Za dozvuků druhé světové války prchá Josef Mengele (August Diehl), nacistický doktor z Osvětimi, do Jižní Ameriky, aby zde v ústraní začal nový život. Prizmatem jeho syna Rolfa (Maximilian Meyer-Bretschneider), který jej vystopuje, je Mengele konfrontován s minulostí, kterou nemůže již déle ignorovat. Z Buenos Aires napříč Brazílií až do Paraguaye – muž, který vešel ve známost jako „anděl smrti“, na tomto rozsáhlém prostoru metodicky konstruuje vlastní zmizení z povrchu zemského, aby se tak vyhnul jakémukoli soudu…
Jeden z největších válečných zločinců 2. světové války, kterému se nakonec až do konce života povedlo utíkat před spravedlností. Josef Mengele byl nacistickým lékařem v koncentračním táboře Osvětim, kde získal přezdívku Anděl smrti. Rozhodoval, kdo bude poslán na práci a kdo rovnou do plynových komor, a především prováděl často smrtelné pokusy na vězních. Po roce 1945 a konci 2. světové války uprchl z Evropy do Jižní Ameriky, zatčení se následně vyhýbal až do své smrti v roce 1979 v Brazílii. Nikdy tak nebyl souzen za své činy.
Banalita zla spojená s nacistickým režimem dokáže jako téma oslovit spoustu filmařů. Jedním výrazným příkladem může být Zóna zájmu Jonathana Glazera. Ten vyobrazuje rodinu velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, která žije doslova hned za zdí tábora a vede na první pohled normální rodinný život – hrůzy paralelně probíhajícího holokaustu v tomto filmu nejsou vidět, ale pouze slyšet. Nejedná se tak o doslovný film. Jiný přístup nicméně u svého filmu Zmizení Josefa Mengeleho přináší režisér a scenárista Kirill Serebrennikov. Ten zde banalitu zla přímo adresuje, vypráví tu pak příběh Mengeleho po 2. světové válce. Na rozdíl od zmiňované Zóny zájmu možná příliš doslovný a, jak je u Serebrennikova zvykem, možná až příliš stylizovaný, jde nicméně o fascinující ponor do toho, co dnes vnímáme jako banalitu zla.
Zmizení Josefa Mengeleho – Černobílý svět anděla smrti
V nelineárně vyprávěném filmu jsou pouze dvě pasáže, které jsou barevné. Všechny se poté odehrávají před koncem 2. světové války, tedy v období, kdy se Mengele mohl cítit na vrcholu. Jeho přežívání na různých lokacích a pod různými identitami je už nicméně černobílé. Německo ostatně prohrálo, führer je mrtvý, v podstatě vše se poté Mengelemu hroutí. Neznamená to ovšem, že by s 2. světovou válkou skončila také nacistická ideologie a že by snad všichni dostali to, co si právem zaslouží. Mengele se pořád může spoléhat na finance rodiny či přátel, které podobně jako jeho často svědí pravačka – spravedlnost tak na něj je zdánlivě krátká.
I když se ovšem Mengele na první pohled nedočká spravedlnosti, kterou si zaslouží, přeci jen časem strádá. Neustálý stres se na něm podepisuje, časem navíc přichází i o to minimum životních jistot. Když se tak na plátně objeví díky make-upu dost věrohodně působící zestárlý Mengele, díky maximálně ponořenému výkonu Augusta Diehla by možná bylo leckomu toho vetchého starce i líto. Tedy do momentu, kdy spustí klasickou nacistickou propagandu a začne obhajovat své odporné činy. To vše s vážnou tváří a do očí vlastního syna Rolfa v podání Maximiliana Meyera-Bretschneidera. Není to ovšem jen o vyprávění. Právě tuto pasáž doplňuje barevný segment z Osvětimi, který vyobrazí Mengelovu lékařskou praxi v akci. O to odpudivější následně je Diehlův Mengele, když je slyšet, jak si tyto akce dokáže obhájit.
Komorní a přesto velkolepé vyprávění
Na první pohled se jedná o velmi komorní vyprávění, v jádru je to ovšem velkolepé vyprávění, které odvypráví jeden velký příběh na pozadí pár výstřižků z života jednoho egoistického nácka. Žije v tom, že jednal naprosto správně, že se všichni nechávají ovládnout židovskou propagandou a nadále věří, že se Třetí říše vrátí a všechny spasí před pomstychtivými židy. August Diehl je v hlavní roli výborný. Už v Hanebných panchartech si pro sebe dokázal ukrást jednu scénu jako nacistický major Hellstrom, tady má ovšem skutečně prostor zazářit. Ať zrovna hraje Mengeleho v časech ještě relativně plných naděje, nebo Mengeleho, který už snad konečně dokáže pochopit, že se jeho čas chýlí ke konci.
V jednu chvíli ostatně ještě Mengele a spol. vzpomínají na druhou světovou válku jako na sbírku veselých vzpomínek. Jeden hrdý nácek se chlubí, že přišel o nohu, druhý zase, že svého syna pojmenoval Adolf po svém vůdci. Nechronologické vyprávění je vždy riskantní, tady ovšem dává dokonalý smysl. Především i proto, že dokáže vystihnout, jak se ze „starého dobrého“ Mengeleho stala troska, která dožívá v Brazílii. Vyprávění přeskakuje z momentů, které stárnoucí Mengele tráví se svým synem, do časů, kdy střídal identity a lokace, pořád si přitom neuvědomoval, že dny jeho nejvyššího postavení jsou dávno u konce. A to nejen díky faktu, že tu hrají obavy z Izraele a že by mohl Mengeleho potkat podobný osud jako třeba popraveného Adolfa Eichmanna.
Mengele se za pochodu stává více a více nesnesitelným
Nejsyrovější moment paradoxně dorazí v jedné z barevných sekvencí – nepříjemný jinak může Zmizení Josefa Mengeleho být prakticky pro některé už jen díky svému tématu. Hlavní postavou je nacista, kterého pád jeho režimu neokradl o ideologii, kterou nevyhnutelně projevuje. Na Mengelovi jsou v tomto filmu odpudivé i drobné detaily – například i fakt, že svého psa pojmenuje Cigano. Nepříjemné jsou i paralely scén – jedna z výjimečných barevných pasáží je založena na tom, že se Mengele očividně raduje ze svého syna, později ho ovšem vnímá jako ztělesnění toho, co nenávidí. Rolf svému otci pokládá osobní otázky a činy svého otce odsuzuje. Právě za toto odsuzování ovšem začíná Mengele definitivně pohrdat vlastním synem, kterého začíná vnímat jako další oběť židovské propagandy. Rolf se tak se svým otcem seznamuje podobně jako se s ním seznamuje divák.
Film nám ovšem musí neustále připomínat, že sledujeme film o nacistickém řezníkovi, a jakékoliv emoce tak nejsou na místě. Další skoky do minulosti ostatně dělají Mengeleho ještě více a více nesnesitelným – neúctou ke svým hostitelům, arogancí, především jeho ideologií, která neumírá ani po letech na útěku. Scény s Rolfem nabízejí paralely na koncentrační tábor, závěr vyprávění už poté má vyloženě surrealistický nádech. Právě zde se vyskytuje Serebrennikova slabost pro stylizaci, která byla patrná už třeba u jeho U Petrovových řádí chřipka. V tomto případě nicméně Serebrennikov adaptuje faktografický román Oliviera Guze a prakticky nenabourává nic, co by nebylo o Mengelovi víceméně dohledatelné. Mezi mrazivé momenty poté patří například ten, kdy sledujeme Mengeleho při klasické řeznické práci, protože se tím vlastně moc neodklání od své předchozí profese.
Odpudivý svět Josefa Mengeleho
Při hraní ve filmu o banalitě zla je vždy snadné tíhnout ke karikaturnosti, to se ovšem u Diehla po celou dobu neděje. Přesvědčivě dokáže uhrát proměnu z arogantního nacisty do fyzické i psychické trosky, ani v této podobě se ovšem své ideologie nevzdává. Film díky tomu nutně nemusí být další „zaměnitelné historické drama“. Když se totiž podíváme na současnost a například aktivní účast jistých politiků s nacistickou ideologií, Zmizení Josefa Mengeleho je hned mnohem aktuálnější film. A momenty s partou plnou nácků na jedné akci jsou tak rázem hned mrazivější, protože se ukazuje, že nešlo jen tak úplně o naivní dozvuky. A že i když se Mengelemu návrat na vrchol nepodařil, neznamená to, že jiní štěstí neměli.
Černobílá barva tu pak dává nejen smysl v rámci vyobrazení Mengeleho vnitřního světa a atmosféry, ale především i díky práci s vizuálem. Kameraman Vladislav Opeljanc dokáže vystihnout krásu černobílého obrazu jako málokterý filmař za delší dobu – nejen skrze práci s osvětlením a kompozicí. Je to tak na jednu stranu krásně natočený film, na druhou stranu je ovšem obsahově nevyhnutelně nepříjemný. Už samo o sobě jde o mix, který z tohoto filmu dělá dosti výraznou podívanou. Jde přitom o film, který je ukotven někde mezi artovým a divácky vděčným filmem.
Pro mainstreamového diváka bude určitě minimálně vděčnější než Zóna zájmu, zároveň se nejedná o Schindlerův seznam, který v otěžích Stevena Spielberga sice měl umělecký přesah, pořád ovšem spíše šlo o mainstreamové dílo. Zmizení Josefa Mengeleho je v tomto ohledu tak trochu mezi – film, který se pohybuje na tenké hranici mezi festivalovou stylizací a diváckou přístupností, aniž by se plně přiklonil k jedné straně. Na výrazný filmový zážitek by to každopádně mělo stačit každému.
Zmizení Josefa Mengeleho závěrem
Zmizení Josefa Mengeleho je film, který skrze osud jednoho z nejznámějších nacistických zločinců zkoumá přetrvávání ideologie i po jejím zdánlivém pádu. Nesoustředí se jen na historický fakt jeho útěku, ale především na to, jak se člověk dokáže sám před sebou i světem ospravedlňovat činy, které jsou z pohledu dějin neospravedlnitelné. Díky výrazné stylizaci, práci s kontrastem černobílého a barevného obrazu a silnému hereckému výkonu Augusta Diehla vzniká portrét, který je stejně fascinující jako nepříjemný. Film tak neukazuje Mengeleho jako mýtickou postavu minulosti, ale jako varovný obraz toho, jak snadno může ideologie přežít i bez moci, kterou kdysi měla…
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Film Europe
