Rivalové 2 – Adam Sandler opět hraje golf (Recenze)

0
Rivalové 2
Zdroj: Netflix

Štístko Gilmore (Adam Sandler) s golfem ani zdaleka neskončil! Legendární nervák se vrací na green, aby svojí dceři Vienně (Sunny Sandler) splnil velký sen… 

Adam Sandler je nedoceněný dramatický herec, což dokazují jeho výkony ve filmech Opilí láskou, Drahokam nebo Kosmonaut z Čech, ve kterém ztvárnil fiktivního českého kosmonauta Jakuba Procházku. Sandler ovšem zůstává především věrný komediálnímu žánru. Sám se navíc přiznal, že většinou využívá možnost odcestovat díky natáčení nových komedií do atraktivních destinací, aby mohl trávit čas s rodinou a přáteli. Už zhruba dekádu má Sandler exkluzivní dohodu s Netflixem, která se opakovaně prodlužuje, což naznačuje, že jsou obě strany spokojené – jak Sandler, tak Netflix.

Minulý rok poté bylo odhaleno, že se chystají Rivalové 2, pokračování jedné z prvních komedií se Sandlerem v hlavní roli z roku 1996. První film vznikl u studia Universal, pokračování vzniklo u zmíněného Netflixu. Adam Sandler se tak po 3 dekádách vrací na green a také do role Štístka Gilmorea. I když si poté režisér původního filmu Dennis Dungan v Rivalech 2 zopakoval roli Douga Thompsona, režie se tentokrát chopil Kyle Newacheck, režisér Vraždy na jachtě se Sandlerem a Jennifer Aniston v hlavních rolích. Rivalové 2 poté od počátku působí jako ten typ pokračování, které se snaží svézt především na vlně nostalgie, součástí pokračování jsou také klipy z původního filmu. A pokud se někdo rozhodne panákovat při každém easter eggu na původní film, potřebuje slušnou zásobu alkoholu. Jaký ovšem je film Rivalové 2?

Rivalové 2 – Pokračování, které vyloženě vzniknout nemuselo

Rivalové 2
Zdroj: Netflix

O pokračování Rivalů mluvil Sandler už pěkných pár let. Čekání téměř 30 let má za následek také to, že Carl Weathers zemřel v únoru loňského roku, což mu zabránilo zopakovat si roli Štístkova mentora Chubbse Petersona z původního filmu a vedlo to k drobné úpravě scénáře. Absenci Weatherse přesto film vyloženě neztrácí. Sequel, který stejně jako původní film napsal Sandler s Timem Herlihym, ovšem už od prvních minut působí jako film šitý na míru všem fanouškům původního golfového filmu. Známé postavy, citování památných momentů a prostě takový ten závan nostalgie. Pokud někdo nemá k původnímu filmu kdovíjak vřelý vztah, vlastně nemá moc smysl, aby s Rivaly 2 ztrácel svůj čas. Fanoušci naopak nejspíše budou nadšení.

Konec původního filmu se dočkává rozšíření, kdy samozřejmě musí vytvořit nějakou záminku pro to, aby se hlavní hrdina ve svém sequelu po letech na začátku cítil na dně. Ze Štístka se stal alkoholik, Sandler opět chvílemi dokáže projevit, jak velmi dobrým seriózním hercem dokáže být. Pořád je to ovšem komedie a hlavní zápletku rozjede fakt, že je jeho jediná dcera Vienna (v podání Sunny Sandler, Sandlerovi skutečné dcery) přijatá do pařížské baletní školy. Roční školné potom konkrétně stojí 75 000 dolarů (75 000 x 4 roky = 300 tisíc dolarů), proto se musí Štístko vrátit k golfu. A přitom se nějak konfrontovat se starými i novými nepřáteli. Ano, scénář je jednoduchý, kouzlo mnoha Sandlerových komedií ovšem tkví v tom, jak hloupé a přitom vtipné jsou. Vlastně moc nesejde na tom, že se jedná o pokračování, které vyloženě vzniknout nemuselo. Fanouškům původního filmu (a sandlerovek celkově) to nejspíše stačit bude.

Rivalové 2 se hodně snaží být jako Rivalové 1

Rivalové 2
Zdroj: Netflix

Je až zajímavé, jak mají Rivalové 2 blízko k Zoolanderovi 2. A to nejen účastí Bena Stillera, který nemůže chybět jako Hal. Stejně jako skoro již dekádu staré pokračování Zoolandera se Rivalové 2 snaží maximálně přiblížit původního filmu. Absurdním humorem, pokukováním ke známým momentům, snahou, aby pokračování vypadalo jako takové, které vzniklo relativně brzy po uvedení původního filmu. Jen tedy dost herců zestárlo a někteří zemřeli. A když se Carl Weathers nemohl vrátit, je tu alespoň Laell Crawford (Huell z Breaking Bad univerza!) jako Patersonův syn Slim, která má stejně jako otec dřevěnou ruku. A aby existovalo alespoň něco, co nefanouška původního filmu probere z letargie, jsou tu různá camea/menší role známých tváří. Margaret Qualley, Haley Joel Osment či někteří komici, kteří se Sandlerem často spolupracují (fandové Stevea Buscemiho můžou být spokojení). O většině z nich ovšem platí, že jsou docela zbytečná a nic navíc nepřidávají. Zábavná ovšem některá jsou.

Pobaví i Benny Safdie. Šikovný režisér, který stojí třeba za Drahokamem se Sandlerem v hlavní roli, tu hraje Franka Manateeho, CEO golfové ligy Maxi Golf, která se pokouší golf udělat divácky atraktivnější a přitom tak trochu riskuje, že naruší podstatu samotného golfu. Sandlerův Štístko tu tak nebojuje jen o budoucnost své dcery, ale vlastně o budoucnost golfu jako takového. A přitom překvapivě dokáže dost jasně naznačit v čem vlastně tkví to staré dobré kouzlo klasického golfu. Přitom ovšem nechybí Sandlerův specifický humor, se kterým i nadále nejspíše budou mít mnozí problém. Rivaly 2 tak jde ocenit za to, že si na nic nehrají. Sice zřejmě chtějí mít nějaké poselství, je to pořád ovšem především blbůstka, která uspokojí algoritmy Netflixu a někteří fandové, kteří 30 let čekají na pokračování svého oblíbeného filmu, se konečně dočkají. Proč Rivaly 2 doporučovat komukoliv, kdo mezi fandy původních Rivalů nepatří? Opravdu těžko říct.

Sandler působí spokojeně, nemá zřejmě důvod na tom cokoliv měnit

Rivalové 2
Zdroj: Netflix

Humor je někdy (i na Sandlera) velmi infantilní, film je někdy i na poměry ztřeštěné komedie někdy až velmi absurdní. A někdy je vlastně diskutabilní, jak moc nostalgie funguje. Rivalové 2 mají poměrně daleko ke Sněženkám a machrům po 25 letech či Bony a klid 2. Zároveň docela daleko k Top Gun: Maverickovi, pravděpodobně nejlepšímu pokračování po letech za několik posledních let. Je přitom pravděpodobné, že fandové, pro které je první film srdcovkou, to uvidí jinak. V jistých momentech ovšem v Rivalech 2 působí návrat starých známých (nebo jejich potomků) dojmem, že tam jsou čistě proto, aby se mohlo říct, že se daná postava vrátila.  Přidaná hodnota se přitom hledá těžko. Je třeba vždy radost vidět Bena Stillera. Přeci jenom by se ovšem nejspíše nic nestalo, kdyby jeho Hal v tomto filmu absentoval.

I úvodní motiv, který má obhájit fakt, že se Štístko vykašlal na golf, nepůsobí nejfunkčněji. Minimálně tedy ne způsobem, ve který nejspíše Sandler s Herlihym doufali. Některé momenty jsou vtipnější (interakce Štístka s jeho syny), některé méně. Překvapivě zajímavě pokračování pracuje s postavou Shootera v podání Christophera McDonalda. Je jen škoda, že když už člověk přijde s zajímavějšími prvky (Štístkovo trauma a alkoholismus), musí ho shodit například vtipem o hovnech. Je to sice ujištění, že jsme pořád doma (respektive u Sandlera), přesto by klidně mohlo z námětu prvních pár minut filmu vzniknout zajímavé drama. Klidně v režii zmiňovaného Safdieho a další film, u kterého se bude ve spojitosti se Sandlerem mluvit o nominaci na Oscara.

Vyčítat Rivalům 2, že nechtějí vystoupit ze své komfortní zóny, by ovšem nebylo tak úplně fér. Sandler a spol. prostě realizovali průměrnou komedii, navíc pokračování poměrně oblíbené komedie. Výsledek je sice průměrný až běda, Sandler u Netflixu už ovšem párkrát dokázal, že umí i hůř.

Rivalové 2 závěrem 

Rivalové 2 jsou pokračováním, které primárně cílí na fanoušky původního filmu a spoléhá na nostalgii, známé postavy a absurdní humor. Adam Sandler zde opět ukazuje své komediální kvality, ale i náznaky dramatického talentu. Film však nenabízí nic zásadně nového a pro diváky bez vztahu k prvnímu dílu může být ztrátou času. Přesto jde alespoň o průměrnou komedii, která nejspíše fandům Sandlera (a především původních Rivalů) může udělat radost…

Verdikt: 5 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-

Vezměte si mého manžela: Druhé šance v hlavní roli (Recenze)

0
Vezměte si mého manžela
Zdroj: Prime Video

Povedla se další adaptace oblíbeného webtoonu o druhých šancích na šťastný a spokojený život? Víc v recenzi seriálu Vezměte si mého manžela.

O čem je seriál Vezměte si mého manžela?

Misa vždycky žila svůj život víc pro ostatní než pro sebe. Obětovala své štěstí a názory, protože si ve své nekonečné dobrotě (kterou akorát všichni zneužívali) vůbec neuvědomovala, že se to skutečně děje. Čímž se stala právě tou ženou, kterou je snadné mít za „dokonalou ženušku“, která nejen překousne, ale i sežere úplně všechno, čím jí nakrmíte. Dokud se jí nestalo to nejhorší, co se jenom stát mohlo: zjistila pravdu, že lidé v jejím životě si jí dostatečně neváží. A je tedy na čase změnit pár věcí, aby život i podruhé neskončil stejně. Nezapomněla jsem něco zmínit? Že by tu hlavní část ohledně toho, co se stane poté, co Misu zabije manžel společně se svojí milenkou její nejlepší kamarádkou? Ano, cestujeme zpátky v čase. Takže motivace na druhý šťastný konec se začínají zvyšovat.

Druhé šance, které nejsou úplně zadarmo…

Ráda bych zmínila, že přestože Misa má všechny potřebné motivace k tomu, aby přepsala svůj příběh, jsem i já sama ráda tuhle druhou šanci. Pro sebe jako diváka. Nechci psát, že loňská seriálová adaptace Marry My Husband byl špatný seriál. Jeho obecná oblíbenost a vysoké hodnocení, obojí dává smysl. Ale racionální divák ve mě na jeho konci (kvůli poslední třetině) bublal jako sopka, která se chystá k výbuchu. A jako kdyby mi japonská verze dala právě to, co jsem tam celou dobu hledala a nenacházela. Méně patosu, více roztomilosti a absolutní spokojenost s touhle druhou šancí. Přestože to sem nepatří a není slušné porovnávat, verze pro rok 2025 je vítězem na plné čáře. Byť si uvědomuji, že je to nejspíš výsledkem původní (částečné) nespokojenosti. Takže proč je Vezměte si mého manžela tak dobrý seriál?

Vezměte si mého manžela
Zdroj: Prime Video

Skvělý příběh zabalený do krásného vizuálu za podpory dokonalého hereckého obsazení…

Vezměte si mého manžela je seriál, který dobře kloubí romantiku nevyhnutelného s následky a pravidly cestování časem. Protože by to bylo až moc jednoduché, kdyby šlo jenom o něco triviálního. Dostaneme i hodně těžkých okamžiků, když Mise dojde, jak pravidla funkčně používat. Co se stalo, se musí znovu stát, klidně i někomu jinému, ale stát se to musí. A najednou je spousta věcí sice jinak, dost se jich stane i mnohem dřív, ale se znalostmi věcí budoucích začne úspěšné rozbalování té nabalené koule, kterou teď Misa už konečně vidí. A je třeba využít možností, včetně všech ženských zbraní, aby všechno dopadlo tak, jak má. Tak si mého manžela vezmi, když jsi ho tak chtěla!

Jenže všechno ve výsledku vede k odhalení věcí zakořeněných opravdu hluboko, o kterých Misa nevěděla, přestože svojí nejlepší kamarádku poznala už jako malá. A proč teď pořád naráží na pana Suzukiho, který se zdá, že by i přes tu tvrdou a neprostupnou slupku, pro Misu udělal první poslední? Jak se z vedlejší postavy v pozadí najednou může stát jeden z těch nejdůležitějších na scéně?

„Vždycky jsi tam byl a držel nade mnou deštník.“

Nechápejte mě špatně, ale tady je skutečně těžké najít něco, na co lze ukázat prstem a nazvat to nepovedeným. Protože všechno je přesně tam, kde má být, vypadá dobře a herci odvádějí přesně to, co mají, aby doručili skvělý výsledek. Abych si jako divák na konci řekla, že všechno bylo dokonalé. Protože to kouzlo z viděného má sílu držet se vás. A být následně smutní z toho, že už všechno skončilo. Nebo že by nic za titulky posledního dílu nekončilo, ale teprve skutečně začínalo…?

Stojí seriál Vezměte si mého manžela za vaší pozornost?

Ať už jste fanoušci loňské korejské verze nebo jste absolutně nepoznamenaní příběhem samotným, za zkoušku vůbec nic nedáte. Možná budete mile překvapení, že jste viděli opravdu dobře natočený příběh, který vám dá přesně to, co od podobně laděného seriálu očekáváte. A ta romantička ve vás se usměje. Protože pokud chlap řekne, že s vámi chce vidět Your Name, přestože to už viděl, tak je něco asi trochu jinak…

Hodnocení: 9/10

Tohle byla naše recenze seriálu Vezměte si mého manžela, který s českou podporou najdete na Prime Video stejně jako loňskou adaptaci, byť tu bez české podpory. Další recenze a novinky najdete na našich stránkách.

Zdroj titulního obrázku: Prime Video

-REKLAMA-

Pohádky po babičce – Pohádky Arnošta Goldflama (Recenze)

0
Pohádky po babičce
Zdroj: Maur Film

Tři sourozenci přijíždí na návštěvu krátce ovdovělého smutného dědečka. Před usnutím se Zuzanka rozhodne pro sourozence vyčarovat z babiččina slamáku pohádky z vybraných slov, přesně tak, jak je uměla vyprávět jejich milovaná babička. Vydávají se tak na kouzelnou cestu, která ukazuje, jak jim může vyprávění pomoci zvládat životní výzvy a nalézt útěchu i naději ve světě fantazie…

Arnošt Goldflam je renesanční osobnost české kultury – dramatik, režisér, herec, spisovatel a výjimečný vypravěč. Jeho tvorba zahrnuje i několik pohádkových knih, mezi nimi i tu s názvem O nepotřebných věcech a lidech. Právě tato kniha se stala základem pro animovaný film Pohádky po babičce, který po úspěšném uvedení na prestižních festivalech, včetně Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, vstoupí do českých a slovenských kin 6. listopadu 2025. Díky festivalovým projekcím, například v rámci přehlídky Šary Vary, bylo možné film vidět s předstihem. I proto jej lze s klidem doporučit dětskému publiku – samozřejmě s tím, že konečné rozhodnutí o vhodnosti zůstává na rodičích

Pohádky po babičce – Melancholické pohádky

Pohádky po babičce
Zdroj: Maur Film

Jestli jde Pohádky po babičce s nějakým již existujícím filmem srovnávat, snadno se nabízí Myši patří do nebe, který pojednával o životě zvířat po smrti.  Především i proto, že se Pohádky po babičce také nebojí zaměřovat se na koncept smrti. Stop-motion animák vznikal celkem 8 let (za 8 hodin práce je možné vytvořit pouze cca 5 vteřin takového filmu), stojí za ním poté čtyři různí režiséři z různých zemí – David Súkup (Česká Republika), Patrik Pašš (Slovensko), Leon Vidmar (Slovensko) a Jean-Claude Rozec (Francie). Vždy poté potěší sledování filmu, který musel dát hroznou práci a přesto není nutné hned šáhnout po snadném citování Pelíšků.

Konfrontování dětí s konceptem smrtí skrze pohádky má svůj smysl. Je to bezpečný způsob, jak o komplexní přirozené součástí života vyprávět, citlivý přístup poté umožňuje zpracovávat tak komplexní emoce, které může smrt blízkého člověka přinášet. V případě Pohádek po babičce se smrt zpracovává právě vyprávěním příběhů, které může vrátit radost do života. Pohádky po babičce jsou díky tomu filmem plný emocí, přispívá tomu fakt, že Goldflamovi pohádky jsou adekvátně dětské, přitom to ovšem neznamená, že by Pohádky po babičce byly filmem zapovězený dospělým divákům. Ti naopak pravděpodobně Pohádky po babičce docení, jen z krapet jiných důvodů nežli ty dětští.

Tři různé příběhy

Pohádky pro babičce
Zdroj: Maur film

Zápletku odstartuje smrt titulní babičky tří dětských hrdinů – čtyřletého Toma, osmileté Zuzanky a desetiletého Dereka. Babička uměla ze tří vybraných slov vymýšlet pohádky, její ztráta zasáhne vnoučata i dědečka, který má podobu i hlas Arnošta Goldflama. Zuzanka po smrti své babičky přebírá její úlohu a v rámci formy terapie se pustí do vyprávění příběhů.

Animák se nebrání vyprávění části příběhu i skrze 2D formu, většinu času ovšem platí, že je film vytvořen pomocí stop-motion animace. Vypraví se celkem tři různé příběhy – o kočce, která se promění ve spásu dvou dvou sourozenců, kouzelné zahradě s truchlící majitelkou a speciálním mazlíčkem, nakonec také příběh o mrzutém vdovci, který zjistí, že umí létat pomocí hezkých vzpomínek na svou ženu a potká se se specifickou skupinou ptáků. Všechny tři pohádky spojuje motiv ztráty, fantaskní prvky, mezigenerační konfrontace. A také úkaz toho, že po negativních událostech může přijít i něco pozitivního. Jsou to krátké a poměrně jednoduché příběhy, tím jsou ovšem přístupnější dětské cílovce. Zároveň to ovšem neznamená, že by film zahazoval palčivější témata, důležitý je ten fakt, že k nim pořád přistupuje citlivě.

Film, který dokazuje, že je důležité konfrontovat děti se smrtí

Pohádky po babičce
Zdroj: Maur Film

Smrt jednoho z prarodičů je tím nejpravděpodobnějším scénářem, kdy se dítě poprvé konfrontuje se smrtí. Pohádky po babičce přitom působí jako komfortní způsob, jak dítě konfrontovat s konceptem smrti, přitom ne vyloženě natvrdo. Film vlastně ukazuje, jak může podobná konfrontace být rozumný kompromis, jedná se o film, který v tomto ohledu může mít terapeutické účinky. A ukázat, že jsou způsoby, kterými můžou naší milování technicky zůstat s námi i po jejich smrti.

Příběhy jsou specifické a proto mezi sebou nezaměnitelné. O hlavní příběh tří sourozenců a jednoho vdovce se postaral český tým, o tři vyprávěné příběhy poté slovenský, slovinský a francouzský tým. Je ovšem zajímavé sledovat, jak výsledný film nepůsobí jako antologie, ale jako film, který drží při sobě. Délka 71 minut sice znamená, že se jedná o krátké příběhy, které nejsou více rozpracované a vypointované (a je to škoda). Jako celovečerní sbírka krátkých příběhů je přesto výsledek uspokojivý. 71 minut jde navíc vnímat jako ideální stopáž pro cílovku v podobě předškolního věku. Je možná škoda, že se ve finále nepokrylo více příběhů z původní knihy (příběh o hovínku, které se promění v myšku, si zaslouží spravedlnost!). Dá se ovšem pochopit, že došlo především k adaptování příběhů, které spolu tematicky ladí.

Film, na který můžou být tvůrci hrdí

Pohádky po babičce
Zdroj: Maur film

Přes některé dramaturgické rezervy a celkově diskutabilní dramaturgickou stavbu se musí nechat, že jsou Pohádky po babičce filmem, na který můžou být jeho tvůrci hrdí. Přes loutkové protagonisty je to film velmi lidský. A takový, který může mít svým obsahem mezigenerační přesah. I v jednoduchosti někdy může být síla, stačí, že tyhle pro děti vděčné příběhy mají spojující motor a rodiče můžou tento film použít jako případný nástroj při nutné konfrontaci dětského mozečku s konceptem smrti.

Specifický design loutek, někdy přístupně dospělejší atmosféra, v součtu také animák, který by klidně snesl srovnávání se zahraniční konkurencí. V rámci svého formátu je to film uspokojivý, navíc potěší, že jde o další práci šikovné výtvarné režisérky Patricie Ortiz Martínez, která s režisérem Súkupem pracovala již třeba na Fimfárum – Do třetice všeho dobrého. Animák, který má přes specifickou českou poetiku díky svému tématu mezinárodní přesah, případně největší možný mezinárodní úspěch se mu proto přeje snadno. I přes fakt, že se jedná o koprodukční film, může se jednat o důkaz toho, že čeští animátoři patří mezi nejlepší reprezentanty jejich země.

Pohádky po babičce závěrem

Pohádky po babičce představují citlivý a originální přístup k tématu smrti, který dokáže oslovit nejen děti, ale i dospělé diváky. Film díky své stop-motion animaci a specifickým příběhům otevírá prostor pro přirozenou konfrontaci s komplexními emocemi spojenými se ztrátou blízkých. I přes jisté dramaturgické rezervy se jedná o hodnotný a lidský animovaný snímek, jde o důkaz kvality české animace a kreativní spolupráce mezinárodního týmu režisérů, který vytvořil film vhodný pro předškolní i starší diváky,  zároveň je inspiraci, jak lze pohádkou zpracovat citlivá témata a jak děti seznamovat s komplexními tématy tím ideálním způsobem…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Maur Film
-REKLAMA-

Film Europe v Benátkach. Objaví sa tu Matka Tereza aj Mads Mikkelsen

0
Film Europe v Benátkach
Zdroj: Film Europe

Benátsky filmový festival uvedie na svojom tohtoročnom ročníku dva filmy distribučnej spoločnosti Film Europe. Na prestížnom filmovom podujatí otvorí súťažnú sekciu Orrizonti nekonvenčný portrét Matky Terezy s názvom Matka od režisérky Teony Strugar Mitevskej. Nesúťažná sekcia prinesie film Posledný Viking s Madsom Mikkelsenom v hlavnej úlohe. Obe snímky spoločnosti Film Europe budú môcť diváci na Slovensku a v Česku vidieť aj v rámci prehliadok Be2Can a SCANDI.

Nekonvenčný portrét Matky Terezy

Macedónska režisérka Teona Strugar Mitevska (Boh existuje, volá sa Petrunia, Najšťastnejší človek na svete) prináša vo svojom novom filme Matka odvážny a nekonvenčný portrét Matky Terezy z Kalkaty, ktorú stvárnila švédska herečka Noomi Rapace (Prometheus, Ada). Film sa sústreďuje na príbeh rehoľníčky v období, keď ešte nebola celosvetovo známou osobnosťou. Snímka je výsledkom 15 rokov výskumu a jej cieľom je preskúmať skutočnú osobnosť za mýtom Matky Terezy, odhaliť jej zložitosť, ambície a vnútorný boj. Divákom na Slovensku a v Česku sa film predstaví v rámci filmovej prehliadky Be2Can v októbri.

Matka
Zdroj: Film Europe

Posledný Viking s Madsom Mikkelsenom

Filmový festival v Benátkach uvedie v nesúťažnej sekcii film Posledný Viking, kde sa v jednej z hlavných úloh predstaví Mads Mikkelsen (Bastard, Rytieri spravodlivosti, Chlast). Po pätnásťročnom treste za lúpež je Anker (Nikolaj Lie Kaas) prepustený z väzenia. Peniaze z lúpeže zakopal Ankerov brat Manfred (Mads Mikkelsen). Iba on vie, kde sú. Bohužiaľ, Manfred medzitým trpí psychickými problémami, kvôli ktorým si na nič nepamätá. Bratia sa spoločne vydávajú na dobrodružnú cestu, aby peniaze našli. Snímka Posledný Viking od jedného z najznámejších dánskych režisérov Andersa Thomasa Jensena (Rytieri spravodlivosti, Adamovho jablka) je humorným príbehom o hľadaní vlastnej identity.

82. ročník Benátskeho filmového festivalu sa uskutoční od 27. augusta do 6. septembra.

Zdroj: TS Film Europe
Zdroj titulného obrázka: Film Europe

-REKLAMA-

Fantastická 4: První kroky – První marvelovská rodina (Recenze)

0
Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Film Fantastická 4: První kroky od Marvel Studios se odehrává na pozadí barvitého retro futuristického světa inspirovaného 60. lety minulého století. A je to mimořádně napínavé dobrodružství! Fantastická 4 musí vyvažovat své superhrdinské identity a rodinný život, a přitom ještě bránit Zemi, kterou se chystá pozřít vesmírný bůh Galactus (Ralph Ineson), jehož příchod zvěstuje enigmatická Silver Surfer (Julia Garner). A co hůř, brzy vyjde najevo, že konflikt s kosmickým bohem je ryze osobní…

Fantastická 4: První kroky – Fantastická 4 počtvrté

Fantastická čtyřka: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Fantastická 4, AKA první marvelovská rodina, se již pár filmových adaptací dočkala. Ta z roku 1994 se ani nedočkala oficiálního uvedení. V letech 2005 a 2007 tu byla dvojice filmů od režiséra Tima Storyho, ve které byla mimo jiné latinoamerická herečka Jessica Alba stylizovaná do stereotypní árijské blondýnky a Chris Evans se tu před rolí Stevea Rogerse/Captaina Americy objevil jako Johnny Storm/Human Torch. V roce 2015 vznikl reboot v režii Joshe Tranka, který je rozhodně zajímavým materiálem na dokument, byl ovšem tak špatný, že šance na novou sérii ihned zabil.

Mezitím se stalo hodně. Především to, že Disney koupil 20th Century Fox a práva na Fantastickou 4 se spolu s X-Meny vrátila domů, tedy k Marvel Studios. V kontextu propojeného světa Marvel Cinematic Universe to znamenalo okamžité plány na další reboot a výživné rozhodování ohledně castingu. Nakonec se ovšem ústřední herecká čtveřice skládá z Pedra Pascala, Vanessy Kirby, Ebona Mosse-Bachracha a Josepha Quinna. Jde o 1. film 6. fáze MCU, zároveň je už delší dobu jasné, že Fantastická 4 sehraje v MCU důležitou úlohu minimálně příští Vánoce v Avengers: Doomsday. Než se ovšem Fantastická 4 setká se zbytkem důležitých MCU hrdinů, musí se nejdříve představit ve vlastním filmu, který se – na rozdíl od většiny MCU filmů (Země-616) – odehrává v realitě známé jako Země-828. Proč vlastně 828? Protože přesně 28. 8. 1917 se narodil Jack Kirby, který společně se Stanem Lee Fantastickou 4 vytvořil.

Fantastická 4: První kroky – Retrofuturistické dobrodružství

Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Režie se chopil Matt Shakman, který v rámci MCU již stojí za minisérii WandaVision. Sám Shakman poté prohlásil, že chtěl svou Fantastickou 4 natočit tak, jak by jí pravděpodobně natočil Stanley Kubrick, kdyby se náhodou (z jakéhokoliv smysluplného důvodu) rozhodl v 60. letech natočit komiksový film, retro vize budoucnosti je dle Shakmana tak přízemní, jak to jen šlo, doslova svou Fantastickou 4 označil za mix Marvelu a Apolla 11. A překvapivě tyto Shakmanovi komentáře dávají smysl.

První kroky nejsou origin příběhem, titulní Fantastická 4 je již 4 roky aktivním superhrdinským týmem. Z kosmonautů se stali hrdinové, jsou to rockové hvězdy této retrofuturistické reality. Je sympatické, že se scenáristé rozhodnou pozadí Fantastické 4 odvyprávět v prvních pár minutách filmu, protože jejich originy (po vzoru Batmana, Supermana či Spider-Mana) patří mezi ty komiksové původy, o nichž existuje nějaké základní všeobecné povědomí. Bena Grimma/Thinga tak veřejnost bere i přes jeho kamennou podobu, především Reed Richards/Mister Fantastic a Sue Storm/Invisible Woman jsou již manželé a očekávají svého prvního potomka. A pak se začnou dít věci.

První kroky dokazují, že si v Marvel Studios umějí pohlídat stěžejní castingy

Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

V rámci castingů šláplo Marvel Studios málokdy vedle. Stačí vzpomenout na Roberta Downeyho Jr. jako Tonyho Starka/Iron Mana, od roku 2008 poté došlo na spousty zásadních MCU castingů, kdy jen málokdy (i přes počáteční pochyby) došlo k tomu, že by se někde stala chyba a v rolích náhodou skončili herci, který by následně jen vyvolávali pocit, že by to leckdo zahrál líp. Zrovna casting na novou Fantastickou 4 byl poté tak bedlivě sledovaný a motalo se kolem něj tolik jmen, že se dalo snadno bávat toho, zda Marvel náhodou nešlápne vedle, především v případě Pedra Pascala, kterého dle mnohých začíná být všude příliš. Je velmi krásné sledovat film, který zvládne pochyby zahodit už během prvních pár minut.

Pedro Pascal a Vanessa Kirby mají šanci získat diváky na svou stranu už v rámci úvodní scény, už od nich je jasné, že vztah této dvojice a především jejich očekávaný potomek bude hlavním srdcem filmu. Neznamená to ovšem, že by ústřední dvojice kradla prostor zbylým dvěma členům.

Joseph Quinn zvládá rychle působit jako Human Torch. Energický, trošku arogantní hejsek, pořád ovšem jeden z nejvíce heroických superhrdinů, který se příliš nebrání možnostem se obětovat. A i když je Human Torch klasicky spíše za hláškaře, neznamená to, že by zároveň scénář podkopával jeho inteligenci.

Snadno to poté může působit, že tu Ebon Moss-Bachrach musí hned být za páté kolo u vozu, protože většinu času stráví pod motion-capture, opak je ovšem pravdou. Je možná škoda, že osobnější linka okolo Bena (především jeho židovská víra) musí jít trochu stranou, důležité ovšem je, že titulní tým skutečně funguje jako tým a každý z členů dostává své momenty slávy. Je poté vlastně těžké volit nejzajímavějšího člena, protože nejzajímavější postavou je stává tým jako celek. Člověk jim věří vzájemnou chemii, letité vztahy a především rodinná pouta.

Krapet jiná stylizace, přesto starý (dobrý?) Marvel

Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Jistě, je to pořád blockbuster, ze kterého vám ze dne na den vystřihnou Johna Malkoviche, rozhodně neplatí, že by První kroky byly v rámci komiksového žánru revolučním snímkem, který přepíše pravidla a povědomí o těchto specifických filmech, u kterých navíc v dnešní době často padají diskuze o únavě tématu. Je to film výrazný především svým zasazením do alternativní linie, jinak jde ovšem o starý Marvel. Jestli starý dobrý Marvel, to záleží na osobním postoji k modernímu MCU. Retrofutalita má své kouzlo, celkově se vyobrazí jako realita, která by stala za větší prozkoumání. Celá vlastně evokuje takovou naivní představu o budoucnosti, chvílemi První kroky evokují animáky jako Úžasňákovi či  Robinsonovi (+ robot H.E.R.B.I.E. snadno evokuje VALL-Iho).

Film má celkově pěkný vizuál, podtrhují to i scény z vesmíru. Přirovnávání třeba k Interstellaru ze zahraničí působí po projekci krapet úsměvně, neznamená to ovšem, že by film chvílemi nepřekvapil zajímavými vizuálními řešeními či minimálně šikovně vystavěnými sekvencemi. Třeba se schopnostmi Mistera Fantastica (který je v podstatě chodící guma) by film jistě mohl pracovat kreativněji, je nicméně potěšující, že se První kroky většinu času berou vážně a dokážou díky tomu pracovat i s postavami Galactuse nebo Silver Surfer. Ralph Ineson si každého získá už svým hlasovým projevem, Garner poté ukazuje, že se o uznávanou herečku ze seriálu Ozark nejedná náhodou.

Alternativní realita nabízí prostor pro experimentování, ale…

Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Po 36 filmech ze světa MCU jsou První kroky tím 37. filmem, který se odehrává v odlišné realitě. Snadno by se tak možná dalo věřit, že výjimečnou cestu do jiné reality Marvel využije k většímu experimentování, to se ovšem tak úplně nekoná. A půjde možná i snadno pochopit, že pro mnohé bude 4. pokus o Fantastickou 4 až příliš bezpečný a možná i prohlédnutelný. Pokud ovšem jde První kroky vnímat především jako pokus o představení nové podoby tohoto týmu, svůj účel splňuje. Není to sice origin, pořád ovšem jde o 1. film z případné delší franšízy, které můžeme vídat minimálně další dekádu (pokud tedy potvrzený reset MCU v Avengers: Secret Wars nebude až příliš velkým resetem). A pokud se má ideálně jednat o film, který tenhle jistě důležitý tým představit v ideálně tom nejlepším světle, svůj účel nová Fantastická 4 plní.

Vypíchnout si jistě zaslouží soundtrack Michaela Giacchina, který patří k nejvýraznějším soundtrackům MCU za delší dobu. Účel blockbusteru (trháku) poté plní – je zábavný, nepříliš komplikovaný (do komplikovaného původu a podstaty Galacta radši film zase tolik nevrtá), především je to spektákl, kterému to na velkém plátně s perfektním zvukem sluší. A možná v IMAXu může teoreticky někomu evokovat ten Insterstellar. Po celou dobu se nekoná nějaké zásadní žánrové experimentování, výraznější existencionální krize, přitom ani opovrženíhodné kreativní nápady. V centru filmu jsou hlavně rodinné hodnoty a především rodinná láska. Zároveň se ale objevuje otázka, co všechno opravdu stojí za oběť. Především i proto, že pro mnohé představuje právě rodina jejich celý svět.

Byl by Stanley Kubrick hrdý?

Fantastická 4: První kroky
Zdroj: Marvel Studios

Shakmanovy komentáře o natočení komiksového filmu ve stylu Stanleyho Kubricka dle očekávní rychle berou za své, už při vyřčení to přeci jen znělo spíš jako nedomyšlený PR komentář a po zhlédnutí filmu působí ještě méně přesvědčivě. Shakman ovšem retro zvládal už ve WandaVision, daří se mu to i v Prvních krocích. Je to samozřejmě nádeník, kterých už MCU zažilo mnoho, není to Ryan Coogler, Taika Waititi, Chloé Zhao, James Gunn, ani Sam Raimi. Jako rutinér ovšem odvádí solidní práci a plní zadání. Vlastně moc nezáleží na tom, zda je v titulcích uveden Matt Shakman či Julius Onah, protože jsou filmy ze stáje Marvel Studios pořád především filmy Marvel Studios. Shakman je tu tak především za režiséra, kterého film oficiálně musí mít, těžko poté říci, zda zásluhy za několik kreativních nápadů dávat jemu či kravaťakům, kteří u podobných filmů mají poslední slovo.

První kroky jasně evokují producentskou rutinu Marvel Studios, kde je místo pro tvůrčí svobodu často spíše omezené, funguje to tak již přes 15 let a minimálně do avizovaného resetu není důvod, aby se na tom cokoliv měnilo. Pro fanoušky MCU to znamená jistotu zhruba té stejné zábavy a kvality, kterou dostanou ve zhruba stejné kvalitě, některým to holt může začít smrdět stagnací a nedostatkem inovace.

Může se tahle rovnováha vůbec posouvat? Těžko říct. Už jenom specifickou realitou a prací s postavami ovšem Fantastická 4: První kroky potěší tím, že jde o něco alespoň krapet odlišného. Jen se holt nekoná žádná revoluce a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo v dohledné době něco měnit. První kroky jsou ovšem tím případem filmu, kdy již několikátý návrat do téže řeky vlastně neurazí.

Fantastická 4: První kroky závěrem

Fantastická 4: První kroky je zábavný a solidně realizovaný blockbuster, který představuje slavný tým ve velmi sympatickém světle, minimálně v prozatím nejlepším pokusu o jeho převedení do filmové podoby. V centru filmu jsou rodina a rodinné hodnoty, i když film nepřináší zásadní inovace nebo revoluci v rámci komiksového žánru (a v podstatě ani v rámci MCU), funguje jako stabilní a slibný start nové podoby Fantastické 4 na stříbrném plátně, po kterém je hned snadné se těšit na další shledání s tímto týmem již příští Vánoce, konkrétně v Avengers: Doomsday…

PS: Film má (jak je u MCU zvykem) 2-potitulkové scény. Ta první je důležitější, ta druhá alespoň skrývá to, co má k vystřihnutému Johnu Malkovichovi v celém filmu nejblíže.

PS 2: Fanoušky Fantastické čtyřky z roku 1994 čeká v tomto filmu (možná?) milé překvapení.

Verdikt: 8 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Marvel Studios
-REKLAMA-

Tajemství loňského léta – muž s hákem opět kosí zlé teenagery (Recenze redakce)

0
Tajemství loňského léta
Zdroj: Sony Pictures Releasing

Hororová klasika z devadesátek, která se svezla na vlně popularity Vřískotu, se zapsala do žánrové historie o něco méně. I přesto je pro mnohé fanoušky kultovní záležitostí. A to nejen díky tehdejší teen hvězdné sestavě v čele s Jennifer Love Hewitt. Vzniklo hned několik pokračování i seriál. Jednalo se ale o kupu neúspěšných pokusů vrátit značce lesk, který už dávno vybledl spolu s posledním letním večerem. Nové Tajemství loňského léta zkouší vsadit na nostalgii, ale místo nervy drásajícího napětí servíruje spíš výlet zpátky v čase s lehce brutálnějším vrahem. My jsme si tenhle návrat do mlhy vzpomínek pustili s Marí a rovnou přinášíme dva pohledy. A překvapivě nejsou tak odlišné.

Tajemství loňského léta je poctivý slasher

Antonín Matějíček

jako fanoušek slasherů, co si vystál frontu na každé pokračování Vřískotu i ty „méně slavné“ bratříčky, jsem k návratu Tajemství loňského léta přistupoval s lehkou rezervou. Originál i jeho následovníci mě nikdy úplně neposadili na zadek. Vždycky šlo spíš o průměrné hororové jednohubky s hákem, co se víc opíraly o koncept než o originalitu. Ale tenhle návrat mě překvapil.

Tajemství loňského léta
Zdroj: Sony Pictures Releasing

Tvůrci vsadili na jednoduchý recept a naservírovali poctivý, klasický slasher bez přehnaných ambicí a ono to funguje. Možná právě proto, že se stejně jako jeho předchůdce nesnaží být něčím víc. Úvodní nehoda má slušnou šťávu, atmosféra první poloviny se drží solidně napnutá jako nervy teenagera, co právě ujel z místa činu a obsazení? Překvapivě sympatické. Tváře známé i čerstvé, vizuálně atraktivní i herecky schopné. Když se na scéně poprvé objeví „pan Rybář“ s hákem v ruce, nostalgie doslova stříká ze všech stran. A film to ví. Přihazuje pomrknutí, drobné reference i návraty postav, které potěší pamětníky bez toho, aby působily nuceně. Jasně, není to Vřískot a jeho hra s pravidly, ale tady se aspoň nikdo nesnaží o něco, čím to nikdy nebylo. Vrah je tentokrát o chlup brutálnější, ale pořád to není úplné maso. Přesto potěší pár záběrů na zohavená těla, které vytáhnou slasherový úsměv každému fanouškovi.

Bodycount roste a tempo se celkem drží a i když finále přichází pozdě a bez správné intenzity. Showdown působí, jako kdyby si zrovna všichni odskočili na zmrzlinu. Bez adrenalinu, bez výbušnosti. A co víc, vrah je odhalen až příliš čitelně. Jestli máte mozek lehce vystrčený z krabice, dojde vám to už po druhé vraždě. Naštěstí souboje s pláštěnkovým kamarádem jsou napínavé a několikrát to hezky zadrnčí na nervy. Na konci zůstává otázka. Je to dobrý film? Ne tak docela. Ale je to fajn slasher, který ví, co chce být a nebojí se tím být. Po zklamání z Frenda i Ulice strachu jsem rád, že jsem si tenhle výlet zpět do Southportu lehce užil. Ne, není to pecka roku, ale pro fanoušky žánru to bude příjemná, krvavá jízda se správnou dávkou nostalgie. A pokud teaser po titulcích nelže, dvojka už je na háčku a já budu u toho.

Hodnocení: 6/10

Tajemství Loňského léta
Zdroj: Sony Pictures Releasing

Martina Ignásová

Velmi milé překvapení. Je to průměrnej slasher, to ne že ne, ale má to duši i srdíčko (když už ne dost krve). Dokonce jsem se přistihla u toho, že některým postavám fandím, aby přežily. A některým naopak hodně fandím, aby umřely.

Hudební výběr je super, postavy jsou sice stereotypní, ale mají přesah a dokážou překvapit. Nic přelomového to není a runtime je zbytečně dlouhej, but I got hooked.

Hodnocení: 6/10

Toto byly naše dojmy z návratu Tajemství loňského léta. Jste také milovníci klasických slasherů? Dáte filmu šanci?

Zdroj titulního obrázku: Sony Pictures releasing

-REKLAMA-

Sorry, Baby – Nejlepší debut roku? (Recenze)

0
Sorry, Baby
Zdroj: A24

Agnes (Eva Victor) se během studia na vysoké stalo něco hrozného, ale život jde dál. Aspoň pro svět kolem. Naštěstí je tu drzá kamarádka Lydia (Naomi Ackie), která se nikdy neváhá Agnes zastat, neohrabaný, ale citlivý soused Gavin (John Carroll Lynch) a jedno nic netušící kotě. Vtipný a upřímný film o tom, že opravdové přátelství pomáhá hojit i ty nejhorší rány…

TENTO TEXT OBSAHUJE POTENCIONÁLNÍ SPOILERY!!!!

Režijní a scenáristický debut herečky Evy Victor vynesl původem francouzské herečce na letošním Filmovém festivalu Sundance cenu za nejlepší scénář, už na samém počátku letošního roku se tak na Sundance objevil film, který byl už tehdy označován za jeden z nejlepších filmů roku a především jeden z nejlepších debutů letošního roku. Film na sebe zároveň dokázal upoutat pozornost díky faktu, že se má jednat o komediální drama o vyrovnávání se se znásilněním. Komplikované drama, které si žádá citlivý přístup. Ještě štěstí, že s takovým filmem přišel právě někdo jako Eva Victor.

Sorry, Baby – Upřímný, zábavný a především dojemný film

Sorry, Baby
Zdroj: A24

Synopse nelže, Sorry, Baby je upřímný film, dokáže být také zábavný. Především je to ovšem film dojemný. Film nepostrádá nutnou empatii, pojednává totiž o hlavní hrdince Agnes, která byla znásilněna, znásilnění na ní poté pochopitelně zanechalo nemalé následky. Přesto se Agnes snaží traumatizující události čelit s humorem, jedná se o postavu, ve které se najde každý, kdo se někdy pokoušel uchovávat své trauma v soukromí a neventilovat ho na veřejnosti. Život pokračuje dál, je na každém, jak se se svým traumatem vyrovná a zda dokáže vkročit do své budoucnosti s hlavou vztyčenou. A i když se někdy zjeví někdo, kdo dokáže člověku v životě řádně ublížit, neznamená to, že by tím člověk rázem musel přijít o všechny dobré lidi, kteří nadále mohou být součástí jeho života.

Jedná se o film, který může mít potencionálně terapeutické účinky. Je to především film o vyrovnávání se s traumatem, postava Agnes se může ihned stát vzorem pro spousty lidí, kteří si prošli podobnou situací a návrat k normálnímu životu pro ně není snadný. V tomto filmu tkví neskutečná síla a výpovědní hodnota, jedná se o úkaz toho, že je Viktor neskutečný talent, která realizovala přesně ten typ malého a přesto velkého filmu. A takového filmu, který aspiruje na budoucí klasiku. Ano!

Eva Victor je skvělá herečka i vypravěčka

Sorry, Baby
Zdroj: A24

Eva Victor je skvělá vypravěčka, která k tématu přistupuje citlivě, přesto nosně. Zkušená stand-up komička dokáže překvapit tím, jak je výtečná i ve vážné herecké poloze, navíc dokáže uspokojit všechny diváky, kteří mají slabost pro formy suchého humoru. Když se navíc může zdát, že bude film čistě o vyrovnávání se s daným traumatem a nenabídne nic navíc, je to krátkozraké. Formou vyprávění, vývojem událostí i prací s postavami je Sorry, Baby jedním překvápkem za druhým, o to uspokojivější je se za něj do pochodu více ponořit. Jeden z těch příběhů, do kterého je snadné se instantně ponořit, následně jen vyčkávat, jak šikovně bude Viktor postupovat.  Rázem se ze Sorry, Baby stává jedním z těch filmů, který se možná neoznamuje roky dopředu a neobjevuje se na pravidelných seznamech nejočekávanějších filmů, o to větší radost je taková překvápka někdy v daném roce dostat.

Už v samotném traileru se objevuje citát z recenze od webu The Playlist, která Sorry, Baby označuje za film, který svět potřebuje, s názorem poté nejde nesouhlasit. Bylo by krátkozraké označit to za pouhý film o MeToo, přeci jen ovšem pojednává o citlivém tématu, které čerpá ze skutečných událostí, především z případů, které jsou často zahrabané pod koberec. Victor dokáže k tématu přistupovat i proto, že je sama žena, dokáže se díky tomu vžít do podobné situace, ve které se její Agnes ocitla. Součástí příběhu jsou poté samozřejmě muži, kteří nejsou schopní se do její situace vžít, nutně se ovšem do její situace nemusí žít hned každá žena. Sorry, Baby tak rozhodně není filmem o misandrii, především díky postavám Lucase Hedgese (Gavin) a Johna Carrolla Lynche (Pete), stejně tak by bylo hloupé označit Sorry, Baby za film feministický.

Eva Victor aspiruje na filmařský objev roku

Sorry, Baby
Zdroj: A24

Eva Victor nejspíše skutečně bude filmařským objevem roku, režisérka a scenáristka, o které ještě bude slyšet. Už jen díky faktu, jak svým způsobem provokativně dokáže přistupovat k takovému tématu. Je to film, který má své osobité kouzlo, funguje v něm i ne tak úplně lineární vyprávění, které nepůsobí, že bylo zvoleno čistě na efekt. Victor sympaticky kritizuje nedostatky systému, který nezvládá k sexuálním napadením úplně vhodně přistupovat, svou smyslnou úlohu přeci jen nakonec sehraje i kotě, které se je s filmem spojováno od první fotky uvedené v rámci Sundance.

Vyprávění rozdělené do pěti nechronologických kapitol postupně poukazuje na nové vrstvy příběhu, kromě Victor je tu především skvělá Naomi Ackie jako její nejlepší kamarádka Lydia, které má s Victor skvělou chemii a jejich kamarádství působí autenticky, Lydia se ihned projeví jako kamarádka, za kterou by ostatní zabíjeli. Victor přitom umí vyprávět i obrazem a jistá gesta řeknou víc, než by řekla lecjaká dialogová výměna. V této černé dramedii funguje velmi specifická atmosféra, především sleduje ženskou hrdinku, které je snadné dostat se pod kůži, soucítit s ní, především jí fandit. A John Carroll Lynch tu ve své menší roli opět dostává šanci předvést, jak nedoceněným hercem je.

Svět potřebuje tvůrkyně jako Eva Victor

Sorry, Baby
Zdroj: A24

Je to film, který prezentuje pohled na vnitřní svět žen, přitom dostatečně přístupně i pro mužské diváky. Označit Sorry, Baby za takzvaný „chick flick“  by bylo hloupé, především i proto, že Victor ukazuje, jak výtečně jde kombinovat humor s melancholií, Sorry, Baby je navíc příkladem malého filmu, který má obří přesah a díky tomu má šanci rezonovat. Je to sice komorní film, který se uvedení dočkal na festivalu zaměřeného na nezávislou filmovou tvorbu, neznamená to ovšem, že by svým poselstvím a vypravěčskými schopnosti nebyl filmem velikým. Je minimálně zajímavější nežli Nadějná mladá žena pracující s velmi podobným tématem. Minimálně cena za scénář na zmíněném festivalu Sundance šla na to správné místo.

Agnes se může stát tak sympatickou hrdinou, že s ní divák může chtít strávit ještě více času a případně sledovat, jak dalšími roky dostává ještě pevnější půdu pod nohama. Zároveň se nedá říct, že by příběh neopouštěl Agnes v tom nejsmyslnějším momentu. Je to film, který deprese více a více pročišťuje, málokterý tvůrce za dlouhou dobu poté dokáže tak balancovat mezi komedií a dramatem, výhodu má Victor samozřejmě v tom, že jde o zkušenou komičku, to, že je člověk komikem, ovšem neznamená, že se neumí vyjádřit k palčivějším tématům. Eva Victor je potencionální objev roku, minimálně o ní ještě určitě bude slyšet. A tato zřejmě velmi sofistikovaná tvůrkyně tak dostane jistě šanci se v budoucích letech ještě šanci vyjadřovat se ke komplexním tématům, snad opět v minimálně podobně specifické formě.

Sorry, Baby závěrem

Sorry, Baby není pouze filmem o traumatu a jeho překonávání, ale především dojemným a upřímným příběhem, který dokáže spojit humor s vážností a nabídnout naději na lepší zítřky i těm, kdo si procházejí těžkými životními situacemi. Dojmy ze Sundance nelhaly, Eva Victor je režijním a scénáristickým debutem objevem, která dokáže balancovat mezi humorem a dramatem, aspiruje na potencionální objev roku. Především i proto, že její režijní a scenáristická prvotina může být ideálním terapeutickým filmem a skutečně být velmi inspirativní podívanou. Eva Victor se nebojí vyjadřovat k důležitým tématům, především ve velmi odvážné formě. Výsledkem je sám o sobě dost pravděpodobně jeden z nejzajímavějších filmů letošního roku…

Verdikt: 9 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: A24
-REKLAMA-

Ode zdi ke zdi: Trochu jiné krysy ve zdech (Recenze)

0
Ode zdi ke zdi
Zdroj: Netflix

Na Netflix dorazil nový film, který vám možná zamotá hlavu tím, že jí vlastně nezamotává. Je to málo odvážné? Nebo až moc na jistotu? Víc v recenzi filmu Ode zdi ke zdi.

O čem je film Ode zdi ke zdi?

Pokud pořád jenom pracujete a časem zjistíte, že to bylo úplně k ničemu, může se snadno stát, že těch čísel na vás už bude trochu moc. A těch vašich 84 m² začne být přítěž nejen emoční, ale taky finanční. A ty sousedi! Pořád dělají bordel! A svádí to na vás! To by z toho jednomu začalo snad i hrabat. Nebo je to trochu jinak a každý z těch metrů je o dost dražší? Navíc když postupem času začnete přicházet o mnohem víc věcí. Přesně to je případ U Sunga. Protože to, že zůstal v dluzích poté, co konečně zvládnul koupit byt, aby ho hned na to opustila snoubenka, najendou působí jako nic, oproti věcem, které se mu dějí dál. Tedy dějí, ony se už jenom rozpadají. Takže ano, když jsi na tom špatně, neboj, může být ještě hůř. A tady vážně bude.

Ode zdi ke zdi
Zdroj: Netflix

Co se skrývá ve zdech doopravdy?

Největší chybou je film brát jako možného hororového kandidáta, protože Kim Tae Joon se drží hodně podobného postupu jako ve svém prvním filmu Odemčená identita. Kritika společnosti zabalená do něčeho, co je ze začátku nečitelné, aby si mezitím mohl rozdat karty, jak je pro svůj příběh potřebuje, aby v druhé polovině, kdy už začíná být jasné, co se tady děje, mohl vše v klidu dohrát. Možná podle až moc nevybočujích pravidel; možná s nijak zvlášť překvapivým koncem. Ale i tak jasně vyřčenou pointou, která není děsivá, jenom je děsivě reálná. A celou dobu to dělá naprosto dokonale. Od naštvaného začátku, po zmatený střed, do zakončení s uvědoměním si, co se děje doopravdy a jestli má jeden člověk vůbec dost sil a možností něco udělat. Tedy, pokud vyvázne živý.

Drsné napětí od začátku až do konce…

První polovina filmu je skvělá. V době jejího trvání všechno na svých bedrech táhne Kang Ha Neul. Opravdu to s ním budete prožívat, protože si projde opravdu všemi emocemi. Všichni ostatní, kteří postupně třesou U Sungem a jeho světem mu dávají totiž pořádně zabrat. Až vás to nutí se zeptat: „Byla by to prohra, kdybych to vzdal a prostě raději nezešílel?“. Určitě by kolem toho bylo o dost míň problémů. Aby jste si potom nepovzdechly, jestli na tom i tak nebyl U Sung lépe, dokud si nepořídil nového kamaráda souseda. Sice by film nebyl taková zábava (a to doslova, jsou zde i ty klasické „stydím se, že se směju“ momenty, bez kterých by to prostě nemohlo fungovat), kdyby to bylo až tak jednoduché. Ale co by divák neudělal pro dobře napsané podstavy a scény, na které kouká ve filmu, který celou svou stopáž dokonale šlape.

Stojí film Ode zdi ke zdi za vaší pozornost?

Ode zdi ke zdi je možná až moc velká sázka na jistotu ohledně postupu vyprávění, ale zpracovává témata, která nejsou úplně lehká, a dost škodí společnosti obecně. Pokud tedy nebudete čekat horor (už úvodní minuty dostatečně naznačí, kam vítr fouká), tak budete spokojení s tím, co jste dostali.

Hodnocení: 9/10

Pokud si budete chtít přečíst další recenze, najdete je na našich stránkách.

Zdroj titulního obrázku: Netflix

-REKLAMA-

Duchoň – Biopic slavného slovenského zpěváka (Recenze)

0
Duchoň
Zdroj: Continental Film

Byl největším talentem své generace. Příběh muže, který žil až příliš intenzivně. Filmový příběh Karola Duchoně (Vladislav Plevčík) začíná během natáčení silvestrovského pořadu v televizi v roce 1984 a muži, kterému ještě nedávno ležel u nohou svět, proběhne během jedné noci před očima doslova celý život. Vidíme, jak chlapec z venkovské kapely dostal příležitost hrát v klubech na západě a také to, jak se po návratu díky jediné písničce stal ze dne na den skutečnou dobovou pop ikonou. Psali pro něj nejrenomovanější hudební skladatelé a textaři na Slovensku, získával ceny na nejvýznamnějších soutěžích a přijížděly mnohé zahraniční turné. Obrovský úspěch však začíná probouzet i jeho vnitřní démony…

Slovenský Tom Jones či slovenský Karel Gott. Slovenský zpěvák Karol Duchoň měl spousty přezdívek, jako mnoho komplikovaných umělců poté svět opustil předčasně, konkrétně v roce 1985 ve věku 35 let. Přičemž to neznamená, že by i za svůj relativně krátký čas na světě nebyl jeho příběh snadno zpracovatelný do nějaké hrané tvorby. Už v březnu 2019 uvedla dvojice Jiří Havelka a Róbert Mankovecký divadelní hru Zem pamätá, i za scénářem filmu Duchoň poté stojí opět Havelka a Mankovecký. Režie filmu se poté chopil Peter Bebjak, velmi produktivní režisér seriálů jako Devadesátky nebo Matematika zločinu, podobně produktivní se ovšem Bebjak stává i v rámci realizace celovečerních filmů. Zrovna Karol Duchoň se ovšem rychle projeví jako materiál, kterému by dost možná spíše slušel seriálový formát.

Duchoň má krásný vizuál, co jiného ovšem nabízí?

Duchoň
Zdroj: Continental Film

Duchoň začíná v roce 1984, v roce, kdy už je Duchoň víceméně vyhořelá hvězda. Od počátku film sází na retrospektivní vyprávění, kdy se občas vrátí do roku 1984, především se ovšem v rychlosti snaží ukázat Duchoňovo dětství, dospívání, postupný kariérní vývoj.  Hrubiánský otec v podání Gregora Hološky, po kterém Duchoň zdědí slabost pro alkohol,  upřednostnění hudební kariéry před studii, setkání s první manželkou (druhé Duchoňovo manželství, které bylo uzavřeno 8 měsíců před jeho smrtí, není v rámci filmu vůbec adresováno), postupně i úkaz toho, jak se z Duchoně stává známější hvězda. Občas přitom samozřejmě dojde i k nějaké rekonstrukci skutečných televizních záznamů.

Duchoň se odehrává především v 70. a 80. letech, kdy přeskoky mezi oběma dekádami jasně ukazují paralely mezi Duchoněm v 70. letech a Duchoněm v 80. letech, především ovšem poukázání na to, jak Duchoň sám spěje ke svému úpadku. Občas se nelichotivě vyjádří ke komunistům, pořád ovšem musí stáhnout ocas. Zřejmě se navíc moc nezajímá o svět kolem sebe (před tím, než je upozorněn na Chartu o ní nemá žádné povědomí), film to celé prezentuje tak, že když se už Duchoň k něčemu (v kontextu komunistické ideologie) nevhodně vyjádří, je to spíše omylem nežli vyloženě provokativně. Duchoň je sice hlavní postava, o to překvapivější ovšem je, že se toho o něm člověk moc nedozví. Má sklony k alkoholismu, postupně také k hazardu, nenechává si poradit, sám říká, že zazpívá vše, co mu někdo jiný složí.

Kdo to podle filmu Duchoň vlastně byl Karol Duchoň? Těžko říct

Duchoň
Zdroj: Continental FIlm

Byl to talentovaný zpěvák, který neměl kontrolu nad sebou samotným. 99 minut dlouhý film toho chce říct hrozně moc, není na to úplně čas. Platí to ohledně linky s Duchoňovi rodiči, v podstatě i o jeho komplikovanějším vztahu s 1. manželkou. Moc přitom tak nezáleží, že se na (vhodně obsazeném) Vladislavu Plevčíkovi maskéři vyřádili a on díky tomu vypadá jako Duchoň i v momentech, kdy mu už zdraví dvakrát nesloužilo a k idolovi dívčích srdcí měl již dávno daleko. Celé to působí jakoby někdo musel za každou cenu v rámci 100 minut odvyprávět příběh Duchoně v kostce. Občas mu přitom vypadnou nějaké důležitější části, občas se naopak příliš rýpe ve zbytečných pasážích, které film ani nutně nepotřebuje. Platí to mimo jiné i o Karlu Gottovi v podání Vojtěcha Kotka. Naprosto skvělá castingová volba, kdyby ovšem scény s Gottovým Kotkem náhodou skončily na podlaze střižny, vlastně by se nic nestalo.

V roce 2021 byl ve filmu Zátopek od režiséra Davida Ondříčka  vztah Emila Zátopka ke komunismu a komunistickému režimu vykreslen poměrně opatrně a spíše neutrálně až smířlivě, Zátopek byl v ní byl hlavně člověkem, který byl omezen totalitním režimem. Ještě opatrněji je poté vykresleno v rámci Duchoně. Slovenský Gott se občas dopustí komentáře ve smyslu, že je rád, že nedopadl jako Marta Kubišová, přeci jen je ve filmu zobrazená jeho zřejmá ambice emigrovat. Duchoň by v tomto ohledu zřejmě rád vypovídal o životě v režimu, překáží mu v tom ovšem i lineární forma. Přitom ne v tom smyslu, že by bylo těžké se v ní orientovat, spíše v tom, že Duchoň svým vyprávěním někdy působí vyloženě nesoustředěně. Ano, hezky to vypadá a hezky to kvapí dopředu, zrovna v tomto případě se ovšem ukazuje, že by stálo za to si u příběhu Duchoně dát na čas.

Krásně natočený film

Duchoň
Zdroj: Continental Film

Je to určitě minimálně krásně natočené. Už od první scény z roku 1984 se podaří věrohodně vykreslit dobovou atmosféru, funguje to poté i při skocích do minulých let, které vedly k pádu titulního zpěváka na dno. Bebjak dokáže vykreslit specifické kouzlo 70. a 80. let, především v rámci kulturního průmyslu. Dobový biopic je natočen moderně a navíc takovým vizuálním způsobem, kdy je snadné věřit, že by se Baz Luhrmann při jeho sledování minimálně přihlouple usmíval při škrábání svojí brady. I když je tak třeba z dramaturgického hlediska tečka za vyprávěním filmu diskutabilní, působivě zrealizovaná hudební scéna má nejspíše především symbolizovat to, že se Duchoň stal skrze jeho písně nesmrtelný a jeho odkaz žije dál. Je jen smutné, že emoce dokáže film dolovat pouze skrze vizuální formu, nikoliv v rámci vyprávění ústředního příběhu.

Duchoň většinu času vlastně působí jako videoklip, kdy se i zajímavým vizuálním způsobem zpracovává Duchoňovo vystupování po světě. Přesně tyto momenty dokážou vyvolávat pocit, že nad audiovizuálním vyprávěním někdo přemýšlel, byť to spíše nakonec působí jako forma audiovizuálního vyblbnutí se. Duchoň v podstatě působí jako energická estráda, kdyby se v rámci televizní estrády někdo pokusil vyprávět audiovizuální příběh. Jisté je, že film jako Duchoň se nevidí každý den. Minimálně v rámci české/slovenské tvorby.

Rukáv plný nápadů, který přesto nestačí

Duchoň
Zdroj: Continental Film

Peter Bebjak potvrdil, že je velmi šikovný tvůrce, který se nebojí využít rukáv plný audiovizuálních nápadů. Film díky ním působí výpravně, většinu času velmi kreativně, samotná stylizace do 70./80. let působí přesvědčivě. Škoda, že v rámci biopicu Duchoň působí spíše povrchně. Dává naprostý smysl, že na film Duchoň bude slyšet hlavně na Slovensku, největší cílovkou jsou poté tak nějak automaticky jeho fanoušci, kteří ho zažili ještě za jeho života. Pokud ovšem náhodou k filmu Duchoň někdo přijde jako slepý k houslím, bude nejspíše o Duchoňovi vědět pouze o ždibec informací více nežli před projekcí filmu.

Ano, film obsahuje jeho výhru Bratislavské lyry či vystoupení v Cannes, tím to ovšem jaksi hasne. Duchoň by zřejmě rád měl blízko k moderním hudebním biopicům ze zahraničí, ty se ovšem většinou skutečně nebojí jít hlavním postavám pod kůži a představit je divákům v dobrém i špatném světle. Duchoň smrdí opatrností a díky tomu také snadno působí neupřímně.

O to více to zamrzí přesně díky těm momentům, které Duchoně vykreslují jako krapet komplikovanější osobnost. Ve vztahu k manželce, kolegům z oboru, občas i přátelům. Když se náhle objeví epizodka o tom, jak Duchoň chvíli uvažoval o emigraci po vzoru Waldemara Matušky, dle očekávání tato epizodka vyšumí přesně tak rychle jako většina ostatních epizodek tohoto filmu. Film nakonec zobrazí to, jak je Duchoň důrazně varován, aby již nepopíjel, Duchoň si přesto pořád jede (respektive pije) svoje.  Není náhodou, že se mu osudnou stala cirhóza jater, i ten alkoholismus ovšem ve filmu hraje úlohu typu „chlastá… protože prostě chlastá“. 

V Duchoňovi je toho tolik… až vlastně není

Duchoň
Zdroj: Continental Film

Snadno by se mohlo zdát, že byť byl možná život Karla Duchoně na první pohled zajímavý,  možná není úplně nejnosnější na vyprávění. A zrovna to je něco, nad čím se dá jistě diskutovat. Stačí se jenom podívat na to, kolik postav a motivů se v rámci Duchoně objeví. A kolik motivů vyšumí do prázdna, kolik postav je ve filmu jen tak mimochodem (moc zrovna nezáleží na tom, jak moc dobří herci je zrovna hrají). Duchoň si prostě plní svůj sen, sen o slávě se ovšem klasicky zvrtne, kdy následuje alkoholismus, hazard, strašáci bolševici, manželská krize, strasti s financemi, nakonec i kariérní úpadek a pozice vyhořelé hvězdy, která se už svým zevnějškem ani nehodí do televizní estrády. Ano, prakticky se na to celou dobu hezky kouká a je to minimálně film, o kterém se dá hodně přemýšlet. Přesto by ovšem potěšilo, kdyby měl film také „něco navíc“. 

Muselo to dát strašně moc práce a přitom se nehodí hned citovat Pelíšky. Těžko říct, zda by Duchoňovi více prospěla forma minisérie s alespoň šesti hodinovými epizodami, případně alespoň ujasnění toho, co pro tvůrce Duchoň představuje a koho příběh dle vlastního názoru vyprávějí. Bez toho je Duchoň pouze krásně natočený film, který zvládne výpravou, kostýmy i atmosférou evokovat období, ve kterém se odehrává, škoda jenom, že po celou dobu naznačuje, že by mohl příběh vyprávět zajímavěji.  Především i množstvím toho, o čem by zřejmě chtěl (a především mohl) vyprávět.

Duchoň závěrem

Mohl to být zajímavý film o umělci přežívajícím v totalitním režimu. Mohl to být film o umělci, kterému ani sláva nevykoupila jeho nepříliš pozitivní dětství. A nebo film o umělci, který si začíná uvědomovat, že je jeho 15 minut slávy pryč, přičemž právě ty propil a prohazardoval. Duchoň chce být film o zajímavém umělci, jeho obsah se ovšem rozpadá. Je přitom těžké označit Duchoně za prázdné nic, protože jde pořád o film s působivým audiovizuálním zpracováním a Duchoň je minimálně ten typ filmu, který může být zajímavé analyzovat po stránce jeho obsahu. Tečka tohoto filmu má sice vypovídat o tom, že je Duchoň odkazem svých písní nesmrtelný, bylo by ovšem fajn, aby sami tvůrci objasnili, čím byl Duchoň tak výjimečný, aby jeho odkaz přežil i 4 dekády po jeho úmrtí. Škoda, že to spíše vypadá, že v osobnosti Duchoně nemají sami tvůrci úplně jasno…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Continental Film
-REKLAMA-

Živel – Kriminálka z prostředí národního parku (Recenze)

0
Živel
Zdroj: Netflix

Vyšetřování smrti neznámé ženy (Ezra Franky) zavede detektiva Kylea Turnera (Eric Bana) do Yosemitského národního parku, kde široko daleko platí jenom zákony divočiny…

Scenárista Mark L. Smith již na začátku roku pro Netflix uvedl seriál Kdysi dávno v Americe, uvedení se na Netflixu tento rok dočkal ještě druhý jím vytvořený seriál. Živel se sice odehrává v současnosti, prostředí Yosemitského národního parku přeci jen alespoň částečně evokuje moderní western. Samotná synopse nicméně uvádí, že v tomto prostředí platí pouze zákony divočiny, vlastně to poté začíná působit, že se Mark L. Smith může pro Netflix stát tím, co je pro Paramount+ (SkyShowtime) Taylor Sheridan, tvůrce seriálů jako Yellowstone či Starosta Kingstownu.

Živel je minisérie, která má 6 epizod, točí se kolem záhadné smrti neznámé ženy. A detektiv Kyle Turner musí nejen vyšetři tento případ, ale zároveň se vypořádat s osobními traumaty. Jistě, zní to jako poměrně ohraný koncept, ve kterém se mísí vyšetřování s osobními problémy ústředních postav, důležité ovšem je, že si Živel nikdy nehraje na to, že by snad objevoval nejsvěžejší koncept na světě. Je to taková ta jistota, která bude evokovat nejrůznější seriály, přesto to bude stačit, aby se dost předplatitelů Netflixu mrknulo alespoň na jeden díl.  A pak už to bude čistě o tom, jak moc je první epizoda naláká na zbytek.

Živel – Kriminálka z krásného prostředí

Živel
Zdroj: Netflix

Z vrcholu hory El Capitan spadne neznámá žena, nesrovnalosti v důkazech poté jasně naznačí, že nešlo o náhodu. A že smrt neznámé ani nejde připsat na účet nějaké zvěři. Detektiv Turner začne pracovat s novou strážkyní parku Vasquezovou v podání Lily Santiago, dle očekávání se poté vyšetřování zkomplikuje, odhalí nové vrstvy celého případu, nakonec se poté ukáže, že tu možná nejde jen o vraždu. Evokuje to spousta již existujících seriálů. Svěží je alespoň to zmíněné prostředí.

Živel neobjevuje Ameriku, odehrává se ovšem alespoň v krásném prostředí. Nenatáčelo se sice ve skutečném Yosemitském národním parku, příroda Vancouveru je nicméně pěkná, rozlohou a návštěvností má poté park blízko k velkoměstu, takže i když se svým způsobem jedná o ohraný koncept, seriál nabízí alespoň menší osvěžení. Kanadská příroda tak v roli Yosemitského národního parku dostává svou chvilku slávy, především její majestátní hory.

Eric Bana dokazuje, že je nedoceněným hercem

Živel
Zdroj: Netflix

Eric Bana opět dostává roli, ve které má šanci předvést, že je velmi nedoceněný herec. Hulk z roku 2003 mu teoreticky mohl otevřít dveře mezi největší hvězdy Hollywoodu, vize Anga Lee ovšem byla na svou dobu (2003) příliš progresivní. Bana se tak sice objevil v menších či větších rolích Černém jestřábu sestřelen, Troji či prvním Star Treku J. J. Abramse (ve kterém ho možná mnozí ani nepoznají), přesto se jedná o herce, který by si zasloužil víc. A Živel to dokazuje. Bana tu hraje detektiva, který se musí vyrovnávat s traumatem z minulosti, alkoholismem a osamělostí, Banův výkon poté působí intenzivně. Australský herec má nadále neskutečné charisma a vyšetřování po celou dobu 6 epizod dokáže být dostatečně zajímavé i díky jeho výkonu.

Živel se samozřejmě občas vydává cestou klišé, navíc tak nějak hrozí, že lidé s minimální funkční dedukcí předpoví vývoj událostí a především výsledek velmi snadno. 6 epizod je i díky tomu akorát, protože se nikdy vyloženě seriál netáhne a nemá tak úplně čas přešlapovat na místě. Seriál má tempo, nemá zbytečné podzápletky, které jen zbytečně mají natahovat děj, kromě Bany navíc ve svých rolích fungují i Sam Neill v mentorské úloze Paula Soustera, Santiago či Rosemarie DeWitt, která hraje Turnerovu bývalou manželku Jill, která se stejně jako Turner musí vyrovnávat se ztrátou jejich syna Caleba. Své si tu poté odehraje také Wilson Bethel v roli zvěřního strážce Shanea.

Fajn letní kriminální výplach

Živel
Zdroj: Netflix

Uvedení v létě dává smysl, šest epizod navíc snadno svádí k tomu, že jde seriál zhlédnout téměř v kuse, maximálně za pár dní. Ano, kdyby někdo přemýšlel, dost možná by celou zápletku Živlu dokázal rozmělnit do podoby celovečerního filmu. Formát 6 epizod ovšem nabízí možnost se tak nějak více dostat hlavní postavě Turnera pod kůži, v tomhle příběhu je přeci jen snadné nalézt jistou formu honu za vykoupením, na první pohled arogantní detektiv se nakonec dokáže vykreslit jako sympatický dobrák, který má jen problém se svými démony. I to mu ovšem nebrání v honbě za spravedlností a konfrontování vlastních slabostí.

Nejde o kdovíjak revoluční kriminálku, svěžest jí dodává maximálně zmíněné neokoukané prostředí. Za klišé se seriál zřejmě nestydí, dvojice Turner-Vasquez se například doplňuje jako průměrná dvojice z buddy filmů. Doplnění kontextu vyprávění dopomáhají flashbacky, které postupně odhalují více o z počátku neznámé oběti, nikdy to přitom není vyloženě nejchytřejší, zároveň ovšem nejhloupější. Ve finále do sebe poté vše tak nějak zapadne, byť se seriál zřejmě bojí krapet zajímavějších prvků zápletky, kterých se během šesti epizod pouze dotkne. Na druhou stranu jde ovšem argumentovat, že se seriál pouze snaží zbytečně neodvádět cestu od toho, o čem je seriál v první řadě. Vyšetřování vraždy v divočině, která se proplétá s traumatem hlavní postavy.  Přes svou nevýraznou originalitu v oblasti zápletky nelze Živlu upřít, že ví přesně, čím chce být – a to je možná jeho největší plus.

Živel závěrem

Živel není seriál, který by přepisoval žánrová pravidla nebo přinášel zcela nový pohled na kriminální vyprávění, má ovšem silnou atmosféru, výborný herecký výkon Erica Bany, jeho netradiční prostředí navíc má své kouzlo. V kombinaci s přehledným tempem vyprávění, absencí zbytečných odboček a ideálním formátem 6 epizod se jedná o ideální letní seriál, který si diváka nezíská originalitou, přesto mu nejspíše bude stačit v případě, že má pro přesně tento typ seriálu slabost. I když se navíc seriál nenatáčel ve skutečném Yosemitském národním parku, kanadská příroda v něm vypadá moc pěkně…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-