Krásný den vám přeji. Máme tu nový měsíc a to znamená, že musí přijít nový článek s tipy na zajímavé filmy, co budou v daném měsíci v kině. Květen je měsíc lásky. Takže jsem očekával, že distributor vsadí na pár romantických filmů. Spletl jsem se. Místo romantiky přijde akce a strach. Naštěstí je nabídka celkem pestrá a každý si snad vybere nějaký film, na který vyrazí do kina. Není třeba úvod zbytečně prodlužovat a jdeme na to!!!
Květen v kině
Mortal Kombat II 7.5.
Tohle bude parádní akční výplach, který si moc užijeme. Jednička před lety byla hodně fajn a splnila, co slibovala. Dvojka se tváří, že bude ještě lepší, a já jí to po trailerech věřím.
Hokum 7.5.
Přiznám se, že o filmu slyším prvně. Kouknul jsem na trailer a ten nevypadá úplně marně. Atmosféru to má zajímavou a je tam velmi dobrý herec Adam Scott. Kluci z redakce to uvidí a vynesou svůj verdikt.
Béé team na stopě 7.5.
Hugh Jackman hraje ovčáka, který je zavražděn a jeho věrné ovečky se rozhodnou vyřešit jeho vraždu. Zní to krásně přepáleně a trailer je povedený. První ohlasy jsou spokojené a já se dost těším.
Farma zvířat 14.5.
Nová adaptace slavného románu od George Orwella od režiséra a herce Andyho Serkise (Glum, King Kong, Caesar). Osobně bych se dost těšil, kdybych nečetl, že film u kritiků propadl a moc se nepovedl. Názor si ale raději udělejte sami.
Pasažér 21.5.
Další film, o kterém jsem nic nevěděl dokud jsem neviděl trailer. Trailer není vůbec špatný a láká na tajemnou atmosféru. Kluci z redakce se moc těší.
Mandalorian a Grogu 21.5.
Největší film tohoto měsíce. Návrat do předaleké Galaxie s velmi oblíbenou dvojicí. Celkem se těším, ale neočekávám nic převratného a zásadního. Pokud to bude zábavný film, tak budu spokojený. Recenzi napíše kolega Tom.
Pět švestek 28.5.
Jan Svěrák má nový film. Jeden z nejtalentovanějších českých režiséru se vrací s novým filmem. A já mám pocit, že si to Svěrák natočil pro radost, a zrovna v tomto případě nemá žádné velké ambice. Což je obrovská škoda. Doufám, že to bude dobrý film.
Posedlost 28.5.
Na ČSFD svítí krásných 87% po 24 hodnocení. Každý, kdo film viděl je spokojený. Já na horory moc nejsem, ale na tohle se hodně těším. Doufám, že se to povede. Tady můžete očekávat dojmy.
Backrooms 28.5.
Výborný znepokojivý trailer, který umí zaháčkovat. Moc nevím, co si má myslet, ale trailer mi film prodal. Tohle bude zajímavá podívaná. Znovu platí, že se hororový experti z redakce moc těší.
Toto jsou mé tipy na „pár“ zajímavých filmů, co budou v květnu v kině. V rámci obnovené premiéry se do kin vrátí oba díly Top Gunu nebo Shrek
Miranda Priestly (Meryl Streep) stále stojí v čele prestižního magazínu Runway, tentokrát však čelí tlaku digitální éry a proměně celého odvětví. Andy Sachs (Anne Hathaway) si vybudovala vlastní kariéru mimo magazín Runway, ale nečekané okolnosti ji znovu přivedou zpět do prostředí, ve kterém kdysi začínala svoji kariéru. Emily (Emily Blunt) a Nigel (Stanley Tucci) se mezitím pohybují na vrcholu módního průmyslu, kde ambice a loajalita čelí novým překážkám a konfliktům. Na pozadí pulzujícího New York City se rozehrává příběh o moci, kariéře a osobních rozhodnutích ve světě, kde se pravidla mění rychleji než kdykoli dříve…
Původní filmový Ďábel nosí Pradu je dnes v podstatě již kultovní film, který byl v době svého uvedení velmi úspěšný – v roce 2006 konkrétně v kinech utržil 326,7 milionu dolarů. Autorka knižní předlohy Lauren Weisberger následně v roce 2013 napsala knižní pokračování s názvem Pomsta nosí Pradu: Ďábel se vrací, Anne Hathaway a Meryl Streep nicméně dvakrát velký zájem o adaptaci této knihy neprojevovaly. Přesto se po letech začaly vyjadřovat v tom smyslu, že by se pokračování nebránily, oficiální oznámení Ďábel nosí Pradu 2 tak ve výsledku nebylo zase tolik překvapivé.
Vrací se nejen všechny stěžejní tváře (kromě Streep a Hathaway také Emily Blunt a Stanley Tucci), ale především také režisér David Frankel a scenáristka Aline Brosh McKenna. Na rozdíl od zmiňovaného knižního pokračování se pak filmová dvojka skutečně vydává jiným směrem a netočí se tak kolem svatby. Pokračování, které přichází po 20 letech, místo toho komentuje vývoj novinařiny a jak se někdy svět mění tak rychle, že dokáže semlít i mistry svého řemesla. Jak se ovšem dalo očekávat, půjde o sequel, který spoléhá především na nostalgii.
Ďábel nosí Pradu 2 je ušit na míru divákům původního filmu
Zdroj: 20th Century Studios
Ďábel nosí Pradu 2 sice reflektuje, že uběhly dvě dekády a postavy si za tu dobu možná prošly nějakým tím vývojem, k zásadním proměnám tu ovšem dochází podobně jako v reálném čase. Andy Sachs si tak prošla nějakým kariérním vývojem a je nyní uznávanou novinářkou, žije ovšem v době, kdy je práce novináře větší nejistotou než kdy dříve.
Ďábel nosí Pradu 2 je v tomto ohledu sečtělejší, než nejspíše mnozí budou předpokládat. Reflektuje hrozby AI a nástrahy spojené s omezováním stavu, stejně tak fakt, že klasické novinářské články už nehrají prim. Místo nich hrají prim sociální sítě, scrollování, reelska a vše ostatní spadající pod moderní vymoženosti. Neznamená to ovšem, že tím automaticky všichni musí ztratit svou vášeň. A že se proti až příliš brutálnímu pokroku možná nedá tak trochu vzdorovat.
Jistě, Ďábel nosí Pradu 2 je v tomto ohledu tak trochu naivní a brát ho vážně definitivně nejde od momentu, kdy na scénu poprvé nastoupí Justin Theroux jako místní parodie na Elona Muska. Původní Ďábel nosí Pradu byl v podstatě moderní pohádkou pro dospělé, dvojka v tomto ohledu není jiná.
Velkou výhrou je ovšem návrat klíčového tvůrčího týmu. Dvojka díky tomu dokáže působit jako důstojný dodatek, ve kterém všechny postavy působí konzistentně i v momentech, kdy své staré já ne tak úplně zvládají evokovat. Často i to sehrává svou úlohu v ději, dvojka si jen občas musí vystačit s tím, že uteklo 20 let, a i proto je nutné toho dost vysvětlovat za pochodu. Jakmile se Andy Sachs vrací do Runwaye a znovu se setkává se svou staronovou šéfovou Mirandou, specifické kouzlo prvního filmu se přece jen zvládá vrátit. Jen v trochu odlišné formě.
Novináři ze staré školy v novém světě
Zdroj: 20th Century Studios
Je to film o novinářích ze staré školy, kteří odmítají za každou cenu přikyvovat pravidlům nového světa. A to i přes fakt, že s vývojem světa se mění i samotná žurnalistika. Ty největší plátky přitom často vlastní bohatí podnikatelé, kteří jsou ochotni je za dosti výraznou sumičku utratit. A je jim tak vlastně následně jedno, že je vývoj daného média velkou neznámou. Jistě, pořád to není nějaké komplexní novinářské drama s tím nejpřesvědčivějším politickým komentářem, nikdo ovšem nejspíše ani nic takového od filmu jako Ďábel nosí Pradu 2 neočekává.
A přesto může potěšit sledovat, že tu prim nehrají jen naleštěné modelingové přehlídky a půvabné kostýmy, ale i nějaký pokus o hloubku. Ďábel nosí Pradu 2 přeci jen pořád cílí na fanoušky prvního filmu, kteří si od jeho premiéry též jistě prošli nějakým vývojem. A dost možná tak ocení sequel, který se snaží být tak trochu vyspělejší.
K nějakému zásadnímu žánrovému přerodu tu přesto nedochází. Pořád jde především o komedii, která spoléhá na sarkasmus, situační humor a satiru módního průmyslu. I proto je tak nějak v pořádku, že se občas postavy chovají tak trochu hloupě a nevyspěle, protože to jde ruku v ruce s pořád ne příliš komplikovaným dějem. Ten je tu do značné míry předvídatelný a pravděpodobná deus ex machina se tu dá předpovědět na míle daleko.
Nové tváře jako Kenneth Branagh nebo Lucy Liu jsou tu prakticky nevyužité, film se raději primárně soustředí na ústřední navrátivší čtveřici. Jejich vzájemná dynamika je i tentokrát tím nejlepším na celém filmu, především i proto, že je tak trochu nejednoznačná. A více jen vypovídá o tom, jak je s časovým odstupem možné minulé události různě reinterpretovat a měnit na ně perspektivu.
Jestli nějak pokračování po letech, alespoň takhle
Zdroj: 20th Century Studios
Minimálně dynamika vztahu mezi Andy a Mirandou se díky tomu nevydává prvoplánovou cestou. Všichni jsou i tentokrát tak trochu kariéristé, kteří nicméně zároveň tak nějak tuší, že jejich postavení je v ohrožení. Často přitom s humorem, kdy například Miranda zažívá jednu ze svých nejhorších nočních můr – let v turistické třídě. Andy přitom svou starou šéfovou tak trochu nepoznává, protože za titulního ďábla tu ve finále přece jen tentokrát je někdo jiný. A to právě ti, kteří malicherně nabourávají staré pořádky.
S návratem po 20 letech a díky comebacku všech ústředních postav nešlo vyloženě vsadit na variaci původního příběhu. Nostalgická pomrkávání tu tak za pochodu jsou, přesto ovšem potěší, že tvůrci k pokračování oblíbeného hitu přistupují tak trochu jinak. A i když i tady budou mnozí mluvit o zbytečném sequelu, právě už jen svou snahou o společenský komentář si Ďábel nosí Pradu 2 dokáže svou existenci obhájit.
Jsou tato pokračování nutná? V drtivé většině případů ne. Když ovšem dopadají alespoň takhle důstojně, rozhodně není důvod je automaticky nenávidět. Je to komerční jistota, která by nemusela být ani trochu náročná. David Frankel tu tak může předvádět pouze neurážející řemeslo a různé scény mohou spoléhat na pomrkávání na módní průmysl, který nikdo bez povědomí o něm nepochopí, protože jde pořád o produkt, který až příliš patrně cílí na svou cílovku.
Koho první Ďábel nosí Pradu minul či ho dokonce vyloženě nenávidí, dvojka pravděpodobně takovému člověku nedá sebemenší důvod ke změně názoru. I když ovšem druhý film nebude tak snadno aspirovat na kultovku, takto funkčně vděčná pokračování také nevznikají pravidelně.
Ďábel nosí Pradu 2 závěrem
Ďábel nosí Pradu 2 není revoluční pokračování, které by zásadně přepisovalo pravidla nebo překvapovalo radikálním směrem. Místo toho sází na osvědčené jistoty – návrat ikonických postav, nostalgii a lehce satirický pohled na proměny médií a společnosti. I když film místy působí předvídatelně a opírá se o bezpečné vyprávění, stále dokáže nabídnout funkční mix humoru, emocí a lehkého společenského komentáře. Výsledkem je sequel, který sice nepřekvapí, ale zároveň ani neurazí. A pro fanoušky původního filmu může být příjemným návratem do známého světa…
Intimní rodinné drama Neděle vypráví o dospívání, víře a hledání vlastního místa ve světě. Sleduje, jak se dosud klidné rodinné zázemí mění v prostor napětí, pochybností a konfrontace s otázkou, co znamená skutečně dospět. Je vůbec možné učinit tak zásadní rozhodnutí, jakým je vstup do kláštera, bez pochopení okolí? Příběh se soustředí na vztah rodičů a dcery, na sílu rodinných vazeb i na jejich křehkost v okamžiku, kdy se osobní přesvědčení střetne s realitou každodenního života…
Neděle, 3. film španělské režisérky a scenáristky Alaudy Ruiz de Azúa byl v domovském Španělsku uveden již během loňského podzimu. Na letošním 40. ročníku tamních cen Premios Goya si film došel pro 13 nominací, z toho pět také dokázal proměnit – samotná režisérka Azúa si došla pro ocenění za režii i scénář, došlo také na výhru v kategorii Nejlepší film. Na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu si film také došel pro hlavní cenu (Zlatá mušle), film tak rozhodně předchází výrazná pověst. Nyní film přichází také do českých a slovenských kin, rozhodně si poté nezaslouží ignoraci.
Neděle – Film o velmi citlivém tématu
Zdroj: BTeam Pictures
Herecky debutující Blanca Soroa hraje Ainaru, sedmnáctiletou dívku, která by se na prahu dospělosti měla rozmýšlet o svém kariérním směřování. Celou rodinu tak překvapí zjištění, že Ainara zvažuje, že by se stala jeptiškou. Víra v jejím životě hraje svou roli. Matka jí zemřela v mladém věku, její otec Iñaki v podání Miguela Garcése se stará spíše o svou restauraci a novou přítelkyni než o svou nejstarší dceru, větší oporou jí tak jsou spíše její babička v podání Mabel Rivery a také teta Maite v podání Patricie López Arnaiz, která je jí takovou náhradní matkou. Její teta je nicméně zároveň velkou ateistkou, zjištění, že se její neteř chce stát nevěstou Kristovou, tak samozřejmě nenese zrovna s nadšením. Zjištění o kariérních ambicích Ainary ovšem vyvolá reakce i u jiných lidí v její blízkosti. V rámci její rodiny každopádně dochází k velké propasti. Především i proto, že tu nejde jen o víru.
Odhalení Ainary vyvolává různé reakce. Je to pořád nezletilá dívka, která ani neměla příležitost pořádně poznat život, přesto se odhodlává k tak zásadnímu rozhodnutí. Neznamená to ovšem, že by tu neexistoval jistý konflikt. Ainara tvrdí, že k ní promlouvá samotný Bůh, zároveň ve vzduchu lítají jisté sympatie k členovi stejného pěveckého sboru. Někdo to od Ainary vnímá jako nevyspělost a příliš radikální a předčasné rozhodnutí, někdo jiný to prostě chce nechat v „rukou božích“. Její otec má k ideálnímu otci z vícero důvodů daleko, její teta se naopak nechává až příliš motivovat vlastními názory na víru. A pak jsou tu i konflikty, ve kterých sice víra Ainary nehraje stěžejní roli, přeci jen ovšem nějak ovlivňuje dynamiku a napjaté vztahy v rodině.
Komorní drama o složitých rodinných vztazích
Zdroj: BTeam Pictures
Je to komorní drama, které stojí především na silných výkonech. Ať už je to debutující a přesto velmi přesvědčivá Soroa, či její mnohem zkušenější kolegové. Je to film, který se dotýká palčivého tématu a dokáže se vyjádřit k tomu, jak i víra a rozdílné pohledy na ni můžou narušit či ještě více rozvrátit rodinu. Sama Azúa uvádí, že film má zkoumat rodinu jako přirozené útočiště, ale zároveň jako prostor, odkud je obtížné se vyvázat. A také univerzální potřebu člověka něčemu věřit – v Boha, v druhé lidi nebo v samotnou rodinu. V případě Ainary k radikálnímu kroku dochází nejspíše kvůli ne zrovna ideálnímu rodinnému zázemí. Soroa přitom bez dialogu a pouhými výrazy dokáže přesvědčivě uhrát ty momenty, kdy musí vyobrazit jistý osobní rozpor hlavní dívky.
Skrze postavu Maite se nicméně Neděle pokouší také o druhý pohled. Pohled někoho, kdo náboženství může vnímat jako podvod a řadové sestry jako oběti své vlastní naivity. K vyloženě sympatické postavě má přitom Maite daleko, protože se rychle ukáže, že i když možná některé věci myslí dobře, je kvůli nim schopná až příliš neohrabaných kroků. Přitom to ovšem dává smysl, protože teta začne díky odtažitému otci skutečně působit jako jediný skutečný rodič, kterého Ainara má. Iñaki přitom jako otec vyloženě nerezignuje, spíše jen zřejmě začíná vidět v možnosti, že se jeho nejstarší dcera vzdá normálního života, tak trochu příležitost. Především jeho postava také reflektuje, že rodinné vztahy nemusí být ideální a že i členům vlastní rodiny občas někdo může vrazit kudlu do zad.
Téma, které svadí k interpretacím
Zdroj: BTeam Pictures
Stěžejní rozhodnutí Ainary vlastně slouží jako výpověď o skutečných povahách členů její rodiny – kdo dokáže skutečně fungovat jako opora, kdo spíše rezignuje, kdo vyloženě vzdoruje. Skrze postavu Maite se kritizuje typická představa o odvrácené straně křesťanského náboženství. K vyhroceným konfrontacím tu často dochází během společných obědů či večeří, jak následně čas plyne, tyto interakce jsou více a více vyhrocené. Hlavní postavou je tu pak sice Ainara, film ovšem není nikdy vyloženě vyprávěn z první osoby. I když je tak hlavní postavou, je do velké míry zahalena tajemstvím. Film nejde za vyloženými odpověďmi a spousta momentů si díky tomu jde snadno interpretovat. Svým způsobem je to ideální, protože jestli něco svádí k interpretaci už od pradávných časů, je to víra. A proto i filmy, které se kolem víry točí, nechtějí vás vyloženě soudit za to, zda jste členy jedné či druhé strany barikády. A nebo jste třeba rastafarián.
Teta Maite je tak rozdělena mezi dvěma světy – láskou ke své neteři a neumírajícím zájmem stát si za svým. Žádný jiný člen rodiny ovšem není vyloženě jako Maite, i proto je tak rodinná dynamika zajímavější. Svůj hraný film nicméně Azúa dost času točí skoro až s dokumentárním odstupem (přesto má film výrazný vizuální jazyk, který často využívá například formy paralel). Neznamená to ovšem, že by tohle drama nedokázalo být v jistých momentech funkčně intimní a nedodalo pár silných momentů. Především jeden stěžejní, kdy Ainara naplno projeví svou víru a snad poprvé a naposled se dočká něčeho, co by šlo označit za všeobecnou náruč od rodiny. Přitom všem si ovšem Neděle pořád ponechává svá provokativní témata – především i díky nejednoznačnému konci, který evokuje třeba filmy Thomase Vinterberga. Nejednoznačně vyprávěný film nakonec spěje k nejednoznačnému konci, jeho výrazná pověst ho ovšem rozhodně nepředchází náhodou.
Neděle závěrem
Neděle ve výsledku není filmem, který by nabízel jasné odpovědi nebo se snažil diváka přesvědčit o jediné správné pravdě. Naopak otevírá prostor k otázkám – o víře, rodině i osobní svobodě. Skrze rozhodnutí hlavní hrdinky odhaluje skutečné povahy jejích nejbližších a ukazuje, jak křehké mohou být vztahy, které se na první pohled zdají pevné. Síla filmu tkví především v jeho nejednoznačnosti a schopnosti zachytit složité emoce bez zbytečného patosu. Alauda Ruiz de Azúa nepředkládá soudy, ale nechává diváka, aby si vlastní názor vytvořil sám. A právě v tom spočívá největší kvalita Neděle – v tom, že i po závěrečných titulcích zůstává v hlavě a nutí přemýšlet…
Hawkins je zpátky. Jen tentokrát trošku jinak. Stranger Things skončilo na počátku letošního roku, a tím se uzavřela cesta jednoho obřího fenoménu, který ovlivnilo miliony diváků. O tom, že se dočkáme nových projektů z tohoto světa je jasné delší dobu. Ale takhle rychlý návrat po skoro až 5 měsíců od konce původního seriálu by se moc nečekal, kdyby teda šlo o hranou podívanou. Animovaný midquel, který se odehrává v období mezi 2 a 3 sérií se podíváme na to, co partička mladých hrdinů vyvádí v zasněženém Hawkins. Jako fanoušek jsem i tento animovaný projekt nechtěl vynechat a chtěl jsem ho zkusit. Po dokoukání vám tedy přináším moje dojmy z tohoto seriálu. Povedlo se to nebo je to zbytečné dojení značky? Tohle je recenze na animovaný seriál Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého.
Recenze Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého
Děj příběhu se odehrává mezi 2 a 3 sérií původního seriálu, přesněji v zimě roku 1985. Hrdinové si užívají zimní čas, ale zábava v Hawkins netrvá dlouho a to i přesto, že El na konci 2 série uzavřela bránu do Obráceného světa. Objevují se nová monstra, která začnou napadat obyvatele městečka Hawkins. Partička se rozhodne vzít hrdinství do vlastních rukou a vrhají se do nové záhady, kdy se musí společnými silami vypořádat s novými příšery a zjistit odkud se tyhle věci vzali.
Příjemná jednohubka?
Asi je netřeba dodávat, jak zbytečný tento projekt je. Od začátku je jasné, že jde o sázku na jistotu, kdy se děj odehrává v období během původního seriálu, vrací se známí hrdinové a řeší se nové problémy. I já jako fanoušek jsem to vnímal hlavně jako dojení značky, ale chtěl jsem tomu dát šanci, a doufal jsem, že to nebude úplný průser. A právě ta sázka na jistotu tady zafungovala a já si ten návrat do Hawkins – v animované podobě – dost užil.
Od začátku je velmi fajn, že se kostra původního seriálu nerozbijí jen na úkor animované tvorby a v prvních minutách to bylo jako kdybych sledoval původní seriál jen v animované podobě. Představení hrdinů, střih, hudba, lákání na nové nebezpečí a postavy, které se chovají, tak jak by se měli chovat z původního seriálu byl moc hezký pocit a jde vidět, že si dali tvůrci záležet, aby to nebyla jen pouhá blbost, která má oslovit mladší publikum a vydojit tuhle značku. Je tady zkrátka sázka na jistotu, která se vyplatila. Nostalgie tady funguje dobře a hrdinové to tahají.
Velmi mě bavilo, že postavy jsem hodně poznával i v této animované podobě a chovali se tak, jak bych od nich čekal. Popichování mezi Lucasem a Max, jako vždy vtipný Dustin, který to tahá nahoru, Will, který se snaží vyjít z vlastního stínu a spřátelit se s novou postavou Nikki. Mike, který by nejraději byl celou dobu s El a nechtěl by, aby se jí něco stalo, a El je tady pro zachránění dne, kdyby to nevypadalo dobře s hrdiny. Co se týče nové postavy Nikki, tak tahle punkrocková holčina byla příjemný doplňkem v tomto příběhu a její vztah s Willem byl osvěžující. Nikki je svým způsobem ženskou verzí Eddieho, jen je o dost statečnější a vynalézavější. Velmi dobře ji dokáže prodat herečka Odessa A’zion (Until Dawn, Velký Marty), která Nikki nadabovala. Celkově je jinak dabing velmi povedený, a i když se nevrátilo původní obsazení a postavy namluvila jiná skupina lidí, tak se snaží hodně a někdy to vypadá, že postavy namluvili původní herci. Především u Dustina se skoro nepozná rozdíl. Někdy je ta podobnost velká a někdy menší. Ve výsledku se ale jedná o povedenou věc.
Zdroj: Netflix
Alternativní osa
Někteří se asi budou ptát, jak moc zapadá tento příběh do původního seriálu. Je potřeba vidět tento příběh k pochopení některých událostí či jiných věcí? Odpověď je jednoduchá. Ne. Nemusíte tento seriál vidět hlavně proto, že se dozvíte nové věci a při opakování původního seriálu si k tomu dáte i tento animovaný příběh. Není to potřeba. Jelikož se v původním seriálu o těchto událostech nikdo nezmínil a postava Nikki nikdy neměla žádný výskyt v hrané verzi, tak příběhy z pětaosmdesátého nejsou vůbec důležité.
Je proto snadné říct, že se jedná spíše o takovou alternativní osu. Nebo lépe řečeno o jednohubku, která není důležitá a můžeme ji brát za samostatný příběh z tohoto světa, který nijak neovlivňuje hraný seriál. Ten už samozřejmě nic neovlivní, protože je uzavřen, ale tento animovaný seriál opravdu není potřeba pro pochopení jiných věcí. Proto tento seriál berte jako takový bonus k původnímu seriálu.
Svůj účel to splnilo
Příběhy z pětaosmdesátého se můžou opřít o krátkou stopáž. Všech 10 epizod netrvají ani 30 minut. Každý díl má svoje momenty, někdy sice tempo je pomalejší, ale skoro furt se něco děje a ani jednou jsem se u toho nezačal nudit, nebo jsem neměl dojem, že bych potřeboval něco jiného, akci či tak něco. Animovaná, výtvarná stránka je za mě pěkná. Kombinace 3D CGI a 2D, kterou jsme mohli vidět u slavného Spider-Verse nebo seriálu Arcane je povedená. Příběhy z pětaosmdesátého se snaží evokovat původní seriál a jet v podobném duchu a s touto zajímavou animací na které jde vidět, že si s ní dali tvůrci záležet, dělají z toho počinu zábavnou jednohubku, která potěší hlavně fanoušky původního seriálu.
Pořád zde najdeme dostatečně hodně momentů, které stojí za to. Především 4 epizoda, kdy je do příběhu zapojen Steve. Tady tvůrci ještě více vsadily na kartu jistoty a servírují nám další parádní zábavu s našim oblíbeným duem – Steve a Dustin. Ve finále dojde na pár epických momentů, kdy už to sice jde více komickým směrem, protože hrdinové používají k boji hodně zajímavá udělátka, a taková Nikki použije něco na styl plazmové zbraně, která skoro jako kdyby vypadla ze světa Star Wars. Ke konci se seriál stane sice více – vypni mozek a užij si to – ale od animované podívané se to dá brát naprosto v pohodě, a když na tu hru přistoupíte budete s tím úplně v míru. Přesto to opakující se zachraňování od El, uhýbání a utíkání před příšery bylo už ke konci celkem dost. Někoho to může začít otravovat.
Zdroj: Netflix
Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého závěrem
Je to příjemná jednohubka, která sice má svoje mouchy, ale svůj účel to splnilo. Deset epizod s krátkou stopáží nezačnou nudit, animace je velmi působivá, drží si to nádech původního seriálu a chemie mezi hlavními postavami dobře funguje. Nová postava Nikki je fajn doplňkem do tohoto příběhu a její vztah s Willem mě bavil. Je to sázka na jistotu, která ví, čím chce být a dělá to dobře. Není to průser a pokud se chcete ještě znova vrátit do Hawkins a chybí vám tento svět, tak tomu dejte šanci, ale není to nijak důležitý pro původní seriál, a hlavně to musíme brát jako takový bonus, který se nesmí brát vážně. Netflix určitě v budoucnu přijde s nějakým novým příběh s novými postavami z tohoto světa a můžeme jen doufat, že to bude povedená věc, která nebude dělat ostudu původnímu seriálu. Příběhy z pětaosmdesátého tu ostudu neudělalo, ale zázraky nečekejte. Je to v pohodě jednohubka, která mi jako fanouškovi zpříjemnila čas a moc rád jsem se znova vrátil do tohoto světa. Pokud dorazí 2. série, na kterou se na konci láká, tak budu u toho.
Hodnocení: 7/10
Tohle byla recenze na animovaný Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého. Doufáme, že se vám článek líbil a rozhodli jste se podle něho zda dáte šanci tomuto seriálu nebo ne.
Každá na první pohled šťastně vypadající rodina skrývá nějaké to tajemství? Týká se to i rodiny Carpio? Když za záhadných okolností zemře jejich přítelkyně, je čas se ptát, jestli jsou nebo nejsou výjimka. Víc v recenzi seriálu The Silent Noise.
O čem je seriál The Silent Noise?
Eli je hluchý klučina, který má rád svoje rodiče a své dva starší sourozence, ze všeho nejvíc na světě. I tak má rád ještě někoho: Sam, která pro něj byla velkou oporou v těch nejhorších dobách. Ale když mu jeho oblíbená učitelka a přítelkyně rodiny Carpio oznámí, že musí odjet pryč, zhroutí se mu svět. Aby se následně stalo něco ještě horšího. A následky téhle události začnou odhalovat nejenom trhliny jeho vlastní rodiny, ale zároveň celého města, kde se místní starosta tváří jako že žijí v dokonalém ráji, kde se neděje nic špatného. A možná právě ten, kdo na první pohled nemá co/jak říct všem kolem, tam někde v sobě křičí ze všech nejvíc nahlas…
O křehkosti toho, co je v životě nejdůležitější…
Když se vám narodí dítě, měl by to být nejšťastnější den vašeho života. I v případě, když to není vaše první. Eli se narodil do na první pohled dokonalé rodiny jako nejmladší sourozenec. A přestože jeho rodiče nebyli připravení na diagnózu, kterou se dozví od doktorů, všechno působí na první pohled normálně. Rodina se společně s Elim učí komunikovat jako s normálním klukem, který nemá žádnou překážku do normálního života. Přestože to není pravda.
Eli už od narození neslyší, takže se děj celé domácnosti kolem něj musí přizpůsobit. To nikomu v rodině nedělá problém. Rodičům ani dvěma starším sourozencům, kteří jsou momentálně ve věku, kdy by měli dělat úplně jiné věci, než se věčně starat o svého mladšího brášku. Na první pohled dokonalá rodina. Jenže jak to s na první pohled dokonalými rodinami bývá, stačí jedna krize a najednou se začne rozpadat všechno. V tomhle případě se jedná o úmrtí o rodinné přítelkyně a zároveň učitelky Sam, která byla rodině velkou oporou a pomocí. A proto všechny hodně zasáhla. Jenže v době, kdy všechna tajemství a křivdy začnou vylézat na povrch, je stále nejdůležitější jediná věc. Ochránit vlastní rodinu za každou cenu.
Zdroj: Prime Video
Jak moc velkou tíhu lží zvládneme unést?
Seriál The Silent Noise přináší koncept, který není žádným překvapením v rámci dramatu. Na první pohled dějově nevybočuje ze zajetých pravidel současně velice oblíbeného subžánru rodinných dramat, kde jedna událost odstartuje řetěz událostí, které by do té doby byly skryty pod správně přehozenou dekou tajemství, která nesmí vyplout napovrch. Přesto v hodně momentech zvládne překvapit. Mám na mysli především práci s jednotlivými postavami, které na první pohled působí značně šablonově, ale to neznamená, že si je díky hercům neoblíbíte a nedostanou se vám do srdíčka, úplně stejně jako některé z nich začnete snadno nesnášet. Aby jste zpětně museli uznat, že možná až takové šablony nebyly.
The Silent Noise totiž odvádí skvělou práci v tom, že dokonale vede pozornost od detailů, aby následně jeho diváci přehlédli všechny šipky, která naznačovaly, kam se správně dívat, a kde se nachází výsledek všeho snažení. Správně se zde využívá náhledů na situaci z různých úhlů, kdy situace může působit úplně jinak, než se ve skutečnosti odehrála. A díky vhodnému dávkování v ději se dočkáme správného napětí. A jako divák dostaneme spoustu prostoru hned na několik interpretací událostí. Co je vždy o krapet lepší než jasné a jednoznačné směřování a těsně před cílem naprostým otočením všeho, většinou kdy jde o efekt šoku, se snahou o co největší twist.
Zdroj: Prime Video
Doručil seriál The Silent Noise všechno, co slíbil?
Možná proto se zde dočkáme hned několika na první pohled slepých cest vyprávění a vyšetřování, které nejsou úplně vhodně ukončeny právě z toho důvodu, že první polovina působí jako detektivní seriál plný rodinných tajemství. Nahazováním všech těch vedlejších linek, které snad zmatou tím, kam má The Silent Noise namířeno. A na to by v délce deseti dílů byl dostatečný prostor. Přesto se vyprávění v polovině začne stáčet pouze jedním konkrétním směrem. A proto mohou některé linky v závěru působit jako ukončené až moc rychle. Kdy ty hlavní rodinné linky uzavřené dostatečně jsou. Protože tohle je příběh jedné rodiny a toho, jak se zachová v krizi. Přeci jen, ten závěr, kdy se všichni rozhodnou konečně si vzájemně říkat pravdu, byť s trochou té malé lži na celý život, je právě ta nejsilnější část celého seriálu.
Stojí seriál The Silent Noise za vaší pozornost?
The Silent Noise je jeden z těch seriálů, kde na začátku začátku dostanete situaci a jasný náhled na sled událostí. Kdy další přidanou informací se váš pohled změní, stejně tak se změní váš názor na to, co za vším stojí. Stejně tak se zde dobře pracuje s odváděním pozornosti. Kdy už jste si jistí, že víte, ale následující informace a událostí vás odvanou od vašich podezření tak dokonale, že si možná na konci vynadáte. The Silent Noise je typickou žánrovkou, ale s dobře odvedenou prací všech zúčastněných. Jenom je třeba počítat s tím, že pokud nejste ve specifické skupině diváků, seriál až tolik neoceníte.
Hodnocení: 9/10
Na filipínský seriál The Silent Noise se můžete podívat s anglickými titulky na službě Prime Video. Pro více žebříčků, seznamů, doporučení a recenzí můžete navštívit naše stránky.
Zdroj obrázků: Prime Video
Zdroj titulního obrázku: Prime Video
Režisér Lee Cronin, který v roce 2023 natočil film Smrtelné zlo: Probuzení je tady s novým hororem. Jeho novinka patřila mezi ty nejočekávanější snímky v tomto žánru za tento rok a my z redakce jsme na film byli velmi zvědaví. Povedla se tahle jiná verze Mumie, která je více hororem, než dorazí do kin v roce 2028 pokračování známé série s Brandonem Fraserem? No nebudeme to na začátek prodlužovat a jdeme se podívat, co na film říkáme. Tohle je recenze redakce na horor Lee Cronin: Mumie.
Recenze redakce na film Lee Cronin: Mumie
Dcera novináře zmizí beze stopy v poušti. Po osmi letech se nečekaně vrací — a radostné rodinné shledání se mění v děsivou noční můru. Tento neúprosný psychologický horor přináší nové pojetí kultovního mýtu o monstru prostřednictvím děsivého prokletí mladé dívky jménem Katie, které její rodinu přivádí k zoufalé snaze zjistit, co se Katie stalo, aby ji zachránili, a zachránili tak i sebe, než bude příliš pozdě. (Vertical Entertainment)
Zdroj: Vertical Entertainment
Marek Lízal
Lee Cronin si evidentně, tak moc zamiloval Evil Dead, že si potřeboval ještě natočit menší přídavek. Jeho Mumie je kopírka spousty věcí ze zmíněného Evil Dead, zároveň snímek zkombinoval s posednutím démonem a egyptskou mytologií. Člověk od začátku asi od filmu čekal něco jiného, když vidí název Mumie, ale po zveřejnění traileru bylo hned jasné, že Cronin chce naservírovat divákovi obdobnou podívanou ve stylu jeho předchozího filmu Evil Dead Rise. A daří se mu to parádně.
Film má delší stopáž a byla to pro mě trošku obava, ale ta se naštěstí nevyplnila. Stopáž 133 minut si film dokáže obhájit. Je tady o to větší prostor pro budování mytologie, atmosféry, vyšetřovací části, dostat se postavám více pod kůži a sledovat ten rozklad v rodině. Není to jen pouhopouhá jednoduchá hororová podívaná plná klišé, lekaček a podobně. Je to taky do jisté míry psychologický horor. Jen je pravda, že tahle věc by potřebovala určitě lepší zacházení se scénářem, který by rodinou tragédii dokázal více prohloubit. Pro mě osobně to bylo sice dostačující a nechtěl jsem nebo respektive bych tady neočekával u tohoto typu hororu něco chytřejšího a dramaticky silnějšího. Přesto musím zmínit jinou výtku, kterou jsem si uvědomil až po zhlédnutí filmu, když jsem snímek řešil s kamarádem. Členové rodiny se od nějaké určité doby ve filmu moc už mezi sebou neinteragují a nepotkávají se tolik kolik by asi bylo dobrý. Ale nějak zvlášť mi to nekazí výsledný dojem.
Celé to velmi dobře podtrhávají herecké výkony. I když teda musím říct, že Jack Reynor nebyl pro mě asi tak do půlky filmu dost přesvědčivý a hodil by se do té role někdo jiný. Ostatní ale odvedli skvělou práci a sedí tam. Především musím zmínit holčičku Natalie Grace, která to zahrála výborně. Je vzhledově zpracována děsivě a maskéři tady odvedli parádní práci. Je to bez debat nejděsivější dítě v hororu za hodně dlouhou dobu, vlastně jedno z nejděsivějších. Tuhle doma nechcete mít.
V čem snímek vyniká je hlavně technická stránka. Jde o špičkovou práci, která mi v kině, jako někdo, kdo je cinefil dělala velkou radost. Práce s kamerou a střihem je precizní. Cronin všechno, co se naučil u Evil Dead Rise tady ještě více umocňuje a některé momenty díky těm skvělým záběrům jsou výborné. Když dojde na ty chvíle, kdy jedna část v záběru je blíž a okolo je to takové rozmazané a pak zbytek záběru je více vzadu, tak jsou to hrozně zajímavé věci, které moc často nikdo nevyužívá a mě osobně se tento Croninův styl hodně zamlouvá. Díky tomuto stylu se mi jednou stalo, že díky tomu střihu jsem lehce cukl. Pracuje se s tím fakt parádně. A nejenom u scén, kdy to má navodit znepokojivý pocity, ale například při vyšetřovací části, kdy postava něco zkoumá, tak je to zase díky tomu střihu o to více vtahující. Celkově jde o krásnou podívanou, kdy takhle má vypadat áčkový horor, kde si s tím tvůrci pěkně vyhráli a servírují divákovi podívanou, která hororovým fanouškům na velkým plátně udělá radost. Například finále je výborný náhul, kdy se to neskutečně rozjede a není tady milion hnusných a nepřehledných střihů. Kdyby takhle vypadala půlka hororů za rok jsem mega spokojený.
Mumie od Lee Cronina je krutý horor, kde sice nedostaneme takový počet úmrtí postav, jak bychom si představovali (u Evil Dead Rise se toho nebál), ale postavám i tak film nakládá těžce. Cronin tímto filmem potvrdil, že jeho předchozí snímek nebyla náhoda a jde o šikovného tvůrce, který má řemeslo pevně v ruce a jede si hezky pěkně v první lize. Jen je tady trošku slabší scénář, ale nijak hodně mi to nezkazilo zážitek. Film nabízí několik momentů, na které delší dobu nezapomenu, ať už je to stříhání nehtů, strhávání kůže, smuteční slavnost, kojoti, kteří si na někom smlsnou a štíra v krku. Není to bezchybný film, ale moje hororové srdíčko letos konečně poprvé zaplesalo a já si to královsky užil. Jako fanoušek hororů, a hlavně jako milovník Evil Dead říkám FUCK YEAH BITCH! Mumii vnímám jako start té pořádné hororové nadílky, která teď do konce května přijde. Snad se to vše povede.
P.S. Cameo herečky z Evil Dead Rise mega potěšilo. P.P.S. Lee Cronin by rád natočil novou Noční můru v Elm Street. No pojď mi!
Hodnocení: 9/10
Zdroj: Vertical Entertainment
Antonín Matějíček
Lee Cronin pro mě byl až do roku 2023 relativně neznámým jménem, ale pak přišel s Evil Dead Rise a okamžitě se katapultoval na vrchol mého seznamu sledovaných tvůrců. Jeho pojetí Smrtelného zla bylo darem z hororového nebe. Špinavé, nekompromisně brutální a vizuálně hravé. Když se tedy rozkřiklo, že si vezme do parády klasické monstrum, očekávání byla obrovská. Povedlo se mu doručit podívanou, ze které vám spadnou obvazy? Rozhodně ano, ale s jedním velkým háčkem: nečekejte klasickou Mumii. Cronin totiž paradoxně natočil všechno možné, jen ne tradiční monster movie. Je to spíš brutální mix Vymítače ďábla a jeho vlastního Evil Dead, což je pro fanouška žánru ta nejlepší možná zpráva.
Příběh o unesené holčičce, která se po osmi letech sice najde, ale s velmi temným „nájemníkem“ uvnitř, je v jádru sice jednoduché klišé, ale Cronin z něj těží maximum. Celým filmem prostupuje aura čirého zla, která vás nepustí od úvodních minut až po závěrečné titulky. Naprostým vrcholem je pak představitelka Katie. Její ztvárnění posedlé dívky je v kombinaci s Croninovou estetikou a jistou režíí jedním z nejsilnějších hororových výkonů poslední dekády. Režisér tu znovu potvrzuje svou unikátní schopnost diváka vystrašit, zhnusit a překvapit v jeden jediný moment. Zapomeňte na sterilní lekačky ze světa V zajetí démonů, tady se s lidským tělem dějí opravdu nehezké věci a kamera se nebojí na ty největší „čuňačinky“ pořádně posvítit.
I přes nadšení se ale najdou trhliny, které drží film těsně pod hranicí absolutního kultu. Scénář se v mytologii démona drží až příliš při zemi a se samotnou Mumií ho spojuje v podstatě jen ten sarkofág. Tady bych si hloubku a detailnější vysvětlení klidně nechal líbit. Postavy občas působí jako karikatury, které se chovají, jako by jim někdo ty obvazy utáhl přímo kolem mozku. Naštěstí to ale vynahrazuje finále, které je naprosto nekompromisní a vizuálně strhující. Ve výsledku jde o paradoxně nejlepší vymítačský horor za posledních deset let. I když by postavy a prostřední část filmu snesly trochu péče, odcházel jsem z kina s pocitem, že jsem konečně viděl poctivý, zlý a hravý horor, který se nebojí vybočit z mainstreamu.
Croninova novinka sice klamavě láká na egyptskou legendu, ale ve skutečnosti servíruje syrový a nekompromisní exorcismus, který se nebojí jít až na dřeň. I když scénář občas pokulhává v logice postav a samotná mytologie zůstává jen načrtnutá v pozadí, technická stránka filmu tyhle trhliny hravě maskuje. Díky fenomenálnímu výkonu hlavní hrdinky, špičkovým maskám a kameře, která si libuje v destrukci lidské schránky, dostáváme audiovizuální teror doprovázený mrazivou hudbou. Je to film, který ignoruje zajeté koleje mainstreamu a namísto laciných lekaček sází na totální beznaděj a hravý hnus, což z něj dělá nejvýraznější žánrový kousek v kategorii vymítačských hororů za poslední roky.
Hodnocení: 8/10
Tohle byla recenze redakce na horor Lee Cronin: Mumie. Doufáme, že se vám článek líbil. Snad jste dostali všechny odpovědi k tomu zda dát filmu šanci nebo ne.
Hudební film Michael důsledně mapuje kariéru budoucího krále popu od prvních krůčků v rodinném seskupení Jackson Five, v němž od počátku prokazoval největší talent, přestože byl v domácí kapele nejmladší. Čím dál populárnější seskupení vede pevnou rukou táta Joe (Colman Domingo), na křehkého Michaela (Juliano Krue Valdi/Jaafar Jackson) možná až příliš pevnou. Když kolem Jackson Five začnou kroužit hudební producenti, všichni si okamžitě uvědomí, že Michael je tím nejhodnotnějším prvkem skupiny, a ti nejodvážnější z nich začnou dokonce mluvit o tom, že by jeho kariéře nejvíc prospělo, kdyby se osamostatnil. Joe, despotický otec a tvrdý manažer v jednom, o tom samozřejmě nechce ani slyšet. Jenže i Michael touží jít dál svou vlastní cestou. A tak se u Jacksonů rozhostí ticho před bouří, v níž se zrodí jedna hudební legenda a pár nejlepších písní v dějinách populární hudby…
Michael Jackson je přinejmenším jedním z nejznámějších a nejvlivnějších zpěváků všech dob. Tento hudebník sice zemřel v roce 2009, nadále ovšem patří mezi nejpopulárnější a nejposlouchanější interprety současnosti a jeho popularita ani roky po jeho smrti neklesla. Jen v Číně má být Michael Jackson i roky po své smrti stále nejpopulárnější zahraniční osobností. A to i přes fakt, že se ani tomuto zpěvákovi nevyhnuly kontroverze, které na něj vrhají jiné světlo i roky po jeho odchodu ze světa. I proto si je pro začátek nutné ujasnit pár věcí.
Michael je film, který nemůže být k odkazu zpěváka tak úplně upřímný
Zdroj: Universal Pictures
Po uvedení Bohemian Rhapsody, filmu o skupině Queen, který zvládl v kinech globálně utržit 910 milionů dolarů, získal práva na film o Michaelu Jacksonovi producent Graham King. Historie se poté v podstatě opakovala. Už v případě filmu o skupině Queen měl původně vzniknout film od Sachy Barona Cohena, který si měl také zahrát Freddieho Mercuryho. Tvůrce filmů Boratnebo Diktátorchtěl tehdy příběh Mercuryho pojmout jako mládeži nepřístupnou komedii plnou sexu a drog. Přeživší členové skupiny Queen ovšem realizaci podobného filmu zatrhli, a proto došlo na realizaci mnohem bezpečnější verze, kterou dnes všichni znají jako film Bohemian Rhapsody.
Nad odkazem Michaela Jacksona drží podobně ochrannou ruku Majetek Michaela Jacksona. Jde o právnickou osobu založenou po Jacksonově smrti za účelem správy jeho majetku a dohledu nad jeho posmrtnými příjmy. Pod tuto právnickou osobu spadá cokoliv, co má s Jacksonem něco společného. A týká se to i právě filmu Michael. Problém přitom nemusí být ani to, že byl do hlavní role obsazen Jaafar Jackson, Jacksonův synovec. Jeho obsazení je snadné označit za nepotismus, oficiálně ovšem bylo odůvodněno tím, že bylo obtížné najít ideálnějšího Michaelova představitele. Jestli v něčem tkví problémy filmu Michael, rozhodně ne v tom, že by Jaafar byl netalentované nepotistické dítě.
Kontroverze kolem Michaela ovlivňují i převedení jeho příběhu do filmové podoby
Zdroj: Universal Pictures
Výrazné zapojení Jacksonovy pozůstalosti již od počátku ovšem vyvolávalo otázky, jak moc bude chystaný biopic ochotný v rámci vyjádření k temnějším tématům. Michael Jackson má za sebou totiž nejen řadu úspěchů, ale i řadu kontroverzí. Té nejvýraznější se již věnoval například dokument Leaving Neverland. Ten pojednává o přátelství, které měl Jackson navázat se dvěma chlapci ve věku 7 a 10 let. Ti samí chlapci nyní již jako třicátníci v dokumentu z roku 2019 vyprávějí svůj příběh o tom, jak je Jackson sexuálně zneužíval a jak se s tím po letech vyrovnali. Jacksona se mezitím zastal například jeho dobrý přítel Macaulay Culkin a dodnes nebyl oficiálně usvědčen z pedofilie (v případu People v. Jackson byl v roce 2005 zproštěn všech obvinění), podezření a debaty okolo tohoto citlivého a kontroverzního tématu ovšem existují dodnes.
Není to nicméně tak, že by se tvůrci nechtěli ke kontroverzím spojeným s Michaelem Jacksonem vyjádřit. Při výrobě se ovšem měla vyskytnout jedna zásadní komplikace. Film, který vstupuje do kin, má sice lehce přes 2 hodiny (127 minut), původní verze ovšem měla mít hodiny čtyři. Třetí akt filmu se měl původně zaměřit na vyšetřování tvrzení Jordana Chandlera z roku 1993, že ho Michael Jackson ve 13 letech sexuálně zneužil. Jacksonovi dědicové nicméně zapomněli, že před lety podepsali smlouvu s rodinou Chandlerových o mlčenlivosti – dohoda byla postavena na tom, že Chandlerovi nikdy nebudou zahrnuti do žádné dramatické rekonstrukce. Třetí dějství filmu se tak rázem stalo nepoužitelným.
Filmů s Michaelem Jacksonem bude pravděpodobně víc
Zdroj: Universal Pictures
I proto mělo dle mnoha zákulisních úniků dojít k rozhodnutí rozdělit plánovaný příběh Michaela na dvě části a film se odložil z podzimu 2025 na letošní jaro. Režisér Antoine Fuqua tak má bokem zhruba dvě hodiny nevyužitého materiálu, které bude moci použít v případě, že bude Michael takový úspěch, aby obhájil realizaci pokračování. S oficiálním rozpočtem 200 milionů dolarů se totiž jedná o nejdražší hudební biopic v historii. Do velké míry i díky přetáčkám, ke kterým došlo v momentě, kdy bylo rozhodnuto, že se první film zaměří na menší časový úsek. Fuqua to celkově neměl mít při natáčení jednoduché, protože do projektu měli neustále zasahovat přeživší členové rodu Jackson. Právě i jejich zásahy měly dle jistých zdrojů realizaci filmu výrazně prodražit.
Kontroverze kolem Michaela Jacksona nadále rozdělují lidi na dva znesvářené tábory. Jedni si nedokážou připustit, že by byl Jackson schopný věci, ze kterých bývá obviňován, jiní naopak odsuzovali vznik tohoto filmu už v momentě jeho oznámení. Mnozí nekritičtí fanoušci Jacksona nedokážou přistoupit na fakt, že ať už ve skutečnosti byl pedofilem či nikoliv, minimálně jeho psychický a fyzický stav v poslední fázi života vypovídal o něčem nevalném. V případě řady fanoušků se jedná o takzvaný syndrom zbožňování celebrit (CWS). Lidé si často vytvářejí silnou až nepřiměřenou emoční vazbu na slavné osobnosti a mohou je idealizovat, někdy až na úroveň bohů či polobohů. Film Michael se ovšem pokouší o to, o co se tak nějak snaží všechny hudební biopicy v posledních letech – polidštit ústředního hrdinu. A to i díky důrazu na komplikovaný vztahu Michaela se svým otcem Joem v podání Colmana Dominga.
Před sólovou dráhou tu byla Jackson 5
Zdroj: Universal Pictures
O Joe Jacksonovi, který byl manažerem skupiny Jackson 5, se povídá, že své děti bičoval, aby lépe zpívaly. Své děti měl konkrétně trestat v momentech, kdy chybovaly či neplnily jeho požadavky. Sám Jackson Jr. tvrdil, že své děti týral ve formě kázně, nikoliv ve formě bezdůvodného násilí. Mnozí tento přístup k výchově odsoudí, samotní sourozenci Jacksonovi to nicméně zpětně tak drasticky nevnímali. Joe se v jejích očích dle vlastního vyjádření nechoval výrazně odlišněji nežli ostatní otcové, kteří vyžadovali trochu kázně. Jak se k otci a manažerovi v jedné osobě staví Michaelův biopic? A je vlastně dobře, že právě jejich komplikovaný vztah je nakonec jakýmsi jádrem filmu?
Na zbičování titulního Michaela tu dojde hned v prvních minutách filmu, důležitější ovšem je, že jej film pojímá jako antagonistu. Jde o manažera, který kariérní úspěch skupiny sestavené ze svých synů vnímá jako úspěch celé rodiny. Zároveň ovšem pokaždé má poslední slovo a vše šlape podle jeho pravidel. Film tak sice vyobrazuje, že Joe povolí svému synovi vydat se cestou sólové dráhy, zároveň to ovšem nesmí omezit jeho účast ve skupině. Je to příběh o autoritativním otci a synovi, který se musí svému otci postavit. To pro něj ovšem z vícero důvodů není snadné.
Michael je jako Peter Pan
Zdroj: Universal Pictures
Michael Jackson ve filmu několikrát pročítá knížku o Zemi Nezemi. Dle té Jackson později pojmenoval své sídlo Neverland, zajímavější ovšem je hlavní hrdina knihy, ze které Země Nezemě pochází – Peter Pan je chlapec, který nechce vyrůstat. To samé se dá poté na základě tohoto filmu říct o Michaelovi. Jako dítě nemá kamarády a radši komunikuje se svými domácími mazlíčky (myška, lama, žirafa…).
I jako dospělý je poměrně naivní a dobrotivý chlapec, který věří v dobro světa. Film se mu také snaží dodat jakýsi status mesiáše. Máme tu scény, kdy navštěvuje onkologicky nemocné děti a dává jim hračky, součástí filmu je i scéna, kdy „vyřeší“ válku dvou znepřátelených gangů pomocí hudby a tance při skládání písně Beat It. Tento film o Michaelovi by se ve výsledku mohl jmenovat Michael Jackson: Čistá duše, protože jinak z něj hlavní hrdina nevychází. A to i přes fakt, že tu zazní i píseň Bad, která může (ale spíše logicky ne) poukazovat na Michaelovu odvrácenou stranu.
Jaafar Jackson se stává Michaelem Jacksonem. Imitací jeho hlasu i designu, stejně tak i díky pravděpodobně poděděnému talentu nejen po svém strýci, ale i otci Jermaineovi. V jeho podání se Michael nikdy nedokáže stát vyloženou karikaturou, i když o to forma vyprávění někdy usiluje sebevíc. Dost pasáží v podstatě evokuje klipy ze Saturday Night Live, háček nicméně je, že dané momenty se tvůrci pokouší pojmout vážně. Což je i díky příliš výrazným maskám a momentům, které se očividně snaží až příliš tlačit na pilu, obtížné. Lepší je také Michaela vnímat pouze jako průlet Jacksonovou kariérou než jako dramaticky vystavěný příběh. Ten se tu totiž roubuje jen tak mimochodem a nelze se zbavit pocitu, že vystřižením poslední třetiny tvůrci přišli o zajímavější materiál. Film nicméně končí titulkem „Jeho příběh pokračuje“ a ať těch filmů s Michaelem bude nakonec bůhvíkolik, nejspíše bude lepší je za pár let vnímat jako celek.
Fanoušci Michaela Jacksona zklamaní nebudou
Zdroj: Universal Pictures
Už pár let se dalo dovtípit, že chystaný film o Michaelu Jacksonovi bude jakýsi jeho audiovizuální pomník. A tím ve výsledku přeci jen bude. Klasických písní Michaela Jacksona je tu několik, film s nimi navíc často zvládá pracovat efektně. Dochází tu poté také k přesné rekreaci ikonických momentů – natáčení videoklipu k Thriller či první veřejné vystoupení Jacksona s jeho ikonickou měsíční chůzí v Pasadeně. Důraz na různé detaily (kostýmy či výprava) je obdivuhodný a z filmu čiší retro atmosféra. Především v těch pasážích, kdy dojde na zapojení zpěvu i tanečních schopností ústřední postavy. Antoine Fuqua mohl zpočátku jako režisér především akčních filmů působit jako velmi náhodná volba, jeho režie ovšem dává filmu energii. Kamera a střih fungují v krásné symbióze a finále díky tomu strhne podobně jako finiš na Live Aid v Bohemian Rhapsody.
S maskami je to poté složitější, za pochodu si ovšem jde na výrazné stylizování postav zvyknout. Colman Domingo tu tak možná díky výrazné paruce a make-upu chvílemi působí jako sup, herecky je ovšem ze všech členů obsazení nejsilnější. Jeho Joe je v podstatě druhou hlavní postavou příběhu, žádná jiná již tolik prostoru nemá. Jacksonovi sourozenci tu jsou prakticky do počtu, scény s právníkem Johnem Brancou (právě on spravuje Majetek Michaela Jacksona) v podání Milese Tellera jde spočítat na prstech jedné ruky a Bill Bray (Jacksonův bodyguard a jeho otcovská figura) v podání KeiLyna Durrela Jonese je tu také ve výsledku do počtu. Ani Nia Long tu nakonec jako Jacksonova matka Katherine nemá dost výrazných momentů, minimálně při srovnání s Domingem.
Vhled do Michaelových kreativních postupů a uvažování
Zdroj: Universal Pictures
Slušný potenciál nabízela možnost nahlédnout do Jacksonových tvůrčích procesů, ty také film dodá… tak trochu. Je tu tak pár momentů, kdy Jackson dává dohromady složení svého alba. A nebo kouká na béčkové horory, které mu vnuknou nápad na revoluční videoklip Thriller. Těchto momentů sice ve výsledku není zase tak moc, pořád ovšem lepší něco než nic. Jackson je mnohými vnímán jako plachý chlapec, kterému přesto nechyběly ambice, scénář Johna Logana ho poté přesně nějak takhle dokáže vykreslit. Trochu pateticky ovšem působí momenty jako ten, kdy se Jackson podívá do kamery a řekne, že musí zpívat, aby tím léčil svět. Jde přesně o jeden z těch momentů, který nepůsobí tak úplně přirozeně a jen přispívá tomu, že film Michael bude moci být vnímán jako PR produkt Jacksonovy pozůstalosti.
Jackson byl umělcem, jehož největším problémem byla v 80. letech jeho barva kůže. Nemohl se objevovat na titulních stránkách časopisů, protože statisticky se obálky s černochy neprodávaly. MTV odmítalo hrát klipy s černošskými umělci. Přesně tohohle film se na chvíli dotkne, zároveň od toho ovšem následně dá ruce pryč. To samé poté platí o Jacksonových problémech s kožním pigmentem. Film tak nadhazuje více či méně známá fakta okolo Jacksona (nechybí jeho šimpanz Bubbles v poměrně nevábné digitální podobě), pořád se přitom vrací k onomu konfliktu s otcem, který ve výsledku není tak zajímavý, aby utáhl celý film. Nebo minimálně vývoj tohoto tak trochu napjatého vztahu není. Michael je Michael a tak raději konfrontace s otcem přenechává svým zástupcům, otec přitom nadále tuší, jak na Michaela, aby dosáhl svého. V průběhu filmu se tak sice vyskytne úprk z tohoto začarovaného kruhu, satisfakce z něj ovšem chybí.
Michael působí tak trochu nesoustředěně
Zdroj: Universal Pictures
Kdyby teoreticky již k dalšímu filmu s Michaelem nedošlo, tento film končí v roce 1984 (epilog je zasazen do roku 1988), tedy přesně v období, které předchází bouřlivějšímu období Michaelova života. Nejen obvinění ze sexuálního obtěžování dětí, ale také jeho dluhy v řádech sto milionů dolarů. A pak už mnohem bulvárnější informace o jím údajně praktikovaných voodoo rituálech či už vyloženě konspirační teorie o tom, jak jeho smrt nebyla náhodou a byl zabit hudební mafií či kvůli nějakému většímu tajemství. Bylo by naivní, že se mají adaptace Michaelova příběhu vyjadřovat úplně ke všem šílenostem, které se mohou lidé o Michaelovi dočíst (tak už to s celebritami bývá). Jenže už první film se očividně zdráhá být více otevřený. A to i v rámci témat, která trápila samotného Michaela.
Albem Thriller Michael otevřel dveře dalším černošským interpretům a navždy změnil fungování hudebního průmyslu. Je tento dopad cítit ve filmu Michael? Nikoliv. Písní Beat It Jackson zbrojil proti násilí, to ovšem film načrtne tak nějak povrchně. I nakopnutí MTV, které před Michaelem odmítalo hrát klipy s černými umělci, je tu zabito v rámci jedné scény s účastí Mikea Myerse v roli ředitele CBS Waltera Minkoffa. A pak je tu spousta vedlejších postav, které se ve filmu jen tak mimochodem objeví a představí, vidíme s nimi pár scén, jejich úloha v celkovém filmu je minimální. Trčí z toho především John Branca a vlastně i hudební producent Quincy Jones, který má na úspěchu Thrilleru zásadní vliv. I John Landis, který točil videoklip Thriller (Michael ho najal, protože miloval jeho Amerického vlkodlaka v Londýně), se tu jen tak mihne.
Thriller je bohužel jen okrajový, rodinné drama není dostatečně silné
Zdroj: Universal Pictures
Dávalo by tak vlastně smysl, kdyby se celý film vystavěl právě na realizaci alba Thriller. Sledovat více z jeho zákulisí by nebylo od věci, protože už jen scéna, kdy si Jackson upravuje klip k Thrilleru k obrazu svému, patří mezi vrcholy filmu. Byl by to film o nejúspěšnějším albu všech dob a ještě více by vystihl Michaelův odkaz. Místo toho se film soustředí na nepříliš dobře vystavěné napjaté vztahy v rodině, které nefungují už jen díky faktu, že Michaelovi sourozenci jsou tu v podstatě křoví a ani jeho matka k nim ve výsledku nemá tak daleko.
Je tak zábavné sledovat, jak se Jacksonova rodina s odstupem o Joeovi vyjadřuje uctivě, z filmu ovšem vychází jako typický šmejd, který upřednostňuje finanční zisk před rodinou (i když by to nahlas nepřiznal). Je to navíc pouhá dramatizace skutečných událostí, i kdyby tak ve skutečném životě k ničemu takovému nedošlo, ideální tečkou by bylo nějaké vyvrcholení napětí mezi Michaelem a Joem. Jenže na to budete čekat marně. A vlastně tak přestane dávat smysl, že se film tak moc věnuje postavě, kterou teoreticky může upozadit v momentě, kdy obdrží jeden zásadní fax. Ano, Joe se sice pořád musí vrátit, protože musí být součástí uzavření jedné zásadní kapitoly Michaelovy kariéry, jak ovšem film za pochodu vykresluje, vůbec by nebyl problém ani tuto linku tak nějak zahodit. I proto, že tu k Michaelovu vývoji skutečně dochází jen napůl. Nevyhnutelně se tak ukazuje, že jestli něčemu obměna původní verze uškodila, je to příběh.
Michael není žádnou velkou výhrou, není ovšem ani pohromou
Zdroj: Universal Pictures
Definitivně jasno ovšem bude až v momentě, kdy do kin dorazí Michael: Part II. Fanoušci Michaela Jacksona budou s tímto filmem spokojeni a to je nejspíše to hlavní. Výsledkem tak není filmová událost roku či dokonce dekády. Zákulisní informace nám ovšem už v podstatě 2 roky v kuse slibovaly obří průšvih… a ten se taky nedostavil. Výrazná role Jacksonovy rodiny v realizaci tohoto filmu dopředu slibovala uhlazený příběh, který bude na metry vzdálený satirám z ranku České sody nebo Městečka South Park. Michaela Jacksona dnes vnímají mnozí jinak, podstata většiny jeho pozdějších skutků bude nejspíše ještě nějakou dobu zahalena tajemstvím. Ti, kteří Michaela vnímali a v podstatě dodnes vnímají jako neviňátko, ovšem dostanou přesně tu ideální filmovou poctu.
Peter Pavlík v roce 2018 o Bohemian Rhapsody napsal následující: „Ten film je ako FILM dost srxxka/nevyužitá príležitosť. Ale divácky je to boziiii.“ Přesně něco takového jde nakonec říct o Michaelovi. Je to film stojící na solidním řemesle, který může na velkém plátně (třeba IMAX) se skvělým zvukem působit skutečně velkolepě. Pod krásnou slupkou se ovšem skrývají jisté neduhy. Jak moc se jim šlo vyhnout a jak moc jsou filmy o hudebnících svazované komplexními odkazy oněch hudebníků? To je otázka. Michael určitě plní úlohu neurážejícího audiovizuálního pomníku.
Spokojeni s ním ovšem budou především ti, kteří chtějí připomenout Michaela Jacksona spíš skrze jeho hudbu, ikonické momenty a estetiku než skrze hlubší psychologický ponor nebo kritickou reflexi jeho života. Bude na něco takového čas alespoň jindy? Možná ano / spíše ne. Leckomu nicméně určitě bude stačit fakt, že Michael mohl dopadnout mnohem hůř. Stejně tak by ovšem v povolanějších (a hlavně svobodnějších) rukách mohl dopadnout mnohem lépe. Žádný film se nikdy nezavděčí každému. Větší mrzení ovšem probíhá u těch filmů, které svůj potenciál tak snadno zahazují. Michael Jackson měl nicméně filmy rád a tenhle by se mu asi líbil. Jestli je to dobře, či nikoliv, to už je věc druhá.
Michael závěrem
Michael je spíše opatrnou a kontrolovanou poctou než odvážným a upřímným biografickým dramatem. Nabízí řemeslně velmi dobře zvládnutou podívanou, která dokáže na velkém plátně fungovat jako velkolepý audiovizuální zážitek, ale zároveň se neustále vyhýbá momentům, které by mohly narušit jeho pečlivě budovaný obraz. Právě v tom spočívá jeho největší limit – snaha nikoho příliš neurazit a zároveň všechny potěšit vede k tomu, že výsledný portrét Michaela Jacksona působí spíše uhlazeně než skutečně živě. Film tak neobjevuje novou pravdu o ikoně popu, ale spíše ji znovu skládá z již známých obrazů, hitů a symbolů. Michael tak nakonec není ani zásadním selháním, ani výjimečným triumfem. Je to spíše pečlivě vystavěný pomník, který funguje především ve chvílích, kdy se opírá o hudbu samotnou. A otázka, jestli měl nebo mohl jít dál, zůstává otevřená. Možná i záměrně, spíše ovšem proto, že film samotný si na ni netroufá hledat odpověď…
V roce 2026 jsme se dočkali návratu a restartu seriálu Malá neznámá s naší oblíbenou Nanno. Lze tedy správně hodnotit nové díly bez pohledu zpět? Je fér porovnávat nové díly s těmi starými, když se jedná sice o stejný základ, ale o jiný seriál a především s jinou představitelkou Nanno? Je problém v tom, že Reset tak trochu mění podstatu toho, proč si všichni tak oblíbili starou Nanno? Pokusím se tedy odpovědět na onu základní otázku a zároveň se podívat na zoubek nové verzi Nanno. Víc v recenzi seriálu Malá neznámá: Reset.
Kdo je vlastně Malá neznámá pro každého z nás?
Řadím se mezi diváky, kteří měli původní seriál poměrně dlouho na seznamu. Mé neustálé odkládání udělalo svoje. Díky připravovanému restartu v kombinaci s tím, že i Reset u nás bude dostupný, vznikla velká motivace dokoukat předchozí dvě série. Je důležité tohle napsat? S velkou pravděpodobností ano. Nejsem totiž žádný zarytý skalní fanoušek. To je důležité pro kontext. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Malá neznámá: Reset víc udělá radost novým divákům, než divákům původní série. Malá neznámá pro rok 2026 totiž nabízí úplně jiný pohled na Nanno. A je tedy otázkou, jestli jste s tím v míru nebo jestli vám vadí, že Reset převrací pohled na pointu existence Nanno nejenom o třistašedesát stupňů, ale žene jí spíš až do jiné dimenze.
Zdroj: oneD
Kdo byla původní Nanno pro své diváky?
Co bylo fascinující na tehdejší Nanno, byl prostý fakt. Byla něco ve smyslu tajné esence špatností v našem nitru. Ona nevytvářela chaos ani nebyla ta, kdo lidi následně soudí. Byla ta, která sice zapálila pochodeň nebo trochu popostrčila, ale nikdy nebyla jasným soudcem situace. Byla pozorovatel lidí, kteří vždy měli na výběr. Tichým hláskem našeho svědomí, který nás drží od nepříjemných situací, ale stále tiše vyčkává ten okamžik, kdy překročíme čáru našeho vlastního svědomí a uděláme něco špatného.
Zároveň postava samotné Nanno vždy proplouvala všemi příběhy, které měli základ v základních urban legends týkajících se míst, kde se vyskytovala. A toho faktu, že většina hrdinů se nachází ve věku, kdy je nejtěžší se rozhodnout nejenom o své budoucnosti. Ale také o tom, co je správné a co špatné. Díky tomu existence Yuri v druhé sérii nabídla sice zajímavý pohled … ale ani názorová revoluce v podobě Yuri neměla šanci na prosazení se oproti Nanno. Vyznění konce druhé série a vztahu Nanno s Yuri bylo proto dostatečně vypovídající o tom, jak fungují zlé věci v našich životech. A pouze s již poučenou Nanno najdeme správnou cestu.
Zdroj: oneD
„Já jsem Nanno, jsem tady nová.“
Nanno tedy nikdy nesoudila ani nebyla hybným prvkem osudu ostatních lidí. Antikrist? Karma? Pozorovatel lidského neštěstí? Vždyť ani sama představitelka původní Nanno Chicha Amatayakul nebyla schopná přesně odpovědět na to, kdo přesně Nanno je! A už jenom to působilo jako právě ten prvek neznámého. Moment, kdy si nikdo sám nemůže být jistý, zda v jeho životě není někdo podobný esenci Nanno nebo snad „Nanno samotná“. Jenže to se v roce 2026 radikálně změnilo. Nová Nanno v podání herečky Becky Patricii Armstrong mění nejenom vzhled Nanno, ale v rámci Resetu i celý pohled na původní koncept seriálu Malá neznámá.
Otázkou tedy zůstává, zda se jedná o změnu, aby původní námět nebyl pouze recyklován. Nebo je to nezbytný reset pro současnou dobou a pro její vyznění. Kdy jako lidi máme skoro až chorobnou potřebou všechno kolem nás rozebrat a definovat.
Zdroj: oneD
Kdo je Malá neznámá Nanno pro rok 2026?
Možná je kámen úrazu v tom, že nová Nanno je úplně jiná. Přeci jen, dřív nikdy nebyla definovaná. Každý si jí přestavoval jinak, každý se musel s následky její přítomnosti vypořádat sám, nikdo jí nepotkal znovu. Reset se ale rozhodl tohle všechno změnit a nabídl nám jiný pohled. Už nestačí, že každý týden dostaneme jeden příběh, který má možná pár much, ale má věčně smějící se Nanno, a neskutečně dobrou atmosféru.
Jenže co když je tohle právě ta velká chyba v náhledu na Reset? Kdy Nanno není už ďiblíkem popostrkující k tomu, co lidé opravdu chtějí, ale někým, kdo nejdřív hledá v lidech to dobré a teprve potom, když si nedají říct, zaútočí všemi dostupnými prostředky. Z toho důvodu je těžké nesrovnávat předchozí díly a současné díly. A potom už je na každém z nás, jaký přístup k Nanno nám vyhovuje víc. Případně jestli jsme schopni se posunout stejně, jako se posunula Nanno.
Stojí Malá neznámá: Reset za vaší pozornost?
Seriál Malá neznámá: Reset v roce 2026 dorazil se šesti novými epizodami a příslibem, že se znovu potkáme v dalším pololetí, tak snad v druhé sérii vzhledem ke konci. Pokud bude divák spokojený s novou představitelkou Nanno, sednou mu jednotlivé příběhy a nově pojaté vyznění celého světa, tak by měl být spokojený. Ale zároveň lze na seriálu vidět, že tvůrci hráli až moc na jistotu a Malá neznámá nejede na plný plyn stejně jako u starších dílů. Zbývá nám tedy naděj, že se chytí za nos a uvědomí si, že divákovi nestačí pouhá přítomnost Nanno, protože je to jeho oblíbená postava. Ale chce trochu víc. Což je na druhou stranu teď scénáristicky těžší kvůli novému směru. Možná se tím tvůrci zahnali do kouta. Možná mají všechno dokonale promyšlené. Uvidíme…
Hodnocení: 8,5/10
Tohle byla recenze seriálu Malá neznámá: Reset, na který se můžete podívat na Netflixu. Další články, recenze, řebříčky a doporučení najdete na našich stránkách.
Marketéři Brad (Mark Wahlberg) a Elijah (Paul Walter Hauser) se vytasí s návrhem odvážného nového kondomu s plným krytím na sponzorství mistrovství světa ve fotbale. Když jejich opilecká oslava v Brazílii zažehne mezinárodní skandál, nezbývá jim než pokusit se spasit svou kariéru i vlastní životy útěkem před zuřivými fanoušky, zločinci i mocichtivými státníky…
Režisér Peter Farrelly se spolu se svým bratrem Bobbym proslavil především režií bláznivých komedií. Blbý a blbější, Já, mé druhé já a Irena či Něco na té Mary je. Po Návratu blbého a blbějšího se každopádně cesty bratrů rozdělily a Farrelly se vydal trochu jinou a ambicióznější cestou. Chopil se konkrétně režie filmu Zelená kniha, který sice rozdělil část kritické obce, přesto si došel pro Oscara v kategorii Nejlepší film, sám Farrelly si poté dostal pro Oscara za svůj podíl na originálním scénáři k filmu. Podobně vyšší ambice poté mělo i jeho Na pivo do první linie. I když poté ještě během letošního podzimu Farrelly uvede film Já, Rocky, který bude pojednávat o natáčení původního Rockyho, mezitím se vrátil ke svým kořenům.
Pro Amazon Prime v roce 2024 natočil komedii Ricky Stanicky, která se vydala ve stopách klasických komedií Farrellyho, pro Amazon nyní Farrelly natočil i svou další komedii – Kdo neskáče, nemá Kule hop! Pod scénářem této nové komedie není podepsán sám Farrelly. Stojí za ním Rhett Reese a Paul Wernick, tvůrci scénáře k dvojici filmů Zombieland či trilogii Deadpool. Kombinace to přitom nemusí být úplně špatná, protože Reese i Wernick mají pro ztřeštěný humor slabost. V hlavních rolích se mezitím objevují Paul Walter Hauser a Mark Wahlberg. Ten se v posledních letech veřejně omluvil za to, že hrál ve „zlých filmech“ jako Hříšné noci. Schválně, zda se časem omluví i za tento film.
Kdo neskáče, nemá Kule hop! – Komedie plná nevkusu
Zdroj: Amazon Prime
Klasické komedie bratrů Farrellyů nejsou oblíbené kvůli sofistikovanému humoru či komplexním příběhům. Humor v nich často pramenil z toho, že osciloval kolem hranic trapnosti, byl navíc často tak nekorektní, že by humor v nich možná dnes tak úplně neprošel. Je nicméně otázka, jak moc to jde házet na tep doby… nebo fakt, že ani jeden z bratrů Farrellyů, které šlo ve své době vnímat za mistry svého řemesla, na svůj odkaz dnes již nedokáže navázat. Bobby je stejně jako jeho bratr pořád aktivní a ani jeho Dear Santa vyloženě neevokoval časy, kdy humor ve Farrellyovkách fungoval. Peter na tom ovšem na základě svojí novinky není dvakrát líp.
Už nad faktem, že má být zrovna na mistrovství světa představen nový revoluční kondom, zůstane tak trochu rozum stát. A je snadné uvažovat nad tím, zda pointa humoru ve skutečnosti nespočívá právě v tom, že to nedává smysl. Dva ústřední marketéři v podobě Wahlberga a Hausera nicméně přijdou o práci, následně naruší fotbalové utkání a způsobí, že Brazílie prohraje, což znamená, že jim v podstatě celá Brazílie začne jít po krku. Kombinace klasické buranské komedie a fotbalu poté možná zní nosně, Reese a Wernick poté nešetří s poměrně kreativními nápady. Jenže ty samotné solidní komedii nedělají. A výsledek je tak nakonec spíše plný nevkusu.
Brutálně nevyužitý a zabitý potenciál
Zdroj: Amazon Prime
Natočit komedii o tom, jak moc jsou někdy fanoušci schopní brát sport, není tak úplně špatný nápad. Snadno by se například nabízela nějaká satira, která si bude z často fanatických uctívačů čutané utahovat. A i kdyby z toho byla jen typická farrelyovina, mohla by to klidně být alespoň ta klasická pitomá zábava. Jenže není. Celý námět začne příliš rychle působit nevyužitě a působit spíše jako slepenina náhodných nápadů. Spousta scén by těžko obstála jako skeč v Saturday Night Live. Většinu z nich by nejspíše neuznali ani na úvodních hodinách kreativního psaní komedií. Hlavní hrdiny jde přinejlepším označit za neschopné vocasy, Hauser i Wahlberg poté při snahách o humor tlačí až příliš na pilu. Oba přitom komediální nadání mají (Wahlberg může působit jako narcis, ale srandu si ze sebe překvapivě umí udělat). Ani Jim Carrey či Adam Sandler ovšem ze špatného komediálního scénáře zlato nevytlučou.
Ústřední dvojice poté příliš nefunguje díky faktu, že vlastně nejsou jeden druhému protikladem. Po svém boku navíc nemají ani dvakrát výrazné vedlejší postavy, ani v tomhle ohledu nepomůže fakt, že mají tváře Sachy Barona Cohena nebo Daniely Melchior. Díky výpravě se poté film snaží působit velkolepě, působí však spíše lacině. Reese a Wernick přitom mají s blockbustery zkušenosti, často poté píší scénáře, které následně realizují tvůrci, které podobné podívané umí. Farrelly ne. Jeho zkušenosti s vulgárními komediemi tu tady potom nestačí, protože je humor často mimo mísu. A těžko se díky tomu věří, že za tímhle filmem stojí někdo, kdo byl pro komedie podobného typu svého času jeden z nejpovolanějších. Jakmile se ovšem ukáže, že jsou tu zřejmě všichni hrozně moc hrdí na fór o kondomu, který zakrývá i varlata, je jaksi jasné, že jde o souboj, který nešlo vyhrát. A že Oscar za scénář z vás mistry vkusu neudělá.
Velký komediální přešlap
Zdroj: Amazon Prime
Je otázkou, jak moc je snadné je vývoj komediálního žánru házet na politickou korektnost… a nebo je prostě možné, že se typ podobných komedií dávno vyčerpal. Jejich kouzlo pak nedokáže oživit ani tvůrce, který byl v rámci tohohle subžánru jednu dobu jako doma. Není tudíž snadné scénáři odpouštět spousty nelogičností, nad kterými by snad možná šlo přivírat oči v případě, že by to celé byla alespoň zábava. Ale chtít něco takového by bylo prostě naivní. I díky tomu to začne působit, že snad ani Farrelly nechce vrátit do prošoupaných bot a jede na autopilota. Při pohledu na vývoj kariéry Bobbyho to přitom nevypadá, že by byl právě Bobby tím, kterému jde přisuzovat úspěch Farrelyových starších komediálních kousků. Už když došlo na návrat Harryho Dunnea a Lloyda Christmase v Návratu blbýho a blbějšího, působila jejich forma vyčerpaně. K uvedení přitom došlo v roce 2014.
Skok o 12 let později ovšem ukazuje, že ani pauza jednomu z Farrellyů neprospěla. Nechutné momenty již nejsou nechutně vtipné, ale jenom nechutné. Trapné momenty již nejsou trapně vtipné, ale jenom trapné. A nevkusné momenty už nejsou nevkusně vtipné, ale jenom nevkusné. Těžko říct, jak moc Reese a Wernick scénář psali s vědomím, že by mohlo teoreticky jít o poctu těmto bláznivým komediím. Výsledek ovšem mluví za sebe. A i když by Zelenou knihu dnes mnozí nadále označili za jeden z nejhorších filmů, co kdy vyhrál Oscara, minimálně po sledování nejnovějšího Farrellyho komedie by dost lidí mohlo vzít jeho nejlépe hodnocený film na milost. Ten člověk umí. Tady se ovšem upsal začarovanému kruhu, na který nemůže být nikdo hrdý.
Kdo neskáče, nemá Kule hop! závěrem
Kdo neskáče, nemá Kule hop! působí jako film, který má na papíře všechny předpoklady pro alespoň solidní komediální zábavu, ale v praxi selhává téměř ve všech klíčových ohledech. Nápad s přehnaně absurdním produktem, prostředí fotbalového mistrovství i zkušené tvůrčí i herecké obsazení mohly vytvořit živou a nápaditou podívanou. Místo toho ale vznikla nesourodá směs scén, které spolu jen obtížně drží pohromadě a jen výjimečně skutečně fungují jako komedie. Peter Farrelly se zde vrací k tomu, co ho kdysi proslavilo, ale bez energie, nápaditosti a přesnosti, které jeho dřívější tvorbu držely nad vodou. Scénář Rhetta Reese a Paula Wernicka přináší jednotlivé nápady, ale nedokáže je proměnit v ucelený a skutečně vtipný celek. Výsledkem je komedie, která se neustále snaží být odvážná, vulgární a přehnaná, ale zapomíná na to nejdůležitější – být opravdu zábavná.
Ve finále tak Kdo neskáče, nemá Kule hop! zůstává spíše unaveným pokusem o návrat ke starému typu buranské komedie, který už ale v dnešní podobě působí vyčpěle. A i když se občas objeví záblesk potenciálu, nikdy nepřeroste v něco, co by stálo za zapamatování. Odkaz Farrellyho nejlepších ztřeštěných komedií nenaruší, návrat k „vrcholné“ formě se ovšem nekoná…
Příběh filmu Říkají mi Lars je poctou „drsné detektivní škole“, kde Praha současnosti nahradila Los Angeles třicátých let. Soukromé očko Lars (Martin Hofmann) ale nechodí v obleku, jako kdysi legendární detektiv Phil Marlow. Je to drsňák v koženém křiváku s holou lebkou a zarostlou bradou. Potom, co ho pro absolutní nekázeň vyrazí od policie, protlouká se všelijak. Řeší pro své klienty různé potíže nebo problémy někomu naopak dělá. Záleží na zadání. Jediné, co mu ze služby pro stát zbylo, je bývalý parťák a kamarád Gold (David Švehlík). A právě od Golda dostane nabídku na lukrativní kšeft.
Stárnoucí realitní magnát Leo (Pavel Kikinčuk) potřebuje nějaký kompromitující materiál na manželku Doru (Simona Peková), která podle všeho žije jako světice. Rád by ji totiž nahradil atraktivní kráskou Bonnie (Justýna Zedníková) a nerad by u rozvodu „projel gatě“. A vůbec mu nezáleží na tom, jestli ty důkazy o manželčině nevěře budou pravé nebo falešné. Larsovi se taková zakázka moc nezdá, ale i z pocitu dluhu vůči Goldovi, který mu kdysi zachránil život, se do toho nechá přemluvit. A tím se spouští kolotoč událostí naplněných falešným sváděním, skutečnými podrazy, únosy a vydíráním. Až na konci se ukáže, kdo a jaké hry s kým hrál, komu se podaří ostatní převézt a kdo nakonec unikne jen s odřenou kůží…
Lars je ústředním hrdinou české knižní série, kterou vydává autor pod pseudonymem Daniel Gris. Minulý rok vyšla sedmá kniha s názvem Larsova špinavá hra, tento rok dochází k uvedení filmové adaptace. Název Říkají mi Lars vychází z názvu první knihy, té se má také držet po stránce příběhu. Titulního antihrdinu, který má přezdívku po Larsu Ulrichovi, bubeníkovi skupiny Metallica, zde ztvárňuje Martin Hofmann, který opět všude působí dojmem, že je na svůj nový filmový projekt hrdý. Jak se nicméně tato adaptace povedla?
Říkají mi Lars – Moderní detektivka a film, který se tu prakticky netočí
Zdroj: CinemArt
Příběhy s Larsem jsou přirovnávané ke klasickým noirovým příběhům. Kdyby je tedy někdo přesunul z 30. let v Americe do moderní Prahy. A zrovna tohle označení k Říkají mi Lars sedí. Lars je typický antihrdina na hraně zákona. Bývalý policista, který se živí různými pochybnými způsoby. Snaží se platit svoje dluhy a fungovat jako soukromé očko, které nemá problém obstarat vhodné kompromitující materiály. Zároveň u něj ovšem fungují jakési morální hranice a k vyložené svini má Lars díky tomu přeci jen daleko. Je to každopádně samorost, který by lidi, na kterých mu skutečně záleží, dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Jeho starý parťák Gold v podání Davida Švehlíka mu nabídne zdánlivě jednoduchý kšeft, postupně se ovšem ukáže, že je mnohem složitější. A pro samotného Larse se nakonec stane tak trochu osobnějším.
Martin Hofmann se netají svou slabostí pro akčňáky z 80. a 90. let, film režiséra Jaroslava Fruita se tak pro něj stává tak trochu splněným snem. Jeho Lars snadno evokuje cynické akční hrdiny jako Joea Hallenbecka z Posledního skauta nebo Martina Riggse ze Smrtonosné zbraně. Ke svatouškovi má daleko, přeci jen u něj ovšem přetrvává jakási forma naivity a víry v dobro. Hofmann tu v hlavní roli předvádí, že je jedním z českých herců, který se do svých rolí dokáže skutečně ponořit, málokterý jeho herecký kolega by poté pravděpodobně dokázal v téhle drsné poloze působit tak přesvědčivě. Bylo by snadné pojmout Larse karikaturně, tomu se ovšem Hofmann vyhýbá. A především díky němu by byla chyba vnímat Říkají mi Lars jako parodii. V kontextu žánru je možná lehce nad věcí, v tomto ohledu ovšem zná svoji hranici. A výsledkem je i díky tomu film, který u nás normálně tak moc nevzniká.
Říkají mi Lars nevyhnutelně selhává v jistých faktorech, v detailech je ovšem zajímavý
Zdroj: CinemArt
I když má Říkají mi Lars evokovat staré detektivní příběhy Philipa Marlowea a podobných jen tak mimochodem, srovnávat není tak úplně fér… a především to nemá dvakrát velký smysl. Rozpočet přeci jen není nafukovací a při sebevětší snaze vypadat světově bude Říkají mi Lars pořád vypadat jenom jako snaživá práce Čecháčků hrát si na Hollywood. A i proto je možná příjemné sledovat, že zrovna touto cestou se Fruit a spol. nevydávají. Za pochodu vykreslují svět, který snadno evokuje třeba rané gangsterky Guye Ritchieho (v případě absence jeho typického stylu), pracují s postavami, které zvládají vyvolat dojem, že spolu mají nějakou vzájemnou minulost a nějak vybudované vztahy, většinu času televizní vizuál poté občas zažívá své lepší chvilky. Celé by to šlo rozhodně natočit více křečovitě a nevkusně. A i proto potěší, že zrovna těmito anti-ambicemi Říkají mi Lars očividně nesrší.
Filmy jako Říkají mi Lars už tak nějak z principu nejspíše ocení minimálně ti, kteří si stěžují, že je to zdánlivě v tuzemské produkci neustále jedna romantická komedie/historické drama z období komunismu za druhým. Když už z Říkají mi Lars nesrší vyložená láska k detektivkám, je tam alespoň jakási zdánlivá úcta k tomu, co si mnozí pod detektivkou představí. Lars rozhodně není génius a jeho vyšetřování je spíše průletem šedou zónou společnosti. Skutečnou sondou do psychologie hlavní postavy je ovšem tak trochu napůl, rozhodně se poté nejedná o případ, kdy by si měla ústřední postava projít zásadní změnou o 180 stupňů. Jak je nám ovšem Lars nejdříve prezentován jako amorální žoldák, různé detaily činí jeho postavu mnohem zajímavější. A když už tak začne být detektivní zápletka tak trochu průhledná, alespoň hlavní postava se stává ne úplně čitelnou.
Nepříliš náročná podívaná
Zdroj: CinemArt
Ústřední detektivní zápletka má spoustu kotrmelců a snadno díky tomu začne být za pochodu čitelná. Pokud se scenárista Ivo Trajkov věrně držel knižní předlohy, dá se snadno usuzovat, že Daniel Gris je někdo, kdo před logicky vykonstruovanou zápletkou upřednostňuje zábavu. Samozřejmě není vyloučené, že na stránkách knih je minimálně postava Larse ještě výrazněji vykreslena, z knižní předlohy si ovšem filmová adaptace ponechává vnitřní dialogy hlavní postavy, které často dokážou alespoň tak nějak dodat kontext daným událostem. A spoléhání na ně minimálně nepůsobí vyloženě nadbytečně. Dokážou opodstatnit Larsovy motivace, rozhodnutí i dilemata. A přitom ho pořád ponechat morálně šedou postavou, které jde snadno fandit jenom díky tomu, že se dostává do křížku s většími šmejdy.
Říkají mi Lars poté pokračuje v takové klasické tradici, kdy (nejen) čeští tvůrci spoléhají na casting modelek v ústředních ženských rolích. Za posledních 30 let tomu tak bylo u Simony Krainové nebo Evy Herzigové, nyní k tomu samému dochází u Justýny Zedníkové. Ta se již v menší roli objevila v komedii Jedeme na teambuilding, tady jde nicméně o hlavní ženskou roli. Její Bonnie je v podstatě femme fatale a za pochodu čím dál tím více nečitelná postava. U modelek, které to zkouší před kamerou, poté občas hrozí, že se ukáže, že šlo o poměrně špatnou volbu a tyhle sázky na nejistotu se často tak úplně nevyplatí.
V případě Zedníkové k něčemu takovému ovšem nedochází. Byla by lež tvrdit, že postava Bonnie skrývá potenciál pro nějaký komplexní herecký výkon (to se tady s výjimkou Larse v podstatě nedá říct ani o jedné z postav), Zedníková tu ovšem zvládá nepůsobit rušivě, křečovitě a toporně. Pořád je především hezkou tvářičkou (nejde o urážku, propaguje ji takto samotný film), její herectví ovšem nesráží dojmy z jejích scén dolů. Něco takového rozhodně nejde říct o všech modelkách.
Film, který srážejí dolů pochybná kreativní rozhodnutí
Zdroj: CinemArt
Samotný film spoléhá na začátek ve formě rámcového vyprávění, jedná se nicméně o jeden z těch případů, kdy rámcové vyprávění či alespoň jeho podání možná odhaluje až zbytečně příliš. Právě u detektivky je tohle rozhodnutí trochu zvláštní, nedá se nicméně říct, že by skládání skládačky bylo v tomhle případě vyloženě nezábavné. Postavy tu sice nejsou kdovíjak komplexní, každý z herců se ovšem v rámci možností snaží. Pokus o jistou stylizaci poté nechybí, akce je tu poté sice minimum, když už na ni ovšem dojde, za vyloženě ochotnickou ji označit nelze. I když by bylo samozřejmě lehce naivní očekávat, že film s Martin Hofmann v hlavní roli bude mít akci jako třeba filmy Garetha Evanse. Nebo že se tady bude vůbec aspirovat na zápis do encyklopedií akčního filmu.
Jde tak o další český film, ze kterého jde odejít spíše smířlivě nežli vyloženě spokojeně. Žánrové filmy u nás očividně vznikat mohou, druhou věcí je otázka, zda to má smysl v momentech, kdy o něco takového mnozí nemají zájem (viz návštěvnost žánrovek v českých kinech), nebo na filmech neoceňují snahu, ale pouze výsledky. Říkají mi Lars se klidně může stát dalším Tony má plán – loňská gangsterka byla hodně specifickým filmovým zářezem do českého rybníčku, po roce po ní nicméně prakticky neštěkne ani pes. Tento film to má zdánlivě jednodušší, protože pořád působí více mainstreamově a spoléhá také na výraznější herecké tváře. Dost možná ovšem pořád vzniká v době, která u nás podobným filmům nepřeje. A i když má Říkají mi Lars k dokonalosti daleko, je to přeci jen škoda. I proto se dá ostatně realizace podobných filmů ocenit tak nějak z principu.
Říkají mi Lars závěrem
Říkají mi Lars je film, který ví, čím chce být, ale ne vždy se mu to podaří naplnit. Největší devizou zůstává Martin Hofmann, který svému antihrdinovi dodává potřebnou drsnost i lidskost a drží film nad vodou i ve chvílích, kdy příběh začíná ztrácet tempo. Samotná detektivní linka je sice dostatečně zábavná, zároveň ale postrádá větší překvapení a místy působí až příliš průhledně. Přesto má film své kouzlo. Nesnaží se za každou cenu tvářit světově a místo toho nabízí lokální detektivku a postavy, které mají alespoň náznak minulosti i charakteru. V kontextu české tvorby tak působí jako sympatický pokus o žánrovku, která sice nedosahuje svého plného potenciálu, ale zároveň ukazuje, že podobné projekty mají smysl.
Říkají mi Lars tak není film, který by redefinoval českou kinematografii, ale v jistém ohledu je rozhodně krokem správným směrem…
