Texaský masakr motorovou pilou se brzy vrátí v plné síle
Původní Texaský masakr motorovou pilou vznikl v roce 1974 a dodnes patří mezi nejuznávanější horory všech dob. Následně vzniklo dalších 8 filmů (které se odehrávají napříč různými časovými kontinuitami), kdy by se ovšem většina shodla v tom, že se na kultovní původní film navázat nedokázalo. A poslední Texaský masakr motorovou pilou, který dorazil v roce 2022, byl všeobecně přijat nepříliš pozitivně. Bylo by ovšem naivní očekávat, že to znamená, že je se sérii konec.
Zdroj: Bryanston Distributing Company
Deadline.com informuje o tom, že se nový Texaský masakr motorovou pilou začíná dávat dohromady. Agentura Verveod roku 2017 zastupuje práva na franšízu Texaský masakr motorovou pilou, kterou vytvořili Tobe Hooper a Kim Henkel, scenáristé (Hooper byl zároveň režisérem) původního filmu. Verve se prozatím vyjádřilo pouze tak, že pracuje na multimediální strategii pro tuto hororovou franšízu. Verve dále dle vyjádření dosud oficiálně nenabídlo nový Texaský masakr motorovou pilou žádným filmařům, producentům ani kupcům. Protože se jedná o tak žhavou a ikonickou hororovou značku, nabídky mají přicházet k Verve samy od sebe. A přesto se objevilo pár informací o tom, kdo kolem nového projektu krouží.
Kdo natočí nové řádění Leatherface? A kdo si může ve filmu zahrát?
Zdroj: Paramount Pictures
Svůj vlastní Texaský masakr by rád natočil režisér a scenárista JT Mollner (Strange Darling), který má již pracovat na scénáři. Zájem o Mollnerův scénář by měl poté mít herec Glen Powell, který by si rád ve filmu případně zahrál, pokud se mu bude líbit Mollnerův výsledný scénář. Zároveň se mluví o tom, že se kolem nového Texas Chainsaw motá režisér Andy Muschietti (Dvě nejnovější adaptace románu To).
Jedná se ovšem o populární značku a i když nový film zatím nemá jasnou podobu, zájemci napříč studiemi se již objevují. Zájem o práva na nový film již nyní mají mít studia Lionsgate, A24 a Neon, zároveň i další nespecifikovaná studia. Motorová pila se tak nejspíše v následujících letech opět rozezní napříč kiny. Jen zatím těžko říci v jaké přesné podobě.
Čtyři páry, jedno dítě. Napínavý příběh o tom, jak spletitá může být cesta dítěte do náruče, do které opravdu patří. Klára (Judit Pecháček) žije sama se dvěma dětmi a neplánovaně otěhotní. Manipulativní a dobře situovaný exmanžel Adam (Vladimír Polívka), od kterého Klára odešla, se chce soudit kvůli malému synu Daníkovi (Adam Kocúr). Starší dcera Zorka (Magdaléna Čečo) je v pubertě. Klára se i pod ekonomickým tlakem rozhodne vydat na tenký led přímé adopce.
Do jejího života postupně vstupují čtyři dvojice – výstřední influencerka Beáta (Elizaveta Maximová) s podnikatelem Hubertem (Jan Jankovský), nepříliš harmonický pár Alice (Eva Hacurová) a Michal (Patrik Děrgel), registrovaní partneři Petr (Daniel Krejčík) a Vladimír (Andrej Polák) a o něco starší manželé Kryštof (Jaromír Nosek) a Hanka (Tereza Hofová), kteří mají za sebou mnoho cyklů IVF. Podstatnou roli tu sehrává i nekonvenční sociální pracovník Čáp (Ondřej Malý), jehož postava zastřešuje téma náhradní rodinné péče v mnoha jejích podobách. Kdo se nakonec stane rodičem nenarozeného děcka?
Seriál Děckopři svém startu v lednu naznačil, že by se mohlo jednat o funkční seriálové drama. Seriál scenáristek Kateřiny Krobové a Lucie Macháčkové a režijní dvojice Rozálie Kohoutové a Radima Špačka se přeci jen zabývá poměrně citlivými tématy. Náhradní rodičovství a všechny nástrahy, které jsou s tím spojené. Složité životní rozhodnutí spojené s tím, že se člověk zbaví vlastního biologického dítěte. A věčné diskuze o tom, jak moc samotná adopce může dítě v životě poškodit a co to vlastně znamená být rodičem. Už při svém startu odstartoval slibně a bylo nutné doufat, že si seriál nastavenou kvalitu udrží. A naštěstí v období následujících 9 týdnů k poklesu kvality nedošlo.
Děcko – Je těžké být rodičem
Zdroj: Česká televize
Děcko má jistou nevýhodu v tom, že se pořád profiluje jako seriál pro celou rodinu. Byť se tak seriál nebojí dotýkat se vážných témat a pohrávat si s emocemi diváka, snadno se dá namítat, že je seriál směřováním příběhu až lehce naivní. Těžko ovšem říci, zda to seriálu nějak zásadně ubližuje. Seriál se zaměřuje na nespolehlivou protagonistku, která má sice daleko k matce roku, zároveň ovšem působí jako milující matka, která se jen nachází v těžké životní situaci.
Adeptů na potencionální náhradní rodiče děcka Kláry je několik a každý z ústředních párů nějak reprezentuje různé podoby klasických párů. Homosexuální pár, zbohatlický pár, pár, který to mezi sebou nemá úplně vyjasněné, nakonec také pár, kterému ke štěstí zdánlivě chybí jen potomek. Každý pár si přitom prochází nějakou překážkou, kterou si mezi sebou musí ujasnit, teprve poté mohou začít reálně uvažovat o rodičovství. Děcko díky těmto linkám působí jako ze života. A nebojí se lehce kontroverzních témat, což je samo o sobě plusem.
Komplexní postavy, ne přitom vždy úplně nejsympatičtější
Zdroj: Česká televize
Postavy možná nejsou vždycky nejsympatičtější, rozhodně je ovšem jde označit za komplexní. Ústřední postavy se napříč deseti epizodami nějak vykreslují, odhalují své sympatické vlastnosti, stejně tak takové, které k nim snadno můžou vybudovat jistou formu opovržení. Stěžejní postavy především působí dojmem, že jsou dobře napsané a herci díky tomu skutečně mají co hrát.
Počet epizod zaokrouhlený na 10 mohl zpočátku působit děsivě, je ovšem překvapivě, že žádná epizoda vyloženě nešustí prstem. Zápletka o hledání rodiče pro titulní děcko se samozřejmě musí nejednou zdramatizovat, zkomplikovat a zamotat, Děcko ovšem v tomto ohledu naštěstí zvládá jaksi nalézt práh únosnosti. Jde přitom snadno o seriál, při jehož sledování mohou někteří diváci (především divačky) zohledňovat nával svých vlastních emocí a nejspíše budou namítat, že takhle by se reálný člověk chovat nemohl. Jenomže drtivá většina se pravděpodobně nedostane do tak prekérní situace a v takovém případě je rozhodně nefér soudit. Děcko je díky tomu minimálně sympatické v tom, že skutečně může sklouzávat k závažným debatám a kdekomu může rozšířit obzory v tom, co vlastně dělá dobrého rodiče.
Postavy fungují díky výkonům jejich představitelů
Zdroj: Česká televize
U Děcka se především povedl casting, kdy je vlastně těžké vytknout sebemenší úlohu. Judit Pecháček dává Kláře nutnou duši, Elizaveta Maximová svou nejdříve otravnou influencerku Beatu rychle promění v jednu z nejsympatičtějších postav celého seriálu, podobně překvapivě dopadne i její přítel Hubert v podání Jana Jankovského. Tak trochu buran a hulvát, v jádru ovšem přeci jen dobrý člověk. Podobně překvapivě se vyvine i Richard v podání Jiřího Rendla.
Cynický sociální pracovník Čáp v podání Ondřeje Malého je ve výsledku prostředníkem dějových linek, Vladimír Polívka se dost snaží uhrát sociopata a v menších rolích potěší i Simona Peková nebo Jan Vondráček. O hercích by se dalo ještě rozepisovat, je ovšem důležité, že se o hereckých výkonech dá mluvit o to, že postavy skutečně působí lidsky a uvěřitelně jednají jako lidské bytosti. Je smutné, že se něco takového musí vychvalovat, v průměrné české seriálové nabídce jde ovšem u takového projektu až o menší zázrak.
Jde pořád jen o rodinný seriál
Zdroj: Česká televize
Výhoda do jisté míry skutečně tkví v tom, že jde o seriál pro celou rodinu, který tak musí být do jisté míry až příliš vděčný. Je u něj samozřejmě velmi lehké rýpat do nějaké logiky jistých událostí, influencerka Beata je chvílemi napsaná až příliš otravně (Amazing!), jde ovšem vždy víceméně jenom o detaily, nad kterými je snadné mávnout rukou. Seriál jinak naštěstí působí, že u vážných témat jako je adopce nebo pěstounská péče proběhla alespoň nějaká základní forma rešerší a konzultací (což bohužel také není povinná forma!).
Některé linky by si snadno zasloužily rozpracovat, nad jinými zdánlivě stěžejními body zápletky se nakonec v zásadě mávne, zamotanost by se chvílemi dala až krájet a finále snadno evokující Ztracené (kdo ví, ten ví) jakoby by působilo až příliš předvídatelně. Děcko skutečně naráží na fakt, že jde pořád o rodinný seriál a na nejkontroverznější témata a momenty nezbývá zase tolik prostoru. Každý si musí sám ujasnit, zda pro něj půjde o nepřekonatelný problém. Větší problém ovšem je nicméně snazší mít s dávkováním humoru, který se dost často míjí účinkem.
Děcko nás nutně nenutí se svými postavami sympatizovat…
Zdroj: Česká televize
Děcko nás nutně nenutí se svými postavami sympatizovat… což jej automaticky dělá sympatičtějším. Děcko díky tomu skutečně více působí realisticky a jako ze života, což je přesně to, jak by seriál s takovou tématikou měl vypadat. Nikdy se nutně nevystavuje pocit, že jsou postavy na hranice parodie. Byť by poté výrazná skupina přehnaně rozhořčených matek samoživitelek nesouhlasila, postavy nepůsobí karikaturně, ale v těžkých životních situacích a postojích a je snadné se s nimi ztotožnit.
Režijní dvojice Rozálie Kohoutová (1,2, 5, 6, 9, 10) a Radim Špaček (1, 3, 4, 7, 8, 10) stojí za zručně realizovaným seriálem, ze kterého je snadné vždy vypíchnout vyloženě filmové úvodní titulky. Některé záběry možná chvílemi působí až vyloženě kýčovitě (Michael Bay by to natočil podobně!), přesto je to ovšem velmi dobře natočený seriál, který zvládá zanechat dojmy především pozitivní. Těžko říct, zda by mohlo reálně dojít na 2. řadu (byť závěr nabízí uspokojivou tečku, prostor pro nějaké to pokračování ve finále je), Děcko ovšem i s 10 epizodami obstojí jako povedený český seriál, který se i přes nutné kompromisy nebojí dotýkat se palčivých témat. A scenáristky přitom naštěstí nepůsobí pocitem, že si to představují jako Hurvínek válku.
Děcko závěrem
Děcko je velmi potěšující český seriál, který si zvládá celých 10 epizod udržet svou kvalitu. Je to pořád rodinný seriál a tudíž nemůže jít o nemilosrdné sociální drama, přesto se tenhle seriál dotýká palčivých témat a scenáristky přitom nepůsobí, že si problematiku spojenou s adopcemi, pěstounskou péčí a nástrahami rodičovství představují jako Hurvínek válku. Postavy přitom nutně nemusí být sympatické, působí ovšem jako komplexní lidské bytosti, kterými je v různých situacích v seriálu soucítit i pohrdat. Rozálie Kohoutová a Radim Špaček stojí za povedeným seriálem, který i přes vady na kráse v nejednom ohledu potěší…
Shelly (Pamela Anderson) byla vždy jen showgirl. S více než 30 lety angažmá je s velkým náskokem nejdéle sloužící členkou souboru Le Razzle Dazzle, představení ze staré vegaské školy plného drahokamů, nucených úsměvů a sotva viditelných kostýmů. Představení je poslední svého druhu. A i zde se zdá, že návštěvníci Las Vegas už nemají chuť na kulturní relikvie showbyznysu, i když jsou oděny do pštrosího peří a střapců na bradavkách.
Le Razzle Dazzle už ztratilo polovinu svých týdenních představení ve prospěch cirkusu pro dospělé s označením X. A nyní přichází zpráva, že se vedení kasina rozhodlo show nadobro zrušit. Pro většinu dívek, pro které je vystoupení jen jednou z prací, z níž platí za nájem, je to nepříjemné. Ale pro Shelly, jejíž celá identita je spjata se statusem showgirl Razzle Dazzle, je to existenční krize…
Pamela Anderson se díky seriálu Pobřežní hlídka stala sex symbolem jedné generace. Sláva Pamely Anderson ovšem tímto seriálem neskončí. A to nejen skrze kontroverzní uniknutou pornokazetu Pamela & Tommy Lee: Porno bez cenzury, ale také skrze různá camea ve filmech jako Scooby-Doo, Scary Movie 3 nebo Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu. Háček tkví v tom, že Anderson mohla vždy spoléhat pouze na svůj půvab (Pobřežní hlídka) nebo kultovní status (camea). Seriál Pam a Tommy pár let zpět umožnil nahlédnout na Pamelu Anderson jako na komplexní bytost, která to v životě neměla lehké (stačí se trošku zajímat už o její dětství a mládí, které by leckoho traumatizovalo na celý život). A přesto by se zrovna u ní těžce dalo věřit tomu, že by jí mohlo čekat cosi jako úspěšný herecký comeback. Jenomže zázraky se zřejmě pořád dějí.
The Last Showgirl – Pamela Anderson umí hrát?!
Zdroj: Roadside Attractions
The Last Showgirl vynesla Anderson nominaci na Zlatý glóbus a spousta lidí jí predikovalo i oscarovou nominaci. Na tu sice nedošlo, přesto je The Last Showgirl důkazem, že se Anderson nemusí jako herečka označovat jen v uvozovkách. Jde o 3. film Gii Coppoly, vnučky Francise Forda Coppoly, neteř Sofie Coppoly a sestřenice z druhého kolene Nicolase Cage (+ Jasona Schwatzmana, který ve filmu hraje). Scénář Kate Gersten měl být původně divadelní hrou, výsledný film je i proto víceméně intimní a komorní. A Anderson v hlavní roli možná září proto, že v ní tak trochu hraje sebe samu.
Shelly Gardner je postava zajímavá v tom ohledu, jak zvládá být v jistých momentech sympatická, v jiných je zase naopak jako charakter na zabití. Pro mladší kolegyně je cosi jako matka, u své vlastní dcery si přitom ani nepamatuje její věk. Dokáže být oporou, zároveň projevit své negativní emoce. Ústřední hrdinku to do jisté míry polidšťuje. A je do jisté míry snadné napříč celým příběhem najít styčné plochy se Substancí, byť spíše myšlenkami nežli formou.
Špatné vnímání stárnutí a uvědomění nad promarněnými léty
Zdroj: Roadside Attractions
Pamela Anderson svým naprosto odevzdaným výkonem opravdu zvládne zavřít pusu těm, kteří o jejích hereckých schopnostech pochybovali. Jakmile je v jedné scéně hlavní hrdinka obviněna z toho, že je špatná tanečnice a mohla možná těžit pouze ze svého mládí a krásy, jakoby se jednalo o komentář bourající čtvrtou zeď, které doplní emocionální vyjádření Shelly. Film jde vnímat jako komentář ke špatnému vnímání stárnutí a uvědoměním nad promarněnými léty.
Výsledný film se možná odvíjí až příliš předvídatelným směrem. Gia Coppola svému filmu dodává až dokumentární nádech, kdy jen občas dojde na pár vyhrocených momentů. Anderson poté doplňuje výtečné obsazení – Jamie Lee Curtis chvílemi více znepokojující než ve svém oscarovém výkonu ve Všechno, všude, najednou, Kiernan Shipka a Brenda Song jako mladé kolegyně Shelly, které v ní vidí matku, Billie Lourd, která zvládá věrohodně podat komplikovaný vztah se svou matkou, i ten Dave Bautista působí ve své úloze přesvědčivě a ukáže, že v něm přeci jen nějaké ty buňky na serióznější herectví jsou. Coppola minimálně zvládá vyvolat dojem, že umí vést herce a ústřední herecké obsazení tahá dojmy z filmu rozhodně nahoru.
Smutní lidé žijí smutné životy
Zdroj: Roadside Attractions
Celý film v podstatě jasně nestanoví, zda jde se Shelly více sympatizovat a nebo jí jde naopak spíše pohrdat. Film jasně naznačuje, že jde o postavu s psychickými problémy a svým způsobem by se z The Last Showgirl snadno mohl stát nástupce Černé labutě nebo zmíněné Substance. Jenže tohle není ten typ filmu. Zřejmá komorní vize Coppoly je tak v jistém ohledu sympatická, zároveň ovšem i proto nejde o cosi zásadního. Pouze takový menší film, který zvládá být chvílemi až nepříjemně intimní a směřuje k závěru, který jasně rozdělí diváky na optimisty a realisty.
The Last Showgirl jde zároveň vnímat jako sociální drama o smutných lidech, kteří žijí smutné životy. Snadno by mohlo jít o námět nového filmu Darrena Aronofskyho nebo Bohdana Slámy. A minimálně Aronofsky by se nejspíše nebál zajít ještě o kus dál a z The Last Showgirl vyloženě nepříjemný emocionální zážitek, jak se na tvůrce Requiemu za sen, Wrestlera, Černé labutě nebo Wrestlera sluší.
Záměr Coppoly ovšem očividně tkví v tak trochu něčem jiném a vystačí si s komorním příběhem o mateřství a těžkém údělu tanečnic, které nevyhnutelně stárnou. Je to do jisté míry až pořád příliš velká sázka na jistotu, která se odvíjí přesně tím směrem, kterým divák očekává. A přitom to nutně není nejtvrdší forma výtky. The Last Showgirl je prostě jen úmyslně intimním pokusem o studii v jisté životní fázi. Takový, který možná časem nadhodí nějaké motivy, ze kterých by šlo vykřesat více (otcovství dcery hlavní hrdinky) a mohlo to směřovat k nějakému více zdrcujícímu finále, na to je ovšem nutné si tak trochu zajít chuť. A jestli film kromě ústřední písně může film nějak utkvět v paměti, bude to nejspíše opravdu díky tomu, že může nejednomu člověku změnit pohled na Pamelu Anderson.
The Last Showgirl závěrem
Je nejlepší film Pamely Anderson Pamela & Tommy Lee: Porno bez cenzury, nebo Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu? The Last Showgirl to nejspíše nebude, přesto je nezpochybnitelné, že v něm sexuální ikona předvádí svůj dosavadní životní herecký výkon. Intimní drama o nezdarech stárnoucích tanečnic a adeptce na nejhorší matku století Gii Coppoly není možná nejsilnější tužkou v penále, přesto jde o oukey komorní drama, kterému je těžké cokoliv zásadně vytýkat… zároveň je ovšem těžké mu vyloženě v čemkoliv propadnout! Tedy až na výjimku v podobě odzbrojujícího výkonu Pamely Anderson, který je adept na jednoho z největších hereckých překvápek uplynulého roku…
Před dvěma lety vyšla první série seriálu The Walking Dead: Dead City. Sklidila vesměs pozitivní reakce, nešlo ale o žádnou velkou slávu. Tady je mimo jiné moje recenze, kde jsem byl spokojený, ale měl jsem několik výtek. Jako fanoušek původního seriálu si tyhle navazující spin-offy nenechávám ujít. Nyní vyšel nový trailer na druhou řadu The Walking Dead: Dead City. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká!
Trailer na druhou sérii The Walking Dead: Dead City
Ve druhé sérii, v rostoucí válce o kontrolu nad New Yorkem, se Maggie (Lauren Cohan) a Negan (Jeffrey Dean Morgan) ocitnou v pasti na opačných stranách. Jak se jejich cesty proplétají, zjišťují, že cesta ven bude pro oba komplikovanější a trýznivější, než si kdy dokázali představit.
Trailer je hodně fajn a vypadá to, že bychom se snad mohli dočkat ještě lepší podívané než u první série. Přesto se bojím samotných výtek, které jsem u první série měl. Zombie nebyli příliš dobře využití, když někoho zabili, tak to bylo vždy mimo záběr, tempo pomalejší a scénář by potřeboval více doladit, více napětí a lepší práce s ostatními postavami mimo hlavní dvojici. Jinak jsem byl tehdy s první sérií spokojený. Na druhou sérii se těším. Trailer láká na starého Negana s baseballkou v ruce, akci s digitálním medvědem (na první pohled překvapivě dobře vypadající, uvidíme jaký bude v pohybu), a nejspíše více akce. Konflikt o New York bude snad dobře zpracovaný a nebude tady žádná uspěchanost, jako tomu bylo bohužel v druhé sérii Darylova seriálu.
Druhá série The Walking Dead: Dead City dorazí s první epizodou 4.5. na stanici AMC+. Až druhá série bude kompletně odvysílaná, můžete se těšit na recenzi. Doufám, že budu pozitivnější než u první série.
Líbil se Vám trailer na druhou sérii The Walking Dead: Dead City? Bavila Vás první série?
Pěkný a krásný den vám všem přeji. V dnešní komiksové recenzi jsem si pro vás připravil velkou pecku, kterou si musíte přečíst. Ano, už ve druhé větě vám prozrazuji, že je to velká pecka. Takže sjeďte dolů k hodnocení, zavřete článek, běžte na stránky nakladatelství CREW nebo do nejbližšího knihkupectví, kupte si komiks, přečte si ho a pak se sem vraťte a dočte si recenzi. Nakladatelství CREW si pro nás připravilo velmi kvalitní kousek, který vyšel u DC v sekci Black Label, kde se zaměřují na autorštější, dospělejší a náročnější tvorbu. A tohle vše sedí na tento komiks. Pohodlně se usaďte a já se vás pokusím ve své recenzi přesvědčit o tom, proč je Hezký dům u jezera velká komiksová pecka.
This is the end Beautiful friend This is the end My only friend, the end
(THe Door – The End)
Recenze komiksu Hezký dům u jezera
Deset jedinců dostalo pozvánku na víkend do honosného domu u jezera: Grafička, Klavírista, Novinář, Komik, Spisovatelka, Vědkyně, Účetní, Konzultantka, Akupunkturista a Doktorka. Jejich vzájemná vazba? Jejich přítel Walter, který jim dal tyto přezdívky.
Někteří znají Waltera už od střední školy, jiní se s ním setkali na vysoké a jedna z nich se s ním setkala teprve nedávno. Ale už za pár dnů odhalí toho „skutečného“ Waltera a důvod, proč si každého z nich pečlivě vybral do svého kruhu přátel.
Scenárista James Tynion IV., kreslíř Álvaro Martínez Bueno a koloristka Jordie Bellaireová, držitelé Eisnerových cen a ceny GLAAD, vám přinášejí znepokojivý příběh plný psychologického hororu, který pokládá základní otázku: Jak podle vás skončí svět? (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Propracovaný scénář od Jamese Tyniona IV.
Mám rád, když mě něco překvapí a zaujme. Čím více mám načteno a nakoukáno, tak tím více je to těžší a těžší. A v dnešní době přijít s něčím novým a originálním není úplně jednoduché. Scénárista James Tynion IV. si toho je dost vědom a je natolik chytrý, aby to dokázal využít ve svůj prospěch. Tynion ví, že jeho příběh a zápletka není nejoriginálnější, takže musí vsadit na něco jiného. Tím jiným je zde jak a proč. A tohle se scénáristovi povedlo na výbornou.
Tynion se velmi chytře rozhodl, že některé zásadní zvraty prozradí hned na začátku a během celého vyprávění bude se čtenáři hrát jistou hru. Hru, ve kterém nám bude říkat pravdu a zároveň nám bude v jistých ohledech lhát, bude nám ukazovat celkový obraz a zároveň nám něco zásadního skryje. Líbilo se mi, že Tynion během celého vyprávění několikrát změní status quo, a převrátí dosavadní děj na ruby.
Tahle hra s očekáváním, co se stane dále, mi hodně sedla a udržovala mě neustále napjatého a nutila mě o příběhu, motivacích a celkovém vyznění přemýšlet. A to je jedna z nejlepší věcí, které vám může nějaké dílo (hry, filmy, knihy, hudba, umění, prostě cokoliv o čem můžete přemýšlet) dát. Že o něm přemýšlíte, analyzujete ho, dáváte do něho vlastní pocity a myšlenky. Jakmile se vám tohle stane u nějakého díla nebo výtvoru, tak víte, že to dílo pro vás není obyčejné a něco vám dává. A to je sakra dobrý pocit.
Tynionovi se tohle podařilo a já posledních pár dní o komiksu přemýšlím. Přehrávám si ho hlavě, snažím se si vybavit různé detaily a také to co mi uniklo, přemýšlím o příběhu, přemýšlím o zvratech, přemýšlím o chybách, přemýšlím o tom jak bych to udělal já. Prostě o tomto komiksu dost přemýšlím, a to je obrovská pochvala. Je to také obrovský důkaz toho, že Tynion vytvořil něco výjimečného.
PS: Odpověď na jednu z nejdůležitější otázek dostaneme v průběhu celého komiksu několikrát. Ta odpověď je ve výsledku opravdu jednoduchá, ale přesto je to jedná z nejsilnějších věcí na tomhle světě. Až takhle jednoduché a prostě to je, ale Tynion to dokázal skvěle prodat, že mu za to budete tleskat.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Působivá vizuální stránka
Komiks má úžasnou vizuální stránku. Jedná se o velmi autorský komiks a umělci mu dali nádhernou a výstižnou estetickou stránku. Kreslíř Álvaro Martínez Bueno odvedl fantastickou práci a já jsem si jeho práci neskutečně užil. Je vidět, že Bueno dostal u tohoto projektu volnější ruku a využil jí na maximum. Na panelech a stránkách vidím tu hravost a nadšení, které do toho Bueno dal. Opravdu je radost si komiks prohlížet a vidět, jak si Bueno hraje, zkouší jiné stylizace, a některé věci si v rámci možnosti upravuje podle sebe. Při čtení jsi určitě zkuste všímat různých maličkostí a detailů, které Tynion a Bueno vymysleli. Z mého pohledu je kresba nádherná a místy je to pastva pro oči.
O barvy se postarala Jordie Bellaireová, která také odvedla skvělou a fantastickou práci. Bellaireová výborně doplňuje vizi, kterou měli Tynion a Bueno. Ty barvy jsou úžasné. Jedná se o vynikající paletu barev, co přesně rezonuje s příběhem, jeho tónem a náladou. Barvy dodávají příběhu tu správnou atmosféru a dokáží v nás vyvolat ty správné pocity a emoce.
Tomuto komiksu se skvěle povedlo to, že všechny tři aspekty – příběh, kresba a barvy, spolu ladí k dokonalosti. Skoro každá stránka je umělecké dílo, které v sobě má hloubku, emoce, a dokáže něco říkat. Já vím, že takhle napsaný to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak to tam uvidíte a naplno pochopíte o čem mluvím. Věřte mi.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Klady
Z předchozího textu vám nejspíše došlo, že jsem dost spokojený a komiks mi sedl. Komiks si krom příběhu, kresby a barev zaslouží pochvalu za svou hravost a jistý přístup k vyprávění a práci s charaktery. Není to úplně jednoduché čtení a vyžaduje to jistou dávku pozornosti, ale pokud se na komiks naladíte, tak vám to bohatě vrátí.
Hodně mi sedly dialogy, protože jsou napsaný lidsky a opravdově, a cítil jsem z nich přirozenost. Bavilo mě, jak si tvůrci vyhráli s některými stránky – detaily konverzací, plánky, seznam s věcmi, grafické rozpracování stavby atd. Na těchto stránkách je vidět obrovská hravost celého tvůrčího týmu a je to další důkaz to, že tento komiks je mnohem více propracovanější, než se na první pohled zdá.
Zápory
Můj největší problém tohoto komiksu je ten, že je z mé pohledu krátký a chybí mi zde zásadní věci. To, co budu kritizovat byl dozajista tvůrčí záměr od Tyniona, ale to nic nemění na tom, že si to podle mě zaslouží kritiku. Komiks má dvanáct hlavních postav, které jsou pro příběh a celkové vyznění dost důležitý. A bohužel ne každá dostane tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Tynion se prakticky soustředí asi tři čtyři postavy a ostatní stojí trochu bokem a nejsou hybateli děje, případně pak slouží „jen“ ke katarzi příběhu. Jak říkám je to obrovská škoda, protože tady s tímto si mohl Tynion o dost více vyhrát a jít více do hloubky.
Místy mi přišlo, že příběh zbytečně uhání kupředu a každý sešit je potřeba zakončit nějakým zvratem, nebo si začít připravovat půdu na něco, co nutně musí přijít. Opět chápu, že Tynion a ostatní tvůrci se rozhodli, že první část bude mít dvanáct sešitů, a vše tomu podřídili, ale jako čtenář jsem si říkal, že chci více děje, více psychologické prokreslení charakterů a o trochu pomalejší děj. Tyhle zápory jsou čistě z mého pohledu, a mnozí to uvidí úplně jinak, což je samozřejmě v pořádku.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Hezký dům u jezera
Hezkým dům u jezera je kvalitní a hodně povedený komiks, který jsem si moc užil. Osobně doporučuji si nic moc o komiksu nezjišťovat a nechat se naplno zasáhnout tím, co od něj dostanete. Z mé strany je to všechno, a já doufám, že budete s komiksem spokojený jako já. Přeji vám to nejlepší čtení!!!
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Hodnocení: 9/10
Moc bych si přál, aby se vám moje recenze na komiks Hezký dům jezera líbila a komiks si pořídili. Jedná se opravdu zajímavý a autorský komiks, který je o dost zajímavější, než se na první pohled zdá. Dejte mu prosím šanci.
Je asi na místě říct, že Silent Hill je ikonická hororová série. Je to legenda. Druhý díl této série se zapsal nejvíce do toho žánru a hráči a fanoušci tento díl zbožňují. Minulý rok dorazil více než povedený remake od Blooper teamu (Blair Witch, The Medium, Layers of Fear), který uspěl u kritiků i u původních fanoušků. Konami, které vlastní tuhle sérii najalo vývojáře ze studia Neobards Entertainment z tchaj-wanu, kteří vyvíjejí nový díl. Na akci Silent Hill Transmission jsme dostali první trailer a několik informací. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká.
O čem bude Silent Hill f?
Příběh nás zavede do Japonska, 60. let 20. století. Malé městečko Ebisugaoka zahaluje hustá mlha, které promění celé místo v děsivou noční můru. Hlavní postavou tohohle příběhu bude mladá Shinizu Hinako. Normální dívka, jenž si žije svůj obyčejný život do doby, než se její rodné místo změní do noční můry. Hinako bude muset bojovat o svůj život.
Zdroj: KONAMI
Silent Hill, ale bez skutečného Silent Hillu?
Asi si nešlo nevšimnout, že nová hra se nebude odehrávat v legendárním místě zvaném Silent Hill. Na tohle zareagovala jedna z nejznámějších tváří série, skladatel Akira Yamaoko. Ten složil hudbu pro většinu dílů, včetně legendárního druhého dílu (pracoval i na remaku). U nového dílu složil opět soundtrack. Co tedy Yamaoko říká na to, že nový Silent Hill vlastně není tak úplně Silent Hill?
„Ačkoliv se hra odehrává v Japonsku, zaměřili jsme se na to, abychom ji ztvárnili způsobem, který je založen výhradně na koncepci Silent Hillu. I když jsme do hry zahrnuli mnoho jedinečných prvků japonské identity, sublimovali jsme je jako fikci a vyjádřili tuto jedinečnou kulturu jako zábavu. Tímto způsobem věříme, že se nám podařilo spojit kouzlo Japonska novým způsobem s jedinečným světonázorem Silent Hillu. Doufáme, že prostřednictvím této hry si užijete vzhled a atmosféru, které dělají z této hry skutečný Silent Hill.“
Na tohle téma zareagoval také scénárista Ryukishi07: „Dodnes si pamatuji ten pocit z mého prvního setkání s děsivou a tísnivou atmosférou Silent Hillu. Dodnes mě to hluboce pronásleduje a zároveň mě to uchvacuje. Je mi ctí, že se mohu podílet na sérii, která mi tolik utkvěla v paměti. Do tohoto příběhu jsem vložil veškeré své úsilí, ať už je to to poslední, co kdy napíšu. Pro mě je série Silent Hill víc než jen sbírka příběhů, je to médium, úžasný, fenomenální způsob, jak prozkoumat a zažít lidské srdce a mysl. Doufám, že si to hráči uvědomí a ocení. A všem našim přátelům v zahraničí přeji, ať si užijí pohled na to, jak by Silent Hill mohl vypadat, kdyby se odehrával někde trochu jiném, například v Japonsku.
U této příležitosti vývojáři prozradily, že se inspirovaly skutečným městem Kanajamem. Na místech nahrávali zvuky a ruchy okolí, aby dodaly co nejautentičtější zážitek. To znamená, že temné uličky, opuštěné dvorky a klaustrofobní atmosféra budou zaručeny.
Zdroj: KONAMI
Proč nás pravděpodobně čeká nejděsivější díl série?
Silent Hill f získalo v Japonsku rating 18+. Jedná se o první hru série, která takhle vysoký rating obdržela. Jiné díly série, jako jsou Silent Hill 2,3 nebo remake druhého dílu měly pouze rating 15+. U takhle vysokého ratingu se dá očekávat ledacos. Silent Hill f nám může dodat temnou a děsivou podívanou s brutálními pasážemi, které půjdou ještě dál oproti předchozím dílům. Samotný trailer ale potvrdil jednu věc. Japonské prostředí dodává této značce osvěžující nádech a vypadá to po vizuální stránce hezky. Samotná monstra, která se objeví (nebo pouze mihnout) v traileru vypadají správně nepříjemně, tak jak jsme v Silent Hill zvyklí.
Na závěr pár slov
Za sebe musím říct, že trailer sice je složený asi pravděpodobně jen z cutscén, žádný gameplay jsme zatím neviděli, ale líbí se mi to. Trailer láká na zajímavě a ambiciózně vypadající Silent Hill, který díky svému jinému prostředí dodá nový závan do této ikonické série. Vizuální stránka hry se mi už teď moc líbí, mlha vypadá dobře a grafická stránka působí správně děsivě, hororově a místy špinavě, tak jak by to mělo vypadat.
Datum vydání Silent Hill f zatím není potvrzený, ale můžeme jen doufat, že se hry do konce roku dočkáme. Hra zamíří na PC, PlayStation 5 a Xbox Series X/S. Díky tomu, že padl rozhodující rating to možná vypadá, že bychom se hry mohli dočkat dřív, než by se mohlo zdát.
Co vy a série Silent Hill, hráli jste některý díl? Máte rádi tuhle legendární hororovou sérii? Těšíte se na nový Silent Hill f?
Princezna Sněhurka (Rachel Zegler) se spojí se sedmi trpaslíky, aby osvobodila své království od své kruté macechy – Zlé královny (Gal Gadot)…
Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 je jedním z nejdůležitějších filmů kinematografie. Šlo o první celovečerní animovaný film a zároveň o první celovečerní film studia Disney. Když se tedy studio Disney vydalo cestou hranýchpředěláveksvýchklasickýchanimáků, hraná verze Sněhurky byla zřejmě jen otázkou času. Hraná verze byla poprvé oznámena v roce 2016 a tehdy nikdo nemohl čekat, co se stane.
Kontroverzní castingové volby, málem nedošlo na trpaslíky, odklad o rok, Rachel Zegler i Gal Gadot se obě postavily na odvrácené strany izraelsko-palestinský konfliktu, představitelka titulní role se opřela do klasického animáku (prince z původní pohádky mimo jiné označila za stalkera) a Disney nakonec zrušil i tradiční slavnostní premiéru s červeným kobercem. Hraná Sněhurka v režii Marca Webba tak mohla dopadnout všelijak. Nejspíše si ovšem každý dokáže rychle tipnout, jak moc si stojí s porovnání s původním filmem z roku 1937.
Sněhurka – Co všechno je ve výsledku špatně?
Zdroj: Walt Disney Pictures
Sněhurka Marca Webba působí jako ten film, o kterém by jednou mohl vzniknout velmi zajímavý dokument o komplikovaném natáčení plném překážek, toxických vztahů, i podivných kreativních rozhodnutí. Na této Sněhurce se mělo celkem podílet až 7 scenáristů (včetně Grety Gerwig), pod filmem je ovšem oficiálně podepsaná Erin Cressida Wilson (Dívka ve vlaku). Byť děj není 100% věrný původnímu animáku, nová Sněhurka se pořád snaží divákovi připomenout, že je jeho hraným remakem. Designem postav, stylizací i užitím klasických hudebních písní/motivů z původního filmu. Jen se příliš rychle ukáže, že Sněhurka a sedm trpaslíků není ideální materiál na celovečerní hranou adaptaci.
Původní animák trvá 83 minut a je tudíž nevyhnutelné, že se musí hraný film krapet natáhnout. Stejně jako animák začíná hraná verze vyprávěním skrze knihu a následně diváka vrhne do děje. Hraná adaptace dle očekávání přidává především momenty, které vykresluje dětství Sněhurky a nějaký její základní charakter. Nutno podotknout, že i když hraná Sněhurka není 50:50 adaptací původního animáku, nějak se drží základní kostry klíčových momentů z původní pohádky. Háček tkví v tom, že spousty momentů funguje v klasickém animáku lépe. Tempem, střihem, gradací, prací s hudbou, vizuálem, v podstatě vším!
Kde hraná Sněhurka selhává tam, kde animák pořád funguje?
Zdroj: Walt Disney Pictures
Důvodů, proč tomu tak je, existuje několik. Animovaná zvířátka budou vždy roztomilejší nežli ty z jedniček a nul (a v některých případech i děsivější). Animace samozřejmě nabízí větší prostor pro kreativitu a když se hraná adaptace snaží evokovat klasické momenty, většinou to brutálně nefunguje. Není to přitom nutně problém všech hraných předělávek od Disneyho. Právě Sněhurka Marca Webba ovšem na toto naráží. A to především když dojde na hrané trpaslíky. Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Dřímal nevypadají v hraném zpracování vábně a byť je snadné si na jejich design za pochodu zvyknout, svou vizuální odpudivostí těžko přirostou k srdci… na rozdíl od původního animáku!
Nejzásadnější odklon nabízí hraná Sněhurka v tom, že se Sněhurka musí tak trochu stát vůdkyní a docela funkční snaha z ní udělat silnou ženskou hrdinku působí jako přesně ta práce, kterou na filmu odvedla Greta Gerwig. Háček tkví v tom, že skrze toto ústřední příběh doplňuje linka o sedmi zbojnících. Ta je naprosto zbytečná, příběhu do velké míry nic nepřidává. Více rozvinutá je ústřední romance, kdy tedy chybí princ (aby ho nejspíše nikdo nemohl obviňovat ze stalkingu), ale v této úloze ho nahrazuje jeden ze zmíněných sedmi zbojníků. Kdyby se ovšem tato Sněhurka více držela schématu původního animáku, nic by se vlastně nestalo. A nezáleží na tom.
Pleť titulní hrdinky je nejmenší problém filmu
Zdroj: Walt Disney Pictures
Dle očekávání jsou všechny výtky na to, že představitelka titulní role, nemá sněhovou pleť, směšné. A objektivně jde o nejmenší „problém“ celého filmu. Byť se novinářská projekce filmu konala v českém dabingu (režie dabingového znění se chopil Zdeněk Štěpán a kvalita dabingu je tudíž zaručena), sama Rachel Zegler v roli působí sympaticky (rozhodně více nežli v reálném životě, kdy si svými komentáři už lehce říká o cancel culture). Ani dabing poté nezakryje zřejmé herecké limity Gal Gadot. Při srovnávání se skvělou Charlize Theron v krapet dospělejší Sněhurce a lovci, chtě nechtě zbydou jen oči pro pláč.
Tato Sněhurka dle očekávání zachází se zápletkou, kde je hlavním motivem snaha udržet si pozici nejkrásnější ženy široko daleko, krapet dál a ohání se prvoplánovým motivem o tom, že nezáleží pouze na kráse vnější, ale také kráse vnitřní. A jde vlastně o sympatické poselství. Sněhurka Marca Webba není tolik osobitá jako zmíněná Sněhurka a lovec nebo Sněhurka Tarsema Singha (a už vůbec ne jako Sněhurka: Jiný příběh!), Marc Webb je tu v podstatě jen jako řemeslník, který se může jen snažit jaksi vytěžit z vizuálu maximum. A minimálně choreografie jedné hudební scény zvládne vzdáleně evokovat jeho režijní debut 500 dní se Summer.
Je Sněhurka Marca Webba předem prohraný souboj?
Zdroj: Walt Disney Pictures
Na rozdíl od původního animáku vlastně není prostor pro to, aby měl každý ze sedmi trpaslíků svůj moment slávy. Pokusy o humor víceméně naráží (gagy z původního animáku prakticky nestárnou). Filmu se drží krapet rozvinout postavu Šmudly (na úkor Rejpala), skutečně nějak rozšířit titulní postavu a přijít s finále, které je sice nadbytečné, přesto v jisté míře uspokojující. Tedy v případě, že člověk moc nezačne přemýšlet nad tím, jak to do velké míry nedává smysl. Fungování království a schopností Zlé královny a jejího vlivu na poddané jsou v podstatě děravé jako ementál.
Chvílemi to působí jako pokus udělat původní příběh v nějaké míře komplexnější, aby si následně někdo uvědomil, že na to není čas, prostor a možnosti. Kdyby měla Zlá královna symbolizovat Komunistickou stranu Československa a a její poddaní Občanské fórum, na sametovou revoluci se určitě nečeká do roku 1989. Něco takového se přitom nemuselo u původního animáku řešit… protože to prostě nebylo nutné! Rachel Zegler může sebevíce původnímu snímku nadávat, nejedná se ovšem o nic jiného než nepochopení kouzla klasického animáku. Příklady jako Zloba či Cruella zvládají obracet klasické Disney příběhy naruby, Sněhurka Marca Webba ovšem působí jako nevyvážený produkt, který by se zřejmě rád vydal trochu jinou cestou, zároveň se ovšem pořád musí držet nostalgie animáku. A dohromady to jednoduše nefunguje.
Sněhurka dopadla nejlépe, jak mohla… svým způsobem
Zdroj: Walt Disney Pictures
Sněhurce se samozřejmě těžce cokoliv vytýká ze stránky řemesla. Jsou na tom vidět peníze (byť rozpočet údajně přesahující 300 milionů dolarů působí sebevíce nafoukle), nějaká ta zručná ruka Marca Webba (který jen kreativitu zřejmě tentokrát nechal doma), celé je to barevné, dětem se to nejspíše líbit bude. Zároveň ovšem neexistuje reálný důvod jim nežli skutečné mistrovské dílo (Sněhurka a sedm trpaslíků) na stříbrném podnose servírovat jen slabý odvar toho, co skvěle samo o sobě funguje i po 88 let po původním uvedení. Je ovšem skutečně hloupé rozhodnout se odpírat tuhle Sněhurku mládeži čistě kvůli faktu, že takhle Sněhurka nemá pleť bílou jako sníh.
Sněhurka se dle očekávání stala obětí zbytečně nafouknuté kontroverze, na které ve finále vůbec nesejde. Tohle pohoršení dává smysl u projektů jako Anne Boleyn nebo Africké královny. Sněhurka je ovšem pořád pohádkou, která může mít spousty interpretací a tudíž překvapivě… i spousty podob! Všichni voliči SPD a Filipa Turka mají samozřejmě právo vyjít do ulic s transparenty „No my Sněhurka“. Sněhurka Marca Webba nicméně trpí reálnějšími problémy a doporučit jí jde nejspíše jen těm lidem, kteří si rádi rozšiřují obzory a rádi sledují různá zpracování stejného příběhu. Těžko říci, zda kdokoliv jiný najde na Sněhurce Marca Webba cokoliv zajímavého.
Sněhurka závěrem
Sněhurka Marca Webba je předem obětí nejedné kontroverze, ty samozřejmě ovšem kvality filmu nedefinují. Hraná Sněhurka od Disneyho pochopitelně v nejednom ohledu ztrácí na mistrovský animák z roku 1937 a je chvílemi až smutné, jak prohrává ve všech možných detailech. Přesto tuto Sněhurku nejde označit za vyloženě špatný film. Jen vlastně těžko říct, zda jí jde někomu vyloženě doporučit…
Svět Johna Wicka nekončí a projektů z jeho světa se chystá hned několik. Už 5. 6. 2025 tu přitom bude Balerína, spin-off zasazený mezi Johna Wicka: Kapitola 3 a Kapitolu 4 a v hlavní roli se představí Ana de Armas. Nový trailer poté láká i na návrat Keanu Reevese do role Johna Wicka.
Režie se chopil Len Wiseman (Smrtonosná past 4.0, Total Recall/2012), kdy se ovšem mluví o tom, že film potkaly během natáčení komplikace a tak musel s filmem vypomoct Chad Stahelski (John Wick 1-4), který měl přetočit většinu akčních scén. Těžko říci, jak moc nová kapitola této série u diváků uspěje, minimálně akce ovšem vypadá docela brutálně.
Balerína se natáčela mimo jiné také v Praze, která je v traileru dobře rozpoznatelná. Chybět nebudou ani Ian McShane jako známý Winston, také Lance Reddick, který se posmrtně poprvé představí jako Charon. Mezi nové tváře naopak budou patřit Norman Reedus nebo Gabriel Byrne. A honba titulní hrdinky za pomstou nakonec do hry přihraje také samotnou Babu Yagu – Johna Wicka.
Ana de Armas si vyzkouší akční roli a už dříve se oznámilo, že se předběžně počítá s realizací pokračování. Na to ovšem dojde pouze v případě, že si diváci najdou začátkem června čas na návštěvu kina.
Brazilský Režisér Walter Salles již v minulosti přišel s několika oceňovanými snímky jako jsou Hlavní nádraží nebo Motocyklové deníky, které také sledují náročné životní situace. Stejný osud potkal i toto politické životopisné drama podle skutečného příběhu Eunice Paivy (Fernanda Torres). Za výkon získala Zlatý glób jako nejlepší herečka v dramatu a samotný film získal oscarové ocenění za Nejlepší mezinárodní film a stal se prvním brazilským snímkem, jenž toto ocenění obdržel. Vypráví smutný příběh Paiviny rodiny, která se musí vypořádat se zmizením svého manžela, disidenta a někdejšího poslance Rubense Paivy (Selton Mello), během vojenské diktatury v Brazílii v 70. letech.
Pro pochopení kontextu filmu Navždy s vámi/I’m Still Here je nezbytné se vrátit do období vojenských diktatur v Jižní Americe v 70. a 80. letech. V té době probíhala Operace Kondor, což byla koordinovaná kampaň politického útlaku, kterou vedly tajné služby pravicových režimů s podporou a plánováním od Spojených států amerických v zemích jako Argentina, Bolívie, Brazílie, Chile, Paraguay a Uruguay. Cílem této operace bylo eliminovat levicově smýšlející osoby, včetně ekonomů, občanských aktivistů, odborářů a politiků. Metody typicky zahrnovaly šikanu, odpírání občanských práv, věznění, mučení, vraždy a záhadné „mizení lidí“.
Operace byla zahájena v roce 1975 a trvala až do konce 80. let. O existenci a rozsahu Operace Kondor se svět dozvěděl až v roce 1992, kdy byly objeveny tzv. Archivy teroru. Tyto dokumenty, nalezené na policejní stanici na předměstí paraguayského hlavního města Asunción. Obsahovaly seznamy 50 000 zavražděných lidí, 30 000 případů nuceného zmizení a 400 000 uvězněných osob, a právě jedno takové zmizení je středobodem tohoto příběhu.
Navždy s vámi – Idylická dovolená s nádechem nostalgie
Zdroj: Sony Pictures Classics
Rok 1971 čerstvě začal, je plný dozvuků kulturně a sociopoliticky nabitých „šedesátek”, a slunné nekončící letní dny na písečném pobřeží Ria de Janeira vzbuzují jen ty nejryzejší pozitivní emoce. Film zobrazuje láskyplný vztah Eunice s Rubensem a prostřednictvím jejich dětí teenagerů různé způsoby trávení volného času v mládí, bez nějakých starostí a povinností. Ať už je to hraní volejbalu na pláži, plavání, návštěvy kina, vyjížďky autem po městě a poslouchání hlasité hudby se staženými okénky. Objevují se i náznaky politické situace v Brazílii.
Při jedné takové projížďce jsou děti v autě zastaveny armádou a jsou na místě velmi agresivně vyslýchány za účelem odhalení režimu nepohodlných osob. Ale i přesto je vše vysokou mírou idealizováno, a to i díky dceři Marii, která různé všední události natáčí na svou kameru. Právě tyto záběry se prolínají s těmi běžnými, což vyvolává silné – skoro až hmatatelné pocity nostalgie a doby, kterou by divák chtěl prožít na vlastní kůži a trávit v ní čas se svými přáteli.
Ovšem pouze do momentu, když se film velmi svižným tempem přesune od života perfektní rodiny k drsné a neúprosné realitě, ve které už jisté není vůbec nic. Posledním prozatím světlým momentem je společné promítání videa a čtení dopisu od dcery Very, která studijně odletěla do Londýna. Tento velmi stmelující a sentimentální rodinný moment se stává bodem zlomu. Krátce na to je otec rodiny Rubens během policejní razie ve vlastním domě znenadání odveden neznámo kam a nevědomí toho, co se doopravdy děje, přebírá otěže do svých vlastních rukou. Stav svobody a jistoty pomalu mizí. Tento přerod funguje tak drasticky a nečekaně zejména díky cíleně vysoké idealizaci na začátku filmu. Také akcentuje dojem a myšlenku, nad kterou již určitě mnozí přemítali. To jest, že by se podobné věci přece nikdy nemohly stát. A už nezáleží jestli si to říkáme my v 21. století nebo lidé v druhé polovině toho předešlého. Iluze trvalého míru je zrádná a výsledný šok působí srovnatelně.
Práva? Nemáte. Spravedlnost? Nepotřebujete
Zmizení otce děti nechápou, i samotná Eunice je zmatená. Pět mužů najednou obývá jejich domov na dobu neurčitou. Za co ho odvedli? Nedělal přece nic nezákonného nebo něco, čím by někomu škodil. Jenže po vojenském puči v roce 1964 se začal Rubens angažovat v podpoře prodemokratických politických uprchlíků bez vědomí jeho rodiny, a to i přes ukončení jeho poslaneckého mandátu, což se s vojenskou diktaturou moc neslučuje. Tím se dostáváme k záhadnému mizení osob.
Zdroj: Sony Pictures Classics
Eunice začíná pátrat, ale to bohužel vede k několika nepříjemným situacím. Další únosy, špehování tajnou policií, také přerušení kontaktu s dalšími politicky aktivními lidmi, o kterých to není veřejně známo. V těchto momentech film překvapivě zbytečně nezpomaluje a nebojí se divákovi servírovat další a další konfrontace. Ale především stále se zvyšující emoční vytížení celé rodiny je zde klíčové. Se situací se každý vypořádává odlišně. Tyto aspekty a situace podtrhává velmi intimní kamerová práce se solidním hudebním podkresem. Samotný závěr příběhu po několika časových skocích zdůrazňuje pomíjivost života, svobody a justice, zejména i boj za správnou věc a morální vytrvalost v situacích, ve kterých se člověku zhroutí svět.
Snímek funguje na emoční úrovni i díky úžasným hereckým výkonům, celá rodina působí autenticky a dětští herci role zvládají bez sebemenších problémů. Nicméně nejvíce pozornosti si pro sebe krade bez přehánění fenomenální Fernanda Torres v roli Eunice, která ze začátku nedostává z pochopitelných důvodů tolik prostoru, ale čím vážnější situace nastává, tím roste i její podstata v příběhu. Střet mateřství, svobody a utlačování vytváří zajímavé tření, které pracuje na těch správných frontách.
Navždy s vámi závěrem
Navždy s vámi je intenzivní politické drama, které zobrazuje tragický příběh rodiny během vojenské diktatury v Brazílii. Film vyniká především díky autentickým hereckým výkonům, zejména Fernandy Torres v roli Eunice, která postupně roste v klíčovou postavu příběhu. Dramatický přerod od idylického obrazu rodinného štěstí k neúprosné realitě, v níž zmizení otce přináší beznaděj a zmatek, je podpořen výbornou kamerovou prací a hudbou. Vysoké emoční napětí a citlivé zachycení politického kontextu dělají z tohoto snímku nezapomenutelný příspěvek k brazilské kinematografii.
Hodnocení: 9 z 10
Zdroj titulního obrázku: Alile Onawale/Sony Pictures Classics
Na Netflix dorazilo nové detektivní rodinné drama, spojující krutost i krásu smrti a květin. Povedl se seriál? Víc v recenzi seriálu Květiny a smrt.
O čem je seriál Květiny a smrt?
Měla to být svatba roku nejenom kvůli lásce, ale především velká společenská událost. Skvělý marketing pro obě rodiny a upevnění statusu největší moci v zemi. Ale všechno se rozpadlo jako domeček z karet z důvodu zavraždění ženicha den před svatbou. A podezřelým se stává na první pohled úplně každý. Včetně nevěsty, kterou nikdo nemůže najít. Kdo tedy lže? A jak to bylo s tou velkou láskou doopravdy? Podaří se Dalah zjistit pravdu bez toho, aby byla předčasně odhalena její vlastní tajemství?
Květiny…mrtvá krása symbolizující naše vlastní životy…
Na začátku dostaneme pohled na to, jak zemřel Ohm Aueathepa. Na květinovém oltáři, který měl být následující den součástí jeho velké svatby s ženou z další vlivné rodiny. Dědic, který se v rámci rodinného vzoru pohybuje v politice, a je na první pohled každým oblíbený, takže jeho šance během kandidatury na premiéra, se zdají velice vysoké. Ale děje se za zavřenými dveřmi víc než starost o štěstí milovaného syna? Přeci jen, pořád jde především o to, jak vypadat dobře na veřejnosti. I kdyby to znamenalo lhát, podvádět, uplácet a odvracet pohled stranou.
Začne tedy vyšetřování, které odhalí víc, než by si každý z rodin Aueathepaů a Tangsinsupů přál, aby se dostalo na veřejnost. Hlavně vypadat dobře před ostatními. A přestože má dojít ke spojení dvou vlivných rodin, každá z nich se i tak přetahuje o to, aby všichni na svatbě viděli, že právě oni mají během téhle události na vrch.
Zdroj: Netflix
Smrt…pouhý začátek další cesty za odhaleními…
Samotné vyšetřování Dalah i policie (na základě postrkování jedné z rodin) hodně stojí na způsobu předávání informací divákovi, šikovném střihu a vhodně doručovaných dílků skládačky, které na konci vytvoří celek v posledním dílu, který je napsaný typickým „poirotovských stylem“. Přesto cesta do finále nenudí. Ano, seriál se ve svém středu lehce zastaví. Ale to především, aby se postavy vyrovnali s některými dosavadními odhaleními a našli odvahu vyjít na konci s pravdou ven. Jenom to chvíli působí možná až moc dlouhé a jako chození tam a zpátky, byť je to vzhledem k příčině pochopitelné, ale vypravěčsky i tak na počet dílů (šest) rozbíjející dosavadní tempo.
Zdroj: Netflix
Květiny a smrt…vizuální dojem krásy i povrchnosti…
Je moc příjemné, že si tvůrci vyhráli právě s tím, co je v seriálu zároveň důležitým vypravěčem. Květiny, jejich význam, paralely života lidí a květin, včetně jejich povrchnosti a našeho přístupu k nim, jak v tom dobrém, ale taky i v tom špatném. (Když se nad tím zamyslíte…i než definitivně zemřou květiny, trvá to většinou týden.) Všechno to kolem květin skvěle sedí do děje a je vysvětleno všechno, co potřebujete vědět, i přestože by jste vůbec neznali základy. Stejně jako není možnost přeskočit intro, protože je v každém dílu jiné tak, aby sedělo vizuálně i vypravěčsky do každého z jednotlivého z nich.
O to víc potěší, že nesledujete pouze dobře vypadající seriálovou lahodu, ale zároveň i dobře obsazený a zahraný seriál, kde každý věděl co má přesně dělat. Přesto je pravdou, že větší část ovací jde za právě za vizuálním vypravěčem, přestože tam padne hodně vhodně zakomponovaných proslovů a mouder ohledně květin a lidí právě ze strany Dalah.
Stojí seriál Květiny a smrt za vaší pozornost?
Pokud máte v oblibě rodinná tajemství zabalená v luxusním vizuálu a skvělé atmosféře, určitě Květiny a smrt vyzkoušejte. Tady nešlápnete vedle. Protože kromě krásné vizuální stránky, dostanete skvěle dávkovaný příběh o pomíjivosti věcí a důležitosti druhého pohledu na ně, protože to, co věci většinou dělá krásnými na první pohled, je lež pro naše okolí…
Hodnocení: 8,5/10
Pokud vás seriál zaujal, můžete si ho pustit na Netflixu. Pokud vás seriály míjejí, můžete si přečíst nějakou z našich filmových recenzí.
