Dva kilometry jsou v dobách míru takřka nepostřehnutelnou vzdáleností. V tuhé bitvě o strategicky významnou vesnici na východě Ukrajiny se ale počítá každý centimetr a ve dvou kilometrech je náhle vměstnané všechno – popraskané stromy, zničená příroda, znepřátelené světy, zoufalství, a především lítý boj na život a na smrt. Oscarový režisér Mstyslav Chernov po 20 dnech v Mariupolu znovu přepisuje hranice válečné dokumentaristiky. Z první linie zachycuje nejen hořkou pachuť Pyrrhova vítězství ve spálené zemi, ale především pohlcující obrazy války jako noční můry, z níž se nelze probudit…
Frontline je dokumentární cyklus, který byl poprvé vysílán v roce 1983 a od té doby se dočkal uvedení již 44 sérií. Tento pořad se věnuje širokému spektru aktuálních a globálně významných témat, přičemž klade důraz na investigativní žurnalistiku a hlubokou analýzu. K červenci 2025 bylo odvysíláno celkem 843 epizod, často mají jednotlivé epizody délku celovečerních filmů. 15. díl 44. série s názvem 2000 metrů do Andrijivky se poté dočkal uvedení na loňském Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, nyní se také dostává do české kinodistribuce.
Jde o dílo, které zachycuje bitvu na hranici dvou kilometrů o vesnici Andrijivka, a jde poté o jeden z nejzásadnějších dokumentů, který od počátku ruské invaze na Ukrajině vznikl. A to i přes fakt, že je z principu špatně, že k tvorbě takového dokumentu vůbec musí kvůli jednomu geopolitickému konfliktu dojít. O tvorbě dokumentů z tohoto válečného prostředí si může každý myslet cokoliv, ti rozumnější ovšem tento dokument ocení jako něco víc než pouhou „propagandu pro ukroše“. A i když je možná naivní věřit, že někomu otevře oči, výpovědní hodnotu tohoto dokumentu ani všechny hloupé řeči světa nesníží.
2000 metrů do Andrijivky – Intenzivní ponor do válečného konfliktu
Ruské invazi na Ukrajině se již režisér Mstyslav Chernov věnoval v dokumentu 20 dnů v Mariupolu, který vznikl jako 6. díl 42. série pořadu Frontline. 2000 metrů do Andrijivky se odehrává přímo v první linii, konkrétně pomocí GoPro kamer, kterými jsou vybaveni ukrajinští vojáci, kteří se snaží získat od Rusů zpět obec Andrijivky. Tedy spíše to, co z této obce díky válce zbylo. Je to intenzivní přenos přímo do 1. řady válečného konfliktu, který může způsobit, že si divák skutečně bude připadat jako na bitevním poli, intenzivněji než v těch nejlepších videohrách. Jen má na rozdíl od skutečných vojáků výhodu v tom, že mu nejde o život.
Je to film, který spoléhá na pohled těch, kteří toho mají k válce říct nejvíc – vojáků, kteří riskují své životy při obraně své domoviny. A i blbých 2000 metrů najednou může působit jako obří prostor, kde nástrahy a nepřátelé stojí za každým rohem. Kromě GoPro kamer se spoléhá i na kameramany (kromě Chernova je pod kamerou podepsán také Alex Babenko), kteří snímají bitevní akci před sebou. Je to válečná akce, která výtečně pracuje s kamerou a střihem; silnější emoce ovšem vyvolává tím, že tohle není hraný film, ale skutečně se tu střílí, krvácí i umírá. Vojáci se poté do kamery svěřují a vrhají své pohledy na válečnou situaci. Jsou unavení a frustrovaní, přesto vnímají za důležité bránit svou vlast a ideálně také dojít k tomu, že se dožijí konce války. I když se u některých objevuje pomyšlení na to, že válka klidně může trvat do konce jejich životů.
Vykreslení mentalit obyčejných vojáků
Ve finále tu ovšem ani tak moc nejde o samotné bojiště, které je ve filmu spíše okrajové. Jde tu o vykreslení mentalit obyčejných vojáků, kteří musejí bránit svou vlast. Jednotlivé rozhovory jednotlivých vojáků vrhají na válku různé pohledy, přitom i takové, nad kterými by se většina shodla. Klasické poselství o zbytečnosti válek a chaosu, který je s nimi tak nějak nerozlučně spojený. Stěžejní vojáci jsou v tomto dokumentu navíc poměrně výrazně vykresleni, především tu často nejde o profesionální vojáky s výcvikem, ale o civilisty, kteří se do válečného konfliktu zapojují dobrovolně. O to tragičtější je fakt, že si vzduch plný létajících kulek a granátů nevyhnutelně vybírá své oběti.
Je to audiovizuální dílo, které dokáže nahnat husinu. Teoreticky může obstát jako protiválečné dílo, které poukazuje na zvěrstva války; zároveň se ovšem dá věřit tomu, že u mnohých skutečně probere jakousi dávku patriotizmu (nejen u Ukrajinců). A přitom to nutně nemusí vyznít pozitivně. Celý dokument se ostatně točí kolem snahy dobít zpět Andrijivku, aby nám následně závěrečné titulky odhalily, že veškerá snaha šla vniveč, protože území následně opět dobyla ruská armáda. Smysl dobytí Andrijivky a moment, kdy se vztyčí ukrajinská vlajka na jedné ze zbývajících budov, se tak v tom bodě ztrácí – i tom ovšem válka je. Vojáci se ženou za vítězstvím, kterého nemusí dosáhnout. A když už se tedy stane zázrak, vítězství to může být pouhé dočasné. Ani dočasné či trvalé vítězství nicméně nestojí za ztrátu všech těch životů a území, které bude nenávratně poznamenané… ať už tahle válka dopadne jakkoliv.
Filmy, které dávají smysl
Vypravěčem je sám Chernov, který občas doplní vizuální vyprávění o komentář. Jedná se o kontextové informace, kdy například konstatuje tragický osud některých vojáků, kteří sehrávají důležitou roli v tomto dokumentu. Jde o další poselství o nevyzpytatelnosti války. Ať už jde o vojáka amatéra či vojáka s profesionálním výcvikem, každému z nich prostě jednou štěstí dojde. Komentáře o tom, že nás konflikt mezi Ruskou a Ukrajinou nemusí zajímat (často je slýcháme především od „flastenců“), poté působí krátkozrace. Nejen díky faktu, že konflikt probíhá doslova za humny, ale především proto, že vojenské konflikty dokážou vypovídat o společnosti, ať už se odehrávají kdekoli na zeměkouli. Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem se nevyhnutelně zapsal do dějin Evropy, dokumenty a filmy o něm tak budou vznikat podobně jako filmy o obou světových válkách či Válce ve Vietnamu.
Každá mince má dvě strany a každá strana vám proto vyloží interpretaci aktuálního konfliktu. Ukrajina má své problémy jako každá jiná země, na rozdíl od Ruska ovšem směřuje k demokracii či evropským hodnotám. Rusko, které je mnohými vnímáno jako fašistické, naopak ve své kampani označuje za fašistickou Ukrajinu; na tom, kde je pravda, ovšem tak úplně nesejde, už jen čistě proto, že každý má svou pravdu. A někdo z té své odmítá sestoupit i v případě, že mu nacpete důkazy přímo do očního důlku.
Je nicméně úplně mimo, jako 2000 metrů do Andrijivky přirovnávat k nacistické propagandě. Je rozdíl mezi oslavou moci a režimu a skutečným vyobrazením skutečné války. A kdo nevidí rozdíl mezi totalitními režimy bez svobody médií a situací, kdy novináři a dokumentaristé mohou pracovat relativně svobodně a otevřeně, ten boj s pravdou a inteligencí prohrál už dávno. Pokud snad nakonec někomu 2000 metrů do Andrijivky skutečně bude působit propagandisticky, jde velmi pravděpodobně o poměrně zbytečnou nadinterpretaci.
2000 metrů do Andrijivky závěrem
2000 metrů do Andrijivky není ani propagandou, ani filmovou fikcí – je to autentický, syrový a nekompromisní záznam toho, co válka skutečně znamená pro ty, kteří ji prožívají na první linii. Díky pohledu samotných vojáků, jejich strachu, frustraci i odhodlání, dokáže divák pochopit, že za každou kulkou a každým výstřelem stojí lidský život a příběh. A právě tato upřímnost a odvaha realizovat dokumenty v reálném konfliktu dělá z díla 2000 metrů do Andrijivky jedno z nejzásadnějších a nejpůsobivějších válečných svědectví současnosti…
Verdikt: 9 z 10
Zdroj titulního obrázku: Kinovarta
