Logan se před třemi lety stáhl z Team X, protože se chtěl odpoutat od života Wolverina. Jenže jeho minulost ho dožene ve chvíli, kdy Bolivar Trask, průmyslník posedlý přesvědčením o nadřazenosti lidí, začne unášet mutanty. Logan se proto vrací do Team X a vydává se po stopách unesených mutantů. Během pátrání se spojí mimo jiné s Jean Grey, Mystique a dokonce Sabretoothem. Pátrání ho zavede z kanadské divočiny přes Tokio až do Madripooru, přičemž postupně odhaluje další informace o své vlastní zapomenuté minulosti…
Hrdinové ze stáje Marvel již dávno nejsou jen hrdiny komiksů, filmů a seriálů, ale také videoher. Mezi ty nejvýraznější Marvel videohry z posledních let určitě patří dosavadní trojice her se Spider-Many v hlavních rolích. A i když už se pracuje na Marvel’s Spider-Man 3, před návratem Petera Parkera a Milese Moralese se studio Insomniac rozhodlo vydat trochu jinou cestou. Jeho čtvrtá Marvel hra nemá se Spider-Many nic společného a místo toho se soustředí na Wolverinea, pravděpodobně nejpopulárnějšího mutanta a člena týmu X-Men. Zpopularizoval ho mimo jiné Hugh Jackman, který tuto roli ve filmech ztvárnil již přes 25 let. Po vzoru Spider-Mana ovšem k této postavě Insomniac přistupuje trochu jinak. Možná tak trochu nevyhnutelně kontroverzně, rozhodně to ovšem neznamená, že to musí být zásadně špatně.
Marvel’s Wolverine – Ideální alternativa k Spider-Manovi
Videoherní Wolverine se sice odehrává ve stejné realitě jako dosavadní trojice her se Spider-Many od stejného studia, napojení na ně je tu ovšem přítomné pouze ve formě pár pomrknutí, která dost možná většina hráčů ani pořádně nezaregistruje (stačí jen pořádně hledat). Insomniac si tentokrát zvolil hrdinu z úplně jiného těsta, naštěstí se tak nevydává jen cestou přeskinovaného Spider-Mana. Na rozdíl od pavoučího muže nemá videoherní Wolverine otevřený svět a má blíže k lineárnějšímu vyprávění, vůbec to ovšem není zásadní problém. Bylo tak nějak jasné, že se k tomuto hrdinovi musí přistoupit jinak – Wolverine je oproti Spider-Manovi uzavřenější, drsnější a cyničtější. A všechny tyto stránky jeho nová videoherní inkarnace vystihuje.
Tento Wolverine sám sebe nepovažuje za hrdinu, to nejdůležitější ovšem je, že si během vyprávění projde jakýmsi vývojem a poměrně netradiční hrdinskou cestou. Netradiční i proto, že je Wolverine spíše pojat jako tragický antihrdina. S jeho mytologií se tu pracuje poměrně svěžím přístupem. Možná až příliš svěžím, protože se tu s jeho minulostí pracuje způsobem, který nemá příliš velkou oporu v žádné známé předloze. A tak trochu na hlavu se tu staví i známá romance s Jean Grey. Zároveň je patrné, že má Insomniac s vesmírem X-Menů větší plány a od menších či větších pomrkávání (stačí jen hledat…) na známé postavy jako Angel, Gambit nebo William Stryker se tu zdánlivě připravuje půda pro něco rozsáhlejšího. Neznamená to ovšem, že by Marvel’s Wolverine neobstál jako samostatná hra. Podobně jako Marvel’s Spider-Man je vlastně ideálním startem další ambiciózní franšízy.
Videohra, která hráče vrhne do akce a jen tak ho nepustí
Akce se v této videohře rozjede prakticky okamžitě, vyprávění následně prakticky nezpomaluje. Už od prvního momentu je jasné, že hra nebude pro ty, které nebaví neustálé omílání jedné činnosti. Wolverine má drápy a ty používá k boji… tím to hasne. Krájení nepřátel nicméně většinu hráčů pravděpodobně přestane bavit podobně, jako by někoho mohlo přestat bavit metat pavučiny. Jen tak se to neomrzí především proto, že za pochodu hrou jde sesbírat materiály, ze kterých si Wolverine může vytvořit nový oblek. A k většině těchto obleků následně dostane i nový pár drápů. Ty přitom nemusí být jen adamantiové, ale třeba i klasicky kostěné, šarlatové, zlaté, ohořelé či diamantové. A ať už se tedy nepřátelé krájí adamantiovými drápy, nebo kostěnou klasikou, jen tak se to neomrzí. Především i díky tomu, že vibrace DualSense umožňují užít si prakticky každičké krájení nepřátel naplno.
Po vzoru Spider-Mana tu různé kostýmy vycházejí z komiksové historie titulního hrdiny – je tu tak možné mít klasický žlutý oblek, klasický hnědý (v tom se Wolverine představil na stránkách komiksů poprvé), ultimátní červený, nebo prostě nosit bílé tílko, které tak zprofanoval zmiňovaný Hugh Jackman. A fandové Jackmanova comebacku ve filmu Deadpool & Wolverine si mohou užít oblek přímo z tohoto filmu. Volba obleku je nicméně spíše dekorativní, což se svým způsobem dá říct i o zmiňovaných drápech. U těch je nicméně alespoň možné zábavně vnímat, jak se s různým typem drápů mění zvuky ve chvíli, kdy Wolverine projíždí svými nepřáteli jako nůž máslem.
Další mistrovsky odvyprávěný kus
S vývojem technologií jsme neustále konfrontováni s prohlášeními, že mistrovsky realizovaná videohra strčí do kapsy i velkou část filmů. Dalo se to říct i o videoherních Spider-Manech, kteří by se po stránce vyprávění mohli minimálně vyrovnat těm nejlepším Spider-Man filmům. Stejně tak ovšem často dochází k prohlášením, že moderní videohry spíše fungují jako filmy… nežli jako plnohodnotný videoherní zážitek. Je snadné pochopit, že podobný problém bude mít většina hráčů právě i s videoherním Wolverinem. I díky lineárnosti v podstatě spoléhá na filmové vyprávění více než dosavadní Spider-Man série, rozhodně to ovšem neznamená, že by to jakkoliv snižovalo hráčský požitek. Mnohé moderní videohry již často evokují interaktivní filmy a těžko říci, zda se na tom v nejbližší době cokoliv změní. Wolverine v tomto ohledu nicméně funguje.
Videohra Wolverine přichází na pulty v momentě, kdy se chystá reboot filmové série X-Men. Režisér Jake Schreier za sebou již má chválené Thunderbolts*, ve kterých dal jasně najevo, že ví, jak vyprávět příběh skrze postavy a jejich rozpoložení. Kdyby nicméně tápal, videoherní Wolverine mu teoreticky může být jistou inspirací. Především v tom, jak se přistupuje k romanci mezi Wolverinem a Jean Grey, jak tu velká část postav není tak úplně černobílá a jak příběh postupně graduje. Je to další Marvel/Insomniac hra, ve které je materiál pomalu na minimálně trilogii filmů, tento materiál ovšem v rámci jedné hry funguje v kompaktním balíčku. A i když tu vývojáři po vzoru Spider-Mana stále pracují s dekádami starými postavami (z kohopak se asi vyklube záporák s nekalými plány?), v rámci narativu Wolverinea přesto fungují nejrůznější zvraty a nečekaný vývoj událostí.
Skvělé výkony
Troy Baker, jeden z nejznámějších videoherních herců současnosti, nepřekvapí dalším komplexním výkonem a ztvárněním Nathaniela Essexe si snadno říká o další nominaci na The Game Awards, kterou by snad mohl tentokrát i proměnit ve vítězství. Konkurencí mu nicméně bude minimálně Liam McIntyre – v seriálu Spartacus v titulní roli nahradil zesnulého Andyho Whitfielda a od té doby neměl zrovna štěstí na výraznější kariéru, jeho ztvárnění Logana nicméně aspiruje na herecký výkon roku v rámci videoher. Naštěstí se nezdá, že by za každou cenu hledal inspiraci u Hugha Jackmana, Wolverinea si tak dokáže pojmout po svém a přesto z něj udělat tu komplexní postavu, kterou má Wolverine v první řadě být. Jde tak o casting, který mohl vyvolat pochybnosti, při sledování v akci je nicméně patrné, že by sem lépe nezapadl snad ani Danny DeVito.
Všechno jde ruku v ruce se scénářem, který se nebojí motivů, jako je prokletá romance, hledání identity, snaha o vykoupení, společenské předsudky nebo strach z odlišnosti. První komiks X-Menů vyšel v roce 1963, tedy v době vrcholícího amerického hnutí za občanská práva. I když přitom nebyli od začátku zamýšleni výhradně jako alegorie hnutí za občanská práva, od té doby jsou tak nějak spojováni s tématy předsudků, diskriminace a postavení menšin. Moderní společnost nám přitom snadno napovídá, že tyhle komentáře nejsou předpotopní, ale jsou možná aktuálnější než kdykoli předtím. Tyhle motivy jsou patrné už u původních filmů, těžko říct, jak moc zůstanou zakořeněné v chystaném rebootu. U videoherního Wolverinea to nicméně vyvolává dojem, že si jeho tvůrci jsou vědomi odkazu, který je s touto značkou neodmyslitelně spojen. A přesně tak k tomu také přistupují. Zároveň k tomuto příběhu Wolverinea přistupují tak, že často evokuje špionážní videohru, ve které by chvílemi šlo snad i klidně vyměnit Wolverinea třeba za Jamese Bonda.
Mládeži nepřístupno s velkým N
Wolverine je hra, která není vhodná pro hráče mladších 18 let, za pochodu to pak dává smysl. Krev tu skutečně stříká ze všech stran a tvůrci hry si naplno vyhrávají s Wolverineovým regeneračním faktorem. Díky němu Wolverine může přežít naprosto brutální jatka. Není to přitom tak, že by hráč nemohl prohrát a že by mu regenerační faktor za každou cenu zachraňoval krk. Wolverineova zuřivost tu funguje jako jakási pojistka, která dokáže zdraví rázem vymrštit na maximum, zároveň na ni ovšem nejde spoléhat do nekonečna. Je to nicméně adekvátně realistický přístup – Wolverinea sice téměř nejde zabít, ale může být omráčen. Rozhodně se tak nevyplatí spoléhat na to, že Wolverine snese vše, jde ovšem o chytrý způsob, jak pracovat s omezením někoho, kdo je zdánlivě nezastavitelnou jednočlennou armádou.
To nejdůležitější je ovšem fakt, že Wolverine v tomto ohledu skutečně neomrzí – má sice omezený počet útoků, pořád je to ovšem zábavné a krájení nepřátel tak jen tak neztratí své kouzlo – ať už se tu zrovna krájejí Reaveři, členové klanu Ruka nebo Sentinelové. Zpracování nepřátel tu navíc není podobné jako vejce vejci a na každý typ záporáka tak občas musí fungovat trochu jiný přístup. Nejvíce patrné je to ve výzvách, jejichž splnění dopomáhá Wolverineovi poskládat si jisté fragmenty jeho minulosti. Dostat se k těm nejlepším hodnocením (adamantiovým) občas není nejlehčí, jde ovšem o ten případ, kdy je vlastně snadné hráče popostrkovat k lepšímu výkonu. Stačí jen zábavné zpracování, které se jen tak neomrzí. A v rámci jednotlivých misí občas může dojít alespoň na stealth postupy. Kapitolou o sobě jsou také boss fighty, které sice mohou na první pohled působit repetitivně, ve výsledku se nicméně sympaticky pracuje s tím, že je každý boss fight trochu jiný.
Hra s vnější, ale i vnitřní krásou
Videoherní Wolverine stál 315 milionů dolarů – jistě, do finálního rozpočtu promluvily také změny ve vývojářském týmu, přepracování i předělávky (a samozřejmě inflace), hra ovšem rozhodně nevypadá lacině či odbytě. Ano, všechno za pochodu není tak dokonalé a je pravděpodobné, že do hry ještě v následujících týdnech či měsících zasáhnou nějaké ty patche, přítomnost bugů ovšem není nijak markantní. Videoherní Wolverine se samozřejmě již od svého vydání stihl stát terčem urážek typu „flop“ nebo „woke shit“, pomineme-li však zbytečné nadužívání toho druhého (nejčastěji „woke“ ve všem paradoxně hledají ti, kteří „wokem“ pohrdají = absurdní paradox), jde ovšem především o další případ, kdy se část hráčů rozhodla hru odsoudit ještě dříve, než jí vůbec dala šanci.
Pátrat po dokonalé hře je podobně absurdní jako hledání dokonalého filmu nebo dokonalé knihy – ano, každý máme subjektivní vnímání, na jehož základě dáváme plusové body tomu, co osobně vnímáme jako kvalitní, univerzální dokonalost nicméně již díky tomu neexistuje. I proto ostatně vznikají recenze – mají reflektovat osobní názor autora, se kterým se buďto někdo ztotožní… nebo se od jeho názoru bude naopak distancovat. I proto může tady (subjektivně) padnout, že Wolverine působí jako hra 1. kategorie. Kromě vnější krásy má ovšem i krásu vnitřní. Ta spočívá v tom, že si někdo uvědomuje sílu zdrojového materiálu a dokáže přijít s jeho autorským provedením. Nemusí to hned znamenat zásadní superhrdinskou redefinici nebo hru, která se automaticky zapíše do análů videoherní historie. Občas prostě stačí dodat velmi povedený videoherní kus… a přesně to se tady také povedlo.
Hra, která si zaslouží šanci
Pod pojmem odbitá hra si jde například snadno představit hru, která se příliš nezabývá detaily a prostředím… což videoherní Wolverine rozhodně nedělá. Wolverine tak může ničit okolní prostředí. Kanadská příroda působí autenticky, stejně jako prostředí moderního Japonska. Wolverineův kostým se dá poškodit a hráč pak hru skutečně nějakou dobu hraje s poničeným kostýmem. Zmiňovaný filmový nádech evokuje i atmosférický soundtrack, s novými úrovněmi navíc Wolverine přeci jen získává i nové schopnosti, které nejsou jen variantami těch již ve hře uvedených. Někdo sice může lineární hře vyčítat, že hráče až moc táhne za ručičku, to už je ovšem přeci jen tak trochu úděl lineárních her. A i když tu třeba byla kauza ohledně ovládání motorky, tento přešlap pak Insomniac přeci jen vykoupí zábavnější jízdou na stejném dopravním prostředku.
Z videoherního Wolverinea by opravdu šel snadno sestříhat kvalitní blockbuster, ze kterého by mohli poznámky sbírat nejen u Marvel Studios, rozhodně to ovšem neznamená, že by nefungoval i jako velmi kvalitní videohra. V Insomniacu prostě po třech Spider-Manech vsadili na něco trochu jiného a jen čas ukáže, zda je kromě dalšího Spider-Mana nebo X-Menů čekají i další hrdinové (Daredevil? Hulk?!). Marvel’s Wolverine nicméně dokazuje, že má tento jejich nenápadně budovaný videoherní propojený vesmír rozhodně potenciál. Nejde asi tak úplně na ruku tomu, co od typického příběhu s Wolverinem očekávají komiksoví fandové či dokonce diváci dosavadních X-Men filmů, o to sympatičtější je však sledovat, že si na to prostě Insomniac pořád chce jít tak trochu po svém. A i když prvotní přijetí naznačuje, že nepůjde o instantní videoherní klasiku, dá se minimálně snadno věřit tomu, že se z Wolverinea časem stane kultovní videoherní kus. Snad i takový, který se časem dočká většího docenění.
Marvel’s Wolverine závěrem
Marvel’s Wolverine není dalším Spider-Manem v převleku za Wolverinea. Insomniac se tentokrát vydal trochu jinou cestou a výsledkem je drsná, krvavá a filmově odvyprávěná akční hra, která sice nemusí vyhovovat každému, rozhodně se jí však nedá upřít vlastní tvář. Výrazná inkarnace Logana, povedený scénář, parádní souboje, skvělé zpracování Wolverinea i množství detailů ukazují, že si Insomniac s touto postavou rozhodně poradil. Marvel’s Wolverine možná není bezchybnou videoherní revolucí, jako poctivý blockbusterový videoherní kus ovšem funguje zatraceně dobře. A pokud je tohle teprve začátek větších plánů Insomniacu s X-Meny, je rozhodně důvod se na ně těšit…
Verdikt: 9 z 10
Zdroj titulního obrázku: Insomniac
