Kamarádi Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jiří Mádl) se spolu znají už od gymplu, jejich průšvihy jsou minulostí. Školní léta jsou pryč a oba se snaží chovat zodpovědně. Žijí ale naprosto rozdílné životy: Kolman se již usadil, má dobře placenou práci v korporátu a rodinu s malou dcerkou, druhý je samotář s nenaplněnými uměleckými ambicemi a živí se výrobou reklamních předmětů. Přesto však nerezignoval na uměleckou tvorbu. A stále je oba spojuje jejich vášeň: graffiti…

Začalo to v roce 2007. Velmi specifický český režisér a scenárista Tomáš Vorel tehdy natočil film Gympl, který se – bez jakéhokoliv přehánění – stal kultovním. V roce 2014 vzniklo volné pokračování Vejška, tento rok poté přichází film Džob. Ten sleduje, jak se Petr Kocourek (v podání Tomáše Vorla Jr.) a Michal Kolman (Jiří Mádl) potýkají s novou etapou života – po starostech spojených se střední a vysokou školou nyní přicházejí pracovní problémy. I když jsou ovšem časy střední a vysoké pryč, dva dlouholeté kamarády nadále spojuje graffiti, které v jejich životě nadále sehrává stěžejní úlohu. Je to závěr trilogie, které spojuje tvůrčí jméno, bylo poté jisté, že se řítí vorlovina. Jak moc velká vorlovina to ovšem je tentokrát?

 Džob je typická vorlovina

Pro začátek nejspíše neuškodí si vysvětlit, co to vlastně je ta vorlovina. Je to už takový zavedený slangový výraz pro tvorbu Tomáše Vorla, jehož tvorba je specifická už od samých počátků. Absurdní humor, nadsázka, satirické prvky, stylizované karikaturní postavy (pokud vám přijde, že herci ve vorlovinách přehrávají, je to ve většině případů pravděpodobně schválně) a i velmi specifický přístup k vizuální vyprávění. Prostě to, co si lidé už tak nějak spojí v případě, že viděli více filmů od Tomáše Vorla. Kouř, trilogii Cesta, nebo právě jeho nyní již trilogii s Kocourkem a Kolmanem. Ne, u Džobu se opravdu nic nemění.

Vorel už v roce 2021 dokončil filmem Cesta domů trilogii, která začala v roce 2000 s filmem Cesta z města, u této trilogie ovšem platí, že filmy na sebe navazují volně, spojují je maximálně stejné postavy a zmínky o předchozích událostech. A Vorel přitom občas zapomene na vlastní kontinuitu (Kocourkův bratr se v Gymplu jmenoval Max, nyní je překřtěn na Lukáše, nového jména se dočká také zrzavý zhulenec s údajným jménem Jindra…). Tomáš Vorel Jr. je poměrně sympatickým svým civilním herectvím, Jiřího Mádla je zase zajímavé sledovat, jak se snaží očividně hrát vyspělejší verzi toho hajzlíka, kterého hrál v předchozích dvou filmech. Když už se film nějak snaží brnkat na nostalgickou strunu, vlastně to funguje díky ústřední herecké dvojici, která vlastně dokáže tak nějak působit, že si návrat do zaprášených bot dokáže užít. A pak už je to složitější.

Dospět je někdy těžké

Celá trilogie sleduje stejné fiktivní hlavní postavy, všechny tři filmy poté vlastně působí jako výtažky z různých fází jejich života. Kocourek a Kolman sice zestárli, jejich vášeň ke graffiti ovšem ne. A dává docela smysl, že Michal Kolman, který měl už na střední a vysoké škole problém s autoritami, bude mít podobný problém i při své práci v korporátu, čímž mu scénář nahazuje docela nosný konflikt. Stejně tak vlastně dává smysl, že se z Petra Kocourka stává undergroundový umělec. Pro Kolmana se graffiti stává útěkem z jeho nepříliš spokojeného života, pro Kocourka naopak graffiti začíná s odstupem symbolizovat důsledek jeho problémů, který mu způsobil problémy v předchozích dvou filmech.

Džob by tak teoreticky mohl být velmi zajímavým filmem o konfrontaci dvou pohledů na nelegální pouliční umění a především na to, co může pouliční umění symbolizovat pro různé lidi, především typy umělců. Graffiti Džob rozhodně nedělá medvědí službu, především v momentě, kdy se děj filmu přesune do Berlína. Po vzoru Gymplu a Vejšky ovšem platí, že je graffiti spíše kulisou, jistým prostředkem, který má sehrávat úlohu v osobních linkách hlavních hrdinů a jejich blízkých. O to více zamrzí, že Džob rozehrává několik potencionálně silných linek, většina z nich ovšem nikam nevede. A vše nakonec spěje k další formě otevřeného konce, který naznačuje, že se třeba jednou můžeme dočkat dalšího příběhu s těmito hrdiny… a možná také ne.

Tomáš Vorel pokouší trpělivost

Tomáš Vorel je rozhodně samorost, který si jede svoje, byla by poté chyba snažit se ho v tomto ohledu nějak změnit. Přesto se nedá zbavit pocitu, že Vorel někdy až cíleně pokouší diváckou trpělivost. Od Cesty do lesa Vorel u všech svých filmů slouží jako kameraman, výsledkem jsou někdy až nepříjemné detaily obličejů herců (naštěstí nikdo z nich nemá póry), v porovnání s Vejškou se ovšem někdy jeví až nekreativně, ne ovšem pořád. Línější naopak působí zřejmá absence nějakých větších pokusů o funkčnější humor. Stačí si třeba srovnat konfrontace s policisty z prvního filmu a podobné epizodky s humorem zde.

Všechno je to sice jeden z klasických příznaků vorloviny, které filmům Vorla dodávají tak specifické kouzlo, přeci jen by ovšem nejspíše neuškodilo si občas říct, že už stačilo. Vorel přitom pořád nějak ovládá vizuální poetiku a občas přeci jen dokáže překvapit nějakým šikovně realizovaným záběrem. Bylo už ovšem líp. A především tahle vorlovina zásadně trpí zajetými postsynchrony a prací se zvukem, které jsou v případě Džobu jednoduše nedopečené. Nevyrovnanost zvuku (ruchy, zvukové efekty) je někdy až fascinující.

Film jako ze života

Potěší naopak fakt, že oproti kontroverzně přijatému traileru, zapracovala finální verze na color gradingu, i když se poté film natáčel celý na iPhone, není vlastně moc poznat rozdíl oproti předchozím filmům, které si Vorel natočil také jako kameraman. Jestli to jde brát jako pochvalu, to si musí každý uvážit sám. Řemeslo Vorel pořád ovládá a pořád se jedná o tak výrazného tvůrce, že by vlastně byla svým způsobem škoda, kdyby byly jeho tvůrčí úmysly omezené.

U Džobu je nicméně snadné se občas zamyslet nad tím, co byl tvůrčí úmysl a co naopak shoda náhod. I když je jasné, že by Vorel rád i Džobem něco sdělil, poměrně zajímavé motivy jsou ovšem zastíněné často velmi zbytečnými a nikam nevedoucími podzápletkami. Ano, Jiří Kolman v podání Jana Krause nemůže chybět a nějak své povinné cameo naplnit musí, celý smysl jeho návratu je ovšem tak trochu pochybný. A kdo bude argumentovat, že je jeho role ve filmu jako ze života, hraje si tak trochu na ďáblova advokáta.

I do třetice dramedie

Džob je především stejně jako Gympl a Vejška komediálním dramatem. To by mělo ideálně znamenat ideální kompromis mezi komedií a dramatem. A ten se v případě Džobu jakž takž naskytne. Zuzana Bydžovská, která za Gympl dostala Českého lva, sehrála v Gymplu jako paní Kocourková stěžejní roli, ve Vejšce už byla degradovaná na vedlejší komickou postavičku. V Džobu je něco mezi. Její alkoholismus mohl být ve Vejšce vzdáleně vtipný, v Džobu už ovšem paní Kocourková ztělesňuje člověka, kterého alkohol dostane na dno. Velmi podobně tragikomickou roli má ve filmu ostatně i Zrzoun v podání Filipa Vorla, kterého na rozdíl od paní Kocourkové dostaly na dno drogy. Chce nám i tímto pan Vorel něco říct? Možná ano, možná také ne. To ostatně platí o hodně prvcích Džobu, odpovědi ovšem nejspíše dostane pouze ten, který dokáže Tomáši Vorlovi číst myšlenky.

Některé věci, které se tak mohou zdát smutné, možná můžou být ve skutečnosti vtipné. A naopak scény, které můžou působit vtipně, mohou naopak být smutné. Někdo se v Džobu možná najde, někdo nebude moci film naopak brát vážně. Někdy se třeba docela snadno věří, že je jistá část ve filmu čistě proto, že Vorla napadlo, že je to taková ptákovina, že prostě musí být jeho součástí.

To ostatně platí i o závěru filmu, který má sice nejspíše zajištěno, že se o něm bude hojně diskutovat, snadno nabízející se interpretace závěru této trilogie by ovšem vlastně mohla lépe fungovat, kdyby měl závěr této trilogie krapet stabilnější základy a k onomu závěru film tak nějak směřoval. Ono vlastně jinak pořád platí, že je to hlavně další výstřižek z jedné životní fáze dvou osvědčených hrdinů. A rodinné trable Kolmana a forma krize středního věku Kocourka nejsou součástí nejsilnějšího scénáře. To ovšem vlastně o této trilogii neplatilo nikdy.

Jeden Vorel vládne všem

Je to především film pro ty, kteří mají pro filmy Gympl a Vejška slabost, i proto neodolají příležitosti se podívat na osudy Kolmana a Kocourka po další dekádě. A dokonce i ta hudba Yozamandiase (který se po vzoru Jamese Colea a Vladimira 518 objeví v závěru této trilogie v roli sebe samého) se dá v instrumentální podobě poslouchat. I když se poté Džob nesnaží být takovým tím typickým sequelem po letech, ve kterém stárnoucí hrdinové vzpomínají na své mládí, svým způsobem k tomu má film docela blízko. I když poté hlavní hrdinové zestárli a alespoň částečně zmoudřeli, neznamená to, že by třetí film rázem byl jaksi vyspělejší.

Je tak možná škoda, že závěr trilogie není trochu více tematicky propojen s dvěma předchozími filmy a nesrovnává ideály ústřední dvojice po dobu těch celých 19 let. Prostě se už 19 let sprejuje RHS a možná (a samozřejmě možná také ne) přichází čas si říct, že je na to novodobé dvoučlenné Bratrstvo kočičí pracky už staré. Neznamená to ovšem, že by i po dvou dekádách nemohla být s touhle dvojicí přeci jen nějaká forma zábavy. Velmi specifickým vorlovským způsobem.

Skutečně konec?

Svým způsobem tak možná nevadí, že po vzoru Gymplu a Vejšky žádná z různých zápletek/podzápletek nevede k nějakému uspokojivému závěru a po vzoru Gymplu se závěr Džobu vydává směrem, který dokážou rozlousknout případné pokračování jako Hypoška, Exekuťák, případně Bezďák.

Vorel už propásl dvě slušné šance, aby dal těmto hrdinům sbohem, závěr třetího filmu alespoň působí, že svým způsobem zrcadlí Gympl a jde ho tak teoreticky vnímat jako v jistém ohledu smyslnou tečkou za celou trilogii (Nolan stojící za Trilogií o Temném rytíři by jistě Vorla poplácal po ramenou). Je ovšem pravděpodobné, že mnozí od Džobu nedostanou přesně ten návrat, který očekávají.  Kultovní relevanci minimálně Gymplu už ovšem pravděpodobně nikdo nesere, jen čas ovšem ukáže, jak moc pozitivně bude v kontextu celé trilogie přijat právě Džob. Není pochyb o tom, že se v něm mnozí najdou. Stejně jako kdysi právě v Gymplu.

Džob závěrem

RHS = Rutina, herci, styl. Džob je typická vorlovina – absurdní humor, nadsázka a stylizované postavy, přičemž v případech, kdy herci ve vorlovinách přehrávají, je to minimálně na 50% schválně. Přestože Džob otevírá zajímavé téma konfrontace s dospělostí a různými pohledy na pouliční umění, řada vedlejších dějových linií zůstává nedořešená a scénář působí místy rozvlekle. Technicky režisér sází na své osvědčené postupy, i když někdy až pokouší diváckou trpělivost, zejména v práci se zvukem a post-synchrony.

Ústřední herecká dvojice ovšem Džobu dodává osobité kouzlo, které pravděpodobně zabere minimálně na pravé fanoušky předchozích filmů. Pro fanoušky Vorlovy poetiky a trilogie Gympl – Vejška – Džob se pravděpodobně jedná o povinnou záležitost, pokud si na Džob trumfne někdo, kdo se nepovažuje za fanouška série a Vorla, zbydou mu minimálně přeci jen nějak zajímavě načrtnutá témata stárnutí a přizpůsobování se novým životním okolnostem. Je to rozhodně velmi zajímavý film, se vším dobrým i zlým, co může tak široký kontext znamenat…

Verdikt: 5 z 10

• Zdroj: Continental Film