Velký rozhovor: Katarína Smaczna a Peter Pavlík
Vítejte všichni u dnešního rozhovoru, který jsem si pro Vás připravil. Před rokem jsem pozval na rozhovor Petra Pavlíka, kde jsem si povídali o filmech a jeho tvorbě. A jelikož je Pavlík plodný autor, tak tu máme další rozhovor. Pozvánku k rozhovoru přijala i Katarína Smaczna, která se aktivně podílela na vzniku všech projektů – herečka, scénáristka a taky režisérka. V rozhovoru rozebereme vznik dokumentu #RimavskaPomahaUkrajine a další důležité věci, jenž se dějí. Pohodlně se usaďte a jdeme na velký rozhovor s Katarínou Smacznou a Petrem Pavlíkem!
Dobrý den, děkuji že jste přijali pozvání k tomuto „menšímu rozhovoru“. Začneme otázkou, která se dost nabízí. Kdy, přišla první myšlenka na realizaci toho dokumentu? A šlo o spontánní myšlenku ve stylu že by to bylo dobré téma na zdokumentovaní, nebo jste se k tomu vývojem události dopracovali?
Katarína Smaczna: Žijeme v období, keď sa dejú výrazné historické udalosti. Už počas Covidu som mala potrebu pandémiu zaznamenávať. Som naozaj rada, že som sa stretla Petrom Pavlíkom a v našej „koprodukcii“ vznikol už tretí film. (7829 km od Wu-chanu, OUCA – (NE)SKUTOčNí príbech.) V momente ako začala vojna, vedela som, že sa nebudem nečinne prizerať a sama som sa do pomoci zapojila. Avšak spočiatku som nebola schopná natáčať utečenkyne a ich deti… Náš film vznikol po ukončení zbierky a ja aj keď som vedela, že Pavlík chce robiť tému „Ukrajina“, a vedela som, že téma nejakej obyčajnej zbierky v okresnom mestečku nemá taký potenciál, ako sa ponúka… chcela som projekt urobiť. Bola som Pavlíkovi vďačná, že sa do projetku rozhodol zapojiť.
Peter Pavlík: A ja som sa pridal rád. Myslím, že ohľadom tejto vojny je dôležité rozprávať aj iné príbehy, než tie z frontu. Jej vplyv siaha ďaleko za Ukrajinské hranice.
Tohle mě při sledování taky napadlo. Proč zrovna sbírka, když by se dalo natočit spoustu „jiného materiálu“, který by byl více strhující. Ale pak mi došlo, že touto cestou se vydají všichni ostatní. Vaše téma je civilnější a lidštější.
Smaczna: Chodiť do zbierky, pozerať sa na utrápené ženy a nevinné deti bolo skutočne emocionálne náročné. Obzvlášť v meste ako je Rimavská Sobota
Pavlík: Chceli sme sa sústrediť na príbeh o dobre. Mám dojem, že iný film o humanitárnych zbierkach po Slovensku ťažko vznikne. Prípadne nebudú vznikať masovo. Je potrebné rozprávať aj tieto malé príbehy. Hlavne ak sa odohráva v meste ako je to naše.
Jak to myslíte? V čem Rimavská Sobota jiná?
Smaczna: Sme okres s (asi) treťou najnižšou vzdelanosťou na Slovensku a okres, s najvyššou nezamestnanosťou na Slovensku. Ľudia tu vo všeobecnosti nie sú veľmi prajní… O to viac si pomoc ľudí vážim. Som rada, že zvíťazilo Dobro.
Pavlík: Ľudia tu majú tendenciu hľadať vinníka za svoje nie úplne ideálne životy. Tento raz padol ich hnev na Ukrajincov. Stačí sa pozrieť pod ľubovoľnú diskusiu na túto tému.
Ten hněv na Ukrajince byl z mého pohledu celoevropský. Máte nějakou představu kolik procent obyvatelstva z Rimavské Soboty se zapojilo do sbírky a pomoci?
Smaczna: Zbierka bola smerovaná na celý okres, Ukrajinci boli ubytovaní v rôznych miestach okresu. Za dobrovoľníctvo bola udelená cena „Biela vrana“ na premiéru boli pozvaní pravidelní darcovia a bolo ich cca 50… To boli pravidelní darcovia.
Pavlík: Ale to neboli samozrejme všetci. Vieme, že pomoc poskytovalo viac než 100 ľudí. Percentá sú v tomto prípade nepodstatné.
Smaczna: Myslím, že ich bolo viac, len podporili zbierku jednorázovo, možno 2x…
Trošku jsem to pokazil s těmi procenty. Hodně se mi líbilo vysvětlení, které v dokumentu zazní, proč lidé postupně přestali “pomáhat a darovat”. Je to tam hezky popsané a vysvětlené. Myslíte si, že ještě někdy přijde okamžik, že do sbírky pustíte znovu? A že lidé znovu sjednotí a zapojí se? Myslím, konkrétně v této válce.
Smaczna: Áno! Ukrajinci si s našou pomocou založili vlastné občianske združenie, napísali sme projekt, a podarilo sa nám získať finančnú podporu na 1. humanitárnu pomoc pre Ukrajincov žijúcich v našom okrese, 2. vyučovanie slovenčiny a konverzácie, 3. humanitárnu pomoc pre deti a mládež na Ukrajine v Rovnianskej oblasti. Zároveň zverejníme informácie, že sa v zbierke bude pokračovať, a aj ľudia budú môcť pomáhať individuálne.
Povězme si to narovinu, když před rokem a čtvrt začala válka, tak asi nikdo z nás nečekal takový průběh jaký ke dnešnímu dni má. Ať už ze strany Ruska, Ukrajiny nebo zbytku světa. Máte osobně pocit, že se válka blíží ke konci nebo tento konflikt bude trvat další měsíce a roky?
Pavlík: Ja sa strašne bojím, že sa to bude ťahať veľmi dlho. Ale budem dúfať, nech sa konflikt nerozširuje. Aj preto je pomoc Ukrajine tak dôležitá. Nech sa Rusku nepodarí prekročiť ich hranice.
Smaczna: Aj napriek tomu verím, že všetky ďalšie výročia si budú Ukrajinci pripomínať doma, v mieri. Prajem im to z celého srdca.
Tohle je velká pravda. Osobně se modlím, abychom se do toho bodu nedostali. Teď se vrátíme k Vašemu dokumentu. Když, jste se rozhodli, že vznikne, měli nějakou konkrétní představu jakým způsobem byste ho chtěli pojmout a realizovat? Oproti 7829 km od Wu-chanu je to velká změna.
Pavlík: V tomto filme sme omnoho komornejší. Nesnažili sme sa zachytiť pocity väčšej časti obyvateľstva. Sústredili sme sa výhradne na ľudí zo zbierky. Oproti Wu-chanu sme mali výhodu, že sme s našimi respondentmi mohli točiť priamo a nemuseli sme sa sústrediť na internetové komunikačné zariadenia. Ale hlavný formálny posun je v tom, že náš nový film sme poňali do istej miery experimentálne. Mimo výpovedí je celý rozprávaný skrz fotografie. Chceli sme dosiahnuť akési želanie, nech sú udalosti zobrazené vo filme v jednom mieste a jednom čase. A nech vyvolávajú pocit spomienok, ktoré nebudeme musieť opäť zažiť.
Moc hezká odpověď. Jaké byly první práce na dokumentu? Napsat scénář, vybrat správné fotky nebo rozhovory? Mohli byste v krátkosti popsat jakým způsobem dokument vznikal.
Pavlík: Základom boli samozrejme rozhovory. Od nich sme rozvíjali celý príbeh. Katarína celé prostredie dobre poznala, keďže bola sama súčasťou zbierky (a je aj jednou z účinkujúcich), takže sme vedeli na čo sa pýtať. Na základe výpovedí sme potom zháňali od ľudí potrebný obrazový materiál. Okrem ľudí zo zbierky a Ukrajincov nám veľmi pomohol fotograf Anton Frič, ktorý nám dal povolenie použiť svoje fotografie priamo z Ukrajiny.
Viděli účastní už film? A pokud ano, co na něj říkají? Já osobně, kdybych byl v takovémto dokumentu, tak bych byl na sebe hrdý, že se mohu nazývat lidskou bytostí.
Smaczna: Áno, aktéri film videli na slávnostnej premiére a spoločne sme sa zhodli, že ako jednotlivci môžeme byť na seba hrdí, ale samostatne by sme nikdy nedokázali nič podobné.
