Enzo Favara by pro lepší život udělal cokoli. Po brutálním dětství plném nucených prací je připraven riskovat vše, aby se stal právoplatným členem zločinecké rodiny Torrisi. Jeho přísaha Mafii, se vší mocí, pokušením a útrapami, které přináší, je palčivou připomínkou prosté pravdy: Rodina – to je oddanost…

Videoherní série Mafia je pro mnohé české hráče videoher speciální – za prvním hrou z roku 2002 totiž stojí český vývojářský tým Illusion Softworks, hlavním tvůrcem byl tehdy Dan Vávra, znám dnes také jinou populární videoherní sérií.

Na Mafii II došlo v roce 2010, důležité je nicméně podotknout, že Dan Vávra hru opustil zhruba v polovině vývoje. Byť se Mafia II stala pro mnohé podobně kultovní videohrou jako první Mafia, je to hra, která měla dle všech indicií vypadat velmi jinak a sám Dan Vávra není nadšený ze směru, kterým se franšíza Mafia vydala po jeho odchodu.

Mafia III byla vydána v roce 2016, byla nicméně přijatá mnohem hůře nežli předchozí dva díly. A to nejen díky faktu, že se místo 2K Czech (původní Illusion Softworks) vývoje chopilo americké studio Hangar 13. Opakující se hratelnost, příliš výrazný odklon od prvních dvou dílů, přeci jen i technická nedokonalost.

V roce 2020 se uvedení dočkala Mafia: Definitive Edition, moderní předělávka původní Mafie, která sice není vyloženě českou hrou, přesto se na ní český i americkým tentokrát podíleli ruku v ruce. Dan Vávra dle očekávání nebyl z remakeu nadšen, přesto se našli tací, kteří remake původní Mafie vnímali jako formu jistého vykoupení za kontroverzní Mafii III. Navíc dokázal projevit, že je o přes 2 dekády starou franšízu pořád zájem.

To dokazuje nejnovější hra z této série, která ovšem není Mafií IV. Nová hra Mafia: Domovina se totiž odehrává během 1. dekády 20. století, dle samotného názvu se poté odehrává na Sicílii. Je to prequel celé série.

Mafia: Domovina –  Franšíza má nadále potenciál

Opět americký Hangar 13, opět české pobočky, tentokrát navíc i italské studio Stormind Games, které má zaručit autenticitu. Výsledkem je hra s 15 úrovni (včetně prologu), které se odehrávají mezi lety 1904-1907. Nový protagonista Enza Favara pokračuje v tradici protagonistů této série, které v podstatě k zločinu přivede chudý původ, tragičtější je Ferara ovšem proto, že byl jako dítě prodán do dolu, kdy se snaží vykoupit z dluhů svého otce a získat svobodu. Jenže touha po lepším životě ho ovšem nakonec přivede k rodině Torrisi, které se Enzo nakonec stává členem.

Na hře Mafia: Domovina je nejvíce potěšující to, že skutečně působí jako nová hra z této populární série. A nejen díky návratu některých starých známých postav, ať už ve formě větších rolí či pouhých pomrknutí. Čtvrtá (mnozí jí budou vnímat jako pátou) Mafia obsahuje mise, které evokují staré dobré mise z předchozích her. Nechybí závody, vybírání výpalného, přestřelky při automobilové honičce.

Je to vlastně jedna velká sázka na jistotu, kdy mnozí budou naříkat, že kvůli zasazení na úplný začátek 20. století nemůže existovat tak výrazný palebný arzenál, stejně tak zásoba nejrůznějších vozů. Těžko ovšem říct, zda se na toto vůbec někdo nedokázal připravit, protože přesně takové věci se od čtvrté Mafie daly očekávat. Důležité ovšem je, že Domovina působí svěže, zároveň ovšem jako dílo, které do série zapadá. Minimálně nemá potenciál být tolik kontroverzním příspěvkem jako zmiňovaná Mafia III.

Mafia: Domovina nechává zapomínat na technické nedostatky Mafie III

Mafiu III neměli mnozí v lásce i proto, že trpěla výraznými technickými nedostatky při vydání, grafické bugy se musely postupně opravovat a i když v roce 2020 došlo společně s vydáním Mafia: The Definitive Edition k vydání remasterů Mafie II a Mafie III, Mafia III je bohužel hra, ze které i téměř po dekádě trčí nepříliš půvabná grafika. Je tak štěstí, že Domovina technickými nedostatky netrpí.

Hra je vytvořena v Unreal Engine 5, dá se poté věřit, že se grafika bude roky držet mnohem lépe nežli právě ta v Mafii III a i The Definitive Edition. Pochybnosti můžou občas vyvolat pouze detailní záběry na obličeje různých NPC, byť je samotné motion capture kvalitní. Na PlayStation 5 tedy občas dojde k jistým vteřinovým zaseknutím při přeskoku z cutscény do hratelných pasáží, jde ovšem o drobné trhance, které dojem z hraní nějak nekomplikují.

Hra nepůsobí odbytě, potěší i velmi detailní prostředí a věrohodná sicilská atmosféra. O to více zamrzí, že Domovina nemá otevřený svět a na rozdíl od The Definitive Edition není součástí ani žádný dodatek ve stylu Volné jízdy. Sicílie je ve hře tak vtahující, že hned vyvolá chuť v ní strávit ještě více času. Proto zamrzí, že s Mafií II patří Domovina počtem úrovní mezi nejskromnější hry. Domovina navíc oproti Mafii II nenabízí tři DLC.

Enzo Favara není nový Thomas Angelo či Vito Scaletta, ale…

Kultovní status prvních dvou Mafií předchází i popularita obou protagonistů těchto her, Thomas Angelo z první Mafie a Vito Scaletta z druhé Mafie patří mezi nejpopulárnější videoherní postavy. A je tak jasné, že to jakýkoliv další protagonista bude mít těžké, své o tom může říct Lincoln Clay z Mafie III. Enzo Favara poté nejspíše na kultovní status Angela a Scaletty nedokáže navázat, je to ovšem dobře napsaná postava… což někdy tak nějak stačí. Je to typický příběh chlapce, který se ze dna vyhrabe mezi smetánku, hlavním konfliktem jsou poté od počátku jeho city k Isabelle, dceři dona Torrisiho. Je to nejlépe napsaná romance z celé série (konkurence v tomto ohledu přeci jenom není moc veliká), funguje to navíc i díky tomu, že je Isabella napsaná jako uvěřitelná ženská postava. A nejspíše nejlépe napsaná ženská postava z celé série.

Enzo se jako jeho předchůdci seznamuje s velmi zlým světem, kdy se projevuje složitá morálka, vnitřní konflikty a více a více antihrdinské vlastnosti. Série Mafia se svým způsobem točí v kruhu, není to ovšem nutně špatně. Paralely se nabízejí poměrně snadno, fungují poté poměrně přesvědčivě. I když je nejspíše od počátku jasné, jak se bude děj vyvíjet, především ohledně zmíněné romance. Enzo je ovšem obklopen dalšími dobře napsanými postavami, i tentokrát má hlavní postava videohry z této série dva stěžejní spolupracovníky po svém boku, kteří příběhu dodávají emocionální vrstvy. A donutí jasně prokazovat, že není mafián jako mafián.

Starý dobrý svět Mafie, který působí živě

Návratem některých známých z předchozích her se prohlubuje mytologie, kterou můžou bez problému dále rozšiřovat další potencionální hry, především se ovšem opět daří vyvolávat dojem, že je svět Mafie velmi živý. Zajímavé vedlejší postavy od zkorumpovaného kněze po mafiána, který se snaží pracovat a přitom fungovat jako otec od rodiny. Přitom právě postavy často bývají na této sérii to nejzajímavější, je poté potěšující sledovat, že si to hra očividně uvědomuje. A i když samotné mise někdy evokují mise z předchozích her, neznamená to, že by nová Mafia pořád stála jen za tím, co fungovalo minule.

Největším přídavkem jsou tak především souboje na nože, jejichž největší slabost je v tom, že jsou poměrně jednoduché i při té nejtěžší možnosti. Všechny souboje na nože se v podstatě vyvíjejí stejným směrem, často je snadné porazit bosse bez jediného škrábnutí, stačí se jen naučit základní mechaniku. Podobných soubojů je ve hře několik, kdy to snadno působí, že je jich až moc, většinou navíc protivníci z pochopitelných důvodů nezastřelí hlavního hrdinu a radši přistoupí na souboj na nože. Je to sice napříč hrou repetitivní, přesto zajímavý nový prvek, navíc mnohem zajímavější nežli pěstní souboje.

Mafia: Domovina není pro ty, kteří očekávají revoluci

Snadno se nabízí, aby nová Mafie zopakovala závodění na autech, vzhledem k období a prostředí poté nechybí ani závody na koních. Koně jsou navíc na Sicílii mnohem zajímavější dopravní prostředek nežli auta, dá se navíc snadno věřit, že v některých případech i rychlejší. Právě souboje na nože či koně patří mezi svěží prvky v kontextu série, přesto je nutno podotknout, že Domovina nebude pro ty, kteří od série očekávají totální revoluci. Což svým způsobem vlastně byla Mafia III, podobně zajímavý koncept jednu dobu zvažoval i sám Dan Vávra. Domovina není revolucí, přesto jí jde vnímat jako vítaný příspěvek do celé série.

Ano, kromě nožů se samozřejmě opakují i přestřelky, jinak se ovšem musí ocenit, že má každá mise krapet jinou strukturu, jenom poslední level se symbolicky vrací k prologu. Právě vyvrcholení celého příběhu podtrhuje silný scénář. První Mafii inspirovaly především mafiánské filmy jako Mafiáni Martina Scorseseho, o hrách z této série poté vždy tak nějak platilo, že sázejí na způsob filmového vyprávění. A to je poznat i zde. Prací s kamerou, hudbou, prostřihy v cutscénách. Působí to organicky, způsobem, že si tvůrci jasně uvědomují, proč pro mnohé první Mafie znamenají tolik. Především v momentech, kdy zazní i nějaká ta velmi dobře známá hudba. Přitom to pořád nesmrdí vyloženým fan servicem, byť se dá snadno argumentovat, že návrat starých dobře známých postav nebyl tak úplně nutný a šlo je klidně nahradit nějakými nováčky. Nějak se každopádně Domovina na zbytek série napojit musí.

Hra, která se odehraje velmi snadno

Jistě, i na těžkou obtížnost je možná hra až příliš jednoduchá a odehraje se velmi snadno, 15 misí jde nicméně odehrát proto, že je to od počátku zábavná hra s vtahujícím příběhem a dostatečně zajímavými postavami, se kterými chce člověk tak nějak trávit čas. Krapet otravné bývá šacování zabitých nepřátel, protože zabírá poměrně dost času a neexistuje jednodušší způsob, jak zabitým nepřátelům vybrat kapsy. A někdy dojde k diskutabilním následkům fyziky, kdy navíc očividně mnozí nepřátelé snesou více, než jiní. A samozřejmě se mnozí opakují v rámci svých hlášek. Jsou to detaily, které nějak zásadně neruší, přeci jen by ovšem bylo fajn, kdyby hra byla v těchto ohledech konzistentní.

I když jsou poté možnosti zbraní díky době zasazení omezené, různých zbraní je ve finále dost. Především těch ostrých, kdy je snadné mnohé lokace projít pouze s nožem a dávkou tichého zabíjení. Nepřátele tak sice nejde moc rozstřílet, minimálně jim jde ovšem snadno přeříznout krk. Realisticky se nicméně nůž trpí a je tak nutné ho (často otravně) nabrousit ubrouskem. A i když je možné nůž také házet, v akci se to většinou projevuje spíše neprakticky. Stejně tak se ne zrovna osvědčuje možnost házení mincí, které by mělo sloužit k oklamání nepřátel. Zmiňovaných koňů je poté hned několik, kdy má každý jiné jméno, design i povahu, přeci jen to ovšem ve finále není moc důležité, mnozí hráči stejně budou volit koně, který má být tím nejrychlejším/nejodolnějším. A samozřejmě se nevyplatí očekávat koně například z Red Dead Redemption 2, byť zasazení do Sicílie může být vnímáno jako neo-westernové.

Propracovaná hra

O propracovanosti hry sami hovoří různé detaily a působivé lokace. Může se fotit dobovým foťákem, žasnout nad lokacemi dobové Sicílie (především na jedné lokaci, která úvod Mafie II neevokuje náhodou), je snadné nechat se přenést do kouzelného prostředí, které jen trpí kriminálními živly. Ve hře samotné vlastně moc nehraje roli, jak moc se mafie vyvinula, je to prostě jenom hra z nového prostředí s trochu jinými pravidly. Lineárnost sice znamená, že není skutečné možné, aby se hráč v roli Enza vydal svou volnou cestou, svým způsobem to ovšem sedí zrovna k Enzovi, který je dost možná tím morálně nejčistším protagonistou série. I když si samozřejmě v rámci své nové kariéry musí nevyhnutelně ušpinit nejednou ruce.

Nechybí tradiční sicilská hudba, největší kouzlo poté nejspíše Mafie: Domovina bude mít v sicilském dabingu, mnozí ovšem samozřejmě využijí možnost českého dabingu, protože ten je se sérií spjatý (a jeho absence u Mafie III také mnohé rozhodila). Český dabing se dá shrnout jako povedený, je pouze škoda, že se někdy dialogy navzájem přehlušují, především v momentech, kdy je hráč pár kroků před hrou. Nevyplácí se tak být vyloženě rychlý, především i proto, že v takovém případě dojde k ustřihnutí zajímavých dialogů.

I když už nicméně začíná být takovou jasnou podmínkou, že hry musí působit filmově, Mafia: Domovina skutečně působí díky nasvícení a práci s kamerou v cutscénách filmově, cena 1300 korun (na PS5) poté v podstatě odpovídá výkonu. Je jen škoda, že se závěr dočkává kontroverznějšího přijetí, protože působí jako naprosto ideální tečka za celým příběhem, který přesně zapadá do světa temna jako je ten ze světa Mafie. Mafia: Domovina má šanci získat si mnohé fanoušky série na svou stranu. Pokud Mafia IV doladí nedostatky a opět vsadí na trochu jinou éru, série má před sebou pravděpodobně ještě světlé zítřky.

Mafia: Domovina závěrem

Mafia: Domovina nepřináší revoluci, ale spíše návrat k jistotám a atmosféře, díky nimž si série získala svou popularitu. Silný příběh, dobře napsané postavy, pečlivě vystavěné prostředí a filmové zpracování dokazují, že Hangar 13 dokázal vytvořit dílo, které do světa Mafie zapadá a zároveň působí svěže. Omezenější zbraně, lineárnost a menší rozsah sice mohou některé hráče zklamat, ale celkově jde o propracovanou a zábavnou hru, která má potenciál si získat jak dlouholeté fanoušky, tak nové hráče. Pokud budoucí Mafia IV doladí technické drobnosti a nabídne opět jinou éru, má série před sebou velmi nadějnou budoucnost…

Verdikt: 8 z 10

• Zdroj titulního obrázku: Hangar 13