Dramatický příběh matky a dcery odehrávající se na konci 80. let 20. století. Film je příběhem mladé matky Lilian (Elizaveta Maximová), které osud nepřipravil zrovna jednoduchý život. Je mentálně zaostalá, navíc v pubertě prožila traumatické napadení. Z poměrně idylického soužití s paní Holasovou (Dana Syslová), která se stará o Lilian i její malou dcerku Malvínu (Valentýna Bečková), vytrhne třígenerační trio žen smrt té nejstarší. Život Lilian a Malvíny se tak doslova z hodiny na hodinu otočí o 180 stupňů. Dramatem se prolínají dvě časové roviny, které divák sleduje očima malé i pubertální Malvíny (Sophia Švorclová). Cesta do bezpečí, kterou prožívá malá Malvína, je rámována romantickými příběhy o Indiánech a bezpečných úkrytech v horách. Cesta starší Malvíny vede k pochopení, co se kdysi vlastně stalo a jak se s tím dokázat smířit. A k porozumění tomu, že člověk nikdy není na světě úplně sám…
Režisér Jiří Strach je plodný především v rámci televizní tvorby, jeho pravidelným spolupracovníkem se poté stal scenárista Marek Epstein. Společně stojí za filmy Klec či Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích, v jejich nejnovější spolupráci se ovšem Bohdalová (tedy téměř) neobjevuje. Přes to jde o jejich další projekt se silným tématem. Titulní máma v podání Elizavety Maximové je totiž mentálně zaostalá. Náročný život přitom nemá jen ona, ale i její dcera, která je na rozdíl od své matky v pořádku. I přes mentální handicap je ovšem Lilian milující matkou. A je tak od počátku jasné, že Strach a Epstein stojí za dalším tématem, které snadno osloví diváky. Na úkor toho, že nejspíše půjde o příliš přístupnou a vlastně ne dvakrát komplexní zpracování podobných případů.
Máma – Divácká vděčná sázka na jistotu
Kdo si před sledováním tipne, jak přesně asi bude Máma Jiřího Stracha vypadat, ten se velmi pravděpodobně trefí do černého. Díky faktu, že se prolínají dvě časové linie, je od počátku tak nějak jistý směr, kterým se bude příběh ubírat, nějak to ovšem nevadí. Rovina z minulosti totiž může těžit nejen z role plně oddané Elizavety Maximové, ale především velmi šikovné dětské herečky Valentýny Bečkové. S mentálně zaostalou matkou musí sice být malá Malvína tou starostlivou, oběma herečkám se snadno věří vzájemná láska. A to i přes fakt, že má Maximová v rámci své role omezenou slovní zásobu a musí tak spoléhat spíše na vizuální herectví nežli to verbální. Hodně jí samozřejmě pomáhá výrazné namaskování, to samotné by ovšem bez kvalitní herečky bylo k ničemu. Kvalitní herečkou Maximová naštěstí je.
Máma je nicméně po celou dobu diváckou sázkou na jistotu. Takovou, která se nevyhýbá dávce klišé, zároveň je pořád adekvátně přístupná. A především linka ze současnosti není tak nosná jako ta z minulosti. Do velké míry i díky poměrně černobílým charakterům a také pocitu, že vlastně linka ze současnosti pokrývá až zbytečně moc prostoru. Místo přeskakování mezi dvěma časovými obdobími se tak po celou dobu spíše zdá, že by scénáři prospělo zaměření se pouze na chronologické vyobrazení linky z minulosti, linku ze současnosti poté zpracovat jako epilog. A to i přes fakt, že má kontrast obou linií své důvody. Neduhy scénáře nezakryje asi sebelepší řemeslo a fakt, že se tu nevyhnutelně jde především po snadné cestě dojetí. Svou citovou hodnotu film bezesporu má. Je ovšem otázkou, jak moc je to vlastně pozitivní vlastnost.
Honba za dojímáním diváka se nemusí vždy vyplatit
Tvůrci se cíleně ženou za tím, aby bylo možné diváka neustále dojímat. A jakoby je přitom vlastně ani nezajímalo, zda to většinou dává smysl. Dá se snadno odvodit, jak se titulní mentálně opožděné ženě narodilo dítě, i díky zasazení do období komunismu se nevyhnutelně nabízí alespoň částečná kritika tehdejšího režimu. Ale kdyby v tom filmu vlastně nebyla, vůbec to nevadí. A to platí nejen o pár dalších podobných momentech, ale vlastně i o postavách. U filmů jako Máma poté často přichází nevyhnutelný precedens. Film se věnuje palčivému tématu, nenáročné diváky poté dojme především právě kvůli tématu. A když se někdo pokusí filmu podívat více na zoubek a být jaksi objektivní, často dochází k tomu, že se kritici podobných projektů stávají terčem těch, kterým se líbil. Kritika podobných projektů přitom vůbec nemusí být přizpůsobena tomu, zda je analytik odborného textu empatický či nikoliv.
Právě v tom jsou filmy jako Máma „dokonalé“. Nemusejí být výjimečné, či se nemusejí ani snažit o to, aby působily jako výstřižek ze skutečného života. Stačí snadno dojímavému divákovi předhodit návnadu a čekat, jak se zasekne o háček. Teprve pak samozřejmě záleží na kontextu – jak příběh o člověku s mentálním postižením zpracovává Barry Levinson, jak Tomáš Magnusek a jak Jiří Strach. Svým tématem mohou automaticky dojmout všechny tři filmy, při detailnějším pohledu ovšem jde snadno rozeznat ty, které kvalitou vyčuhují, a které naopak ne. Máma je v tomto ohledu někde přesně mezi Rain Manem a Kluky z hor.
Triviální drama
Máma je triviální. Nejedná se o urážku, ale o definici, která filmu přísluší. Triviální proto, že se nesnaží své téma rozvíjet, zpochybňovat ani problematizovat, ale spokojí se s jeho emotivní silou. Jde o drama, které funguje především jako nosič emocí, méně pak jako snaha o nějakou výpověď o systému. Film moc dobře ví, co chce s divákem udělat, dělá to pak bez hlubších ambic. Jednoznačné emoce dostávají přednost a skoro by se až dalo říct, že je Máma ve své jednoduchosti „geniální“. Prvoplánovost ovšem není hříchem. A na Mámě se tak dá alespoň ocenit, že to, co chce sdělit, dělá alespoň tak nějak dobře.
Přitom vše se jedná o film, který vede k zamyšlení nad tím, jak vyprávět příběhy lidí s mentálním postižením. I když film nikoho nemůže překvapit svou komplexností ani originalitou, dokáže vyvolat empatii a přinést emoce ve správných momentech. I jednoduchý produkt může mít svou sílu, právě v tom tkví síla Mámy – dokáže oslovit široké publikum prostřednictvím silného lidského tématu, přitom se nemusí uchylovat k formě komplikovaných narativních struktur či hlubší psychologické analýze. V tomto případě skutečně platí, že je vše zlé pro něco dobré. Máma tak je přístupným, emocionálně silným dramatem, u kterého očividně výrazné části diváků stačí jednoduchost a poctivé herecké výkony. Divák hledající hlubší hloubku bude nejspíše zklamán, nedá se ovšem říct, že by v tomhle případě někdo kupoval zajíce v pytli.
Máma závěrem
Máma není, ale očividně ani nechce být komplexní. Spoléhá místo toho na jednoduchý příběh a poctivé herecké výkony. Snadno tím osloví široké publikum a vyvolá u něj empatii, divák hledající větší hloubku či reflexi témat poté nevyhnutelně vyjde zkrátka…
Verdikt: 5,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Česká televize
