Běžící muž: Glen Powell utíká o život v nové adaptaci knihy Stephena Kinga (Recenze redakce)

0
Běžící muž
Zdroj: Paramount Pictures

Do kin dorazila nová filmová adaptace Kingova románu Běžící muž. Zatímco v osmdesátkách vládl aréně Arnold Schwarzenegger, nyní přebírá štafetu Glen Powell. Sympaťák, který po Top Gunu vlétl přímo do dystopické reality show o život. Režie se ujal Edgar Wright (Soumrak mrtvých, Baby Driver), což samo o sobě zvedlo očekávání na stylově hravou akční jízdu. Trailery slibovaly svižné tempo, nadsázku a pořádnou porci zábavy. Otázka však zní: čekal na nás v kině energický akční nášup nebo spíše mírná pachuť promarněného potenciálu?

Recenze redakce na film Běžící muž

Film Běžící muž se odehrává ve světě blízké budoucnosti, kde k vrcholům zábavy patří stejnojmenná televizní soutěž. Její účastníci musí před kamerami, za dohledu miliónů diváků, přežít třicet dnů, během nichž jsou pronásledováni nejen profesionálními zabijáky, ale také svými spoluobčany, kteří si jejich likvidací můžou přivydělat. S ubývajícím počtem hráčů stoupá potenciální odměna pro absolutního vítěze. Pro Bena Richardse (Glen Powell) jsou právě peníze z výhry jedinou motivací, proč se do soutěže zapojil. Kdybyste neměli prachy na léčbu těžce nemocné dcery, pustili byste se i do větších šíleností. Cynický producent show Dan Killian (Josh Brolin) je rád, že se do jeho hry zapojil na první pohled normální chlapík, sympaťák se zdravou motivací, kterému bude fandit velká část publika, dokud ho nepotká násilná smrt. Přestože Ben rozhodně nepatří k favoritům hry, daří se mu pronásledovatelům vyhýbat znepokojivě dlouho. Tak dlouho, že začne ohrožovat nejen plány těch, kdo tuto hru řídí, ale zároveň i celý systém. Likvidace jednoho nepohodlného „běžícího muže“ tak už není jen cílem jedné reality show, ale celé reality, v níž všichni žijí. (oficiální text distributora filmu).

Běžící muž
Zdroj: Paramount Pictures

Antonín Matějíček

Na další reimaginaci Běžícího Muže jsem se těšil možná víc, než bych si chtěl přiznat. Ne proto, že bych znal knížku nebo že bych si nosil v hlavě každý detail z Arnieho osmdesátkové verze. Spíš proto, že za kamerou stojí Edgar Wright a trailery vypadaly jako jeho energická jízda, kde akce poskakuje do rytmu, humor pálí přesně a styl stříká ze všech stran. O to víc mě mrzí, že výsledný film jako Wrightův film vlastně moc nepůsobí. Ale pojďme popořádku.

Dystopická budoucnost, rozdělená společnost, korporáty plné nadutých boháčů a slumy plné lidí, kteří jsou pro systém jen další statistika. A samozřejmě nepostradatelná reality show, kde se lidé zabíjejí pro zábavu masy, protože konzument musí mít pořád co žrát. Do toho Glen Powell, jenž se kvůli rodině rozhodne vstoupit do nejdrsnější hry současnosti: Běžící muž. Tam musí přežít třicet dní proti všem. A i když příběh není nic převratného, funguje jako dostatečně pevná kostra pro akční jízdu.

První polovinu snímku táhne čistá zábavnost, lehká hravost a hlavně Glen Powell, který potvrzuje, že charisma má snad i ve spánku. Jeho cesta od naštvaného týpka po hrdinu lidu odsýpá dobře a film se po vstupu do hry promění v akční road trip plný chaosu, útěků, výbuchů a řvaní do kamery. Jenže pak přijde realita. Těch 139 minut se ukáže jako největší protivník samotného filmu. Všechno se začne točit v kruhu, akce se začne opakovat a finále působí až zbytečně nataženě. A co je možná největší škoda, postupně se vytrácí Wrightova kreativní DNA. Místo energických nápadů, hravé práce s hudbou a režijního šmrncu dostáváme poctivé, ale dost rutinní akční řemeslo. Kdybych nevěděl, že to točil Wright, klidně bych to přisoudil Davidu Leitchovi nebo Timu Millerovi.

To ale neznamená, že by film byl nudný. Akce je dostatečně, aby člověk přestal přemýšlet, a pořád je tu pár příjemných hereckých momentů. Michael Cera má fajn roličku, Lee Pace je sice mírně nevyužitý, ale pořád skvělý. Domingo je ďábel. Jen ta směs sociálních komentářů (od konzumu přes média až po dystopickou kritiku) se snaží narvat do jednoho pytle až příliš horlivě, takže finální dopad je slabší, než by mohl být.

Běžící muž je zábavná, energická a místy správně chaotická akční jízda, kterou táhne hlavně Glen Powell. Jenže na Wrighta je tu až příliš rutina a příliš málo jeho typických nápadů. Délka filmu mu nesvědčí, akce se brzy začne opakovat a finále zůstává zbytečně vyčerpané. Do kina jít klidně můžete, litovat nejspíš nebudete, ale stejně rychle, jako film uteče, na něj i zapomenete. Škoda potenciálu, který si říkal o mnohem výraznější režijní podpis.

Hodnocení: 6/10

Běžící muž
Zdroj: Paramount Pictures

Pavel Hrubeš

Je to v pohodě film. Největší problém je ten, že od režiséra Edgara Wrighta chci více, než jen v pohodě film. Chci nářez, chci osobitý film, chci film u kterého si řeknu, že je to pecka, kterou chci vidět znovu. A tento pocit se u Běžícího muže nedostaví. A je to obrovská škoda. Wright je neskutečně šikovný režisér, který umí točit, má řemeslo v ruce, a když na to přijde, tak dokáže natočit scénu, po které hledám pusu na podlaze. Bohužel tady takovýchto momentů moc není.

Po režisérské stránce to Wright zvládl naprosto s přehledem. Film dobře vypadá, má přesah, dobře se pracuje s hlavním hrdinou, a ve správných momentech je nehorázně cool. Jenže pak se dostane ke slovu místy opravu moc hloupý scénář, a začínají velké problémy. Nemám problém, když je film přiznaně hloupý, pokud mě baví a já nemám čas nad tím přemýšlet. U Běžícího muže bych nad tím nezačal přemýšlet, kdyby byl o půl hodinu kratší a svižnější. Ta délka filmu udělá medvědí službu a film začne být v poslední půlhodině extrémně hloupý, překombinovaný, doslovný a únavný.

Je to obrovská škoda, protože to měl Wright dobře rozjeté a stačilo jen sešlápnout ještě více plyn a být více „béčkovější“. Naštěstí má Wright ve filmu hodně dobré herce, kteří to odehrají a film podrží ve slabších  momentech. Glen Powell má velké charisma a film drží na svých bedrech. Powell je uvěřitelný jak civilní rovině, tak i v té akční. V pohodě jsem mu uvěřil člověk z lidu, jenž se dostal do těžké situace a teď musí vymyslet, jak přežít aby znovu spatřil svou rodinu. Josh Brolin hezky přehrává, a ve výsledku mě ve své roli bavil. Colman Domingo je super a užívá si každou scénu. Sedl mi Lee Pace, který sice nemá tolik prostoru, ale i tak je svým způsobem dost fajn. Emilia Jones je hodně talentovaná herečka, nicméně když máte špatně napsaný scénář, tak s tím nic neuděláte.

Osobně se mí líbilo, jak film vizuálně vypadá. Určitě má několik zajímavě natočených momentů a scén. Do určité fáze se mi líbilo, jak se pracuje se sociálním přesahem, a vlastně i tím, co chce film reálně říci. Ale jak už jsem psal, v určitě fázi se to zlomí, a pak se začnou kupit hlouposti a film se začne táhnout. Běžící muž není špatný film, na to má moc dobře postavené základy, dobře napsané postavy a sympatické herce, ale rozhodně měl být kratší a ne tak doslovný.  PS: Reálně je to za slabší čtyři nebo silné tři, teď dávám čtyři a uvidíme, jak to bude zrát.

Hodnocení: 7/10

Běžící muž
Zdroj: Paramount Pictures

Márek Lízal

Miluji Edgara Wrighta a jeho Běžící muž patřil k mým očekávaným filmům letošního roku. A musím narovinu říct, že jsem poprvé zklamaný, co mi Wright dal. Předlohu jsem nečetl, Arnoldův film jsem neviděl, a tak jsem přistupoval k tomuto novému zpracování s čistým štítem. Kde je tedy můj problém? Inu film vlastně nezačne špatně, ale po cca 40 minutách jsem začal kroutit hlavou a ke konci to bylo čím dál víc horší. Nechápal jsem chvílemi, co to sleduji za průměrně napsaný a natočený snímek kterému se podepsal Edgar Wright.

Přitom to má fajn prostředí a děj je správně béčkový. Jenže moc dobře se s tím nepracuje. Film není moc zajímavý, postavy to má nesympatický, akce je rutinní a není to nápaditý, tak jako jsme u Wrighta zvyknutí. Humor příliš nefunguje a nebýt té pasáže s Michaelem Cerou (jeho mamka to zabila), tak bych řekl, že jsem se u filmu skoro moc nebavil. Jeden z dalších problémů, co s filmem mám je délka. Z nějakého neznámého důvodu to má přes dvě hodiny a bohatě by tady vystačila stopáž hodiny a čtyřiceti minut. Tempo je často kolísavé a nefunguje to. Když už to vypadá, že to začne být dobrý a pořádně mě to ohromí, tak film couvne a zase se přeskočí do jiné lokace. Do toho všeho je tady vizuální stránka, se kterou si Wright vůbec nedal práci.

Často je film spíše trapný, manipulace se společností je tady zpracovaná povrchně a ke konci se nejde zbavit pocitu, že ta hloupost se čím dál víc prohlubuje. Celé to pak vrcholí naprosto debilním finále, kde to působí, že došlo na intenzivní dodatečný úpravy. A to nemluvím o těch zvratech, které jsou absurdní a divák si uvědomí, že ten svět, ve kterém se to odehrává je sračka, která podle hodnocení nefungovala u Arnoldova filmu a ani zde to není dobré. Jasně Glen Powell je v hlavní roli super a mám ho rád, ale jeho snažení maří slabší scénář, který s jeho postavou špatně pracuje. V jednu chvíli je Powell nasraný a agresivní, pak si hraje na hrdinu anebo je z něho neschopný idiot. Je to fakt škoda a mrzí mě to.

Nový film Edgara Wrighta mě velmi zklamal a jeho Běžící muž bude patřit k filmům, které mě letos nejvíce zklamaly. Glen Powell se snaží, ale scénář a také hlavně Wright mu nepomáhají. Je to béčko, který bohužel nepracuje dobře se zápletkou, zvraty jsou absurdní a svět ve kterém se to odehrává je hodně špatně zpracovaný. Potenciál tady byl mnohem větší a nespokojím se s tím, že mi někdo řekne, že nový Wright je fajn věc. Od tohoto tvůrce chci zapamatovatelnou věc, ke které se budu chtít vrátit. K Běžícímu muži se vracet nechci. Edgar Wright natočil svůj nejslabší film a jsem z toho hodně smutný.

Hodnocení: 5/10

Toto jsou naše dojmy z nového filmu Běžící muž. Snad se vám text líbil a podle něho se rozhodnete jestli se vypravíte do kina nebo ne.

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures

-REKLAMA-

Kruté příběhy – Drsné a kruté příběhy (Recenze)

0
Kruté příběhy
Zdroj: Le Lombard

Vítejte, vítejte a ještě jednou vítejte. Mám tu pro vás další komiksovou recenzi. Tentokrát se zaměřím na komiks ze série Mistrovská díla evropského komiksu, takže teď nečekejte žádného Batmana nebo Spider-Mana. Budeme se bavit o komiksové sbírce, kterou vytvořil slavný belgický scénárista a kreslíř Hermann Huppen se svým synem Yves H. Komiks má tři příběhy, ve kterých nám oba pánové ukazují krutost světa. Tak se jdeme kouknout, jak se komiks, který nese jméno Kruté příběhy povedl!!!

Recenze komiksu Kruté příběhy

Tři světy, tři osudy, jeden komiksový mistr…
Legendární belgický komiksový kreslíř a scenárista Hermann Huppen se v dalším díle řady Mistrovská díla evropského komiksu přestavuje ve své vrcholné formě! V reprezentativním sborníku vás tři jeho drsné příběhy zavedou do tří různých dob a koutů světa.

Afrika – Správce rezervace Dario Ferrer má problém. A tentokrát je to horší než jen brutální pytláci. Viděl něco, co vidět neměl, a najednou má místo pytláků na krku armádu. Bude muset využít veškeré své znalosti džungle, pokud má zůstat naživu.

Old pa Anderson – Pomsta je zatraceně nebezpečná záležitost. Zvláště když žijete na americkém Jihu a máte jinou barvu pleti než bílou. Jenže když vám zabijí dceru, nemáte jinou možnost. I když víte, že stojíte proti všem a že vaše cesta nemá šťastný konec.

Zabili Divokýho Billa – v Deadwoodu roku 1876 nezemřel jen Divoký Bill Hickok. Kousek za městem byla vyvražděna rodina a mladý Melvin toho byl svědkem. Nezbývá mu než se dát na útěk, na dlouhou cestu… nejdřív za přežitím, potom za pomstou.
Hermann představuje nejen svou osobitou kresbu a vypravěčský talent, ale i krásný a krutý svět, který z lidí vymačkává to nejlepší… ale i to nejhorší.
Silné obrazy i silná dramata… (oficiální text nakladatelství CREW)

Kruté příběhy
Zdroj: Nakladatelství CREW

Afrika

Povedený a dobrý příběh s nekompromisním hrdinou. Příběh je nádherně nakreslený a já měl při čtení pocit, že opravdu v Africe jsem. Dýchla na mě ta správná dobrodružná atmosféra a příběh si mě zaháčkoval. Největším kladem tohoto příběhu je titulní postava Dario, jenž naprosto chápe svět, ve kterém žije a rozhodl se hrát stejně drsně jako všichni kolem, aby ochránil to, co miluje ze všeho nejvíce. My příběh sledujeme očima novinářky Charlotte, která přijela do Afriky s jistým očekáváním, ale Afrika jí ukázala krutost, na kterou nebyla připravena a srážka s realitou pro ní byla hodně nepříjemná.

Hermann se nebojí ukazovat svět jaký je a nezavírá oči. Na druhou stranu se zbytečně nevyžívá v ukazovaní násilí a krutosti. Samotný scénář se povedl, ale párkrát jsem se přistihl, že by mohl být detailnější a některé dialogy přirozenější. Kresba je krásná a zvláště pokud zachycuje přírodu. Zajímavý a povedený příběh, jenž mi sedl.

Hodnocení:  7,5/10

Kruté příběhy
Zdroj: Nakladatelství CREW

Old pa Anderson

Old pa Anderson nabízí příběh o pomstě a spravedlnosti. Je to smutný příběh, protože se tady dějí ošklivé věci a my jako čtenáři moc dobře víme, že to neskončí dobře. Hermann se tady nesnaží rozehrát nic sofistikovaného. Tohle je přímočarý a surový příběh, jenž ve své živočišné podstatě řekne vše podstatné. A z mé pohledu to skvěle funguje. Při čtení jsem si vzpomněl na filmy jako je Hořící Mississippi nebo Čas zabíjet.

Tady u toho příběhu se Hermann nebojí naplno ukazovat násilí, protože je důležitou součástí toho, co se děje a kam to bude celé směřovat. Krutý věci ve zlém světě. Silný příběh.

Hodnocení: 8/10

Kruté příběhy
Zdroj: Nakladatelství CREW

Zabili Divokýho Billa

Parádní westernový příběh. Mám rád westerny a tady Hermann vytvořil hodně povedený westernový příběh, ve kterém je všechno, co mám na westernech rád. Příběh o pomstě, tvrdé práci, snu o lepší budoucnosti, a taky nějaké přestřelky, loupeže a postavy, co nejsou zlý a dobrý. Postavy, které jsou přesně takové jaké musí být, aby přežili v této době. Já se moc dobře bavil. Příběh má spád, zvraty, parádní tempo a líbilo se mi jak je to nakreslené a odvyprávěné. Z každé stránky jsem cítil tu správnou westernovou atmosféru. Tady jsem hodně moc spokojený.

Hodnocení: 8/10

Kruté příběhy
Zdroj: Nakladatelství CREW

Pár slov na závěr o komiksu Kruté příběhy

Jsem velmi spokojený. Bylo to mé první seznámení s Hermannem a jeho synem Yvesem H. a dopadlo parádně. Všechny příběhy mají spád, jsou nekompromisní, umí ukázat krásu světa, ale i temnější věci jako je rasismus, násilí nebo zabíjení pro peníze a pro radost. Tento komiks rozhodně stojí za pozornost a pokud si chcete přečíst něco dospělejšího, tak tohle je jasná volba.

Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!

Toto byla má recenze na komiks Kruté příběhy. Doufám, že vás tahle recenze navnadila, abyste tento dospělý komiks zkusili.

Zdroje: Nakladatelství CREW

Zdroj titulního obrázku: Le Lombard

-REKLAMA-

Na Vánoce doma s Jonas Brothers (Recenze)

0
Jonas Brothers
Zdroj: Disney+

Kevin, Joe a Nick Jonasovi čelí sérii překážek v moment, kdy se snaží dostat z Londýna do New Yorku, aby mohli strávit Vánoce s rodinou… 

V popularitě Jonas Brothers hraje nezpochybnitelnou roli společnost Disney. Disney si skupiny tvořenou bratry Kevinem, Joem a Nickem Jonasovými všiml v moment, kdy začala získávat první fanoušky, následně je zapojil hned do několika projektů z dílny stanice Disney Channel. Jonasovi se postupně objevili v seriálu Hannah Montana, dvojici filmů Camp Rock i vlastním seriálu Jonas. Disney sehrál velkou úlohu v tom, že se Jonas Brothers stali pravděpodobně nejznámějším boybandem konce 1. dekády 20. století. Všechno ovšem má svou odvrácenou stranu, jak to ostatně svého času klasicky po svém reflektoval i seriál Městečko South Park.

Jonas Brothers to s Disney neměli lehké

Na Vánoce s Jonas Brothers
Zdroj: Disney

Jonas Brothers měli být vzorem pro teenagery, a ze strany Disneyho tak existoval obrovský tlak, aby se bratři za každou cenu chovali „dokonale“. Při zpětném ohlédnutí to nejen z perspektivy Jonasových byl ze strany Disneyho příliš velký tlak. Disney navíc aktivně podporoval image „čistoty“ a Jonasovi tak kvůli tomu museli nosit prsteny cudnosti. Disney měl rozhodovat o tom, co mají bratři dělat, ovlivňovat jejich hudbu a vytvářel poté příliš toxické prostředí pro dospívající mladíky. A problém byl i se zmiňovaným seriálem Jonas. Bratři zpětně přiznali, že litují jeho realizace, protože se shodují, že seriál nebyl dobrý a negativně ovlivňoval jejich image. Především druhá série měla ovlivnit růst kapely. Bratři chtěli vážnější hudební projekt, Disney chtěl zábavnou komedii. Vypadalo to tak, že bratři budou chtít od Disneyho do konce svých kariér zůstat co nejdál.

Čas (nebo spíš peníze?) ovšem zahojí všechny rány. Jonas Brothers se k Disneymu totiž vrátili. Tentokrát nejde o plnohodnotnou spolupráci, ale spíše o jednorázové projekty. Zásadní rozdíl je, že jsou bratři dospělí a mohou se nyní sami rozhodovat v rámci kreativních rozhodnutí. I proto mohl vzniknout film Na Vánoce doma s Jonas Brothers.

Na Vánoce doma s Jonas Brothers – Jonas u Disneyho jsou pořád Jonas u Disneyho

Na Vánoce doma s Jonas Brothers
Zdroj: Disney+

Koho vlastně u Disneyho napadl vánoční film s Jonas Brothers v hlavní roli? Moc na tom nezáleží, je to prostě realita, ve které žijeme. Po vzoru zmiňovaného seriálu hrají bratři sami sebe, byla by ovšem chyba vnímat celovečerní film jako pokračování zmiňovaného seriálu. Bratři se od něj i díky svým komentářům vůči němu samozřejmě chtějí distancovat, co nejdéle to vůbec jde. O to zábavnější je sledovat, že Jonas u Disneyho jsou pořád Jonas u Disneyho. V tom smyslu, že mají celovečerní vánoční film se svým seriálovým předchůdcem jisté styčné plochy.

Režisérka Jessica Yu se očividně snaží, aby film působil tak filmově, jak to jde. 80 minut dlouhý film je občas natahován nějakými těmi hudebními čísly, které jsou poměrně slušné. Ať už jsou Jonas na pódiu, v baru, či jejich zpěv doplňuje autentické VHS kazety z jejich dětství. Dynamika bratrů je poté podobná jako v původním seriálu, protože už ten vycházel ze skutečné dynamiky bratrů. I když je Nick z trojice nejmladší, je také nejvážnější a nejzodpovědnější. Kevin nejvíce jeden přes humor. A Joe je i tentokrát za romantika. Především i proto, že film vychází ze skutečných životů bratrů. Všichni jsou tak otcové, díky reálnému rozvodu Joea se Sophie Turner jsou ovšem šťastně ženatí pouze Kevin a Nick. I proto je to právě Joe, kdo při snaze bratrů dostat se na Vánoce včas domů dostává romantickou linku. Konkrétně v podobě staré známé Lucy v podání Chloe Bennet.

Jednoduché, někdy až moc

Na Vánoce doma s Jonas Brothers
Zdroj: Disney+

Utáhnout film jenom na tom, že se bratři snaží domů, to nejspíše nejde ani s hrstkou výraznějších vedlejších rolí či cameo roliček známých tváří. Každý z bratrů tak má své tajemství. Kevin by si rád zkusil hlavní vokály, ale bojí se reakce bratrů. Joe by se rád bratrům svěřil s Lucy, ale bojí se svých bratrů. A Nick zjistí, že se jejich aktuální turné prodlouží, ale bojí se to říct svým bratrům… protože se bojí jejich reakce! Pomalu tak stačí čekat, kdy problémy každého z bratrů vyplavou na povrch a kdy si to v rámci klasického vánočního ducha vyříkají. Především i proto má v nesnázích bratry dostat se domů očividně prsty Jesse Tyler Ferguson, který zde ztvárňuje snad jednu z nejcivilnějších podob Santy Clause v historii kinematografie.

Díky scénáři je to celé jednoduché, někdy až moc. Zároveň ovšem projekt (na rozdíl od tolikrát zmiňovaného seriálu) nikdy nepůsobí nevkusně a vyloženě trapně. Těžko říct, zda v tom hraje roli fakt, že bratři skutečně zestárli, či fakt, že tentokrát skutečně mají větší kreativní slovo. Jednoduše to ovšem působí dojmem, že samotní bratři chtěli realizovat feel-good vánoční komedii, do které budou moci zapojit i nejdůležitější lidi ve svém životě – svou rodinu. Písně Jonas Brothers samozřejmě zaberou především na fandy této skupiny, těžko jenom říct, zda má vůbec film šanci nabídnout cokoliv komukoliv jinému. Je nicméně potěšující vidět produkt, za který se Jonas nejspíše nebudou muset za pár let stydět podobně jako za svůj seriál. I díky kontroverzní historii s Disney neměli bratři zapotřebí se vracet; návrat ke spolupráci s Disney (díky které dojde i na Camp Rock 3) ovšem může pro samotné bratry do jisté míry sloužit jako náplast.

Sehraná bratrská trojice

Na Vánoce doma s Jonasovými
Zdroj: Disney+

Bratři mají samozřejmě jednu výhodu – mohou těžit ze své sehranosti a bratrského pouta, které kromě pokrevního spříznění posiluje také jejich kariéra. Bratři tentokrát mají větší kreativní slovo, dá se poté snadno věřit tomu, že pojetí jejich postav má mnohem blíže ke skutečným Jonasovým a bratři možná vycházejí ze skutečných rozpoložení, kterými si v rámci společné kariéry procházeli. Tím, že film Na Vánoce doma s Jonas Brothers vychází ze skutečných životů bratrů a jejich autentické dynamiky, se podařilo zachovat přirozenost, která v minulých projektech Disney často chyběla. Publikum tak může sledovat nejen hudební vystoupení, ale také interakce, konflikty a kompromisy mezi bratry, které působí opravdově (s přimhouřením oka) a zároveň humorně (s přimhouřením obou očí).

S humorem je to občas těžké. Místo bratrů za ním většinou stojí spíše vedlejší postavy. Na Nickovi je občas poznat, že je přeci jen zkušenější herec oproti svým bratrům. Žádný z bratrů nicméně nepůsobí vyloženě prkenně. Důležité nicméně je, že bratři očividně dokázali najít jakousi rovnováhu mezi komerčními očekáváními a autenticitou. Jejich zkušenosti, sehranost a bratrské pouto se promítají do filmu, který sice vsází na jednoduchý scénář a vánoční klišé, ale zároveň dokáže přinést opravdový pocit, že mezi Jonasovými existuje rodinná soudržnost. Jsou to již dospělí chlapi, kteří si mohou o svém odkazu rozhodovat sami. Pokud jim právě takovýto přístup vyhovuje, nikoho to nejspíše extra trápit nemusí. Přesto nejspíše platí, že film zabere především na aktuální fanoušky Jonas Brothers a díky nostalgii možná i na ty fanoušky, kteří z Jonas Brothers už přeci jen vyrostli.

Na Vánoce doma s Jonas Brothers závěrem

Na Vánoce doma s Jonas Brothers je průměrný vánoční film, který vsází na jednoduchý scénář a tradiční vánoční klišé. Zároveň nicméně dokáže jistě potěšit fanoušky titulní skupiny díky autenticky působící bratrské dynamice, humoru a pocitu rodinné soudržnosti. Jonas Brothers zde působí přirozeně. A navíc se dá věřit, že tohoto filmu nebudou muset jednou litovat podobně jako svého seriálu. Těžko říct, zda se pro ně jedná o jakousi formu vykoupení či náplast na i po letech bolestivé rány. Jejich vánoční jednohubka nicméně není nesnesitelná, i to se dá do jisté míry brát jako výhra…

Verdikt: 5 z 10

Zdroj titulního obrázku: Disney+

-REKLAMA-

LEGO Marvel Avengers: Kočkování (Recenze)

0
Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+
Influencerka Meryet Karim hrozí globální zkázou, což přinutí Hawkeye a Avengers rozšířit své řady. Hrdinové zjišťují, že boj s virálními hrozbami vyžaduje víc než jen jejich obvyklé superhrdinské schopnosti…

Propojený svět Marvel Cinematic Universe je nadále aktivní, nejedná se ovšem o jediné Marvel projekty, které u společnosti Disney vznikají. Poslední roky se už stalo takovou tradicí, že dorazí jeden zhruba třičtvrtě hodiny dlouhý LEGO Marvel Avengers film. V roce 2023 to započal Lego Marvel Avengers: Rudý poplach, v roce 2024 následoval LEGO Marvel Avengers: Operace Demolice. Letos navazuje LEGO Marvel Avengers: Kočkování. Stejně jako za Operací Demolice za Kočkováním stojí režisér Ken Cunningham, realizoval poté příběh, ve kterém mají výraznou roli kočky i sociální sítě. A i skrze to má Kočkování (tedy jenom možná) větší hloubku, než se asi dá čekat.

LEGO Marvel Avengers: Kočkování – Zájem o superhrdiny upadá, vládnou kočky a socky

Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+

Hned v úvodní scéně Avengers zastaví Bratrstvo mutantů, právě tým superhrdinů je v úvodu představen na pravděpodobném vrcholu slávy. Protagonistou je Clint Barton/Hawkeye, který je tak super, že si s ním chce dát selfie dokonce i Kevin Feige (hehe!). Zároveň se projeví, že Hawkeye moc nemusí kočky, a to nejen kvůli faktu, že je spíše pejskařem. Jenže pak přichází otočka o 180%. Zájem o superhrdiny začne upadat, roli v tom poté sehrává influencerka Meryet Karim, která ve velkém klade důraz právě na kočky. Superhrdinové už tak nejsou tolik populární, dosahy koček na sockách naopak sílí. Nepřipomíná to někomu náhodou něco?

Kočkování nejspíše není ničím víc než krátkometrážní LEGO blbinou, která za pochodu nějak využívá různé Marvel postavy a vyhrává si s nimi v LEGO prostředí. Právě úloha úpadku popularity superhrdinů a naopak rostoucí popularity sociálních sítích a jejich často primitivního obsahu je nicméně tak meta (stačí se podívat na klesající návštěvnost komiksových filmů), že to dvakrát přehlédnout nejde. Hawkeye za pochodu písně Everybody Wants to Be a Cat zjišťuje, že ztrácí všechna privilegia na úkor dle faraonů božských stvoření, popularita koček navíc začne přecházet i na jeho kolegy jako Hulk či Thor. A to Hawkeye ani netuší, že se jeho největší obavy naplní a z koček se vyklube skutečná hrozba. A aby jí Hawkeye mohl zastavit, bude se muset spojit i se specifickými hrdiny jako Black Cat, White Tiger či Black Cat, kteří sami sebe označí za Catvengers. Nejdůležitější nicméně je to, že je to skutečně zábavné!

Zábavný koncept

Lego Marvel Avengers
Zdroj: Disney+

Je patrné, že Kočkování obsahuje jakési odkazy na předchozí LEGO Marvel Avengers snímky a že si navíc buduje nějakou tu potenciální půdu minimálně v náznaku jednoho souboje, o kterém nejspíše nikdo předem nevěděl, že ho tolik potřebuje. Důležité nicméně je, že Kočkování dokáže stát na vlastních nohách. A skrze zábavný koncept skutečně funguje jako zábavná jednohubka, která úsměvně využívá nejrůznější Marvel charaktery. Často přitom nevyhnutelně ve formě na hranici parodie, nikdy ovšem ne formou, která by postavy dehonestovala. Nabízí se srovnání třeba s LEGO Batmanem, který také nesplňuje ideály klasického Batmana. A přesto jde o variantu, která ve své osobní škatulce funguje.

Tahounem je tu především Hawkeye, největší milovníkem koček se poté nepřekvapivě stane Hulk. Postavy se ve většině případů designem drží svých předobrazů v MCU, zároveň Kočkování představí i postavy, které zatím na svůj debut v MCU čekají: Black Cat, hrdinku Tigru či záporáka Sphinxe. Občas se objeví nějaký ten popkulturní odkaz, občas hlubší odkaz přímo na svět Marvelu, občas je Kočkování i drsnější, než se dá u LEGO animáku očekávat. Dvoudílné Kočkování trvající tři čtvrtě hodiny ovšem může i díky své délce pořád kvapit dopředu, má díky tomu výhodu, že mu nikdy nedojde dech. Pořád sype z rukou nápady, někdy je přitom nevyhnutelně infantilní. Ale s tím musí jaksi předem počítat každý, kdo se rozhodne s LEGO Avengers strávit svůj čas.

Primitivní, přesto funkční

Lego Marvel Avengers: Kočkování
Zdroj: Disney+

I přes výskyt jisté potenciální formy kritiky moderní popkultury pořád o Kočkování platí, že jde spíše o primitivní LEGO animák, který má především využít Marvel postavy v LEGO podobě a nějak vyplnit katalog v době, kdy je potřeba si na další hraný Marvel projekt počkat. Akce poté není zrovna nejvelkolepější, přesto tak nějak využívá možnosti LEGO animace. Je minimálně zajímavé například pozorovat dva muže s identitou Captaina Americy spolupracovat, stejně tak sledovat Hawkeye, který se výrazně liší od toho z MCU a má blíž ke svému komiksovému předobrazu (= sarkastický cynik). A je tu také jedno velmi zábavné cameo, které nejde popsat – musí se vidět.

Režírující Cunningham působí jako fanda, který si rád vyhrává s různými charaktery. Humor nikdy nejde za hranu vkusu, jeho „zesměšňování“ oblíbených postav nikdy nepůsobí dojmem, že by mělo Avengers cíleně dehonestovat. Je to jednoduše LEGO Avengers film, který se bere s nadsázkou, z pochopitelných důvodů poté ve finále evokuje Mumii s Brendanem Fraserem. A samotné finále vyvrcholí sekvencí, která by v hrané formě nejspíše byla odsouzena k digibordelu, do jisté míry komorní LEGO forma toho ovšem snese dost. Zajímavý kousek je to v součtu především tím, že se vlastně jedná o svěží pohled na superhrdiny ze stáje Marvelu, zároveň minimálně dle Kočkování LEGO Avengers filmy znají od LEGO Star Wars snímků míru. Zásadní příspěvek do katalogu Disney+ se tak nekoná, slušná a v nejednom ohledu zábavná jednohubka ovšem ano. A i ta někdy může bohatě stačit.

LEGO Marvel Avengers: Kočkování závěrem

I „hloupý“ LEGO film může mít meta rozměr, reflektovat současné trendy a úpadek tradiční superhrdinské popularity. LEGO Marvel Avengers: Kočkování není žádný zásadní Marvel projekt, v tom ovšem do jisté míry tkví jeho přednost. Díky krátké délce a komorní LEGO formě si tvůrci mohou hrát s postavami, absurdními situacemi a narážkami, aniž by výsledek působil přetíženě. Ailurofobický Hawkeye, samozvaný tým Catvengers či lehká forma moderní popkultury dávají příběhu svěží pohled na známé hrdiny.

Film je místy infantilní, jindy nečekaně dospělejší – a právě tato kombinace z něj činí zábavnou jednohubku, u které se dá smát i pobavit bez hlubších očekávání. Je to trochu šílené, ale hlavně hravé, originální a zábavné. A především ta ideální kombinace hravosti a fantazie, která může spolehlivě zabrat na děti i dospělé a zároveň připomenout, že i superhrdinové mohou být občas… prostě jenom legrační. A když se alespoň jednou neberou zase tolik vážně, snadno to vyvolává sympatie…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Disney+
-REKLAMA-

Jsem Eddie – Dokument o Eddie Murphym (Recenze)

0
Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Podrobný pohled na život a kariéru Eddieho Murphyho…

Od stand-upových klubů v New Yorku až po největší filmová plátna Hollywoodu. Pětinásobný držitel Zlatého glóbu, hvězda Saturday Night Live a tvůrce nezapomenutelných nejen komediálních filmových rolí.  Dnes ho navíc pravděpodobně mnozí označí za jednoho z  komiků své doby, který se někdy nebál jít až za hranu. Eddie Murphy v dubnu 2026 oslaví své 65. narozeniny, čerstvě se poté stává dalším hercem, jehož kariéře je věnován dokument na Netflixu. Za tím s názvem Jsem Eddie konkrétně stojí Angus Wall, mimo jiné střihač klipu Smells Like Teen Spirit či hned 5 filmů Davida Finchera. Murphy není již roky mrtvá komediální legenda jako John Candy, zároveň jeho život není, na rozdíl od té Charlieho Sheena, přeplněný kontroverzemi. Jaký hlubší smysl tak realizace dokumentu vlastně má? Vlastně těžko říct.

Jsem Eddie – Eddie Murphy se ohlíží za svou kariérou

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Eddie Murphy byl svého času jedna z největších hvězd Hollywoodu, dnes jde spíše o herce, který se pokouší o comeback sázkou na návraty osvědčených sérií (Cesta do Ameriky 2, Policajt v Beverly Hills IV) či novými rolemi (včetně chystané předělávky Růžového pantera). Sympatické na něm v dokumentu Jsem Eddie ovšem je jeho uvolněnost. Murphy dokáže většinu času působit upřímně a prostě jako takový obyčejný chlapík, který je shodou okolností extrémně bohatý a znají ho minimálně ve většině zemí světa.

Jsem Eddie do velké míry působí jako jeden PR oddělením vytvořený celovečerní dokument ušitý Murphymu přesně na míru. Spíše než aby šlo o nezávislý portrét, vše je upraveno tak, aby Murphy vyzněl v dokumentu co nejlépe. Od počátku tak dokument působí jako oficiální prezentace hvězdy, nežli jako kritický dokument. Dokument ovšem funguje jako průlet Murphyho životem a kariérou, kdy se ke svým neúspěchům Murphy vyjadřuje minimálně. Nedochází přitom k nějaké hlubší kariérní sebereflexi. Spíše jen Murphy jen tak dodá, že když už někdo je aktivní několik let, omyly se prostě stávají. Přesto alespoň bez obalu přiznává, že si dal od herectví pauzu kvůli klesající kvalitě svých projektů.

Skandály prakticky neexistují, Murphy má skoro svatozář

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Kontrast mezi Jsem Eddie a Alias Charlie Sheen je poměrně jasný. Alias Charlie Sheen se tak moc zaměřoval na skandály Charlieho Sheena, že v něm jeho herecká kariéra už pomalu začala hrát skoro až terciální roli. V případě Jsem Eddie je tomu přesně naopak. Murphy nadšeně mluví o svých vzorech jako Richard Pryor, při všem tom vyprávění se občas projevuje až hyperaktivně a je schopný odskočit mimo téma. O atmosféru PR dokumentu, který Murphyho evokuje skoro až jako bytost se svatozáří, dokument nikdy úplně nepřijde, Murphy v něm ovšem opravdu zvládá působit jako neskutečně sympatická osobnost. Čímž dokument paradoxně splňuje potenciální postranní úmysly.

Murphy prochází staré časopisy, prezentuje svoje kalifornské sídlo, především ovšem pořád dokáže vyprávět vtipy. Dokáže přirozeně vyvolat dojem, že je v rámci vyprávění svého příběhu až sám zpětně zaujat svým vlastním příběhem. I když se dle vlastních slov vyhýbal odvrácené straně Hollywoodu a díky své zdrženlivosti tak nikdy neměl propadnout drogám. Zpětně si jen možná uvědomuje, že jeho stand-upy nebyly z dnešního pohledu úplně vhodné, Murphy se tak svým způsobem kaje za všechny vtípky na účet žen, gayů i rasových stereotypů. A začíná také mluvit o nevyhnutelné smrti, protože smrti si za svůj život užil také dost. A to nejen díky faktu, že jich dost zaplatil. Optimistický je ovšem očividně pořád tak moc, že mu to mnozí musí až závidět. Je navíc nejen komediální legendou, ale především milující otec deseti dětí.

Jsem Eddie dokáže Murphyho polidštit

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Jamie Foxx v dokumentu o Murphym mluví jako o dalším nepravděpodobném introvertovi, sám Murphy tvrdí, že původní Cesta do Ameriky byla založena na jeho touze po té pravé, která ho bude milovat, aniž by věděla o jeho slávě a bohatství. I přes řadu kultovních komedií a ikonických rolí ovšem Murphy vnímá jako největší odkaz svou rodinu. Mezi emocionální vrcholy filmu podobně patří moment, kdy se Murphy po letech v roce 2019 vrátil do pořadu Saturday Night Live (měl své důvody, proč se v pořadu léta nechtěl objevovat). Fakt, že Murphyho návratem do SNL dokument vrcholí, znamená, že se dokument symbolicky vrací na samý počátek jeho kariéry. A jenom tím šikovně podtrhuje jeho komediální odkaz.

Jakožto Afroameričan se Murphy dočkal ve 20 letech statusu, který mu mohlo spousty lidí jenom závidět. Dave Chappelle či Chris Rock ostatně ve svých výpovědích ilustrují, jak moc Murphy ovlivnil ostatní komiky. V rámci Murphyho kariéry je navíc zmíněné vše důležité – od 48 hodin přes Shreka po Norbita. Wall jako režisér využívá bohatou zásobu archivních záběrů i fotek, vytýkat se mu tak dá skutečně snad jen to, že jde vlastně o slušně realizovaný dokumentární portrét, který vlastně ani nechce říkat nic navíc. A kdyby snad náhodou chtěl, nevyhnutelně by tím mohl poškodit jeho po celý dokument budovanou reputaci.

Ukazuje dokument skutečného Eddieho Murphyho? A záleží na tom?

Jsem Eddie
Zdroj: Netflix

Otevíráním starších konfliktů, podrobnějších analýz kontroverzních stand-up pasáží (byl by tehdejší Eddie Murphy v moderní době „zrušen“?) nebo osobnějších kauz by dokument mohl divákům ukázat skutečného Eddieho Murphyho– s chybami, slabostmi a kontroverzemi. Místo toho dokument volí bezpečnou, uhlazenou cestu, která Murphymu neškodí, ale divákovi poskytuje jen vyleštěný PR pohled, téměř jako by legenda komedie existovala celých 65 let bez poskvrnky.

Svým způsobem je to v pořádku, protože všechny dokumentární portréty se nemusejí za každou cenu honit za kontroverzemi. Jsem Eddie v tomto ohledu ovšem dojíždí na fakt, že občas nepůsobí zrovna věrohodně. I přesto je Jsem Eddie hodnotným portrétem pro ty, kteří chtějí znovu prožít jeho kariéru, připomenout si kultovní filmy a ocenit jeho vliv na generace komiků. Dokument zároveň jasně ukazuje, že i při vrcholném úspěchu může zůstat člověk očividně pozoruhodně skromný, zodpovědný a stále zvídavý. A vlastně tak moc nesejde na tom, zda se před kamerou nachází skutečný Eddie Murphy, nebo Eddie Murphy s maskou trochu jiného Eddieho Murphyho.

Jsem Eddie závěrem

Jsem Eddie možná nenabízí úplně kritickou podobu Eddieho Murphyho, přesto funguje jako slušný portrét komediální legendy. Dokument připomíná jeho kultovní filmy, poukazuje na vliv na ostatní komiky, zároveň polidšťuje osobnost, která působí jako skromná, zodpovědná a zvídavá i při vrcholném úspěchu. Nakonec vlastně ani není úplně důležité, zda diváci sledují „skutečného“ Eddieho Murphyho, nebo Eddieho Murphyho v lehce vyleštěné PR verzi. Podstatné stejně nejspíše pro mnohé bude fakt, že dokument přináší úctu k jeho odkazu, připomíná, proč se stal ikonou svého oboru, a potvrzuje jeho status nezpochybnitelné legendy…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-

Jdeme si hrát – Alan Ritchson a Kevin James si hrají (Recenze)

0
Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Když se nezaměstnaný účetní Brian (Kevin James) se svým nevlastním synem Lucasem (Benjamin Pajak) přidají k tátovi v domácnosti Jeffovi (Alan Ritchson) a jeho synovi CJovi (Banks Pierce), zdá se, že stráví klidné odpoledne. Jenže místo pohody je čeká útěk před žoldáky a naprosto nepřipraveného Briana čeká jedna absurdní překážka za druhou…

Je Alan Ritchson nový Arnold Schwarzenegger? On sám by se nejspíše nezlobil. S maskotem Parkside se objeví ve vánoční akční komedii The Man with the Bag (Arnie si v něm zahraje Santu Clause), chystaný akční snímek War Machine by měl být jakousi variací na Predátora, dost možná si nyní Ritchson navíc našel svého vlastního Dannyho DeVita. Kontrast mezi Schwarzeneggerem a DeVitem je i po letech výrazný fyzicky i herecky, díky akční komedii Jdeme si hrát by se poté Ritchsonovou odpovědí na DeVita mohl stát Kevin James. Ritchson došel v rámci kariéry, která spoléhá především na akční snímky, k bodu, kdy chce točit i akční komedie, sekunduje mu poté jeden z nejčastějších spolupracovníků Adama Sandlera. Může to dopadnout dobře?

Jdeme si hrát – Sázka na netradiční dvojku nestačí

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Režie se chopil Luke Gerenfield, který stojí například za komediální jednohubkou Falešní poldové. Díky ní už má nějaké zkušenosti s buddy movie, právě tou Jdeme si hrát chce být. Za scénářem naopak stojí Neil Goldman, jeden ze scenáristů seriálů jako Krok za krokem, Griffinovi, Scrubs: Doktůrci či Zpátky do školy. Na důležitých místech jsou tak víceméně kvalifikované osobnosti, od kterých by se možná dalo očekávat, že z ústřední netradiční dvojice dokáží vykřesat alespoň poměrně zábavný akční výplach. Je to nicméně poměrně naivní představa. A pokud nějaký film z dílny jakékoliv streamovací služby tak moc za poslední dobu evokuje filmy, které v nejčernějším možném budoucím scénáři bude za pochodu vytvářet umělá inteligence, je to právě Jdeme si hrát.

Je Jdeme si hrát pitomoučké tak moc, že evokuje akčňák, který o několik dekád minul svou dekádu? Ano. Spoléhá scénář na popkulturní reference? Ano. Jsou ty dané momenty vtipné? Ne. Je alespoň chemie mezi Ritchsonem a Jamesem vtipná? Ale jo, občas i jo. Dokážou tyhle dva herci utáhnout film na svých bedrech? Opravdu ne! Je to tak špatné? Vlastně ne, je to jen velmi nezajímavé. Projeví Ritchson slušný komediální talent? Překvapivě ano! Obhájí si tím nutně svou existenci? !

Film, který je prostě HLOUPÝ

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Brian v podání Kevina Jamese je sice Lucasovi v podání Benjamina Palaka pouze nevlastním otcem, přesto ho potká ta největší noční můra – Lucas očividně dává přednost tanci před sportem, což je samozřejmě v roce 2025 hrozně děsivá představa, která ohrožuje jakékoliv představy o přirozené maskulinitě a zdravé heterosexualitě! Alespoň Brian se tak projeví jako tolerantní otčím, který se dokáže do Briana vcítit. Později se nicméně Brian a Lucas seznámí s válečným veteránem Jeffem v podání Ritchsona a jeho synem CJem v podání Bankse Pierce. Jeff a CJ pozvou Briana a Lucase na hraní, následně ovšem dojde ke konfrontaci se žoldáky, několika odhalením a dávce zvratů, kterým se nejspíše alespoň občas probudí leckoho probudit z letargie. Ani tyto zvraty ovšem nespasí fakt, že je film prostě a jednoduše HLOUPÝ.

Chvílemi to opravdu evokuje scénář od AI, chvílemi nějaký zapadlý scénář z přelomu 80. a 90. let, který si měl buďto projít zásadními revizemi, nebo po něm měly být zahlazeny veškeré stopy. Svým způsobem by dávalo smysl, že si chce Ritchson v rámci své kariéry připsat vlastního Policajta ze školky, těžko ovšem říct, jak moc je toto srovnání legitimní. I přes účast dětských postav, kteří mohou vyvolat pocit, že má být Jdeme si hrát film pro celou rodinu, je tu ovšem slušná dávka sprostých slov a násilí. Buďto je to brutální neodhadnutí cílovky, naprosté selhání dramaturgie, nebo je pravda někde mezi.

S tímhle materiálem Amazon trh opravdu neovládne

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Nemá moc cenu zabíhat do spoilerů a zásadních odhalení, protože jsou tak moc stupidní, že by se mnozí začali kontrolovat, zda náhodou dneska není 1. dubna. Je to film, který je spousty popkulturních odkazů, v žádném ohledu si ovšem nezaslouží se o klasiky kinematografie opírat. Goldman píše scénáře pro sitcomy už skoro 30 let, není poté vyloučené, že právě námět na Jdeme si hrát byl takovým námětem, který chtěl realizovat už dlouho. Opět ovšem dochází k otázkám nad tím, jak moc velký smysl dává realizovat komedii, která nejenže působí, že se ztratila v čase, ale nepůsobí, že by měla alespoň špetku sebeuvědomění. Kromě ústřední dvojice se navíc objeví i pár výraznějších herců ve vedlejších rolích (Isla Fisher!), i ti sebelepší ovšem nepůsobí, že by si účast v tomto filmu hned chtěli dávat za rámeček.

Výsledek ani chvílemi nepůsobí, že by měl jakoukoliv úctu k akčnímu žánru. Gerenfield neumí iniciovat akční scény, ať už jde o choreografii či automobilové honičky. Celý film působí poměrně lacině, chvílemi navíc tak moc nedává smysl, že by vlastně dávalo větší smysl odhalení, že zásadní část filmu musela skončit na podlaze střižny. Bolest je ještě podtržena výrazným post-synchronem, kterého si nejde nevšimnout (opravdu ne!). I když jsou u filmu uváděni oficiální zvukaři, bylo by vlastně těžké divit se odhalení, že tady Amazon zapojil umělou inteligenci. Pokud je tato domněnka alespoň částečně založena na pravdě, jedná se jen o důkaz toho, že všechno prozatím umělá inteligence opravdu nahradit nedokáže.

Jdeme si hrát donutí diváka vážit si kinofilmů

Jdeme si hrát
Zdroj: Amazon Prime

Existence takových filmů je ovšem přeci jen k něčemu dobrá. Člověk si ihned více může vážit filmů, které vznikají pro kina, protože od nich se dá (alespoň většinou) očekávat něco víc. Jdeme si hrát potvrzuje, že pro stream pořád do velké míry vznikají druhořadé projekty, které prostě musí sloužit i jako jakási výplň v katalogu. Nějak se ta cílovka, která nemá akčních snímků nikdy dost, prostě nasytit musí. Kdyby snad ovšem mělo Jdeme si hrát ilustrovat budoucnost žánrů, bude snad mnohem lepší nechat všechny akční fanoušky z milosti umřít hladem. Ať už je to důsledek špatného vkusu nebo recese, Jdeme si hrát nerespektuje diváka ani alespoň základní žánrové předpoklady. A zaslouží si tak jen pohrdání.

Jdeme si hrát závěrem

Jdeme si hrát je akční komedie, která sice nabízí občasný komediální talent Alana Ritchsona a s přimhouřením oka i lehce fungující chemii s Kevinem Jamesem, ale scénář, režie a celkové provedení filmu selhávají prakticky ve všech ohledech. Film působí lacině, nezajímavě, nepůsobí, že má úctu k divákovi či alespoň akčnímu žánru. Je to projekt, který si zaslouží jen pohrdání a potvrzuje, že streamovací platformy do velké míry nadále produkují spíše druhořadý obsah. Tudy cesta opravdu nevede, lidé z Amazonu!

Verdikt: 2 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Amazon Prime
-REKLAMA-

Šedé včely – Ticho na Ukrajině před bouří (Recenze)

0
Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Píše se leden 2022. Donbasem prošla válka sem i tam několikrát, nezbylo tu mnoho živých lidí, ani nerozstřílených věcí. Serhij (Viktor Ždanov) a Paška (Vladimir Yamnenko) odmítají opustit své domovy, a tak žijí v zemi nikoho, odpojeni od elektřiny, důvěryhodných zpráv i pravidelného zásobování. Zanecháni napospas osudu, naučili se pospolu žít, ač v tomto konfliktu patří každý na jinou stranu. Paška je přičinlivý chlapík, který pro kořist i potěchu prolézá domy někdejších sousedů. Serhij je věčně nevrlý mrzout, kterého ve všem nastalém zmaru zajímají jen jeho včely. A pak taky mrtvý voják, který mu nedá spát… 

Od roku 2014 probíhala v oblasti východní Ukrajiny válka mezi ukrajinskými silami a proruskými separatisty. Ještě před únorem 2022 poté existovala nestabilní frontová linie, která rozdělovala území. Na části kontrolované Ukrajinou, části ovládané separatisty, mezi nimi poté „šedou zónu“ – území nikoho, kam obě strany občas pronikaly, ale žádná ho trvale nedržela. Jednou z těchto lokací byl poté Donbas. Do něj je poté zasazen děj filmu Šedé včely. Film staví na stejnojmenném románu Andrije Kurkova, adaptace režiséra a scenáristy Dmytra Moyseyeva má být ovšem oproti předloze zúžena. Ústřední postavy Serhij a Paška v rámci příběhu konkrétně odmítají opustit své domovy a zůstávají kvůli tomu do velké míry odstřiženi od života. Vzhledem k faktu, že se píše leden 2022, k plnohodnotné invazi ruských vojsk má teprve dojít. Poslední dvojice obyvatelů jedné lokality tak zažívají klid ticho před bouří. Komorní film Moyseyeva svou komornost následně vykupuje především velkým rozsahem emocí.

Šedé včely minimalisticky reflektují krutost války

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Dva muži přežívají v Donbasu různě. Serhij je včelařem a tak se nadále věnuje svým včelám; Paška prolézá opuštěné lokality, kdy tak například jednou dvojice mužů prochází poštu adresovanou jim i jejich sousedům. Jeden z nich má kdesi rodinu, přesto oba muži osamělí v lokaci, kterou všichni ostatní opustili. Občas spolu popíjí, jeden z nich se občas vydá do blízké nadále obydlené vesnice. Mají výrazně odlišné povahy, což jim tak trochu ztěžuje fakt, že jsou sobě navzájem jedinými osobami, se kterými udržují kontakt. A především Serhij je výrazný mrzout. Má to ovšem své důvody.

Je nevyhnutelné, že Šedé včely budou rezonovat především s ukrajinskými diváky. I když už totiž zasazení do ledna 2022 neevokuje to nejsympatičtější období v historii Ukrajiny, pořád se ještě jednalo o docela poklidné období před plnohodnotnou invazí. Serhij v jedné scéně prohlašuje, že tak daleko konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezajde. Diváci už ovšem moc dobře vědí, že to, co se stane po konci filmu, nebude vůbec pěkné.

Komorní, přesto emocionálně silný snímek

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Koncept filmu by klidně mohl fungovat i jako divadelní hra. Na výpočet dospělých herců stačí prsty na jedné ruce; počet lokací je také minimální. Oproti knize je příběh jednoduše komornější; neobsahuje na rozdíl od ní třeba návštěvy Krymu. Komornější pojetí ovšem vynahrazují silné emoce. Ústřední postavy sice nejsou ve vězení v pravém slova smyslu, pocity izolace jsou ovšem pochopitelně přítomné. Oba muži jsou odstřiženi od domova a širšího povědomí; emoce poté dokáže Moyseyev dávkovat už v momentech, kdy Serhij obdrží ukrajinské sušenky. Zdánlivě drobounký a na první pohled nepříliš důležitý moment dodává jednu z největších emocí v rámci celého filmu. Svým způsobem se vlastně jedná o nejsilnější moment až do posledního záběru s podobnou výpovědní hodnotou.

Kamera Vadyma Illkova dokáže průchody rozbořenou a téměř vylidněnou oblastí vyvolávat husinu; především ovšem film nikdy nesměřuje k tomu, že snad hrdiny čeká nějaký šťastnější konec. Že snad najednou dojde k nějaké formě smíru a vše se vrátí do starých kolejí. Moyseyev naopak vykresluje krutou realitu (kterou samozřejmě všichni rusofilové instantně odsoudí), kdy je tak nějak jasné, že to s ústředními postavami i díky jejich psychologickému rozpoložení nemůže dopadnout dobře. A to si ani člověk nemusí domýšlet fakt, že film skutečně oba muže sleduje v momentě, kdy jejich rozbouraný svět ještě jakž takž stojí na stabilních základech.

Film, který možná některým rozšíří obzory, jiným naopak jistě ne

Šedé včely
Zdroj: Kinovarta

Svým způsobem by Šedé včely byly ideální materiál na Double Feature s dokumentem Pan Nikdo proti Putinovi. Jeden je dokument, druhý je hraný film. Jeden je zasazen do Ruska, druhý do Ukrajiny. Svým způsobem ovšem oba adekvátně ilustrují základní princip invaze. Pan Nikdo proti Putinovi je příběhem o učiteli, který se staví proti propagandě a manipulaci skutečností v ruském školství; Šedé včely vykreslují utrpení obyvatel Ukrajiny. Někomu tak film zcela určitě rozšíří obzory. Jen zcela určitě ne těm, kteří budou bojovat proti vyobrazování nejen psychické krutosti okupace i v moment, kdy jí snad samotní budou trpět. Na poměrně jednoduchém podání jednotlivých scén moc nesejde, v moment, kdy velmi výmluvné.

Moyseyev i v ohledu hereckých výkonů ústřední herecké dvojice Viktora Ždanova a Vladimira Yamnenka spoléhá na to, aby jejich emoce především ukazoval, nikoliv doslovně tlumočil. Svým způsobem je film nejvíce výstižný v momentech, kdy postavy mlčí. Především i proto, že se samotných herců samozřejmě invaze na Ukrajině týká jako každého obyvatele Ukrajiny. Herci tak nemusí působit autenticky, protože autentičtí jsou. V podání Moyseyeva může výsledek často evokovat až dokumentární přístup. I díky pořád aktuálnímu tématu je to pořád svým způsobem tenká hranice mezi hraným filmem a filmem s dokumentárními rysy. Pořád ovšem především platí fakt, že jsou z filmu cítit emoce. Pochopitelně i díky faktu, že je Moyseyev patriot, který se k aktuální situaci vyjadřuje skrze téma, způsob vyprávění a autenticky působící vyobrazení civilistů.

Je jasné, kdo přesně by se měl filmům jako Šedé včely vyhýbat. Pro všechny ostatní, kteří nemají problém se základními formami solidarity a nebo prostě jen seznamováním s odlišnými kulturami, těm se dá film jako Šedé včely jen doporučit.

Šedé včely závěrem

Šedé včely jsou komorním, ale emocionálně silným filmem, který dokáže velmi přesvědčivě přiblížit život lidí uprostřed války a izolace. Moyseyevova režie spolu s autentickými hereckými výkony Vladimira Yamnenka a Viktora Ždanova zajišťuje, že každé tiché gesto a drobný detail nese velkou emocionální váhu. Film zároveň přesahuje čistě lokální kontext – ukazuje psychickou krutost okupace, odhodlání a patriotismus obyvatel, a zároveň otevírá prostor pro reflexi širšího konfliktu. Pro diváky otevřené empatii a porozumění je Šedé včely doporučenou zkušeností, která zanechává silný dojem i nějaký čas po skončení projekce…

Verdikt: 7,5 z 10

Zdroj titulního obrázku: Kinovarta

-REKLAMA-

Mlátička – Dwayne Johnson bojuje o Oscara (Recenze)

0
Mlátička
Zdroj: A24

Mark Kerr (Dwayne Johnson) je živoucím důkazem toho, co dokáže lidské tělo i mysl, když jsou tlačeny na hranice možností. Legenda MMA, jejíž kariéra se odehrává v době, kdy pravidla téměř neexistovala, čelí nejen soupeřům v kleci, ale i vlastním démonům – závislostem, bolestem a osobním ztrátám. Každý zápas je pro něj víc než sportovní souboj – je to boj o přežití, o identitu, o udržení rovnováhy mezi slávou a ztrátou sebe sama. Ve střetu s nepřáteli i vlastními slabostmi musí Mark rozhodovat, co je pro něj důležitější: vítězství, láska, nebo šance na vykoupení…

Dwayne Johnson se stal po otci Rockym wrestlerem, stal se jednou z největších hvězd WWE, kde vystupoval pod přezdívkou The Rock. Jeho úspěch v ringu mu následně otevřel dveře i do Hollywoodu. Debutoval konkrétně ve filmu Mumie se vrací. O rok později dostal spin-off s názvem Král Škorpion, ve kterém ztvárnil Mathayuse I., dědečka Matheyuse III., kterého ztvárnil právě v druhé Mumii Stephena Sommerse. Postupně se Johnson následně stal jedním z nejpopulárnějších a také nejlépe placených herců. Série Rychle a zběsile, reboot franšízy Jumanji, dobrodružné filmy Brada Peytona jako San Andreas či Rampage: Ničitelé, zároveň Johnson namluvil i postavu Mauiho v dvojici filmů Odvážná Vaiana, kdy si roli zopakuje také příští rok v hrané předělávce.

Mezi vysněné projekty Johnsona poté patřila adaptace komiksového antihrdiny Black Adama. Realizovat film s touto postavou Johnson chtěl již od počátku své herecké kariéry, sliboval poté, že se hierarchie filmového DC Comics navždy změní. Komiksovka ovšem komerčně zklamala a prostor pro Johnsona a jeho vysněnou roli tak v novém DC Universe není. Johnson kvůli tomu nemá v plánu na blockbustery úplně zanevřít, má ovšem do budoucna v  plánu svou kariéru posunout vstříc vážnějším a komplexnějším rolím. První zastávkou v rámci této fáze jeho kariéry je Mlátička Bennyho Safdieho.

Mlátička – Dwayne Johnson dokazuje, že umí hrát

Mlátička
Zdroj: A24

Bratři Bennie a Josh Safdieovi společně realizovali čtyři celovečerní filmy. Tím posledním byl Drahokam s Adamem Sandlerem. Nyní se ovšem bratrská dvojice rozdělil. Oba z nich se poté paradoxně vydávají do trochu jiného světa sportu. Josh realizoval ping-pongové drama Marty Supreme s Timothée Chalamatem v hlavní roli. Benny se poté ve filmu Mlátička, který mu již na Benátském filmovém festivalu vynesl Stříbrného lva za nejlepší režii, vydává do světa smíšených bojoví umění. Konkrétně optikou Marka Kerra, kterého ve filmu ztvárňuje Johnson. Dle očekávání se poté Safdie jako tvůrce nevydává směrem konvenčního biopicu.

Safdie je režisérem, scenáristou i střihačem filmu. Mlátičku realizoval způsobem, který i díky ruční kameře a snaze o maximální autenticitu chvílemi působí jako mockument (= hraný film, který si na dokument jenom hraje). Dwayne Johnson je na první pohled většinu času k nepoznání, tedy do momentu, kdy si Kerr oholí hlavu. Pak už je to jen Johnson s výrazným falešným obočím.

Má si pro Oscara dojít Johnson nebo maskéři?

Mlátička
Zdroj: A24

Benny svým způsobem navazuje na své filmy Dobrý časy a Drahokam. Jeden spoléhal v hlavní roli na Roberta Pattinsona, druhý na Adama Sandlera. Oba to tehdy byli herci, kteří rozdělovali diváky filmů na dva názorové tábory – jestli Pattinson/Sandler umí či neumí hrát. Právě oba filmy Safdieů dopomohly k tomu, že Pattinson i Sandler začali být všeobecně vnímáni jako kvalitnější herci (Dobrý časy mají mít zásluhu na tom, že Pattinson získal roli Batmana). Johnson i díky svým bojovnickým zkušenostem působí jako ideální volba na Kerra. Safdie ovšem především i bez asistence bratra dokáže u dalšího herce do velké míry uzavřít otázky ohledně toho, zda daný herec umí hrát. Johnson je totiž v hlavní roli skvělý a dokáže svým výkonem vyvolat více emocí, než by u něj člověk ještě pár let zpět nejspíše tipoval.

Pokud by se snad Johnsonovi opravdu podařilo získat Oscara, je pravděpodobné, že se opět rozvíří debaty nad tím, že mají členové Akademie filmového umění a věd slabost nejen pro výrazné herecké vývoje, ale především výkony, které hodně spoléhají na práci maskérů. Řešilo to u Garyho Oldmana a Nejtemnější hodiny, stejně tak u Brendana Frasera a Velryby. Pokud ovšem cílem maskérů byla snaha, aby Johnson ideálně, co nejvíce připomínal skutečného Kerra, jejich mise je do velké míry splněna. A právě i díky maskérům se tak daří, že divák nevidí Johnsona. Vidí postavu, která se jmenuje Mark Kerr a je bojovník. A to nejen v ringu, ale i mimo něj.

Dwayne Johnson a Emily Blunt jsou hereckou dvojicí, která se našla

Mlátička
Zdroj: A24

Na sečtení všech důležitějších postav filmu není potřeba ani všech pět prstů na jedné ruce. Kromě Marka je nejvýraznější postavou jeho přítelkyně Dawn v podání Emily Blunt. Johnson a Blunt si již společně zahráli v disneyovce Expedice: Džungle, společně se mají také objevit v chystané gangsterce od Martina Scorseseho zasazené do prostředí Havaje. Velikán s polynéskými kořeny a manželka Johna Krasinskiho tak působí jako herecká dvojice, která se našla. A dokáže díky tomu dát do vztahu Marka a Dawn nutné emoce. Jejich vztah je do velké míry toxický.

Mark trpí vážnými problémy se závislostí na opiátech, což má vliv na jeho chování. Docházelo k nim několika konfliktům, kdy si navzájem vyčítali různé věci. Dawn to často vnímá tak, že je odstrkovaná Markovou kariérou a ambicemi, Mark má zase pocit, že mu ve fázi, kdy bojuje se závislostí, není Dawn tou největší podporou. U obou se projevují deprese a také psychické problémy, jejich komplikovaný vztah navíc přináší emocionální klimax filmu. Emily Blunt se dokáže projevit jako výrazný herecký chameleon, emancipovaná Britka zde totiž ztvárňuje ženu, která je na Markovi závislá, o to těžší je vyrovnávat se s nástrahami, které poskytuje nejen Markova kariéra, ale také problémy se závislostí, a faktem, že i když se oba milují, nejsou schopni si navzájem vyjít vstříc, aby mohli být oba spokojeni. Především moment, kdy pohár trpělivosti u Emily definitivně přeteče, snadno naznačuje, že by se Blunt mohla po Oppenheimerovi dočkat druhé oscarové nominace.

O zápasení tu zase tolik nejde

Mlátička
Zdroj: A24

Smíšená bojová umění tu tvoří rámec příběhu, o zápasení tu ovšem zase tolik nejde. Jde tu hlavně o život a psychiku Kerra mimo ring, dynamiku jeho vztahu s Dawn, osobní růst a vnitřní konflikty, kterými si Mark prochází. Kromě Marka a Dawn patří mezi výraznější postavy filmu už jen jeho trenéři/mentoři Mark Coleman (hraje ho skutečný MMA zápasník Ryan Bader) a Bas Rutten (který hraje sám sebe). Je to právě Coleman, který Kerra konfrontuje ohledně jeho závislosti a je jeho profesionální i morální oporou, Rutten je naopak trenérem, který se snaží Kerra dostat k vrcholné formě. Oběma trenérům svým způsobem dělá starost Kerrův vztah s Dawn, který má vliv na jeho výkony v ringu, oba ovšem fungují i jako jeho opory a především přátelé. Bader i Rutten jsou navíc překvapivě dost slušní herci.

Safdie v rámci scénáře (film se odehrává v letech 1997-2000) neohýbá skutečný průběh Kerrových zápasů, sympaticky se tak na úkor toho vyhýbá snadno nabízejícímu se narativnímu závěru. Pořád se sice jedná o pouhou dramatizaci skutečných událostí, Safdie se ovšem nevydává směrem přehnaných fabulací. Samotný úvod vypadá i díky VHS platině autenticky, Kerr je od počátku vykreslován jako velmi citlivý a jemný člověk. Když už někoho v ringu zničí, začíná se ihned ptát, zda je v pořádku. Když dojde k formě neshody na honoráři, hned kvůli tomu nevyvádí a nehodlá rušit svou účast. V moment, kdy se cítí být ukřivděn, snaží se to řešit s pokorou. Na Mlátičce je celkově zajímavé, že Kerra nezachycuje v době největšího vrcholu, spíše teprve na cestě k jeho vrcholu – takové, která je náročná a trnitá.

Specifický film o specifickém bijci

Mlátička
Zdroj: A24

Safdie občas vyloženě používá dokumentární prvky (včetně úsměvného epilogu), Johnson občas jako Kerr působí jako člověk, který prostě musí být maskovaným hercem (prostetika je občas výrazná, než by asi měla být). Johnson ho ovšem opravdu hraje jako jemného obra, kdy na něm přeci jen jde zpozorovat nějaký herecký posun. Jeho budoucí ambiciózní projekty, které chystá s Martinem Scorsesem či Darrenem Aronofskym, tak nutně nemusí být kvůli Johnsonovým výkonům bolestné. Safdie občas dokáže vyvolat pocit, že se i vysmívá klasickým biopicům, především v momentech, kdy se z nepovedeného proteinu může stát základ pro menší dramatický konflikt. Jenže pak dojde i na třísky, sklo a nakonec jde i o život. Safdieho scénář tak skutečně eskaluje, je jen škoda, že si na konci musí vystačit s vysvětlovacími titulky.

Safdie pořád působí, že jako tvůrce je nad věcí, jeho montáž s tréninkem jde například svým způsobem vnímat jako lehkou parodii na podobné montáže ze série Rocky. Nikdy ovšem k tématu nepřistupuje neseriózně. A i když se vyhýbá ohýbání skutečných událostí, emocionální tečku nakonec sympaticky dokáže objevit v něčem trochu jiném. Nejde mu zase tolik o stylizované zápasy, protože mu více sejde na tom, aby dokázal vykreslit, jak mohou být MMA zápasy brutální a jak brutální mohou mít následky. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Safdie tak v nejednom ohledu realizoval zajímavý sportovní film, který se vyhýbá žánrovým konvencím, aby dodal velmi specifickou záležitost. Minimálně ze strany Bennyho tak kreativní rozchod bratrům neublížil, naopak vykresluje jeho vlastní tvůrčí identitu. Demonstruje, že Safdie umí balancovat mezi dokumentární věrností, emocionálním dopadem a invenčním režijním stylem. Utvrzuje tím své filmařské kvality.

Mlátička závěrem

Dwayne Johnson v Mlátičce potvrzuje, že jeho herecký talent přesahuje hranice blockbusterových rolí a wrestlingového zázemí. Pod režijním vedením Bennyho Safdieho se proměnil v postavu Marka Kerra, jejíž psychologická hloubka, komplikovaný vztah a boj se závislostí tvoří jádro filmu. Safdieho přístup kombinuje dokumentární autenticitu s dramatickou intenzitou, vytváří velmi specifický pohled na svět smíšených bojových umění. Johnsonova schopnost vtělit se do náročné a citlivé role, zároveň doplněná výraznou prací maskérů, ukazuje jeho schopnost posouvat své herecké hranice. Safdieho režijní styl a schopnost vyvažovat autenticitu, dokumentární prvky a emocionální intenzitu přitom vytváří dílo, které má rozhodně šanci zaujmout nejednoho diváka…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: A24
-REKLAMA-

Frankenstein – Nová verze slavné knihy od vizionářského režiséra Guillermo del Tora (Recenze redakce)

0
Frankenstein
Zdroj: Netflix

Vítejte, vítejte a ještě jednou vítejte na našich stránkách a u dnešní recenze redakce. Netflix si pro nás připravil velký ambiciózní film od vizionářského režiséra Guillermo del Tora. Jeho novinka má vše říkající název – Frankenstein, a půjde o novou verzi knížky Mary Shelley. Film bude na streamovací platformě od 7.11. Úvod máme za sebe a teď si pojďte přečíst, co si o nové adaptaci Frankensteina myslíme.

Recenze redakce na film Frankenstein

Oscarem oceněný režisér Guillermo del Toro adaptuje klasický příběh Mary Shelleyové o Victoru Frankensteinovi, geniálním, ale egoistickém vědci, který v monstrózním experimentu přivede k životu stvoření, což nakonec vede k zániku jak samotného tvůrce, tak jeho tragického výtvoru. (oficiální text distributora)

Lenka Skříčilová

Frankenstein je film, který se rozhodl, že vám nepůjde na ruku. A to je během sledování příjemné, ale zároveň hned v několika momentech vážně hodně flustrující. Protože já sama jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli je film fascinující v návaznosti na to, že koukám stále dál, nebo jestli kdyby nevypadal celou dobu tak dobře … až to schovává fakt, že na něm není víc než to, že vypadá dobře. Jak se tedy povedl Frankenstein a jeho verze pro rok 2025?

Frankenstein totiž působí jako výsledek vize tvůrce, který adaptuje dílo (které buď znáte nebo všem jenom tvrdíte, že ho znáte) svým specifickým způsobem, který od něho lze už dopředu očekávat. Možná proto vás v něm dost prvků nemůže překvapit, na což se buď budete těšit nebo vás to už dopředu otráví. Protože tady je vážně moc snadné, aby se vám film nelíbil právě proto, že znáte předlohu; nebo protože jste už přejezení stylem tvůrce. A tady je hodně důležité zdůraznit právě jméno Guillermo del Toro, kdy následně na to můžete spoustu věcí dopředu očekávat. Jak příběhově, tak vizuálně. A je to v případu Frankensteina dobře nebo špatně? To je na rozhodnutí každého z diváků…

Také se budete právem ptát, jestli to není jenom další zbytečná adaptace ve světě, kde je těžké narazit na film, který není součástí nějaké značky, remake, reboot atd atd. Jenže adaptace mají za mě v umění stále trochu jinou funkci. Především díla, která se po letech stanou klasikou a je na nich poznat odraz doby, aby ten kontrast, kdy vznikla nová adaptace, byl o to výraznější; též i finanční zázemí tvůrce samotného v rámci jeho ostatní tvorby; to, jak příběh vnímáme teď v porovnání, jak byl pochopen během předchozího adaptování v rámci jeho částečné univerzálnosti; nebo jestli jde pouze o dílo, které zná dost lidí, tak se zvyšují šance, že se na novou verzi podívá víc lidí. Frankenstein od Guillerma del Tora na mě působí jako kombinace všeho. A to je na jeden film moc. Vlastně i sám snímek je „tak trochu moc“.

Příběh samotný se valí stále dopředu a první polovina je opravdu povedená. Samotné sledování Victora a jeho postupné změny jsou zábavné na sledování. Především v porovnání vztahu s jeho otcem a jak se postupně sám stává stejnou zrůdou jako on, navíc když se následně sám stane „otcem“. Proto jsem se těšila na druhou polovinu, kdy přijde na řadu vyprávění z pohledu monstra, které by se monstrem nikdy nestalo, kdyby mělo správný vzor. To je na příběhu to nejdůležitější. Jenže způsob, kterým je tady všechno podané způsobuje, že i ta nakonec zajímavější druhá polovina působí už trochu unaveně kvůli nevyváženému tempu a délce filmu.

Všechno tady se celou dobu snaží být velkolepé tak moc, až jsou určité věci skoro až nabubřelé a následně na to otravné mnohem častěji než poetické, krásné a dojemné. A možná by ten pocit nebyl tak intenzivní, kdyby vizuální stránka nebyla celou dobu tak krásná. Až to působí, že šlo pouze o ní. Pokud šlo o ukázání, že krásné věci jsou prázdné, dokázalo to del Toro dokonale, protože Frankenstein jako film dost často prázdně opravdu působí. A možná proto víc vystupuje fakt, že závěr nedává charakterově smysl. Je emoční kvůli monstru, ale to je všechno. Což je dost zarážející. Film, který má skoro dvě a půl hodiny, ale zároveň nestihnul pořádně ukázat tu změnu ve Victorovi? To je prostě zvláštní. A možná by to působilo jinak, pokud by byl film kratší a celý z pohledu monstra pozorujícího všechno už od začátku, když má del Toro slabost právě pro podobné postavy.

Proto není Frankenstein špatným filmem, ale zároveň nepůsobí celistvě ve svém vyprávění. Všichni předvádí skvělé herecké výkony na pozadí základu příběhu, který je do filmu víc rozvedený. Možná proto se nemůžu zbavit dojmu, jestli si Guillermo del Toro neukousnul moc v rámci svých tvůrčích ambicí. Až tam moc, že po shlédnutí filmu si říkám, že se těším na další adaptaci za pár let v budoucnu. Umím si představit postup dalšího tvůrce, který zkusí trochu víc skromnější přístup při pohledu na verzi, která byla právě před tou jeho připravovanou…

Hodnocení: 7/10

Frankenstein
Zdroj: Netflix

Pavel Hrubeš

Obrovské zklamání. Hodně jsem filmu věřil, a to více mě bolí, jak moc mi to nesedlo. Chápu vizi, chápu proč to režisér Guillermo del Toro pojal, tak jak to pojal. A chápu, co filmem chce režisér říci, ale vůbec mi to nesedlo a nudil jsem se.

Na filmu se nešetřilo a del Toro dostal poměrně volnou ruku. Ať už jde o vyprávění, délku filmu, vizuální cítění nebo herce. Papírově mi všechno sedělo a dávalo mi to smysl. Jenže po pár minutách jsem měl takový zvláštní pocit, že tady je něco špatně, a to se mi pak potvrdilo.

Vizuálně se mi film vůbec nelíbil (pár scén vypadá dobře), některé momenty jsou opravdu hnusně digitální – útok na chatu, je to plné chyb a hloupostí, na kterým se vážně těžko mává rukou. Vadilo mi jak je to teatrální, utahané, nudné, a nemá to moc sympatické postavy. Herci se snaží, ale nějak mi do svých rolí nesedli.

Režisér umí vykouzli nějaký působivý moment, pracuje dobře s rekvizity, a film má opravdu krásnou hudbu. Ale to je všechno. Nic víc tady není. A je to obrovská škoda. Frankenstein se z mého pohledu nepovedl a je to velká ztráta času.

PS: Dejte si verzi z roku 1994, ta je o dost lepší.

Hodnocení: 4/10

Toto jsou naše dojmy z nového filmu Frankenstein od Guillermo del Tora. Doufám, že se vám text líbil, a podle textu se rozhodnete jestli filmu dáte šanci nebo ne.

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: Netflix

-REKLAMA-

Návrat do budoucnosti – Nestárnoucí klasika opět v kině (Téma)

0
Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Krásný den vám všem přeji. Minulý měsíc jsme rozjeli novou řadu článků, ve které rozebíráme starší filmy, jenž mají obnovenou premiéru v kinech. Mohli jste si s námi zavzpomínat na filmy Pátý element Dogma. A teď tu máme velkou legendu a nestárnoucí sci-fi dobrodružství Návrat do budoucnosti. Tento film natočil Robert Zemeckis, a předvedl se zde v nejlepší formě. A vy se o tom můžete znovu přesvědčit v kinech od 6.11. Takže neváhejte a běžte do kina Návrat do budoucnosti!!!

PS: Sám jsem měl možnost vidět tento film v kině, a byl to skvělý zážitek.

Návrat do budoucnosti opět v kině

V kultovním sci-fi filmu Návrat do budoucnosti se hlavní hrdina Marty ocitne díky vynálezu svého kamaráda, šíleného doktora Emmetta Browna v minulosti. Stroj času je zabudovaný v legendárním autě Delorean, který ho přenese do roku 1955, kdy se jeho rodiče teprve coby středoškoláci seznamovali. Martymu se náhodou povede narušit časové kontinuum a pak musí svou chybu napravit, aby se vůbec v budoucnosti narodil. (oficiální text distributora)

Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Marek Lízal

Tohle je jeden z nejdůležitějších filmů v mém životě. Patří to mezi ty filmy, které formovaly moji lásku ke kinematografii. Viděl jsem ho nesčetněkrát a doktor Emmett Brown a Marty McFly jsou moji velcí hrdinové. Bez nich bych si svůj život nedokázal představit. Nyní jsem si snímek zase zopakoval (vidím to takřka každý rok) a musím s velkým úsměvem říct, že tohle je nestárnoucí klasika, která nikdy neomrzí.

Režisér Robert Zemeckis a jeho spoluscenárista Bob Gale za pomoci Stevena Spielberga, který v pozici producenta dopomohl k uskutečnění tohoto snímku (a také celé trilogie), vytvořili legendární sci-fi, které se zapsalo do historie kinematografie a změnilo popkulturu. Snímek brilantně funguje po všech stránkách, ale co chci zmínit je ta nádherná jednoduchost. Abyste mě správně pochopili, tak jednoduchost myslím v tom smyslu, že snímek postaví základy v úvodní pasáži odehrávající se v současnosti perfektně, několika dialogy, záběrů, různými detaily a pak na tom staví zbytek filmu. A není tam žádná složitost, ale nádherná jednoduchost, která by nefungovala nebýt té dokonalé a pevné režie Roberta Zemeckise. Už úvodní scéna u doktora Browna a jeho experimentu s časem dá jasně najevo, že tady vzniklo něco skvělého. Jsou filmy, kdy už po úvodní scéně poznáte, že sledujete něco úžasného a Návrat do budoucnosti patří mezi ně.

Snímek má parádní tempo a během svých 116 minut ani na chvíli nezačne nudit. Dopomáhají tomu také herecké výkony. Michael J. Fox v roli Martyho McFlye a Christopher Lloyd v roli doktora Emmetta Browna jsou nezapomenutelní a hrají svoje role parádně. Chemie mezi nimi perfektně funguje, humor taktéž je povedený a díky komplikacím v příběhu v minulosti je to v některých pasážích zábavná podívaná. Skvěle to například udělal seriál Stranger Things, kdy v třetí sérii (epizoda sedmá) zdrogovaní Steve a Robin shrnují, co zrovna sledovali v kině. „Ne že bych tam úplně dávala pozor nebo tak, ale jsem si celkem jistá, že ta máma chtěla vojet vlastního syna“. Vedlejší postavy jsou taktéž povedené a na tomto filmu se celkově hledají chyby těžko.

Návrat do budoucnosti je legendární sci-fi o cestování v čase, kdy vznikl ve správné době. Díky své atmosféře, kdy se snímek odehrává má pořád svoje kouzlo. Jo a sice jsem to ještě nezmínil, ale tento film by byl poloviční nebýt skladatele Alana Silvestriho, který složil ikonický soundtrack. Hlavní znělka je geniální věc a je to jedna z nejlepších věcí, co jsme na poli filmů, co se týče hudby dostali. Tento snímek je obrovská klasika, která pro mě strašně moc znamená a věřím tomu, že divák, který film ještě neviděl si ho užije i dnes. Protože ta láska z filmařiny, která z filmu dýchá na diváka je nakažlivá a vyvolá to v divácích úsměv na tváři.

Návrat do budoucnosti
Zdroj: Universal

Pavel Hrubeš

Kdybych chtěl, tak bych o tomto filmu dokázal napsat opravdu, ale opravdu dlouhý text, ve kterém bych film vychvaloval. Vychvaloval bych geniální režii Roberta Zemeckise, který ve filmu představil revoluční triky a parádně pracoval s praktickými efekty. Zemeckis si s filmem hodně moc vyhrál, a já z jeho režie cítím obrovskou radost pro natáčení a lásku k tomuto projektu. Určitě bych vychválil výborný scénář, protože je to nádherná ukázka toho, jak se má pracovat s příběhem, vypravováním, cestou hrdiny a vývojem charakterů. A to ani nezmiňuji, jak moc funguje humor, odkazy nebo jisté vedlejší linky.

Při výčtu kladu, bych jistě zmínil skvělé obsazení, které bylo perfektně sehrané – u Martyho postavy to vyšlo až na druhý pokus. Michael J. Fox a Christopher Lloyd jsou vynikající a každá jejich scéna mi udělala obrovskou radost. Výborný je zde Tom Wilson, který si svou roli naprosto užívá a stvořil ikonickou postavu, jenž hrdě stojí vedle hlavních hrdinů.

Po technické stránce jde o pastvu pro oči – film vůbec nezestárl. Má to skvělou kameru, zvuk, výborné triky, parádní praktické efekty a v neposlední řadě úžasný, a dnes již ikonický soundtrack od Alana Silvestriho.

Mám Návrat do budoucnosti hodně moc rád, a když jsem si ho pustil znovu, abych si ho připomněl pro tento článek, tak jsem při sledovaní měl úsměv od ucha k uchu. Měl jsem radost, že vidím film, co šlape od začátku až do konce. Je to výborný film a je radost na něj koukat.

PS: Dokud jsou Robert Zemeckis a Bob Gale na světě, tak nehrozí, abychom dostali novou verzi. Doufám, že nová verze nikdy nevznikne.

Doufám, že se vám naše vzpomínaní na Návrat do budoucnosti líbilo, a na film si zajdete do kina.

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: Universal

-REKLAMA-