku. Sinclair umí vytvářet parádní barevné kombinace, které kresbě dodávají všechno co mají. Za sebe mohu říci, že všichni tři umělci odvedli perfektní práci a komiks díky nim vypadá moc pěkně.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Batman: Ticho 2, kniha první
V první řadě bych rád řekl, abyste hodnocení brali lehce s rezervou. Ve výsledku jsem s komiksem dost spokojený. Mám k němu sice jisté výhrady, ale to je do velké míry dáno tím, že jsem dostal půlku příběhu, a nevidím kompletní obraz. To, co teď působí chaoticky a překombinovaně, pak může dávat mnohem větší smysl. A jak znám Loeba, tak to určitě bude. Batman: Ticho 2, kniha první je povedený a zábavný komiks, který má pár chyb, ale to nic nemění na tom, že se čte dobře a umí vzbudit zvědavost na druhou knihu. Tak snad to Loeb a spol. nepokazí!!!
Hodnocení: 7,5/10
Děkujeme nakladatelství CREW za recenzní výtisk!
Těší mě, že jste si přečetli mou spokojenou recenzi na první část komiksu Batman: Ticho 2. Jsem dost spokojený a opravdu se velmi těším na to, s čím přijde druhá část.
Hezký den vám všem přeji. Dnes jsme si pro vás připravili další článek, kde společně rozebereme nový film. Já a kolega Tom jsme vyrazili na dobrodružný survival V srdci divočiny, kde Brad Pitt a jeho věrný psí parťák bojují na život a na smrt s drsnou a nekompromisní přírodou. Film natočil David Ayer, který s Pittem udělal parádní Železná srdce. Film jde do kin 24.9. Udělejte si pohodlí a přečtete si naše názory na tento nový snímek.
Recenze redakce na film V srdci divočiny
James Belmont (Brad Pitt), penzionovaný vojenský expert, se se svým psem Odinem (německý ovčák Uber), taktéž válečným veteránem, vydává na výlet do aljašské divočiny. Jejich výprava se povážlivě zkomplikuje, když James vinou zdravotní indispozice nezvládne pilotování malého letadla a havaruje. Ti dva už v minulosti ve válečné zóně dokázali, že se jeden na druhého můžou stoprocentně spolehnout. Zvládnou ale spolu zdolat nástrahy aljašské divočiny, kde číhá smrtelné nebezpečí na každém kroku? A poté, co oba letecká havárie nepěkně pocuchala? A protože jedinou nadějí na přežití je pro oba návrat do civilizace, musí se vydat na cestu, která se promění v boj s přírodou v její nejdrsnější podobě. Když ale máte po boku dobrého parťáka, lze zvládnout cokoliv. (oficiální text distributora filmu)
Zdroj: Paramount Pictures
Tom Bejvl
V srdci divočiny je komorní survival, v němž David Ayer spojuje válečné trauma, boj člověka s přírodou a především vztah mezi válečným veteránem Jamesem Belmontem a jeho psím parťákem Odinem. Premisa je jednoduchá a řada motivů je v žánru důvěrně známá, Ayerovi se je ale daří poskládat do funkční a řemeslně solidní podívané. Brad Pitt dodává hlavnímu hrdinovi potřebné charisma, zatímco Odin představuje emocionální centrum celého filmu a nádherné novozélandské lokace společně s kamerou Maura Fioreho zajišťují působivou vizuální stránku. Scénář Camerona Alexandera se přitom záměrně vydává tou nejjednodušší cestou a místo hlubšího psychologického dramatu staví především na poutu člověka a psa. To funguje, zároveň je ale škoda, že James jako válečný veterán nedostává výraznější vnitřní život a jeho potenciální traumata zůstávají upozaděna.
Film navíc může na první pohled působit jako poměrně snadný emocionální kalkul – spojení Brada Pitta, válečného veterána, traumatizovaného psa a boje o přežití totiž nabízí několik velmi bezpečných cest k diváckým emocím. V srdci divočiny se však naštěstí nezastavuje u laciné snahy vytlačit z diváka slzy a vztah Jamese s Odinem nepůsobí jako pouhá emocionální berlička. Ayer ví, jaké emoce chce vyvolat, zároveň se ale nesnaží jednoduchou premisu uměle nafukovat do něčeho hlubšího, než čím skutečně je. Výsledkem tak není žánrové zjevení ani psychologicky komplexní survival, ale sympatická a svižná pohádka pro dospělé, která přes známé ingredience dokáže nabídnout příjemných 100 minut nenáročné zábavy.
Hodnocení: 7/10
Zdroj: Paramount Pictures
Pavel Hrubeš
Jsem moc rád, že po velmi dlouhé době mohu napsat, že David Ayer natočil a poslal do kin dobrý a působivý film, který stojí za to vidět. Sice nevím, jestli je to čistě jeho zásluha, nebo za to může ultimatní charisma Brada Pitta. Ale ve výsledku je to asi jedno. Důležité je, že se V srdci divočiny povedlo a diváci, kteří na film vyrazí by neměli být zklamaní. Tedy za předpokladu, že nebudou očekávat něco originálního, nového či žánrově převratného.
To film V srdci divočiny rozhodně nenabídne a ani nechce. Film prakticky nabídne vše, co nám bylo ukázáno v trailerech a po příběhové stránce je velmi přímočarý. Opravdu nehrozí, že by vás film něčím výrazným překvapil. Ale znova platí, že se o to ani nesnaží. Ayer a Pitt si chtěli natočit dobrodružný survival, kde se ukáže silné pouto mezi člověkem a jeho čtyřnohým parťákem. Pouto silnější, než všechny nástrahy přírody. A to se jim povedlo parádně.
Film má velmi dobrou atmosféru, dokáže prodat krásu i nebezpečí neprozkoumané přírody na Aljašce a pokud jste neviděli žádný trailer, tak dokáže vytvořit napětí a strach o naši hlavní dvojici. Brad Pitt a jeho psí parťák neslezou z plátna a celý film táhnou na svých bedrech. Trochu zamrzí, že režisér a scenárista nezkoušeli vymyslet mnohovrstevnější charakter Pittovi postavy. Naštěstí Pitt má obrovské charisma, je opět neskutečně cool a celý film utáhne na svou zarputilost, bojovnost a lásku ke svému parťákovi na život a na smrt. Přesto bych se nezlobil, kdyby jeho James nebyl jen jednorozměrnou postavou.
Jak už jsem naznačil, film není ve výsledku nejoriginálnější, ale Ayer ho dokázal natočit natolik působivě, že celý film budete Pittovi a Odinovi držet palce. Navíc na velkém plátně to moc hezky vypadá a hraje k tomu moc krásný soundtrack. Pokud máte chuť na napínavý dobrodružný survival, tak budete spokojení, ale doporučuji lehce krotit očekávání ohledně příběhu, jelikož je to hodně přímočaré a jednoduché.
Hodnocení: 6,5/10
Toto jsou naše celkem pozitivní dojmy na dobrodružný survival V srdci divočiny. Pokud máte rádi poctivé dobrodružství, tak vás film nezklame.
Kojot Vilda už toho má dost! Po nekonečných pokusech dopadnout svého věčného soupeře Ptáka Uličníka už nechce přihlížet tomu, jak mu výrobky společnosti ACME jeden po druhém ničí život. Když v televizi zahlédne reklamu na právníka Kevina Averyho, který slibuje, že vyřeší každý problém a že vždycky existuje někdo, koho lze obvinit, dostane Vilda nápad: zažaluje ACME!
Nutno podotknout, že Kevin je právník, který kdysi mířil hodně vysoko, jenže po jednom velkém průšvihu se jeho kariéra vydala poněkud jiným směrem. Dnes bere hlavně případy kreslených postaviček, které mají za sebou nejrůznější bizarní nehody – což je v zemi, kde lidé běžně padají z útesů, explodují nebo se nechávají vystřelit z děla, poměrně slušná specializace. Většinou se spokojí s rychlým mimosoudním vyrovnáním. Jenže Kojot nechce peníze. Chce spravedlnost! A hlavně chce, aby někdo konečně vysvětlil, proč ACME prodává výrobky, které mají tendenci vybuchnout přesně ve chvíli, kdy je člověk potřebuje nejvíc. Z původně absurdního případu se tak stává velkolepá honička…
Film Coyote vs. Acme/Kojot vrací úder nejdříve vznikl u studia Warner Bros., domova postaviček ze stáje Looney Tunes. Původně měl do kin dorazit již v roce 2023, studio ovšem tehdy oznámilo, že již hotový film hodlá odepsat z daní a nikdy ho neuvede. Přesto se studio nakonec rozhodlo již hotový film nabídnout jiným distributorům – zájem projevily například Netflix, Amazon a Paramount, Warneři nicméně měli požadovat až 75–80 milionů dolarů, což bylo pro všechny zájemce příliš. Práva ovšem nakonec v roce 2025 zakoupila společnost Ketchup Entertainment za nějakých 50 milionů dolarů. V plánu už tehdy byla klasická kinodistribuce, na kterou nyní konečně došlo. Film Davea Greena se tak po 3 letech konečně dostal do kin… a je to dobře.
Kojot vrací úder – Soudní dramedie s postavičkami z Looney Tunes
Zdroj: Ketchup Entertainment
Kojot Vilda honí Ptáka Uličníka již od roku 1949, kdy měla premiéru jejich první společná groteska Běžec a vztekloun. Jejich animované epizodky obvykle mívají jasně danou strukturu – Kojot Vilda vymyslí plán, jak chytit Ptáka Uličníka, pomocí výrobku od společnosti ACME připraví past, ta selže a nakonec se obrátí proti němu, zatímco Pták Uličník opět bez úhony uteče. Film Kojot vrací úder pojednává o tom, že Kojotovi dojde trpělivost a rozhodne se tuhle společnost žalovat. A přitom netuší, že odhalí pozadí velkého spiknutí. Celý příběh postupně dostává zcela nový rozměr.
Po dvojici filmů Space Jam a špionážním Looney Tunes: Zpět v akci jde o celkem čtvrtý film, který kombinuje animované postavy Looney Tunes s prostředím reálného světa. Nechybí tu spousta dalších známých postav z této stáje, jako Bugs Bunny, Kačer Duffy, Porky nebo Tweety, prim tu ovšem skutečně hraje Vilda. A i když Warner Bros. tento film ve výsledku odklidilo, je vlastně překvapivé, že u tohoto studia vůbec někdy mohl dostat zelenou. Je totiž příběhem o boji jednotlivce/malé skupinky lidí proti zdánlivě všemocnému korporátu přesvědčenému o své nedotknutelnosti. Kojotu Vildovi tu navíc ideálně sekunduje právník Kevin v podání Willa Forteho, který funguje jako Vildův protipól. Svým způsobem to celé skutečně působí jako soudní dramedie, především i proto, jak se tu dost času jede na vážnou notu. A to i přes fakt, že se to celé pořád odehrává ve světě, kde s lidmi koexistují postavy z Looney Tunes.
Coyote vs. Acme má nejblíže k pokračování Falešné hry s králíkem Rogerem
Zdroj: Ketchup Entertainment
Za pochodu to celé svým způsobem evokuje to nejbližší, co nejspíše mohlo kdy fungovat jako volné pokračování Falešné hry s králíkem Rogerem. I tady animované postavy fungují naprosto přirozeně vedle lidí. Navíc se i tady kombinují žánry, kromě soudní roviny Kojot vrací úder do velké míry funguje jako detektivní příběh. Film zároveň dává jasně najevo, že v něm platí logika světa kreslených grotesek. A přesto se dokáže sympatickým způsobem držet při zemi. Zároveň to skutečně dokáže fungovat jako jakási satira a výsměch všem majetkářům s dlouhými prsty, kteří si myslí, že je na ně zákon krátký. Což opět jen vyvolává otázku, jak tohle vůbec mohlo u Warnerů kdy dostat zelenou…
Pozadí jeho realizace, téměř zrušení a nakonec uvedení po letech do jisté míry zrcadlí to, co tento film vyobrazuje, což Kojotu vrací úder do jisté míry dává větší výpovědní hodnotu. Pořád má patrné groteskní prvky a působí jako dílo tvůrců, kteří mají pro hrdiny z Looney Tunes očividně slabost. Pořád je to navíc celé realizované především jako film pro celou rodinu, přičemž je v tomto ohledu přece jen přístupnější než Falešná hra s králíkem Rogerem, která dokázala lépe vyvážit jednotlivé prvky tak, aby skutečně mohla fungovat pro celou rodinu. Vyspělost je přesto patrná minimálně v rámci toho, jak se tu pracuje s postavou samotného Vildy a jeho vztahem k Ptáku Uličníkovi. Sledování emocionální katarze jejich vztahu pravděpodobně nenechá jedno oko suché.
Víc než absurdní komedie
Zdroj: Ketchup Entertainment
Kojot vrací úder se sice po pár minutách začne vydávat poměrně očekávanou cestou, vlastně to ovšem v tomto případě není tak úplně na škodu, protože je patrné, že si tvůrci umějí vyhrát i s jistou formou předvídatelnosti. Will Forte i John Cena v roli Buddyho Cranea, právníka ACME, navíc působí dojmem, že si své role užívají. Jejich animovaní herečtí kolegové jsou pak přivedeni k životu mixem 2D a 3D animace a v prostředí, ve kterém se pohybují, zvládají působit přirozeně… pokud tedy člověk přimhouří oči, protože mu musí být jasné, že jsou tu animovaní hráči přivedeni k životu z jedniček a nul.
Svým způsobem je jednou z nejvtipnějších věcí na filmu to, že je založen na článku Coyote v. Acme od Iana Fraziera z časopisu The New Yorker z roku 1990. Frazier se konkrétně pokusil zamyslet nad tím, jak by realisticky mohl fungovat podobný případ. A i když se to celé odehrává ve světě, který má k tomu skutečnému daleko, je až překvapivé, jak realistický dokáže Kojot vrací úder chvílemi být. Především v rámci práce právníků, kteří se skutečně snaží dosáhnout dohody, ale také v tom, jak se pracuje se získáváním důkazů a postupným odhalováním pravdy. Coyote vs. Acme by šel tak snadno rozcupovat jako film, jehož příběh je postavený na naprosto absurdní premise. Jenže právě tím, jak seriózně film přistupuje k samotnému právnímu procesu, dokáže z celé absurdní premisy udělat překvapivě uvěřitelnou soudní dramedii. Kojot se tak sice málem nemusel nikdy spatřit světlo světa, nakonec se ovšem uvedení dočkal. A za pochodu dává jasně najevo, že by byla opravdu škoda o tuhle zábavnou jednohubku přijít.
Kojot vrací úder závěrem
Kojot vrací úder je sympatická a překvapivě vyspělá rodinná podívaná, která dokáže z absurdní premisy vytěžit mnohem víc než jen sérii groteskních gagů. Kombinace soudní dramedie, detektivního příběhu a světa Looney Tunes funguje lépe, než by se mohlo na první pohled zdát, a především vztah Vildy s Ptákem Uličníkem dostává nečekaně silnou emocionální rovinu. Není to bez chyb a po stránce animace či předvídatelnosti má film své limity, zároveň je ale těžké se nezamyslet nad tím, jaká by byla škoda, kdyby po letech čekání skutečně skončil v trezoru a nikdy nebyl uveden pro veřejnost. Kojot vrací úder si tak svůj happy end rozhodně zaslouží…
