Mistrovství světa v krasobruslení v roce 1973 v Bratislavě bylo pro komunistické Československo událostí mimořádného významu. Dnes už víme, kdo tehdy zvítězil: Ondrej Nepela, fenomenální sportovec, jehož jméno bylo známé po celém světě. Film Šampion je intenzivním osobním dramatem mladého muže, který po letech reprezentování své vlasti touží po jediném, opustit zlatou klec socialistického Československa a účinkovat v populární revue Holiday on Ice. Právě v této zranitelné chvíli na něj režim zesílí nátlak.

Během závěrečné přípravy na mistrovství bojuje Ondrej (Adam Kubala) nejen s režimem, ale především sám se sebou. Krátce před rozhodující jízdou ho ochromí strach a Hilda Múdra (Jana Nagyová) musí najít způsob, jak ho znovu postavit na nohy. Film zachycuje rozhodující okamžiky a naznačuje, proč mistr světa na zrnitých záběrech z Bratislavy neslaví, přestože právě dosáhl svého životního triumfu…

Filmů vzniká tolik, že se občas může stát, že vznikají projekty, které toho mají opravdu hodně společného. Zápletkou, zdrojovým materiálem či prostě faktem, že se zaměřují na jednu a tu samou historickou osobnost. Zrovna to se poté stalo i v případě slovenské krasobruslařské legendy Ondreje Nepely. Před pár měsíci tu byl Nepela s Josefem Trojanem v titulní roli, nyní do kin přichází snímek Šampión.

Do kin sice přichází „až jako ten druhý“, ve skutečnosti ovšem režisér a scenárista Jakub Červenka prací na tomto projektu strávil dekádu. Srovnávat tyto dva projekty poté sice nemá dvakrát velký smysl, přesto se tomu nejspíše nejde vyhnout. I při zohlednění existence již jednoho podobného filmu se dá nicméně Šampión rozhodně označit za film, který není navíc. Nepřichází zbytečně a nezaslouží si být ignorován čistě kvůli faktu, že už tu jeden film o Nepelovi nedávno byl. Především i proto, že k odkazu Nepely přistupuje tak trochu jinak. A odsoudit ho jako naprostou zbytečnost by tak byla naprostá chyba.

Nepela – 24 hodin pod tlakem

Sám Červenka prohlásil, že nemá rád biopicy, které vyprávějí příběh ústřední postavy od mládí až do smrti, a i proto se v rámci svých filmů o slavných osobnostech spoléhá na příběhy s kratším časovým úsekem. Takto komorní ostatně byly i jeho filmové Hovory s TGM, podobný tvar poté nejspíše budou mít i jeho chystané filmové biografie československého prezidenta Emila Háchy a fotbalisty Josefa Bicana. A jinak tomu není ani u Šampióna. I když se prolog věnuje tomu, jak se Ondrej Nepela po návratu do Československa zúčastní pohřbu své milované přítelkyně Hany Maškové, většina příběhu se odehrává v horizontu 24 hodin – během dnů 13. a 14. 1. 1973.

Nepela je tehdy sice národní ikonou, kterou poznávají lidé na ulici, ke spokojenosti má ovšem daleko. Komunistický režim cenzuruje jeho vyjádření v rozhovorech, dává mu jasně najevo, že pocítí peklo v případě, že se mu nepodaří vyhrát na aktuálním mistrovství zlatou medaili, a narušuje mu jeho budoucí plány. Především má ovšem režim problém s jeho identitou. Jeho homosexualita není pro režim žádným tajemstvím, jak nicméně samotný film adresuje – od perzekuce ho chrání právě jeho sláva a sportovní úspěchy.

Podobně jako v loňském filmu Nepela je tu poté důležitý vztah mezi Nepelou a jeho trenérkou Hildou Múdrou. Jana Nagyová na rozdíl od Zuzany Mauréry přistupuje ke ztvárnění role po svém, stejně jako scénář k vyobrazení vztahu mezi Nepelou a Múdrou. Ta i v tomto scénáři může působit jako Nepelova druhá matka, Červenkův scénář mezi nimi nicméně servíruje větší množství napětí. Především i proto, že Nepelovy formy vzdoru vůči režimu chtě nechtě ovlivňují i lidi v jeho blízkosti.

Autenticky působící přesun do roku 1973

Červenka se dle vlastních slov naplno ponořil do zdrojových materiálů, jeho cílem poté byla autentičnost Nepelova skutečného příběhu i historických kulis. Na rozdíl od filmu Nepela měl tak méně spoléhat na dramatizaci a více na historickou akurátnost. Červenku ovšem mnohem více než skořápka (Nepelovy sportovní úspěchy) logicky zajímá to, co je pod ní. A jak tak někdy může nějaký sportovec zažívat ty největší sportovní úspěchy, jeho soukromý život přitom může být peklem, které neschladí ani všechny zlaté medaile světa. Především i v případě, kdy vám pochybný režim zakazuje, abyste byli sami sebou. Je proto zásadní rozdíl mezi Nepelou, kterého vytvořil socialistický režim… a Nepelou, kterým ve skutečnosti byl.

Hana Mašková měla v pár měsíců starém Nepelovi větší roli. Objevila se v něm v podání Antonie Formanové, Nepela v ní poté navázal velmi blízký vztah s dívkou, která mu začala jeho zesnulou přítelkyni výrazně připomínat. Tak výraznou roli Mašková v tomto filmu nemá, větší prostor tu nicméně dostává v Nepelovi vyloženě upozaděná zpěvačka Eva Pilarová. Ta se tu objevuje v podání Martiny Jindrové, film se poté důkladněji věnuje přátelství, které mezi Nepelou a Pilarovou existovalo. A je to právě Pilarová, která z tohoto scénáře vychází pro Nepelu jako větší opora než Múdra. A i když se může zdát laciné neustále oba filmy s Nepelou srovnávat, právě místní práce s Pilarovou ukazuje, jak se svým způsobem doplňují. I když se zároveň také vzájemně rozporují.

Adam Kubala je přesvědčivý Ondrej Nepela

Adam Kubala typově odpovídá skutečnému Ondreji Nepelovi, daří se mu poté do velké míry introvertního Nepelu vystihnout. Emoce z něj vyzařují spíše gesty než slovy, zároveň v něm napětí a stres přesvědčivě bobtnají jako v papiňáku. Když novináři vyzpovídají Nepelu před jeho vystoupením a popisují, že se zdá být ve špatném stavu, Kubala tak skutečně působí. Kubala má navíc na rozdíl od Josefa Trojana výhodu v tom, že je rodilý Slovák… a slovenské dialogy tak v jeho podání působí o trochu přesvědčivěji. Jako v případě většiny bodů má ovšem smysl srovnávat jen částečně, protože Trojan i Kubala dostali příležitost pojmout roli Ondreje Nepely po svém. A největší výhrou pro filmového diváka je fakt, že z toho ve výsledku jsou dva působivé herecké výkony, které si zároveň nejsou podobné jako vejce vejci.

Je tu také několik dalších výrazných herců, a to i v menších rolích – Miroslav Hanuš ty komunistické parchanty či parchanty obecně umí snad od přírody, svoji chvíli slávy tu dostává také Karel Dobrý. Větší prostor tu ovšem dostává jeho syn Cyril Dobrý (samozřejmě hrají otce a syna), který tu hraje Matěje, muže, který má k Ondrejovi velmi blízko (tato fiktivní postava má být jakýmsi ztělesněním všech homosexuálních vztahů, které Nepela navázal). Nad homosexuální linkou tu poté možná mnozí budou ohrnovat nos tak nějak „z principu“, je tu ovšem podaná poměrně decentně, především i proto, že se pořád odehrává v prostředí a době, kdy se tak úplně nenosí. I tento film ostatně adresuje fakt, že se socialistické Československo snažilo ututlat skutečnost, že Nepela zemřel na komplikace spojené s HIV, a důvěřivé občany tak nakrmilo pohádkou o rakovině lymfatických uzlin.

Souboj, který nemá vítěze ani poraženého

Valentovičův film byl více retro stylizovaný, Červenkův film působí moderněji a bez očividných příkras, možná i právě proto může být okénko do socialistických časů v případě jeho filmu autentičtější. Červenkův má díky o 20 minut kratší stopáži (114 vs. 90 minut) chtě nechtě lepší tempo. Oba filmy se v jistých bodech nevyhnutelně překrývají, zároveň ovšem každý z nich poskytuje informace, které ten druhý úplně nepředloží. Na obou filmech jde dost pochválit a stejně tak jim jde dost vytýkat.

Červenkovi se například nedá upřít jeho slabost pro vyprávění kratších časových úseků, přesto se nelze zbavit pocitu, že tím ústřední témata a postavu občas zbytečně bagatelizuje, svým způsobem se mu poté možná nedaří emoce dolovat tak snadno jako právě v případě Valentovičova filmu. Je to jeden z typů jeho autorské licence, který se mu dá vytknout, pořád se ovšem musí ocenit, že nezapomíná, že byl Nepela především krasobruslař, a i tady tak má krasobruslení svou úlohu ve finále. Už jen díky tomuto faktu se dá říct, že „souboj“ mezi dvěma filmy o Nepelovi nemá žádného vítěze, ale ani vyloženě poraženého.

Šampión nepřichází s křížkem po funuse

Valentovič se dle všech náznaků pokusil Nepelu a jeho příběh více interpretovat, Červenka se naopak více držel faktů. A díky tomu to tak musel mít chtě nechtě trochu těžké, protože Ondrej Nepela působí i 37 let po své smrti tak trochu záhadně. Možná právě proto neexistuje jediný „správný“ film o Nepelovi. Každý z nich zachycuje jen část pravdy – a teprve dohromady vytvářejí obraz člověka, který zůstává i po letech tak trochu neuchopitelný. A přesto o jeho životě vznikly hned dva filmy, které lze označit za kvalitní, i když k nim lidé mají a nejspíše i nadále z různých důvodů budou mít výhrady.

Dá se samozřejmě doufat, že se tento trend nebude opakovat a v následujících letech tak nevzniknou v těsné době po sobě tři biopicy Karla Gotta nebo Livie Klausové (hehe!). Šampión si nicméně nezaslouží být přehlížený čistě kvůli faktu, že si dal na čas. Rozhodně totiž nepřichází s křížkem po funuse. Přesto se musí tak nějak doufat, že Červenkovy filmy o Háchovi a Bicanovi budou jedinými filmy o těchto osobnostech, které se v nejbližších letech chystají. Snazší to tak bude nejen pro něj, ale i pro diváky samotné.

Šampión závěrem

Ačkoliv se oba filmy o Ondreji Nepelovi snaží zachytit jeho život, každý z nich přistupuje k materiálu trochu jinak. Valentovičův snímek se více opírá o interpretaci a retro atmosféru, Červenkův Šampión klade důraz na historickou přesnost a osobní rozměr hrdiny. Žádný z těchto přístupů nelze označit za správný či špatný – oba filmy doplňují obraz Nepely a ukazují, jak složitou a fascinující osobností očividně byl.

Současně vznik dvou projektů v takto krátkém časovém horizontu poukazuje na to, že jeden člověk může inspirovat různé tvůrce k odlišným pohledům, přičemž každý z nich nabídne divákovi něco tak trochu jiného. Šampión tak rozhodně nepřichází s křížkem po funuse, naopak potvrzuje, že i deset let práce na jednom projektu se může vyplatit. Realizace dvou podobných filmů se sice snad nestane trendem, v případě Nepely a Šampióna však dopadla lépe, než se čekalo…

Verdikt: 7 z 10

• Zdroj titulního obrázku: Continental film