Další týden, další zajímavé novinky. Tohle je náš přehled deseti novinek, které dorazily na stream, do kina a televize a které přinesl 41. týden.
Doktorka X: Netflix
Do nemocnice prolezlé korupcí, kde se každý handrkuje s každým, dorazí nová, záhadná posila. Víc vrásek než náročné operace jí tam ale přidělají nemilosrdné osobní útoky.
Pokud se vám líbila původní japonská verze, která je též dostupná (s anglickými titulky) na Netflixu, můžete se podívat na korejský remake ve verzi pro rok 2026.
100 dní klamu: Netflix
Elitní kapsářka z Kjongsongu touží po svobodě. Rozhodne se proto ukrást Japoncům tajné informace. Jenže se přitom zamiluje do syna muže, kterého si vzala na mušku.
Beauty and the Beat: Netflix
Po sedmileté pauze se hvězdná Plaifun vrací koncertem, musí se však o pódium dělit s vycházejícím triem z generace Z a bojovat o pozornost.
The 13 Lords of the Shogun: Netflix
Příběh Hódžóa Jošitokiho a dvanácti dalších pánů, kteří podporovali Minamota no Joritoma, když se stal zakladatelem a prvním šógunem šógunátu Kamakura.
Carrie: Prime Video
Carrie Whiteová, středoškolačka, která nikam nezapadá, strávila dosavadní život v ústraní domova po boku své úzkostlivě ochranitelské matky Margaret. Když ji náhlá a předčasná smrt otce uvrhne do nelítostného prostředí veřejné střední školy, musí Carrie čelit skandálu s šikanou, který se lavinovitě šíří komunitou, neustálému tlaku i bezohledné krutosti éry sociálních sítí a zároveň probouzení tajemných telekinetických schopností, jež v ní sílí ruku v ruce s dospíváním.
Merry Berry Love: Disney+
Příběh vypráví o korejském prostorových designérovi, který přes noc přijde o všechno, a o japonské farmářce, jež s vášní pěstuje jahody. Lee Yu-bin, který byl v Koreji velmi úspěšný, přijde kvůli jisté události o své postavení i majetek, avšak ve snaze o návrat na výsluní zamíří na japonský ostrov Charoshima. Shirahama Karin je farmářka, která tvrdě pracuje na pěstování jahod a pokračuje tak v odkazu svého zesnulého dědečka. Dvojice, která má za sebou katastrofální první setkání na jahodovém poli, se do sebe zaplete ještě více kvůli nečekanému nedorozumění. Jak se bude vyvíjet vztah těchto dvou lidí, který začal „osudovým setkáním“?
Oasis: Don’t Look Back in Anger: Disney+
Oasis: Don’t Look Back In Anger sleduje triumfální návrat Liama a Noela Gallagherových na společném turné Oasis Live ’25, jednom z nejočekávanějších rockových comebacků současnosti. Dokument nabízí otevřený a emotivní pohled na největší hudební událost roku 2025 a zachycuje jedinečnou atmosféru i emoce, které na turné prožívali členové kapely i jejich fanoušci po celém světě. Díky mimořádnému přístupu přináší záběry ze zkoušek, zákulisí i koncertních pódií a také vůbec první společné rozhovory Noela a Liama po více než dvaceti letech. Vedle vyprodaného světového turné film zkoumá i hluboký emocionální dopad tohoto mimořádného kulturního fenoménu a připomíná, co hudba Oasis znamená pro publikum napříč generacemi.
Mléčné zoubky: Cinemax 2
Zatímco se Rumunsko 80. let blíží k revoluci, mladá Maria musí čelit kruté realitě dospělého světa, když její sestra beze stopy zmizí.
Šipkaři: Kino
Šipkaři kombinují černý humor, akci a kriminální zápletku s pořádnou dávkou absurdity. Jejich svět je plný postav, které mají vlastní plány, něco skrývají a jsou přesvědčené, že právě ony mají všechno pod kontrolou. Hlavní hrdina Pepé věří, že tentokrát to konečně vyjde. Stačí udělat několik správných rozhodnutí, najít ty správné lidi, nepanikařit a hlavně nic nepokazit. Jenže jeho život nikdy úplně podle plánu nešel. Když se po roce znovu setká s Milánkem, rozběhne se série událostí, které nikdo nemohl předvídat.
Milovník, ne bojovník: Kino
Andrej má tajný plán. Nedělat blbosti, nikam nechodit, trávit čas s babičkou a hlavně – nelézt v opilosti na vysoké stromy, ze kterých pak neumí slézt. Jednoho dne nečekaně
Tohle byl náš přehled deseti zajímavých novinek, které přinesl na stream, do kin a televize 41. týden. Další články, přehledy jednotlivých týdnu a recenze najdete na našich stránkách.
Vymítač ďábla je legendární horor z roku 1973, který vyděsil tehdejší diváky. Vzniklo několik dalších dílů, které finančně pohořeli a kvalitou se nic nevarovalo prvnímu dílu. V roce 2021 odkoupilo práva studio Universal Pictures za 400 milionů dolarů s ambicí rozjet novou sérii. První pokus o restart přišel v roce 2023 s filmem Vymítač ďábla: Zrození víry od režiséra Davida Gordona Greena, který natočil novou trilogii Halloween. Filmu se sice podařilo vydělat 136 milionů amerických dolarů při rozpočtu 30, ale studio doufá v lepší čísla, když zakoupily značku za velký peníze. Plus také nepomohlo, jak špatně byl přijatý snímek u kritiků a diváků. Proto dávalo smysl, že studio najalo režiséra a scenáristu Mikea Flanagana. Ten patří mezi nejvýraznější hororové tvůrce současnosti, který má na svědomí seriály jako jsou The Haunting of Hill House, Půlnoční mše, Pád domu Usherů nebo nejnovější Carrie. Z filmů stojí za Oculus nebo Doktora Spánka. Nejnovější Vymítač ďábla: Mučedníci dostal první trailer. Pojďme se tedy podívat, na co se můžeme těšit.
První trailer na Vymítač ďábla: Mučedníci
Policejní vyšetřovatelka a svobodná matka (Scarlett Johansson) je pověřena případem rituálních vražd – ty totiž až nápadně připomínají zločiny sériového vraha a satanisty (John Leguizamo), kterého před třinácti lety dopadla. V moment, kdy započíná pátrání po pachateli, se však její syn (Jacobi Jupe) stává obětí démonického posednutí.
Trailer je parádní, vizuálně to působí správně špinavě, démonicky, tak jak od hororu takového kalibru čekáme. Atmosféru má trailer tísnivou, a jde vidět, že nepůjde o nostalgii na původní film, jako to zkoušel předchozí film, ale o autorskou vizi. Kombinace kriminálky s posednutím, sériovým vrahem a rituálem vypadá parádně. Co si jinak možná někteří diváci v traileru nevšimli, tak je jeden hezky viditelný odkaz na třetí díl série Vymítač ďábla III z roku 1990, který je často považován za ten nejpovedenější hned po původním filmu. V traileru můžeme vidět, že postava Scarlett Johansson má příjmení Kinderman. V ukázce pak můžeme také zahlédnout fotku hlavní postavy z třetího dílu. Ten se jmenoval William Kinderman a s největší pravděpodobností se jedná o jejího otce. Jak to tak vypadá, tak Flanagan naváže na třetí díl.
Film Vymítač ďábla: Mučedníci dorazí dorazí do kin 11.3. 2027. V hlavní roli uvidíme Scarlett Johansson, kterou doplní Jacobi Jupe (Hamnet), Chiwetel Ejiofor (Backrooms), Laurence Fishburne (Matrix), John Leguizamo (Odyssea), Sasha Calle (Rána) a další.
Líbil se vám trailer na Vymítač ďábla: Mučedníci? Těšíte se? Věříte Miku Flanaganovi?
Rusko, rok 2022. Úspěšný podnikatel Gleb (Dmitrij Mazurov) žije se svou ženou Galinou (Iris Lebedeva) a jejich malým synem Seryozhou (Boris Kudrin) v krásném domě u vody. Ačkoli má Gleb politické konexe, není imunní vůči radikálním změnám v ruské společnosti a ocitá se pod extrémním tlakem, aby potlačil paniku a udržel svou firmu v chodu. Galina mezitím na sobě pociťuje neustálý tlak být dokonalou manželkou a matkou. Když začne mít Gleb podezření, že má Galina milostný poměr, tento obvykle rozvážný muž udělá osudové rozhodnutí, které ho přivede na pokraj emočního a morálního zhroucení…
Minotaur – Kritika současného Ruska od Andreje Zvjaginceva
Zdroj: Mubi
Andrej Zvjagincev je uznávaný ruský filmař. Mezi jeho největší kariérní úspěchy patří výhra Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách za debut Návrat či výhra Velké ceny na letošním Filmovém festivalu v Cannes za jeho nejnovější film Minotaur. Ten do velké míry reflektuje Zvjagincevův postoj k současnému Rusku. Zvjagincev dlouhodobě ve svých filmech tematizuje korupci, zneužívání moci, autoritářství a morální problémy ruské společnosti, přičemž Minotaur konkrétně reaguje na ruskou invazi na Ukrajinu a její společenské dopady. Při přebírání Velké ceny v Cannes přímo vyzval Vladimira Putina, aby ukončil válku na Ukrajině, kterou označil za nesmyslnou.
Od roku 2022 žije v exilu ve Francii, kde se rozhodl zůstat i kvůli svému nesouhlasu s ruskou invazí a obavám z toho, že by v současném Rusku nemohl svobodně tvořit. Jeho nový film tak představuje nejen osobní uměleckou výpověď, ale také výraznou reakci na současné dění v jeho rodné zemi. Minotaur bude navíc jeho aktuální domovinu reprezentovat na nadcházejících Oscarech, Francie jej totiž vybrala jako svého zástupce v kategorii nejlepší mezinárodní film. I díky dosavadním výrazným ohlasům má film jistě na oscarovou nominaci šanci. Bude to ovšem oprávněné?
Rozpadající se manželství v zemi zmítané válkou
Zdroj: Mubi
Příběh Minotaura se odehrává v Rusku roku 2022. Hlavní postavou je Gleb, úspěšný ředitel dopravní společnosti, který žije se svou manželkou Galinou a dospívajícím synem Seryozhou v luxusním moderním domě na okraji Moskvy. Jedná se o finančně zajištěnou rodinu, přesto je od prvních scén naznačeno, že se manželství Gleba a Galiny rozpadá. Gleb nicméně začne svou ženu podezřívat z nevěry a brzy se také dozví identitu jejího milence. Paralelně do příběhu začíná zasahovat realita Ruska roku 2022. Válečný konflikt eskaluje a ruské úřady mobilizují vojáky. Samotnému Glebovi místní úřady nařídí vybrat čtrnáct zaměstnanců, kteří budou mobilizováni a odesláni do války. K této číslovce odkazuje i název Minotaur – dle řecké pověsti musely Athény jako potravu pro netvora Minotaura posílat do krétského labyrintu sedm mladíků a sedm dívek. Gleb se díky tomu může zbavit některých lidí, kteří mu komplikují život, válečná realita se mezitím začíná prolínat se soukromými životy jedinců.
V zásadě se jedná o komorní drama o rozpadajícím se manželství, které se nicméně odehrává v současném Rusku. A to má přeci jen vliv na jeho obyvatele. Glebovo rozpoložení tak postupně začíná reflektovat stav samotného Ruska. Rodinná krize se tu odehrává ve společnosti, která také prochází krizovým obdobím. A to se přeci jen dotkne i majetného člověka s kontakty na vysokých místech – před společenskou krizí se prostě schovat nejde. S nádechem podobenství se ukazuje, jak se osobní problémy jednotlivce postupně střetávají s problémy celé společnosti a jak člověk může postupně ztrácet kontrolu sám nad sebou.
Zdánlivě nenápadný, přesto trefný útok na ruský systém
Zdroj: Mubi
Vztyčený prostředníček současnému Rusku tak sice může chvílemi působit poměrně nenápadně, zároveň je ovšem patrné, že Zvjagincev zvládá uhodit hřebíček na hlavičku. Vyobrazení Ruska tu chvílemi působí až absurdně a panenky se z toho jistě protočí hlavně chcimírům, zároveň to ovšem nemůže překvapit nikoho, kdo se zajímá nejen o situaci v současném Rusku, ale také o jeho historii. Historie má totiž často sklony k opakování a problémy ruského systému rozhodně nezačínají se jménem Vladimir Putin.
Český scenárista a režisér Václav Marhoul například nedávno ruský svět označil za otázku barbarství, znehodnocování lidského života, bídy, chudoby a dalších problémů, které zásadně nezmění ani případné Putinovo úmrtí. Absurdní podstatu Ruska vystihuje i moment, kdy je nástup vojáků na frontu jejich nadřízenými popsán jako boj se satanskými silami (škoda, že se stále najdou lidé, kteří těmto propagandistickým výplodům věří – a to nejen v Rusku, ale bohužel i u nás). Sílu tohoto momentu samozřejmě podtrhuje i fakt, že takové vykreslování nepřítele jako zosobněného zla snadno evokuje principy nacistické propagandy. Ale zkuste něco takového samozřejmě vysvětlit lokálním kolaborantům.
Právě v tom je ostatně Minotaur poměrně silný. Zvjagincev totiž své politické postoje necpe divákovi násilím, ale nechává je vyplouvat na povrch prostřednictvím příběhu jednotlivce. Glebův osobní život se postupně stává odrazem společnosti, v níž žije, a jeho problémy tak získávají mnohem širší význam. Režisér přitom dokáže být kritický, aniž by film proměnil v prvoplánovou politickou agitku. Minotaur je v první řadě stále příběhem jednoho člověka a jeho rozpadajícího se života, právě skrze něj však Zvjagincev dokáže poměrně trefně ukázat i mnohem větší problémy současného Ruska – zneužívání moci, korupci, autoritářství, normalizaci násilí, porušování lidských práv a především morální úpadek jako takový. V recenzi pro Variety padlo, že jde o film plný vzteku, zoufalství a nejčernější formy černého humoru. A to vše se dá po zhlédnutí jen potvrdit.
Rusko jako prázdné a nelidské místo
Zdroj: Mubi
Za 135 minut filmu na ploše poměrně komorního příběhu proběhne docela dost různých fragmentů. Zvjagincev to celé točí formou, která z Lotyšska (ve filmu zastupuje Rusko) dokáže vytěžit působivou atmosféru. Film často pracuje s prázdnými ulicemi, rozlehlými interiéry a ponurými kancelářemi – vyobrazená atmosféra Ruska tak nepůsobí úplně lidsky, což jen ilustruje zvířeckost, kterou dnešní Rusko evokuje. Zapadá to do obrazu Ruska poznamenaného válkou, mobilizací a odchodem lidí, kteří se snaží před současnou situací utéct. I když se tak příběh nadále primárně soustředí na Gleba, okolní svět jeho problémy velmi dobře reflektuje.
Minotaur je ve skutečnosti novým zpracováním francouzského snímku Nevěrná žena z roku 1969, který se následně v roce 2002 dočkal předělávky s názvem Nevěrná s Richardem Gerem v hlavní roli. Zvjagincev si měl z původního příběhu vzít základní prvky, zároveň je ovšem zpracovat do společenských poměrů současného Ruska. Povahu ruských hodnot reflektují už jen Glebovy přístupy k otcovství a byť se tu samotný Putin objevuje jen na prezidentských portrétech, jeho přítomnost v pozadí je ovšem jasně cítit. I Glebův způsob řešení problémů odráží tamní systém, což může vést ke klasické úvaze nad tím, jak velký vliv má systém na jednotlivce.
Ženy v Rusku a dvojí metr
Zdroj: Mubi
Minotaur zároveň velmi očividně vypovídá o postavení žen v ruské společnosti. Rusko stále nemá samostatný komplexní zákon proti domácímu násilí a ochrana a podpora jeho obětí tak zůstává v mnoha ohledech nedostatečná. Vypovídající může být také nízké zastoupení žen v ruském parlamentu, kde v roce 2024 držely pouze 16,4 % křesel, nebo skutečnost, že ženy stále vykonávají výrazně větší podíl neplacené péče a domácích prací než muži. Galina je sice manželkou úspěšného a finančně zajištěného muže, v prostředí, které Minotaur vykresluje, je nicméně stále vnímána především jako manželka a matka.
Zvjagincev tak poukazuje na společnost, v níž mají ženy stále omezený prostor rozhodovat o vlastním postavení a identitě. Korunu tomu do jisté míry nasazuje fakt, že i když je v centru příběhu nevěra Galiny, sám Gleb za sebou má mít minulost mileneckých poměrů. Jedná se tak o klasický dvojí metr, kdy se sice mužská nevěra dá tolerovat, ženská nevěra má ovšem ihned mnohem závažnější následky. Tedy klasický vzorec, v němž jsou stejné činy posuzovány odlišně podle toho, zda je jejich aktérem muž, nebo žena. Člověk asi nemusí dvakrát hádat, v jaké zemi tohle stále bývá standardem (není to nicméně samozřejmě jen tamní rarita).
Muž, který ztrácí kontrolu
Zdroj: Mubi
Antihrdina Gleb je postavou, na níž Minotaur stojí především. Zvjagincev z něj nedělá sympatického hrdinu, ale ani klasického filmového záporáka, kterého by bylo jednoduché okamžitě odsoudit. Je to člověk, který má peníze, společenské postavení a kontakty, zároveň ale postupně ztrácí kontrolu nad vlastním životem. Jeho rozhodnutí jsou čím dál zoufalejší a násilnější, přičemž právě zde se nejvýrazněji ukazuje propojení jeho osobní krize s krizí společnosti, v níž žije. Čím více se Gleb snaží situaci ovládnout, tím více se mu všechno rozpadá pod rukama. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě Dmitrij Mazurov, který podává Gleba jako člověka, u něhož není jednoduché přesně určit hranici mezi sebevědomím, bezohledností a zoufalstvím. Právě tahle nejednoznačnost postavě dodává potřebnou uvěřitelnost. Gleb není sympatický člověk, zároveň ale není ani jednoduchou karikaturou ruského oligarchy či představitele systému. Je především člověkem, který se v určitém okamžiku rozhodne řešit své problémy způsobem, který postupně odhaluje jeho skutečný charakter.
Funguje přitom i dynamika mezi Glebem a Galinou. Jejich manželství nepůsobí jako vztah, který se rozpadl během několika scén pouze kvůli nevěře. Zvjagincev spíše naznačuje, že problémy mezi nimi existovaly už dávno předtím a samotný milenec je pouze katalyzátorem něčeho, co bylo dlouhodobě nefunkční. I proto jejich konflikt nepůsobí jako obyčejný příběh o nevěře, ale jako postupné odkrývání vztahu, v němž si oba přestali být skutečně blízcí. Iris Lebeděva dokáže emoce své postavy držet poměrně při zemi, což funguje o to lépe ve chvílích, kdy její Galina postupně přestává zvládat tlak okolností. Její výkon tak dobře doplňuje Glebovu stále větší agresivitu a pomáhá ukázat, že jejich manželství není pouze příběhem o nevěře, ale také o dvou lidech, kteří už vlastně nevědí, jak spolu dál žít.
Když se osobní krize mění ve společenskou
Zdroj: Mubi
Právě tady se ukazuje největší síla Minotaura. Film dokáže během poměrně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství otevírat podstatně větší témata, aniž by přitom úplně opouštěl své postavy. Někdy sice působí až příliš doslovně a některé metafory jsou poměrně snadno čitelné, zároveň ale Zvjagincev přesně ví, čeho chce dosáhnout. Minotaur není film, který by chtěl diváka uklidnit nebo mu nabídnout jednoduché odpovědi. Spíše ho nechává sledovat, jak se osobní frustrace, společenské prostředí a násilí postupně propojí v jeden poměrně nepříjemný celek.
Určitou slabinou je ovšem právě ona doslovnost. Některé myšlenky jsou natolik výrazné, že jim film už příliš nenechává prostor k vlastní interpretaci. Zvjagincev navíc pracuje s pomalejším tempem, které nemusí po celých 135 minut fungovat stejně přesvědčivě. Některé scény by tak bez větší újmy mohly být kratší, byť celku dodávají jistou ilustrační hodnotu. Zároveň je však právě pomalejší rytmus důležitou součástí způsobu, jakým film buduje napětí. Zvjagincev často nechává situace záměrně doznít a místo rychlého posouvání děje dopředu pracuje s očekáváním, co Gleb udělá dál. Napětí tak nevzniká pouze z jednotlivých konfliktů, ale především z postupného odhalování charakteru hlavní postavy a z pocitu, že jeho další rozhodnutí mohou mít stále závažnější následky.
Přílišná doslovnost a pomalejší tempo
Zdroj: Mubi
Podobně funguje i práce s jednotlivými scénami. Na první pohled obyčejné rozhovory mezi Glebem a Galinou jsou často naplněné nevyřčeným napětím a pocitem, že pod povrchem jejich manželství probíhá něco mnohem zásadnějšího. Zvjagincev přitom nemusí všechno vysvětlovat prostřednictvím dialogu. Význam jednotlivých situací často vzniká už z chování postav, jejich pohledů nebo samotného prostoru, v němž se nacházejí. Stejně tak vztah Gleba se synem není pouze rodinnou linií, ale dalším způsobem, jak ukázat hodnoty prostředí, v němž hlavní postava žije. Jednotlivé scény tak současně posouvají příběh a rozšiřují jeho společenský význam.
Minotaur totiž dokáže z relativně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství vytvořit mnohem širší výpověď o společnosti, v níž se osobní problémy jen těžko oddělují od těch společenských. Glebova posedlost kontrolou se postupně mění v násilí, Galinina snaha najít vlastní prostor zase odhaluje limity prostředí, v němž žije. Válka pak není pouze kulisou někde na pozadí, ale další silou, která jejich problémy postupně umocňuje. Právě propojení osobního dramatu se společenským komentářem dává filmu jeho největší sílu.
Osobní drama jako obraz celé společnosti
Zdroj: Mubi
Minotaur tak sice není bezchybným filmem, rozhodně ovšem není ani pouze dalším politickým komentářem zabaleným do celovečerního dramatu. Zvjagincev dokáže kritiku současného Ruska postavit na konkrétních postavách, jejich vztazích a rozhodnutích. Výsledkem je nepříjemný, místy absurdní a zároveň překvapivě intimní portrét člověka, který postupně ztrácí kontrolu nad vlastním životem stejně jako společnost kolem něj.
Oscarová nominace by proto v případě Minotaura nebyla pouze odměnou za aktuálnost jeho tématu. Film nabízí také výraznou režii, promyšlenou práci s prostorem, působivou atmosféru a herecké výkony, které jeho společenskou rovinu dokážou ukotvit v osobním příběhu. Některé nedostatky sice brání tomu, aby šlo o naprosto bezchybný návrat Zvjaginceva, jako výrazná a tematicky ambiciózní filmová výpověď však Minotaur funguje velmi dobře.
Minotaur závěrem
Minotaur není bezchybným filmem. Zvjagincev místy až příliš doslovně podává své společenské metafory a pomalejší tempo nemusí po celých 135 minut fungovat stejně přesvědčivě. Přesto dokáže z relativně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství vytvořit působivou výpověď o současném Rusku, v níž se osobní problémy přirozeně prolínají s těmi společenskými. Výrazná režie, působivá atmosféra a přesvědčivé herecké výkony navíc drží film pevně pohromadě. Minotaur tak představuje ambiciózní a nepříjemnou alternativu k modlám chcimírů a kolaborantů, která dokáže zůstat osobním dramatem a zároveň nabídnout mnohem širší komentář společnosti, v níž jeho postavy žijí. Bůh žehnej odvážným tvůrcům, jako je právě Andrej Zvjagincev…
Již nějakou dobu víme, že Capcom chystá pro svůj Resident Evil Requiem velké příběhové rozšíření. Původní plány, které odhadovali vydání DLC v druhé polovině letošního roku se změnily a hra by měla dorazit až po vydání remaku Veronica. Pár týdnů se spekuluje o tom, že se v tomto DLC možná vrátíme na staré známé místo a to přesněji do Spencerova sídla, ve kterém se z velké části odehrávala jednička. Nyní jeden ze scenáristů ke hře Requiem se omylem přeřekl a prozradil důležitou informaci.
Scenárista Haris Orkin se v jednom rozhovoru na Meadowlark Comic Con rozpovídal o tvorbě hry Resident Evil Requiem trošku více než chtěl. Orkin prozradil, že se hráči o Spencerovi dozvědí více v připravovaném rozšíření. Podle něj lépe porozumíme Spencerově lince z Requiem. Orkin následně řekl, že tohle neměl pravděpodobně říkat. Díky tomu se potvrdilo, co nás čeká v DLC. Dřívější spekulace ohledně Spencerova sídla, které by mělo sehrát nějakou roli v DLC se zdají být pravdivá. O tom v jaké formě uvidíme tohle zdecimované místo z konce jedničky je otázka. Pravděpodobně ve formě flashbacku? Uvidíme, co si pro nás Capcom chystá, ale už v základní hře Requiem se mělo sídlo objevit, ale bylo vyškrtnuto a počítá se s ním až do připravovaného DLC.
S novými informacemi se podělil také známý insider Dusk Golem. Ten ve svém novějším příspěvku prozradil následující. DLC k Requiem má být ambiciózní, na kterém pracuje ten stejný tým, M-Two & K2, který pracovalo například na DLC Separate Way pro Resident Evil 4 remake. Spencerovo sídlo bylo vyškrtnuto z Requiem, ale ponechalo se pro DLC. Jelikož je tohle DLC, remake Veronica a Resident Evil 1 remake v současném vývoji, proběhlo proto úsílí o vytvoření Spencerova sídla pro RE Engine.
Zdroj: Capcom
Jedny neoficiální zprávy mluvili o tom, že je v rané fázi vývoj remake prvního Resident Evil. Jednalo by se už o druhý remake, kdy ten první vyšel v roce 2002 pro GameCube. O tom, že bychom se dočkali moderního remaku prvního dílu je jisté, protože Capcom si určitě nechce nechat ujít ani moderní remake této klasiky. Golem tedy informuje o tom, že na remaku jedničky se pracuje. Znamená to tedy, že Spencerovo sídlo projde změnou na konci a bude stále postavený a díky tomu se DLC k Requiem bude z nějaké části točit okolo tohoto slavného sídla? Na odpovědi je ještě čas do doby, než tohle chystané DLC vyjde. Doufejme, že Capcom ví, co dělá a chystají pro nás vývojáři parádní herní zážitky.
Co říkáte na tyto informace? Máte radost, že se vrátíme do slavného a ikonického sídla?
Hezký den vám všem přeji. Jsem moc rád, že jste zavítali na naše stránky a klikli na tento článek. V dnešní seriálové recenzi si rozeberme seriál, na který jsem se osobně hodně moc těšil. Budeme se bavit o seriálu z komiksového světa DC Lanterns. Podle názvu většina z vás poznala, že hlavními hrdiny budou Green Lanternové. Já mám postavu Green Lanterna opravdu velmi rád (moje recenze na výborný komiks, který v Česku vydalo nakladatelství CREW – Green Lantern: Nejtemnější noc) a patřím mezi několik málo lidí, kterým se líbil film s Ryanem Ryenoldsem. Na samotný seriál jsem těšil z mnoha důvodů. Dělali na něm zajímaví tvůrci, stylem to mělo být něco alá Temný případ, a tvůrci sehnali přesné obsazení. Na druhou stranu se mohlo dost věcí pokazit, jelikož příběhy s Green Lanterny nejsou pro každého. Udělejte si prosím pohodlí a v klidu si přečtěte mou recenzi na první řadu seriálu Lanterns!
Recenze seriálu Lanterns S01
Seriál sleduje Johna Stewarta a Hala Jordana, dva mezihvězdné policisty zapletené do temné záhady na Zemi. (HBO Max)
Zdroj: HBO MAX
Výborná tvůrčí vize
Největší síla seriálu je v tom, že ho tvůrci vytvořili s pěvně danou vizí. S vizí a myšlenkou, kterou chtějí sdělit. Už při vymýšlení příběhu přemýšleli o svých možnostech. Nemohli nám dát epickou sci-fi podívanou. Nemohli nám dát velkolepé vesmírné souboje a další věci. Takže se rozhodli celý seriál pojmout jako komorní detektivku, kde bude několik sci-fi prvků, které budou obohacovat příběh, ale samotný význam příběhu na nich nebude stát. Už při výrobě tvůrci slibovali, že chtějí seriál pojmout jako Temný případ ve světě Green Lanternů. A to se jim povedlo na výbornou!
Hlavními tvůrci seriálu jsou velmi zkušená trojice Chris Mundy (Ozark, Temný případ S04), Damon Lindelof (Ztraceni, Pozůstalí, Watchmen) a komiksový scénárista Tom King (Vision, Supergirl, Rorschach), kterou za studio jako producent doplnil sám James Gunn. Po filmovém Supermanovi a Supergirl jsem se dost bál, aby Gunn tvůrcům moc nekecal do příběhu. To se naštěstí nestalo a příběh je vážný, bez zbytečný vtípků a sází na poctivou atmosféru, napětí a vážně odvyprávěný příběh.
Opravdu jsem velmi moc rád, že se tvůrcům povedlo spravit Green Lanterům reparát po značně nepovedeném filmu, který většinu lidí naštval. To, že je příběh komorní, bez cestování po vesmíru a do velké míry bez mimozemšťanů, příběhu jen prospělo. Další věc, co příběhu prospělo bylo i to, že si opravdu dali záležet na propracovaných charakterech. Tady vidím neskutečně precizní práci. Ústřední duo Jordan a Stewart jsou skvěle napsané postavy, které se celý seriál vyvíjí, mají silné motivace, dělají chyby a mnohdy se řídí svými ambicemi na úkor rozumnějšího řešení. Jsou to hrdinové z masa a kostí, kterým byla dána do rukou nejmocnější zbraň galaxie, ale pořád jsou to lidé, kteří se musí naučit bojovat se svým strachem. Nemít strach z toho, že mám strach. Jejich vývoj a vzájemná chemie je pro seriál zásadní a povedla se na výbornou.
Velmi jsem si užil, kolik přesahu tvůrci do seriálu dali. Někde si půjčují z komiksů, jindy vycházejí z reality, případně přicházejí s vlastními nápady a motivy. Rozhodně lze o seriálu tvrdit, že je chytřejší, než se na první pohled zdá, že má mnohem více vrstev. A čistě z mého pohledu se mi hodně moc líbí komiksové náznaky toho, jak to ve světě Lanternů funguje. Že všechno není tak zářivé, jak se může zdá. Jsou to drobnosti, ale díky nim je seriál o dost věrohodnější a funkčnější. A já jako znalec komiksů vidím, že tvůrci nad dialogy přemýšleli a budovali si půdu pro případ sequel či prequel.
Zdroj: HBO MAX
Výborné obsazení
Mám znovu obrovskou radost, že tvůrci měli šťastnou ruku při obsazovaní herců a hereček do seriálu. Povedlo se jim sehnat skvělé obsazení, které si sedlo a užívalo si své role. Kyle Chandler je šikovný herec, je to snaživec, ale má celkem smůlu, jelikož filmy s ním nevydělávají stovky milionů. O to více mě těší, že tady má Chandler nejlepší roli své kariéry a je tady fantastický. Chandler se v roli našel a povedlo se mu parádně ztvárnit vyhořelého Hala Jordana. Nemusí toho moc říkat, a přesto všemu rozumíme. Rozumíme jeho aroganci, jeho pohrdání autoritami i to, proč se nehrne, aby cvičil Stewarta jako svou náhradu. V různých dialogových výměnách lze spatřit spoustu odkazů na těžký úděl superhrdiny a na to, jak je to osamělý život.
Aaron Pierre se do své role položil a je v ní výborný. Pierre dal svému Johnovi mnoho vrstev. Moc mě bavilo, jak se Pierre snaží skrývat emoce a tváří se soustředěně a profesionálně, aby se mu v některých scénách ta maska rozpadla a on ukázal, kým opravdu je. Seriál do velké míry stojí na něm a Pierre s přehledem zvládá všechno odehrát a jeho vývoj po čas seriálu je napínavý, zábavný, emocionálně silný. Na konci dostáváme silného hrdinu, který si zaslouží, aby si ho fanoušci zamilovali.
Kelly Macdonald krásně doplňuje ústřední dvojici a konfrontuje oba Lanterny v tom, co dělají. Její role je pro příběh dost zásadní a její dějová linka se povedla. Macdonald má v seriálu dost scén, ve kterých všem předvede, jak moc dobrá a šikovná herečka je. Nathan Fillion si znovu zopakoval svou roli Guy Gardnera a tady vidím největší vliv Gunna. Gardner je tady vyobrazený jako vocas. A zrovna zde byla možnost s tou postavou pracovat jinak. Ukázat jak a proč dokázal zkrotit prsten moci. Ukázat, proč má na to být Green Lantern sektoru 2814. Místo toho působí jako blbeček. Je to obrovská škoda, jelikož Fillionovi by pomohlo, kdyby v té roli mohl růst a nebyl jen kašpar. Potěšilo mě, když jsem viděl Ulricha Thomsena jako Thaala Sinestra. Thomsen nemá moc prostoru, ale každou scénu si krade pro sebe. Doufám, že v případném prequelu dostane větší prostor, jelikož by si ho zasloužil.
Zdroj: HBO MAX
Zápory
Jsem ze seriálu dost nadšený, ale ne všechno mi sedlo, tak jak bych si úplně přál. Na internetu se brečí, že chybí velkolepé scény, že se málo používá prsten, chybí OA či další členové sborů. Ti, co si na tohle stěžují, nepochopili, o čem seriál je. Seriál to nikdy nechtěl zobrazovat, protože by to na sebe zbytečně strhávalo pozornost a hlavně na to nebyl rozpočet. Mě osobně nejvíce vadí, jak se v některých věcí klouže po povrchu a upravují se charaktery postavy, aby seděly k příběhu.
Chápu, proč to tvůrci udělali, ale jako komiksovému fanouškovi mi to lehce vadí. Nejvíce je to znát na samotném Jordanovi. Tvůrci nám ukazují jeho vyhořelost a aroganci, ale neukáží nám proč. Většina diváků si to domyslí z dialogů, které vede se Sinestrem a Johnem. Nicméně bych se nezlobil, kdyby to v tomto ohledu bylo lepší. Nesedla mi linka s Halovým tátou. Tady je to silné, ale v komiksech je to ještě silnější. Navíc to, že vynechali Halovi bratry, umírající mamku či vztah s Carol, je taky škoda. A při tom by stačilo, aby seriál měl o jednu epizodu navíc a přidaly se nějaké flashbacky, a neznalým divákům se dalo více odpovědí. Ale možná tvůrcům křivdím a všechno tohle si šetří do případného prequelu.
Zdroj: HBO MAX
Pár slov na závěr a hodnocení seriálu Lanterns
Lanterns patří mezi nejzajímavější a nejlepší seriály tohoto roku. A nebál bych se říci, že směle patří k tomu nejlepšímu v novém DC od Gunna. Tvůrcům se povedlo, díky parádně napsanému scénáři, přivést k životu dvě zásadní postavy a vybudovat kolem nich výborný a funkční příběh, vystavět další cesty, po kterých se bude dát dál pokračovat a rozšiřovat svět Green Lanternů. Povedlo se jim to díky tomu, že vsadili na propracované charaktery a napínavý příběh, co gradoval. Pár chybiček by se našlo, ale já je budu s chutí ignorovat, protože jsem se skvěle bavil a doufám, že dostanu prequel o Halovi a Sinestrovi, a pak pokračovaní s Johnem a s dalšími potencionálními Lanterny ze Země.
Hodnocení: 9/10
V temnotě noci, v jasu dne, můj zrak vší zlobou prohlédne, a do všech stran zlo rozežene mé jasné světlo zelené!
Děkuji, že jste věnovali pozornost mé recenzi na seriál Lanterns. Jsem hodně nadšený a spokojený. Doufám, že se dočkám, co nejdříve dalšího příběhu z tohoto světa.
Sblížit se se svým dospívajícím synem je dobrý nápad. Vzít ho bez vědomí manželky na obrovský hiphopový festival už o něco méně. A ztratit ho uprostřed davu? To je naprostá katastrofa! Nejdivočejší noc jeho života právě začíná. Owen Wilson v bláznivé komedii o otci, který se během jednoho hektického festivalového večera snaží najít svého syna (Christian Convery), nerozčílit manželku (Jolene Blalock), a přitom přežít chaos největšího hiphopového festivalu…
Hip-hopový festival Rolling Loud je jedním z největších hudebních festivalů na světě. V roce 2019 se akce konající v Miami mělo zúčastnit zhruba 210 000 lidí, přičemž v období po pandemii COVID-19 se jeho celková návštěvnost nadále pohybuje okolo 200 tisíc. Tak proč do prostředí tohoto festivalu nezasadit celovečerní komedii, že? Film Rolling Loud: Bez zábran od režiséra a scenáristy Jeremyho Garelicka má být inspirován skutečnou událostí (film vychází z Garelickovy vlastní zkušenosti se synem na Rolling Loud), v průběhu evokuje například komediální filmy bratrů Farrellyových. V hlavní roli se objevuje Owen Wilson, který musí na jednom z největších festivalů na světě nalézt ztraceného syna. A přitom zažít sérii šílených a bizarních událostí a snažit se přežít chaos, který je s oslavou hip hopu tak nějak spojený. Jak se tento film povedl?
Rolling Loud: Bez zábran – Celovečerní reklama na titulní festival?
Zdroj: Ketchup Entertainment
Hank Goldstone v podání Wilsona je taková normální hlava rodiny s manželkou a synem jménem Zion (ano, vážně!), který zjišťuje, že největším snem jeho třináctiletého syna je vyrazit na Rolling Loud. A i když je manželka proti, Hank nakonec lístky koupí a tajně se na tento festival se svým synem vydá. I přes jeho nízký věk (přístup na festival je povolen od 16 let) se na tento festival prošacují a vypadá to, že se Hankovi splní sen a skutečně si se synem utvoří krásné vzpomínky. Jenže jeho syn se najednou po cestě na záchod nevrátí, a tak začíná šílené dobrodružství na festivalu.
Film produkovalo Live Nation Studios, které má festival Rolling Loud ve svém portfoliu, a za pochodu je pak čím dál tím markantnější, že je tento film v podstatě celovečerní reklamou na tuto oslavu hip hopu. Wilsonův Hank tu tak prochází různými částmi festivalu, divák tak dostane možnost nakouknout na jednotlivá pódia, stánky a další služby, které tento festival nabízí. Menší či větší role tu také mají rappeři jako Travis Scott, Sexyy Red či Ty Dolla Sign, tedy interpreti, kteří jsou s tímto festivalem též spojeni. Teoreticky by to celé šlo označit za klamavou reklamu, protože je velmi nepravděpodobné, že by kdokoliv na tomto festivalu zažil podobné patálie jako Hank (ale jen možná). To nicméně neznamená, že by takové prostředí nemohlo posloužit jako záminka ke komedii, která nabídne slušné zábavné momenty a se svým konceptem vlastně funguje lépe, než by se dalo čekat.
Komedie plná chaosu
Zdroj: Ketchup Entertainment
Rolling Loud: Bez zábran za pochodu opravdu evokuje filmy z dílny bratrů Farrellyových, jako jsou Blbý a blbější, Něco na té Mary nebo Týden bez závazků (s Wilsonem v hlavní roli) – bláznivé, vulgární a často až absurdní komedie, které kombinují situační humor, trapnost, fyzickou komiku a často i dost nekorektní gagy (někdy i takové, kdy je humor založen na záměrně nechutných, odpudivých nebo tělesných situacích). Garelickův film přitom vyvolává dojem, že je fanouškem přesně takových komedií a staví na podobných principech. Podobné typy komedií samozřejmě necílí na ty, kteří v komediálním odvětví preferují spíše Cimrmany nebo Monty Pythony, zároveň se ovšem neustále objevují názory, že u podobných komedií dochází k útlumu. A pokud se tak někdo chce vrátit k časům, kdy si komedie zdánlivě nebraly servítky, Rolling Loud: Bez zábran mu v tomto ohledu vlastně může být přijatelnou alternativou.
Postavy tu tak vtipkují na účet svých přirození či postižení, zároveň tu připomínají, že se zábava na festivalu může zvrtnout – třeba v podobě mosh pitů. Jde o momenty, kdy lidé při tvrdší hudbě divoce poskakují, strkají do sebe a často do sebe i narážejí. A často to může dopadnout pěkně blbě. Obsazení Travise Scotta do tohoto filmu ostatně sklidilo kontroverzi v souvislosti s tragickou davovou tlačenicí, k níž došlo 5. listopadu 2021 na Scottově festivalu Astroworld v Houstonu – při tehdejší tragédii zemřelo 10 lidí, přičemž nejmladší oběti bylo 9 let. Už tehdy se poukazovalo na podobnost mezi zápletkou filmu a tehdejší tragédií a objevily se i náznaky, že film se snaží odvést pozornost od výsledků vyhledávání týkajících se tohoto neštěstí. Na produkci filmu se navíc podílela zmiňovaná společnost Live Nation, která byla spolupořadatelem festivalu Astroworld.
Názor si na to jistě každý dokáže udělat sám, výsledný film nicméně rozhodně nevyvolává dojem, že by si z podobných tragédií chtěl dělat legraci nebo je jakkoliv zlehčovat. Samotný mosh pit je tu totiž jen nadhozen. Výsledkem tak zůstává neškodná festivalová komedie, která se snaží vytěžit především z chaosu, bizarních situací a specifické atmosféry podobných akcí. Komedie plná chaosu tento film ztělesňuje v podstatě nejlépe.
Můžou mít pitomoučké komedie poselství? Ale ano…
Zdroj: Ketchup Entertainment
Motivace hlavní postavy je tu vcelku uvěřitelná. Každý správný otec se snaží být tím nejlepším otcem na světě a svému dítěti dopřát to nejlepší. To nicméně neznamená, že by přitom otec nemohl udělat pár rozhodnutí, která se mu vymstí. Hank má v tomto ohledu k dokonalosti daleko, člověk mu ovšem rozumí i v momentech, kdy si koleduje o nástup sociálky. Owen Wilson je do této role ideální – jeho typický projev sympatického, lehce zmateného a pohodového chlápka, který se neustále snaží nějak vybruslit z absurdních situací, sem perfektně zapadá. Působí to dojmem, že někdo Wilsonovi tuhle roli napsal přímo na tělo, i v těch nejšílenějších momentech totiž dokáže jeho hlavní hrdina působit dostatečně civilně a lidsky. Byť se v průběhu ukazuje, že tenhle hrdina prostě musí dělat hloupá rozhodnutí a kroky, protože jinak by film samozřejmě nemohl trvat hodinu a půl a neexistovaly by záminky pro jeho zápletku.
O vyznění si může každý myslet své, vzhledem k faktu, že je to celé inspirované Garelickovou skutečnou zkušeností, to nicméně naznačuje, že jisté poselství spočívá v tom, že by rodiče měli své děti podporovat a snažit se s nimi sdílet jejich zájmy, i když se jim samotným nemusí zdát dvakrát atraktivní. Do jisté míry tu funguje kontrast s Hankovým parťákem a spolupracovníkem Terrym, který se svým skutečným otcem nemá zrovna nejideálnější vztahy. Právě on inspiruje Hanka k tomu, aby svému synovi splnil jeho sen, netuší ovšem, že se z toho stane šílené dobrodružství s Terrym, který je… nevyzpytatelný, víceméně nezodpovědný a možná tak trochu šílený. I proto je ideálním protějškem Hanka a strůjcem mnoha komediálních momentů. Jeho představitel Matt Rife možná většinu času evokuje nepříliš vypointované improvizace, z na první pohled otravné osiny v zadku se ovšem v průběhu vyklube poměrně zábavná postavička. Především proto, že se ukáže, že je jeho poloha bezstarostného frajírka jen jakási maska. Stejně tak pobaví i Linda v podání Christine Ko, která dokáže nejednou překvapit. A jednou opravdu hodně!
Slušná komediální jednohubka
Zdroj: Ketchup Entertainment
Komediální divočinu doprovázejí různá hudební vystoupení (naštěstí překvapivě otitulkovaná), nebyla by to pak nejspíše šílená komedie z prostředí hudebního festivalu, kdyby se sem nevešla scéna s halucinacemi či momenty, které jsou tak akorát lechtivé a přitom přepálené. Owen Wilson se tu snaží zpívat FE!N od Travise Scotta a je to tak absurdní, jak se dá predikovat. Minimálně Scott ovšem vyvolává dojem, že si svou menší úlohu užívá (jeho 2. nejlepší letošní role po Odyssee) a když člověk přistoupí na fakt, že jde pořád o celovečerní promo této specifické akce, uvědomí si, že to celé šlo rozhodně natočit více nevkusně, uměle a nepřirozeně. Takhle je to celé lepší, než má možná vůbec právo být. Podobně jako Stážisti s Wilsonem v hlavní roli byla vlastně celovečerní reklama na Google a dodnes překvapivě funguje jako neurážející komediální jednohubka, která má své momenty (jen vám ty momenty samozřejmě musí sednout).
Daří se ze vzájemné dynamiky postav, průchodu festivalem a všech těch menších či větších bizarních situací vyrýžovat to největší možné komediální zlato? Možná tak úplně ne. Rolling Loud: Bez zábran má poměrně jednoduchý koncept. Film se snaží házet jeden vtipný a bizarní moment za druhým, ne každý z nich má ovšem vyloženou komediální sílu. Ale samozřejmě záleží na tom, jak moc třeba někoho pobaví scéna postavená na probírání porna nebo údajného obřího penisu Wilsonovy postavy. Je to nicméně jednoduchá, místy přepálená a místy překvapivě sympatická komedie, která diváka na hodinu a půl vezme na jeden obří hudební festival, nechá ho projít jeho zákulisím a přihodí k tomu pár povedených absurdních situací.
Ano, pořád to celé plní funkci celovečerní reklamy na festival. Jenže je to zároveň reklama, která se snaží být filmem, a kupodivu se jí to po většinu času daří. Není to žádná komediální událost roku, několik gagů mělo možná raději zůstat ve střižně a některé odbočky jsou tu tak trochu navíc, přesto jde o poměrně příjemnou jednohubku, která neurazí a občas dokáže opravdu pobavit. A to přeci jen také není tak úplně málo.
Rolling Loud: Bez zábran závěrem
Rolling Loud: Bez zábran zůstává přesně tím, čím se od začátku snaží být – jednoduchou, přepálenou a místy překvapivě funkční komedií z prostředí jednoho z největších festivalů na světě. Ne každý gag se povede a některé situace působí spíše jako výplň, zároveň se ale filmu daří udržet svižné tempo a těžit z absurdity celého konceptu. Owen Wilson je navíc v podobné poloze jako doma a pomáhá filmu udržet alespoň určitou míru sympatické civilnosti.
Největším problémem tak zůstává skutečnost, že je místy až příliš viditelné, jak moc chce film Rolling Loud propagovat. Z celovečerního reklamního spotu se nicméně nakonec podařilo vytvořit komedii, která má vlastní tvář, několik povedených momentů a navzdory své jednoduchosti dokáže fungovat. Rozhodně tak nejde o žánrový návrat ve velkém stylu, jako nenáročná komediální jednohubka ale svůj účel bez problémů plní…
Krásný den vám všem přeji a vítejte u dnešní komiksové recenze. Dnes jsem si pro vás připravil recenzi prvního dílu nové komiksové řady s Deadpoolem. Osobně mám Deadpoola dost rád – Batman / Deadpool, Deadpool a Wolverine: WWIII či Deadpool od Briana Posehna. Ale musím si ho dávkovat po troškách, jelikož se může stát, že se ho přejím, a pak mě komiksy s ním nebudou bavit. Už se mi to jednou stalo, takže vím, o čem mluvím. Tuhle novou sérii píše talentovaný Skottie Young, kvůli které mu jsem dal komiksu šanci. A teď vám povím, jak se mi komiks líbil. Pohodlně se usaďte a přečtete si recenzi na komiks Deadpool 1: Žoldnéřina těžká dřina!!!
Deadpool už se zase živí žoldnéřinou! Wade Wilson už nějaký čas tře bídu s nouzí, ale věci jsou obecně dost náročné. Zatímco Deadpool se snaží rozjet svou skromnou živnost, k zemi se blíží katastrofická hrozba – tak strašně apokalyptická, že to nejde slovy vyjádřit – a zastavit ji může jediná osoba! Ale ne, snad ne Deadpool, že ne? %$@#&. Je to Deadpool. Tak ještěže má plán. Ale co se bude dít, jakmile se věci obrátí k divnému – přesněji k Divnosvětu? To se dozvíte, když se Deadpool vydá do říše příšer, čarodějek, Man-Thingů a… lásky? Navíc: Halloweenská bžunda – jeden den úplně pod psa! Vítejte na palubě Deadpool expresu. (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Zábavný scénář od Skottieho Younga
Trapně se přiznám, že jsem od Skottieho Younga nečetl žádný komiks. Vím, jsem velká ostuda. A proto, když byla možnost jít do jeho Deadpoola, tak jsem moc neváhal. Navíc, jsem byl dost zvědav, jak Deadpoola Young uchopí, jelikož mi přišlo, že se Gerry Duggan dost vyčerpal a začal se lehce točit v kruhu.
Jsem rád, že mohu napsat, že mi komiks sedl a užil jsem si ho. Sice to nebyla bezchybná krasojízda, ale to ničemu nevadí, protože mě to bavilo. Ze scénáře komiksu jsem cítil, že to Younga baví psát, že je rád že dostal tuhle možnost. A taky to, že chce zkoušet nové věci, hrát si vyprávěním, se zápletky nebo se samotným Deadpoolem.
U prvních třech sešitů, kde se vypraví jeden delší souvislejší příběh jsem cítil, že si Young Deadpoola „osahává“ a hledá si vlastní rytmus. Některé vtípky fungují, jiné mi přišly takové nijaké. Největší problém jsem, ale viděl v tom, že je to zbytečně moc ukecané. Dialogy, co na první pohled vypadají a znějí dobře, ale reálně moc toho neříkají. Nicméně, jak říkám, to byly úvodní tři sešity.
Pak přijdou další tři sešity, kde je v každém sešitu uzavřený příběh s nějakou pointou. A tady to funguje o dost lépe. Najednou jsem měl pocit, že se Young více uvolnil a ví, že se na těchto dvaceti stránkách může vyblnout jak chce, můžeš přijít s přepálenou pointou nebo si udělat srandu z Deadpoola a i ze samotných čtenářů. Epizodní příběhy Youngovi sednou mnohem více a patří k tomu nejlepšímu.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pohodová kresba
O první tři sešity se postaral umělec Nic Klein a zbylé tři si vzali na starost Scott Hepburn za kresbu a Ian Herring za barvy. Oba kreslíři mají svým způsobem podobný styl. Kleinova kresba je povedená a zábavná a vynikne v ní Deadpoolův chaotický způsob života a řešení situací. Hezky se na ní kouká a komiks se dobře čte.
Přesto mi o trochu více sedla kresba od Scotta Hepburna, jelikož je hravější, přestřelenější a více si vyblbnul s některými momenty – měl velkou výhodu, že i samotné příběhy k tomu vyblbnutí vybízely. Mám pocit, že si Hepburn kreslení Deadpola užíval a bavilo ho to. Čím více to bylo přepálenější, netradiční, vtipnější, tím více se kreslíř bavil. A já se bavil s ním.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Deadpool 1: Žoldnéřina těžká dřina
Start nové komiksové řady s Deadpoolem se povedl. Scénárista Skottie Young přináší dobré a hlavně zábavné čtení. Místy se to hledá, některé vtipy a hlášky nejsou v top formě. Ale s každým sešitem je to lepší, a ke konci si to podle mě moc pěkně sedlo. Na druhý díl se těším a cítím, že s Youngem přišel svěží vítr do Deadpoolovských příběhů. A to rozhodně není málo.
Hodnocení: 7/10
Děkujeme nakladatelství CREW za recenzní výtisk!
Toto byla má recenze na novou komiksovou řádu s Deadpool od Scottieho Younga. První díl se mi líbil a těším se na pokračování a hlavní zápletku této série.
Další týden, spousta dalších novinek. Jaké filmové i seriálové přinesl na stream, do kin a televize 40. týden?
Midnight Girls: Netflix
V neonem zalité Nagoji navazují čtyři Filipínky pracující v nočním klubu silné sesterské pouto; sbližuje je cena, kterou platí za honbou za sny a za podporu rodin ve vlasti.
After the Quake: Netflix
Čtyřdílné antologické drama, které zachycuje období třiceti let po velkém zemětřesení Hanshin-Awaji z roku 1995.
Povídkový film After the Quake adaptující čtyři povídky sbírky Po otřesech dorazil na Netflix na začátku roku 2026. Nyní dorazila jeho původní seriálová verze. Pouze v originálním změní a s anglickými titulky stejně jako filmová verze.
The Furious: Pertaruhan Maruah
V nelítostném světě boxu čelí dva odcizení bratři drzým, ambiciózním bojovníkům, kteří jsou odhodláni zničit odkaz jejich zesnulého otce.
Ohh My Dog: Netflix
Malé dítě naváže nečekané pouto s toulavým psem a vydává se na dobrodružství, které odhaluje, jak hlubokým způsobem dokážou zvířata a lidé uzdravit svá srdce.
Coven Academy: Disney+
Newyorská teenagerka Briar přijíždí do tajemné školy kouzel v New Orleans. Chce odhalit, co se stalo její matce, ale ocitá se uprostřed konfliktu mezi čarodějkami a upíry. Spolu se svými kamarádkami, mladými čarodějkami, musí čelit nejen nástrahám nadpřirozené střední školy, ale i mnohem temnější hrozbě. A s rostoucím nebezpečím přichází i zakázaná první láska.
Strange: Junji Ito’s Tales for Sleepless Nights: HBO Max
Mrazivá hororová antologie oživuje ta nejděsivější, nejsurrealističtější a nejděsivější mistrovská díla z mysli legendárního autora mangy Džundžiho Itóa.
Dávám přednost smrti: Prime Video
V poklidném městečku Mendoza žije outsider jménem Archie. Jednoho chladného večera ho kousne zombík a po krátké úvaze o sebevraždě se rozhodne, že přijde na kloub tomu, co se s jeho tělem děje. A tak se s pomocí své jediné kamarádky a své celoživotní lásky vydává najít lék dřív, než se promění v krvelačné monstrum a všechny zabije.
Dva prokurátoři: Cinemax 2
V roce 1937 v Sovětském svazu Stalin tvrdě upevňuje svou moc. Desítky tisíc falešně odsouzených občanů jsou drženy v nelidských podmínkách. Své naděje vkládají do vězeňských motáků. Navzdory tvrdým kontrolám se jeden ze vzkazů dostane k mladému ambicióznímu žalobci Alexandru Korněvovi. S hlavou plnou ideálů a mladickou sveřepostí se v době nejtvrdších stalinistických čistek Korněv vydává vstříc děsivému prozření. Drsné totalitní drama renomovaného režiséra Sergeje Loznici se v roce 2025 stalo kritiky nejlépe hodnoceným filmem z Hlavní soutěže festivalu v Cannes.
Digger: Kino
Film sleduje nejmocnějšího muže světa, který se vydává na zoufalou cestu s jediným cílem – přesvědčit ostatní, že právě on je tím, kdo může zachránit lidstvo. Musí to ale stihnout dřív, než katastrofa, kterou sám způsobil, nenávratně zničí vše kolem něj.
Jak se film líbil u nás v redakci, si můžete přečíst v článku.
Pravda, nebo lež: Kino
ento napínavý psychologický thriller podle slavného románu Colleen Hoover vypráví o úspěšné spisovatelce Verity Crawford a začínající autorce Lowen Ashleigh. Lowen dostane nabídku dokončit Verityiny knihy jako anonymní autorka, a proto se dočasně přestěhuje na odlehlé rodinné sídlo Crawfordových. Během pobytu ale narazí na rukopis, který vypadá jako Verityiny tajné autobiografické zápisky – a ty jsou dost děsivé. Obsahují temná přiznání týkající se jejího manžela Jeremyho. Lowen postupně přestává vědět, co je skutečnost a co jen dobře promyšlená hra – a zároveň ji to všechno začne nebezpečně přitahovat.
Tohle byl náš přehled deseti zajímavých novinek, které přinesl na stream, do televize a kina 40. týden. Víc seznamů, recenzí, článků a přehledů jednotlivých týdnů najdete na našich stránkách.
Zdroj: Netflix. Disney+, Prime Video, NHK, TJAV Productions, SBS Productions, Vertical Entertainment, Falcon
Krásný říjnový den vám všem přeji. Děkuji, že jste si našli čas a navštívili jste naše stránky a zvláště tento konkrétní článek. Původně tady měla být moje recenze na film Digger. Film, na který jsem se moc těšil. Těšil jsem se kvůli režisérovi, kameramanovi, a hlavně kvůli Tomu Cruisovi, který se rozhodl, že nám ukáže, že není jen akční herec, ale dokáže utáhnout komplexnější charakter. Důvod, proč nepíšu recenzi je ten, že se mi film velmi těžko analyzuje, a proto jsem si přizval posilu v podobě mých kolegů, kteří se s vámi podělí o své dojmy a pokusí se vám říci, jestli je Digger kvalitní a dobrý film. Pohodlně se usaďte a přečtete si naše názory a dojmy na tento očekávaný film.
Recenze redakce na film Digger
Film sleduje nejmocnějšího muže světa, který se vydává na zoufalou cestu s jediným cílem – přesvědčit ostatní, že právě on je tím, kdo může zachránit lidstvo. Musí to ale stihnout dřív, než katastrofa, kterou sám způsobil, nenávratně zničí vše kolem něj. (oficiální text distributora filmu)
Tom Bejvl
Digger rozhodně není bezchybný film. Jeho přepálená satira, chaotická konstrukce a neustálé balancování na hraně absurdity nemusí sednout každému, zároveň je ale těžké mu upřít osobitost a odvahu. Alejandro González Iñárritu se i přes obří studiový rozpočet nebojí experimentovat, pracovat s nečekanými změnami tónu a pod politickou satirou nakonec nabídnout poměrně univerzální příběh o moci, egu a neschopnosti včas pochopit důsledky vlastních rozhodnutí. Pomáhá mu přitom výrazná práce Emmanuela Lubezkého, postupně sílící hudba Cosma Sheldrakea a především herecké vedení, díky němuž film dokáže oscilovat mezi teatrálností, absurditou a překvapivě funkčními vážnějšími momenty.
Největší zbraní Diggera je ovšem Tom Cruise, který si po letech dovoluje být znovu především hercem, nikoliv pouze filmovou hvězdou. Jeho Digger Rockwell není prvoplánově líbivý hrdina, ale excentrický a egoistický člověk přesvědčený o vlastní výjimečnosti, což Cruiseovi umožňuje ukázat stránku herectví, kterou jeho současná kariéra tolik často nevyužívá. Digger možná není dokonale vybroušenou satirou a jeho ambice se místy rozbíjejí o vlastní chaotičnost, jako celek je ale dostatečně osobitý, nepředvídatelný a provokativní na to, aby po skončení jen tak nevyšuměl. A v dnešním Hollywoodu je už samotná existence podobně velkého a neobvyklého autorského projektu vlastně docela příjemným zjevením.
Hodnocení: 8/10
Zdroj: Warner Bros.
Marek Lízal
Mám z filmu smíšené pocity. Nemůžu říct, že jsem se na film těšil, jsou tady jiné tituly, které tyto místa zaplnila, ale Digger mě rozhodně zajímal. Přesněji mě zajímala spolupráce Alejandra G. Iñárrita a Toma Cruice. A během snímku mu doručily zajímavou podívanou.
V prvé řadě bych rád poděkoval reklamní kampani za to, že neprozradila důležitý aspekt filmu, o kterém jsem vůbec nevěděl. Díky tomu mě film mile překvapil, že nebyl jen pouhou šílenou komedií a satirou, ale dokázal pracovat s formou. Kulisy, masky, přechody z jedné scény do druhé a tak dále, tak mě tohle velmi bavilo sledovat. Jasně šlo vidět, že divák sleduje profesionální práci. Kameraman Lubezki jenom potvrdil, že je pořád naprostý machr a genius na jednotlivý estetický záběry. Z filmařského hlediska jsem byl nadšený.
Z obsahového hlediska už to bylo slabší. V prvních minutách jsem se na film potřeboval naladit, ale pak to přišlo a já se královsky bavil. První polovina fungovala skvěle, satira mě bavila a nejednou jsem si vzpomněl na Dr. Divnolásku od Kubricka. Digger je ale především filmem, který svým tématem dokáže někoho překvapit, nadchnout a zároveň naštvat a znechutit. Myšlenka toho filmu je dosti děsivá, když se podíváme na to, co se ve světě děje. Bohužel jsem začal mít s filmem problém ve druhé polovině, kdy jsem kvůli přeplácanosti a chaotičnosti začal ztrácet napojení na film a nesedělo mi kam film směřuje. Není to úplně špatně, ale raději bych ocenil jiný přístup a jít více do těch vod z první poloviny.
Co se týče hereckých výkonů, tak Iñárritu dokáže z mnoha dostat úžasné výkony. Tom Cruise si střihl konečně po letech zajímavější roli než jen akční polohu, a krade si celý film pro sebe. Jeho manýry jsem si užíval a několik scén bylo postaveno na tom, aby Cruise předvedl, co umí. A pokud by si došel pro Oscara, tak bych s tím neměl problém. Uvidíme, kdo bude všechno nominovaný a pak se můžeme bavit. Dále je tady skvěle přehrávající John Goodman, který mě několikrát dokázal rozesmát, Riz Ahmed moc nezaostává a také Jesse Plemons dostane na chvíli prostor, kde dokazuje, že je super a rád ho uvidím kdekoliv.
Digger je zajímavý autorský snímek, o kterém se budou vést dlouhé debaty a diváci se nebudou shodovat nad tím, zda je to dobré nebo ne. A to je to největší kouzlo filmu, ta závěrečná debata. Nějakou dobu to zanechá v divácích myšlenky a je jen na ostatních, co si z filmu vezmou. Já z toho nejsem nadšený a jako celek to pro mě tolik nefunguje, ale jsem rád, že jsem to měl možnost vidět v kině. Jasně bych mohl říct, že to mělo být lepší, ale spíše řeknu, že to mělo jít jiným směrem.
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Warner Bros.
Pavel Hrubeš
Osobitý a originální snímek, který nesedne všem, ale těm kterým sedne, tak budou velice spokojený. Režisér Alejandro G. Iñárritu a hlavní hvězda filmu Tom Cruise natočili nekompromisní satiru, která se nebojí být divácky nevděčná, nepříjemná a do velké míry svá.
Já jsem se na film hodně moc těšil, přesto jsem nebyl připravený na to jsem dostal. A hodně mě to mrzí. Šel jsem filmu naproti, ale i tak jsem se na něj při sledování úplně nenaladil. Na mou obranu, film mi to v mnoha ohledech neusnadnil. A počítám, že nás bude většina, která s filmem bude lehce bojovat. Ať už půjde o styl vyprávění, přesah, pointu případně i celkové vyznění toho, co film chce říci.
Režisér Iñárritu mohl film natočit divácky vděčnější, přijatelnější, zábavnější, ale o to ani v nejmenším nestál. Chtěl si natočit svou jasnou vizi bez jakýchkoliv kompromisů, a přesvědčil Cruise, aby mu věřil a šel všem ukázat, že umí hrát. Iñárritu k samotné režii přistupuje dost hravě, nečekaně a využívá naplno film jako vypravěčské medium. Nedává divákům nic zadarmo, a proto to nesedne každému. Nicméně je to nádherná ukázka tvůrčí svobody, osobitého autorství a originality. Někdy sice Iñarritu tlačí až moc na pilu, ale vždy v tom lze spatřit nějakou tvůrčí vizi.
Audiovizuálně je film velmi zajímavé udělaný. Má to topovou kameru od Emmanuela Lubezkiho, který tentokrát kouzlí jinak, než jsem čekal. Hudba od Cosmo Sheldrakea a zvuk jsou dost výrazné a pomáhají dotvářet specifickou atmosféru snímku.
Nechci žádného herce urazit, ale tohle je one man show Toma Cruise. Cruise se doslova převtělil do své postavy, a já jsem mu to neskutečně žral. Neviděl jsem Cruise jako herce. Viděl jsem ho jak přesně ztvárňuje Diggera. Jsem opravdu moc rád, že Cruise do této herecké výzvy šel, jelikož znovu dostal prostor ukázat všem, že je to opravdu šikovný herec. Jediný, kdo s Cruisem dokáže výrazně držet krok je Riz Ahmed, a je to dáno tím, že má dost výraznou roli. John Goodman a Michael Stuhlbarg si svoje role užívají, skvěle plní svojí práci. Jesse Plemons mi přišel dost nevyužitý, a totéž bohužel platí i pro Sandru Hüller, od které jsem čekal mnohem více.
Těžko se mi o filmu píše, jelikož vím, že spoustu věcí dělá naschvál divně, tlačí satiru na maximum, nebojí se být protivný, doslovný a místy až sebe parodicky. Mnohokrát jsem si vzpomněl na film Mickey 17. Bohužel ne v dobrém. Za sebe se přiznám, že by mi nevadilo, kdyby se Iñárritu lehce krotil, a udělal film jako kombinaci Birdmana a K zemi hleď! Digger je zajímavý autorský film, co si jde svou cestou a nesnaží se divákovi zalíbit.
Hodnocení: 6,5/10
Toto jsou naše dojmy na jeden z nejočekávanějších filmů letošního podzimu. Snad vám dal text odpověď jestli máte film vidět nebo ne.
Na Netflix dorazil nový seriál kombinující detektivní a hororový žánr. Jak se povedl? Víc v recenzi seriálu Mámení.
O čem je seriál Mámení?
Van má sice svých problému nad hlavu: rozpadající se manželství, kde nejde jinak než tušit, že nejde o klasické odcizení. Do toho se musí vrátit narychlo domů, protože se něco děje s jejím otcem. Vezme tedy svého syna a vrátí se do rodného města, kam sice jezdí často, ale to neznamená, že zná všechny pravdy o tom, jak to tam chodí. Nebo je ví, ale spíš ignoruje? Když jde o otce, kterému se zhoršilo zdraví, nemá na výběr. Přestože se ukáže, že události poslední doby mohou mít nadpřirozeného činitele…
Zdroj: Netflix
Hlavně nechoďte po stmívání do lesa…
Van toho teď má hodně. K problémům v manželství, se přidají i problémy s jejím otcem. Takže se musí se synem vrátit za rodiči do rodného města. Zatímco lékaři tvrdí, že důvod jeho zmatení a útěků z domova, je demence, místní mají jiný názor. Že je Narong phí phóng. Tomu Van ani její bratr jako lidé z města samozřejmě nevěří. Stejně jako Pete, kterého sem nedávno přeložili z Bangkoku. Takže představa, že pohřešovaný chlapec je obětí phí phónga, neodpovídá jeho náhledu jeho světa. Jenže následně události, podivné věci a další úmrtí zviklají i ty nejmíň věřící. A rada, že v noci se nemá chodit do lesa, se stává najednou tou nejdůležitější. Kdo ví, co tam objevíte.
Zdroj: Netflix
Když si nemůžete být jistí, zda za vším stojí kdo nebo co…
Mámení tedy dobře kombinuje nejistotu, zda se jedná o výsledek činů člověka nebo phí phónga. Přeci jen, v téhle oblasti na severu je phí phóng součástí tradičního folkloru a víry místních. Střetávají se proto dva náhledy na svět, zatímco se dál dějí podivné věci a na povrch vyplouvají stará tajemství a začíná hrozit, že v bezpečí nezůstane vůbec nikdo. Zároveň se Van dál rozpadá i ten poslední zbytek života, aby na konci nezůstalo vůbec nic stejné jako na začátku.
Ano, jeden z hlavních důvodů, proč je Mámení povedený seriál, je právě onen fakt uvěřitelnosti, přestože se jedná o možné nadpřirozené příčiny. Phí phóng není scenáristickou kličkou, jak vysvětlit věci, které mají být v příběhu napínavé právě z toho důvodu závěrečného odhalení, kdy není dlouho jasné, kdo nebo co za událostmi stojí. A je tedy jedno, jestli na duchy nevěříte, vaše racionálně smýšlející já, se tomu logicky brání. Mámení vás dokonale zavede k rozhodnutí na základě toho, jak předkládá důkazy směrem k nadpřirozenu. Takže vás vysvětlení všeho buď nepřekvapí nebo vás překvapí, jak dobře si vás příběh vedl.
Zdroj: Netflix
Skvělé obsazení jako druhá část úspěchu…
Že seriál celou dobu vypadá naprosto luxusně po vizuální stránce, beru spíš jako bonus. Pravdou je totiž, že v tomhle příběhu bych byla schopná i odpustit levnější produkci. Jenže tady se Netflix hodně zasnažil. A je příjemné vidět to i v produkci, kterou dostane celý svět na svých obrazovkách. Poměrně dost děje se totiž odehrává v lese nebo v noci v lese, kde je vidět úplně všechno. Což jako divák vždy velice oceněním.
Ale ještě tady máme obsazení, které vás přiková na gauč. Van (Taew Natapohn Tameeruks) postupně přejde snad celou škálou emocí, ale každou jí uvěříte. Stejně jako Pete (Jes Jespipat Tilapornputt), který se snaží v tomhle zamotaném příběhu orientovat vlastně stejně jako divák samotný. Protože všichni ostatní jako asistenti v házení klacků pod nohy, odvádí skvělou práci. Tak moc uvěřitelně, až se sami divíte, že se všechno povedlo a na konci nerozpadlo, když je venku ono klasické „kdo, proč a za kolik“.
Stojí seriál Mámení za vaší pozornost?
Mámení začíná jako kousek, který vás do sebe vtáhne tím, jak je na začátku tajemný. A tím jak skvěle vyvažuje představivost a divácká očekávání ohledně toho, o čem je doopravdy předložený příběh, který seriál vypráví. A už jenom záleží na tom, jak je moc ochotný jeho divák se na konci chytit za nos, že všechno bylo přeci tak moc průhledné. Nebo jak pochopí všechno, co shlédnul, přestože byl celou dobu dokonale vedený směrem, který všechny nápovědy až do úplného konce ignoroval. Tím se Mámení stává dokonalým reprezentantem svého žánru, kde všechno nakonec zapadne na své místo. Možná až moc snadno. Ale ne vždy je život spravedlivý a každý se musí naučit žít se svým kouskem viny.
Hodnocení: 9/10
Tohle byla naše recenze seriálu Mámení. Víc recenzí, článků, seznamů a zajímavostí najdete na našich stránkách.
