Působivý příběh inspirovaný životem, dílem a fantazií spisovatele Franze Kafky, který dokázal fascinujícím způsobem předběhnout svou dobu. Vegetarián, workoholik, introvert, outsider, milenec v dopisech a úředník v noční můře. Franz je plný fantazie, humoru, bolesti, a vnitřního světa muže, který ve svých knihách definoval moderní existenciální úzkosti, a i sto let po své smrti zůstává zrcadlem našich nejhlubších strachů a tužeb. Režisérka Agnieszka Holland skládá kaleidoskop událostí z fragmentů, snů, dopisů a dochovaných příběhů. Vzniká tak smyslově intenzivní portrét muže, který nikdy nepřestal hledat sám sebe – a právě tím se dotkl něčeho podstatného v nás všech…

I když se narodila v Polsku, na přelomu 60. a 70. let vystudovala FAMU v Praze, měla tím blízko k nové české filmové vlně. Od 80. let je poté Agnieszka Holland mezinárodní režisérkou, kdy točila i filmy s Leonardem DiCapriem či Edem Harrisem, často se ovšem se svou tvorbou vrací i do Čech, které sama označuje za svůj druhý domov, důkazem může být úspěšná minisérie Hořící keř či Šarlatán.

Její nejnovějším snímkem je film Franz, který pojednává o titulním spisovateli Franzi Kafkovi. Koprodukční snímek Česka, Polska, Německa a Francie si již Polsko zvolilo jako svého letošního zástupce v boji o nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší mezinárodní film, po vzoru Šarlatána poté za scénářem stojí scenárista Marek Epstein, tentokrát však ve spolupráci se samotnou Holland. Jak výsledný film dopadl?

Franz – Agniezska Holland se vydává cestou netradičního biopicu

Když se řekne Franz Kafka, většině se nejspíše vybaví jeho literární díla jako Proměna či Proces, mezi klíčová témata jeho děl patřil pocit odcizení, osamělost či existenciální úzkost, Kafka je dnešní optikou konkrétně vnímán jako ikona úzkosti. Od počátku tudíž bylo jasné, že pokud někdo chce přistoupit k zpracování Kafkova příběhu, bude to nejspíše muset být tak specifické, jak je tvorba samotného Kafky. Výsledkem je tak poměrně netradiční biopic, naneštěstí ovšem i poměrně chaotický.

Franz je velmi výrazný film, kterému se nedá moc upírat jeho vysoká audiovizuální stránka, schopná režie ani herecké výkony. Jenže pak je tu ta forma. Byla by vlastně urážka realizovat biopic tak výrazného autora velmi rutinním a schématickým způsobem, Franz se tak musí ocenit především proto, že se touto cestou nevydává.

Má sice poměrně výrazné základy takového průměrného biopicu, skrze nejrůznější skoky v čase a především občasné žánrové obměny ovšem z filmu nikdy netrčí rutina. Občas dochází k nalomení čtvrté zdi, neustále přicházejí výrazné stylistické nápady, někdy je už Franz vyloženě na hraně satiry a evokuje film, který jako by natáčel někdo, kdo se pokouší Franze natočit jako Járu Cimrmana ležícího, spícího. Ani na chvilku se tak nedá říct, že by byl film nezajímavý a nezábavný, protože svou formální stránkou dokáže neustále překvapovat. Neznamená to ovšem, že je to nutně dobře.

Franz je svůj – se vším dobrým i špatným, co to může znamenat

Franz je jednoduše svůj, neznamená to ovšem, že je to nutně dobře. Především i proto, že titulní spisovatel z filmu do velké míry vychází jako poměrně zaměnitelný nepochopený génius své doby. I zapojení jeho děl je do velké míry omezené, byť se dle očekávání alespoň cituje. Součástí filmu je alespoň jedna výrazná sekvence, která pracuje s Kafkovou představivostí, v kontextu celého filmu je to ovšem málo. A Franz si jinak prochází poměrně zaměnitelným dětstvím o přísném otci, milující matce, tragickou romancí a snaze vymanit se z obav průměrného úřednického života. Idan Weiss se zvládne projevit jako castingová trefa, rozhodně se poté nedá říct, že by snad Franz dělal literární ikoně medvědí službu. Od filmu právě o něm se ovšem dá snadno očekávat víc.

Franz nekončí jenom dobou ústředního autora, pojednává i o přesahu jeho tvorby a o tom, jak snadno mohl být jeho odkaz zapomenut, jak snadno navíc může být literární dílo komercializováno způsobem, nad kterými by nejspíše samotný Kafka jen kroutil hlavou. Ona lineární struktura není vyloženě nahodilá, její přeskoky vlastně dávají při přimhouřeném oku smysl. Chronologicky jsou pořád nesourodé, chvílemi se navíc zdá, že je věnování některým motivům až nadbytečné, především ohledně židovské identity Kafky, byť nakonec dává smysl alespoň jeho varování před nástupem fašizmu.

Franz je skládačkou

Výslednou formou film skutečně evokuje sbírku střepů z rozbitého zrcadla/skládačku. Ona nevycválaná forma chvílemi snadno může vyvolat dojem, že za Franzem stojí hned několik tvůrců, kteří různé části filmu pojímají po svém. Jeden ho bere velmi vážně, druhý jakoby si vyloženě utahoval z formy typických historicky dobových biopiců, chvílemi to má poměrně blízko k tvorbě Franze Kafky, v jiných zase tolik ne.  Franz je díky tomu filmem plný energie, protože se zdá, že nikdy úplně nevybalil veškerá překvápka. A pak se snadno vybaví pocit, že i když je film plný audiovizuálních hrátek a je na něm vidět poctivě odvedená práce, do jisté míry je to takové načančané nic. Nebo alespoň po většinu času.

Těžko říct, jak moc budou s filmem spokojeni průměrní kafkologové. Jakási fascinace Franzem Kafkou je hmatatelná, rozpočet 140 milionů korun je na filmu znatelný, rychle se nicméně prokazuje, že natočit film o něm není snadné. Film Agniezsky Holland tak do velké míry evokuje pohádku Královna Koloběžka první – je svěží/nesvěží, doslovný/nedoslovný, hluboký/nehluboký. V jistých momentech se jasně strefuje do černého, v jiných naopak tápe. Je to film, který jde především respektovat. Zároveň je nicméně těžké si k němu utvářet hlubší pocity. I Šarlatán řekl o Janu Mikoláškovi podstatně více, byť se vydal mnohem standardnější cestou životopisného filmu. Holland tak šlechtí, že se nerozhodla Franze zpracovat doslova stejným způsobem a že se i svém pokročilém věku snaží jako filmařka krapet experimentovat, celé je to poté ovšem do velké míry okázalá frajeřina, které ovšem chybí brzda.

Zřejmě osobní projekt

Pro Agniezsku Holland pochopitelně jde o osobní projekt, Franz Kafka byl dle jejích slov ostatně iniciátorem, který jí vložil nápad vůbec odcestovat z Polska a studovat v Praze, kam Kafka zasazoval značkou část svých děl. Kvality Franze Kafky jako autora dokáže film do jisté míry vystihnout, zamrzí však výskyt mnoha vedlejších postav, které se ve filmu náhle vynořují, hrají je dobří herci, přesto jejich prostor není nafukovací. A je pravděpodobné, že se v celkové mozaice příběhu bude člověk ztrácet v případě, že nemá Kafky nastudovaného od A do Z, o to těžší pro něj bude se z filmu o Kafkovi něco více dozvědět.

Franz se bohužel do velké míry pouze plahočí po povrchu. Je roztříštěný, kdy se jeho forma zpočátku jeví jako jasná přednost, v průběhu se ovšem více a více ukazuje, že filmu spíše jen podráží nohy. Těžko říct, zda by Franzovi po vzoru Hořícího keře prospěla alespoň tři a půl hodinová délka či krapet tradičnější forma. Je to okázalé audiovizuální dílo, které se dá z mnoha důvodu ocenit, vyloženě propadnout mu ovšem moc nejde. Film tak v kontextu letošní (nejen) české filmové tvorby snadno vynikne, na stupních vítězů se ovšem za pár měsíců přeci jen vidí mnohem pravděpodobnější favorité. A i když je samozřejmě pořád možné, že akademici ve Franzovi uvidí něco navíc a Poláci si tak pro Oscara dojdou poprvé po 12 letech od Idy Pawła Pawlikowského. Jestli je film Franz něčeho důkazem, je to nejspíše toho, že jsou cesty páně nevyzpytatelné. I v podobě filmového média.

Franz závěrem

Franz Agnieszky Holland je ambiciózní filmové dílo, který se snaží zachytit komplexnost života a díla Franze Kafky netradiční formou. Experimentováním se strukturou či obměnami formy jde o film, který nepostrádá energii a várku audiovizuálních nápadů. Film přesto i díky tomu působí místy roztříštěně a do jisté míry pouze po povrchu zprostředkovává Kafkův život a jeho (nejen) literární odkaz. Franz je osobní projekt režisérky, který projevuje její sklony k inovaci, ale zároveň připomíná, že i při pečlivé režii a výtečných hereckých výkonech je zpracování života tak výrazné osobnosti, jakou Kafka bezpochyby byl, příliš náročné. Výsledkem je film, který je minimálně možné respektovat. Občas potěší, jindy trochu méně, vyloženě propadnout mu jednoduše moc nejde…

Verdikt: 6 z 10

• Zdroj titulního obrázku: Bioscop