Válka srazila Japonsko na kolena a Godzilla ho uvrhla dál do mínusu. Od té doby uplynuly dva roky a země si prošla urputnou agónií ve snaze znovu vše vybudovat a navrátit se k běžným životům. Lidstvo konečně dosáhlo těžce vybojovaného míru, ale naděje umírá ve chvíli, kdy se na obzoru zjevuje nová hrozba. Třetí šance už nebude. Tady všechno končí… 

Tři roky po uvedení filmu Godzilla Minus One se režisér Takaši Jamazaki vrací ke svému pojetí nejslavnějšího filmového monstra. Předchozí snímek zasadil Godzillu do prostředí poválečného Japonska a vedle ničivé síly titulního tvora se věnoval také společnosti, která se stále vyrovnávala s traumaty druhé světové války. Výsledkem bylo neobvyklé spojení tradiční japonské monster podívané, hollywoodsky rozmáchlých destrukčních scén a překvapivě silného lidského dramatu. Film si získal přízeň kritiků i diváků a ukázal, že Godzilla ani po desetiletích existence neztratila schopnost oslovit nové generace. O to působivější byl jeho úspěch s ohledem na rozpočet pouhých 10 milionů dolarů, za který dokázal konkurovat mnohonásobně dražším hollywoodským produkcím. Pokračování v podobě Godzilla Minus Zero proto bylo jen otázkou času. Jamazaki tentokrát dostal k dispozici více prostředků a zároveň se rozhodl výrazněji přiblížit klasickým kaiju filmům. Znamená to však, že se vytrácí kouzlo předchůdce, nebo se režisérovi podařilo na jeho úspěch navázat?

Godzilla Minus Zero – Návrat do po-válečného Japonska

Příběh nás zavádí do roku 1949, tedy do období dvou let po událostech prvního filmu. Japonsko se stále snaží postavit na nohy po katastrofě, kterou způsobila Godzilla, a jeho obyvatelé se pokoušejí vrátit k alespoň trochu normálnímu životu. To platí také pro Kóičimu Šikišimu a jeho rodinu, kteří si po prožitých hrůzách konečně začínají užívat zdánlivě bezpečnější období. Jenže klid nemá trvat dlouho. Na scéně se totiž objevuje další mimořádně nebezpečný protivník, trojhlavý Ghidorah, jehož ničivý potenciál dalece přesahuje možnosti běžných vojenských sil. V zoufalé situaci proto přichází na řadu plán, který počítá s opětovným využitím Godzilly. Lidé tak vkládají naděje do střetu dvou gigantických monster, jehož výsledek může zásadním způsobem ovlivnit budoucnost celé země.

Jednou z nejvýraznějších novinek pokračování je rozšíření světa, který Jamazaki představil v předchozím filmu. Režisér se tentokrát nespokojuje pouze s návratem titulního monstra a do dění zapojuje také Ghidoraha, tedy jednoho z nejikoničtějších protivníků Godzilly. Právě jeho příchod zásadně proměňuje charakter celé podívané. Zatímco v Minus One představovala Godzilla především neovladatelnou katastrofu, proti níž lidstvo hledalo způsob obrany, nyní dostává prostor mnohem tradičnější pojetí souboje obřích tvorů. Nejde přitom pouze o přidání dalšího monstra kvůli atraktivnějším akčním scénám. Ghidorah představuje zcela novou sílu, která mění dosavadní rozložení sil a staví lidstvo do ještě komplikovanější situace. Godzilla už totiž není jediným zdrojem nebezpečí a její přítomnost může mít v novém konfliktu zcela odlišný význam. Souboj dvou gigantů tak není jen očekávaným vrcholem pokračování, ale také způsobem, jak znovu otevřít otázku lidské bezmoci tváří v tvář katastrofám, jejichž následky společnost stále nedokázala překonat.

Takaši Jamazaki opět nezapomíná na lidskou stránku vyprávění

Ani tentokrát však režisér nezapomíná, že samotná přítomnost obřích monster ještě automaticky nezaručuje fungující film. Významnou roli proto znovu zastává lidská stránka vyprávění, především prostřednictvím Kóičimu Šikišimy. Ten se po událostech předchozího snímku snaží vybudovat nový život a najít jistotu pro svou rodinu. Minulé zkušenosti v něm ovšem zanechaly hluboké stopy a návrat Godzilly znamená opětovné otevření ran, které se dosud nepodařilo zcela zahojit. Tentokrát navíc nejde pouze o jeho vlastní minulost, ale také o obavy z toho, že by mohl přijít o všechno, co se mu podařilo získat zpět. Jeho osobní příběh tak není pouhým doplňkem k monstrózním střetům ani prostředkem, jak během akčních pasáží zvýšit napětí. Šikišimovy motivace mají vlastní důležitost a dodávají událostem emocionální základ. Jamazaki tím navazuje na jeden z nejvýraznějších prvků svého předchozího filmu a ukazuje, že ani s výrazně vyššími ambicemi nemusí opouštět přístup, který z jeho první Godzilly udělal něco víc než jen další film o ničení měst.

Už první Godzilla Minus One dokázala, že k vytvoření působivé monstrózní podívané nejsou nezbytně potřeba stovky milionů dolarů. Pokračování ovšem dostává možnost posunout vizuální stránku ještě dál. Přítomnost Ghidoraha nabízí prostor pro podstatně rozsáhlejší akční výjevy a střety, jejichž měřítko by v předchozím filmu nemělo obdoby. Jamazaki se přitom nesnaží pouze ohromovat množstvím digitálních efektů. Nadále dbá na propojení velkolepých scén s lidským příběhem a snaží se zachovat emocionální rovinu, která byla pro Minus One tak důležitá. Výraznější orientace na klasickou kaiju podívanou má ovšem i své stinné stránky. Vyprávění se místy dostává do situace, kdy musí uvolnit prostor dalšímu monstróznímu výjevu, což se podepisuje na jeho celkové soudržnosti. Některé motivy tak nedostávají tolik prostoru, kolik by si zasloužily, a ne všechny dějové momenty dokážou vyvolat stejně silnou odezvu jako v předchůdci. Občas je zkrátka patrné, že touha nabídnout ještě větší spektákl dostává přednost před pečlivějším rozvíjením příběhu. To však nic nemění na skutečnosti, že Jamazaki dokáže i s většími prostředky zachovat vlastní tvůrčí rukopis. Jeho Godzilla nepůsobí jako anonymní blockbuster vytvořený podle hollywoodské šablony a stále si zachovává osobitost, která ji odlišuje od většiny současné konkurence.

Navazování na tradici

Určitou nevýhodou pokračování je samozřejmě také skutečnost, že už nemůže těžit z momentu překvapení, který provázel první film. Diváci totiž přicházejí s konkrétními očekáváními a laťka nastavená Minus One je mimořádně vysoko. Jamazaki však znovu potvrzuje, že patří mezi tvůrce, kteří dokážou i s relativně omezenými prostředky nabídnout podívanou srovnatelnou s mnohem dražšími hollywoodskými projekty. V tomto kontextu ostatně nepůsobí nijak zvlášť překvapivě, že se v Hollywoodu připravuje hned na další dva filmy, přičemž jeden z nich, Grandgear, se má zaměřit na střet monster a obřích mechů. Jeho schopnost pracovat s měřítkem, kompozicí i prostorovým uspořádáním akčních scén se naplno projevuje také v novém střetu Godzilly s Ghidorahou. Právě tyto momenty představují největší atrakci celého filmu a nabízejí fanouškům klasických kaiju snímků přesně to, v co mohou doufat. Jednotlivé konfrontace mají potřebnou dynamiku, působí dostatečně mohutně a dokážou zprostředkovat dojem, že se na plátně skutečně střetávají dvě nezastavitelné síly. Jamazaki se zkrátka nebojí posouvat hranice svého pojetí a v tomto ohledu platí, že větší měřítko mu rozhodně není na škodu.

Zajímavé přitom je, že se nová Godzilla tematicky znovu přibližuje samotným počátkům celé série. Původní snímek z roku 1954 vznikl v době, kdy Japonsko stále zpracovávalo následky druhé světové války, atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki i narůstajících obav z jaderného konfliktu. Godzilla od počátku představovala mnohem více než jen obří monstrum a fungovala také jako symbol lidské destruktivity a strachu z následků moderního válečnictví. Jamazaki na tuto tradici navazuje a v pokračování do popředí dostává také komplikované poválečné vztahy mezi Japonskem a Spojenými státy. Přítomnost Godzilly a Ghidoraha tak získává další význam, který přesahuje samotný konflikt dvou monster. Japonsko se stále nachází v mimořádně citlivém období své historie a nová hrozba znovu prověřuje schopnost společnosti spolupracovat, přijímat odpovědnost a vyrovnávat se s vlastní minulostí. Godzilla tak opět funguje jako připomínka toho, že následky válečných konfliktů nezmizí jednoduše ve chvíli, kdy utichnou zbraně. Právě tento historický a společenský rozměr pomáhá filmu udržet si vlastní identitu a odlišuje jej od pouhé přehlídky digitálně vytvořených monster.

Výpověď o společnosti… a přesto pořádný Kaiju film

Přestože se Jamazaki tentokrát pouští do podstatně rozmáchlejšího blockbusteru, stále si uvědomuje důležitost lidských postav. Ty nejsou pouze bezvýznamnými figurkami, které mají během destrukčních scén utíkat před padajícími budovami, ale představují plnohodnotnou součást celého vyprávění. Právě v tomto ohledu se jeho přístup výrazně liší od některých současných hollywoodských monster filmů, včetně produkce MonsterVerse, kde bývají lidské osudy mnohdy upozaděny ve prospěch samotných soubojů titánů. Godzilla Minus Zero sice nabízí ještě větší akční měřítko a mnohem výraznější přiklonění k tradičnímu pojetí kaiju žánru, zároveň ale neztrácí ze zřetele obyčejné lidi, na jejichž životech se podobné katastrofy podepisují nejvíce. A právě díky tomu si zachovává důležitou spojitost s předchozím filmem. Nejde pouze o to ukázat další destrukci v ještě větším měřítku, ale také připomenout, co všechno za sebou taková katastrofa zanechává.

V konečném důsledku tak Jamazakiho pokračování zůstává především výpovědí o společnosti, která se musí vyrovnávat s vlastními chybami a hledat způsob, jak se posunout dál. Jednotlivé postavy přistupují k následkům války i novým hrozbám rozdílně a jejich reakce dodávají příběhu potřebnou lidskost. Přestože některé pasáže mohou působit až příliš tradičně a v určitých momentech se nelze ubránit dojmu, že film koketuje s japonsky pojatým patriotismem, jeho tematické ambice jsou stále patrné. Godzilla zde není jen prostředkem k efektní demolici měst, ale také symbolem historických traumat, společenské odpovědnosti a opakujících se lidských selhání. Právě díky tomu se Jamazakiho přístup stále odlišuje od většiny podobně zaměřených blockbusterů. Film dokáže nabídnout velkolepou zábavu, aniž by se vzdal myšlenek, které stojí za jeho příběhem. Ať už se režisér v budoucnu vrátí k dalšímu pokračování, nebo se bude věnovat svým hollywoodským projektům, jeho další tvorba rozhodně vzbuzuje očekávání.

Godzilla Minus Zero závěrem

Godzilla Minus Zero je pokračováním, které se nebojí změnit měřítko ani výrazněji čerpat z tradic klasických kaiju filmů. Nabízí monstrózní střety, rozsáhlé destrukční sekvence a vizuální stránku, která se bez problémů může měřit s největšími hollywoodskými produkcemi. Současně ale nezapomíná na historické pozadí, psychologii postav ani emocionální následky událostí, které formují jejich životy. Ne všechny složky se podařilo propojit tak přirozeně jako minule a některé příběhové linie by potřebovaly sevřenější zpracování i více prostoru. Jamazakiho tvůrčí ambice a schopnost nabídnout skutečně osobitou podívanou však tyto nedostatky do značné míry vyvažují. Výsledkem je důstojný nástupce, který se svému předchůdci nejen dokáže postavit, ale v některých ohledech s ním může dokonce držet krok. O tom, zda jej nakonec nepřekonává, se dá přinejmenším zajímavě diskutovat…

Verdikt: 9 z 10

• Zdroj titulního obrázku: Toho