Herní série Silent Hill v poslední době zažívá parádní vzestup. V roce 2024 vyšel skvělý remake Silent Hill 2 od Bloober Teamu, a v loňském roce dorazil Silent Hill f z Japonského prostředí od NeoBards Entertainment. Nový titul s názvem Silent Hill: Townfall je podobně jako Japonská verze z jiných končin. Tentokrát se série podívá do Skotska. Pojďme se podívat, co nám odhalil první oznamovací trailer.
Konami, které vlastní herní značku Silent Hill se tentokrát ve spolupráci se studiem Screen Burn pokusí hráče potěšit dalším dílem. Nový díl se stejně jako Silent Hill f přesouvá z města Silent Hill a ocitneme se v odlehlém přímořském městečku St. Amelia ve Skotsku. Hlavní hrdina se jmenuje Simon Ordell, který se na ostrov vrací, aby „napravil věci“. Místo je správně, jak je zvykem u této série zahalené hustou mlhou.
A nevím jak vy, ale na mě působí tato hra se svojí lokací více jako to starý Silent Hill, než byl poslední Silent Hill f. Působí to dobře opuštěně, ale zároveň jsou na tomto místě zlé věci. Hra bude kombinovat plížení, průzkum okolí, souboje zblízka, střelné zbraně a důraz na příběhové rébusy. Silent Hill: Townfall má být dle slov tvůrců plnohodnotným dílem, který bude stavět na izolaci, melancholii a postupném odkrývání minulosti. Takže jako klasický příběh ze Silent Hill.
Důležitým prvkem v této hře bude si dobře promyslet, jestli hráč bude chtít bojovat s nepřáteli. Monstra totiž nemají být pouhými kulisami. Podle vývojářů budou hráče aktivně pronásledovat a reagovat na jeho chování. V ukázce jsme mohli vidět, že během hraní budeme moci vykukovat za rohy. O napětí nejspíše nebudeme ochuzeni. Monstra jinak působí docela podobně jako z druhého dílu, především jedna bytost vypadá jako Pyramid Head. Co určitě milovníky hororů potěší je to, že hra je prvního pohledu. Díky tomuto bude hororový zážitek mnohem výživnější.
No a co se týče jedné zajímavé mechaniky s rádiem, které budeme používat, tak bude zde velmi klíčové. Simon má u sebe zařízení zvané CRTV, kapesní televizi ladící nestabilní signály. Díky tomuto zařízení budeme schopní rozpoznat, co nebo kdo se nachází za zdmi, nebo přímo před vámi, zároveň díky tomuto zařízení budeme zachytávat skryté signály. Během akci State of Play byla odhalena jedna funkčnost, kterou budou moci hráči na PS5 zažít. Kroky nepřátel nebo napětí v temných prostorách ucítíte přímo v ovladači DualSense.
Zdroj: Konami
Producent Motoi Okamoto řekl: „Ačkoli se příběh a prostředí liší od Silent Hill 2 nebo Silent Hill f, hra si zachovává atmosféru značky, na kterou jsou hráči zvyklí. Bohatý příběh, náročné hádanky a momenty, kdy je třeba rychle přemýšlet při plížení, se spojují a vytvářejí skutečně mistrovský zážitek. Hra vyniká jako jedna z nejvíce estetických a propracovaných her série“.
Uvidíme, co si na nás studio Screen Burn připravilo. Datum vydání zatím hra nemá, ale je potvrzené, že se Silent Hill: Townfall dočkáme letos na PS5 a PC.
Za 14 dní vyjde jedna z nejočekávanějších her roku. Resident Evil Requiem se blíží a na akci State of Play od PlayStationu nám Capcom ukázal čtvrtý trailer. Bez delšího zdržování se jdeme blíže podívat a rozebrat nejnovější trailer, který nám odhalil nové věci z příběhu.
„6 přeživších z Raccoon City umřelo na stejnou věc“, takhle zní první slova v traileru od Leona. Tato ukázka nám potvrdla jednu zásadní věc u které byla otázka času, kdy přijde potvrzení, jelikož už jsme dostali pár náznaků v předchozích ukázkách. Leon je skutečně infikovaný a půjde mu zde o život víc než kdy jindy. V čase 0:47 přichází v traileru k jedné důležité informaci o tomto viru a příčině infekce, kdy vidíme soubor na počítači, jak si ho neznámá postava otevřela. V následujících řádcích se vám pokusím tuhle část přeložit:
Syndrom Raccoon City, klinicky známý jako syndrom nástupu T-viru, postihuje přeživší katastrofy z roku 1998. Vyvíjí se, když zbytkový T-virus v těle po delší době mutuje. Nemoc probíhá ve čtyřech fázích:
Fáze 0: Neaktivní – Virus zůstává v latentním stavu díky specifickým protilátkám, ale časem si vůči nim vyvine imunitu.
Fáze 1: Aktivace – Objevují se černé skvrny podobné modřinám, doprovázené celkovou malátností a kašlem.
Fáze 2: Vývoj – Černé skvrny se šíří po celém těle a vnitřních orgánech, což způsobuje necitlivost a v některých případech i hematemézu.
Fáze 3: Terminální – Znaky ztmavnou a pokrývají celé tělo, objevuje se intenzivní bolest, extrémní únava a nekontrolovatelné zvracení krve, smrt nastává do 1 až 2 hodin.
Jak můžeme vidět, tak tvůrci se vrací k původnímu dění do Raccoon City velmi zajímavým způsobem. Přeživší z této doby jsou infikovaní a po nějakém čase se začne tento syndrom projevovat. Z traileru je patrné, že Leon se nachází ve 2 fázi. Je jasné, že Leon se nejspíše dostane do 3 fáze v průběhu hry a je otázka, jak příběh s touto postavou skončí. Jelikož se děj vrací tam, kde to začalo, je proto snadné říct, že Leonova cesta tam, kde začala nejspíše i skončí. Ale nedělejme zatím ukvapené závěry.
Dále v traileru byla odhalena další postava, která se zde objeví. Žena, která komunikuje s Leonem je Sherry Birkin. Ta se objevila poprvé ve druhém dílu (společně s Leonem) a dle záběru, kde jsme ji mohli vidět s rukavicí na ruce je pravděpodobné, že si tímto i Sherry již také prochází. Sherry v traileru totiž řekne „Leone, dochází nám čas“. Je tedy otázka, která z dalších postav se ve hře objeví, a kdo jsou ti mrtví. Jedno je ale jisté. Jill Valentine to nebude. Ta si po kryogenezi v Resident Evil 5 vytvořila silné protilátky proti viru T a podařilo se jí ho zcela eliminovat.
Zdroj: Capcom
Trailer nám jinak odhaluje tajemný výzkum od Umbrelly, kde budou zapojeni děti a nejspíše si nejeden hráč musel vzpomenout na sedmý díl a postavu Evelin. Vypadá to, že v devátém dílu zjistíme, že v Raccoon City bylo nejspíše více tajných laborek. Uvidíme s čím hra překvapí. Například s tím, kdo je „master“ o němž se záporák Victor Gideon zmínil. Bude tady někdo mnohem větší a nebezpečnější? S největší pravděpodobností ano. Ukázka jinak končí ve zničeném Raccoon City, kdy Leon přijede do města a vstoupí do slavné policejní stanice R.P.D. Tady budou fanoušci zažívat velkou nostalgii. No, co více říct? Resident Evil Requiem působí opravdu parádním dojmem a je tady potenciál na další luxusní díl v této ikonické a legendární herní sérii.
P.S. Ještě jedna taková zajímavost. V čase 1:15 můžeme v traileru vidět benzínku z úvodu remaku druhého dílu. U benzínky lze zahlédnout Jeep, kterým Leon na začátku dvojky přijel.
HraResident Evil Requiem vyjde 27.2. 2026 na PC, PlayStation 5 a Xbox Series X/S a Nintendo Switch 2.
Přinášíme vám další recenzi redakce, tentokrát na nový horor Primát. Režisér Johannes Roberts, který má s žánrem své zkušenosti (47 metrů, Resident Evil: Raccoon City) natočil horor, kde šimpanz chytne vzteklinu a začne boj o život. Někteří z nás v redakci byli na film zvědaví. Bez delšího zdržování se tedy jdeme podívat, co na tuhle novinku říkají naši nadšenci do hororů. Povedlo se to nebo je to zklamání? Tohle je recenze redakce na film Primát.
Příběh filmu
Vysokoškolačka Lucy se vrací ze školy domů na prázdniny a bere s sebou partu přátel. Kdo by taky nechtěl jet do „vytuněné“ haciendy u moře, k jejímž rezidentům patří i roztomilý a přátelský šimpanz Ben. Ten se stal členem rodiny díky Lucyině zesnulé mamince, která ho v rámci své vědecké práce učila a naučila komunikovat s lidmi. Z ráje se ale může stát peklo lusknutím prstu. Stačí nešťastná shoda náhod, drobné poranění, infekce a mírumilovný lidoop se promění v nebezpečné monstrum. Jeho inteligence a fyzická síla ho přímo předurčují k tomu, aby si s vyděšenými lidskými obyvateli domu pohrával a zbavil se jich, jakmile ho přestanou bavit, bez ohledu na dosavadní dobré vztahy. (CinemArt)
Zdroj: Paramount Pictures
Antonín Matějíček
Animal horory a survivaly mám fakt rád, o to víc mě mrzí, v jak bídném stavu ten žánr poslední dobou je. Většinou dostáváme buď totální průměr, nebo vyložené bizáry. Takové Žraloky v Paříži budu mít jako nepříjemnou pachuť na jazyku ještě hodně dlouho. Naštěstí je tu Johannes Roberts. Jeho první 47 metrů patří k tomu lepšímu ve „žraločím“ subžánru a i jeho Strangers jsou mnohem stravitelnější než to, co se značkou momentálně provádí Renny Harlin. Teď Roberts vyměnil ploutve za opičí packy a výsledek mě docela potěšil. Příběh nemá cenu moc řešit. Klasický návrat domů, osobní traumátka a parta přátel podle žánrových archetypů. Hlavní hrdinka má ale doma šimpanze, co umí znakovat a když tenhle mazlíček dostane vzteklinu, začíná vybíjená, jaká tu dlouho nebyla.
Primát sice nesbírá body za originalitu nebo nějakou převratnou invenci, ale o to mu ani nejde. Body sbírá v tom, že se nebojí ukázat na kameru totálně destruktivní chování zvířete a následky na nebohých tělech teenagerů. Gore je v tomhle filmu velmi šťavnaté a milovníci jako já si přijdou na své, když dojde na trhání lidských končetin a podobné lahůdky. Kamera neuhýbá, což je jen dobře. Za mě by sice klidně mohli přitlačit a ukázat ještě víc (já vím, jsem v tomhle trochu magor), ale i tak práce s kamerou funguje skvěle. Díky ní je tam dost momentů, kdy se nebudete cítit úplně pohodlně, protože víte, že tam někde nad vámi visí ten chlupatý raubíř.
Největší pochvalu ale projekt sklízí za praktické efekty. Ať už jde o zmíněné gore, nebo fakt, že opičáka hrál chlápek v obleku. Žádné pitomé CGI se nekoná a snímku to neuvěřitelně přidává na autenticitě. Ve výsledku jde o velmi příjemné hororové překvapení, které je kraťoučké, dost brutální, sympaticky obsazené a nemá potřebu si hrát na něco, co není. Sice bych snesl ještě o level vyšší brutalitu, ale jinak jsem hodně spokojený. Pokud plánujete domů nějakou formu primáta, tenhle kousek by vás mohl teoreticky připravit na to, co všechno se může pokazit.
Johannes Roberts doručil přímočarou žánrovku, která sází na poctivé řemeslo místo digitálního balastu. Je to intenzivní, krvavá a v dobrém slova smyslu „staromilská“ jízda, která vás sice neoslní hloubkou scénáře, ale spolehlivě vás zneklidní každým záběrem na masku šimpanze a každým detailním záběrem na trhající se maso. Velmi solidní survival, který na nic nečeká a jde rovnou po krku.
Hodnocení: 8/10
Zdroj: Paramount Pictures
Marek Lízal
Nečekal bych, že to u filmu od režiséra Robertse řeknu, ale bavil jsem se. Víc, než jsem čekal. Primát je od začátku solidně natočená zábavná jednohubka, která ví, čím chce být a dělá to dobře. Jeden dům, pár postav a šimpanz se vzteklinou. Roberts od začátku nečeká a rychle nás seznámí s postavami, které mi přišli sympatický, jasně někdo se najde, kdo vás bude trošku štvát, ale není tady nikdo natolik rušivý, jak bych v takových filmech čekal.
Hlavní hrdinka je velmi sympatická a dokázal jsem ji fandit. Koho, ale musím zmínit je herec Troy Kotsur, který dostal Oscara za filmu V rytmu srdce. Kotsur je od narození neslyšící, a proto se mi velmi líbilo, že v pár scénách film tohle využije, ztlumí se zvuk okolí a stejně jako on nic neslyšíme. Divák si při jeho scénách k postavám díky znakové řeči a vztahům jaký ve filmu postavy mají si jeho dokážou lépe užít a přát jim, aby to pro ně dobře dopadlo. Ale je tady jeden šimpanz, který chytl vzteklinu a zábava brzo skončí.
Šimpanz Ben je hodně super. Je strašně skvělý, že filmaři vsadily na masku před digitálními efekty. Díky tomu Ben působí o to živěji, přesvědčivěji a hlavně děsivě. Člověk z něho má respekt a nechtěl by se s ním dostat do kontaktu. Film se toho v několika momentech nebojí a Ben tady utrhne někomu čelist, kůži z obličeje, rozbije šutrem hlavu, anebo někoho pořádně rozseká na maděru. Primát mě také překvapil v tom, jak se mu daří budovat napětí, které tady funguje a při některých částech filmu se stalo, že jsem byl do toho správně ponořen a bál jsem se odkud Ben vyskočí a někoho zabije.
Není to chytrý horor, nic přelomového, ale všechno co chce, tak dělá dobře a filmaři si na tom malém prostoru a s tou krátkou stopáží (kterou mega chválím) pohráli hezky a dopřáli minimálně mě zábavnou jednohubku na kterou se mi ani moc nadávat nechce. Oproti posledním dvěma hororům v kině Silent Hill: Noční můry (tohle byla katastrofa) a Ozvěně (průměr, který s odstupem času je v mých očích na tom trošku hůře), tak Primát vítězí.
Hodnocení: 7/10
Tohle byla recenze redakce na horor Primát. Doufáme, že se vám naše dojmy líbily a snad jste si udělali díky tomu obrázek, jestli dát filmu šanci nebo ne.
Příběh sleduje mladého kozla Willa, který má sen stát se profesionálním hráčem monsterballu, kontaktního a drsného sportu, kterému dominují ty nejrychlejší, nejagresivnější a nejsilnější zvířata světa. Will dostane jedinečnou šanci se stát profesionálním hráčem a dokázat, že i menší zvíře může překonat šampiony v tomto sportu…
Sony Pictures Animation ještě pár let zpět platilo v rámci animačních hollywoodských studií za otloukánka. Franšízy jako Lovecká sezóna či Hotel Transylvánie přeci jen při zpětném ohlédnutí zase tak velkou díru do světa neudělaly, byť třeba Divoké vlny nebo Zataženo, občas trakaře jde v jistých kruzích označit již za kultovní animované snímky. Vše nicméně změnil revoluční animák Spider-Man: Paralelní světy. Animovaná alternativa k aktuálním hraným Spider-Manům s Tomem Hollandem v hlavní roli vsadila na přelomovou animaci, kterou si následně studio Sony nechalo patentovat. Jedná se o mix 3D animace, 2D animace a ručních kreseb, které již navíc nepoužila jen příští rok završená trilogie Spider-Verse, ale také druhý Kocour v botách či poslední celovečerní animované Želvy Ninja.
Ani studio Sony ovšem nechce tuhle techniku používat pouze u animovaných Spider-Manů s Milesem Moralesem v hlavních rolích. Už pár let zpět došlo na realizaci animáku Rodina na baterky, který nicméně kvůli pandemii COVID skončil na Netflixu, kde by se měl do pár let dočkat také pokračování. Nejnovější animák z dílny studia Sony s touto specifickou technikou nicméně právě dorazil. Jmenuje se Nejlepší z nejlepších: GOAT a klidně by mohl být nepřiznaným sportovním spin-offem série Zootropolis. I tady se představuje svět antropomorfních zvířat, podobně jako jsou Zootropolis filmy variací na akční buddy komedie, je GOAT variací na sportovní filmy. Příběh vlastně nemůže být v rámci sportovního žánru banálnější a ohranější. Ale ta animace!
Nejlepší z nejlepších: GOAT – Revoluční animace se pořád nevyčerpala
Zdroj: Sony Pictures
Jistě, ta animace, která za 2 roky oslaví dekádu od svého debutu, mohla při svém uvedení brát sebevětší dech, a jako se vším bylo ovšem na místě se obávat, zda se tenhle styl animace časem nevyčerpá. Především i proto, že animáků spoléhajících na tento styl přibývá a přibývá. GOAT nicméně potvrzuje, že je na tyhle obavy pořád docela brzo.
Film režijní dvojice Tyree Dillihay a Adam Rosette (pro oba se jedná o celovečerní debut) se odehrává ve světě antropomorfních zvířat, kde existuje specifická verze basketbalu známá jako monsterball. Do velké míry je to jako klasický basketbal, jen ho hrají zvířata a v rámci týmů se nebere v potaz pohlaví. Podobně jako u basketbalu poté platí, že tento sport často hrají osoby s nějakými fyzickými predispozicemi, zvířata, která jsou v tomto světě považovaná alespoň za medium. Jenomže pak jsou tu i nějaké mini zvířata, která si chtějí splnit svůj sen – jako je hlavní hrdina kozel Will.
Klasický příběh o outsiderovi, který těží ze specifického prostředí
Zdroj: Sony Pictures
Will je fanda ústředního sportu už od dětství. A i když je to mladík, kterého trápí každodenní starosti jako problém vyjít s nájmem či práce, která ho ne tak úplně naplňuje, pořád se nevzdává svého snu. Když se tak naskytne příležitost stát se členem populárního týmu Trny v čele s jeho idolem, samicí černého pantera Jett, pro Willa se jedná o splněný sen. V týmu složeném z černého pantera, žirafy, pštrosa, nosorožce a varana je ovšem kozel přeci jen tak trochu páté kolo u vozu. Outsider si tak musí, jako v klasickém sportovním filmu, vydobýt respekt, musí dojít ke konfrontaci dvou generací zastupující jeden sport, stejně tak i k nějakému vývoji charakterů u ostatních spoluhráčů.
Po celou dobu platí, že by se skutečně mohlo jednat o námět pro sportovní film s lidským zastoupením. Nechybí ústřední rival, vlastnice týmu, která je tak trochu svině (doslova!), vývoj vztahu mezi mentorem a žákem, zároveň konfrontace s egem, lekce o důležitosti týmové spolupráce a další ty klasické lekce, které rozdávají sportovní filmy nejen z basketbalového prostředí. Výjimečnost tak tomuhle animáku skutečně dodává až svět, ve kterém se odehrává. A zmiňovaný specifický styl animace dokáže pracovat se specifickými pohyby zvířat, prostředími i hrstkou vizuálních nápadů. Je zajímavé, že na rozdíl od Spider-Verse a zmiňované Rodiny na baterky se na filmu vůbec neměli podílet Phil Lord a Chris Miller, přesto přístupem k humoru a dávkou vizuálních nápadů působí jako typická tvorba, pod kterou bývají tito dva tvůrci často podepsáni alespoň jako producenti (hnacím motorem zmiňované Spider-Verse trilogie jsou především Lord a Miller).
Sportovní film, který nutně nemusí být pro fandy sportu
Zdroj: Sony Pictures
Sympatický na tomto filmu může být fakt, že nemusí být úplně pro fanoušky sportu. A vzhledem k tomu, že se film netočí kolem basketbalu v pravém slova smyslu, vlastně ani moc nezáleží na tom, jak velký vztah má divák ke klasickému basketbalu. Ty nejkvalitnější sportovní filmy mají přesah daleko za hranicemi sportovního odvětví, poselství filmu GOAT poté za nimi končí, protože poselství o honbě za naplnění snu a důkazu toho, že nikdy není pozdě se změnit, se nutně nemusí točit kolem sportu. V ústředním týmu funguje vzájemná dynamika, každá z vedlejších postav poté dokáže zaujmout tím, že je specifická. Ať už druhem zvířete či vlastnostmi. Pštrosice Olivia je například poměrně depresivní, nosorožec Archie se snaží skloubit sportovní kariéru s výchovou dvou malých teroristek a varan Modo působí jako paranoidní schizofrenik.
V jádru je ovšem především vztah Willa a Jett. Jejich vztah připomíná dynamiku, jakou mají například Po a Shifu v první Kung Fu Pandě – Po (Will) je outsider, Shifu (Jett) ho podceňuje, protože kozel je v řadách profesionálního monsterballu podobně nepřirozený jako panda v oblasti kung fu. A přesto postupně dochází k odhalení, že má Will skutečně talent a může být z více důvodů chybějícím článkem, který tento tým tak moc potřeboval. Především i proto, že to vypadá, že by mohl zklidnit ego Jett, které chtě nechtě ovlivňuje výkony jejího týmu.
Film GOAT sice není GOAT, je nicméně velmi fajn
Zdroj: Sony Pictures
Svým názvem si tento animák skoro až říká o titul největšího animáku ze všech dob, na tak vysokou pozici to nicméně přesto stačit nebude. Na to GOAT až příliš sráží dolů zmiňovaný ohraný příběh a především fakt, že se na něm podepíše, že natáhnout tyhle příběhy na celovečerní délku je někdy skutečně těžké. Díky animované formě má nicméně tento animák výhodu v tom, že dokáže ústřední sport vykreslit vizuálně zajímavě, velkou výhrou tohohle animáku poté je, že má solidní tempo a sympaticky kvapí dopředu i v momentech, kdy dochází jen k čekání, až si film odbude další povinné klišé.
Na filmu je zábavná i expozice světa a hrstka vizuálních nápadů. K budování světa se tu přistupuje podobně jako u animáků od studia Pixar, stojí proto za to všímat si detailů, kterých je nicméně tolik, že je pravděpodobné, že i pozornějšímu divákovi pár vizuálních gagů uteče. Ve finále ovšem sejde na tom, že je to zábavný animák, který dokáže být dostatečně zajímavý i pro rodičovský doprovod, pokud právě on filmu dovolí, aby ho tak trochu vrátil do dětských let. Snadno se nicméně věří tomu, že pokud na tento film narazí nějaký dětský divák v ideální čas, dost možná by se pro něj mohlo jednoho dne jednat o instantní klasiku, která zvítězí i v boji se zuby času. Sympatických animovaných jednohubek není nikdy dost, je proto radost sledovat, že se mezi ně GOAT snadno zapíše.
Nejlepší z nejlepších: GOAT závěrem
Nejlepší z nejlepších: GOAT sice nepřináší příběh, který by ohromil originalitou, ale díky své vizuální stránce a animaci se stává filmem, který baví a dokáže snadno zaujmout diváky všech věkových kategorií. Dynamika postav, sympatický hlavní hrdina a poměrně propracovaný svět antropomorfních zvířat vytvářejí film, který přesahuje klasický sportovní žánr a dokáže zaujmout i ty, kteří nad sportem běžně mávají rukou. GOAT není nejlepší animák všech dob, ale jde o zábavný, vizuálně podmanivý a výrazný příspěvek do portfolia Sony Pictures Animation, který ukazuje, že jejich revoluční animace má stále co nabídnout. A do budoucna s ní rozhodně nemusí pracovat jen další filmy ze světa Spider-Verse…
——————————————————————————————————
PS: Český dabing je velmi kvalitní. Dá se z něj snadno odvodit, že se maximálně snaží pracovat s českou lokalizací, která jde naproti minimálně v rámci verbálního humoru a nápadů, jako je přejmenování některých postav dle jejich českých dabérů – Kohy (Jakub Kohák) a Novy (David Novotný). Zároveň by se mělo jednat o poslední dabing nedávno zesnulého herce Pavla Nečase, který ve filmu mluví opičího kouče Denise, ze kterého se vyklube jedna z nejzábavnějších postav filmu právě i díky zápalu, který byl Nečas schopný dát do dabingu. GOAT tak naznačuje, že nedávno zesnulý herec byl do jisté míry nedoceněným talentem českého znění.
Herečka Sydney Sweeney není jen hezká tvářička. V poslední době se snaží v některých projektech ukazovat, že v ní něco je. Například v loňským snímku Eden – Vítejte v ráji nám ukázala, že umí. Nyní k nám do kin 12.2. přichází její nejambicióznější snímek po herecké stránce ve kterém kvůli roli přibrala 13 kilo. My z redakce jsme na Christy byli zvědaví, jak se jí to povedlo. Na úvod to tedy nebudeme zdržovat a jdeme na to. Tohle je recenze redakce na film Christy.
Recenze redakce Christy
Christy Martin (Sydney Sweeney) si nikdy nedokázala představit život jinde než v rodném malém městě v Západní Virginii. To platilo jen do chvíle, kdy zjistila, že má opravdu velký talent na pěstní souboje. Díky houževnatosti, tvrdohlavosti a ničím neotřesitelné touze po vítězství se vrhá do světa profesionálního boxu. Její vzestup na vrchol je však vykoupen osobními ztrátami, velkou bolestí a především toxickým vztahem s trenérem a zároveň manželem Jimem, jenž se postupně stává její nejnebezpečnější hrozbou. Film Christy vypráví syrový, emotivní a hluboce lidský příběh o odvaze a síle ženy vzepřít se nejen soupeřům v ringu, ale i těm, kteří jí stojí nejblíž. (CinemArt)
Zdroj: CinemArt
Pavel Hrubeš
Povedené sportovní drama, které táhne na svých bedrech Sydney Sweeney a ďábelský Ben Foster. Přiznám se, že jsem nevěděl, kdo Christy Martin je a ani jsem neznal její příběh a význam pro ženský box. Mé znalosti, co se týče ženského boxu začínají a končí u filmu Million Dollar Baby. A jsem rád, že mohu napsat, že tu máme další povedený film z tohoto sportovního odvětví.
Režisér David Michôd odvedl parádní práci a dal nám film, který šlape v obou svých polohách. Jak sportovní, tak i v dramatické. Michôd našel správnou rovnováhu a sebejistě odvyprávěl příběh Christy Martin. Ve sportovních momentech je to napínavé a já si vzpomněl na Million Dollar Baby, Rockyho a další velké boxerské filmy. Sportovní části jsou natočené rytmicky a mají správný tempo a údernost. Dramatická část umí tnout do živého, a výborně funguje v náznacích. Nemusíme naplno vidět to, co se děje. Stačí náznaky a slizský pohled Fostera.
Sydney Sweeney znovu dokazuje, že umí parádně hrát, a tady táhne film svým fyzickým výkonem. Ben Foster se skvěle proměnil do své slizské postavy a zahrál ho na pána. Merritt Wever zahrála postavu, kterou jsem nenáviděl od první scény a hnusila se mi.
Na film se dobře kouká a hlavně v první půlce má film parádní tempo. Druhá půlka je pomalejší, a snesla by krácení o pár desítek minut. Christy je povedený sportovní film, který má, co nabídnout. PS: Nekoukejte na trailery.
Hodnocení: 7/10
Zdroj: CinemArt
Marek Lízal
Christy je velmi dobrý sportovní drama. O jejím skutečném příběhu jsem nic nevěděl, a proto mě překvapilo, jak silný to ke konci bylo, a co za věci si tahle žena prošla. Christy je obyčejná žena, která neví, čím by měla být. Hodně projevuje svoji agresi, a proto zkusí jeden boxerský amatérský zápas, kde ukáže, že v ní něco je. Nakonec dostane šanci mít vlastního trenéra a brzo se stane oblíbenou a nejlepší ženskou zápasnicí.
První polovina filmu má velmi dobrý tah na branku, má to tempo, zápasy jsou velmi fajn po řemeslné stránce natočený a Sydney Sweeney rychle budete tu její drsnou a fyzicky silnou ženu věřit. Kvůli této roli nabrala 13 kilo, zbavila se tady své krásy a stává se více ošklivou zápasnicí. Bavil mě její postupný vývoj z nechtěné holky v sebevědomou a respektovanou bojovnici, která si jde houževnatě za svým. Ve druhé polovině se více a více ukazuje, že její život nebyl jednoduchý. Byla obklopena někým, kdo ji využíval ve svůj pro spěch, a i když je pravda, že Christy si za to může sama (některá její rozhodnutí nejsou správná a jedno jsem vůbec nechápal a nevěřil jsem tomu, že se něco takového mohlo stát), ale člověk trochu chápe, že si chtěla jít za svým…boxovat.
Snímek, jak směřuje k závěru se začne více věnovat manipulaci, osobním vztahům, domácímu násilí a najednou z toho byl silný, emocionální snímek, který mi sedl. Někdy to dokonce není příjemný na sledování. Ve vedlejší roli je tady jinak jako vždy super Ben Foster, který se pro tyhle role narodil a umí je úplně bez problému. Christy je ve finále povedeným snímkem ve kterém Sydney Sweeney ještě více dokazuje (kdo neviděl Eden, tak tam měla jednu z nejlepších scén ve filmu), že to není jen hezká tvářička, ale chce si zkusit výzvy, a i když to není Oscarový film, není to nejlepší herecký výkon všech dob, tak si zaslouží Sydney palec nahoru. Kdo o ní pořád pochybuje, musí uznat, že není špatná.
Hodnocení: 7,5/10
Tohle byla recenze redakce k novému filmu Christy se Sydney Sweeney. Doufáme, že se vám naše dojmy líbily a snad jste si udělali díky tomu obrázek, jestli dát filmu šanci nebo ne.
Na návštěvě u strýce Gustava (Csongor Kassai) v Zemianskom Podhradí potká Adela (Ivana Kološová), jediná dcera váženého šlechtice Mikuláše Ostrolúckyho (Marko Igonda) a majitele panství na Ostré Louce, neobyčejného muže. Učenec, filozof a básník Ludevít Štúr (Lukáš Pelč) se bouří proti společenským poměrům v Uhrách a tím, že upozorňuje na politickou nespravedlnost, balancuje na hraně zákona. Navzdory zdravému rozumu se do něj dvacetiletá Adéla vášnivě zamiluje. Věří, že pokud se jí podaří být mu nablízku, tak jí tento hrdý a sarkastický muž lásku opětuje. Poskytne mu tedy dočasný domov ve svém zámečku, platí mu za jeho soukromé hodiny filozofie a využije vliv svého otce, aby Štúra zvolili do Uherského sněmu. Ve chvíli, kdy se zdá, že Adelině její plán začíná vycházet, vypukne revoluce a Štúr se dostane do víru událostí, které navždy změní Evropu i jejich osud…
film slovenské režisérky Mariany Čengel Solčanské, která před 3 lety uvedla historické romantické drama Služka, se soustředí na jednu z nejznámějších slovenských osobností – Ľudovíta Štúra. Člověk, který se aktivně podílel na slovenském národním hnutí, které usilovalo o práva Slováků v rámci Uherského království, bojoval poté za kulturní, jazykovou a politickou identitu Slováků. V hlavní roli filmu, který vznikl v rámci 170. výročí od Štúrovy smrti, se objevuje Lukáš Pelč, příběh se poté výrazně soustředí na (historií nepodložený) vztah Štúra s Adelou Ostrolúckou v podání Ivany Kološové. Jak se slovenské historické drama povedlo?
Štúr – Příběh o důležitém člověku a ne tak důležitých věcech
Zdroj: CinemArt
I když film klade velký důraz na vztah Štúra a Ostrolúcké, jejich údajný vztah je do velké míry založen na spekulacích. Neexistují žádné písemné prameny, které jasně stanovují, že mezi Štúrem a Ostrolúckou mělo dojít k jakési formě vzájemného milostného zájmu; všechna prohlášení o velkých citech, kterým překážel nejen odlišný společenský status, jsou součástí nepodložených legend a nejistých interpretací. O jejich vzájemném vztahu se mělo začít mluvit až po Štúrově smrti v roce 1856, údajně kvůli snaze o Štúrovu romantizaci. Přeci jen jeho status vyzníval ještě lépe v moment, kdy ho doprovázela pověst někoho, kdo kvůli národu obětoval svou lásku. Romantický motiv často dělá mnohé historické postavy sympatičtější; šlo o motiv, který ideálně pasoval do národního mýtu. Je to minimálně zajímavá ukázka toho, jak se dokáže pracovat s něčím odkazem. Těžko ovšem říci, zda byl dobrý nápad na údajné romanci postavit do velké míry celý film.
Údajný vztah Štúra a Ostrolúcké je jádrem filmu. Dokonce až tak moc, že Ostrolúcká působí spíše jako protagonistka filmu nežli titulní hrdina. Je vykreslená jako žena z vyšší společenské vrstvy; jako mnohé ženy v tomto postavení poté strádá v tom, že jí chce rodina domluvit sňatek. Je vykreslená jako trpící žena, která uvažuje o sebevraždě, minimálně dle filmu ovšem u ní něco změní právě setkání se Štúrem. Jejich setkání rozhodně není ideální a na velkou lásku to na první pohled nevypadá; přeci jen se ovšem tahle do velké míry zakázaná romance dočká svého početí. A dostává ve filmu nakonec tak moc prostoru, že veškerá snaha o vykreslení Štúra a jeho odkazu působí ve filmu nevyhnutelně druhořadě. A pokud někdo neobětuje čas vlastním rešerším o Štúrovi, pravděpodobně nevyhnutelně bude tak trochu tápat v tom, co za legendární osobnost vlastně film vykresluje.
Působivé, přesto lehce prázdné historické drama
Zdroj: CinemArt
Na ploše téměř dvouhodinového filmu je prakticky nemožné odvyprávět Štúra tak, aby se nedostavil pocit, že něco chybí. Důkazem jsou dějové mezery, spousta vedlejších postav, kterým ve finále chybí jakési opodstatnění, především i tak trochu nesoustředěné vyprávění. 110 minut dlouhý film díky tomu přinejlepším působí jako šestihodinová minisérie, kterou někdo musel zásadně osekat. A musel přitom dělat kompromisy spočívající v tom, že ne ve všech ohledech půjde o přehledné shrnutí. Štúr díky tomu do velké míry působí prázdně. A to i přes fakt, že když v závěru Štúr mluví do kamery (tudíž jakoby k divákům), je konečně cítit jakási majestátnost a pocit toho, že se pozornost po celou dobu skutečně věnovala muži, jehož odkaz stojí za pozornost. Škoda, že se na to musí čekat prakticky celý film.
Čekání to ovšem není vyloženě nepříjemné díky působivému zpracování. Vizuál, kostýmy, dobová výprava – vše je na správném místě. Film působí jako historický film do kina, nikoliv jako laciná televizní inscenace. Má velmi dobré herce, především ústřední hereckou dvojici v hlavních rolích. Pelč kvůli roli podstoupil až cosi evokující Stanislavského metodu: úbytek 25 kg, narůst bradky, studium historických podkladů i jízdu na koni. Nepůsobí poté karikaturně, naopak z něj vyzařuje autorita, kterou by nejspíše osobnost s odkazem jako Štúr měla mít. Kološové se podařilo vykreslit Adelu jako komplexní ženskou postavu. I díky nim jde film alespoň v jeho nejlepších částech označit za působivý.
Film, který klame tělem
Zdroj: CinemArt
Dává smysl, že Mariana Čengel Solčanská chce díky Adele pojmout příběh jako film o postavení žen ve společnosti. Háček nicméně spočívá v tom, že od filmu s názvem Štúr lidé očekávají právě to zajímavější – tedy řešení otázek ohledně jazyka a úlohu Štúra v národním obrození. Byla by poté lež tvrdit, že něco takového ve filmu není. Ale je to o poměru. Dle vlastního vyjádření chtěla Solčanská film natočit optikou, aby byl příběh z 19. století přístupný i pro moderní generaci, a vložit nový pohled na Štúra optikou mladé ženy. Jde nutně o optiku, která byla nutná? Jasno nejspíše budou mít už po několika prvních minutách filmu. V závěru přitom paradoxně o ústřední romanci tolik nejde a závěr, ze kterého Štúr vychází skoro až jako slovenský Ježíš Kristus, spolu se zmiňovaným prolomením čtvrté zdi, patří za působivou tečku za jinak poměrně zvláštně rozpoloženým filmem.
Štúr rozhodně není pro Ľudovíta Štúra něco jako pro Abrahama Lincolna specifický Abraham Lincoln: Lovec upírů. Film Timura Bekmambetova vzal jednoho z nejvýznamnějších amerických prezidentů a natočil čistou fantasmagorii. Ano, Štúr se sice opírá o ničím nepodložený románek, přesto v něm přeci jen jsou momenty, které vycházejí ze skutečných důležitých událostí. A jakmile se místo nepodložených legend věnuje historicky doložitým faktům, funguje velmi dobře. O to smutnější je pak sledovat, že pozornost se přeci vydává tím zmiňovaným jiným směrem a potenciál je ve finále tak či tak nevyužit. Je to film, který předem klade tělem; bude pak na každém individuálně záležet, jak velký problém pro ně to je. Pokud se ovšem o Ľudovítu Štúrovi díky filmu nejvíce divák dozví díky doplňujícím závěrečným titulkům nežli díky samotným hraným pasážím, něco se přeci jen asi objektivně pokazilo.
Štúr závěrem
Film Štúr nabízí zajímavý pohled na jednu z nejvýznamnějších osobností slovenského národního obrození, zároveň se však opírá o historicky nepodložený románek mezi Ľudovítom Štúrem a Adelou Ostrolúckou. Silnou stránkou snímku je vizuální zpracování, dobová výprava, kostýmy a kvalitní herecké výkony, zejména Lukáše Pelče a Ivany Kološové, kteří dokázali postavy Štúra a Adely učinit uvěřitelnými a komplexními.
Na druhou stranu film trpí dějovými mezerami, nesoustředěným vyprávěním a druhořadou prezentací samotného Štúrova odkazu, což může vést k pocitu, že jeho význam v rámci národního obrození není dostatečně zdůrazněn. Režisérka se rozhodla příběh pojmout optikou mladé ženy a reflektovat postavení žen ve společnosti, což dává filmu jistou zajímavou perspektivu, ale zároveň odvede pozornost od historicky klíčových a v kontextu filmu zajímavějších témat. Štúr je tak snímek, který kombinuje působivou historickou atmosféru s romantickou fikcí. Jeho hodnota spočívá spíše v hereckém a vizuálním zpracování než v hluboké historické přesnosti. Samotná osobnost Štúra tak zůstává až do určité míry v pozadí…
Michael Mason (Jason Statham) je bývalý špičkový zabiják, který teď žije samotářský život v naprosté izolaci na opuštěném ostrůvku. Jeho jediným osobním kontaktem se světem je dívka Jessie (Bodhi Rae Breathnach) přivážející mu nezbytné zásoby. Neplánovaný zvrat v jejich životě nastane, když je zaskočí divoká bouře, Mason dívku zachrání a tato nečekaná situace jej donutí k odhalení místa úkrytu, který musí opustit. Tím začíná sled hodně drsných událostí, které jej donutí čelit vlastní temné minulosti, přijmout svůj osud a zodpovědnost za ochranu dívčina života. A to za cenu mnoha životů pronásledovatelů, za nimiž stojí záhadný agent Manafort (Bill Nighy), který sleduje každý jejich krok. K jeho rozčarování je Masonova cesta z úkrytu lemována mrtvými nebo v lepším případě sténajícími protivníky, kteří usilovali o jejich život…
V úkrytu – Jason Statham v osvědčené poloze
Zdroj: Black Bear
Jason Statham je pravděpodobně jedním z posledních skutečných akčních hrdinů současného filmu, alespoň pokud jde o komerční úspěch. Není přitom důležité, že často hraje podobné postavy ve filmech, které by klidně mohly patřit do jedné volné série. Jeho hrdinové jsou prakticky nezastavitelné jednočlenné armády, což někdy působí až úsměvně. Statham nejčastěji ztvárňuje schopné bývalé vojáky nebo experty na boj, kteří své fyzické schopnosti využívají k tomu, aby chránili nevinné nebo páchali dobro. A V úkrytu v tomto směru není výjimkou.
Stejně jako ve svých předchozích filmech Včelař a Working Man, i zde Statham hraje muže, který se snaží vést klidný život, skrývá se před světem a vyhýbá se konfliktům. Osud jej však donutí vrátit se k tomu, co z něj dělá smrtícího protivníka – ať už jde o kohokoliv, kdo mu stojí v cestě. Pro diváky, kteří mají Stathama rádi, je to další film, který je pravděpodobně nezklame.
Tak trochu Jason Bourne, tak trochu Equalizer, především klasický Statham
Zdroj: Black Bear
Režie se ujal Ric Roman Waugh, zkušený tvůrce akčních snímků, známý například díky filmům Pád Anděla či Greenland. Scénář Warda Parryho představuje hlavního hrdinu Michaela Masona ve chvíli, kdy dobrovolně přežívá na opuštěném majáku ve Spojeném království. Jeho jedinou společností je pes a osamění zdůrazňují scény, kdy si sám se sebou hraje šachy. Jason Statham možná nikdy nebude oscarový herec, ale jeho role v posledních letech ukazují, že má prostor předvést určitou formu hereckého talentu. Na první pohled se zdá, že jde o jednoduchou roli muže sešlehaného životem, ale plány Michaela naruší mladá dívka Jessie, v podání Bodhi Rae Breathnach. Michael ji zachrání a její zotavení jej donutí odhalit své útočiště, přičemž se oba musí vydat na útěk. Michael se přitom znovu stává nezastavitelnou silou, které se neobává ani jeho bývalý nadřízený, ztvárněný Billem Nighym.
Zápletka není nijak originální a těžko uvěřitelná je i myšlenka, že by šlo o Stathamův „poslední film“ tohoto typu. Nutnost chránit mladou dívku evokuje film Safe, postava Nighyho a jeho nástupkyně Roberty v podání Naomi Ackie připomínají britskou variantu Jasona Bournea a finále je jako téměř vystřižené z Equalizera. Tvůrci zjevně věděli, že staví na osvědčeném akčním recyklátu. Přesto je řemeslně slušně zvládnutý. Statham, přestože má 58 let, stále působí ve výborné fyzické kondici, a jeho postavě pomáhá fakt, že „nemůže prohrát“. Akční scény tak občas napětí trochu postrádají, ale Waugh potvrzuje svou pozici schopného realizátora akce – scény jsou přehledné, zábavné a místy i kreativní. Například při boji s policií, kterou Michael nemůže jednoduše zlikvidovat, dostávají přednost pepřové spreje nebo obušky před střelnými zbraněmi.
Statham ukazuje, že je lepším hercem než si můžou mnozí myslet
Zdroj: Black Bear
V jádru filmu stojí vztah Michaela a Jessie. Po úvodní bouři se ukazuje, že Michael je pro Jessie jedinou oporou, a dívka jej vnímá prakticky jako otcovskou figurou. Jejich vztah funguje i díky výkonu mladé herečky Bodhi Rae Breathnach, která dokázala zazářit už ve filmu Hamnet. Škoda jen nedostatečného využití Billa Nighyho, jehož Menafort má sice logické motivace a páky, ale je využit podobně nedůstojně, jako Jeremy Irons ve Včelaři.
Film potvrzuje, že i kdyby podobné snímky někdy generovala umělá inteligence, diváci by Stathama stále přijali. Stále totiž pracuje s kvalitními akčními režiséry a rád se sám vrhá do bojových scén. V roli „lidského stroje na zabíjení“ působí přirozeně, i když občas trochu narazí na hranici uvěřitelnosti, zejména v první akční sekvenci, kde se musí poprat prakticky bez střelných zbraní. Příběh je místy odvážnější, než by se očekávalo, a funguje i základní emocionální rámec mezi Michaelem a Jessie.
Start nové franšízy?
Zdroj: Black Bear
Producent John Friedberg mluví o filmu jako o potenciálním začátku nové franšízy. I když Stathamovy filmy možná působí každým rokem trochu ohraně, stále fungují na diváky. Pokud by měl někdo být současným Sylvesterem Stallonem nebo Arnoldem Schwarzeneggerem, je to právě Statham. Neprotože redefinuje akční žánr, ale protože dokáže evokovat jeho starou podobu – charismatického hrdinu, pár dobře natočených soubojů a jednoduchou motivaci.
V době, kdy se akční hrdinové často ztrácejí v digitálních efektech nebo univerzech, působí Statham jako relikt staré školy. Vyhýbá se komiksovým adaptacím, série Rychle a zběsile a MEG jsou poté takové blockbusterové výjimky. Jeho filmy se mohou zdát jako variace na tentýž příběh, ale diváci mu stále věří – někdy stačí jen vidět, jak rozdává rány s naprostou jistotou a cítit, že svět je opět trochu spravedlivější. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě tento model vydrží, než se z něj stane karikatura. Pokud má ale V úkrytu něco dokázat, je to fakt, že Statham si stále drží své čestné místo v rámci akčního žánru.
V úkrytu závěrem
V úkrytu není revoluční film ani zásadní přírůstek do Stathamovy filmografie. Je to osvědčený akční model, který pracuje s již mnohokrát viděnými motivy – osamělý muž s temnou minulostí, ohrožená mladá dívka, bývalí nadřízení v patách. Přesto funguje, a to hlavně díky kvalitní režii, dobře natočeným akcím a stále přesvědčivé fyzické přítomnosti Stathama. Celek drží pohromadě a nabízí přesně to, co od podobného filmu divák očekává – poctivou žánrovou rutinu, která zatím Stathamovi neztrácí půvab…
Vítejte u naši další recenze na horor. Do kin vstoupil snímek Ozvěna od režiséra Corina Hardyho, který natočil v tomto žánru například první Sestru. Hlavní roli ztvárnila v jeho novince herečka Dafne Keen, která je známá z filmu Logan nebo seriálu Jeho temné esence. Snímek si odbyl premiéru 5.2. a já jsem si pro vás připravil recenzi. Nebudu to tedy prodlužovat a jdeme se podívat, jak se povedl tento nový horor. Tohle je recenze na film Ozvěna.
Příběh filmu
Jako by nestačilo, že se Chrys musí vyrovnat se smrtí svého otce, ještě je okolnostmi donucena přestěhovat se za svým bratrancem Relem. Na jednu teenagerku je toho až dost, a tak není divu, že ji okolí považuje za problematickou. V nové škole se sice snaží zapadnout, ale střetu s nerozlučnou dvojkou zákeřných pitomců a patřičně namyšlenou královnou třídy Grace se stejně nevyhne. Spřízněnou duši tak nachází aspoň ve spolužačce Ellie. Situace se ještě zhorší, když dostane Chrys školní skříňku po basketbalové hvězdě, která zemřela za záhadných okolností. Uvnitř najde píšťalu, která po zapískání způsobí, že šest teenagerů bude čelit něčemu nepředstavitelnému: stanou tváří v tvář své smrti a uvidí, jak umřou. A příjemná podívaná to rozhodně nebude! Rituální předměty starých Aztéků totiž byly předzvěstí mimořádně krvavého konce… (Bontonfilm)
Zdroj: Bontonfilm
Průměrná podívaná
Režisérem filmu je Corin Hardy, který debutoval v roce 2016 s folklórním hororem Hvozd. V roce 2018 se stal součástí světa V zajetí démonů a natočil první Sestru. Poslední zmíněný snímek nebyl nijak ohromující a byl to průměrný kousek, který spíše nudil, než by naopak dokázal strašit. Jeho novinka Ozvěna není na tom moc jinak. Snímek od začátku nastaví laťku poměrně nízko a divák si hned uvědomí, že nepůjde o nikterak funkční podívanou. Ozvěna nám hned v úvodu ukáže, co se bude dít postavám v tomto filmu. Půjde po nich jejich vlastní smrt.
Film docela jasně a nejspíš i přiznaně vykrádá některé slavnější horory. Největší inspirace jde především vidět u Nezvratného osudu. Tahle vykradačka jde poznat na několika bodech, jako například to, jak smrt obelstit a podobně. Sami filmaři přiznali, že tento film měl velký vliv na vývoj Ozvěny. Dalším takovým hororem, který Ozvěna vykrádá je Mluv se mnou a také (hlavně na konci) Úsměv 2. To, že není Ozvěna originálním hororem, a že si bere inspiraci z několika známých značek není nic špatného. U filmu prostě jen zamrzí ta slabší režie, a ještě horší scénář.
Postavy jsou do nějaké míry fajn, hlavně ten lesbický vztah hlavní postavy tady není tlačen na pilu a dokáže to alespoň trochu u divákovi vyvolat empatie k samotným postavám. Bohužel, jak už to u hororech bývá, tak i zde dojde na hloupé a nelogické chování postav či divné momenty. Příklad, postava je svědkem něčeho strašlivého a měl by si správně uvědomit své hrozné činy a zachovat se správně, ale místo toho ho scénář využije k tomu, aby udělal bordel, zkazil plán proti smrti, a celé to kazí výsledný dojem, a hlavně to podtrhává fakt, že si tady nikdo moc nedal práci s tím, aby to mělo nějaký smysl a nebyla to jen hloupá podívaná. Samozřejmě bych mohl pokračovat v příkladech, ale to by bylo na dlouho, přesto zmíním ještě jednu věc, která je už klasika v hororu. Postavy vědí, že se děje něco zlého, a že jsou další na řadě a najednou se stejně někdo od skupiny musí oddělit a pak je načase pro film, aby zkusil diváka děsit a strašit.
Zdroj: Bontonfilm
Bát se moc nebudete, ale…
Co se týče hororové stránky, tak Hardy u prvních dvou smrtí celkem rychle a chladně projede okolo diváka a nemá šanci nikoho zaujmout. Ale pak se to zlomí a snímek celkem začne brát na obrátkách. Postavy zjišťují, co se děje, jak proti tomu mají bojovat a začne zde alespoň trošku fungovat pár momentů. Začne to celkem dobrou (na kvality tohoto filmu) honičkou v obrovském bludišti na halloweenském karnevalu. Smrt zde nahání jednu postavu a Hardy tady vytvořil bezesporu nejnapínavější segment celého snímku. I přesto, že to není nic výborného, chtělo by to lepší práci se světlem, kamerou a podobně, tak od této části film celkem začne lépe šlapat.
Následně film přileje olej do ohně a Ozvěna nám nabídne dvě po době naprosto brutální gore scény, které mě mile překvapily. Snímek totiž vypadá, že byl PG-13, a že se nějakých krvavých scén asi nedočkáme, ale opak byl pravdou. Ozvěna se ve dvou případech toho opravdu nebojí a fanoušci gore a především nadšenci do Nezvratného osudu si přijdou na své. Já sám jsem byl z toho nadšený a velice jsem to ocenil. Bohužel strach či lekačky jsou nulové, a i když jsou smrti vizuálně efektivní, tak vám je jedno, které postavy dřív umřou a jen čekáte, kdo to dřív schytá a koho se film zbaví.
Herecky nevýrazné
Pro diváka tady nejsou neznámé tváře. V hlavní roli hraje Dafne Keen z filmu Logan nebo seriálu Jeho temné esence. Vedle ní je pak Sophie Nélisse, kterou diváci můžou znát ze seriálu Yellowjackets. Obě jsou spolu fajn, ale oni i žádný z dalších herců nemají šanci ukázat, co v nich je kvůli slabšímu scénáři, který nejde do hloubky a neumí to prodat. U nikoho nejde vidět, že by si to užíval a spíše si film natočily, protože se jim to zrovna hodilo do jejich volného času a vzali si výplatu a nic víc tady řešit nemuseli. A je to fakt škoda. Například Nick Frost (Soumrak mrtvých) tady hraje učitele dějepisu a je podán s takovou hloupostí, že si nejdříve bude divák říkat, jak je možné, že někdo jako on je učitel, a že ho někdo dokáže brát vážně, až nakonec skončí jeho linka vtipně. Kdo mě, ale bavil byla herečka Michelle Fairley (Catelyn Stark ze Hry o trůny), která zde má dialogy, které mají něco do sebe. Vysvětluje postavám, co je záhadný předmět zač a co je smrt. Těchto pár vět o smrti jsou zajímavé a vzpomněl jsem si při této části na letošní skvost Chrám z kostí, kdy i zde dojde na „Memento mori“. Tak či onak nikdo tady není zapamatovatelný a jsou jen obyčejnou figurkou v tomto snímku.
Témata tady nejsou rozvinutá, jako by to byla první verze scénáře a mělo se na tom pracovat dál, ale nezbyl čas a studio potřebovalo natočit film, a tak jsme dostali tohle. Jak se Ozvěna blíží do finále, tak je nemožné předstírat zájem o postavy a celá závěrečná třetina, která vykrádá Úsměv 2 se začne rozpadat jako domeček z karet.
Zdroj: Bontonfilm
Ozvěna závěrem
Corin Hardy nenatočil špatný horor, ale zaostává nad první ligou, která jen z dálky mává a uzavřela i nad tímto filmem a vlastně i režisérem dveře. Tento další hororový snímek je důkazem toho, že Hardy na to nemá. Scénář moc nefunguje, je to spíše slepenec známých hororů (Nezvratný osud nebo Úsměv 2), kde si Ozvěna odškrtává všechna klasická klišé v tomto žánru a některé věci dělá hrozně líným způsobem. Ocenit se rozhodně dají některé momenty, jedna napínavá sekvence, dvě brutální smrti, které by si našli místo v sérii Nezvratný osud a celkově ne moc marnou vizuální hravost. Ve finále je Ozvěna typickým průměrným mainstream hororem, který neohromí a neurazí. Mělo to nějaký potenciál a v lepších rukách i přes svoji vykradačku mohlo jít o povedenou a zábavnou žánrovku. Takhle to je jen další průměrný a nenaplněný potenciál, který někoho bude chvílema dost nudit a druhý (hlavně hororoví nadšenci) si to v klidu dají a po potitulkové scéně se jen nevěřícně chytnou za čelo, co za blbost to zase natočily. Ale po fiasku s filmem Silent Hill: Noční můry, který byl těžký peklo na dokoukáni, tak je Ozvěna naprosto v pohodě jednohubka na kterou sice za chvíli zapomenete, ale neudělá vám takový katastrofický zážitek u kterého si říkáte, jak je možné, že to někdo natočil, a že do toho někdo dal peníze.
Hodnocení: 5/10
Tohle byla recenze na horor Ozvěna. Doufám, že se vám líbila a rozhodnete se podle ní, jestli dát filmu šanci nebo ne.
Ustojíš súboj s neúprosným detektívom, keď ide o tvoj posledný kšeft? A čo pri tom stratíš? Svieži akčný thriller Cesta zločinu, v ktorom sa hranica medzi lovcom a korisťou nebezpečne stiera, uvidíš v kine už 12. februára. Tento film vracia do kín napätie, šmrnc a hĺbku kultových „dospelých“ žánroviek z 90. rokov, kde žiadna postava nie je celkom čistá.
Predstav si svet špičkových zlodejov, ktorí vedia, že diamanty menia svoju hodnotu podľa toho, v ktorej časti mesta sa nachádzajú. Los Angeles je mesto, ktoré neodpúšťa chyby a v ktorom sa rozbieha vysoká hra o milióny dolárov. Mať peniaze a tie správne veci je totiž dôležitejšie než bytie samotné. Režisér Bart Layton (American Animals) prináša moderný film-noir inšpirovaný novelou bestsellerového autora Dona Winslowa.
Samotársky zlodej – gentleman, nedocenená maklérka a neúnavný detektív
Hlavným hrdinom je Davis (Chris Hemsworth), nepolapiteľný zlodej-gentleman, ktorý sa drží vlastných pravidiel: žiadne násilie, žiadne zbytočné škody. Hemsworth tu odkladá Thorovo kladivo a predvádza svoju najzraniteľnejšiu polohu muža, ktorý sa rozhodne seknúť s neustálym útekom pred zákonom. Jeho plán na „zlodejský dôchodok“ však naruší nečakané stretnutie s poisťovacou maklérkou Sharon (Halle Berry). Tá po rokoch lojality poisťovacej firme, pre ktorú pracuje, zisťuje, že jej morálny kompas je tvárnejší, než si myslela, a rozhodne sa vziať osud do vlastných rúk.
Davisovi dohodí jeho posledný kšeft, ktorý sa však ukáže riskantnejší, než sa všetkým sprvu zdalo a Davis je nútený postupne porušiť svoj vlastný, hlboko cenený kódex „dobrého zlodeja“. Kam až dokáže zájsť v snahe zachrániť sa? Davisovi totiž v pätách kráča detektív „Lou“ Lubesnik (Mark Ruffalo). Jeho posadnutosť chytením Davisa nie je len prácou, je to jeho posledná šanca nájsť v živote zmysel. Ako sa Lou postupne k Davisovi približuje, začne sa stierať hranica medzi lovcom a loveným.
Zákony sú na to, aby sa porušovali, a pravidlá na to, aby sa dodržiavali
Nebezpečnú hru na plátne roztočí áčkový klub nominantov na Oscara a jeho držiteľov – Chris Hemsworth,Halle Berry, Mark Ruffalo, Nick Nolte, Barry Keoghan (Saltburn, Duchovia Inisherinu) a ďalší. A prečo sa tak dobre pozerá na túto zdanlivo „lesklú“ reklamu na luxusný život?
Cesta zločinu je presne ten typ akčného filmu, ktorý vám pripomenie, prečo “heistovky” milujeme: dospelý, inteligentný, šťavnatý thriller – sexi, elegantný aj surový. Vysoké stávky, drzo elegantné lúpeže, napínavé naháňačky a výbušné momenty, v ktorých sa pnutie medzi postavami dá krájať. Mimochodom, Chris Hemsworth robil väčšinu svojich šoférskych scén sám, jazdil totiž presne tak, ako si rola vyžadovala – nie ako pretekár F1, ale ako zúfalý muž na úteku. „Muselo to byť agresívne. Nepredvídateľné. Nemohlo to vyzerať príliš naleštene, museli sme cítiť, že v každej zákrute sa to môže celé pokaziť,“ vysvetľuje Hemsworth.
Tak príďte už 12. februára do kina zistiť, čo táto jazda spraví s vami.
Zdroj: TS Itafilm
Zdroj titulného obrázka: Itafilm
Konečne už o pár dní zažijeme na plátnach Margot Robbie s Jacobom Elordim v najnebezpečnejšej chémii sezóny. Film má za sebou už niekoľko premiér vo svetových metropolách, pričom okrem samotného filmu na seba pozornosť pútajú aj ikonické outfity Margot Robbie a gentlemanské správanie nového sexsymbolu Jacoba Elordiho.
Kritici majú pri filme Búrlivé výšiny jasno
A čo na horúcu novinku hovoria prví kritici? Kritik Scott Menzel napísal: “Toto vizuálne umelecké dielo berie dych. Ak ste si mysleli, že 28-ročný čerstvý nominant na Oscara Jacob Elordi je fenomén po Eufórii, Saltburne a Frankensteinovi, len počkajte, kým ho uvidíte tu. Sexuálne napätie a chémia medzi Margot Robbie a Elordim sú také intenzívne, že sa dajú prakticky krájať nožom.”
Editorka IndieWire Anne Thompson novinke predpovedá komerčný megaúspech. Podľa nej sa film stane miláčikom davov a poriadne nahlas roztrhá korzety. Ďalší nešetria výrazmi ako “žeravá romanca”, čo “rozvášni davy”, vizuálne veľké a emočne na doraz. Kritička Courtney Howard film dokonca nazvala “nová klasika – božský level”. “Opojné, transcendentné, bolestné, očarujúce, žiadostivé, hypnotické,”napísala.
Pôvodne kontroverzný román Emily Brontëovej Búrlivé výšiny z 19. storočia sa dnes považuje za klasiku, ktorá sa stále opakovane objavuje v rebríčkoch najobľúbenejších a najsilnejších milostných príbehov. Na slovenskom trhu ho vydalo vydavateľstvo IKAR a môžete ho kúpiť v kníhkupectvách Panta Rhei.
“Chcela som vytvoriť film, ktorý by vo vás vyvolal rovnaký pocit, aký som mala ja, keď som Búrlivé výšiny čítala prvýkrát ako tínedžerka – pocit niečoho vzrušujúceho, podmanivého a hlboko znepokojivého, čo sa dotýka ľudí aj po dvesto rokoch,“ vraví režisérka a scenáristka Emerald Fennell, ktorá sa látkou inšpirovala a vytvorila svoju vlastnú autorskú interpretáciu tohto príbehu lásky, túžby a vášne.
Okrem herečky aj producentka
Margot Robbie film zároveň aj produkuje, podobne ako svoj predošlý hit Barbie. “Je to veľmi emotívne, veľmi romantické, epické. Výpravný storytelling so skvelým obrazom a úchvatnými detailami.“ Oscarová kostýmová výtvarníčka Jacqueline Durranová (Malé ženy, Anna Karenina, Barbie) vytvorila len pre Cathy 38 outfitov, všetky výlučne v odtieňoch červenej, bielej a čiernej. „Každý deň boli moje obľúbené šaty práve tie, ktoré som mala na sebe. A na druhý deň som na ne zabudla a zamilovala som sa do nového kostýmu. Všetky boli úžasné,“spomína Robbie.
Súčasnú dušu očakávanej novinky dokresľuje aj podmanivý originálny soundtrack z dielne hviezdy Charli XCX, ktorý vychádza rovnako v období Valentína. Zamilovaní či nie, režisérka Emerald Fennell má pre vás jasný odkaz: „Je to grandiózny, epický film, ktorý vás fyzicky zasiahne, pohltí a rozoberie. Dúfam, že sa to divákom dostane pod kožu tým najlepším spôsobom a že budú z kina odchádzať zelektrizovaní.“
Príďte sa presvedčiť už na Valentína alebo na skoršie predpremiéry, čo „Búrlivé výšiny” spravia práve s vami. Lístky sú už v predaji.
Zdroj: TS Itafilm
Zdroj titulného obrázka: Itafilm
