Bugonia – Černá satira o korporátech a mimozemšťanech (Recenze redakce)

Autor

-

31. októbra 2025

Řecký režisér Yorgos Lanthimos přichází po oceňovaných Chudáčcích nebo Milých laskavostech s další satirickou komedií. Bugonia je remake jihokorejského snímku Save the Green Planet! (2003). V obou filmech je hlavním motivem únos člověka, který je podezřelý z mimozemského původu a možného útoku na Zemi. V tomto případě se rukojmí stane CEO farmaceutické firmy, kterou ztvární Emma Stone. Po jejím boku se objeví Jesse Plemons či Alicia Silverstone.

Jedná se celkově již o čtvrtou spolupráci Stone s Lanthimosem, kterým oběma za uplynulé 3 roky vynesla rovnou několik filmových cen. Prvotní fáze výroby snímku Bugonia začaly již v roce 2020 a zamýšleným režisérem byl Jang Joon-hwan, který měl na starost původní verzi. Produkce měla být svěřena arthouse režisérovi Ari Asterovi. Ale již počátkem roku 2024 byl Lanthimos oficiálním režisérem. Světovou premiéru si film Bugonia odbyl letos v srpnu na 82. ročníku Benátského filmového festivalu v rámci hlavní soutěže o cenu Zlatého lva.

Recenze redakce na film Bugonia

Michelle (Emma Stone), vlivná ředitelka velké farmaceutické firmy, má oprávněný pocit, že jí leží svět u nohou. Bohužel to trvá, jen dokud se neprobudí na špinavé matraci v cizím sklepě, spoutaná, s oholenou hlavou a celá pomazaná podivným krémem. Unesli ji sem dva bratranci, Teddy (Jesse Plemons) a Don (Aidan Delbis), neochvějně přesvědčení o tom, že Michelle pochází z jiné planety a má za úkol zlikvidovat na Zemi veškerý inteligentní život. Vlasy jí oholili a tělo pomatlali, aby jí zabránili komunikovat s její mateřskou lodí. Až tak připravení jsou. Michelle je jasné, že bláznům se nemá odporovat, a tak zkouší všechny možné korporátní taktiky a triky, aby vyvázla se zdravou kůží. Až si člověk říká, jestli jsou světu nebezpečnější dva magoři, kteří dělají vše pro to, aby zachránili své bližní, nebo aktuálně uvězněný bezohledný korporátní dravec. (oficiální text distributora)

Martin Lukáš

Po úžasných Chudáčcích a zklamavších Milých laskavostech byly mé pocity ohledně Bugonie dosti rozporuplné a projekci jsem navštívil pouze se zevrubnou premisou příběhu. A o to spokojenější jsem ve výsledku byl. Bugonii nechybí pestrý vizuál se silným kontrastem a naturalistickými prvky, který funguje v symbióze s hudebním podkladem. Ten pracuje s vhodným načasováním a dopomáhá i humoru.

Únos Emmy Stone v roli CEO proběhne velmi rychle a už v těchto momentech je vztah dvou únosců podán vtipně, možná až bizarně, což pokračuje i po zbytek filmu. Lanthimos staví příběh na silném a trefném dialogu, na jehož časté absurditě demonstruje absolutní polaritu dvou sociálních vrstev. Je toho dosaženo i použitím manipulačních praktik ze strany Michelle, které jsou v korporátním prostředí denním chlebem.

Když se následně podíváme na to opačné spektrum, všimneme si častého jmenovatele podobně extremistického smýšlení, jaké se vyskytuje u Teddyho a Dona. Tím je složitá osobní situace, ztráta bližních nebo trauma z dětství. Tito lidé se totiž potřebují chytit alespoň něčeho, co jim v životě ještě bude dávat alespoň nějaký smysl. Zde konkrétně je to možná invaze mimozemského druhů, k čemuž má Teddy důkladnou rešerši, a Michelle podrobuje několika experimentům a otázkám, aby zjistil, jak se věci ve skutečnosti mají.

Probíhá zde taková hra na kočku a myš, při které si každý může odvodit, na jakou stranu se přiklání. Je ale škoda, že některými náznaky nedlouho po začátku filmu je závěr snímku poměrně lehce předvídatelný. Zato ale poselství filmu o pomíjivosti lidské existence a také několik ekologických myšlenek vkusně rámuje počátek a konec Bugonie.

Hodnocení: 7,5/10

Bugonia (2025) | ČSFD.cz — Zdroj: Focus Features

Pavel Hrubeš

Bugonia je krásnou ukázka sehranosti a plodné spolupráce mezi režisérem Yorgosem Lanthimosem a Emmou Stone. Lanthimos a Stone si pracovně a lidsky sedli, a na jejich spolupráci je to dost vidět. Hlavně ze strany Stone, která režisérovi naprosto důvěřuje a přijímá od něho velké herecké výzvy, ve kterých chodí na dřeň, ať už po fyzické, tak i psychické stránce.

Její herecké výkony jsou fantastické a Stone herecky roste a díky těmto rolím se z ní stala nejlepší herečka současnosti. A i v Bugonii si režisér pro svou dvorní herečku připravil velké herecké výzvy.

Tentokrát si Lanthimos výjimečně nenapsal scénář, ale rovnou se pustil do remake filmu Save the Green Planet z roku 2003. Toto byl z režisérovi strany nečekaný krok, nicméně moc dobře chápu, co ho na filmu a samotné látce lákalo.

Na filmu je poznat, že si režisér nenapsal sám scénář. Nechci scenáristu Willa Tracyho kritizovat, protože ve výsledku odvedl dobrou práci, ale Lanthimos je scénáristický trochu zručnější. Tracy má skvělé napsané dialogové výměny, umí vytvořit parádní momenty, ale místy jsem se nemohl zbavit pocitu, že se trochu opakuje. V tomto mu lehce podraží nohy i samotný příběh, který je sice originální, ale v určité fázi se dostane do bodu, kdy má jen několik variant kudy se bude ubírat. A my jako diváci to dokážeme odhadnout, jakým směrem to asi bude. Tahle příběhová předvídatelnost trochu zamrzí – neviděl jsem originál, tak nevím jestli i on má stejné neduhy. Naštěstí je film parádně natočený, zahraný, umí být zábavný a stále nám dává působivé scény a momenty.

Emma Stone je tady opět fantastická a se svou rolí se poprala výborně. Znovu jde o silný herecký výkon, který si vyžádal hodně fyzického hraní. Její dialogy a dialogové výměny patří k tomu nejlepšímu ve filmu. Jesse Plemons se zde fyzicky proměnil a hraje skvěle. Plemons podává parádní herecký výkon, u kterého je vidět, jak moc dobrý herec Plemons je, a jak herecky za poslední roky vyrostl. Aidan Delbis je ve své roli hodně dobrý a moc hezky svým výkonem doplňuje Stone a Plemonse.

Film má zajímavou audiovizuální stránku. Působivé záběry, které doplňuje netypická hudba, která se vám velmi snadno dostane pod kůži. Největší problém filmu je ten, že se v určité části filmu začne děj trochu opakovat. Nicméně pak přijdou nečekané momenty které jsou správně absurdní a jsou plné černého humoru, takže na tento drobný nedostatek brzo zapomenete. Bugonia je povedený, zajímavý a dost zábavný film, který se povedl a stojí za to ho vidět.

Hodnocení: 7/10

Toto jsou naše dojmy na nový film Yorgose Lanthimose s Emmou Stone. Snad vás náš text přesvědčil, abyste vyrazili do kina na film Bugonia.

Zdroje: IMDb, ČSFD

Zdroj titulního obrázku: Focus Features

-REKLAMA-

Balada o malém hráči – Colin Farrell hraje hazardního hráče, které mu jde o všechno (Recenze redakce)

Autor

Pavel Hrubeš

-

31. októbra 2025

0

Vítejte všichni u dnešní filmové recenze. Dnes jsme si pro vás připravili recenzi na nový film režiséra Edwarda Bergera (Na západní frontě klid, Konkláve), který nese jméno Balada o malém hráči a hraje v něm Colin Farrell a Tilda Swinton. Film bude k vidění na Netflixu od 29.10. Pohodlně se usaďte a my vám teď povíme jestli film Balada o malém hráči stojí za to.

Recenze redakce na film Balada o malém hráči

Lord Doyle (Colin Farrell), britský hráč vysokých sázek, se skrývá v Macau, kde tráví dny hazardem a pitím, zatímco se potýká s rostoucími dluhy. Jeho minulost ho neustále dohání, což ohrožuje jeho pokus o nový začátek. V tomto prostředí se setkává s Dao Ming (Fala Chen), zaměstnankyní kasina, která mu nabízí pomoc. Současně ho sleduje soukromá vyšetřovatelka Cynthia Blithe (Tilda Swinton), která ohrožuje jeho skrývanou existenci. Film zkoumá temné stránky závislosti, izolace a touhy po vykoupení v neonovém světě hazardu. (ČSFD)

Marek Lízal

Edward Berger se stal během posledních tří let známým jménem, který rostl každým filmem a byl dvakrát po sobě na Oscarech. Jeho Na západní frontě klid i loňský Konkláve nám ukázali, že tady roste zajímavý režisér, který dokonce kroužil mezi kandidáty na režii k nové Bondovce (tu dostal Denis Villeneuve). Jeho novinka byla díky jeho jménu očekávaná. Co tedy na jeho nový film říkám?

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že jsem zklamaný. Berger od začátku do konce servíruje krásně natočený snímek, kde jsem si vychutnával každičký záběr. To záběrování, paleta barev mi hodně sedlo a po technické stránce nemůžu filmu nic vytknout. Vizuálně se to povedlo a prostředí asijského Las Vegas je působivé. Tady Berger doručil, co jsem čekal. Bohužel horší je to se scénářem. Snímek se točí okolo hazardního hráče, který se topí v dluzích. Hlavní postava je nesympatická, film nám ho nedokáže dobře prodat a po půl hodině jsem se přistihl, jak moc mě to nebaví sledovat a nejraději bych byl, kdyby toho dezoláta někdo odprásknul.

Berger se rád ve svých filmech zajímá o postavách na hraně morálky, ale tady to nejde do hloubky a emocionálně mě film minul jako padající hvězda. A je to škoda, protože to má dobrý základ a je to fajn rozehraný v úvodu filmu. Ten film jede celkově hrozně na půl plynu, jako by Berger zapomněl přidat a přeřadit na vyšší stupeň. Například, když dojde na ty scény, kde se sází, tak tomu chybí napětí, větší hravost, energie a tah na branku. Nepomáhá ani fakt, že je to celé hrozně předvídatelné, nemůže to ničím překvapit a rozpad hlavní postavy by mohl být s lepším scénářem skvělou podívanou, ale takhle je to prvoplánový.

Celé mě to začalo během druhé poloviny velmi mrzet, protože v hlavní roli exceluje jako vždy výborný Colin Farrell. Ten se hodně snaží a drží film alespoň v koukatelných vodách a díky němu jsem to vydržel sledovat do konce, i když to bylo těžký. Balada o malém hráči je pro mě zklamáním a od Bergera jsem čekal víc. Je to hezky vypadající film, ale všechno okolo je s prominutím na hovno. Je to zajímavě zpracovaný film to sice ano, ale to hned neznamená, že to bude dobrý.

Hodnocení: 4/10

Lenka Skříčilová

Balada o malém hráči není film, který jsem chtěla vidět. Je to film, který mi byl poměrně dost fajnově a nadšeně prodaný a já zjistila, že to není vůbec špatní snímek. Nejspíš ne úplně pro každého, ale když vám sedne do noty, tak si jeho sledování užijete. Když vám do noty ale nesedne, tak ho budete mít za nabubřelou vizuální podívanou a nic víc. Já se řadím do skupiny, která si sledování balady užila.

Už jenom náš hlavní hrdina „lord Doyle“, kterému hned od začátku nebudete nejspíš přát nic moc hezkého. Gambler, alkoholik, lhář, u kterého tušíte, že co ho přivedlo do Macaa, asi nebylo to, že nezaplatil pokutu za porušení rychlosti nebo jiné maličkosti. Balada vám ukáže člověka plného svých závislostí v kontrastu místa, které je na první pohled tak neskutečně vizuálně veselé, až se vám z toho zatočí hlava. A možná si řeknete, že tenhle život na dluh za tu chvilku falešného štěstí možná skutečně může stát. Hlavně když sami v sobě věříte té lži „zítra to bude lepší.“ Ale za jakou cenu? Za ztrátu sebe samotného? No, na to je možná už trochu pozdě, protože i když konečně přijde ta lepší karta je čas na otázku „Stálo to všechno za to?“ a vaše zaslepené/oslabené „já“ vám dá odpověď, která možná není správná, ale jako jediná dává smysl. Poslechnete ten špatný hlásek?

Balada o malém hráči je příběh, který by se v obměně mohl stát každému z nás, protože i sám Doyle je jenom taková malá součástka v tomhle světě, že kdyby najednou prostě nebyl, nikdo by si toho vlastně ani nevšiml. Znamená to tedy, že je potom jedno, jaké jsou naše činy, protože nemají větší následky? Možným problémem pro nedočkavého diváka je proto první polovina filmu, která skvěle pracuje s tím, proč by jste neměli mít hlavního hrdinu rádi. S uvědoměním, že to všechno kolem něho není v pořádku a jeho činy nejsou standardní. A přestože neustále dostává špatné karty, hraje pořád dál. I za cenu, že by to mohlo mít ještě horší následky. První polovina je opravdu hodně pomalá a buduje to, co se bude dít v té druhé, kdy konečně začnou chodit i dobré karty. Otázkou je co by si pro Doyla divák vlastně přál, když viděl, co do té doby viděl?

Vizuální podívaná v Baladě o malém hráči pracuje na jedničku a posouvá příběh na jinou úroveň, kdy je všechno plné kontrastů a vám je jasné, že tohle by se vážně nemohlo odehrávat nikde jinde. Včetně závěru, který by se mohl zdát možná až moc naivní, ale dává naprostý smysl. Přeci jen, je to Balada o malém hráči…

Hodnocení: 8,5/10

Pavel Hrubeš

Zajímavě pojatý film, který sází na prvotřídní audiovizuální stránku a nesympatického a amorálního hrdinu. Sedlo mi to a film jsem si užil. Režisér Edward Berger se rozhodl, že nepůjde divákovi na ruku a dává nám podívanou, jenž toho nabízí mnohem více, než se na první pohled zdá.

Berger parádně pracuje s atmosférou a napětím. Hodně si zde vypomáhá hudbou a kamerou s různými úhly záběrování, které mají umocnit fyzický a psychický rozpad hlavního hrdiny. Berger záměrně ukazuje různé kontrasty (přepych/chudoba, upravenost/upocenost, přetvářka/pravda) a díky tomu konkrétní momenty fungují, tak jak mají.

Největší kámen úrazu bude asi předvídatelnost (nevím jestli to platí i pro knižní předlohu), a také to, že hlavnímu hrdinovi se těžko fandí, protože dělá to, co dělá. Naštěstí to Berger natočil opravdu moc dobře, že jsem s příběhem neměl problém a k hlavnímu hrdinovi jsem si našel cestu.

Colin Farrell nikdy nebude herec, na kterého chodí miliony diváku do kina, ale je to výborný herec, který umí skvěle hrát. A zde to znovu předvádí. Farrell hraje opravdu moc dobře a do své role se pořádně položil a je v ní moc dobrý. Tilda Swinton má velmi vděčnou roli a je v ní super. Fala Chen je tady velmi dobrá a bavil mě její herecký výkon.

Osobně jsem si film užil a bavil mě, ale pochopím, že to někomu výrazně nesedne. Ať už kvůli příběhu nebo hlavnímu hrdinovi, případně i kvůli samotnému konci a vyznění příběhu. Balada o malém hráči je dobrý a povedený film, ve kterém Colin Farrell předvádí herecký koncert.

Hodnocení: 7,5/10

Toto jsou naše dojmy z nového filmu Balada o malém hráči. Snad vás text zaujal a podle něho se rozhodnete jestli film uvidíte nebo ne.

Zdroje: IMDb, ČSFD

Zdroj titulního obrázku: Netflix

-REKLAMA-

O pejskovi a kočičce – Jak se povedla nová adaptace? (Recenze)

Autor

Tom Bejvl

-

31. októbra 2025

0

„To bylo tenkrát, když pejsek a kočička spolu ještě hospodařili. Měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé…“ Josef Čapek v roce 1928 napsal a ilustroval „Povídání o pejskovi a kočičce“. Kniha byla vydána o rok později a od té doby je milují generace dětí i dospělých. Populárního animovaného zpracování se dílo dočkalo začátkem 50. let Eduardem Hofmanem. Režisérka a výtvarnice Barbora Dlouhá, inspirovaná Josefem Čapkem, přibližuje nyní svou invenční a hravou 2D animací příběhy pejska a kočičky současným dětem…

První díl nového zpracování Povídání o pejskovi a kočičce dorazil minulou sobotu, kanál ČT:D poté vsadil na uvádění všech sedmi dílů den po sobě. V době psaní tohoto textu tak již byly všechny epizody odvysílané. A je pravděpodobné, že pokud nové O pejskovi a kočičce někoho potěšilo už na startu, nebyl po zbylých šesti epizodách důvod, aby se na tom něco změnilo.

O Pejskovi a kočičce – Postavy, které ani po století neztratily své kouzlo

Za dva roky to bude přesně sto let od jejich prvního vydání. A přesto i nová audiovizuální zpracování jejich příběhů dokáže, že tato antropomorfní zvířata ani po téměř století neztratila své kouzlo. Jejich příběhy ostatně vyprávějí o přátelství, spolupráci, chybách a o tom, jak se z nich člověk či zvíře může poučit, zároveň často i o tom, jak je snadné mít hezký život pomocí maličkostí. Oba spolu hospodaří, chtějí vše dělat jako velcí lidé, přesto jejich konání je často díky jejich vlastnostem specifické. A specificky tak dopadají pokusy o mytí podlahy, vaření dortu či šití kalhot.

Původní filmová série Eduarda Hofmana má i po letech své specifické kouzlo, moderní adaptace v režii Barbory Dlouhé ovšem k zpracování přistupuje pomocí moderních možností. Design postav zůstává věrný předloze i původnímu zpracování, ty se ovšem přeci jen mohou projevovat trochu živěji nežli právě v Hofmanově adaptaci. Vizuální jednoduchost zůstává. O pejskovi a kočičce většinu času působí především jako modernizace. Nicméně to neznamená, že se jedná o 50:50 předělávku původní adaptace.

Kopírka 50:50 se nekoná

Fakt, že se nejedná o pouhé moderní zpracování Hofmanových adaptací, může automaticky potvrdit každý, kdo četl předlohu. Adaptace Dlouhé totiž zpracovávají nejen detaily, ale i stěžejní momenty, které původní adaptace nezpracovala. Například původní příběh Jak si pejsek roztrhl kalhoty nekončí příchodem ke švadleně, ale snahou pochytat myši, které řádí u švadleny v komoře. Výraznějšího vizuálního zpracování se dočká minimálně příběh O pyšné noční košilce. A nový Večerníček celkově moc nevyužívá zkratky, které původní adaptace využívaly. Absencí zdánlivě nepodstatných postav či detailů.

Prvních 6 epizod zpracovává stejné příběhy, které v 50. letech realizoval Hofman, závěrečná epizoda nicméně adaptuje příběh Jak hráli divadlo, který se v původní sérii od Hofmana adaptace nedočkal. Jedná se o příběh, ve kterém figuruje i panenka Járinka z příběhu O panence, která tence plakala. Právě v rámci tohoto příběhu je zajímavé pozorovat, jak se antropomorfní zvířata snaží vychovávat antropomorfní panenku. A navíc se projevuje, že dobrý skutek může být často snadno odměněn. V 50. letech nejspíše projekt adaptován nebyl i kvůli technickým náročnostem příběhu, moderní technologie ho ovšem umožní odvyprávět. A díky celkovému energetickému zpracování této nové adaptace všech 7 příběhů fungují jako zábavné krátké příběhy, jejichž stopáž nepřekročí 9 minut.

Nový vypravěč

Dojmy z původních adaptací i po letech dodává hlas Karla Högera. Snadno se zdálo, že bez jeho komentáře mohou být audiovizuální zpracování příběhů Pejska a Kočičky poloviční. Důkazem mohl být i dodatečně vytvořený kraťas Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. Bylo jasné, že kdokoliv, kdo nahradí Högera, to nebude mít lehké. Volba nakonec padla na Marka Ebena. Naštěstí se alespoň do jisté míry jedná o výhru.

Přístup Ebena k vyprávění a mluvení postav docela snadno evokuje Högera. Na rozdílné hlasy obou ústředních postav možná zkouší trochu jiný tón hlasu, i přes svižné tempo epizod (minimálně svižnější nežli u původních příběhů) však dokáže vyprávět a hovořit adekvátně pomalu a srozumitelně. Zároveň se nesnaží být vyloženě expresivní a za každou cenu nejvýraznější. Tak by nejspíše podobnou úlohu uchopil Jiří Lábus, stačí si vzpomenout na audioknihu knihy Harry Potter a Kámen mudrců. Eben je v tomto ohledu adekvátně cudný. Nedá se říci, jak moc si bral z Högera inspiraci, volba je to nicméně poměrně sympatická. I především, že skutečně dokáže Pejska a Kočičku mluvit každého trošku jinak, jen tedy ne vyloženě nápadně.

Jednoduché příběhy, které aktualizovat nepotřebují

Nová adaptace potvrzuje, že se v základu jedná o jednoduché příběhy, které zásadně aktualizovat nepotřebují. Jejich výpovědní hodnota je totiž dle náznaků potenciálně nesmrtelná. Dokazovat to může fakt, že jsou s ústředními hrdiny nadále seznamovány nové generace, nicméně i klasická výchovná poselství (alespoň prozatím) nestárnou. Pejsek a Kočička jsou dvojicí, která se různými vlastnostmi doplňuje. On je impulzivnější, ona klidnější; oba někdy dělají pozitivní i pochybná rozhodnutí. Přesto se týmovou spoluprací často dovedou k pozitivnímu výsledku. I když má původní série od Hofmana neutuchající kouzlo, je pravděpodobné, že dětským divákům více sedne právě toto živější pojetí.

Označovat novou adaptaci za vyloženě zbytečnou je tak přehnané. A když už je třeba aktualizovat něco, co na první pohled aktualizaci zase tolik nepotřebuje, kéž by to v drtivé většině případů dopadalo alespoň takto podobně. Vzniká ideální kompromis, který je živý adekvátně na rok 2025, zároveň ovšem nezahazuje kouzlo původního materiálu. Kdyby takovou soudnost měla většina tvůrců, kteří realizují novou adaptaci něčeho, co je dodnes pokládáno za poklad české literatury, svět by byl hned veselejší. Na první pohled to mohlo snadno vypadat, že se Dlouhá a její tým pouští do boje s větrnými mlýny. O to překvapivější je velmi milý výsledek.

O pejskovi a kočičce závěrem

Nové O pejskovi a kočičce dokazuje, že příběhy těchto antropomorfních postav i po téměř sto letech neztratily své kouzlo. Moderní zpracování Barbory Dlouhé respektuje původní předlohu, přináší však živější vizuální podobu. Marek Eben jako vypravěč přirozeně navazuje na tradici Karla Högera a udržuje příběhy srozumitelné a přístupné dětem. Přestože základní morální poselství a jednoduché příběhy nepotřebují aktualizaci, nová adaptace je ukázkou ideální rovnováhy mezi respektováním původního materiálu a jeho moderním oživením. Dětským divákům tak nabízí zábavné, poučné a vizuálně atraktivní epizody, které zachovávají kouzlo klasiky a zároveň působí svěže i v roce 2025…

Verdikt: 7 z 10

Zdroj titulního obrázku: Česká televize

-REKLAMA-

Štěstíčku naproti – Seriál o pravých hráčích fotbalu (První dojmy)

Autor

Tom Bejvl

-

31. októbra 2025

0

Na brněnskou expozituru protikorupční policejní jednotky přichází nový vyšetřovatel Marek (Václav Neužil). Na stole mu okamžitě přistane nikým nechtěná „popelka“ – případ drobného úplatkářství v nižší fotbalové soutěži. K tomu navíc vyfasuje dva svérázné operativce. Marek je ale sám nadšený trenér fotbalového potěru, a tak se do zdánlivě bezvýznamného případu zakousne. Brzy začne díky šťavnatým odposlechům a ve spolupráci se státní zástupkyní Alenou (Táňa Pauhofová) rozkrývat největší sportovní skandál v naší novodobé historii, korupční fotbalovou chobotnici zasahující svými chapadly až do první ligy. Zároveň s tím sledujeme zoufalý boj fotbalového manažera a nevyléčitelného srdcaře Ivana (Marek Daniel) o udržení jeho milovaného žižkovského klubu v první lize, v čemž mu vydatně pomáhá mazaný šéf komise rozhodčích Milan (Jiří Vyorálek).

Talentovaná fotbalová sudí Irča (Denisa Barešová) zatím zjišťuje, že prosadit se v čistě mužském světě čistými prostředky je i pro sebetalentovanější ženu pořádná fuška. Ale Irča se nevzdává, protože fotbal miluje a nechce ho nechat padnout do bláta. Podnikatel Ľuboš (Andrej Polák) se do toho ze všech sil snaží plnit fotbalová přání svého slovenského otce (Richard Stanke), prezidenta hradišťského klubu, v naději, že ho táta konečně začne mít rád. Všichni jsou odhodláni udělat pro splnění svých snů maximum a někteří se nebojí ani nezákonných praktik. Každopádně všichni jdou štěstíčku naproti. Kdo z nich nakonec uvázne v Markově policejní síti? A bude dost pevná…

Štěstíčku naproti – To nejzajímavější z fotbalu se děje mimo hřiště

Režisér Marek Najbrt a herec Marek Daniel společně v letech 2014-2018 realizovali satirický seriál Kancelář Blaník. Kancelář Blaník i navazující Republika Blaník (proložena celovečerním Prezidentem Blaníkem) vycházela ze skutečných českých politických kauz, na které reagoval fiktivní lobbista Antonín Blaník v podání Daniela. Těžko říci, zda napjatá politická situace může teoreticky časem stát za dalším návratem Tondy Blaníka. Najbrt i Daniel se ovšem časem posunuli k jiným projektům, často navíc spolu opětovně spolupracují. Jinak tomu není ani u Štěstíčka naproti.

Seriál je založen na skutečné fotbalové kauze. Marek Daniel v něm hraje Ivana Horníka v časech, kdy byl tento muž generální manažer fotbalového klubu FK Viktoria Žižkov. V letech 2003–2006 vyšetřování odhalilo, že se Horník spolu s několika rozhodčími a dalšími funkcionáři domlouval na ovlivňování výsledků ligových utkání. Cílem bylo zajistit výhodné výsledky pro jeho klub, případně pro jiné týmy výměnou za peníze či jiné výhody. Byly zaznamenány i odposlechy, které se později dostaly na veřejnost. Ty obsahovaly vulgární a neformální hovory, v nichž se Horník a další domlouvali na úplatcích či „zajištění“ rozhodčích, mluvilo se o nich jako o „horníkovinách“. Právě kauza kolem Ivana Horníka a dalších fotbalových funkcionářů je základem pro nový seriál. A minimálně dle prvního dílu by šestidílný seriál mohl být poměrně zábavný.

Tento příběh se zcela jistě nestal. A ta částka taky nesouhlasí

„Tento příběh se zcela jistě nestal. A ta částka taky nesouhlasí“. Už tímto počátečním titulkem seriál odkazuje na už v podstatě zlidovělou hlášku Tomáše Ujfalušiho. Scenárista Tomáš Vávra byl scenáristou seriálu Vyšehrad i dvou filmových pokračování, jeho spoluscenárista Ondřej Gabriel napsal scénář k seriálu Bez vědomí od Ivana Zachariáše. . Dá se poměrně snadno odvodit, že Štěstíčku naproti má Vávra dodat přesně to, co dodával už primárně u Vyšehradu (humor), Gabriel zase ty vážnější momenty. Ať už je pravda či mylná domněnka, jejich spolupráce minimálně dle prvního dílu přináší slušné ovoce.

Štěstíčku naproti občas zobrazí dění na hřišti. Snadno nicméně potvrdí, že se nejspíše ty zajímavější a především zásadnější věci dějí mimo něj. Zákulisní škatulata mohou snadno evokovat Hru o trůny v prostředí fotbalu. Ti, kteří mají ve fotbale větší přehled, se nejspíše budou bavit nad tím, jak mají postavy v podání Václava Kopty či Andreje Poláka evokovat známé fotbalové figurky. Seriál se nicméně prozatím věnuje především dvěma postavám – zmiňovanému Ivanovi a vyšetřovateli Markovi v podání Václava Neužila, který má k fotbalu blízko (přesun do Brna označí za sestup do druhé ligy, své kolegy nutí k tomu koukat na fotbal – když už ho tedy vyšetřují). Přesně proto se také případu propadne. A přitom musí začít řešit i formu osobních problémů, i takových, o kterých doposud netuší.

S fotbalem může být sranda

Daniel v roli Horníka snadno evokuje Tondu Blaníka. Jen Tonda Blaník byl úmyslně primárně prvoplánový šmejd, Ivan prozatím působí tak, že by mohl být tragickým antihrdinou, už jen kvůli srdečnímu úvodnímu proslovu. On i Čestmír v podání Václava Kopty snadno evokují takové ty na pohled pochybné figurky, které se ještě pár let okolo fotbalu výrazněji motaly. Ivan, Čestmír i konkurence ze Slovácka se snaží napít ze svých koryt, občas přitom dochází k tahanicím o hráče, formám výhrůžek i intrik. A je to zábavné. Především i proto, že všichni působí, že si své role užívají, a třeba Čestmír Václav Kopty (6× obviněn, 0× odsouzen) dokáže snadno vyvolat dojem, že by si jeho Čestmíra opravdu nikdo nechtěl znepřátelit. Do velké míry tu jsou spíše směšné figury, o nikom se nicméně nedá říct, že by byl vyloženou karikaturou.

Mezi hlavní postavy seriálu patří také Irča v podání Denisy Barešové. Seriál jí pasuje na nejlepší ženskou rozhodčí v lize… protože je jediná. Musí se proto usadit v prostředí, kterému doslova dominují muži, doma to navíc nemá jednoduché s přítelem v podání Jiřího Rendla. Irča nemá v první epizodě zrovna největší prostor, přesto už po ní aspiruje na jednu z nejzajímavějších postav seriálu. Na všech ústředních postavách je důležité to, že očividně mají rádi fotbal. Jen každý jinak a každý je kvůli němu ochoten zajít různě daleko. Postavy jsou nicméně díky svým představitelům zábavné, i proto prozatím stojí za to s nimi trávit čas. Je nicméně pravděpodobné, že pokud se někdo v historii tehdejšího fotbalu vyzná více, různé situace a karikaturní postavy mu nemusejí přijít tolik zábavné, protože je už svým způsobem zažil. Diváky, kteří mají k fotbalu spíše antipatický vztah, ovšem může čekat milé překvapení.

Když už točit o fotbale, tak alespoň takhle

Až po uvedení všech šesti epizod bude jasné, zda byla realizace šestidílné minisérie rozumným rozhodnutím. První epizoda ovšem nedokáže vyvolat dojem, že by zásadně šustila papírem. Je to velmi slušný první díl, kterému se daří slušně rozestavět figurky na šachovnici, představit je způsobem, kdy je snadné je následně popsat alespoň pár slovy. Seriál prozatím výrazně spoléhá na splitscreeny – rozdělení obrazovky. Možná je ho chvílemi moc, seriálu to ovšem dodává formu živosti. Jedná se navíc o snadný způsob, jak vyprávět za pochodu různé linky či doplňovat danou situaci o potřebný kontext.

Tvůrci označují Štěstíčku naproti za kriminálku bez mrtvol, zatím to poté poměrně sedí. Zábavná tak prozatím je i vyšetřovací linka, především i proto, že si Marek musí zvykat na nové pracovní prostředí a specifické kolegy. Danielův Ivánek se mezitím projevuje jako někdo, kdo má pro fotbal srdíčko a kdo pro něj opravdu žije. Nejen v momentě, kdy v zoufalosti přepočítává peníze a sází na nejisté výsledky, ale i tehdy, kdy se snaží fanouškům FC Viktoria Žižkov nějak obnovit víru a přislíbit jim, že se svítá na lepší časy. Je tak zřejmé, že se k Ivanu Horníkovi bude seriál skutečně stavět jako k tragickému antihrdinovi. Takovému, který kvůli lásce k fotbalu zajde až příliš daleko. Pokud se první díl primárně snaží o to, aby diváka nalákal na sledování zbylých epizod, svůj účel v pohodě splňuje.

Štěstíčku naproti – První dojmy závěrem

Štěstíčku naproti nabízí pohled na fotbalové prostředí inspirované skutečnou kauzou Ivana Horníka. Marek Daniel v roli Ivánka představuje tragického antihrdinu, který pro lásku k fotbalu zajde až příliš daleko. Seriál kombinuje humor s vážnějšími momenty, ukazuje zákulisní intriky i osobní dilemata postav a baví i diváky, kteří fotbalu tolik nerozumí. Pokud si minisérie udrží tempo a vyváženost charakterů, má potenciál stát se zábavným a inteligentním pohledem na svět českého fotbalu a jedním z nejvýraznějších českých seriálů roku…

Zdroj titulního obrázku: Oneplay

-REKLAMA-

Finální série Stranger Things dostala druhý trailer. Může to být ještě velkolepější?

Autor

Marek Lízal

-

30. októbra 2025

0

Závěrečná série Netflix fenoménu Stranger Things se nepřetržitě blíží a proto dorazil druhý trailer. Pátá série bude rozdělena na tři části a za méně jak měsíc dorazí první část se čtyřmi epizodami, takže reklamní kampaň čím dál víc nabírá na obrátkách. První část tedy dorazí 27.11. Druhá část dorazí 26.12. a bude obsahovat tři epizody. Finální dvou hodinová epizoda následně vyjde 1.1. No a bez nějakého většího zdržování na úvod se tedy pojďme podívat na druhý trailer, který dnes dorazil.

Druhý trailer na závěrečnou pátou sérii Stranger Things

Po několika opakovaných zhlédnutí a té obří husiny se k vám hlásím. Nevím, co dřív napsat, jsem plný emocí, ale jedno vím jistě. Stranger Things navařili další luxusní trailer. Každý jejich trailer stojí za to a i nejnovější není výjimkou. V pozadí hraje song od Queenů Who Wants to Live Forever a ten koho napadlo, že tenhle song použijí byl absolutní génius. Díky tomu songu je tento trailer nadpozemský a vyvolává to v divácích ohromnou husinu, emoce, protože tady se jde do velkého finále.

Trailer je jinak parádní, nové záběry vypadají ohromně, ten obří rozpočet jde cítit z každého záběru (rozpočet celé série se vyšplhal na 480 milionů dolarů a stal se jedním z nejdražších seriálů všech dob – rozpočet na epizodu byl 60 milionů) a nejde se zbavit pocitu, že tohle od čtvrté série není seriálová podívaná. Po technické stránce, svým měřítkem vypadá závěrečná série jako filmový blockbuster a slušelo by tomu velký plátno! Jako fanoušek se nemůžu dočkat a po dokoukání celé série očekávejte recenzi (na nový rok).

Co vy a seriál Stranger Things, taky se nemůžete dočkat? Líbil se vám nový trailer?

Kdyby měl někdo zájem, tak v současné době si opakuji seriál od začátku a budu postupně vydávat ke každé sérii zajímavosti a fakta. Venku je článek k první sérii. Další jsou v procesu. Tady máte odkaz – Zajímavosti a fakta k první sérii Stranger Things.

Zdroj: Netflix

Zdroj titulního obrázku: Netflix

-REKLAMA-

Vřískot 7: Nový Ghostface chce zničit odkaz v prvním traileru

Autor

Tom Bejvl

-

30. októbra 2025

0

Vřískot 7 – Další vrah s maskou Ghostface

Úvod trailer na Vřískot 7 vrací diváky do domu Macherových, domů, ve kterém kdysi bydlel Stu Macher (Matthew Lillard) a ve kterém se odehrálo finále prvního i pátého Vřískotu. Z domu se očividně stará turistická atrakce, dva návštěvníci se ovšem stanou obětí již 14. osoby, která si na sebe bere masku Ghostface. Samotný trailer i oficiální plakát poté nejednou naznačí, že chce Ghostface do jisté míry zničit odkaz předchozích vrahů s maskou Ghostface – a to nejen tím, že zapálí právě dům Macherových.

27. 2. 2026 bude v kinech řádit vrah, který naznačuje, že Sidney Prescott v podání Neve Campbell moc dobře zná, protože spolu měli vyrůst ve stejném městě – Woodsboro. A začne jít po krku nejen Sidney, ale i její rodině – manželovi Markovi v podání Joela McHalea a dceři Tatum v podání Isabel May. Režisér Kevin Williamson (scenárista prvního, druhého a čtvrtého Vřískotu) si očividně na základě scénáře Guye Busicka (Vřískot 5-6) bude chtít opět vyhrát se slasherovými klišé. Potvrzuje to úvod v residenci Macherových, zároveň i scény, kdy se snaží Sidney do jisté míry mentorovat svou dceru.

Trailer samozřejmě vraha pod maskou Ghostface neodhalí, v závěru ovšem potvrdí návrat Matthewa Lillarda do role Stu Machera. Potvrdí se teorie o tom, že se Stu Macher dožil události nejnovějšího Vřískotu? Nebo to bude celé složitější? Tak či onak, Vřískot 7 nejspíše dokáže fanoušky série v prvním traileru nalákat více nežli dost.

Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures

-REKLAMA-

Hedda – Tessa Thompson v moderní adaptaci (Recenze)

Autor

Tom Bejvl

-

30. októbra 2025

0

Nia DaCosta přináší moderní provokativní pojetí klasické hry Henrika Ibsena. Hedda (Tessa Thompson) je rozpolcená mezi neutuchající bolestí bývalé lásky a pocitem bezvýchodnosti ze svého současného života. Během jednoho vyhroceného večera vyjdou na povrch dlouho opomíjené touhy a utajované napětí. To Heddu a všechny v jejím okolí vtáhne do víru manipulací, vášně a zrady…

Kariéra režisérky Nii DaCosty se rozjížděla slibně. Po svém režijním debutu Little Woods byla zvolena jako režisérka zatím posledního Candymana, mluvilo se poté o ní jako o režisérce, která by mohla dostat vlastní Star Wars film. Lucasfilm v tomto ohledu ovšem předběhlo Marvel Studios, které DaCostě nabídlo režii snímku Marvels. Pokračování Captain Marvel v kinech brutálně propadlo, sama DaCosta se vyjádřila tak, že výsledný 33. celovečerní film ze světa Marvel Cinematic Universe nebyl filmem, který původně chtěla natočit, z výsledku obvinila především protáhlou post-produkci. Reputaci DaCosty ovšem její první vyložený blockbuster vyloženě neuškodil. Režisér Danny Boyle si jí přeci jen zvolil jako režisérku prostřední části jeho trilogie 28 let poté.

DaCosta nicméně ještě před navázáním na Boylovu vizi stihla realizovat svůj 4. celovečerní film, ve kterém se (stejně jako v jejím debutu Little Woods) v hlavní roli objevuje Tessa Thompson. Hedda je konkrétně novou adaptací dramatu norského dramatika Henrika Ibsena. DaCosta se sama postarala o adaptovaný scénář, který již delší dobu označovala za reimaginaci. Děj se z Norska na konci 19. století přesouvá do 50. let 20. století, titulní hrdinka je queer, větší roli poté hraje úloha ženy, která bojuje proti společnosti. Jak moc smyslná nakonec tato modernizace je?

Hedda – Jak vycházet ze starých textů

Hedda je dílo staré 134 let. Mnohá starší díla jsou uznávaná i staletí po vydáních; jsou terčem mnoha historiků, kteří v tehdejších textech dokážou hledat nové vrstvy a kontext. A občas jednoduše tyto texty vezme nějaký filmový autor a realizuje svébytnou adaptaci – takovou, která si z předlohy vezme to nejzákladnější, základ ovšem následně interpretuje specifickým způsobem. Přesně tak dle všeho DaCosta přistupuje ke své adaptaci Heddy.

Dobové drama je pro DaCostu nové území, tematickou modernizací ovšem dokáže být aktuální. Formou sociálního komentáře, genderových rolí, užíváním černého humoru i vizuální estetikou ovšem dokáže být Hedda DaCosty velmi aktuální. Nejvýraznější obměnou je ovšem nejspíše změna mužské postavy Eilerta na ženskou postavu Eileen v podání Niny Hoss. I Eileen usiluje o stejnou učitelskou pozici jako George, manžel Heddy v podání Toma Batemana, ani pojetí od DaCosty nezahazuje fakt, že Hedda a Eilert/Eileen byli/y milenci/milenkami. A navíc to začne vypadat, že se Eileen pořád přes lásku k titulní dceři generála nepřenesla. A Hedda je na tom dle všech indicií stejně.

Divadelní adaptace, jejíž realizaci dokáže DaCosta snadno obhájit

Základ pořád spočívá v divadelní předloze. Často se poté stává, že je divadelní základ až příliš rozpoznatelný a převedení do filmové podoby příliš neobhajuje. DaCosta nicméně ano. Je to poměrně původně realizovaná dobovka, samotný ústřední večírek má neskutečný náboj; šikovně využit je i design ústředního sídla. Honosný dům s příznaky chátrání, který má výraznou výzdobu, zároveň dokáže vypovídat o stísněnosti, které Hedda pociťuje – ať už kvůli společenským omezením, či nenaplněným ambicím. Je nicméně inteligentní, a proto se alespoň snaží s lidmi manipulovat. I když to občas nedopadne tak, jak by si sama přála, je to jediná forma, jak si dokáže udržet kontrolu, částečnou formu moci a alespoň ždibec zábavy.

Po zjevení její bývalé lásky tak Hedda spustí manipulační hru, ve které jsou hráči Eileen, George i Thea v podání Imogen Potts, aktuální partnerka Eileen. Hedda dala v životě přednost nudnému muži před zábavnou ženou, nesnese ovšem Theu, která působí jako přesný opak Heddy, v blízkosti Eileen. Právě Thea je ovšem jediná, kdo dokáže Heddu jaksi prokouknout; zbytek je nákloností k ní zaslepen. Adaptace od DaCosty může do jisté míry vyznít jako feministický manifest, protože tu jsou muži primárně neschopní – ve fyzické i psychické rovině. Dá se tak snadno chápat i jako výsměch nejabsurdnější formě patriarchátu.

Odklon od předlohy vede k pochybnému závěru

V tvůrčích otěžích působí dobové drama neskutečně živě. I když DaCosta pořád neskryje divadelní kořeny předlohy, formou vizuálního zpracování je nová Hedda dost filmová a v rámci možností i vizuálně hravá. Dost možná i proto, že 50. léta film evokuje spíše dobovými kostýmy a výpravou, energií ovšem dostatečně vypovídá o tom, že jde o film z roku 2025. Původní předloha končí do velké míry silněji a snadno působí dojmem, že má na všechny ústřední postavy silnější dopad. I když právě výrazný odklon může více vypovídat o tom, jak může být tragédie vnímána dnes. Otevřený konec nicméně dokáže snadno vyvolat dojem, že se DaCosta snaží tak moc odklánět od původního příběhu, že nakonec sama nevěděla, jak adekvátně příběh ukončit. A přesně proto dochází k diskutabilnímu vyvrcholení, které bude pro mnohé možná absurdní až příliš.

Svým způsobem ovšem poměrně sedí k celému pojetí Heddy. Po celou dobu je to na jednu stranu stylistické cvičení, na druhou zřejmá snaha o modernizaci příběhu, který v době vydání logicky vycházel z postavení žen společnosti na konci 19. století. DaCosta příběh posouvá o šest dekád, jako afroamerická žena samozřejmě vychází i ze svého vnímání. Odpovídá to zřejmě tomu, jak by se mladí tvůrčí snažili interpretovat tragédie Williama Shakespeara do moderní TikTokové éry.

Autorský projekt

Výsledek bez jakýchkoliv debat vyvolá diskuze. Jedni budou odsuzovat už fakt, že se děj přesouvá z Norska; jiní, že samotný příběh je tak silný, že ho opravdu není třeba přenášet z doby jeho vydání a aplikovat ho na jakoukoliv jinou dobu. Hedda Nii DaCosty je ve finále především formálním experimentem, který má svým způsobem blíže k dekonstrukci nežli rekonstrukci. Po umělecké stránce se tak jedná o experiment; zároveň navíc očividně šikovná afroamerická tvůrkyně přistupuje k původnímu příběhu skrze vlastní perspektivu.

I to dělá z Heddy autorskou podívanou – takovou, která si pohrává s tempem vyprávění, prací s dialogy i budováním napětí, které možná tak úplně nevyústí v to správné vyvrcholení. V kombinaci s jazzovým podkresem, hudbou Hildur Guðnadóttir a výraznou barevnou paletou tak vzniká obraz 50. let, který má blíže k introspekci nežli dobové podívané. Pokud mají zhruba takhle vypadat smyslné adaptace, které přitom mají v úmyslu si z předloh brát víceméně pouze ten nejpevnější základ, do budoucna to nutně nemusí být špatná zpráva. Především i proto, že se potvrzuje, že má DaCosta talent, utvrdí to pravděpodobně už právě v lednu s uvedením nových 28 let poté.

Hedda závěrem

Hedda Nii DaCosty představuje odvážný autorský experiment, který si z Ibsenovy předlohy bere jen ten nejpevnější základ, aby jej přetvořil podle současné citlivosti a společenského vnímání. Přestože film místy tápe v tempu i ve vyústění, jeho síla spočívá v sebevědomé reinterpretaci klasiky a schopnosti propojit minulost se současností. DaCosta potvrzuje, že je režisérkou s jasným rukopisem i smyslem pro tvůrčí odvahu. I díky tomu je Hedda minimálně velmi zajímavou adaptací…

Verdikt: 7 z 10

Zdroj titulního obrázku: Amazon Prime

-REKLAMA-

Disney Twisted-Wonderland – Disney Harry Potter? (První dojmy)

Autor

Tom Bejvl

-

29. októbra 2025

0

Bylo nebylo, Velká sedma vládla zemím v Twisted-Wonderlandu, světě plném magie a divů. Jejich nejproslulejší činy byly natolik legendární, že jejich jména inspirovala sedm kolejí na prestižní Akademii Night Raven. Byli to Srdcová královna, Král zvířat, Mořská čarodějnice, Písečný čaroděj, Nejkrásnější královna, Král podsvětí a Trnová víla. Středoškolák Júken (Jú) neměl o tomhle světě ani ponětí, dokud se neprobudil na nástupním dni akademie. Nyní musí čelit příšerám, prchlivým studentům kouzel a záhadným událostem, aniž by sám magii ovládal. Podaří se Júovi najít cestu zpět domů?

Disney je konglomerát, který rád oprašuje svoje nejznámější značky a postavy. A někdy i velmi zajímavými způsoby. Disney Twisted-Wonderland je původem japonská mobilní hra, která je inspirována záporáky z animáků z dílny Walt Disney Animation Studios. Jedná se konkrétně o takový mix Harryho Pottera s Disney záporáky. Akademie Night Raven má konkrétně 7 kolejí, kdy je každá z nich založena na jednom z klasických Disney záporáků – Srdcové královně z Alenky v říši divů, Scarovi ze Lvího krále, Uršuly z Malé mořské víly, Jafarovi z Aladina, Zlé královny ze Sněhurky a sedm trpaslíků, Hádovi z Hercula a Zlobě ze Šípkové Růženky.

Už v roce 2021, rok po původním uvedení hry, došlo k odhalení, že se chystá anime adaptace. Oznámeny byly konkrétně tři série, 1. série poté na Disney+ odstartovala právě dnes. Dle očekávání jde především o to svět nějak představit, byť na to už v 1. epizodě není nutně největší čas. Jedná se nicméně o úspěšnou snahu Disneyho prorazit do anime světa a nebo se pokus naprosto míjí?

Disney Twisted-Wonderland je anime až na půdu

Už úvod vsadí na archivní záběry zmiňovaných záporáků z jejich původních animáků, následně se ovšem přesune do současnosti a anime formy. Jedná se o japonskou produkci, výsledek poté nemůže být více anime. Velkým bonusem je japonské znění, které klasicky sází na velmi expresivní vyjadřování dabérů. Jinak ovšem 1. epizoda diváky představuje především s hlavní postavou Júem a několika vedlejšími postavami. Hlavní hrozbou je v 1. epizodě Grim, který nejspíše kočku Šklíbu z Alenky v říši divů neevokuje náhodou.

Ředitel Dire Crowley zatím působí dojmem, že bude mít docela daleko k takový Albusi Brumbálovi, vedlejší postavy zatím tak nějak naznačují svoje charakterní vlastnosti. Samotná 1. série má mít 8 epizod, proto nejspíše do budoucna nehrozí, že by snad měly epizody spoléhat na řádnou dávku výplně příběhu. Vše naopak nasvědčuje tomu, že může příběh sympaticky kvapit kupředu. Nápad o podobné škole, která vychází z Disneyho záporáků, je poté zajímavý, právě v 1. epizodě ovšem nejvíce prostoru dostává kolej Heartslabyul. Její prefekt Riddle Rosehearts tak nechce sekat hlavy náhodou.

Hrdina tak trochu omylem

Jú sice omylem skončí na Akademii určenou pro studenty s kouzelnickým nadáním, sám ovšem žádné kouzla neovládá. Tím se stává zajímavý kontrast se zmiňovaným Grimem, který sice magii ovládá, jeho problém je ovšem v tom, že není člověk. Seriál je za pochodu stává zajímavý tím, jak očividně čerpá z mytologie zmiňovaných Disneyho protivníků, kdy například zmiňovaný Riddle Rosehearts skutečně působí jako někdo, kdo nosí cosplay Srdcové královny. Pokud se 1. epizoda vnímá jako ideální seznamovačka se světem, svůj účel splňuje.

Budování světa je prozatím v plenkách a divák bez znalosti původní mobilní hry nemůže mít šanci v tom, aby měl o celkové mytologii a fungování světa povědomí, minimálně fanoušci Harryho Pottera a teoreticky i seriálu Wednesday nicméně mohou mít k tomuto projektu snadno formu uznání. V centru seriálu jsou v podstatě „zlé Bradavice“, kde jsou postavy rozřazováni na základě toho, jak jejich vlastnosti mají nejblíže k jednomu z Velké sedmy. Zároveň to ovšem nevypadá, že budou všechny postavy jednoznačné a že z nich studování na škole vybudované na zla hned nedělá čisté záporáky. 1. epizoda tak funguje jako slušný expoziční start, který naznačuje, že má tento seriál rozhodně potenciál. Jen prozatím těžko říct, jak moc velký.

Disney Twisted-Wonderland závěrem

Disney Twisted-Wonderland je zajímavou kombinací klasických Disney záporáků se školním prostředím ve stylu Harryho Pottera. Anime adaptace mobilní hry sází na vizuálně výraznou japonskou stylizaci a expresivní dabing, přičemž první epizoda slouží hlavně k uvedení do světa, postav a základních konfliktů. Přestože je budování světa zatím v rané fázi, koncept „zlé školy“ a zajímavé postavy naznačují potenciál pro zajímavý a dynamický příběh, který může zaujmout nejen fanoušky původní mobilní hry, ale také nové diváky, kteří si libují v netradičních světech…

Verdikt: 7 z 10

Zdroj titulního obrázku: Disney+

-REKLAMA-

Nepela – Josef Trojan jako Ondrej Nepela (Recenze)

Autor

Tom Bejvl

-

29. októbra 2025

0

Film Nepela mapuje úsek ze života krasobruslaře Ondreje Nepely (Josef Trojan), kdy se v roce 1972 vrací se zlatou medailí ze Zimních olympijských her v Sapporu, kde dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. Doma na něj čeká nejen sláva, ale také realita komunistického režimu. Všichni se k němu chovají jako k celebritě, ale citlivý Ondrej touží především po úniku z této pro něj nepříjemné zlaté klece. Chce žít svobodně a v souladu s tím, kým se cítí být. Přislíbenou šanci odejít do profesionální lední revue mu však na poslední chvíli zakáží a nařídí mu účast na dalším mistrovství světa.

Zklamaný Nepela musí najít novou motivaci a také se vyrovnat s tragickou smrtí své nejlepší kamarádky, krasobruslařky Hany Maškové (Antonie Formanová). Ondrej Nepela je jednou z největších československých sportovních legend. Ve své sportovní kariéře získal všechna myslitelná ocenění a jeho životní příběh je dodnes obrovskou inspirací…

Nepela – Komorní portrét slovenské legendy

Občas se prostě stane, že začnou vznikat dva separátní filmové projekty, které pojednávají o stejném tématu. Gregor Valentovič začal psát scénář ke svému celovečernímu debutu Nepela v roce 2020. Teprve v momentě, kdy byl snímek v pokročilé fázi výroby, došlo k odhalení, že o sobě navzájem netuší tvůrci Valentovičova filmu a zároveň tvůrci separátního filmu, který o Nepelovi vzniká. I proto tak již v únoru 2026 do kin dorazí snímek ON od režiséra Jakuba Červenky, pár měsíců před ním se ovšem do kin dostává právě Valentovičův Nepela.

Valentovič dokázal objevit napojení na příběh Ondreje Nepely i díky své osobní queer identitě. Na první pohled se může zdát, že bude Nepela příběhem o další populární osobnosti, která byla za socialistického Československa obětí výrazné perzekuce, to ovšem není tak úplně pravda. Po výhře na zimních olympijských hrách v Sapporu se 21letý Nepela vrátil do Československa jako národní hrdina a „vzor socialistického sportovce“. V podání Josefa Trojana je nicméně ve filmu Nepela prezentován především jako plachý mladík. Když už se má nějak projevit, dělá to spíše gesty nežli verbálně. V komorním podání se příběh filmu zaměřuje pouze na období jeho života v letech 1972–1973 (zmiňovaný OP má být ještě komornější a odehrávat se během 24 hodin), o Nepelovi film přesto má výpovědní hodnotu.

V příběhu Nepely jsou důležité jeho vztahy

Film začíná v moment, kdy se Ondrej svěřuje své trenérce Hilde Múdre v podání Zuzany Mauréry, že chce skončit se závodním krasobruslením. Úvod je to důležitý, protože od počátku stanovuje dynamiku mezi Ondrejem a jeho mentorkou. Ta pro něj byla oporou, v podstatě druhou matkou, a i roky po úmrtí Nepely o něm mluvila jako o svém nejmilejším svěřenci. Mauréry dodává Hilde komplexnost a i když to s Nepelou neměla lehké, film dokáže snadno vypovědět o jejich silném vztahu.

Nutno podotknout, že je Nepela pořád film pouze založený na skutečných událostech, který nedává ruku do ohně za to, že je ve všech detailech konkrétní. Rýpalové si tak jistě klasicky rýpnou do toho, že stadion neodpovídá skutečnému stadionu z té doby – někdo jako Ridley Scott by měl poté snadný důvod poslat je… vy víte kam. Valentovič se při psaní scénáře velmi inspiroval knihou Ondrej Nepela – Najlepší od Evy Bacigalové, která se kromě Nepelových sportovních úspěchů zabývá i právě jeho osobním životem. Dá se nicméně snadno věřit tomu, že pokud někdo náhodou nikdy neslyšel jméno Ondrej Nepela a dodnes tak třeba nechápal, po kom vlastně nese jméno zimní stadion v Bratislavě, o Nepelovi do velké míry řekne to nejpodstatnější.

Jak přistoupit k umělci, kterého dnes společnost uznává i zatracuje?

S odkazem Nepely je to těžké. Prakticky nikdo výrazně nechce zpochybňovat jeho sportovní úspěchy, ani na moderním Slovensku se ovšem moc nezdůrazňuje jeho homosexualita, která je často tabuizovaná, stejně jako fakt, že měl Nepela podlehnout infekci HIV. Debatu dle všeho rozproudilo odhalení, že měl Nepela dceru Natashu, která dorazila na premiéru filmu v Bratislavě – kdy se tak ukazuje, že to možná s Nepelovou sexualitou mohlo být komplikovanější, jak už to ostatně se sexualitou bývá. Film samotný nicméně zdůrazňuje Nepelův vztah k ženám a nesnaží se poté rozporovat nic, co by o něm nebylo z jedné či druhé ruky známo. I když se bude jednat o pojetí, které budou jistě mnozí vnímat jako kontroverzní. Především ti, co se v roce 2025 pořád nenaučili uznávat jiné sexuální identity než ty heterosexuální.

Srdcovou záležitostí pro Nepelu byla nejlepší kamarádka Hana Mašková v podání Antonie Formanové. Po její smrti se Nepela setkává s dívkou jménem Gabika, kdy mu tato dívka v podání Terezy Smetanové začne jeho zesnulou kamarádku připomínat. Sama Gabika se Nepely ve filmu ptá, zda Hanu miloval – Ondrej na to odpoví, že svým způsobem ano. Rozvíjí se mezi nimi poměrně sympatické přátelství, především proto, že je Gabika součástí skupiny, která Nepelovi zřejmě dodá jakousi radost ze života. Protože ho nevnímají jako hvězdu, ale sobě rovného přítele. Nejblíže ovšem začne mít Ondrej právě ke Gabice, přitom z ne vyloženě zdravých důvodů. V podstatě většinu filmu visí ve vzduchu otázka, zda se Nepela někomu svěří se svou orientací – nakonec na to skutečně dojde. A svým způsobem díky tomu nakonec Nepela najde sám sebe. Tedy tak, jak to za tehdejších poměrů šlo.

Mladík, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít

Nepela měl ke komunismu neutrální až pragmatický přístup, veřejně se v něm neangažoval, komunistická strana ho vyloženě neperzekvovala. Když už se ovšem alespoň ve filmu objeví jistý závan odporu (který tehdejší politický systém byl schopen hledat v ledačem), funkcionář Antonín Himl v podání Adriana Jastrbana (který už by si na hraní komunistů po dvojitém ztvárnění Dubčeka a náměstka v Duchoňovi mohl pořídit licenci) si to nenechá jen tak líbit. Je mu odebrán pas a nemůže jen tak odjet do zahraničí, pořád musí být především reprezentantem. I když by tak Nepela rád krasobruslil na píseň Neila Diamonda a měl by rád výraznější kostým, není mu to dopřáno. A navíc žije v době, kdy může snadno odhalit svou homosexualitu – a té 70. léta nepřeji ještě výrazněji nežli dnes.

Valentovič se netají tím, že produkční možnosti byly často omezené, a proto muselo dojít v rámci produkce k menším či větším kompromisům. Na filmu to poté chvílemi poznat je, zase tolik to ovšem nevadí. Svou komorností je Nepela poměrně sympatický, zároveň i vyobrazením doby, kdy si občas vypomůže archivními záběry, které atmosféře přispívají. Nejvýraznější poté asi bude závěr, který snadno evokuje magický realismus – do jisté míry ovšem tento závěr vyvolává otázky. Především v tom ohledu, jak přesně má z filmu Ondrej Nepela vycházet a co vlastně bylo ústředním tématem. Svým způsobem se ovšem dá z finále vyčíst, že by si Nepela nejspíše přál být obyčejným mladíkem beze slávy, se kterou se přesto musel tak nějak naučit žít.

Josef Trojan je Ondrej Nepela

Dá se snadno věřit tomu, že Slovensko tento příběh o osobě, která je na něm i 36 let po své smrti vážená a oblíbená, přijme. Josef Trojan se ho snaží ztvárnit přesně tak plaše a rezervovaně, jak dnešní vnímání Nepelu prezentuje. Na ledě možná oplýval sebevědomím a obdivuhodnými výkony – jako mnozí umělci (jestli má nějaký sport k umění blízko, tak nejspíše právě krasobruslení) před ním i po něm byl ovšem introvertem. Kameraman Adam Suzin (stojící i za slovenským dramatem Otec) poté dokáže samotné krasobruslení zmapovat tak zdařile, jak to nejspíše nejlépe šlo.

Pokud bylo tvůrčím rozhodnutím zmapovat příběh Nepely v tomto konkrétním období a takovouto formou, výsledek nejspíše mohl těžko dopadnout lépe. O uzavřeném Nepelovi do velké míry dokáže cosi vypovědět – to i v rámci komornější produkce, která i přes vynechání olympiád vypovídá o poměrně zajímavé části jeho života, jež obsahuje jistou formu paralel k dnešní společnosti. Na zajímavý film to stačí, těžko nicméně říct, jak k Nepelovi přistoupí diváci, kteří se s vnitřním světem titulní postavy seznámí poprvé.

Nepela závěrem

Gregor Valentovič natočil snímek, který se nesnaží o monumentální životopis sportovní legendy, ale o intimní pohled na člověka, jenž se očividně celý život učil být sám sebou. Nepela není film o vítězstvích na ledě, ale o hledání rovnováhy mezi osobní svobodou a tlakem společnosti, která nepřála jinakosti ani tichosti. Komorní pojetí, citlivá kamera Adama Suzina a výtečný introvertní výkon Josefa Trojana dávají příběhu lidskost, která přesahuje dobu svého děje. Valentovič tak přináší portrét muže, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít – v tom tkví výrazná křehkost celého filmu…

Verdikt: 7 z 10

Zdroj titulního obrázku: CinemArt

-REKLAMA-

Star Wars: Vize – 3. série – Návrat ke kořenům (Recenze)

Autor

Tom Bejvl

-

29. októbra 2025

0

Antologie animovaných krátkých filmů se vrací s devíti novými příběhy od legendárních japonských studií, které oslavují bájesloví Star Wars ve svých jedinečných stylech…

Svět Star Wars je nesmazatelnou součástí popkultury již téměř 50 let. Svět vytvořený Georgem Lucasem se stal inspirací pro spousty tvůrců, kteří se světem předaleké galaxie inspirovali při budování svých vlastních fikčních světů. Sám Lucas by ovšem Star Wars nemohl realizovat bez nejedné inspirace: náboženství, starší sci-fi snímky jako Flash Gordon, westerny či japonská kultura. Když tak v roce 2021 došlo na uvedení seriálu Star Wars: Vize, kruh se svým způsobem uzavřel.

Star Wars: Vize je antologický animovaný seriál, který v každé epizodě vypráví zcela nový příběh. Příběhy nejsou kánonické, aby tvůrci při jejich realizaci neměli svázané ruce. Svým způsobem tak koncepčně existuje jistá paralela se seriálem Co kdyby…? z dílny Marvel Studios. Občas se mohou objevit známé postavy jako Boba Fett či Wedge Antilles, diváci si ovšem při sledování Vizí nemusejí dělat hlavu z toho, jak přesně zapadají do kontinuity dosavadní Star Wars tvorby. První série v roce 2021 vsadila výhradně na asijskou formu a japonské animátory. Druhá série se následně v roce 2023 stala takovou mezinárodní přehlídkou – nabídla konkrétně příběhy ze Španělska, Irska, Chile, Spojeného království (Aardman!), Jižní Koreje, Indie, Japonska/Spojených států i Jižní Afriky.

Čerstvá třetí série se poté vrací ke kořenům. Všech 9 epizod pochází z Japonska. Tři z nich jsou navíc pokračováními příběhů, které si mohou diváci pamatovat z první série – Souboj, Vesnická nevěsta a Devátá Jedi. Na jednu stranu dostanou diváci další várku trochu jiných Star Wars. Zároveň další výraznou oslavu japonské animace a jejích různých forem. Po třech sériích je jisté minimálně jedno – Star Wars: Vize nadále patří mezi nejsvěžejší projekty, které svět Hvězdných válek nabídl od momentu, kdy je vlastněn Disneym.

Star Wars: Vize III – Další várka specifických příběhů

Díky kreativní svobodě mohou tvůrci experimentovat s příběhem, postavami i dosud známým světem předaleké galaxie. Zároveň jim ovšem není zapovězeno prozkoumávat v rámci již dávno známého světa poměrně známá témata – a leckdy i zajímavějším způsobem. Různá animační studia a jejich tvůrci nicméně dokazují, že se dají pořád vyprávět různorodé příběhy, které mohou mít odlišnou atmosféru a někdy překvapit i něčím velmi experimentálním či surreálním (poslední kraťas s názvem Black je především jeden velký experiment, který působí jako Star Wars film, který by natočil Andrej Tarkovskij).

Je nevyhnutelné, že se některé kraťasy tematicky alespoň vzdáleně začínají kopírovat. Především v momentech, kdy se řeší vábení temné strany a často komplikované morálky držitelů světelných mečů. Zmiňované tři epizody, které se v rámci 3. série dočkávají pokračování, poté za dosavadní dvě série představily jedny z nejzajímavějších vizí světa Hvězdných válek. Vycházet z nich a přijít s navazujícími příběhy tak není vyloženě nevkusná chyba. Zároveň to ovšem neznamená, že by návrat starých vizí nutně zastiňoval ty nové. A třeba epizoda Yuko´s Treasure, i díky výraznému droidovi Billymu (vypadá jako obří medvěd), snadno evokuje dílo studia Ghibli.

Souboj, Devátá Jedi a Vesnická nevěsta – Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?

Byl to právě Souboj, který diváky se seriálem Star Wars: Vize představil. Evokoval jakýsi mix klasických Star Wars s filmy Akiry Kurosawy (Sedm samurajů, Yojimbo), které svět Star Wars na samotném počátku inspirovaly. Start Star Wars: Vize před 4 roky fungoval díky své komornosti, funkčnosti na krátkometrážní ploše a tajemné ústřední postavě Ronina. Jakákoliv snaha o navázání na Souboj se tak mohla zdát nebezpečná. Pokračování s podtitulem Odplata je nicméně uspokojivé. Pokračování už není tolik komorní a vsadí jen na krapet lidštější variaci generála Grievouse. Režisér Takanobu Mizuno ovšem na svůj 1. kraťas navazuje důstojně. Především i proto, že opět dokáže evokovat Kurosawu se Star Wars nádechem a mytologii překvapivě obstojně rozšiřuje. Stejně jako první Souboj skvěle rozjel 1. sérii, jeho pokračování důstojně rozjíždí sérii třetí.

The Lost Ones je pokračováním Vesnické nevěsty, na motivy rozpracované v původním kraťasu se poté daří navázat. Je jen škoda, že chvílemi epizoda rozjíždí zajímavé motivy, které po celou dobu nedokáže úplně využít (formát epizod občas svazuje krátkometrážní délka). Skvělé pokračování naopak dostává Devátá Jedi. Child of Hope představuje droida Tetoa, který se zmiňovaným Billym dokazuje, že droidí forma hned postavám nezakazuje být poměrně komplexními – alespoň při přihlédnutí k délce a tomu, jak se s postavami po celou dobu pracuje.

Dítě naděje ovšem především slouží jako menší pilot. Už na letošním Star Wars Celebration bylo potvrzeno, že se právě Devátá Jedi stane základem pro první spin-off seriálu s názvem s názvem Star Wars: Vize uvádí: Devátá Jedi. Tak snad se za rok ukáže, že Devátá Jedi byla šťastnou volbou pro spin-off a že se pak teoreticky dočká i Souboj.

Novým příběhům se daří dodávat esenci Star Wars

Dalo se očekávat, že se pokračováním již zavedených příběhů podaří udržet esenci Star Wars. O to uspokojivější je sledovat, že se to daří i šesti zcela novým příběhům. Jeden, který stojí za to vypíchnout, je The Bird of Paradise. Hlavní hrdinka Nakime v něm přijde o zrak. To samozřejmě evokuje Kanana Jarruse ze seriálu Star Wars: Povstalci, kterému se stalo něco podobného. Paradoxně ovšem režisér Tadahiro Yoshihira zvládá s podobným konceptem pracovat mnohem zajímavěji. A to na ploše jednoho krátkometrážního snímku. Dokáže pracovat s vábením temné síly, kterému Nakime nedokáže vzdorovat především v momentě, kdy oslepla, a proto si musí projít stěžejními zkouškami. Je z toho strhující příběh, který i díky výtečně vystavěnému finále snadno pasuje Yoshihirovu vizi na dalšího ideálního kandidáta na spin-off.

Zmiňovaný Black je poté skutečně už na pomezí experimentálního díla, které se obejde bez dialogu – stojí pouze na vizuálu, hudbě a jejich společné atmosféře. Shinya Ohira zachycuje psychedelickou bitvu imperiálního vojáka, která se odehrává na pozadí skutečné bitvy. Občas se zde objevují prvky, které evokují už mnohem známější příběhy. Jinak je ovšem zasazení do světa Star Wars nejvíce znatelné díky světelným mečům, specifickým zbraním, technice i zvukovým efektům.

Ve všech epizodách se objevují známé rasy, u příběhů The Smuggler, The Bounty Hunters a The Song of Four Wings je pak nejvíce rozpoznatelné držení se norem. Jsou to příběhy, které nejspíše pro mnohé evokují tu nejklasičtější představu o průměrném příběhu ze světa Star Wars. Jen pro mnohé budou pořád příliš anime. A je přitom škoda, že si právě kvůli bojkotu anime někteří nechají ujít jedny z nejzajímavějších světů, které Star Wars nabízí za dlouhou dobu.

Fandové Star Wars si mohou realizovat své příběhy, navíc kvalitní

Tvůrci se nemusí držet zkrátka. Nutně ovšem nesází na ty nejdivočejší koncepty. Nemusí to vadit, protože z každého příběhu je pochopitelně vidět jistá forma úcty k celému světu. Star Wars jsou globální fenomén, i takové mohou být zkreslované různými kulturami. Výrazněji na to poukázala 2. série díky mezinárodnímu zastoupení, 3. série nicméně ukazuje, že japonská animace ke Star Wars přirozeně pasuje. A navíc díky různým formám vizuálního či obsahového zpracování nejsou příběhy zaměnitelné. Občas se tak vyjeví příběh, který více spoléhá na 2D animaci, občas více na 3D, občas nějaký kompromis. Dohromady to jen podtrhuje, že anime je široký pojem. A samozřejmě se opět nabízí citace Brada Birda – ,,animace není žánr, je to forma umění, do které jdou převádět různé žánry.“

Zatím to stále působí, že se většina epizod točí kolem období Impéria, je tak možná škoda, že se Vize nechtějí vydávat do zajímavějších období, protože Impéria si diváci Star Wars za 50 let užili už více než dost. Mezi časté kritiky moderních Star Wars navíc patří, že se nové projekty často drží krapet ohraného období Skywalker ságy. Díky tomu, že je dílo v rámci kontinuity nekánonické a tvůrci zřejmě mají nejraději právě období, které prozkoumávají, moc na tom nezáleží.

I když by to možná do příštích sérií chtělo něco svěžejšího nežli boje s vábeními temné strany a prozkoumávání toho, co dělá Jedie Jedim, 9 nových epizod nedokáže vyvolat pocit, že tomuhle formátu po čtyřech letech došla šťáva. Těžko tedy prozatím říct, jak moc se příští rok osvědčí sázka na spin-off. Star Wars: Vize jsou ovšem pořád projektem, ke kterému lze mít snadno sympatie – zejména pokud má člověk slabost pro svět Star Wars a dokáže ocenit, že seriál nabízí jeho netradiční interpretace.

Star Wars: Vize – 3. série závěrem

Třetí série seriálu Star Wars: Vize dokazuje, že svět Hvězdných válek stále nabízí prostor pro kreativitu a experimentování. Antologický formát a nekánonické příběhy dávají tvůrcům volnost zkoumat nové přístupy k postavám, vizuálu i příběhu, přičemž zůstávají věrni starým dobrým Star Wars. Série vracející se k japonským kořenům přináší jak pokračování známých epizod, tak zcela nové příběhy, které nesnižují kvalitu série. I po 50 letech se ukazuje, že Star Wars je inspirativní svět, který lze interpretovat po svém a zároveň smysluplně a kreativně rozvíjet…

PS: Anglický dabing není špatný, specifické kouzlo navíc nicméně příběhům dodává spíše původní japonské znění.

Verdikt: 7,5 z 10

Zdroj titulního obrázku: Disney+

-REKLAMA-

Recenze redakce na film Bugonia

Martin Lukáš

Hodnocení: 7,5/10

Pavel Hrubeš

Hodnocení: 7/10

Recenze redakce na film Balada o malém hráči

Marek Lízal

Hodnocení: 4/10

Lenka Skříčilová

Hodnocení: 8,5/10

Pavel Hrubeš

Hodnocení: 7,5/10

O Pejskovi a kočičce – Postavy, které ani po století neztratily své kouzlo

Kopírka 50:50 se nekoná

Nový vypravěč

Jednoduché příběhy, které aktualizovat nepotřebují

O pejskovi a kočičce závěrem

Verdikt: 7 z 10

Štěstíčku naproti – To nejzajímavější z fotbalu se děje mimo hřiště

Tento příběh se zcela jistě nestal. A ta částka taky nesouhlasí

S fotbalem může být sranda

Když už točit o fotbale, tak alespoň takhle

Štěstíčku naproti – První dojmy závěrem

Druhý trailer na závěrečnou pátou sérii Stranger Things

Vřískot 7 – Další vrah s maskou Ghostface

Hedda – Jak vycházet ze starých textů

Divadelní adaptace, jejíž realizaci dokáže DaCosta snadno obhájit

Odklon od předlohy vede k pochybnému závěru

Autorský projekt

Hedda závěrem

Verdikt: 7 z 10

Disney Twisted-Wonderland je anime až na půdu

Hrdina tak trochu omylem

Disney Twisted-Wonderland závěrem

Verdikt: 7 z 10

Nepela – Komorní portrét slovenské legendy

V příběhu Nepely jsou důležité jeho vztahy

Jak přistoupit k umělci, kterého dnes společnost uznává i zatracuje?

Mladík, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít

Josef Trojan je Ondrej Nepela

Nepela závěrem

Verdikt: 7 z 10

Star Wars: Vize III – Další várka specifických příběhů

Souboj, Devátá Jedi a Vesnická nevěsta – Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?

Novým příběhům se daří dodávat esenci Star Wars

Fandové Star Wars si mohou realizovat své příběhy, navíc kvalitní

Star Wars: Vize – 3. série závěrem

Verdikt: 7,5 z 10

Novinky

Populárne

Recenzie

Všetko má svoj príbeh

Sledujte nás