Léto 2001. Sedmnáctiletý Kien (The Duong Bui) se zářivě červeným účesem se po deseti letech ve Vietnamu vrací k rodině do tržnice v Chebu. Místo vřelého přivítání ho čeká odcizený otec (Anh Doan Hoang), ustaraná matka (Le Quýnh Lan) a mladší bratr Tai (Tien Tai To), který mu nic nedaruje. Mezi nažehlováním pokémonů na trička, drilováním češtiny a randěním u jezera vyplouvá na povrch tajemství, jehož odhalení převrátí život tržnice vzhůru nohama…
Celovečerní debut režiséra a scenáristy Dužana Duonga se sám prohlašuje za první český viet-film. Samotná synopse poté prohlašuje, že Duong přináší autentický pohled do komunity první vietnamské generace, která vyrostla v Čechách a přitom to vše vypráví s lehkostí a vtipem. Je vždy milé sledovat, jak dokáže samotná synopse krásně film popsat a není přitom daleko od pravdy. Film Duonga totiž bude zcela jistě patřit mezi nejvýraznější české filmové debuty letošního roku.
Letní škola, 2001 – Film, který vás donutí mít k Vietnamcům větší úctu
Zdroj: Aerofilms
Je to především rodinný film. také ovšem příběh o střetu generací a kultury. Je to film, který dokáže přiblížit vietnamskou kulturu českému publiku, je to pořád přeci jen film vietnamských tvůrců žijících v Česku. Nikdo poté není na takovou látku ideálnější nežli tvůrce, který sám žije mezi dvěma světy. Jeho celovečerní prvotina tak působí autenticky, především jako svěží vítr, který je v rámci české kinematografie vždy vítán.
Účast neherců má výhodu v přirozených výkonech, syrové zpracování poté zvládá chvílemi pokoušet hranice mezi hranou a dokumentární formou. Letní škola, 2001 někdy zvládá působit jako mockument, tedy jako hraný film, který si hraje na dokument. Přitom to ovšem neznamená, že by Duong neměl vizuální cit. A skutečně platí, že se minimálně v kontextu českého filmu jedná o progresivní film. Je to zřejmé osobní dílo, které ovšem netrpí tím, že by nebylo nesrozumitelné. A vzniká tak skutečně film, u kterého se mohou bavit Češi i Vietnamci.
Film o perspektivě
Zdroj: Aerofilms
Samotný děj je rozdělen na tři části, kdy se každá z nich odehrává z perspektivy odlišného mužského člena ústřední rodiny – otcova perspektiva, perspektiva mladšího syna, nakonec i toho nejstaršího. Někdo se otáčí zády proti své komunitě, někomu návrat bratra po 10 letech není komfortní, někdo se poté po dekádě ve Vietnamu najednou v Česku cítí jako outsider. Svět komunity okolo chebské vietnamské tržnice je velmi specifický a je zajímavé jej prozkoumávat.
Každá z perspektiv tří odlišných generací dodává zcela nový pohled, svým způsobem se jedná o tři filmy v jednom – gangsterku, coming-of-age dobrodružství i drama o dospívání. Tři části tohoto filmu dohromady utváří rodinné drama o komplikované rodině. Dohromady utváří zajímavou příběhovou mozaiku a evokují třeba filmy Quentina Tarantina či Guye Ritchieho. Vyprávění filmu tak nikdy nepřestane být zajímavé, protože může vyprávění za pochodu několikrát překvapit a dodat příběhu zcela nové nuance. Je to díky tomu také film o perspektivě, protože každá perspektiva skrývá trochu jiný pohled a pozměňuje pohled na celkový kontext. A o to zábavnější svou nevyzpytatelností Letní škola, 2001 je. Se svým narativem prostě pracuje velmi šikovně.
Velmi dravá záležitost
Zdroj: Aerofilms
Je to sice víceméně komorní příběh o strastech jedné rodiny, svou komornost ovšem Letní škola, 2001 vykupuje energickým zpracováním, kromě kamery Adama Macha především střihem dvojice Jakub Podmanický a Jakub Jelínek. V tomto ohledu jde o velmi dravou audiovizuální záležitost, která je plná energie. Intenzita a tempo Letní školy, 2001 je strhující, audiovizuální pozlátko tu navíc není pouze na efekt, ale přispívá k intimitě filmu. Nedá se přitom říct, že by byl samotný příběh dokonalý, například spojující prvek, ke kterému mají vézt všechny tři perspektivy, možná není nejnosnější a je vlastně škoda, že by zápletka měla vézt především k němu.
Sympatické je poté to, že se toho Letní škola, 2001 snaží pokrýt docela dost a především sympaticky ukázat, že jsou Vietnamci lidé jako Češi, byť holt mají minimálně jinou barvu kůže a jinou kulturu. Je to především generační výpověď, která možná nedokáže nejlépe pokrýt vše, co by chtěla.
I přes fakt, že se má jednat o první český viet-film, je poté přeci jen jasné, že výraznější je film především zasazením do vietnamské komunity, mimo to přeci jenom jde o narativní strukturu, která neobjevuje Ameriku, protože takových filmů o generačních konfrontacích a komplikovaných rodinných strastech už vzniklo přeci jenom dost. To nejhlavnější přitom je, že Duong očividně chová lásku k filmařině a v jeho celovečerní prvotině to jde poznat. Nemá cenu zacházet do detailů ohledně jeho minulosti (kdo má zájem, tak zde), Vietnamské menšině v Česku ovšem Duong rozhodně nedělá medvědí službu. A jedná se o filmaře, který má ještě šanci předvádět zajímavé věci.
Letní škola, 2001 závěrem
Vietnamská menšina v Česku si také zaslouží svou pozornost, protože se nejedná jen o statistický údaj, ale o součást společnosti, jejíž příběhy si zaslouží být odvyprávěny, i proto potěší, že do ní zasadil příběh své prvotiny Dužan Duong. Duong dokazuje, že i osobní příběh, zasazený do prostředí konkrétní menšiny, může mít univerzální přesah. Právě díky tomu, že mluví z vlastních zkušeností, působí jeho film pravdivě a citlivě, přitom neztrácí energii nebo hravost. Letní škola, 2001 není jen generační výpovědí, ale i důkazem, že český film může být pestřejší, odvážnější a především snadno přístupnější všem. První český viet-film rozhodně stojí za pozornost…
Vídeň, začátek 80. let. Perla (Rebeka Poláková), československá disidentka, malířka a svobodná matka se zde snaží uživit, jak se dá. Především chce podporovat svou devítiletou dceru Julii (Carmen Diego), která je talentovanou klavíristkou. Nový vztah s Rakušanem Josefem (Simon Schwarz) jí dodá novou naději a sílu. Nečekaně jí však z bývalého domova na Slovensku zavolá Andrej (Noël Czuczor), kterého právě propustili z vězení, a oznámí ji, že je vážně nemocný. Je to její bývalý přítel z mládí a Juliin otec. Tato situace s Perlou otřese, nakonec se rozhoduje pro riskantní plán. S falešnými doklady se vrací zpět do normalizačního Československa, kde se chce definitivně vypořádat se svou minulostí. To zcela změní její nově vybudovanou existenci, nabytou svobodu i bezpečí její dcery…
Režisérka a scenáristka Alexandra Makarová věnovala svůj film Perla své babičce, k natočení filmu jí poté inspiroval právě příběh její babičky a matky. Jedná se o příběh ženy, která emigrovala z Československa, aktuálně to poté vypadá, že se jí v Rakousku začíná i díky nové lásce svítat na lepší časy. Nevyřešená minulost se ovšem často ráda připomíná, obzvlášť navíc ve velmi překvapivých podobách. Jak se slovenské drama povedlo?
Perla – Komplikovaný příběh s komplikovanou protagonistkou
Zdroj: CinemArt
Film začíná hlášením o invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, následně skočí do roku 1981. Titulní hrdince v podání Rebeky Polákové se jakž takž daří s dcerou Julií uživit. Julie je talentovaná klavíristka, Perla nicméně nemá na zaplacení lekcí. „Nemohla by jsi někde dělat uklízečku?“, zeptá se dcera matky, matka ovšem odpoví negativně. Jedná se o poměrně klíčový moment, protože se Perla snaží především ve svém závěru vykreslit titulní hrdinku vykreslit jako milující matku, v průběhu filmu si ovšem v tomto filmu nejednou odporuje. Je to komplikovaný film o komplikované protagonistce, kdy se filmu někdy nedaří vyloženě prodat zřejmě předhazované emocionální momenty. A ty tak úplně nefungují především díky postavě Perly.
Emigrace, dcera, nová a zřejmě šťastná známost. Perla začala v Rakousku nový život, který dostává nějaké stabilnější základy, jeden telefonát ovšem všechno změní. Perla je zprávou o tom, že zatčený otec její dcery dostal na svobodu, šokovaná, ještě více prohlášením Andreje, že umírá na rakovinu. A právě to je spouštěč událostí, které se Perle mohou vymstít. Richardovi sice lže, ten ovšem Perlu zřejmě skutečně miluje a proto se celá rodina vydává z Rakouska do Československa za Andrejem. Perla poté samozřejmě s falešnými papíry. Důležité poté ani není to, jak moc je Andrej schopný lží a manipulací, spíše je to o tom, na co je Perla ochotná přistoupit. A také o tom, že sama Perla očividně nemá jasno v tom, co chce.
Alexandra Mekarová je šikovná filmařka
Zdroj: CinemArt
Alexandra Makarová je zřejmě tvůrkyní, která stojí za pozornost. Perla má mnoho záběrů s výraznou vizuální kompozicí a také obsahuje spousty scén točených na jeden záběr, daří se jí poté prodat dobovou atmosféru, kdy ovšem dle jejích vlastních slov je politické pozadí na počátku 80. let v rámci filmu pouhou kulisou, hlavní je příběh mezi postavami, na které ovšem má tehdejší režim také svůj vliv.
Titulní hrdinka se v jedné scéně může utlouci československými specifickými pochutinami, aby náhodný pán v kantýně začal vřeštit, jak mnozí lidé nemají co jíst. Perla se už na začátku výpravy do Košic projeví hloupě a propálí, že možná nebude za tu poslušnou rakouskou paničku, za kterou se schovává. A pak je tu opětovné setkání s Andrejem, ke kterému přeci jen pořád chová nějaké city. A nějak přitom přehlíží, že jeho úmysly nemusí být úplně čestné a že se lidé mohou především v prostředí komunistického režimu snadno měnit.
Tak trochu se přitom také řeší, zda člověk po emigraci automaticky přichází o status rodáka, jak se tehdy mohlo stát, že jakmile člověk opustil svou rodnou zemi, aby se do ní po čase vrátil, někteří ho mohli vnímat jako vetřelce a cizáka. Situaci Perly tak jde interpretovat jako ženu roztaženou mezi dvěma světy. Tento komplikovaný příběh by bylo hned snadnější sledovat se sympatičtější protagonistkou. Perla se ovšem většinu času dokáže profilovat nesnesitelně. Když ne vyloženě arogantně, tak minimálně tvrdohlavě a jako člověk, který doopravdy neví, co chce, nemá přitom ani základní hranice, aby se snažil zabránit ohrožení sebe i svých blízkých. Jakmile tak něco hlavní hrdince hrozí a nebo se jí skutečně stane něco nešťastného, snadno se to dá shrnout tak, že si za to hlavní hrdinka v první řadě může sama.
Výpověď o době vyprávěná skrze vzpomínky
Zdroj: CinemArt
Je to přitom audiovizuálně vypiplaný film. Má výraznou hudbu dvojice Rusanda Panfili a Johannes Winkler, dobová atmosféra působí přesvědčivě a pořádně nepříjemná zvládne být nejen jedna scéna na jeden záběr s pohraniční hlídkou, ale také scéna, ve které si Ingrid Timková střihne roli agentky státní bezpečnosti, která působí, že musela psychicky potrápit nejednu oběť režimu (a Hans Landa z Hanebných panchartů vedle ní může vypadat jako hodný strejda). Škoda jenom, že je to skutečně příběh vyprávěný zrovna s takovouto hrdinkou, protože kvůli tomu ani víceméně pozitivní epilog nefunguje nejuspokojivěji. Byť to rozhodně není chyba Rebeky Polákové, která do své role dává vše a zvládne Perlu alespoň částečně učinit sympatickou i ve zdánlivě nemožných momentech.
Filmů o tom, jak to měli za normalizace lidé těžké, vzniká každý rok spousty, Perla v tomto ohledu víceméně nevyčnívá. Je samozřejmě milé, že Makarová čerpá z rodinných zkušeností a film je také částečnou výpovědí o jejích dětských vzpomínkách. Nemusí se přitom jednat o velkolepý příběh, prim tu přeci jen hrají postavy a jejich konflikty. A právě v tomto bodě se Perla pohybuje na tenkém ledě Rozporuplné postavy sice bývají nejzajímavější, Perla je ovšem svým způsobem nečitelná, těžko uchopitelná. Scénář vyloženě nenabízí jasná vodítka k tomu, co Perla skutečně chce, jaké jsou její hlubší pohnutky, nebo proč se v jisté momenty chová tak, jak se chová. A právě tím vzniká určitá bariéra – scénář kostrbatě pracuje s jejími vnitřními konflikty, a kvůli tomu vývoj zápletky místy působí až nepřesvědčivě. Je to škoda, protože silný námět film určitě má a šlo s ním díky tomu i jistě zajímavěji pracovat.
Perla závěrem
Perla je film, který se nebojí vyprávět komplikovaný osobní příběh na pozadí komplikované doby. Má silné vizuální zpracování, funkční atmosféru a Rebeka Poláková v něm podává působivý výkon. Škoda, že jenom hraje tak těžce uchopitelnou hlavní postavou, nad jejímž chováním je nutné se občas pozastavovat a o to těžší je s touto titulní postavou trávit čas. Je to film, který má své hodnoty, přeci jen ovšem mohl být minimálně v rámci vyprávění krapet uspokojivější…
První Mortal Kombat tu byl v roce 2021, po 4 letech poté konečně dorazí pokračování. Již delší dobu je jasné, že může pokračování lákat především na debut Johnnyho Cage v podání Karla Urbana, první oficiální trailer ovšem představuje pokračování bojovky v pohybu. A dá se snadno věřit tomu, že si fanoušci videoherní série i filmové adaptace přijdou na své.
Zdroj: Warner Bros. Pictures
Vrací se režisér Simon McQuoid, který se zřejmě bude snažit překonat měřítko. Sám McQuiod si původně obhájil nepředstavení Johnnyho Cage v původním filmu tak, že je Johnny Cage obrovská osobnost a narušil by rovnováhu filmu. Karl Urban nicméně působí jako naprostá castingová trefa a diky němu je snadné se těšit na 24. 10. 2025. Právě ten den totiž Mortal Kombat II dorazí do kin.
Slunce, moře, nemuset nic. Pětačtyřicetileté Ester (Aňa Geislerová) to po letech péče o syna Davida (David Vodstrčil) s mentálním postižením připadá jako sen. Přijímá proto pozvání přátel přijet za nimi do Itálie. V cizím prostředí je ale David nepředvídatelný, plný emocí, působí problémy. Ester nechce být nikomu na obtíž, nastartuje proto starý, odstavený karavan a vyrazí sama se synem na cestu napříč Itálií. Žádný plán, povinnosti, jen oni dva. Do jejich života vpadne bezprostřední Zuza (Juliana Oľhová), před kterou mohou být sami sebou. Ester si také díky ní uvědomí, že její syn už není dítětem, a konečně najde odvahu chtít od života i něco pro sebe…
Celovečerní debut Zuzany Kirchnerové s názvem Karavan je prvním českým filmem, který se po více než 30 letech dostal do soutěžní sekce Filmového festivalu v Cannes, uvedení se dočkal také na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, už nyní se poté objevila informace o tom, že je Karavan jedním z filmů, který Česká filmová a televizní akademie vybrala do užšího výběru v rámci filmu, který má reprezentovat Českou Republiku na Oscarech v rámci boje o nominaci za Nejlepší mezinárodní film. Už tohle by mohlo stačit, aby šlo Karavan označit za jeden z nejvýraznějších českých filmů letošního roku, i přes sebevětší mezinárodní úspěch by ovšem mělo záležet především na tom, zda je Karavan dobrým filmem.
Je. Podobně jako loňský rok její kolegyně Veronika Lišková se v letošním roce doposud dokumentární režisérka Zuzana Kirchnerová (v roce 2009 již v Cannes získala První cenu Cinéfondation za svůj krátký film Bába) představuje s dramatem evropských kvalit. Road movie i přes humorné pasáže poté obsahuje především mrazivé momenty a představuje Aňu Geislerovou dost možná v jednom z jejích nejsilnějších výkonů za celou její hereckou kariéru.
Karavan – Má mateřská láska u dětí s Downovým syndromem své limity?
Zdroj: Cinemart
Ester v podání Anny Geislerové očividně je milující matkou svého syna Davida, který stejně jako jeho představitel David Vodstrčil žije s Downovým syndromem. Onu mateřskou lásku nemusí Ester nahlas projevovat, výkon Geislerové zvládá onu mateřskou lásku projevit věrohodně. I s milovaným dítětem ovšem mohou býti problémy, především pokud žije s Downovým syndromem. Výbuchy agrese, větší problémy Ester syna při jeho záchvatech zklidnit a pocit okolí, že jí diagnóza jejího syna začíná lézt přes hlavu. Právě poslední takový záchvat poté způsobí, že se Ester a David vydávají starým karavanem po Itálii.
K Ester a Davidovi se přidá Zuza v podání Juliany Oľhové. Možná se v ní Ester trochu vidí, stane se ovšem třetím obyvatelem karavanu. David si jí zřejmě rychle oblíbí, především i proto, že se i u lidí s Downovým syndromem začíná v citlivém věku projevovat jejich sexualita a pohledná Zuza zřejmě Davidovi padne do oka. S Davidem je to přesto jako na houpačce. Někdy je velmi roztomilý chlapec, někdy ho popadne záchvat, jeho matka se kvůli němu musí omezovat a zanedbávat i své potřeby.
I proto se Ester během své výpravy nebrání nějakým těm úletům a ukojení ženských potřeb. Už na začátku filmu je řečeno, že by Ester teoreticky mohla pomoct nějaká pečovatelka – a ta svým způsobem dorazí právě v podobě Zuzy. Je nicméně velmi pravděpodobné, že z jejich života nakonec zmizí a Ester opět zůstane na nevyzpytatelného syna sama. A přitom je těžké říct, zda to sama vůbec ještě dokáže vydržet.
S Ester je snadné se ztotožnit
Zdroj: CinemArt
Scénář trojice Kirchnerová – Tomáš Bojar – Kristýna Májová vypráví příběh z pohledu Ester, se kterou je snadné se ztotožnit. Její situaci jí nikdo moc nezávidí, přesto se snaží být milující matkou a projevovat lásku dítěti, které to dost možná není ani schopné pochopit. Za celý film nepadne ani slovo o Downově syndromu a jak konkrétně Davida omezuje, je to především o pozorování Davida v akci.
David Vodstrčil působí přirozeně a jako skutečně roztomilý chlapec, ke kterému bylo snadné si nějak najít cestu, byť po celý film nemluví a jeho výkon se tak skládá především z grimas. Samotná Geislerová konkrétně prohlašuje, že se pro ni David Vodstrčil stal skoro až jejím čtvrtým dítětem. Sama poté uvádí, že lidé s Downovým syndromem jsou úžasné bytosti, které si zaslouží více pozornosti a inkluze do společnosti. A přitom Karavan nepůsobí jako film, který by péči o takovéto děti zlehčoval, ani nezdůrazňoval, že to někdy může být hodně těžké.
Morální kotrmelce jde samozřejmě definovat. Už vydávat se s dítětem s Downovým syndromem na takovouto cestu může být riskantní (především díky jeho vytrhnutí z přirozeného prostředí, na které mohou být děti s Downovým syndromem hákliví). Mladá Zuza je poté sice fešná a David s ní prožije jedny z nejpříjemnějších zážitků svého mladého života, přeci jen je ovšem pořád mladá, víceméně nezodpovědná, především je pravděpodobné, že jí dočasný pobyt s touhle rodinou omrzí. David se mezitím jeví zcela jistě nesvéprávně a je jisté, že nebude moci přežívat bez své matky Ester. Ester je tak svým způsobem uzavřena v pasti, ze které sice existují cesty ven, sama Ester se ovšem touto cestou vydávat nechce, protože pořád své dítě miluje i přes všechny handicapy světa. Je to komplikovaný vztah, právě ty ovšem často bývají podložené skutečnou láskou.
Svobodné matky to mají těžké, matky s takovými dětmi obzvlášť
Zdroj: CinemArt
Je to příběh o svobodné matce, která se nachází v obtížné životní situaci, jež se zřejmě nemá šanci dočkat vyloženě šťastného konce. Moc nezáleží na minulosti Ester, ani na tom, za jakých okolností zůstala na Davida sama. On je její svět, ona to s ním má těžké. I se Zuzou se Ester a David dočkávají různých epizod – občas je někdo vyhání ze soukromých pozemků, občas se Ester nabídne příležitost ukojit své sexuální potřeby, občas je Zuza jako volnomyšlenkářka spíše přítěží. A když už Ester zažívá cosi, co by se teoreticky dalo označit za letní lásku, existence Davida nejspíše tak nějak zaručuje, že to právě u ní také skončí.
Je to tak spíše film, jehož příběh je složen z mnoha epizod a nedá se říct, že by vyloženě někam směřoval. Prostě se jezdí po Itálii, tancuje se, občas se souloží, pak je zase nutné vrátit se nohama na zem. Docela snadno to evokuje spoustu jiných dramat, kterých vzniká dost, opět ovšem platí, že se jedná o drama, u něhož je už při jeho sledování jisté, že se neztratí – minimálně v evropské konkurenci. I díky hravému vizuálu a přesvědčivé atmosféře letní Itálie.
Film, u kterého je snadné cosi cítit
Zdroj: CinemArt
Pro mnohé nejspíše bude Karavan nepřístupný už tím, že zápletka snad skutečně zdánlivě většinu času nikam pořádně nesměřuje, byť se samozřejmě nabízí nějaké to vyhrocenější emocionální finále. Neznamená to ovšem, že by se muselo jen nesnesitelně čekat na poslední část filmu. Karavan je totiž filmem, u kterého je snadné cosi cítit. Jde o film plný emocí, jejich přijetí bude záležet na samotném nastavení diváka. Komu například Sbormistr přišel v rámci jeho tématu příliš citlivý a opatrný, ten možná bude mít s Karavanem stejné problémy.
Karavan se nicméně dá vnímat jako příběh o silné ženské hrdince – za tu jde ostatně označit každou ženu, která se snaží i jako samoživitelka být milující a starostlivou matkou. I matky ovšem mají své potřeby a nárok na romantiku, byť tu sexualita nehraje tu nejprimárnější roli. V rámci filmu se s ní pracuje poměrně sofistikovaně, především i díky faktu, že nikdy není tak úplně jasné, zda Ester hledá i něco víc než jen oprášení svého motoru. Především i díky jedné scéně, která šikovně pracuje s tím, co ještě lze označit za zneužívání.
Je to jednoduše dovolená plná emocí, mnozí by se přitom shodli, že takové dovolené bývají nejlepší. Po Sbormistrovi je tu nicméně další český film, jehož téma mluví mezinárodním jazykem, přitom rozhodně ne s obsahovými limity. Ano, je to road movie, ve kterém na sledu událostí většinu času moc nesejde a spousta pasáží svým způsobem vlastně příběh nikam neposouvá, celek ovšem dodává uspokojivý emocionální závěr a především jasné ujasnění toho, že i když může být těžké vychovávat dítě s diagnózou, pravá láska k němu jen tak nerezaví. Film s hořkosladkým poselstvím, který ihned nutí chovat úctu ke všem ženám, jež se ocitly ve stejné životní situaci jako Ester. Jste skutečné hrdinky a zasloužíte ten největší možný obdiv!
Karavan závěrem
Karavan Zuzany Kirchnerové je citlivým portrétem mateřské lásky v rámci výchovy dítěte s Downovým syndromem. Film nabízí několik hořkosladkých momentů, snadno nutí k úctě vůči všem ženám, které se ocitly ve stejné životní situaci jako jeho hlavní hrdinka. Road movie se tak spíše skládá z různých epizod a ke komplikovanému tématu se možná chvílemi vyjadřuje až příliš opatrně, jde ovšem o český film evropských kvalit, který v Cannes rozhodně nedělal ostudu. A má nadále potenciál svou domovskou zemi velmi slušně reprezentovat…
Další seriál od Netflixu letos končí. Vedle Cobra Kai, Hry na oliheň a dalších seriálů dokráčí do svého cíle fenomén, který v roce 2016 odstartoval. Stranger Things se právem stal fenomenálním seriálem, který milují fanoušci po celém světě a jedná se o jednu z největších vlajkových lodí od Netflixu. Finální série bude rozdělena na tři části. První část se 4 epizody vyjdou 27.11. Druhá část, která bude obsahovat 3 epizody dorazí 26.12. Finální epizoda následně vyjde 1.1. Jdeme se tedy blíže podívat na první teaser trailer k finální páté sérii seriálu Stranger Things.
Teaser trailer na finále Stranger Things
Co k tomu napsat? Jako fanoušek ječím radostí a nemůžu to čekání vydržet. Kvůli tomuhle seriálu jsem sledoval poprvé na živo pozdě v noci/ranních hodinách Netflix akci TUDUM, kde byla potvrzena data premiér všech epizod. Nyní dorazil plnohodnotný trailer a já nemám slov. Ukázka má epický nádech, kde asi nejvíce překvapí, že se jedná o teaser a i přesto má ukázka skoro 3 minuty. Finální série vypadá ještě filmověji a velkolepěji než předchozí série. Tento seriál by si zasloužil nasazení do kin. Trailer ve mě zanechává husinu ještě několik minut po zhlédnutí (už jsem ho viděl v době psaní tohohle článku 5x a je to nářez). Fanoušci seriálu budou nadšení.
Will, Mike, Lucas a Dustin se budou pokoušet ještě jednou a naposledy se svými přáteli El, Hopper, Joyce, Steve, Robin, Nancy, Jonathan ukončit tento dlouholetý boj proti tvorům z Upside Down. Dorazí demogorgoni, demodogové a samozřejmě hlavní záporák Vecna, který bude dle těch dvou záběrů ve kterých se objevil v ukázce trošku vzhledově pozměněn oproti předchozí sérii. Tohle bude zkrátka seriálová událost roku a bratři Dufferovi snad doručí fantastické finále.
Všichni herci se vrací do svých rolí. Těšit se, ale můžeme na novou tvář. Fanoušci Terminátora potěší účast Sary Connorové, Linda Hamilton. Ta je dle svých slov velkou fanynkou seriálu a je pro ní ctí si v něm zahrát. Na pozici režie doplní vedle tvůrců seriálu bratrů Dufferových a Shawna Levyho, který je u seriálu od samotného počátku jedna režijní ikona. Jedná se o Franka Darabonta. Ten natočil filmy Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle nebo ještě jednu Kingovku jménem Mlha. Od roku 2013 Darabont nic nenatočil, měl několik nabídek, ale zatím se k ničemu nedostal. Až doteď. Darabont je se svojí ženou fanouškami seriálu a dle jeho slov nabídku na režii nemohl odmítnou. Darabont se jako režisér postaral o dvě epizody z finální série.
Jste fanoušci seriálu? Taky se nemůžete dočkat? Líbil se Vám teaser trailer?
Zašlá režisérská hvězda Gustav (Stellan Skarsgård) se po letech vrací do Osla, aby své odcizené dceři Noře (Renate Reinsve) nabídl hlavní roli ve filmu, kterou pro ni napsal. Když Nora jeho nečekanou nabídku rezolutně odmítne, obsadí Gustav místo ní horlivou hollywoodskou herečku Rachel Kemp (Elle Fanning), čímž ještě více naruší křehkou rovnováhu jejich rodinných vztahů…
Za film Joachima Triera s názvem Nejhorší člověk na světě získala v roce 2021 herečka Renate Reinsve na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší herečku, už takový úspěch si říká o opětovnou spolupráci. Tierova novinka s názvem Citová hodnota byla letos též uvedena v Cannes, radovat se tentokrát mohl sám Tier, který za film získal Velkou cenu, 2. největší možné ocenění festivalu. Kromě Reinsve se ve filmu objevuje také Stellan Skarsgård, který film uvedl na loňském Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, i díky dosavadním úspěchu se o filmu pomalu začíná mluvit jako o kandidátovi na Oscara. Jaké ovšem norské komediální drama je?
Citová hodnota – Film plný emocí
Zdroj: Neon
Je to film plný emocí, nejspíše přesně tak by ho šlo označit při snaze ho nějak popsat v kostce. Na jednu stranu je to film o natáčení filmu, na druhou stranu o rodinné drama, které je s natáčením fiktivního filmu, který též nese název Citová hodnota, spojené. Gustav v podání Stellana Skarsgårda natáčí film o své matce, která si během druhé světové války prošla ze strany nacistického režimu peklem. A zároveň se Gustav snaží dát dohromady se svou starší dcerou Norou v podání Reinsve, jedná se tudíž o příběh, který komplexním způsobem zpracovává tři generace jedné rodiny. Může se to snadno jevit jako komorní drama, svým rozměrem se ovšem jedná o velký příběh.
I když má být hlavní postavou Gustavova matka, film nemá být tolik o ní, ale o něm. Úmrtí jeho matky vnímá jako spouštěč událostí, který vedl k jeho hříchům a morálním pochybením, ze kterých se snaží na stará kolena vykoupit. Filmové natáčení v podstatě symbolizuje jakousi praktickou terapii, vzhledem k faktu, že Nora nabídku na roli své babičky odmítne, navíc dostane nakonec roli Rachel Kemp v podání Elle Fanning, která se s komplikovaným zázemím Gustavovi rodiny seznamuje stejně jako divák.
Skarsgård si došel pro Křišťálový globus, dojde si i pro Oscara?
Zdroj: Nordisk Film
Skarsgård si letos v Karlových Varech převzal Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a snadno se dá uvěřit, že by si čtyřiasedmdesátiletý Švéd mohl brzy dojít i pro svého prvního Oscara. Ve filmu Citová hodnota hraje filmaře ze staré školy, kterému se nedaří nejen v rodinných záležitostech, ale ani ve vztahu k současnému filmovému průmyslu.“
Skarsgårdův Gustav evokuje všechny ty Pauly Verhoeveny, Terry Gilliamy a mnohé další filmaře, kteří si často veřejně postesknou, že dříve přeci jenom bylo líp. Skarsgård se do role ponořil a představuje poměrně sympaticky tragickou postavu, která má zároveň své nepřehlédnutelné mušky. Na jednu stranu to vypadá, že pokouší zpeněžit mezigenerační příběh a doufá v návrat na vrchol, který velmi pravděpodobně přijít ani nemůže, na druhou stranu se mu dají věřit jeho počestnější úmysly a prozření v tom, že se svého největšího úspěchu (rodiny) dobrovolně vzdal. Zhruba takhle smutný byl jednou mohl být biopic Francise Forda Coppoly o poslední fázi jeho kariéry.
Gustav divadlem v podstatě pohrdá, Noře se na něm docela daří, i to funguje jako zvýraznění propasti, které mezi sebou otec s dcerou mají. I přes odmítnutí hlavní role ovšem stejně vše spěje k nevyhnutelné konfrontaci. K setkání otce a dcer po letech přeci jen dojde na pohřbu jejich bývalé manželky/matky. Jeden blízký člověk odešel na věčnost, jeden se nečekaně vrací. Dvoupatrový dům se stává jednou z hlavních postav, na Gustava Borga si každý musí udělat názor sám, byla by poté škoda, aby ve stínu Skarsgårda, Reinsve a Fanning zapadla Inga Ibsdotter Lilleaas v roli Gustavovy mladší dcery Agnes. Především i díky zajímavé dynamice vztahu mezi Agnes a její sestrou Norou.
Sentimentální hodnota
Zdroj: Nordisk Film
Citovou hodnotu lze – i díky původnímu názvu Sentimental Value – označit za sentimentální film, přičemž to nutně nemusí být bráno jako negativum. V jeho středu stojí citlivé rodinné drama, do něhož se omylem zaplete herečka toužící po spolupráci s uznávaným režisérem. Postavy působí lidsky a realisticky, především díky výrazné neuchopitelnosti postavy Gustava, který se už po několika minutách stává osobností s potenciálem diváky rozdělit. I to dokazuje, že je Citová hodnota filmem schopným vyvolat různorodé emoce. Zajímavě je zde zpracována i postava Fanning – mnohem zajímavěji, než by se možná očekávalo. Nejde o stereotypní roli, a přestože jako herečka zvenčí nezapadá do rodinného kolektivu, její přítomnost filmu výrazně prospívá.
Mohou tvůrčí ambice vést k usmíření? V průběhu Citové hodnoty to nikdy není vyloženě jasné. Misky vah se mohou klepat na obou stranách, hodnota rodiny je sice popraskaná, nemusí být ovšem vyloženě rozlomená. 135 minut dlouhé drama rozhodně nebude pro každého, především pro ty, kteří se rádi vyhýbají filmům s výrazným počtem dialogů. Gustav sice divadlem pohrdá, celý základ filmu by ovšem teoreticky mohl fungovat jako divadelní hra. Což ovšem neznamená, že by kameraman Kasper Tuxen nedokázal zajistit půvabnou obrazovou stránku.
Je to dílo, které může působit po emocionální stránce naprosto vykalkulovaně, a automaticky tak může názor mnoha odpůrců takových filmů vést k případnému pohrdání nad jeho dosavadním úspěchem. Dosavadní pozitivní přijetí ovšem dává smysl, protože už samotným námětem a přístupem k postavám dokáže Trier dodat přece jen svěží příběh o rozpolcené rodině, která zažívá dost možná poslední naději na slepení. Je to šikovně vystavěné komediální drama, o kterém bude do konce sezóny udílení filmových cen ještě hodně slyšet. A bude to dobře.
Citová hodnota závěrem
„Umělci jsou složití lidé. Můžete být skvělý umělec a přitom pěkný hajzl. Ale to neznamená, že nemůžete vytvořit skvělé dílo“
Je zajímavé, že toto vyjádření Stellana Skarsgårda, zaznamenané na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v souvislosti s kontroverzními umělci, jako byl Ingmar Bergman, lze technicky vztáhnout i na jeho vlastní postavu Gustava ve filmu Citová hodnota. Těžko říct, jak se o režisérovi Joachimu Trierovi bude jednou vyjadřovat historie, jeho novinka však ukazuje, že jde o tvůrce, který se nebojí otevírat citlivá témata – a právě díky tomu je snadné věřit, že v sobě nese nemalou míru lidskosti. Toto komediální drama o zpřetrhaných rodinných vztazích navíc obsahuje i reflexi nad filmařstvím, herectvím a samotným lidstvím. Není proto těžké uvěřit, že se o Citové hodnotě bude ještě dlouhé měsíce mluvit – a to nejen díky skutečnosti, že si švédská herecká legenda pravděpodobně v březnu převezme svého prvního Oscara…
Hlavu šmoulí vesničky nasála neznámá síla, která se zčista jasna objevila na obloze. Po krátké, ale nutné fázi paniky se vedení ujme Šmoulinka, která zorganizuje odvážnou záchrannou výpravu. Ta Šmouly zavede na to vůbec nejnebezpečnější místo pod sluncem – do našeho světa, konkrétně do Paříže. Tady je čeká překvapení větší než samotná Eiffelovka. Zjistí totiž, že za únosem Taťky Šmouly stojí Gargamel, který na něj nebyl sám, ale zásadně mu pomohl jeho utajovaný bratr Razamel. Není to náhodou přesila? Není. Série překvapení nekončí, i Taťka Šmoula má bratra. Jmenuje se Ken a únos bráchy ho rozčílil tak, že se do záchranné šmoulí mise rozhodne zapojit…
Belgický kreslíř Peyo vytvořil modré fantastické bytosti známé jako Šmoulové již v roce 1958, největší slávu jim po komiksech nejspíše přinesl seriál, který běžel v letech 1981-1989. V 21. století poté Šmoulové již nejednou přeskočili na velká plátna. V letech 2011 a 2013 tu byla dvojice filmů Šmoulové, která kombinovala hrané herce s CGI animací. Byl u toho Neil Patrick Harris, Hank Azaria jako Gargamel a nakonec i sešup v tržbách mezi dvěma filmy (563 vs. 347 milionů dolarů). Došlo tak ke zrušením plánu na třetí film a studio Sony se místo toho vydalo cestou animovaného filmu Šmoulové: Ztracená vesnice. Výkon v tržbách byl ovšem ještě slabší (197 milionů dolarů). V roce 2022 Peyo Company vlastníci Šmouly uzavřela dohodu se studiem Paramount a právě u něj vznikl nový animák Šmoulové ve filmu.
Stojí za ním režisér Chris Miller (Shrek Třetí, Kocour v botách), je to poté tak trochu muzikál. Po Katy Perry a Demi Lovato střídá v roli Šmoulinky v originálním znění Rihanna (v českém znění Dasha) a i proto je ve filmu nejen dost Šmoulů, ale dost RiRi (přesto ve filmu ani jednou nezazní Umbrella!). Jak to nicméně se Šmouly ve filmu dopadlo?
Šmoulové ve filmu – Šmoulové se snaží přiblížit dětem 21. století
Zdroj: Paramount Pictures
Šmoulové ve filmu nejsou jedinou značkou, která usiluje o to udržet se v povědomí a svézt se na mnohogeneračním úspěchu. Jenomže při této snaze je potřeba usilovat o modernější kabát a snahu přiblížit se i dětem 21. století. Poetika Peya přitom musí jít alespoň částečně stranou, Šmoulové ve filmu musejí splňovat kvóty pro dětského diváka 21. století. Sám Chris Miller ostatně dodává, že se animace pokoušela vydat ve stopách původních komiksů, přitom být dostatečně atraktivní pro moderního diváka. Inspiraci komiksem jde zpozorovat skrze začlenění komiksových bublin i skrze prosté pohyby postav.
Po vzoru dvou hraných filmů z let 2011 a 2013 kombinují Šmoulové ve filmu prvky animovaného a hraného filmu, jen tedy tentokrát není v popředí žádná hlavní lidská postava a film vlastně celkově nepokládá otázku na to, jak prolínání realit a přítomnost Šmoulů (kteří jsou zřejmě lidským očím neviditelní) v lidském světě funguje. I na poměry filmu cílícího především na dětské diváky je zvyšující se absence logiky do oči bijící a to přitom ještě nedošlo ke zmínce o tom, že hned úvod filmu představí složitou mytologii, která Šmouly v tomto novém podání pasuje na cosi jako strážce vesmíru. Vítejte ve 21. století, modráskové!
Scenáristka si z vás možná šmoulí, ale možná také ne
Zdroj: Paramount Pictures
Scenáristka Pam Brady (jedna ze scenáristek filmu South Park: Peklo na Zemi!) hned od počátku vsadí na mytologii, která čítá čtyři magické grimoáry (kam se na to hrabou kameny nekonečna!), kdy zřejmě pouze jeden z nich má nějaké vědomí, v zájmu dobré vůle poté způsobí události filmu. Bezstarostný život Šmoulů je tak narušen, z tohoto filmu se stane mezinárodní dobrodružství (Francie, Austrálie, Mnichov), kde nechybí šmoulí agenti. Zvraty jako z divadelní hry Járy Cimrmana. A nakonec i doslovné pasování Šmoulů na obránce vesmíru. Kde jsou ty staré dobré časy, kdy šel po Šmoulům pouze jeden nešikovný kouzelník a jeho kocour, který je pojmenován po islámském andělu smrti?
Film je sice muzikál, trvá ovšem 91 minut a naštěstí to znamená, že je také hudebních čísel poměrně minimum. Přesto platí, že když už tady dojde na zpívání, jen zbytečně zdržuje děj. A je fascinující, jak musí dojít k jedné motivační písni (jejíž doprovod evokuje hudební klip od RiRi), aby mezitím mimo kameru došlo k docela zásadní události. Nejnovější Šmoulové v tomto ohledu trpí pár dramaturgickými problémy, někdy to vlastně působí, že je postav příliš na to, aby se většinou z nich dalo pracovat nějak zajímavě. V hraných Šmoulech s Neil Patrickem Harrisem měl každý Šmoula svou úlohu. Tady jdou ovšem Šmoulové se stěžejní úlohou napočítat na prstech jedné ruky. U zbytku se jejich účast skládá z hrstky vtípků, které čerpají z jejich jména. Spravedlnost pro Nešiku i Mrzouta!
Šmoulové ve filmu jsou většinu času na úrovni bizáru, přesto zábavného
Zdroj: Paramount Pictures
O nových Šmoulech platí, že se většinu času pohybují na hranici bizáru. Na dětské diváky možná příliš komplikovaný děj, na dospělejší diváky naopak příliš velký pokus zavděčit se těm dětským. Pro koho vlastně tak Šmoulové ve filmu jsou? To těžko říct. O filmu ovšem platí, že je svými bizarními dramaturgickými rozhodnutími poměrně dost času zábavný. A nesejde přitom moc na tom, že jsou pochybné snahy o nějaké emoce či poselství. Minimálně ve finále se navíc konečně tvůrci krapet utrhnou ze řetězu a dokážou si vyhrát s odlišnými typy animaci (svět potřebuje šmoulí anime!). Škoda, že je to pořád především bordel, ve kterém toho moc nedává smysl (i s přimhouřením a pokusem o dětskou optiku). Už na začátku filmu, kde je Taťka Šmoula představen jako DJ, si musí každý ujasnit, zda se v sále náhodou nevyskytl omylem a zda náhodou není na tyhle (Šmoula zvukař promine) starý.
Film může minimálně obstát jako pokus o to, zda moderní dětští diváci skutečně na Šmouly pořád slyší. A film se poměrně snaží, aby měl blízko k dětem, které jsou dneska přesycené marvelovkami či podobnými blockbustery. Diváky unavené z konceptu mnohovesmíru a alternativních realit holt nečeká u nových Šmoulů vystřízlivění, prostor pro zajímavější vizuální nápady poté skutečně přináší až poslední třetina, ke které je ovšem nejdříve potřeba se prodrat nepříliš zajímavým průběhem zápletky. Dětem se to teoreticky líbit může, fandové původního animovaného seriálu by ovšem skutečně neměly očekávat přenos poetiky původního seriálu do celovečerní podoby. Někdo to odsoudí, někdo pochopí jako nevyhnutelný progres. Zároveň ovšem mají Šmoulové ve filmu docela daleko k tomu, aby se dal považovat odkaz Peya za poplivaný a zneuctěný. Klasická esence Šmoulů z filmu vyloženě nemizí, jen je prostě poznat, že se někdo pokouší Šmouly možná až příliš modernizovat. A ne tím nejideálnějším způsobem.
Šmoulové ve filmu závěrem
Šmoulové ve filmu jsou pokusem o to přiblížit Šmouly modernímu dětskému divákovi a těžko říct, jak moc se jim to povede. Původní poetika je víceméně pryč, ze Šmoulů se stávají strážci vesmíru/mnohovesmíru a každý si musí za sebe ujasnit, zda je toto pojetí to správné. Dětem se to ovšem pravděpodobně líbit bude a to bude v tomto případě pravděpodobně to hlavní.
PS: Český dabing jde označit za povedený, včetně převedení původních písní do českého znění.
PS 2: Podobnost Kena (bratra Taťky Šmouly) s tímto pánem je zcela jistě náhodná! Film si ovšem jinak kromě jednoho drobného vtípku nedovoluje být přehnaně progresivní a členové Aliance pro rodinu (především paní Jochová), se tak pravděpodobně nemusí návštěvy kina obávat. Šmoulové ve filmu jsou v tomto ohledu naopak čistě heterosexuální a víceméně neškodní.
PS 3: Před filmem je promítán krátký snímek SpongeBob v kalhotách: Order Up, seriózně nejlepší věc se SpongeBobem za hodně dlouhou dobu. Pokud zhruba takhle kvalitní bude chystaný animák SpongeBob ve filmu: Pirátské dobrodružství, může být v prosinci 2025 hezky.
Začne to jedné noci jako drobná nehoda, která svede dohromady bývalého politického vězně Vahida (Vahid Mobasseri) a muže Eghbala (Ebrahim Azizi), v němž pozná svého mučitele z vězení. Jeho tvář Vahid sice nikdy neviděl, ale jeho krok a specifický zvuk umělé nohy, ten pozná s jistotou… Ale je ta jistota naprostá? Neprůstřelná? Bez velkého plánování se Vahid pouští do tragikomické záškodnické akce, která svede dohromady bývalé spoluvězně poznamenané všudypřítomnou politickou zvůlí. Společně čelí otázce, jež pronásleduje mnoho národů: můžeme se krutému systému pomstít na jednotlivci, který mu oddaně slouží?
Drobná nehoda je ten typ filmu, jehož samotné pozadí vzniku vypráví fascinující příběh. Film, který si již zvládl dojít pro Zlatou palmu na letošním Filmovém festivalu v Cannes, je dílem íránského režiséra a scenáristy Džafara Panahího, který se kritice politické situace své domoviny nikdy nevyhýbal. Už v roce 2010 byl Panahí zatčen, následně odsouzen k šesti letům vězení a dvacetiletému zákazu natáčení filmů a cestování. Navzdory tomuto trestu se Panahí odmítl vzdát své filmařské činnosti a stal se symbolem tichého odporu vůči cenzuře a útlaku, i přes oficiální zákaz také pokračoval v tvorbě, často za obtížných a ilegálních podmínek. Jeho filmy se dostávaly na mezinárodní festivaly, kde sklidily pozitivní ohlasy, on sám však nemohl ocenění přebírat osobně.
V roce 2022 byl Panahí zatčen podruhé, po několika měsících ve vězení bez řádného soudního procesu byl v lednu 2023 pod tlakem veřejnosti propuštěn na kauci. Zákaz filmové činnosti u něj ovšem platí a jeho nejnovější film Drobná nehoda tak vznikl bez oficiálního schválení íránských úřadů. Panahího duch je ovšem silný a i proto mohl vzniknout dost pravděpodobně jeden z nejdůležitějších filmů aktuální doby. I díky faktu, že íránské absurdní drama nevypovídá jen o situaci v Íránu.
Drobná nehoda – Tak trochu jiný film o pomstě
Zdroj: Jafar Panahi Productions
Koprodukční film mezi Íránem, Francií a Lucemburskem musel Panahí natočit v tajnosti, provokativní na něm je už jen fakt, že herečky nenosí pro ženy povinný hidžáb. Panahí už v Cannes uvedl, že mu sice byla zrušena omezení týkající se natáčení filmů a cestování, stále ovšem musí zachovávat tajnůstkářství ohledně své práce a musí v podstatě pracovat ilegálně. Panahího příběh o pomstě tak stojí především na pozadí režimu, který se ho jako umělce snažil tolikrát omezovat. Dost jasně se ovšem ukazuje, že Panahího nezlomil, to může naznačit už fakt, že je Drobná nehoda do jisté míry černou komedií, ve které je poměrně dost humoru, přesto se v tomto filmu řeší velmi palčivá témata. Sílu mezinárodního filmu podtrhuje fakt, že do Íránu zasazené drama docela snadno vypovídá o i aktuálním systému v USA.
V honbě za pomstou má údajného mučitele usvědčit zvuk jeho protézy, vyložená jistotu ovšem na samotném počátku hlavní postavy Vahida v podání Vahida Mobasseriho nemá. Do vězení ho dostala pouze snaha o proplacení jeho výplat. Nejistota shromažďuje další lidi, někdo se možná nechává až příliš zaslepit touhou po pomstě, nechybí ani konspirační teorie a postupem času velmi nejistý vývoj událostí. Je to tragikomedie, důležitější je ovšem fakt, že se jedná o chytrou tragikomedii.
Autoritářský režim dostává na frak od filmaře, kterého se pokusil umlčet
Zdroj: Jafar Panahi Productions
Írán je ve filmu prezentován jako země, která pohrdá slušně pracujícími lidmi, příběh je přitom transparentní v tom, že se podobná situace může stát i v jiných zemích (kdo se tak nějak orientuje ve zprávách ze zahraničí, dost pravděpodobně ví, které země začínají v jistých ohledech mít k Íránu nebezpečně blízko, byť to samozřejmě mnozí odsoudí jako absurdní tvrzení a výmysly „dezinformací proukrajinských živlů“). Panahí tu vypráví o krutém režimu, který ho za poslední dvě dekády tolik potrápil, především však o lidech, jako je on sám.
Autoritářský režim se pokoušel několikrát uznávaného filmaře umlčet, ten se ovšem vrací ještě silnější. Oběti tu jsou v přesile proti jejich (minimálně údajnému) bývalému mučiteli. A přitom se samozřejmě začnou projevovat jisté morální otázky, především o pomstě a hranicích lidskosti. Panahím vytvořené charaktery jsou sympatické minimálně v tom, jak působí jako realisticky působící postavy v jejich situaci, hodně pomáhá, že víceméně nezkušení herci ve svých rolích působí autenticky. A pokud íránským knížepánům Panahí svou tvorbou lezl na nervy, Drobná nehoda se díky svému vyznění automaticky jeví jako dost možná jeho nejradikálnější film, který může některým z dotčených knížepánů minimálně vyvolat slušný potok potu. Sebevědomé a provokativní dílo ovšem Panahímu očividně za další problémy stojí.
Film ani ne tak o pomstě, spíše o nakládaní s traumatem
Zdroj: Jafar Panahi Productions
Ve finálním vyznění filmu tak vlastně tolik nesejde na tom, zda je Eghbal vinen či nevinen, zda je skutečně oním mučitelem, kterého by měl potkat spravedlivý osud. Ve výsledku je to totiž spíše film o tom, jak nakládat s takovým traumatem a zda se potencionálně vydat směrem, který nabízí alespoň nějakou potencionální cestu duševního vykoupení. Je to výrazně nízkorozpočtový malý film, svým přesahem a tím, co všechno chce vyprávět, je ovšem filmem velkým. Možná přitom tak velkým, že je jeho délka 101 minut příliš skromná a Panahí má jistě ještě k tématu i díky četným zkušenostem, co říci. Pokud ovšem mají hlavní ceny na festivalech a nejprestižnějších oceněních vyhrávat, které mají kromě audiovizuálního pozlátka také obsahový přesah a dokážou vypovídat o světě za hranicemi jejich domoviny, Drobná nehoda mezi ně naprosto zapadá.
Je přitom i díky dávce humoru dostatečně vděčná, jasní kandidáti na případný americký remake by okamžitě byli Martin McDonagh, nebo Quentin Tarantino (ten by z něj ostatně mohl udělat sequel Hanebných panchartů). Panahí navíc dodá povedený závěr a dost jasně jím podtrhne fakt, že se o filmu již nyní mluví jako o případném kandidátu na Oscara. V jádru je to pořád především vztyčený prostředníček aktuální podobě Íránu, kvality filmu ovšem okamžitě vyvolávají úvahy nad tím, zda Zlatá palma přece jen není spíše politickým gestem než oceněním za umělecký výkon.
Vždycky je radost sledovat film, který dokáže najít rovnováhu mezi divácky přístupným pojetím a zároveň filmem, jenž svým divákům nebrání přemýšlet o jeho obsahu. I jako první setkání s Panahím může tento snímek fungovat jako seznámení se silnou osobností, která vyšla z nepříjemné zkušenosti ještě silnější. Za těchto okolností je pochopitelně někdy těžké zůstat zcela objektivní, Panahí si ovšem za Drobnou nehodu rozhodně nezaslouží pouze medaili za zásluhy.
Drobná nehoda závěrem
S filmy, které již po prestižních festivalech předchází výrazná pověst, je to vždy nevyzpytatelné, i proto potěší filmy jako Drobná nehoda, která očekávání dokážou minimálně naplnit. Panahího chtěl Írán několikrát zastavit, ten se ovšem vrátil zocelený a natočil přesvědčivý prostředníček režimu, jehož přesah ovšem nekončí čistě v jeho domovině. Kritéria pro filmová ocenění má sice každý nastavený jinak, bylo by ovšem krátkozraké označovat přijetí Drobné nehody za pouhou formu politického gesta…
Režisér Steven Spielberg se u příležitosti 50. výročí dělí o exkluzivní pohled na natáčení filmového trháku Čelisti. Od knihy Petera Benchleyho až po její filmovou adaptaci se Spielberg zamýšlí nad tím, jak film trvale ovlivnil popkulturu, kinematografii a ochranu žraloků. Další rozhovory s předními hollywoodskými režiséry a renomovanými vědci, kteří se žraloky zabývají, odhalují, proč je film takovou legendou…
„Budeme potřebovat větší loď“. U koho má film Čelisti speciální místo, ten minimálně bude potřebovat dost velkou loď na pořádnou dávku emocí. Francouzský dokumentarista Laurent Bouzereau je specialistou na natáčení filmů o filmech. Natočil jich přes 200, za zmínku poté stojí rok starý dokument Hudba Johna Williamse, který musel zaujmout každého, kdo si dovolí Johna Williamse po právu označit za legendu. Právě Bourzereau se poté chopil režie dokumentu, který vzpomíná na Čelisti v roce jejich 50. výročí. Náročné realizace, ale také obří odkaz jednoho z největších filmů kinematografie. Jedna jeho menší nevýhoda možná tkví v tom, že toho dost možná neprozradí moc v případě, že má již divák o filmu Čelisti, jeho zákulisí i odkazu, nějaký ten přehled. Jestli ovšem Čelisti nějak uctít, těžko vlastně takový dokument šlo realizovat lépe.
Čelisti slaví 50: Úplný pohled do zákulisí mistrovského díla
Zdroj: National Geography
Stačí už jenom vyjmenovat všechny ty slavná jména, která v rámci dokumentu na film Čelisti vzpomínají a většina z nich též utrousí něco v tom smyslu, že jsou Čelisti důvodem, proč se vydali filmařskou cestou. Steven Soderbergh, J. J. Abrams, Emily Blunt, Guillermo del Toro, James Cameron, Jordan Peele, Robert Zemeckis, Cameron Crowe či Greg Nicotero. Nechybí ani George Lucas, který se se Spielbergem vsadil, že Čelisti budou obří hit. Štefan Spielbergů nevěřil, úspěch v té době nejvýdělečnějšího filmu všech dob ovšem dal za pravdu Jiřímu Lukášovi.
Bouzereau poté působí jako další umělec, který Čelistem vyznává lásku. A to právě skrze zpracováním dokumentu k 50. výročí. Film je rozebírán do největších možných detailů, nechybí širší kontext a vliv filmu na přístup veřejnosti k žralokům. A také důležité ujasnění, že se jedná o důležitější a chytřejší film, než jsou mnozí ochotní přiznat. Na začátku přitom byl relativně neznámý filmař, který Čelisti bral jako volné pokračování svého televizního Duelu. A ten film, ve kterém žraloka pojmenoval Bruce po svém právníkovi, mu mohl kariéru nakopnout… nebo naopak zničit.
Nedoceněný Robert Shaw, žádný Michael Caine
Zdroj: National Geography
Dokument nebere v potaz tři pokračování původního filmu, chybí tak i Michael Caine, který by se omluvil za účast ve svém nejhorším filmu – Čelisti 4: Pomsta. Je ovšem dobře, že dokument neuhýbá z cesty, kdy se tak příliš nezaměřuje na kariéru Spielberga po Čelistech. Příběh o natáčení Čelisti by klidně vystačil na seriál ve stylu Nabídky, i přes dokumentární formu ho ovšem Bouzereau dokáže vyprávět vtahujícím způsobem. Dopomáhá tomu i sázka na víceméně chronologické vyprávění. A důraz i na poměrně zajímavé prvky natáčení, kdy se dá snadno pochopit, že se Robert Shaw ponořil do role Quinta zhruba jako Marlon Brando do role Vita Corleoneho v Kmotrovi. Kdo výkon Shawa v Čelistech vnímá i po letech jako nedoceněný, tento dokument mu domůže ve formě slušných argumentů.
Spielberg vzpomíná na natáčení filmu a nestydí se, že je přitom tak trochu emotivní. Rozebírá se symbolika strachu, konfrontace člověka s přírodou i psychologický přesah ústředních postav. Čelisti skutečně nejsou jen filmem o honbě za žralokem, komentář Jordana Peelea o tom, jak se Spielbergem inspiruje podobně jako se Spielberg inspiroval Alfredem Hitchcockem, sympaticky poukazuje na to, jak se nová generace filmařů může inspirovat u svých idolů. Tenhle dokument dokáže tknout do živého a krásně pojednávat o kouzlu kinematografie, o tom čeho všeho je schopná. A jasně ukazuje, že jsou Čelisti hororem, od kterého by se měla většina hororových tvůrců s úctou učit. Například Jordan Peele a jeho Nene.
Steven Spielberg je výjimečný audiovizuální vypravěč
Zdroj: National Geography
Někdo viděl Čelisti čtyřicetkrát, někdo devětkrát, analýza v rámci tohoto dokumentu ovšem dokáže snadno poukázat na to, jak krásně Čelisti vlastně jako film zrají. Především i díky tomu, jak se Spielbergovi podařilo prodat atmosféru ostrova Martha’s Vineyard, zároveň se už u Čelistí projevilo, že si Spielberg dokáže ledacos prosadit. A navíc experimentovat i v momentech, kdy mechanický žralok nefungoval, jak by měl. Čelistí jsou v tomto ohledu ukázkou toho, jak jde nepřiznivé podmínky při natáčení vytěžit, stačí jen důvtip a audiovizuální vyřídilka.
I díky ní je ostatně snadné k většině filmů Stevena Spielberga chovat lásku. I díky jeho důrazu na lidské příběhy spojené s výrazným důrazem na vizuální vyprávění. Málokterému filmaři se tak snadno věří, že miluje filmy, který se minimálně většinou snaží možnosti audiovizuálního vyprávění ještě tak nějak posouvat. Až jednou Steven Spielberg přestane z jakéhokoliv možného důvodu točit filmy, půjde o jednu z největších ztrát pro kinematografii jako celek.
Čelisti zvládají i po pěti dekádách inspirovat
Zdroj: National Geography
Právě o Čelistech se ovšem mluví jako o tom filmu, který Spielberga udělal, o tom filmu, na jehož úspěchu visel vlásek úspěchu jeho kariéry. I když tak dokument Čelisti slaví 50 působí především jako audiovizuální pomník pro Spielberga, na dokumentu je stěžejní, že nezapomene na fakt, že je film především týmová práce, kdy nejrůznější pozice navzájem mohou přispět k vysokým kvalitám výsledného díla. Jedná se o osvědčený defekt, kdy jsou zásluhy za film většinou přisuzované především hereckým hvězdám či režisérovi, závěrečné titulky nás ovšem vždy poučují o tom, jak moc lidí hraje ve finální podobě díla svou roli. A i když se tak nabízí, aby svoje řekl John Williams, neskončí to jen u něj. A nechybí tak ani střihačka Verna Fields, které je po právu úspěch Čelistí často přisuzován minimálně na úrovni Spielberga.
Tento dokument pochopitelně cílí především na ty, kteří mají Čelisti jako film minimálně v úctě, nejde poté o záležitost, kterou by měl svou pozornost věnovat někdo, kdo má rád filmy tak nějak „povrchně“ a pohled do zákulisí ho vlastně zase tolik nestimuluje. Kdo ovšem přesně do téhle škatulky zapadá, čeká ho s tímhle dokumentem příjemně strávená necelá hodina a půl.
Čelisti slaví 50: Úplný pohled do zákulisí závěrem
Čelisti slaví 50: Úplný pohled do zákulisí je velmi milý milostný dopis adresovaný jedné z největších klasik amerického filmu. Laurent Bouzereau vyzpovídává nejen Spielberga a ostatní tvůrce, ale také jiné filmaře, kteří tomuto filmu vyznávají lásku, zároveň mu sám působivě zpracovaným dokumentem vzdává tu nejlepší možnou poklonu. Na tu dávku emocí bude pro mnohé přeci jen nejspíše potřeba větší loď…
Celé to začalo v roce 1993, kdy legendární režisér Steven Spielberg představil světu ikonický biják Jurský park. Od té doby série sčítá dohromady 7 filmů. Vedle toho vzniklo několik animovaných seriálů a jeden krátkometrážní snímek Battle at Big Rock. Rozhodli jsem se, že ty budeme ignorovat a zaměříme se na hlavní filmy. Nebudeme to nadále zdržovat a jdeme se poohlédnout za touto dinosauří sérií, která je stále populární (předchozí 3 filmy utržily každý přes miliardu dolarů). Tohle je tematický článek na sérii Jurský park/svět!
Jurský park (1993)
Jeden z nejzásadnějších filmů z devadesátých let. V devadesátkách vzniklo spoustu filmů, které posouvaly kinematografii dál, ale tři snímky spustily opravdovou audiovizuální revoluci a ukázaly jak bude vypadat triková budoucnost filmů. Řeč je samozřejmě o snímcích Terminátor 2, Jurský park a pak samozřejmě Matrix.
Jurský park je starý přes třicet let, ale ve spoustě ohledech nezestárl ani o den. Největší zásluhu na tom má samozřejmě vynikající režisér Steven Spielberg, který natočil dobrodružný film pro celé generace. A pak samozřejmě velmi kvalitní scénář, přesný herci, úžasné triky (praktické a digitální), a geniální hudba Johna Williamse. Zkuste si teď sami zavzpomínat, kdy jste Jurský park viděli poprvé, a jak vás to usadilo do sedačky, a také jak jste hledali čelist na podlaze. Alespoň každý si na chvilku představil, jaké by to bylo, kdyby tohle dobrodružství prožíval on sám. Ocitnout se na ostrově, kde se staví luxusní park a jsou tam dinosauři!!! I po letech bych chtěl tohle dobrodružství zažít na vlastní kůži.
První Jurský park je nádherný film, který vždy rád uvidím. A to více mě mrzí, že se kouzlo prvního filmu nikdy nepodařilo naplno zopakovat. Naštěstí, ale tvůrci zkoušeli nové věci a díky tomu jsme dostali zajímavé filmy s dinosaury. Přesto první Jurský park je jen jeden.
(Pavel Hrubeš)
Ztracený svět: Jurský park (1997)
Čtyři roky po jedničce se vrátil Steven Spielberg, aby ještě jednou a naposledy natočil další biják s dinosaury. Dvojka sleduje příběh Iana Malcolma, který se vrací po jedničce na pozvání Johna Hammonda, aby vedl novou výpravu, jejímž úkolem bude zdokumentovat život dinosaurů na druhém ostrově Isla Sorna, který byl dosud utajen. Posádka výletní lodi totiž nešťastnou náhodou druhý ostrov objevila a je nutno podniknout rozhodné kroky. Malcolmův tým brzo zjistí, že mají konkurenty. Hammondův zlý synovec Peter Ludlow se vypravil na ostrov s mnohem početnějším a lépe vybaveným týmem, včetně profesionálních lovců, který má dinosaury odchytit a převézt do San Diega, kde mají být vystaveni v zoologické zahradě.
Dvojka je často brána za ten slabší díl a po jedničce dostala trošku více hejtu než by si zasloužila. Druhý díl je totiž temnější a větší podívanou než byla jednička. Spielberg servíruje na poli 129 minut zábavnou podívanou, která má svoje mouchy. Někdy můžou postavy působit hloupěji, příběh je plný klišé a závěrečná třetina hodně lidem nechutná. Já ale musím říct, že i přes svoje negativa tento film miluju. Vyrostl jsem na něm a po těch letech a několika pokračováních na mě působí dnes dvojka ještě lépe.
Spielberg natočil temnější podívanou oproti jedničce a je zde několik památných scén, které prostě uměl jedině Spielberg a po těch všech dalších filmech to je pravda. Je tady ikonická scéna nad propastí s kamiony, která bere dech pokaždé když ji vidím. Každá scéna s dvěma T-Rexy je výborná. Dostaneme tady Raptory ve vysoké trávě a finále ve městě, kde si Spielberg natočil svoji verzi Godzilly je prostě super a děsivá zároveň. No, a celý film podtrhává se svojí vynikající hudbou legendární John Williams. Williams je ve svém oboru mistr a pokud si poslechnete hudbu na samotný poslech, tak zjistíte, že to byl génius, kterého je radost poslouchat. Ztracený svět: Jurský park má svoje mouchy, ale Steven Spielberg podle mě natočil skvělou, temnou podívanou s dinosaury, ze kterých jde respekt a strach. Právě z dinosaurů v pozdějších dílech ten strach zmizel a je to škoda. Rád se k tomuto filmu vracím.
(Marek Lízal)
Jurský park 3 (2001)
Třetí díl přišel po čtyřech letech od dvojky (stejný rozdíl mezi jedničkou a dvojkou). Tentokrát už bez Stevena Spielberga. Nahradil ho Joe Johnston, který stojí například za Jumanji s Robinem Williamsem. Vrátil se po jedničce Sam Neill jako Alan Grant. Ten se i nadále věnuje studiu dinosaurů. Podaří se mu prokázat, že velociraptoři disponovali vysokou inteligencí a schopností vzájemné komunikace. Po nabídce manželů Kirbyových souhlasí s tím, že se proletí nad ostrovem Isla Sorna (ostrov z druhého dílu) a stane se jejím průvodcem. Grantovi je řečeno, že se nad ostrovem jen proletí. Brzo, ale zjistí, že je všechno jinak. Nepříliš bohatí, rozvedení partneři na Isla Sorna ztratili dvanáctiletého syna a jsou odhodláni ho zachránit stůj co stůj. Letadlo tedy přistane na ostrově a věci začnou být pro cestující letu horší, než si představovaly.
Trojka je právem považována za nejhorší z původní trilogie. Film je béčkovější než jeho předchůdci, a hlavně zmizel Spielberg. Ale díky tomu, že film navazuje na jeho práci, tak Johnston natočil technicky dobře vypadající snímek. Důraz na praktické efekty se opět vyplatil a snímek doručil působivé scény s dinosaury. Trojka je z původní trilogie nejtemnější a vlastně i nejbrutálnější. Dinosauři jsou více nekompromisní a celkově má film dospělejší nádech. Ta survival atmosféra je tady super.
Film má bohužel hloupější příběh, a první třetina filmu, než se děj přesune na ostrov je zkrátka slabší a divák musí tohle překousnout a počkat si, než se dostaneme na ostrov. Od 20 minuty, kdy se dostáváme na ostrov je to lepší podívaná, kdy jdou postavám hned dinosauři po krku. Snímek obsahuje skvělého Spinosaura a dostaneme zde i souboj těch největších masožravců, T-Rex vs Spinosaurus. Jinak ve filmu kralují pasáže s Raptory a taková scéna s Pterodaktyly je taktéž velmi povedená. Vedlejší postavy jsou jinak nezajímavé, otravné, nebo jen maso na porážku. Kdo to drží nad vodou z postav je Alan Grant, kterého Sam Neill hraje skvěle. Film je jednoduchý, předvídatelný a klišovitý. Jurský park 3 je nejslabší z původní trilogie, a jde na něm vidět, že tehdy ta série moc s novým přijít nemohla a na konci filmu jde cítit menší vyčerpanost z materiálu. Přesto jde o povedený snímek. S nejnovějšími díly, ale musím uznat, že tohle pojetí značně chybí. Strach z dinosaurů a ta skvělá atmosféra.
(Marek Lízal)
Jurský svět (2015)
Pamatuji si, že jsem moc Jurskému světu nevěřil. A o to více jsem byl překvapený, jak moc je to dobrý a hlavně zábavný film. Režisérovi Colinu Trevorrowi se povedlo natočit pokračovaní, které stojí na vlastních nohách, ale zároveň skládá obrovskou poctu původnímu Jurskému parku.
Je to dobře natočený dobrodružný film, který přesně vystihuje slovní spojení – letní blockbuster. Dost se mi líbilo, že se Trevorrow nepokoušel z filmu udělat něco na co by nemusel mít, ale spíše se vydával pokornou cestou a natočil opravdu dobrý a zábavný blockbuster, pro všechny generace. Je to vidět hlavně na první půlce filmu, kde nás nechá běhat po parku a doslova se můžeme kochat s každým záběrem na dinosaury, obsáhlou flóru a faunu, a krásnou přírodu. Do toho tady máme sympatické postavy, kterým lze fandit a baví nás. Chris Pratt a Bryce Dallas Howard mi tady hodně moc sedli a mají skvělou chemii mezi sebou.
Jurský svět byla trefa do černého a zasloužený hit. Tvůrcům se povedlo krásně navázat na dobrodružnou atmosféru prvního filmu, dali nám hodně sympatické postavy a v neposlední řadě se dinosauři vrátili ve skvělé formě a ukázali zase něco nového. Z mého pohledu je Jurský svět druhý nejlepší film, hned po legendární jedničce.
(Pavel Hrubeš)
Jurský svět: Zánik říše (2018)
Po úspěchu prvního Jurského světa, který vydělal přes 1,6 miliardy dolarů, bylo jasné, že přijdou pokračování. Režie druhého dílu se ujmul J. A. Bayona, známý svým hororovým stylem, což dodalo filmu temnější atmosféru, lekačky a silnější emoce. Na rozdíl od prvního dílu, který byl poctou originálnímu Jurskému parku, Bayona se pokusil o autorský přístup.
První polovina filmu kombinuje napětí s akčním dobrodružstvím, druhá část pak přináší zásadní dějový zvrat, který mění směr celé série – podobně jako Poslední z Jediů změnil Star Wars. Navzdory nevýrazné trailerové kampani je Zánik říše překvapivě povedeným a sebevědomým filmem, který ctí minulost, ale stojí i samostatně. Jeff Goldblum v cameu potěší fanoušky a Bayonovo vedení dává filmu osobitý nádech, díky němuž se k němu lze rádo vracet.
Po dvou dílech nové trilogie se režisér Colin Trevorrow vrátil, aby sérii uzavřel velkolepě i nostalgicky. Nadvláda staví na návratu ikonických postav z původního Jurského parku – Alan Grant, Ellie Sattlerová a Ian Malcolm tu nejsou jen na okrasu, ale hrají klíčovou roli. Trevorrow vsadil na propojení dvou generací hrdinů a snahu naplnit myšlenku, že dinosauři a lidé musí najít způsob, jak koexistovat.
Film se nese ve znamení fanservisu, vzpomínek a blockbusterového řemesla – včetně funkčních akčních scén a několika nových druhů dinosaurů. Na rozdíl od temnějšího Zániku říše se Nadvláda vrací ke klasickému dobrodružství a vzdává poctu celé sérii. Přestože příběh místy tříští pozornost a noví záporáci nejsou příliš výrazní, Trevorrow nabízí důstojné zakončení šestidílné ságy. V jádru nejde o revoluci, ale spíš o loučení s respektem – a to se cení.
Po třech letech se dinosauři vrací na plátna a s nimi i scenárista David Koepp, který stál u zrodu původního Jurského parku. Znovuzrození chce být restartem série, návratem k původnímu duchu, a zároveň novým začátkem. Režie se ujal Gareth Edwards (Rogue One: Star Wars Story, Stvořitel), který sází na vizuální pompéznost, napětí a nostalgii – ale s umírněnější dávkou než v roce 2015.
Film se odehrává na novém místě s novými postavami, ale odkazy na klasiku jsou nepřehlédnutelné – ať už hudebně (i přes snahu Alexandra Desplata to vždy přebije ikonická melodie Johna Williamse), nebo vizuálně. Děj rozdělený mezi rodinné drama a žoldáckou misi sází na paralelní linie, které se nakonec propojí – s větším důrazem na emoce než na logiku. Chemie mezi postavami sice často vzniká „z ničeho“, ale Mahershala Ali zaujme i v menším prostoru a akční scény mají šmrnc díky Edwardsovu citlivému režijnímu oku.
Příběhově ale snímek trochu klopýtá. Zápletka kolem dinosauří DNA jako léku pro lidstvo působí místy neukotveně a motivy, které naznačila předešlá trilogie (dinosauři ve světě lidí), jsou bez většího vysvětlení hozeny přes palubu. Namísto vývoje se děj znovu vrací na ostrov, což působí spíš jako krok zpět než nový směr.
Edwards odvádí řemeslně poctivou práci a vizuálně film nezklame – záběry z Thajska nebo Malty jsou nádherné, dinosauři majestátní, a akce působivá. Hororově laděné scény fungují překvapivě dobře, humor je ale někdy až přehnaný. Původně měl film točit David Leitch (Deadpool 2, Bullet Train), ale pro „kreativní neshody“ ho nahradil právě Edwards – a to je možná klíč k tomu, proč výsledek nepůsobí jako revoluce, ale spíš jako opatrná volba.
(Tom Bejvl)
Toto byl tematický článek, který jsme věnovali slavné dinosauří sérii Jurský park/svět. Doufáme, že se vám článek líbil a zavzpomínali společně s námi na celou sérii. Dejte vědět, který díl máte nejraději a který naopak považujete za nejhorší.
