Filmový Velký červený pes Clifford svou cílovku neurazí
Emily (Darby Camp) právě nastoupila na novou školu, kde se na ni všichni spolužáci dívají skrz prsty, protože jim připadá divná. Náladu jí nemůže zvednout ani to, že se o ni po dobu máminy služební cesty stará velmi nezodpovědný strýček Casey (Jack Whitehall), který je magnetem na nejrůznější katastrofy. Možná jeho špatná karma způsobí, že se Emily ocitne v podivném stanu podivného chovatele zvířat pana Birdwella (John Cleese) a okamžitě se zamiluje do jednoho malého červeného štěněte.
Emily ví, že by jí máma mazlíčka nedovolila, ale neví to ten pes, který se schová do její školní brašny. Emily ho objeví až doma a než ho stačí vrátit, naroste tenhle mazlík, kterému dá jméno Clifford, do obřích rozměrů. A protože pan Birdwell se vypařil, nezbyde Emily a Caseymu nic jiného než se o Clifforda starat. Každý, kdo měl někdy štěně, ví, že s ním bývají velké starosti. A co teprve se štěnětem, které na výšku měří tři metry! Je jasné, že větší dobrodružství už Emily rozhodně nikdy nezažije.
Neurážející rodinný film
Velký červený pes Clifford je dítkem spisovatele a ilustrátora Normana Bridwella, kterému k popularitě též pomohl animovaný seriál, který se později dočkal i navázání v podobě animovaného celovečerního filmu. Nyní se ovšem červený Maxipes Fík dočkává vlastního hraného filmu! Ano, po vzoru medvěda Paddingtona či Králíčka Petra se další hrdina dětských knížek dočkává vlastního filmu. Znalec Bridwellových děl přitom ví, že by na sérii dětských knížek šlo vystavit povedený rodinný film. Kdyby se chopil někdo tak šikovný jako právě Paul King u Paddingtona či Will Gluck u Králíčka Petra. Jenže v tomto ohledu není každého dne osvícením.
Režie hraného Velkého červeného psa Clifforda se chopil Walt Becker. Ten Walt Becker, který se předtím chopil hraného Alvina a Chipmunků 4. A jeho výsledný film prostě působí, že je Becker ideální rutinér na takovou tu blbinu, která uspokojí především dětské publikum. Ať to má velkého červeného psa, nějaký ten humor sázející na čurání obřího psa či sežírání menších pejska, nějakého toho záporáka a ve finále nějaké to poučení. Jenomže to pořád tak trochu nestačí.
Infantilní, ovšem nikdy ne přes čáru
Sám Becker prohlásil, že při čtení první stránky scénáře měl pocit, že čte příběh podobný příběhu E. T. Mimozemšťana. Přijde mi to podobně zvláštní přirovnání, jako kdyby někdo při čtení scénáře k Faunovu Labyrintu prohlásil, že má pocit, že příběh podobný Cestě do Fantazie. To srovnání sice v úplném slova smyslu není zas tak mimo, přeci jen to přirovnání působí neskutečně zvláštně. Ať už atmosférou či očividnými ambicemi.
Bez infantilního humoru se to sice bohužel neobejde, úplně přes čáru vkusu ovšem naštěstí hraný Clifford nikdy nejde. V rámci všech těch rodinných filmů, které v poslední době narušili dobré mravy se vlastně drží výrazně při zemi. Kouzlo zdrojového materiálu Bridwella je ovšem od počátku fuč a od začátku se dá snadno polemizovat nad tím, že tohle byl od začátku prohraný boj. I proto, že to Clifford má na rozdíl od takového zmíněného Paddingtona těžší v tom, že nemluví a jeho digitální vzhled má k půvabu daleko. Skutečně to působí jakoby někdo vzal svého malého psa, zvětšil ho, nabarvil ho na červeno a následně mu ještě přidal brutální filtr, kterým měl ten pes působit digitálně. V jediný moment nemá člověk pocit, že by ten červený pes mohl být skutečně přítomen na plátně. Především v momentech, kdy slouží jako dopravní prostředek lidským hrdinům.
Víceméně fungující poselství, rodinný film bez osobité vize
V jistých momentech to dokáže být poměrně milé a roztomilé, příběh o holčice, která si připadá sama a sebevědomí jí pomůže zvednout právě až s červeným psiskem dokáže v závěru prodat i alespoň částečně fungující poselství o tom, že být jiný nemusí automaticky být špatné. Člověk musí přistoupit na to, že je to rodinný film na zakázku bez osobité vize a prokreslenými postavami a servíruje prostě víceméně sázku na jistotu. Sázku na jistotu, kde je močení na lidí vrcholem komediálního zlata 21. století pro děti okolo 9 let.
Ten film pochopitelně potřebuje záporáka, kdy se této role zhostil Tony Hale. A celá přítomnost jeho záporáka působí dojmem, že tam je, protože tam prostě někdo takový být musí. Jeho záporák jinak projde velmi podivnou přeměnou, kdy se z počátku tváří jako potencionální spasitel světa, v průběhu se z něj ovšem vyklube víceméně maniakální záporák posmívající se utrpění 12-leté holčičky. Působí to hrozně nevěrohodně, skutečně nuceně a nezajímavě černobílé, kdy počáteční motivace záporáka vlastně ani nikam pořádně nevede.
V průběhu vlastně stačí si odškrtávat bingo. Bingo, kdy se objeví zábavné vedlejší postavy, které následně ovlivní děj, kdy se začnou stmelovat rodinná pouta, kdy se objeví konflikt, kdy dojde k dramatu před velkým finále a kdy se z jedné postavy vyklube (možná) latentní homosexuál. Všechno je to v podstatě očekáváné a Becker ani nikdo jiný očividně neměl ambice zajetá klišé bourat. Otázka ovšem je, zda to vůbec je u takového filmu potřeba.
Velký červený pes Clifford závěrem
Velký červený Pes Clifford opravdu ve své kolonce neurazí. Je to prostě snesitelná jednohubka, která děti nejspíš pobaví, možná i dojme a své poselství v nich možná skutečně zanechá. Ten film navíc vyloženě nevybízí ke kriminalitě a násilí (i když scéna s obřím psem, který hází s lidmi o zeď je možná na hraně) a nikdy to vyloženě nejde přes čáru. Ve své kategorii víceméně slušná práce, která jen brutálně nevytěžila potenciál skvělé předlohy.
Verdikt: 5 z 10
Zdroj: csfd.cz
Zdroj hlavního obrázku: Paramount Pictures
