Právnička Rita (Zoe Saldaña) dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu Juanovi Del Monte (Karla Sofía Gascón) skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou….

Emilia Pérez – kriminální muzikálová komedie o změně pohlaví

Málokterý film začíná být s nadcházející oscarovou sezónou spojován tak jako Emilia Pérez. Novinka uznávaného francouzského režiséra a scenáristy Jacqua Audiarda si již na letošním Filmovém festivalu v Cannes došla pro Cenu poroty a také ocenění pro herecký výkon ústřední herecké trojice – Zoe Saldana, Selena Gomez a Karla Sofía Gascón. Poslední zmíněná by se přitom při případné nominaci na Oscara stala první nominovanou trans herečkou.

Už kombinace krimi, komedie, dramatu, muzikálu a trans příběhu zní poměrně divoce. Mnozí již nyní řádí Emiliu Pérez mezi filmy roku, Jacques Audiard už navíc chystá realizaci prequelu, který se zaměří na titulní hrdinku před její zásadní proměnou. Jak ovšem sám o sobě funguje příběh o přeměně Juana Del Monte v Emiliu Pérez?

Aktuální svět potřebuje filmy jako Emilia Pérez

Je zcela jasné, že ústřední téma Emilie Pérez nebude pro všechny. V centru dění je pořád trans žena, jistí omezení lidé typu Radovan Vávra nejspíše film rovnou odsoudí. Právě komentáře podobných lidí ovšem dokazují, že aktuální svět filmy jako Emilia Pérez potřebuje. Díky jménům jako Auguste a Louis Lumièrové a Georges Méliès je Francie kolébkou kinematografie. Je tak symbolické, že potencionálně nejprogresivnější film nadcházející oscarové sezóny pocházejí právě z Francie.

Bylo by naivní si myslet, že Emilia Pérez nějak jakkoliv změní vzhled společnosti na trans komunitu a celkově přispěje k obměně sociální problematiky. U lidí jako J. K. Rowling nejspíše ihned film poputuje na blacklist. Neznamená to ovšem, že by Emilia Pérez nemohla na trans komunitu uvést zcela nový pohled. Třeba podobně nosný jako ve Vše o mé matce Pedro Almodóvara?

Emilia Pérez je v podstatě filmem o dvou silných ženách. Vedle titulní hrdinky jde především o postavu Rity v podání Zoe Saldañy. Obě jsou silné postavy celého příběhu, obě z tak trochu odlišných důvodů. Jedno z očividně čitelných témat celého snímku je hledání vlastní identity, stejně tak snahy o vykoupení a nevyhnutelně i sociální fungování ve společnosti. Obě dámy předvádí perfektní výkony a oběma se ta nominace na Oscara přeje snadno (zapomínat by se nemělo ani na Selenu Gomez v životní herecké formě). A to i přes fakt, že už jen nominace Gascón na nejlepší herečku má potenciál vyvolat pozdvižení, které bude buďto královsky zábavné a nebo v mnoha ohledech bolestivé sledovat.

Těžká uchopitelnost celého filmu je jeho největší sílou i slabostí

Nemá smysl příliš dlouho chodit okolo – Emilia Pérez je bordel. 72-letý Jacques Audiard nešetří audiovizuální nápady a divokou zápletkou, za kterou by se chvílemi nestyděla kdejaká mexická telenovela. Emilia Pérez je v mnoha ohledech těžce uchopitelný film. A paradoxně jde o největší sílu i slabost celého snímku. Celé to v součtu nefunguje ani v jedné rovině. Scenáristický papír možná snese všechno, na výslednou podobu je toho ovšem příliš.

Jak jsou herecké výkony působivé, postavy přeci jen v průběhu nejsou nejnosnější. Titulní hrdinka je zajímavá spíše kvůli své přeměně a vyrovnávání se s následky nežli jako charakter sama o sobě. A i Rita Saldañy je jako postava do jisté míry plochá už od svého úvodního hudebního čísla. Je velkou otázkou do jak velké míry to celé byl tvůrčí záměr, protože po vzoru zmiňovaného snímku Vše o matce i Emilia Pérez působí jako film, který by chtěl  tančit po špičkách na hranicích patosu a výsměchu jistým dějovým prvkům.  

Audiardův 10. celovečerní film jako by si ukousl až příliš veliké sousto. Jeho film nemá ani šanci být jakkoliv nezáživný, protože se v něm pořád něco děje a zdánlivě zajeté pravidla hry se mohou změnit každou minutou. Celé to už jenom koncepčně  muselo dát neskutečnou námahu. Chvílemi zřejmě nechtěně působí bohužel vyumělkovaně. A to bohužel i ve vyhroceném finále, kde by mělo dojít k té největší míře diváckých emocí.

Povedený muzikál?

Začátek sekce se neobejde bez citace jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa (Parazit):

„Rád bych v budoucnu realizoval filmový muzikál, ale byl by to muzikál, kteří diváci jen tak neviděli. Postavy by začaly zpívat, pak by si pomyslely, že je příliš kýčovité a najednou by přestaly. Jsou úžasné hudební filmy, jako Zpívaní v dešti,  ale když se na ně dívám, cítím se velmi trapně a začínám se červenat. Takže by to bylo jiné.“

V Emilii Pérez se zpívá. Hodně se v ní zpívá. Napočítat se v ní dá něco okolo 15 písní. Když dojde na zpívání, většinou se na dané hudební sekvence poměrně hezky kouká a to kvůli krásnému vizuálu a chytlavým písním. Jen to někdy skutečně působí jako ty směšné momenty, které zmiňuje citace výše. Chvílemi film připomene i bizarní muzikálový segment z jedné epizody sitcomu Dva a půl chlapa. Lidé s podobným vkusem jako Bong Joon-Ho nejspíše budou mít v průběhu Emilie Pérez dost prostoru k červenání se.

Zpívá se v tom příliš? V podstatě ano. Vadí to nějak extra? Vlastně ne. Vyčerpá se to? Spíše ano. Sakra, v tom filmu se zpívá i o plastice vagíny! Někdy to opravdu připomene hudební vložky z satirického seriálu South Park. Zcela jistě ovšem bohužel neúmyslně.

Emilia Pérez nevstoupí do historie těch nejpovedenějších muzikálů. Nosná choreografie, střih a v jistých případech i texty nestačí. V podstatě se nedá zbavit pocitu, že muzikálové momenty nejvíce vytahují vizuální kvality filmu. Zároveň se dá lehce zpochybnit jejich funkčnost v celkovém kontextu celého snímku.  Nejzajímavější je film jako muzikál možná v těch momentech, kdy má hlas Karly Sofíe Gascón operní nádech. Emilia Pérez je minimálně lepší muzikál nežli Joker: Folie à Deux. Háček je snad každému jasný. Možná?

Emilia Pérez vyvolává rozpolcené pocity záměrně?

Emilia Pérez nebude filmem pro každého jen kvůli tomu, že je v hlavní roli trans žena. Někdo může očekávat mnohem více gangsterské linky, někdo možná zajímavější drama o změnách spojené se změnou pohlaví a přitom závazkům ke svému minulého životu. Jacques Audiard ovšem není Francis Ford Coppola. Megalopolis 85-letého režiséra působí i s odstupem času jako dílo někoho, kdo postrádá soudnost a jehož dlouho chystaný projekt se mu rozpadl pod rukama. Audiard na rozdíl od Coppoly působí celou dobu jako tvůrce, který moc dobře ví, co dělá. Ať si o tom můžeme myslet cokoliv a jeho výsledný film nám může v jisté formě přijít povrchní.

Dá se spekulovat o tom, že je Emilia Pérez předurčena k tomu vyvolovat výrazné rozpolcené reakce. Už samotné téma je pro mnohé příliš provokativní, samotný námět a forma jsou další stěžejní body. Dalo by se snadno argumentovat, že podobná žánrová směs nemohla být přijata jinak. Zároveň jde Emiliu Pérez vnímat jako film, který dost možná potřebuje časem druhou šanci, kdy je možné film vnímat zcela jinou perspektivou. Prozatím se zcela bez debat jedná o zajímavý film. Jestli má ovšem právo posbírat nejsprestižnější filmová ocenění,  na to si bude muset v následujících měsících každý udělat svůj názor.

Emilia Pérez se dá do jisté míry přirovnat k pohledné modelce. Krásně se na ní kouká, člověk by s ní na pohled velmi rád strávil nějaký ten čas. Jak jí ovšem začne více poznávat a zjistí, že není nejostřejší tužka  v penále, je nutné rozhodnout se, zda jde pouze o vzhled a přehlédne tu prázdnotu, která se skrývá pod hezkou skořápkou. Každý máme své preference.

Emilia Pérez závěrem

Složité téma a divoký žánrový mix dělají své. Emilia Pérez je předurčena k mnoha názorovým konfrontacím i bojkotu ze strany těch, kteří nesnesou představu trans protagonistky z „principu“, Jacques Audiard ovšem minimálně zvládl realizovat sebejistý snímek….

Verdikt: 6 z 10

Zdroj titulního obrázku: Pathé