V příběhu inspirovaném skutečnými osudy skupiny postav bojujících o přežití v brutálním londýnském East Endu v 80. letech 19. století se k postavám vracíme o rok později. Hezekiah (Malachi Kirby) je pouhým stínem muže, kterým byl kdysi, a Sugar Goodson (Stephen Graham) se odcizil vlastní rodině a propadá alkoholu. Když už se Wapping chystá vydechnout naposledy, vrací se do města Mary Carr (Erin Doherty) se svou věrnou pravou rukou Alice Diamond (Darci Shaw). Během Maryiny nepřítomnosti v roli královny selhala Eliza (Hannah Walters), a skončila tak ve vyhnanství, a kontrolu nad Čtyřiceti slony převzal zpět Indigo Jeremy (Robert Glenister).
Mary se vrací, aby Čtyřicet slonů svolala znovu dohromady a získala zpět svou korunu. Sugara donutí vystřízlivět, protože ho nadále potřebuje, a zdráhavě uzavře spojenectví s Hezekiahem, aby jednou provždy porazili Indiga Jeremyho. Jako vždy má totiž Mary plán. A tentokrát je riskantnější než kdy jindy…
Tisíc ran 2 – Další dávka dobového boxu a krimi
Zdroj: Disney+
Steven Knight v roce 2013 vytvořil seriál Peaky Blinders, aka Gangy z Birminghamu. Z toho se napříč pěti sériemi stal fenomén, který bude ještě letos rozšířen o filmové pokračování, navázat na něj by poté mělo postupně několik dalších seriálů ze stejného světa. Když před rokem startoval seriál Tisíc ran, za kterým opět stojí Knight, právě on prohlásil, že by byl rád, kdyby šlo o start další franšízy. A i když prozatím nejsou konkrétní plány Knighta s tímto seriálem do budoucna jisté, 2. série aktuálně přichází na Disney+ po necelém roce od uvedení té první. Stejně jako v reálném čase utíká v rámci seriálu děj o rok kupředu, vrací se poté všechny přeživší stěžejní postavy. A i tentokrát to není jenom o boxu.
Vrací se tak především Hezekiah Moscow, Mary Carr i Sugar Goodson, všichni poté reagují na následky událostí z 1. série. Mary Carr, která si v rámci svého ženského uskupení zakládala na emancipaci, nalezne po návratu do Londýna tuto ideologii v podstatě v troskách, z Sugara se stala vyložená alkoholická troska a Hezekiah má poté po nechtěném zabití zakázán profesionální sport, a musí se tak vrátit k pouličním bojům. Ani tentokrát moc nezáleží na tom, že jde o seriál z historických kulis, protože jeho témata mají snadno přesah do současnosti; dobový kontext jim přesto přikládá na významnosti. I když se může předem zdát, že 2. série bude zvyšovat sázky, ve skutečnosti do velké míry vzniká variace na tu první. A je na každém, zda to pro něj znamená příliš velký problém.
2. série je druhou částí většího příběhu
Zdroj: Disney+
Už konec 1. série lákal záběry z 2. série, především díky faktu, že se obě série natáčely ihned po sobě. Obě série tak lze teoreticky brát jako dvě části jednoho většího příběhu, na který pokud se nějakým způsobem naváže (na oficiální zprávy o 3. sérii se prozatím čeká), závěr 2. série jasně naznačí, že se bude muset případně vydat trochu jiným směrem a že by právě v případných Tisíc ranách 3 mohlo dojít ke zvyšování sázek. 2. série ovšem většinu času funguje naprosto ve všem, co patřilo mezi kvality 1. série.
Hezekiah je díky svému jamajskému původu pořád pro mnohé obyvatele Londýna pouze cizákem a vetřelcem, kterému se jeho nový domov i díky událostem 1. série dokázal snadno znechutit. Mary se naopak musí snažit pořád být vůdkyní svého ženského syndikátu, a to i přes fakt, že jí ani status silné a nezávislé ženy nezbavuje emocí. A Sugar Goodson se ještě výrazněji vykresluje spíše jako poměrně tragický antihrdina nežli čistokrevný psychopat. I tentokrát působí přesun do historických kulis autenticky (v rámci výpravy i kostýmů), přičemž 2. série logicky nemůže nabízet extra dávku překvapení. A to i přes fakt, že se v ní občas dějí věci, na které by asi jen tak někdo jinde neměl žaludek.
I nadále komplexní svět
Zdroj: Disney+
Je to pořád komplexní svět plný postav, které nejde označit za vyloženě černobílé. I tentokrát jde o svět, který může chvílemi působit mrazivě, a ve kterém dobové boxerské zápasy svou brutalitou strkají do kapsy moderní, bezpečnější podobu bojových sportů. 1. sérii šlo označit jako příběh ubožáků, kteří se snaží přežít ve zlém světě; zhruba takto to působí i v případě série druhé. Některé postavy mají konečně šanci dosáhnout svých cílů, jiné se v honbě za těmi svými zase naopak topí. A někteří zjišťují, že možná chtějí něco jiného, než si celou dobu mysleli. I proto je radost věnovat pozornost všem dialogům, vzájemným konfrontacím postav a jejich očividnému vývoji. A to přitom nikdy nemůže být úplně jisté, zda někdo neskrývá nějaké další tajemství, které teprve vyjde najevo.
Nejvýraznější novou postavou je určitě princ Albert Viktor v podání Stanleyho Morgana. Albert Viktor byl skutečně existujícím, kontroverzním členem britské královské rodiny; cestou nejdivočejších drbů (jednu dobu se spekulovalo o tom, že mohl být Jackem Rozparovačem) se ovšem seriál nevydává. Hezekiah se nicméně stává trenérem tohoto princátka v boxu, právě i díky tomu je konfrontován s paralelami mezi společenskými vrstvami a jeho vnímáním. Zpočátku to může působit jako linka, která nemá dvakrát větší smysl, minimálně nemusí působit dvakrát zajímavě. Má ovšem přeci jen svou přidanou hodnotu, která vyplave na povrch až v průběhu seriálu. V podání Morgana je Albert Viktor zhruba takovým bouřlivákem, za kterého ho pokládá historie.
Postav začíná být příliš, linek možná také
Zdroj: Disney+
Počet epizod se nemění; 2. série má po vzoru 1. série šest epizod. Pořád se v nich něco děje, takže čas u nich dokáže sympaticky kvapit dopředu. Postav je však tentokrát pocitově až příliš, stejně jako linek. Jen u tří hlavních postav (Hezekiah, Mary, Sugar) musí každá řešit hned několik problémů a starostí. Některé se v podstatě vyřeší skoro samy, jiné dají někomu pořádně zabrat. Když se ovšem v 2. sérii zrovna pohybuje někdo, kdo by se dal označit za hlavní hrozbu, v podstatě neexistuje prostor, aby dokázal působit jako opravdová hrozba. Mezi některými postavami se začne vyvíjet zajímavá dynamika (tu mezi Hezekiahem a Sugarem pravděpodobně nikdo dopředu netipne), chvílemi je však dáno, že některým motivům není kladena taková pozornost. A i proto možná ve finále nevyznívají tak silně, jak by za celou druhou sérii chtěly.
Neznamená to, že by se Tisíc ran začalo v 2. sérii rozpadat. Je to naopak velmi důstojný a silný nástupce, který se navíc většinou nežene za očekáváním (ilustruje to například úvod 2. epizody). Skvělí herci dokáží vykreslit postavy způsobem, který toho o nic moc neprozradí bez doslovných dialogů. Ústřední postavy tu svým způsobem bojují s démony, se kterými více či méně bojovaly od samého začátku. 2. série díky tomu nepotřebuje být velkolepější a překvapivější, dokáže totiž solidně hrát i s kartami, které jí rozdala 1. série. Ta ovšem při ohlédnutí zpět působila více soustředěně, a její výhoda zcela jistě tkví ve startovní pozici. Svými kvalitami očekávání od 2. série možná nechala vyletět příliš vysoko. A i proto tolik nevadí, že se jedná o slabší dávku. I tak je 2. série velmi důstojným pokračováním té první. Její důstojnost je její největší trumf.
Tisíc ran – 2. série závěrem
Druhá série Tisíc ran je návratem do komplexního světa. I když nenabízí výrazně překvapivé momenty a místy působí jen jako důstojná variace na první sérii, stále dokáže naplno využít potenciál svých postav a jejich konfliktů. Hezekiah, Mary i Sugar se potýkají s osobními démony a následky předchozích událostí, přičemž jejich vývoj působí přirozeně a věrohodně. A zároveň nedochází k ničemu, co by shazovalo dojmy z 1. série. Tisíc ran 2 je tak důstojné pokračování, které potvrzuje kvality seriálu jako celku a naznačuje potenciál pro případné další série. Síla 2. série spočívá především v důslednosti a hloubce, s jakou zachází s postavami i již existujícím světem. Kdyby všechny 2. série byly alespoň takhle důstojné, hned by bylo na světě lépe…
No dobrá, tak tohle je solidní překvápko, který musí udělat každému milovníkovi hororů obrovskou radost. Novinka Undertone dostala trailer a po těch nadšených ohlasech a příslibů o čem film bude to vypadá, že se na nás řítí další parádní režijní debut v hororu. Jdeme se podívat, co nás čeká.
Trailer na horor Undertone
Film se zaměřuje na moderátorku podcastu, která se věnuje strašidelnému obsahu, se nastěhuje, aby se starala o svou umírající matku. Když jí budou zaslány nahrávky paranormálních zážitků těhotného páru, zjistí, že jejich příběh se podobá jejímu a každá nahrávka ji dohání k šílenství.
Jo vypadá to parádně a debutující Ian Tuason by mohl být klidně i objev roku v hororovém žánru. Tuason je kreativní pracovník z Toronta, který je dosud známý především svými krátkými filmy s tematikou virtuální reality, které na YouTube nasbíraly přes 14 milionů zhlédnutí. Jeho celovečerní novinka Undertone se promítala v loňském roce na filmovém festivalu Fantasia. O film Undertone se následně ucházelo šest kupců. Studio A24 uzavřelo dohodu za zhruba sedmimístnou částkou.
Film všude na filmových databázích získává skvělá hodnocení a reakce mluví o skvělé věci. Na IMDB, když zrovna vzniká tento článek má film hodnocení 8,3/10 a na Rottenu se z těch pár lidí, co to tam okomentovalo a ohodnotilo také mluví o strašidelném hororu. Dle traileru a ohlasů to vypadá, že nás čeká nepříjemná podívaná u které bude nejlepší sledovat film s kvalitními sluchátky, protože každý zvuk bude důležitý. Je to sice komorní, ale o to více atmosférický a vypadá to v některých momentech správně děsivě. Jeden recenzent napsal, že mu dlouho takhle chlupy nestály po těle. Undertone bude pracovat se zvukem a tichem a pokud se to udělá dobře (a zatím to tak vypadá), tak bychom mohli dostat jeden z hororů roku. A já jako fanoušek žánru se nemůžu dočkat.
Snímek Undertone půjde do amerických kin 13.3. 2026. U nás je asi velmi nepravděpodobné, že by si to nějaký distributor vzal. Je to o to větší škoda, protože tohle vypadá na parádní věc, kterou vidět v kině by jenom více umocnilo a zlepšilo ten hororový zážitek, který se na nás řítí. Budeme si muset počkat až film vyjde na VOD.
Co říkáte na trailer k hororu Undertone? Líbí se vám? Těšíte se až se budete bát? A taky vás mrzí, že takové věci k nám do kin nejdou?
V Tokiu si lidé mohou pronajmout členy rodiny. Když americký osamělý herec Phillip Vanderploeg (Brendan Fraser) nastoupí do této zvláštní agentury, netuší, že právě falešné vztahy mu nejvíc změní život… To, co začíná jako rutina v převleku, se promění v emoční pouto k lidem, kteří si jeho přítomnost platí. Film nabízí citlivý pohled na lidskou samotu a potřebu sounáležitosti…
Brendan Fraser svého času patřil mezi největší hvězdy Hollywoodu, na sklonku prvních dvou dekád 21. století se ovšem z vícero osobních důvodů stáhl z veřejného prostoru a omezil aktivnost své herecké kariéry. V posledních letech ovšem Fraser zažívá comeback, o kterém se může leckomu jenom snít – Oscar za výkon ve Velrybě Darrena Aronofskyho, role v zatím posledním filmu Martina Scorseseho i již oznámený návrat k Mumiia jeho nejslavnější roli Ricka O’Connella. A zároveň účast v dalších výrazných projektech. Mezi ně patří i Rodina k pronájmu, kdy se ještě pár měsíců zpět mluvilo o tom, že by si Fraser mohl za film klidně dojít pro dalšího Oscara. I když to ovšem dle aktuálních predikcí nejspíše s dalším Oscarem pro Frasera zase tolik horké nebude, rozhodně to neznamená, že by Rodina k pronájmu nebyl filmem, který by stál za pozornost.
Rodina k pronájmu – Japonsko dokáže neustále překvapovat
Zdroj: Searchlight Pictures
Japonsko není náhodou považované za jednu z nejspecifičtějších zemí světa. Dokument FUKAFUTOKYUje sice v nedohlednu, i bez něj jde ovšem zpozorovat, že je v Japonsku k vidění spousta věcí jako z jiného světa. A mnozí tak jistě budou vnímat i skutečné firmy, které v Japonsku skutečně nabízejí pronájem náhradních příbuzných, partnerů či přátel. Tihle herci tak můžou komukoliv hrát manžela/otce/bratra/starého známého/návštěvníka vašeho (falešného) pohřbu. Japonská režisérka a scenáristka Hikari právě na těchto specifických agenturách (má jich údajně existovat přes 300!). zakládá námět k filmu. Scénář Hikari a Stephena Blahuta konkrétně představuje Philipa, amerického herce žijícího v Japonsku, jehož kariérním vrcholem je prozatím role v reklamě na pastu. Jinak je to samé křoví a nenaplněné ambice, jedna zakázka ovšem Philipovi dodá novou stálou práci právě ve firmě Rodina na pronájem. A ta se pro něj stane více nežli prací.
Nic přitom není tak jednoduché. Cesta Philipova nového pracoviště je zdánlivě dlážděna dobrými úmysly, pořád se ovšem jedná o morálně napadnutelnou profesi. Přeci jen se v ní občas musí lhát a i když jde o výměnný obchod (služba – peníze), Philip začne mít pocit, že své klienty pouze zneužívá a nedokáže jim přitom ani doopravdy pomoct. Philip je tak v rámci svého nového zaměstnání neustále konfrontován s hranicemi morálky a lidskosti, začne poté být jasné, že jeho potíží bude fakt, že si ke svým klientům dokáže vytvořit velmi blízký vztah. A především začne vnímat, že si skrze ně může zahojit jisté rány z osobní minulosti.
Brendan Fraser dokáže nadále být sympatický tahoun
Zdroj: Searchlight Pictures
I když se Brendan Fraser dočkal v posledních letech comebacku, neměl to úplně jednoduché. Za Velrybu sice vyhrál Oscara, jednalo se ovšem o jeden z těch případů, kdy se diskutovalo, zda členové Akademie ve skutečnosti tolik hlasovali pro Frasera či jeho výrazné zamaskování. Po uvedení Zabijáků rozkvetlého měsíce byl zase Fraser mnohými obviněn z toho, že ve své roli příliš přehrává. V Rodině k pronájmu je nicméně Fraser sympatický tahoun. Ať už musí zrovna hrát především obličejovými grimasami, nebo musí přesvědčit jako empatický herec, pro kterého začne být práce víc než prací. Na tom, že je Rodina k pronájmu poměrně milé komediální drama, má velkou zásluhu právě Fraser. Dlouhé roky je vnímán jako jeden z nejsympatičtějších herců Hollywoodu, role Philipa je mu poté pravděpodobně šitá na míru.
Film se nevyhne okomentování toho, že proces najatých herců je pro mnohé lepší než návštěva psychologa, nová práce se poté Philipovi hodí i díky faktu, že úvodní montáž dokáže minimalisticky vyjádřit, jak se cítí osaměle. I přes počáteční předsudky se tak ukáže, že má toto specifické zaměstnání dvě strany mince. A že když se této pracovní pozice chopí právě někdo jako Philip, dost možná může mít lepší účinky než kdykoli předtím. A nebo se naopak v jeho podání může křehký koncept snadno rozbořit. I přes specifické japonské kulisy má Rodina k pronájmu mezinárodní nádech, její koncept je v základu tak jednoduchý, že by teoreticky mohl vzniknout minimálně nějaký evropský remake. Ať už s Madsem Mikkelsenem nebo Štěpánem Kozubem.
Lék na osamělost
Zdroj: Searchlight Pictures
Je to film o osamělosti. A o tom, jak se může léčit. Philip se tak rázem nestane otcem, může se ovšem stát otcovskou figurou. Nestane se expertem na historii japonské filmové a divadelní kultury, přesto může v osmdesátiletém japonském herci probudit poslední závan jeho starého ducha. A i když jednoduše nikomu nedokáže lusknutím prstů zlepšit život, může k tomu alespoň částečně nastavit směr. Zdánlivě absurdní japonský fenomén je tak v této americko-japonské produkci představen v neskutečně milém světle. A to i přes fakt, že se přeci jen ukáže, že existují důvody, proč by bylo těžké označit jej za práci snů.
Dá se tak nějak tipovat, kterými směry se Rodina k pronájmu vydá; skutečně se poté jimi vydá… tedy většinou. Neustále platí, že jde o poměrně jednoduchý koncept, ve kterém jde především o traumata různých postav, přesto jde o film, který očividně moc dobře ví, kdy chce být vtipný, kdy chce být dojemný a kdy chce dodat i něco víc než pár vtipných momentů. Bude chyba předem očekávat nějakou kreativnější divočinu. Výsledek je spíše adekvátně realizovaný vděčný film. A to v tom nejlepším slova smyslu.
Funkční pohádka pro starší
Zdroj: Searchlight Pictures
Je to především zábavný film, který za pochodu vizuálem představuje Japonsko ve velmi krásném světle, zároveň dokáže být ve správných momentech lidský a i díky tomu působit jako funkční pohádka pro starší s lehce naivně pozitivním nádechem. Pár měsíců staré zprávy o možném oscarovém favoritovi možná očekávání u mnohých odrazila trochu jiným směrem, přesto to neznamená, že si tento film zaslouží, aby se na něj koukalo skrze prsty. Už jen proto, že dokáže dost možná skutečně potvrdit, že má Brendan Fraser svá nejhorší období dávno za sebou.
Rodina k pronájmu závěrem
Rodina k pronájmu je film, který dokáže spojit zdánlivě jednoduchý koncept s hlubšími lidskými tématy, jako jsou osamělost, potřeba blízkosti a morální dilemata. Brendan Fraser má v hlavní roli neskutečné charisma, díky němu je film zároveň zábavný i dojemný. I přes zasazení do Japonska jde o film s mezinárodním přesahem. Nabízí momenty humoru i jisté dávky životních mouder, díky čemuž dokáže obstát i jako funkční pohádka pro starší publikum s lehce optimistickým nádechem…
Rodina Garritových se vydává na nebezpečnou cestu napříč zpustošenou Evropou, aby našli nový domov…
Greenland: Poslední úkryt byl jedním z těch blockbusterů, který se dočkal uvedení během pandemie COVID-19. Gerard Butler a režisér Ric Roman Waugh se po akčním Pádu anděla sešli u katastrofického snímku, který se dočkal uvedení v tom nejhorším možné období. I když ovšem snímek pořízen za 35 milionů dolarů v omezených podmínkách globálně utržil pouze 52,3 milionu dolarů, slušného úspěchu se dočkal alespoň na streamu. A očividně dostatečného na to, aby došlo na pokračování, u kterého se vrací v podstatě celý stěžejní tým – Waugh, Butler, Morena Baccarin i scenárista Chris Sparling, který tentokrát na scénáři spolupracoval s Mitchellem LaFortunem. V roli Nathana, syna manželského páru v podání Butlera a Baccarin, se poté nově objevuje Roman Griffin Davis, tedy ten roztomilý titulní hitlerjugend z Králíčka Joja. Jak se ovšem pokračování povedlo?
Greenland 2: Útěk – Duchovní pokračování se vším všudy
Zdroj: Lionsgate
Návrat stěžejního tvůrčího týmu z minula je zjevný. Už jen díky faktu, že i Greenland 2 svou zápletkou snadno evokuje něco, co by teoreticky mohlo být videoherní adaptací. I tentokrát se cestuje z bodu A do bodu B přes různé překážky a různými dopravními prostředky. Apokalypsa je i tentokrát spíše kulisou pro rodinné drama, ani tentokrát tu navíc hlavní postavy nemají být zachránci světa – ale prostě jen postavy, které se chtějí ideálně dožít závěrečných titulků. I když se tak rodina Garritových minule zdánlivě dočkala šťastného konce, pokračování odehrávající se o dekádu později ukazuje, že tomu tak úplně není.
Minule se na pozadí globální apokalypsy řešila manželská krize, v tomto ohledu dvojka repetitivní není. Představuje jinou dramatickou berličku, především je ovšem ještě více utržená ze řetězu. V rámci akce i měřítka. Pokud mohl první film s přimhouřeným okem ještě relativně působit jako realistické post-apo drama, dvojka už se nebojí vkročit přímo do bažiny sci-fi. A naštěstí relativně funguje i díky očividně většímu rozpočtu (údajně 90 milionů dolarů) a faktu, že se jedná o pokračování, které si svou existenci dokáže obhájit. Svým způsobem.
Pokračování, které vzniknout nemuselo, ničemu ovšem neškodí
Zdroj: Lionsgate
Greenland 2 už v době svého oznámení nepůsobil jako pokračování, které by muselo nutně vzniknout. Ve své výsledné podobě pořád nepůsobí jako pokračování, které by bylo kdovíjak potřeba, ničemu ovšem neškodí. Rodinná krize byla minule zažehnána, zároveň si ústřední rodinka našla po nebezpečném dobrodružství nový domov, mohlo se tak jednat o dveře, které by i díky optimistickému závěru prvního filmu mohly klidně zůstat zavřené. Tyhle dveře ovšem pokračování rozevírá způsobem, který nepůsobí vyloženě nuceně. A výsledných 98 minut je nakonec vlastně poměrně zábavných. A to způsobem, kdy nejspíše mnohým ani nebude vadit, že je Greenland 2 za pochodu poměrně hloupoučký film.
Opět se cestuje z místa na místo, opět jsou u toho více či méně výrazné vedlejší postavy, opět občas dojde k nějaké té překážce. Ať už je to armáda, rabující lidé či nástrahy, za kterými stojí známá kometa Clarke. Garritovi tak cestují zatopeným Londýnem či vysušeným Lamanšským průlivem, potkávají se přitom s více i méně shovívavými lidmi. A v průběhu čím dál více platí, že čím méně nad tím bude průměrný divák přemýšlet, tím lépe. Civilnost předchozího filmu je zachována tak napůl, svým způsobem je to přesně typ pokračování, které nabízí zvyšování laťky, ale zároveň pořád působí jako duchovní pokračování svého předchůdce.
Méně uvěřitelnější, více přepálené, srovnatelně zábavné
Zdroj: Lionsgate
Tohle pokračování je méně uvěřitelné, zároveň více přepálené a už ne tolik komorní. A přesto je tak nějak výsledek srovnatelně zábavný. I když jsou v něm vedlejší postavy i tentokrát spíše do počtu a scénář svými dialogy neodolá tomu, aby závěr predikoval tři čtvrtě hodiny dopředu. I tentokrát je tu hodně Butlera v civilnější podobě, vztahu ústřední rodiny a několik sekvencí, ve kterých má Waugh šanci projevit své slušné řemeslné schopnosti. A to i přes fakt, že jsou někdy akční sekvence poměrně chaotické a scénář Sparlinga a LaFortuneho předhazuje nápady způsobem, který vyvolává pocit, že se tu šlo po nápadech na první dobrou… a nikdo se tak moc nezamýšlel nad tím, jak moc budou fungovat ve výsledné podobě.
Nedá se tak zbavit pocitu, že se postavy tentokrát chovají trochu méně inteligentně, i když jsou tu navíc prvky, které se snaží jít po dramatičtější rovině. Nosnější manželské krizi (která se tady naštěstí neopakuje) se ovšem nevyrovná. A to i přesto, že se Butler v roli Johna po herecké stránce očividně snaží. Jeho manželka Allison v podání Baccarin tu tentokrát v podstatě je jen manželkou/matkou do počtu, Davis se poté snaží prokázat, že na dětský herecký objev v době Králíčka Joja neaspiroval náhodou, a docela se mu to daří. Do velké míry platí, že tu vlastně nikdo nemá moc, co hrát – zrovna u podobných filmů na tom ovšem také do velké míry nezáleží.
Výplach, jak se patří
Zdroj: Lionsgate
Je to ideální blockbusterový výplach. Ne takový, který by měl aspirovat na zařazení mezi blockbustery roku a přepisovat žánrová pravidla, pořád ovšem neurážející a dostatečně zábavný. Díky 98 minut dlouhé stopáži film pořád kvapí dopředu. Chvílemi je to možná na úkor drobnějších momentů, zároveň to ovšem znamená jednu akční pasáž za druhou s pouhými drobnými intervaly. Jen už v průběhu začne působit, že tvůrcům už ta kreativita krapet dochází, a zda by vůbec byl dobrý nápad přijít s případným Greenlandem 3 (podobně jako první film ovšem dvojka končí víceméně uzavřeně a o další pokračování si vyloženě neříká).
Pokračování Greenlandu se tak už vydává vyloženě béčkovou cestou, která navíc i přes větší rozpočet pořád občas zklame zdánlivě podvyživenými triky. Waugh je ovšem pořád slušný řemeslník, navíc očividně takový, kterému tyhle béčka (nejen) s Butlerem sednou. Fanoušci prvního filmu tak budou nejspíše spokojení, zbytek dostane neurážející výplach, na který si nejspíše už nikdo nevzpomene pár dní po projekci. Toto pokračování ovšem mohlo pořád dopadnout výrazně hůř – status důstojné dvojky ve výsledku rozhodně není špatné vysvědčení.
Greenland 2: Útěk závěrem
Greenland 2: Útěk je pokračováním, které vzniknout nemuselo, přesto ve výsledku neuráží a dokáže být zhruba tak zábavné jako první film. Pokračování je sice méně uvěřitelné, více přepálené a místy hloupoučké, přesto si zachovává ducha svého předchůdce a nabízí divákovi svižný akční výplach. Ric Roman Waugh potvrzuje, že béčkové akční podívané mu jdou bez problému, Gerard Butler se tu navíc i tentokrát objevuje v tak trochu jiné poloze. Greenland 2 není revolucí žánru, ale slušným žánrovým výplachem, který fanoušky prvního dílu nejspíše uspokojí. A zbytku může nabídnout alespoň 98 minut slušné akční zábavy…
Po patnáctiletém trestu za loupež je Anker (Nikolaj Lie Kaas) propuštěn z vězení. Peníze za loupeže zakopal Ankerův bratr Manfred (Mads Mikkelsen). Jen on ví, kde jsou. Bohužel se u Manfreda mezitím objevily psychické problémy, kvůli kterým na všechno zapomněl. Bratři se společně vydávají na neočekávanou cestu, aby peníze našli a zjistili, kdo vlastně jsou…
V roce 2020 se Mads Mikkelsen objevil v hlavní roli v Rytířích spravedlnosti režiséra a scenáristy Anderse Thomase Jensena. Po pěti letech se dvojice znovu sešla u filmu s názvem Poslední Viking, který by šel bez větších problémů označit za duchovní pokračování – i tentokrát jde o černou komedii, ve které svou roli sehrávají také traumata. Mikkelsen v ní ovšem hraje zcela jiný typ postavy. Po Markusovi z Rytířů spravedlnosti, který byl ztělesněním toxické maskulinity a hnala ho především touha po násilí, protože v něm viděl spravedlnost, je Manfred protipólem mnoha postav, které Mikkelsen doposud ve své kariéře ztvárnil.
Od prvních momentů očividně trpí poruchou autistického spektra a je poměrně křehký. Toxičtější úlohu tak v novém Jensenově příběhu sehrává jeho bratr Anker. V podání Nikolaje Lie Kaase se po patnácti letech, které si odseděl za loupež, vrací z vězení s plánem, že si dopřeje peníze z loupeže, které měl jeho bratr před lety zakopat. A pak zjistí, že jeho bratr zřejmě trpí disociativní poruchou osobnosti, díky níž se myslí, že je John Lennon. A když ho někdo náhodou osloví jeho skutečným jménem, většinou to skončí pokusem o sebevraždu. Je to přitom jen začátek této černé komedie, ve které dojde na:
specifický revival Beatles
gangstery, kteří jsou podobně tupí jako nebezpeční
unášené psy
Hermanna Göringa
toxický manželský pár
ABBU
Nejvýraznějšího zástupce árijské rasy
pravděpodobně jednu z nejdepresivnějších pohádek všech dob
Zní to někomu jako hrozný chaos? Nebojte, v akci to začne dávat větší smysl. Tak trochu.
Poslední Viking – Film plný emocí
Zdroj: Zentropa
Jde o další film Jensena, který dokáže vyvolat různé formy emocí – smích, napětí, vztek, soucit, lítost i rozpačitost. Výrazné nápady chrlí Jensen už od pohádkového prologu; celý jeho nový film vlastně působí jako dánská variace na filmyTommyho Wirkoly. A když dojde na humor, který těží z násilí, ten zase evokuje černý humor Quentina Tarantina. Výrazných postav je ve filmu poměrně dost, přesto se scénáři daří, že má každá z nich svůj moment slávy. Postupně se navíc ukáže, že nejde pouze o prvoplánovou černou komedii, ale o film, který zdánlivě může mít něco jako závan sociálního dramatu – a to poměrně silného.
Ne, že by se něco takového dalo do filmu tipnout během celé jeho stopáže. Jensen poměrně bláznivé momenty předhazuje jako hyperaktivní dítě. Minimálně v první čtvrtině tak může film působit jako krapet serióznější variace na Fakjů pane učiteli či podobné evropské komedie. Jen je nejspíše celou dobu jasné, že ambice Jensena jsou někde trochu jinde. Že autistický Mads Mikkelsen nebude pouze studnou pro vtipy těžící z faktu, že je autista, a že skutečně nepůjde o komedii, ve které se budou řešit pouze disociativní poruchy osobnosti. Velký trumf Posledního Vikinga tkví v tom, že je neprůhledný. A to i v pasážích, kdy se může zdát, že už průhlednější být asi nemůže.
Typ filmu, u kterého do sebe vše krásně zapadá
Zdroj: Zentropa
Je to přesně ten typ filmu, u kterého do sebe všechno krásně zapadá. A to i ty momenty, které na první pohled působí dojmem, že jsou v rámci příběhu a vývoje postav mimo kontext. Svým způsobem to platí i o názvu, který nejspíše komukoliv, kdo do filmu půjde naslepo, bude evokovat pravděpodobně serióznější a realističtějšíJak vycvičit draka. Přesto využití vikingské mytologie dává smysl, průběh filmu dodá kontext i prapodivnému animovanému úvodu – především ohledně toho, jak se od sebe autistický bratr a jeho zdánlivě zdravý bratr pod povrchem vlastně tolik neliší. Především i proto, že na rozdíl od svého autistického bratra trápí Ankera spíše výbuchy vzteku, a ty instantně nastávají v momenty, kdy „Lennon v bratrově těle“ hatí jeho ambice dosáhnout jeho roky vyhlíženého lupu.
Návrat na jejich farmu z dětství, kde měl právě v její blízkosti Manfred lup zakopat, tak vyvolává formy terapeutického ohlížení a vede k oprašování starých rodinných jizev, které měly zůstat zakopané hluboko v paměti. A i když dojde na pár náznaků (které jsou při ohlížení zpět samozřejmě mnohem nápadnější), pravděpodobně málokdo dokáže předpovědět Posledního Vikinga od začátku do konce. Přitom se těžko věří tomu, že by šlo o film, který po prvním zhlédnutí ztratí kus svého kouzla. Jensen totiž umí mixovat humor a vážnější momenty jako málokdo – a to takovým způsobem, že se těžko věří, že by alespoň polovina z nich při případném druhém zhlédnutí přestala fungovat. Absentovat jen nevyhnutelně bude WOW moment.
Film, který herecky netáhne pouze Mads Mikkelsen
Zdroj: Zentropa
Mikkelsen je dle očekávání naprostá castingová trefa, která dokáže působit jako věrohodný autista už od své první scény. I přes zdánlivé limity dokáže z Manfreda udělat komplexní postavu a najít ideální poměr mezi komičností a seriózností. I když je ovšem Mikkelsen nejznámější jméno a tudíž pro mnohé nejspíše největší lákadlo, neznamená to, že by šlo o film, který na svých bedrech táhne pouze on. Nikolaj Lie Kaas v roli Ankera dokáže své postavě dodat neskutečnou živelnost; jeho výbušnost jen přidává sílu stěžejnímu momentu v závěru jeho příběhového arku.
Kromě Mikkelsena a Kaase se z Rytířů spravedlnosti vrací také Lars Brygmann, který tu hraje zábavnou roli velmi specifického psychiatra Lothara, stejně tak Nicolas Bro v roli hromotluka Flemminga. Søren Malling a Sofie Gråbøl tu září jako velmi specifický pár, své si odehraje i Bodil Jørgensen v roli Frejy, sestry ústředních bratrů. V Dánsku jde o film nacpaný hvězdami (všichni z nich jsou držitelé nejprestižnějších Robert Awards), českým a slovenským divákům může obsazení minimálně rozšířit obzory a jasně ukázat, že výčet dánských hereckých talentů nekončí jen u Madse Mikkelsenena či Nikolaja Costera-Waldaua. Z vícero důvodů si poté svoje momenty pro sebe krade Kardo Razzazi v roli velmi specifického Hamdana.
Jeden z důvodů, proč by u mnohých neměla kinematografie končit jen u hranic Hollywoodu
Zdroj: Zentropa
Jedná se o další výrazný zásek dánské kinematografie, která mezi současně nejuznávanější v Evropě nepatří náhodou. A zároveň jde o jasnou ukázku toho, proč by u mnohých neměl zájem o film končit jenom u hranic hollywoodských kopečků. Když se člověk podívá právě na Dánsko, je to trh, ze kterého často vycházejí chytré, hravé a především nečekané filmové perly. A to i přes fakt, že osvědčený tým už zdánlivě tolik překvapit nedokáže. Jensenova sázka na mix bizarního humoru a balancování mezi žánry se ovšem minimálně neokoukala. A to i přes fakt, že ani tentokrát není úplně jisté, jak moc je Jensen nad věcí a jak moc vše, co film obsahuje, bere vážně. A dost možná je nejlepší nad tím ani dvakrát nepřemýšlet.
Jedná se minimálně o film, u kterého se mohou divácká očekávání projet divokou horskou dráhou. Jen nemusí být úplně jisté, zda si tuhle jízdu užijí, nebo jí svým způsobem jen přetrpí. Mnozí ocení, že nejde o Rytíře spravedlnosti 2.0. Právě přijetí posledního Jensenova filmu ovšem může mnohé v rámci očekávání překvapit. Zda mile či nemile, takový verdikt bude muset udělit každý individuálně. Hravost a vychytralost ovšem tomuhle filmu neodpáře nic. A Jensen bude i nadále patřit mezi minimálně nejvýraznější dánské filmové tvůrce.
Poslední Viking závěrem
Poslední Viking kombinuje černý humor, napětí, absurditu i emocionální hloubku. A herecky v něm září nejen Mads Mikkelsen, ale prakticky každý člen filmu plného uznávaných dánských herců. Bizarní situace a nepředvídatelný děj doplňují nosné pohledy na lidská traumata, rodinné vztahy a komplexnost postav. Jensen opět dokazuje, že dokáže žánry mixovat s lehkostí a hravostí. A přitom dodat potřebné nuance. Poslední Viking je díky tomu nejen černou komedií, ale i filmem, který dokáže překvapit, pobavit a zároveň podnítit k zamyšlení. Tedy kombinace, kterou by mohl lecjaký film závidět…
V tomto článku se naposledy ohlédneme za rok 2025. V naší předchozí topce jsme řešili nejlepší filmy roku 2025. Teď se podíváme na nejlepší horory za minulý rok. Probereme si tento žánr. Žebříček je čistě z mého pohledu a věřím, že ne každý bude souhlasit. Proto se s vámi podělím o mojí topku a doufám, že vy se podělíte o tu svojí. Doufám, že se Vám topka hororů bude líbit a třeba najdete něco, co jste ještě neviděli. Nebudeme to tedy dále zdržovat a jdeme se podívat na TOP 10: Nelepší horory roku 2025!!!
10. Kinki čihó no aru bašo ni cuite
Horor z Japonska se točí okolo editora časopisu o okultních věcech, který se náhle ztratí. Jeho kolega a spisovatelka se snaží zjistit, co se s ním stalo. Ukáže se, že těsně před zmizením shromažďoval materiály o různých nevysvětlitelných událostech, od nevyřešených zmizení přes legendy a strašidelné příběhy až po staré, nepublikované rozhovory a zvláštní jevy. Pátrání je zavede k místu v oblasti Kinki, kde se všechny záhady sbíhají. A čím blíž jsou, tím jasněji cítí, že pravda může být nebezpečnější, než čekali.
Film natočil režisér Kódži Širaiši, který v roce 2005 natočil chválený horor Noroi. Jeho novinka Kinki se podobá tomuto staršímu snímku. Podobně jako Noroi, tak i Kinki kombinuje prvky dokumentárního stylu, tajemných legend a nadpřirozeného hrůzostrašného vyprávění. Filmu se musí pochválit jeho atmosféra, kde Japonci nesází na lekačky, ale budování napětí, nepříjemných scén a plíživé zlo, které divák cítí, že je blízko. Hodně se zde sází na found footage videa, která si ústřední postavy pouští a tyhle části patří k tomu nejlepšímu, co tento film nabízí. Má to také solidní audiovizuální stránku, kdy bubny a zvuky tu celkovou atmosféru více umocňovaly. Ve finále dojde i na monstrum, které působilo správně děsivě a dostaneme i zde jeden zvrat, který se povedl a byl nečekaný. Kinki od Širaišiho je povedenou záležitostí, která potěší fanoušky asijských hororů.
9. Nebezpečná zvířata
Děj se točí okolo mladé surfařky, kterou unese sériový vrah. Muž ji drží na své lodi a brzy se ukáže, že jeho vášní není jenom vraždění, ale také žraloci. Ty nechává krmit svými oběťmi. Mladá žena musí vymyslet, jak se zachránit dříve, než ji vrah rituálně hodí žralokům kroužícím okolo lodi. Čas se krátí a ona se může spolehnout jen sama na sebe.
Nebezpečná zvířata jsou solidním béčkem. Jai Courtney v roli záporáka je výborný a jde vidět, že si to užil. Courtney není dobrý herec, to dobře víme, ale tyhle magoři mu jdou velmi dobře. Za pochvalu také stojí hlavní hrdinka, která je hezky představena a divák jí snadno bude fandit. Ta má za sebou těžký život a je z ní ve filmu silná bojovnice, která se pokusí za každou cenu přežit. A já musím říct, že jsem ji fandil. Filmu nechybí skvělé napětí, kdy několik scén se vážně povedlo. Ve finále to byl pro mě celkem nervák. Režisér Sean Byrne odvedl slušnou práci a servíruje snímek s dobrým tempem, který je pěkně natočený. Několik záběrů je hodně krásných. Co do napětí a celému filmu pomáhá je také hudba, která zde šlape skvěle. Co se týče žraloků, tak nejsou ve filmu tak často, jak by asi někteří chtěli a očekávali. Jde tady o to, že člověk je největší zlo. Přesto, když dojde na žraloky, tak to stojí za to. Jde z nich strach a respekt a ten velký žralok na konci se fakt povedl. Jinak se filmu dají vytknout lehce nějaké věci. Je to jednoduchý a když se jedna postava snaží najít hlavní hrdinku, tak se tohle vyřeší hrozně jednoduše a poměrně lacině. Záporák si na konci nadělá na problémy svým špatným rozhodnutím. Pár slabších momentů to má, ale tyhle věci mi nezkazily zážitek z filmu a dobře jsem se bavil. Nebezpečná zvířata jsou povedeným hororovým thrillerem s výborně přehrávajícím Jai Courtneym v roli záporáka.
8. Tichá noc, krvavá noc
Remake stejnojmenné hororové klasiky z roku 1984. Snímek sleduje malého Billyho, který je svědkem vraždy svých rodičů, které krutě zabije muž převlečený za Santu Clause. Pronásledovaný hrůzným zážitkem z dětství a poháněný pokřiveným smyslem pro spravedlnost se sám stává vrahem, obléká Santův červený kostým a noc co noc otvírá svůj vlastní adventní kalendář hrůzy. S blížícím se Štědrým večerem se malé městečko stává jeho nejnovějším útočištěm, kde ti, kdo zlobili zaplatí nejvyšší cenu.
Režisér Mike P. Nelson zde potvrdil, že mu tyhle krvavá béčka jdou a jeho nová verze Tiché noci se povedla. Snímek se snaží jít jinou cestou oproti originálu a snaží se být nápaditějším a zajímavějším a nezapomíná i na důležité aspekty tohoto žánru. Vraždy jsou krvavé, zábavné (masakr nacistů je vrchol) a fanoušek žánru se bude dobře bavit. Billyho „imaginární přítel“ má překvapivě sympatickou osobnost, i když ho vede k vraždě. Jeho hlasový projev „přítele“ je tak charismatický, že jsem si tuhle dvojici dokázal oblíbit a užívat si, když si vybrali oběť, která si to zasloužila. Chybí zde lepší práce se scénářem a závěrečná třetina má svoje problémy, jako je předvídatelnost, doslovnost a urychlenost. Přesto jsem si snímek užil a oceňuji jakým směrem se tahle verze vydala. Než dostat zase to stejný jen v moderní podobě, je o to sympatičtější tahle ambicióznější podívaná, která umí při své stopáži 97 minut zabavit. Jako fanoušek tohoto žánru hlásím spokojenost. O tomto filmu jsem se nedávno rozepsal v recenzi.
7. Together
Tim (Dave Franco) a Millie (Alison Brie) se po letech vztahu stěhují na venkov, aby znovu našli cestu jeden k druhému. Ale v tichu okolní přírody se začne probouzet síla, která otřese jejich láskou, jejich těly i samotnou podstatou toho, co to znamená být spolu.
Together je dobrý body horor u kterého si divák snadno vzpomene na chválenou Substanci. Umí to být mrazivý a při některých scénách děsivý. Maskéři tady odvedli fantastickou práci a u jedné části jako by to vypadlo přímo ze Substance. To byla velká paráda. Herecky si to Dave Franco a Alison Brie dávají a jelikož jsou ve skutečnosti manželé, tak si museli tohle natáčení rozhodně užít a jejich scény, kdy se děje cosi zlého jsou povedené a oba jsou ve svých rolí velmi dobří. Příběhově to překvapí nějakým zvratem a zajímavým odkazem na řeckou mytologii. Některé momenty vyzní vtipněji, než by měli (konec za mě), a film trošku uhýbá před drsnějšími záběry. Jedna scéna měla potenciál k brutální podívané, ale místo toho jsme z toho dostali jen dvě sekundy? Ani ne, a hned se střihlo pryč od toho. Je to škoda, protože ten film si vyloženě říkal o ty brutálnější momenty. Plus nějaké logické věci někdy jdou stranou, ale ve finále je to dobrý body horor, který má i fajn romantický prvky. Together je povedeným snímkem, který si fanoušci body hororů užijí a v tomto seznamu nesmí chybět. P.S. Jedna scéna v úvodu připomene Věc od Johna Carpentera.
6. Hříšníci
Dvojčata – bratři (dvojrole Michael B. Jordan) se vracejí do rodného města, aby zanechali svou komplikovanou minulost za sebou a mohli začít od začátku, dokud nezjistí, že zde na ně čeká ještě větší zlo.
Ano, asi si říkáte, proč je tento film na šestém místě. Inu je to jednoduché. Rozhodl jsem se tak proto, že Hříšníci jsou méně hororem oproti jiným filmům v tomto seznamu a řekl jsem si, že dám přednost věcem, které v tomto žánru mě více bavily tím, jak byly více hororovější. Takže mě omluvte, ale pokud to máte na špici svého seznamu, tak to plně chápu a nedivím se vám, jen jsem se rozhodl takhle.
Hříšníci jsou jinak perfektním filmem Ryana Cooglera, který má výborně napsaný scénář, který je bohatý na postavy, okolní svět, výstavbu a práci s hudbou, která tady hraje velkou roli. Soundtrack je jeden z nejlepších za rok 2025 a skladatel Ludwig Göransson zase předvedl, že je to mistr ve svém oboru. Herecky je to skvělé. Michael B. Jordan si hlavní dvojroli užívá (jeho nejlepší výkon kariéry) a ostatní v obsazení nemají chybu. Ale zmínit bych chtěl ještě Jacka O’Connella, který si zahrál záporáka a je vynikající. U něho jen zamrzí, že nemá více prostoru. Pokaždé, když byl na scéně kradl si to pro sebe. Coogler natočil fantastický film, který je v tomto seznamu objektivně nejlepší ze všech, ale řeším tady horory a rozhodl jsem se (a že to bylo dlouhý rozhodování), že dám přednost jiným věcem. Hříšnici nejsou sice čistokrevným hororem, ale filmem, který v tomto seznamu i tak musí být! Jen je otázka, jestli se k tomu postavíte jako já, nebo ho dáte nahoru.
5. Strange Harvest
Snímek se točí okolo detektivů, kteří jsou vrženi do mrazivé honby za panem „Shinym“ – sadistickým sériovým vrahem z minulosti, jehož návrat znamená začátek nové vlny groteskních, nadpozemských a odporných zločinů spojených s temnou kosmickou silou.
Režisér Stuart Ortiz, který v roce 2011 pracoval na found footage hororu Grave Encounters se po letech vrátil a vytvořil nepříjemnou podívanou, která se vám zaryje pod kůži. Jde o mockument podívanou o sériovém vrahovi, který rozpoutá peklo v Kalifornii. Příběh je tedy smyšlený a po zhlédnutí budete za to rádi, protože kdyby na konci bylo odhaleno, že jde o skutečné události, kterými se tento film inspiroval, tak se asi budete chtít u sebe doma zabednit a nevylízat. Strange Harvest je nepříjemný snímek, který umí být pěkně drsný. Jelikož jde o fiktivní případ, tak se právě tvůrci nemuseli držet zpátky a jedou naplno. Jedna vražda střídá druhou, brutální, okultní, rituální a všechno je to tak nepříjemné, že vám u toho nejednou naskočí husina. Scéna s pijavicemi mi asi zůstane dlouho v paměti. Má to jinak dobře obsazené role a všichni zde podávají autentické výkony, že byste ani nevěřili, že je to jen jako. Film je složený ze zpravodajských záběrů, policejních kamer, fotek z místa činů, rozhovorů s rodinami a policisty. Díky tomu má příběh tah na branku, lépe se do toho vžijete, ponoříte a nechybí zde i zvraty. Filmu bych, ale vytknul slabší vizuál, kdy mi někdy přišlo, že ta kombinace všech záběrů a stylů nepasovala k sobě. Plus ve finále byla škoda, že se to více neutrhlo ze řetězů, protože si o to trochu říkalo a mohla to být šílená jízda, která by vás na konci nechala během závěrečných titulků vydechnout. I tak se jedná o hodně povedenou věc, která v tomto seznamu nesmí chybět a já doufám, že tento film si získal vaši pozornost a diváci se silnějším žaludkem tomu dají šanci.
4. Nezvratný osud: Pokrevní linie
Hlavní hrdinkou je vysokoškolačka Stefanie, kterou pronásledují děsivé noční můry plné násilí. Ve snaze odhalit pravdu se vrací domů, kde se snaží najít jediného člověka, který by mohl přerušit řetězec tragických událostí a zachránit její rodinu před nevyhnutelným osudem.
Po dlouhých čtrnácti letech se ikonická hororová série Nezvratný osud vrátila. A narovinu vám řeknu, že se to fakt povedlo. Je tady všechno, co na sérii máte nejraději a jde vidět, že to natočili nadšenci této série. Dostaneme zde skvělé odkazy na všechny předchozí díly (dřevěné klády ze dvojky vedou!), nápadité killy, které jsou zábavné a kamera u nich neuhýbá. Jasně film je sice digitálnější (věž v úvodu), ale je to tak správně udělané, že to dobře sedí do této série. Smrt s magnetickou rezonancí je top. Samotná Smrt se vrátila v pořádné formě a v takovém stylu, že nikdo není před ní v bezpečí, ani ty, co nejsou na seznamu. Má to zajímavý příběh, propojení s předešlými díly je fajn a cameo role dnes už zesnulého Tonyho Todda, který si opět zopakoval svoji typickou a tajemnou roli v této sérii je krásnou tečkou pro tohoto herce v tomto žánru. Jeho dialogy jsou o to silnější, když víme, že již není mezi námi. Nezvratný osud: Pokrevní linie je povedeným přírůstkem do série, funguje to také velmi dobře jako závěr série (další díl je již potvrzen). Tento díl udělal dobře, co měl a ukázal, že tahle ikonická série ještě má co říct. Nezvratný osud proto nesmí chybět v TOP 10 nejlepších hororů roku!
3. Černý telefon 2
Třináctiletý Finn byl jediný, komu se podařilo uniknout sériovému únosci a vrahovi přezdívanému Chmaták. Dokonce ho na útěku dokázal zabít. Výrazně mu v tom pomohl odpojený černý telefon, kterým komunikoval s Chmatákovými obětmi. Když přežijete takový horor, vrací se vám do normálního života těžko. Paradoxně mnohem hůř snáší prožité hrůzy Finnova citlivá mladší sestra Gwen. Pronásledují ji sny o zvonícím černém telefonu a třech klucích zmizelých beze stopy před lety během zimního prázdninového pobytu v táboře v rezervaci Alpine Lake. Ve snaze oddělit sny a skutečnost vyrazí Gwen s Finnem pátrat po tragické minulosti do zmíněného tábora, kde je masivní sněhová bouře odřízne od civilizace. To ale bude jejich nejmenší problém. I v tomto táboře totiž Gwen pronásledují noční můry, mnohem ošklivější než ty, které snila doma. Objevuje se v nich Chmaták, chlap, kterého Finn před lety sprovodil ze světa. Boj na život a na smrt může znova začít.
Očekávané pokračování chváleného hororu se povedlo a velmi dobře rozšiřuje příběh jedničky. Rozjezd je pomalejší a snímek se nebojí i při některých částech zpomalit a dopřát postavám chvilku klidu, aby si mezi sebou promluvili. Postavy mají mezi sebou dobrou chemii, technicky je to skvěle zpracovaný horor (snové sekvence jsou parádní), audiovizuálně je to také skvělá věc. Herecké trio Mason Thames, Madeleine McGraw a Ehtan Hawke, který si zopakoval (sice v menším prostoru) z jedničky Chmatáka jsou super a bez nich si to nedokážu představit. Zamrzí neuspokojivý bodycount, kdy si film říká o větší brutalitu, především ve finálním aktu. Přesto režisér Scott Derrickson potvrdil, že horory zvládá a neumí natočit špatnou věc. Natočil solidní pokračování, které má srdce a na konci mi podobně jako u jedničky dokázal v jedné scéně zahrát na emotivní notu a to oceňuji. Černý telefon 2 není nejlepší horor roku, ale jedná se o poctivou hororovou zábavu, kterou s radostí umístím na třetí místo v tomto žebříčku.
2. Hodina zmizení
Vzájemně propojený hororový epos o zmizení celé školní třídy v malém městě. Vše začíná v okamžiku, kdy několik dětí přesně ve 2:17 ráno beze stopy zmizí. Tato děsivá událost rozproudí sled temných a navzájem propojených příběhů. Postupným prolínáním jednotlivých dějových linií se odhalují hlubší vrstvy tajemství, které sužuje celé město.
Pro mě osobně se jednalo o nejočekávanější horor roku a dostal jsem film, který jsem pořádně docenil až na druhé zhlédnutí. Hodina zmizení není pro každého. Je to hravá, nelineárně odvyprávěna podívaná, která by chronologicky vůbec nefungovala. Zároveň to dokáže perfektně kombinovat při pár momentech horor s komediálními prvky. Po režijní, technické, hudební a herecké stránce tomu nejde nic vytknout. Hororová stránka je tady parádní. Dostal jsem atmosférickou a napínavou podívanou, která dokáže několikrát vyděsit a být správně nepříjemná. Divák jen musí přistoupit na hru jakou hraje režisér a scenárista Zach Cregger. A hraje si opravdu šikovně. Hodina zmizení je důkazem toho, že čistokrevné horory nemají šanci nabídnout tak zajímavou, hravou a sebevědomou podívanou. Zach Cregger je velký talent, který si po druhém hororu upevnil pozici jednoho z nejlepších hororových tvůrců současnosti. Možná je i ten nejlepší. Ale to už záleží na každém jednotlivci. V mých očích se jedná o hodně silného autora hororu, který věřím, že nám nabídne ještě několik stejně zajímavých a skvělých filmů. Hodina zmizení patří právem nejenom mezi ty nejlepší horory roku, ale také i mezi těmi filmy, které jsme v roce 2025 dostali. P.S. Je teď velmi snadné brát nadcházející Resident Evil od Creggera mezi ty nejočekávanější filmy roku 2026. My z redakce se na jeho nový film velmi těšíme.
1. Vrať mi ji
Po tragické události se nevidomá dívka Piper a její starší bratr Andy ocitají v péči nové pěstounky Laury, která žije v odlehlém domě společně s chlapcem Oliverem. Zpočátku se zdá, že našli nový domov – ale pod povrchem se začínají hromadit znepokojivé náznaky. Piper a Andy brzy narazí na zvláštní rituály, podivné chování Olivera a temné tajemství skryté v prázdném bazénu. Jak odhalují vrstvy děsivé minulosti, začíná se rozplývat hranice mezi skutečností a noční můrou.
A první místo za mě vyhrává snímek Vrať mi ji. Bratři Philippou, kdysi youtubeři (už tehdy na mě dělali velký dojem), po své velmi vydařené prvotině Mluv se mnou servírují druhý horor a je to velká trefa. Bratři Philippou umí pracovat s žánrem a z postavy. Jejich nový horor je zlý až mi nebylo několikrát příjemně. A tohle u hororů miluju. Film sice brzo vytasí karty na stůl a je z toho přímočará podívaná, která potom už nemá s čím moc překvapit. Divák následně čeká jen na to nejhorší. Snímek je od začátku do konce nastaven do hororově laděného tónu, kdy se postupně stupňuje na nepříjemných scénách a několikrát jsem v kině musel koukat skrz prsty z toho, jak moc jsem byl nervózní, co dalšího se stane. Lekačky tady nejsou a jede se na atmosférické a hodně drsných scénách. Ty jsou zde opravdu nepříjemné a pokud jste diváci se slabší povahou asi to bude pro vás těžší na sledování (scéna s nožem nebo okusování dřevěného stolu nezapomenu). Už v Mluv se mnou ukázali, že se drsných scén nebojí a zde je toho ještě více. Za pochvalu stojí také říct, že bratři Philippou dokonale pracují s herci a jejich novinka je o to silnější podívaná. Sally Hawkins je skvělá herečka a zde byť hraje zápornou postavu, tak především hraje tragický charakter, kterou na konci dokážete pochopit. Její výkon je velmi silný. Vedle ní dominuje ve své prvotině Sora Wong, která odvedla skvělou práci a moc jsem jí na konci fandil. No, a co se týče Jonaha Wrena Phillipse, tak před tímto klukem velký respekt, protože ten nemá lehkou práci a zajímalo by mě jaký to pro něho bylo natáčet to všechno, co se tam dělo. Film Vrať mi ji potvrdil, že bratři Philippou jedou první ligu. Má to úžasnou režii, kameru, herce, a ten silný konec, kdy jsem skoro měl slzičku tomu ještě více přidalo. Paráda. Z tohohle filmu mám velkou radost. Kvůli tomuhle miluju horory!!!
Nevešlo se do topky: It Feeds, Shelby Oaks, Vleesdag, Vlčí muž.
Zklamání: Klaun v kukuřičném poli, V zajetí démonů 4: Poslední rituály, Until Dawn, Srdcový vrah, Opice, Ulice strachu: Královna plesu.
Nejhorší horor roku: Pět nocí u Freddyho 2.
Tohle byl tedy žebříček TOP 10 nejlepší horory roku 2025. Doufám, že se Vám žebříček líbil.
Konec seriálu Stranger Things máme za sebou a v recenzi jsem se vypsal, co na poslední sérii říkám. Závěrečná série před pár dny skončila a na internetu se řeší několik otázek, které nebyly zodpovězený. Rozhodl jsem se, že si pro vás přichystám ty nejzajímavější a největší otázky, které fanoušky zajímají. Článek bude obsahovat spoilery k celému seriálu. Bez delšího zdržování jdeme na to.
Kde je Dr. Owens?
Dr. Sam Owens se poprvé objevil ve 2. sérii. Byl vysoce postaveným členem v Hawkinské laboratoři v niž nahradil po podivných událostech v roce 1983 Dr. Martina Brennera ve funkci provozního ředitele. Owens se stal kladnou postavou a mezi fanoušky si našel místo. Objevil se také v závěru v jedné scéně z 3. série. Naposledy jsme ho mohli vidět ve 4. sérii, kdy přemluvil Eleven k tajnému zařízení zvaném projekt Nina, která by ji mohla vrátit schopnosti. Zde pak Eleven narazila na Dr. Brennera a po několika „znovu prožitých“ potlačených vzpomínek dokázala El získat své schopnosti zpátky. El trvala na cestě zpět do Hawkins ve snaze zastavit Henryho Creela a zachránit své přátele. Soucitný Dr. Owens zařídil do Hawkins dopravu, ale Brenner však sabotoval jejich plány a zastavil Owense i Eleven. Situace v zařízení se brzy dále vyhrotila, když nevyzpytatelný podplukovník Sullivan zahájil vojenský útok s úmyslem Eleven zabít. Eleven se pomocí svých schopností dostala z nebezpečí a díky Mikovi, Willovi, Jonathanovi a Argylovi unikla. Dr. Brenner při útoku zahynul, ačkoli Owens přežil. Bohužel ve zbytku seriálu se již neobjevil a je to velká škoda, protože byl vojenským úředníkem a armáda hrála v poslední sérii velkou roli. Tahle postava si svoje zakončení zasloužila potom všem, co pro hrdiny udělala.
Zdroj: Netflix
Co se stalo s Ericou a učitelem Clarkem v poslední epizodě?
Asi si teď říkáte, co touto otázkou myslím. Však byli viděni v epilogu. Konkrétně mám na mysli moment v kostele, kde vojáci v čele s Dr. Kay našli dodávku hlavních hrdinů. Mezitím na věži byli Clark a Erica, kteří viděli, že se vojáci blíží. Ale ptali jste se někdy, co se s nimi v této části stalo? Utekli před nimi? Nebo je chytli vojáci? A jestli je chytli, tak proč nebyli vidět při scéně, kdy vojáci chytli všechny hrdiny a hned na to El „zemřela“? Tahle část působí dojmem, že byla vystřihnuta. Kvůli tomu působí konec v některých věcech děravě a celkem to mrzí při zpětným pohledu.
Zdroj: Netflix
Kde je Suzie?
Pamatujete si přítelkyni Dustina? Věřím, že ano. Suzie se stala oblíbenou vedlejší postavou, která je součástí jedné z nejvíce ikonických scén celého seriálu, kdy s Dustinem na konci 3. série zpívala Never Ending Story. Suzie se, ale ještě objevila ve 4. sérii, kde Will, Jonathan, Mike a Argyle potřebovali s něčím pomoct a tak se na Suzie obrátili. Dále se, ale v seriálu již neobjevila. Co se s ní stalo? Rozešel se s ní Dustin ve svém temném a špatném období? Na to se snažil odpovědět samotný představitel Dustina, Gaten Matarazzo v rozhovoru pro web Elite Daily: „Nerad to říkám, ale jelikož se Dustin nachází ve svém drzém a špatném období, kdy se chová jako nějaký emo hlupák, tak si zkrátka myslím, že se se Suzie rozešel“. Ačkoliv neúčast Suzie hodně fanoušků zklamala, tak její představitelka Babriella Pizzolo se objevila na premiéře, kde se setkala s Gatenem. Alespoň takové menší shledání mimo obrazovky Dustina a Suzie potěšilo. Ale seriál je seriál.
Kde je maminka Max?
Naposledy jsme mohli vidět maminku Max ve 4. sérii. Potom, co je opustil tatínek Billyho po strašlivých událostech z konce 3. série zůstala maminka sama se svojí dcerou Max. Začala hodně pít a našla si dvě zaměstnání, aby si udržela střechu nad hlavou společně s Max. Jenže potom, co Max byla v kómatu jsme už její maminku neviděli. Co se s ní stalo? Odstěhovala se a nechala svoji dceru v Hawkins? Nebo po této další těžké události ještě více začala pít a vzala si život? Odpověď je taková, že její představitelka Jennifer Marshall z velké části chybí kvůli skutečné nemoci, rakovina. Hereččin boj s rakovinou začal zdánlivě neškodnou skvrnou na noze – původně mylně považovanou za kousnutí hmyzem – ale ukázalo se, že jde o melanom, nebezpečnou formu rakoviny kůže známou svou schopností šíření. Spekuluje se, že natočila některé scény pro poslední sérii, které ji ukazují v nemocnici s Max. Dle dalších spekulacích by mohla být zahlcena účty a kómatem Max, nebo se ještě více stala závislou na návykových látkách. Ať je to jakkoliv, tak její neúčast chybí především na konci, kdy Max společně s ostatními maturovala.
Zdroj: Netflix
Jak dopadla Dr. Kay a armáda na konci?
Seriál si zvykl obsazovat hvězdy známými z ikonických filmů z 80. let. Mezi ně patřil Sean Astin z Goonies (nejvíce znám samozřejmě z trilogie Pán prstenů), nebo herec Paul Reiser (Dr. Owens) z filmu Vetřelci. Když byla Linda Hamilton přivedena do páté série, všichni byli nadšení, co tato veteránka z Terminátora přinese. Téměř v každé epizodě využila svůj omezený čas na obrazovce výkonem, který sršel hrozivostí a naznačoval, že bude hrát její postava Dr. Kay velkou roli na konci seriálu.
Tyto náznaky bohužel nikdy nebyly naplněny. O této postavě se toho moc nedozvíme, včetně toho jaký byl její vztah s Dr. Brennerem. Také se nikdy nedozvíme, co se s její postavou stalo po zničení Upside Down, protože spolu se zbytkem armády prostě bez vysvětlení v epilogu zmizela. To mnoho fanoušků zmátlo i zklamalo. Proč vlastně přivést jednu z nejznámějších hvězd žánru z 80. let a platit ji za to, aby vypadala děsivě a pak zmizela? Její potenciál byl o mnoho větší, než co jsme nakonec dostali. Samotná Linda Hamilton si zasloužila větší prostor a její postava mohla dostat lepší zacházení. A tady se dostávám ještě k jedné otázce ohledně armády a Dr. Kay. Jak to dopadlo se základnou v Upside Down, kde byly těhotné ženy? Unikly? Nebo je nechala Dr. Kay zabít? To jsme se taky nedozvěděli.
Zdroj: Netflix
Co se stalo s Vickie na konci?
Uprostřed veškerého chaosu v Hawkins si Robin našla čas na lásku. Její přítelkyní se stala Vickie, která se poprvé objevila ve 4. sérii. Ke konci se okrajově zapojuje do celého dramatu s Vecnou a Robin ji neustále ujišťuje, že až bude všechen chaos za nimi, vyrazí oba na romantickou večeři k Enzovi. K této večeři ale nikdy nedojde. Vickie se v epilogu neobjeví. Co k tomu řekl Matt Duffer v podcastu u Joshe Horowitze: „Možná, že se rozešli, možná ne, nebo si dali jen pauzu po těch šílených věch, co zažili. Mimochodem kolik párů znáte, kteří spolu zůstali, když šli na oddělené školy? Asi nula. Šance nevypadají dobře“. Na tohle mu odpověděl jeho bratr Ross, že Max a Lucas nejsou nula. Na což Matt zareagoval slovy: „Já vím, ale to je jeden mála příkladů“. Vypadá to, že se bratři Dufferovi rozhodli, že nebudou přímo odpovídat v seriálu a prostě se jen rozloučí se známými postavami. Přesto je tohle pro fanoušky Robin trochu urážlivé a její rande s Vickie u Enza jsme si zasloužili!
Zdroj: Netflix
Kdo otevřel dveře v první epizodě seriálu při únosu Willa?
Když v první sérii Stranger Things vidíme únos Willa Byerse, stane se něco zvláštního. Než doběhne do kůlny, kde ho nakonec unese Demogorgon, všimne si Will, že se monstrum blíží ke vchodovým dveřím. Vchodové dveře jsou zamčené, ale vidíme, jak se telekineticky odemykají, když kolem prochází monstrum. V té době fanoušci předpokládali, že Demogorgon musí mít vlastní schopnosti, které by mu umožnily psychicky odemykat dveře při lovu kořisti.
Před 5 řadou však bratři Dufferovi potvrdili, že Demogorgoni nemají schopnosti. Dále tvrdili, že odpověď na otázku, kdo tyto dveře odemkl, bude zodpovězena v 5. sérii. Odpověď jsme ale nikdy nedostali, což z této otázky udělalo jednu z nejfrustrujících nezodpovězených otázek seriálu Stranger Things. Fanoušci proto byli naštvaní a chtěli na tohle odpověď. Ve zmíněném podcastu u Joshe Horowitze na tuhle otázku odpověděl Matt Duffer se slovy, že to udělal Vecna. To znamená, že teorie fanoušků, že to mohla být třeba Eleven byli chybné a odpověď, že to udělal Vecna byla celkem očividná. Přesto po očekávaní, že dostaneme odpověď je celkem zklamání, že tohle musejí tvůrci potvrdit mimo seriál. Ale alespoň jim děkujeme, že konečně víme, jak to doopravdy je.
Zdroj: Netflix
Jak Eleven věděla, kdo je Will v 1. sérii?
V 1. sérii se stalo něco zvláštního, Eleven ukázala na fotografii Willa Byerse, čímž naznačila, že ho poznává. To vedlo k mnoha otázkám a teoriím o tom, proč by znala někoho, koho nikdy na obrazovce neviděla. Byli možná mentálně propojeni prostřednictvím Upside Down, nebo byla skutečně u něj doma a odemykala ty dveře (ano už víme, kdo to byl, ale před odpovědí byly takové teorie) tu noc, kdy byl Will unesen?
Bohužel se o tom ve finále nikdy nezmínila, což je o to podivnější, když vezmeme v úvahu, že 5. série nám zpětně poskytla tolik informací o tom, co se stalo s Willem hned po jeho únosu. Nakonec se Will s Eleven v průběhu seriálu spřátelil a jejich společné síly byly nakonec klíčové pro porážku Vecny. Přesto jsme se nikdy nedozvěděli, jak Willa poznala, než se s ním setkala, což fanoušky nechává na pochybách, zda Willa ve skutečnosti nepoznala a na fotografii ukazovala z úplně jiného důvodu. Tahle záhada z 1. série asi nikdy nebude odhalena a je to škoda, protože to vypadá, že to vzniklo jenom k tomu, aby to vytvořilo větší tajemno tehdy v průběhu 1. série.
Zdroj: Netflix
Kam zmizeli ve finále Demogorgoni?
V závěrečné epizodě seriálu Stranger Things se hrdinové spojí, aby jednou provždy porazily Vecnu. Velká skupina cestuje do Propasti (Dimenze X) na závěrečnou bitvu, kde se utká s Vecnou a Mind Flayerem. Jako tým se jim podaří porazit oba nepřátele a jednou provždy ukončit jejich vládu teroru. V závěrečné bitvě ale něco chybí. Ve finále se již neobjeví Demogorgoni ani Demodogs nepřijdou na pomoc svému pánovi. Přitom Demogorgoni hráli velkou roli v prvních 4 dílech závěrečné série a i přesto, že dokázal Will pomocí svých schopností zabít tři Demogorgony, tak jsme mohli vidět během velkolepé akci ve čtvrté epizodě, že jich bylo víc, než jen tři. No, a pak se Demodogs objevily v šesté epizodě. Ze 4. série víme, že Propast je domov odkud pochází Mind Flayer a všechny monstra. Tak, proč ve finálním boji působila Propast prázdně? Kde byli Demogorgoni a Demodogs?
Na tohle se snažil odpověď Matt Duffer pro server The Wrap: „Vecna nečekal takový zákeřný útok na svém domácím hřišti. Nikdy v životě si to nedokázal ani představit. Jsou tam někde (má na mysli Demogorgony)“. „Samozřejmě jsme diskutovali o to, že demo (zkratka pro Demogorgona) zapojíme ve finální bitvě s Mind Flayerem, ale přišlo nám správnější, proč dema nepotřebujeme když je Mind Flayer takový obrovský tvor“ pokračoval Duffer. „Nepotřebuje k útoku svou malou mravenčí armádu, postará se o to sám“. Také poukazuje na to, že během scény ve 4. sérii, kdy Henry putuje po této podivné planetě, krátce vidíme malého Demogorgona v dálce, na což Matt říká: „Tam nahoře není žádná obří civilizace demů“.
Takže pokud Demogorgoni a další tvorové nežijí ve velkých skupinách, jak to, že vždy útočí ve smečkách? Jak dlouho trvá, než Vecna přivolá své přisluhovače, shromáždí je a pošle je do Hawkinsu? Jsou na opačné straně planety a cestují celé dny jen proto, aby zaútočili na nějaké děti v Indianě? Zemřou prostě poté, co je Mind Flayer zničen? Podle Matta Duffera scénáristé skutečně vymysleli scénu, kde bychom viděli i některé další tvory. „Postavy měli narazit na obrovské pole vajec v jakémsi stylu Vetřelců, ale všechny nápady se nám tam nevešly“ řekl. Dále Matt dodal: „Měl jsem pocit, že jsme s nimi ve čtvrté epizodě udělali všechno, co jsme chtěli a v závěru jsme se chtěli soustředit na Vecnu a Mind Flayera“.
Absence Demogorgonů a dalších tvorů ve finále působila zvláštně. Nepřátelská planeta vypadala opuštěně a hrdinové se bez nějakých větších problémů pohybovali na tomto cizím území. Zapojení těchto tvorů by ve finále přidala na napětí a možná by celá finální bitva nepůsobila uspěchaně a měla by pořádnou gradaci. Je jasné, že si s tímhle tvůrci mohli lépe vyhrát.
Zdroj: Netflix
Proč byl Will ve finálním boji v pořádku, když Vecna a Mind Flayer zemřeli?
Will byl chycen na začátku 1. série a tak začal příběh seriálu. Nějakou dobu se pak vědělo, že je Will propojen s kolektivní myslí a dokáže mu ubližovat, když se začne ubližovat všemu, co je s Mind Flayerem spojený, to jsme mohli vidět poprvé ve 2. sérii. Will se v 5. sérii naučí čerpat sílu od Vecny a díky tomu dokázal vidět očima Vecny, Demogorgonů a využít tyto schopnosti k zastavení nebo zabití svých nepřátel. Ve finálním boji vidíme kolektivní mysl v akci, ať už byl zraněn Vecna nebo Mind Flayer, tak to ten druhý pocítil, ale Will je s nimi také propojen a přesto nic necítil ve finále. Přitom ještě ve čtvrté epizodě, když byly Demogorgoni zapáleni, tak to pálilo i Willa. Je proto otázka, proč na Willa nic na konci nefungovalo. Nechtěli to tvůrci dělat dramatičtější a prostě nechali hlavně zemřít padouchy a hrdiny nechali žít? Ať už je to jakkoliv, tak tohle na konci působilo zvláštně.
Zdroj: Netflix
Odkud se vzal záhadný kámen?
Ve finále jsme mohli konečně vidět, jak se Henry jako chlapec poprvé setkal s Mind Flayerem. Poté, co se v opuštěné důlní šachtě setkal se zraněným mužem s kufříkem, byl Henry poprvé donucen zabít v sebeobraně. Uvnitř kufříku Henry objeví záhadný kámen, který vytvoří most mezi ním a Mind Flayerem. Toto spojení nakonec chlapce zkazí a vede ho k tomu, že se stane padouchem, kterého vidíme během událostí seriálu.
Ačkoli kámen vyplňuje některé mezery v příběhu o původu Henryho Creela, vytváří zároveň řadu dalších otázek, které ve finále zůstávají nezodpovězeny. Seriál nikdy neodhaluje, odkud kámen pochází ani proč ho muž nosil. Fanoušci si o tom mohou vytvářet teorie na základě divadelní hry Stranger Things: The First Shadow, ale původ kamene nebyl v seriálu stále vyřešen. Bratři Dufferovi však naznačili, že by se to mohlo řešit v jednom z nadcházejících spin-offů Stranger Things. Z mého osobního pohledu bych řekl, že je tohle chyba. Původ Henryho (nikdy se více nerozebrala minulost, kde byla mladá Joyce, Hopper a další) se měl rozebrat, hlavně měl dostat větší prostor a hloubku. Plus se zde měla tahle věc celá vyřešit, aby byl seriál komplexní a uzavřený. Takhle se jen nechali otevřený dveře pro budoucí projekty.
Zdroj: Netflix
Co se stalo s rodinou Turnbowových?
Na závěr si dáme něco pro pobavení. Ve třetí epizodě hlavní hrdinové zjistí, že Demogorgon unáší děti pro Vecnu, a tak nachystají past v domě rodiny Turnbowových, kterou Erica uspí. Celou rodinu následně unesou a schovají ve stodole. Jejich syn Derek je totiž dalším na řadě. Následně se jediný on ve stodole probere a po spatření Demogorgona se rozhodne pomoct hlavním postavám. A do konce seriálu už rodinu Turnbowových nevidíme. Otázka tedy je, co se s nimi stalo? S největší pravděpodobností, jak to seriál ukazuje, rodinu asi nechali ve stodole, protože se už tahle situace vůbec neřeší. Ta se musela po probuzení hodně divit, co se s nimi stalo a kde to jsou. Je jasné, že tady šlo hlavně o tu zábavu během uspání celé rodiny a následné chystání pasti na Demogorgona, kde během této přípravy celkem dost poničily dům Turnbowových (:-D).
Zdroj: Netflix
Tohle by bylo tedy vše okolo věcí na které se zapomnělo v poslední sérii Stranger Things. U několika věcí je to celkem zarážející, u něčeho škoda nevyužitého potenciálu a u něčeho jde vidět, že se věci nejspíš tolik řešit nechtěli. Dejte vědět, jak se vám článek líbil a co na tento seznam věcí říkáte. Souhlasíte se vším? Nebo byste ještě něco zmínily?
Vítejte všichni u nového článku, ve kterém si rozebereme velmi očekávaný film Velký Marty. Film si vzal na starost Josh Safdie – se svým bratrem natočili chválený Drahokam. Pak se bratři rozdělili a každý začal tvořit své vlastní filmy. Benny natočil povedený životopisný film Mlátička a Josh o pár měsíců později přichází s Martym. Film jde do kin 1. ledna. Úvodní slova máme za sebou a teď se jdeme kouknout, jak se Velký Marty povedl.
Recenze redakce na film Velký Marty
Film během roku 1952 sleduje mladého snílka Martyho Mausera z New Yorku, který je posedlý se stát světovým šampionem ve stolním tenise, v té době ne příliš atraktivním sportu. Film nahlíží na jeho posedlou, někdy až naivní víru v sebe sama, která ho žene přes New York až do Londýna, Paříže i Tokia. Režisér Josh Safdie kombinuje syrovost a detailní atmosféru 50. let, a silné herecké výkony v čele s Timothéem Chalametem.
Zdroj: A24
Tom Bejvl
Velký Marty představuje návrat Joshe Safdieho k energickému, chaotickému a výrazně autorskému stylu, se kterým se obejde i bez bratra Bennyho. V kulisách 50. let sleduje příběh pingpongového podvodníčka a antihrdiny Martyho Mausera, inspirovaného skutečným hráčem Martym Reismanem, přičemž sport zde funguje spíše jako metafora života plného rizika, posedlosti a neustálého zvyšování sázek. Film není klasickým sportovním dramatem ani tradičním biopicem, ale zběsilým portrétem sebestředného hejska, který balancuje mezi úspěchem a sebedestrukcí. Díky velkorysému rozpočtu, výrazné hudbě Daniela Lopatina, anachronistickým písním a galerii výtečných vedlejších postav působí Velký Marty jako mimořádně živá a hravá dobová podívaná, snadno evokující nejen snímky Martina Scorseseho.
Timothée Chalamet v titulní roli podává jeden ze svých nejlepších výkonů kariéry — jeho Marty je současně odpudivý i charismatický, sympatický i k nesnesitelný, film stojí především na jeho herecké energii a fyzickém nasazení. Safdie vytváří portrét antihrdiny, jehož největším protivníkem je on sám, a postupně přetavuje černou komedii v překvapivě emotivní a především funční drama. Velký Marty tak nejen potvrzuje Joshe Safdieho jako jednoho z nejvýraznějších současných filmařů, ale zároveň se sám řadí mezi nejvýraznější filmy uplynulého roku.
Hodnocení: 9/10
Zdroj: A24
Marek Lízal
Předtím, než jsem šel na silvestrovské promítání, tak jsem dohnal od bratrů Safdie film Drahokam s Adamem Sandlerem, který se mi velmi líbil. A musím říct, že Josh svůj první sólo film zvládl naprosto špičkově a s velkou jistotou, že mám až pocit, že to byl právě Josh díky kterému se jejich společné filmy povedly (Dobré časy s Robertem Pattinsonem také stojí za to).
Velký Marty sleduje podobnou postavu, jako u filmech Drahokam a Dobré časy. Člověka, který využívá lidi okolo jen pro vlastní dobro a umí být pěkný hajzl. Tady přesněji sledujeme muže s velkými ambicemi, který prahne po uznání a potřebě prosadit se v prostředí, kterého dlouhodobě nebere vážně, a mezitím využívá všechny okolo ke svůj prospěch. Všechno, co se Josh naučil s bratrem u jejich filmů tady prodal, vynásobil a já nemám slov. Velký Marty během svých dvou a půl hodin sype na diváka intenzivně vyčerpávající podívanou, která se jen tak nezastaví. Tempo to má extrémně fyzické, dialogy nechtějí zastavit až jsem byl na konci v kině ještě dlouho rozhozený a vyklepaný. Do toho je to celé filmařsky natočeno s naprostou excelencí, že Josh Safdie tady předvedl totální masterclass. Hudebně, filmařsky a herecky je to špičková záležitost.
Film nám nabídne i několik pingpongových zápasů a ty jsou úžasně natočené, napínavé a já jsem byl při závěrečném zápase úplně mimo, nemrkal jsem a srdce mi tlouklo takovou rychlostí, jako bych sledoval loňský F1 v kině. Kdybych neseděl v kině s plnými lidmi, tak si u toho budu muset stoupnout a přešlapovat na místě, protože to bylo výborně vygradovaný. Celé to nakonec podtrhává fantastickým výkonem Timothée Chalamet a byť je ohraný o něčem říkat, že je to nejlepší a bla bla bla, tak mě nenapadá nic lepšího než říct, že Timothée nikdy nebyl v tak silné a přesné roli jako zde. Dejte mu už toho Oscara! Velký Marty je za mě absolutní filmový nářez, který mě dostal, na nějakou dobu mě úplně rozhodil a tento neskutečný filmový zážitek jsem musel nějakou dobu rozdýchávat.
Hodnocení: 10/10
Zdroj: A24
Pavel Hrubeš
Pingový nářez. Dlouho se mi nestalo, abych hned zkraje roku viděl film, který mi takhle moc sedl. Na Velkého Martyho jsem se dost těšil. Věděl jsem, že dostanu kvalitní film, ale upřímně jsem nečekal, že dostanu, takhle našlapaný a strhující snímek.
Režisér Josh Safdie si pro nás připravil film, na který je radost koukat, protože má v sobě nespoutanou energii, drzost a divokost. Safdie se tady nedrží zkrátka a natočil neskutečně hravý a zábavný film, co neustále překvapuje, baví a provokuje. A já si ho hodně užil. Moc mě bavila sebevědomá a dynamická režie, u které jsem si několikrát vzpomněl na Drahokam – podobný amorální hrdina a i atmosféra.
Safdie to do nás valí pod tlakem a já nestačil koukat. Ať už jde o rychle dialogové výměny, naprosto strhující pingové zápasy nebo herecké vedení Chalameta. Safdie tady naplno dokazuje, že je opravdu hodně talentovaný režisér a předchozí filmy nebyly náhody. Po audiovizuální stránce si to Safdie pohlídal a dál nám zběsilý a agresivní snímek, který ždíme svůj rozpočet na maximum. Film má suprovou retro atmosféru, parádní výpravu, a každou chvilku se mění prostředí a neustále se něco děje. Místy film nenechá diváka vydechnout a je toho až moc.
Timothée Chalamet má zde jednu z životních rolí a pokud za pár měsíců vyhraje Oscara, tak se nikdo nemůže divit. Chalamet hraje neskutečně a doslova se proměnil ve svůj charakter. Postavu, kterou obdivujete za sportovní výkony, přesvědčení a zápal, ale zároveň se vám lidsky hnusí, pohrdáte jim, a v reálném světě byste mu plivli do obličeje, za to jaký je. A Chalamet tohle dokázal dokonale vystihnout a prodat. V jeden moment ho nesnášíte, a za pár minut mu držíte palce a prožívat s ním jeho životní zápas, a v napětí sledujete míček z jedné strany na stranu a doufáte, že spadne, tak jak má. Výborný herecký výkon a další důkaz, že Chalamet patří mezi nejlepší herce současnosti.
Gwyneth Paltrow nemá tolik prostoru, přesto si pár scén krade pro sebe, protože je parádní herečka a tahle role jí sedla. Odessa A’zion má velmi vděčnou roli a využila jí na maximum. A’zion mi v této roli moc sedla, má skvělou chemii s Chalametem, a líbilo se mi, jak její linka gradovala.
Jsem s filmem dost spokojený a hodně se mi líbil, ale i tak k němu mám několik výhrad. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je toho tady až moc, a někdy Safdie tlačil až moc na pilu, že mi to kazilo zážitek – celé vyústění linky s mafiánem a psem. Totéž platí i o postavě Martyho. Místy se choval jako největší svině, že mi dělalo problém mu přát nějaký šťastný konec. Velký Marty je nadupaný film od začátku až do konce, dále je to obrovský herecký koncert Timothée Chalameta, a v neposlední řadě je to hodně kvalitní film.
Hodnocení: 8,5/10
Toto jsou naše dojmy a názory na velmi očekáváný film Velký Marty. Budeme moc rádi, když filmu dáte šanci v kině.
Triptych tvořený na sebe navazujícími povídkami. Všechny tři příběhy se týkají vztahů mezi dospělými dětmi, jejich poněkud odtažitými rodiči (nebo rodičem) a mezi sebou navzájem. Odcizení sourozenci se po letech opět setkávají a jsou nuceni čelit nevyřešeným napětím a přehodnotit své napjaté vztahy s emocionálně vzdálenými rodiči…
Režisér a scenárista Jim Jarmusch, kterému se často přezdívá král nezávislého filmu, uvedl na loňském Benátském filmovém festivalu svůj 14. celovečerní film s názvem Otec Matka Sestra Bratr. Ve výsledku na tamto festivalu dostal Jarmusch Zlatého lva za nejlepší film, což je pro filmaře, který 22. 1. 2026 oslaví své 73. narozeniny, jeden z kariérních vrcholů. Po vzoru Jarmuschových filmů Kafe a cigára či Tajuplný vlak se jedná o antologii, která je konkrétně složena ze tří příběhů. Nechybí v nich již zajetí Jarmuschovi spolupracovníci (Tom Waits, Adam Driver, Cate Blanchett…) ani herecké tváře, se kterými spolupracuje poprvé (Vicky Krieps, Mayim Bialik…). Výsledkem je poté film, který snadno dokáže evokovat klasickou tvorbu Jima Jarmusche. A každý si sám jistě ujasní, zda to pro něj znamená dobrou zprávu.
Otec Matka Sestra Bratr – Další meditační film Jima Jarmusche
Zdroj: Mubi
Tři nové Jarmuschovy příběhy se postupně odehrávají ve Spojených státech, Dublinu a Paříži. V prvním se řeší napětí mezi dítětem a rodiči, v druhém představa o hodnotách mezi dvěma odlišnými generacemi, v tom třetím zase snaha o vyrovnání se ztrátou rodičů. Příběhy tak spojují rodinné vztahy a různé formy rodinných dynamik. Jedná se poté o další Jarmuschův meditační film – podobně jako dekádu starý Paterson pojednával o každodenní rutině, Otec Matka Sestra Bratr se podobným způsobem staví k životu ústředních postav. Jsou to zdánlivě obyčejné výjevy ze života, které ovšem mají přidanou hodnotu v drobných gestech či postupném odhalování, že se film skutečně nevěnuje pouze banálním výjevům.
Jarmusch i tentokrát kreativně přistupuje k vyprávění, není přitom tak nesnesitelný jako v případě vyloženě provokativního Mrtví neumírají. Nevyhnutelně stárne, přesto dokáže realizovat film, který pojednává o střetu generací, není přitom zbytečně nakloněn k postavám, které zastupují generaci starší. Tři příběhy spojují jisté motivy i vypravěčské techniky, jejich velká výhoda ovšem tkví v tom, že je každý o něčem jiném. Ať už jde o příběh sourozenců, kteří navštěvují ovdovělého otce, sester, které před svou matkou vytvářejí iluzi lepšího života, či sourozenců, kteří truchlí nad zesnulými rodiči a právě po jejich smrti o nich zjišťují nové informace. V každém z nich se odehrává tak trochu jiná dynamika mezi sourozenci, v každém z nich se k rodičům přistupuje trochu jiným způsobem. Ve všech jde ovšem o odlišnosti mezi starší a mladší generací, každodenní momenty i tiché momenty, které podtrhují meditativnost.
Jim Jarmusch je tak moc Jim Jarmusch, jak to jde
Zdroj: Mubi
I v tomto ohledu jde o film Jima Jarmusche. Kdo je většinu jeho filmů svorně nenávidí, nejeví se dvakrát pravděpodobné, že by se na tom mělo u Otce Matky Sestry Bratra cokoliv měnit. Jeho kariéra se přitom svým způsobem dělí na dvě kategorie – experimentálnější/provokativnější filmy (už prakticky kultovní filmy Ghost Dog – Cesta samuraje či Přežijí jen milenci, zmiňované Mrtví neumírají) a meditativní filmy na pomezí každodenních studií, ve kterých Jarmusch slouží spíše jako pozorovatel (zmiňovaný Paterson). Otec Matka Sestra Bratr spadá do druhé, v kontextu Jarmuschovy kariéry vděčnější kategorie. Pořád má slabost pro sarkastický humor, pořád točí filmy, které budou pro mnohé nesnesitelné, protože se v nich „nic neděje“. A přesto by se těžko hledal tvůrce, který takovéto filmy točí lépe.
Na filmu se podíleli dva kameramani, kdy Frederick Elmes točil příběh s názvem Otec (USA), Yorick Le Saux poté příběhy Matka (Dublin) a Sestra Bratr (Francie). I přes účast dvou kameramanů má výsledek jednotnou vizuální formu. Ve všech třech částech se alespoň chvíli jezdí autem, občas se objeví ptačí perspektiva, i přes jiné lokace se na film kouká konzistentně hezky. A především segment z Paříže dává dost jasně najevo, že Jarmusch šikovně uvažuje i nad kompozicí barev. A navíc se postupem času skutečně ukáže, že i když jde o antologii tvořenou třemi separátními příběhy, které zdánlivě nemohou být více odlišné, spojuje je toho víc, než by si v jejich průběhu kdokoli dokázal tipnout.
V komornosti je síla
Zdroj: Mubi
Je to komorně vyprávěná sbírka příběhů o nedokonalosti v rodinách, právě i v tom tkví síla celé této antologie. Dokáže být úsměvná i nepříjemná svou autenticitou, protože různé dynamiky rodinných příslušníků dokáže vystihnout způsoby, které jsou až zarážející. Minimálně se tedy dá snadno věřit tomu, že se v příbězích Jarmuschovy antologie mnozí poznají. Je to film protkaný melancholickým nádechem a zdánlivě přirozených emocí – takových, které dokáží vyvolat pocit, že mezi postavami příběhů skutečně existují pevná rodinná pouta a že by jednotlivým hercům člověk skutečně uvěřil, že se jedná o skutečné příbuzné, kteří kamerami nechávají zachytit jeden z autentických výjevů z jejich života. Přirozenější dialogy navíc Jarmusch pravděpodobně nepsal od krátkometrážní trilogie Káva a cigarety.
Otec Matka Sestra Bratr tak potvrzuje Jarmuschovu schopnost nalézat význam v každodennosti. I když se tempo filmu může zdát pomalé a dějové linie zdánlivě nenápadné, právě v detailech a nuancích spočívá jejich síla. Se střetem generací, rodinnými nedorozuměními či ztrátou navíc pracuje způsobem, který si vystačí s málem, přesto je ve výsledku účelný. I Jarmuschův meditativní přístup dokáže být emotivně intenzivní, i když nikdy neopustí upřednostňovaný minimalismus. Jestli se tak má jednat o další důkaz toho, proč je Jarmusch považován za krále nezávislého filmu, svůj účel Otec Matka Sestra Bratr plní. A svým způsobem dává smysl, proč jeho novince propadla minimálně porota v Benátkách. Mnohem obtížněji se soudí, zda může být Jarmuschova novinka filmem, díky kterému ho mnozí vezmou na milost; jakmile ovšem jednou nastane čas ohlížet se za Jarmuschovým odkazem, Otec Matka Sestra Bratr nejspíše v tomto ohledu přehlížen nebude.
Otec Matka Sestra Bratr závěrem
Otec Matka Sestra Bratr potvrzuje, že Jim Jarmusch nepatří mezi nejuznávanější nezávislé filmové tvůrce náhodou. Jeho novinka je tichou oslavou rodiny, generací a drobných gest, která dělají život plným – a právě v této zdánlivé komornosti spočívá její síla. Ať už divák patří mezi dlouholeté fanoušky Jarmusche, nebo s jeho tvorbou teprve začíná, tato antologie dokáže naznačit, že není označován jako král nezávislého filmu náhodou…
Tak je to tady přátelé. Konec jednoho seriálového fenoménu. Po 9 letech, 5 řadách, 42 epizod a dohromady 45 hodin a 21 min je cesta u konce. Stranger Things ušlo velkou cestu, kdy si ho zamilovalo miliony diváků a stal se jedním z nejpopulárnějších seriálů všech dob. Jelikož pro mě seriál znamená hodně, tak byla recenze svěřena mě. Po rewachu celého seriálu, článcích o zajímavostech a faktech ke každé sérii je tady recenze na závěrečnou 5. sérii seriálu Stranger Things. Pohodlně se usaďte a jdeme na to.
Recenze finální 5. série Stranger Things
Přiznám se, že nevím, kde začít tuhle recenzi. Ale asi to vezmu hezky v klidu od začátku. Bratři Dufferovi vymysleli fenomén, který změnil životy nespočet divákům. Tam, kde to začalo jako pouhopouhý seriál o malém městečku s dětmi hrající Dungeons & Dragons, kdy jim jedné noci zmizí kamarád a objeví se zde holka se superschopnostmi a celé to bylo zaměřeno na hororovější atmosféru se z tohohle seriálu postupně stala větší podívaná, která bavila, napínala, překvapovala a ohromovala. Bratři Dufferovi tehdy zkombinovali Stephena Kinga, Stevena Spielberga, Johna Carpentera a další slavné tvůrce, filmy a nikdo tehdy nemohl tušit, co Stranger Things bude pro seriálový svět znamenat.
Nejdříve přišla 1. série, kde vznikl krásný cit pro mix všeho možného, kde máme místo zvané Upside Down (geniální věc), skvělé postavy, retro atmosféru, úžasný výběr písní a soundtracků. Ve 2. sérii se přidala inspirace u Jamese Camerona a drželo si to atmosféru 1.série. Následně přišla nejodlehčenější a nejzábavnější 3. série, kde se inspirovali body hororem a tento element byl zde naprosto úžasný a plus zde byla ta parádní letní atmosféra. No, a pak přišla předposlední 4. série, kde Dufferovi udělali ze Stranger Things velkolepější podívanou (i díky většímu rozpočtu), která už nepřipomínala standardní televizní produkci, ale více filmovou podívanou. A všechno jim to vycházelo a fungovalo. Na 5. sérii byly tedy velká očekávání a já jako fanoušek si přál ze všeho nejvíce důstojné a povedené finále, a ne žádný průser. Jak to tedy vidím já?
5. série začíná několik měsíců po 4. sérii, kdy se v Hawkins vytvořil vstup do Upside Down a americká armáda celý tento sektor zabezpečila a hlídají tuhle oblast. Mezitím se hlavní hrdinové snaží vypátrat Vecnu, který zmizel a nejsou po něm stopy. 5. série od začátku se začíná více soustředit na některé z postav a dopřává jim prostor a Dufferovi jasně dávají najevo, že je tady poslední dobrodružství s našemi oblíbenými postavami.
Zdroj: Netflix
Základem jsou postavy
Kdo zde dostává konečně zasloužený prostor po všech těch předchozích sérií, kde byl oběť nebo se mu nedostávalo tolik pozornosti je Will. S ním příběh tohoto seriálu začal a Dufferovi se k němu hezky vrací a herec Noah Schnapp dostává možnost předvést, co v něm je. A já musím říct, že se s ním pracuje skvěle a Schnapp si roli opravdu užívá a dává do toho maximum. V některých momentech jsem byl až překvapený, jaký talent se v něm skrývá a co zvládne zahrát. Noah Schnapp na mě působil ve většině času správně autenticky a uvěřitelně a člověk mu věří toho zlomeného, osamoceného kluka, který hledá smysl života, hledá místo, kde by mohl zapadnout. Jeho dějová linka podle mě patří k těm nejlepším věcem na 5. sérii a jeho scény s Vecnou jsou skvělé.
Dále zde překvapivě dostává prostor – vlastně by se dalo říct, že dostala ten největší prostor ze všech – Holly, která je sestrou Mika a Nancy. Tu si zahrála 14letá Nell Fisher, kterou jsme mohli vidět v hororu Smrtelné zlo: Probuzení, kde ukázala, že je to talentovaná herečka, ve které něco je a viděli to také bratři Dufferovi, kteří ji v tomhle filmu zahlédli a hned věděli, že je to jejich Holly. A narovinu vám říkám, že Holly zde má nejlepší dějovou linku v celé 5. sérii. Její linka s Max je parádní a Nell má výbornou chemii se Sadie Sink a konec 6 epizody si kradou pro sebe a řekl bych, že se jedná o jeden z nejlepších momentů 5. série. Nell díky tomu prostoru, co dostala a svému hereckému talentu bere do kapsy prakticky všechny mladší postavy a byla radost ji sledovat.
Stejně jako u předchozích sériích, tak i zde mají postavy mezi sebou dobře napsané dialogové výměny, vtípky a chemie mezi každým funguje. Fanoušci dvojice Dustina a Steva si přijdou na své, i když mají v první polovině série mezi sebou ponorku, tak tahle dvojice zase potvrdila, proč patří mezi ty nejlepší a nejsilnější věci, co jsme v tomto seriálu dostali. Perfektně zde funguje Robin aka Rockin Robin, která už od své premiéry ve 3. sérii si dokáže ukrást prostor pro sebe. Robin je vlastně takové srdce seriálu, kdy někdy působí jako terapeutka a zároveň jako ta nejlepší kamarádka a partnerka se kterou chcete mít dobrý vztah. Maya Hawke se v téhle roli našla a její společné scény s Willem mě nejenom hřáli u srdíčka, ale jsou výbornou věcí na této řadě. Robin měla vždy s kýmkoliv výborný vztah, ve 3. sérii to bylo se Stevem, ve 4. sérii s Nancy a nyní to bylo s Willem. Robin potvrdila, že je klíčovou a výborně napsanou postavou, kterou skvěle do seriálu přidali.
U koho zamrzí menší prostor, tak je u Mika, který ve druhé polovině nedostane tolik prostoru a je to celkem škoda, protože se zde mohl více prohloubit a rozebrat jeho vztah s Willem. Plus mi přišlo, že se trošku zapomnělo, že je Mike lídr, bez kterého by partička tehdy v 1. sérii nefungovala a nedržela pohromadě, tak jak to ukázal i v dalších řadách. Představoval bych si pro něho více prostoru, ale nic to nemění na tom, že Finn Wolfhard odvedl jako vždy velmi dobrý výkon. Lucas je jinak velmi fajn jako obvykle.
Zdroj: Netflix
Kdo bohužel zaostává a moc dobře se s ní nepracuje, tak to je Eleven. Ta občas nejenom, že nedostane tolik prostoru, ale trošku se zapomínalo někdy, že má silné schopnosti (měl jsem dojem, že ji Dufferovi oslabily) a dialogy neměla natolik dobře napsané. Plus nepomáhá ani fakt, že Millie Bobby Brown prostě není dobrou herečkou a v poslední sérii to šlo nejvíc vidět a někdy jsem nechápal, proč ji režiséři a celkově ostatní vedli tímto směrem. Někdy její výrazy, slova nepůsobili nejlépe a spíše blbě a na internetu se stala terčem pro smích. Naštěstí v první polovině má dějovou linku s Hopperem, kde to David Harbour skvěle vyvažuje a drží nad vodou. Harbour je ve své roli jako vždy perfektní a jeho válečně přepnutého Hoppera jsem si užil. Kdo jinak působí spíše do počtu je Joyce, kde to už dávno není okolo herečky Winony Ryder jako tehdy u 1 nebo 2 série postavený. Proto někdy zamrzí, když je ve scéně se všemi postavami a je jako páté kolo u vozu.
No, a co Vecna? Ten zde dostává skvělou linku, kdy herec Jamie Campbell Bower ukázal, že je nejenom jedním z těch nejtalentovanějších v tomto seriálu, ale také skvělým hercem, když nehraje zrovna v nějakých laciných filmech. Jamie odvádí fantastickou práci a byl jsem jeho výkonem ohromen a strašně bych si pro něho přál větší prostor v kvalitnějších projektech. Přesto mě u něho velmi zamrzelo, že Henry nedostal více prostoru a jeho příběhový oblouk nedostal dostatečnou péči. Znalci vědí, že existuje divadelní hra, která se točí okolo Henryho a seriál jeho příběh moc nerozpracoval, a přitom se tady nabízela velká možnost. Očekával bych, že jedna epizoda mu bude věnována a lépe díky tomu pochopíme tuhle postavu. I tak Dufferovi nabídli patřičné odpovědi, ale v minulosti by tahle linka byla lépe zpracována. Jinak, kdo by zde moc nemusel být a dokazuje to, že armádní linky nevěstí nic dobrého (dívám se na tebe Welcome to Derry) je postava Dr. Kay, kterou si zahrála legendární Sarah Connor, Linda Hamilton. Ta v první polovině dostala více prostoru než ve druhé polovině a šlo vidět, že si s ní nevědí tvůrci moc rady a spíše se věnují hlavním postavám.
A tady se dostávám k jednomu faktu, který je velmi důležitý. Finální 5. sérii bratři Dufferovi zpracovali nejenom jako konec příběhu, ale hlavně ze všeho nejvíce jako konec s hlavními postavami. Proto někdy zamrzí, že na některé postavy se zapomene. Ted Wheeler se objeví na začátku a pak to vypadá jako by si klasicky zdřímnul ve svém křesle a neřeší se. A o některých rodičích ostatních dětí bych se raději nebavil (hlavně se dívám na maminku Max). Plus Dufferovi celý tento konflikt dobra a zla zredukovali právě jen na hlavní postavy a armádu, ale občané a celkově městečko Hawkins působí prázdně.
Technicky je to opulentní podívaná
5. série je nejenom nejdražší sérií ze všech, ale patří také k těm nejdražším seriálům všech dob a jde to tady vidět stejně jako u 4. série (tady je to zase o kousek posunutý). Filmařsky je to zkrátka skvělá podívaná, která je pro televizní obrazovky velkou záležitostí a dost často by tomu spíše slušelo velké plátno. Efekty jsou zde perfektně zpracovaný a když dojde (hlavně v první polovině) na Demogorgony, tak ty zkrátka nemají chybu a člověk, když si vzpomene na 1. sérii, tak si musí říct, že tohle je úplně jiný level kvality. Celkově po technické stránce tomu nejde nic vytknout, nasvícení, kamera, střih, zvukově a akce je skvěle zvládnutá a hezky se na to kouká.
Zdroj: Netflix
Co se týče samotné akce, tak divák asi bude očekávat (a dle rozporuplných ohlasů asi to tak bude) velkolepou a nonstop akci. Ale Stranger Things o tomhle nikdy nebylo, bylo to hlavně o těch postavách, přátelství, emocích, atmosféře a skvělé práce výstavby děje a jeho gradace. Každopádně 5. série nabídne ve 4 epizodě (dalo by se říct) doslova válečnou sekvenci, která bere do kapsy všechno, co se dělo v předchozích řadách. Ano 4 epizoda s názvem „Kapitola čtvrtá: Čaroděj“ je nejlepší epizodou 5. série, kde posledních 20 minut muselo všechny fanoušky vystřelit do vesmíru.
Sázka na jistotu
Bratři Dufferovi neměli před sebou vůbec lehký úkol. Zakončit takhle populární seriál není jen tak a někteří by o tom mohli vyprávět. Dvojice se proto musela rozhodnout a nabídnout divákům definitivní konec. A je otázka, jestli je tohle, co jsme dostali to správné. Jde tady totiž vidět sázka na jistotu, že nechtějí moc experimentovat, šokovat a spíše si jdou po nalajnované cestě. Bez nějakých větších překvápek se dojelo do cíle, což bylo v porovnání s předchozími sériemi nezvyk. Na druhou stranu je pravda, že Dufferovi si připravily půdu a udělali konec, který krásně zacykluje celý tento nezapomenutelný příběh. Přesto se, ale nesnažili moc šokovat a jeli hrozně na jistotu. A je otázka, jestli by pomohlo, kdyby přitvrdily, nebo se snažili nějak jinak překvapit.
Za sebe si jen myslím, že finále nenadchne ani neurazí. Je pravda, že si tento fenomén zasloužil něco lepšího. Je to hlavně proto, že mě mrzí na posledním dílu ta uspěchanost, finální boj je jako z nějaké slabší Marvelovky a se záporákama se mělo líp pracovat v konečném zúčtování. Přišlo mi, že nějaký wow moment zde chyběl. Pamatujete si to finále 4. série, kde Dufferovi neskutečně navařili? Tam byla ta intenzita, dynamika střihu, hudba, dialogy, vývoje postav, vyprávění a gradace naprosto fantastická a při pohledu na rewatch, co jsem si dal mám pocit, že Dufferovi jako by měli už dost. Co se jim ale musí nechat je závěrečný 40minutový epilog. A tady za mě dostávají velkou chválu. Vidět kam se postavy posunuli, jak se vypořádávají s tím vším a jak se hezky vrátí seriál k 1. sérii a všechno se krásně zakončí byla nádherná emocionální tečka.
Stranger Things závěrem
Finální 5. série je povedeným zakončením tohoto fenomenálního seriálu, který začal v roce 2016 a bratři Dufferovi ho dovedli společně s ostatními ke zdárnému konci. Jedná se sice o nejslabší sérii, která má svoje neduhy a jde na ni vidět, že to není taková precizní práce jako u předchozí série. Především druhá polovina působí, že se snažili tvůrci do cíle dojít v klidu a na jistotu. A je to celkem škoda, protože si to zasloužilo lepší a silnější konec. Přesto je závěrečný epilog krásnou a nostalgickou tečkou za tímto nezapomenutelným seriálem, kdy se hezky seriál se svými postavami s naprostou lehkostí a elegantností rozloučí s divákem a zavře za sebou dveře. Nejednou u tohohle divákovi ukápnou slzy. Bratři Dufferovi konec nepokazili a natočili důstojný závěr.
Druhá Hra o trůny se nekoná, jen je otázka, jestli tohle bude někomu stačit po těch letech čekání a očekávání. Jedno je ale jisté. Stranger Things je úžasný seriál se speciálním kouzlem, jaký se jen tak jinde nenajde. Seriál změnil životy nespočet divákům a generace, která na tomhle vyrostla a prožívala časy s touto partičkou postav na tohle nikdy nezapomene. Pro budoucí generaci je tady odkaz, který je nesmazatelný, na který se bude vzpomínat a ke kterému se fanoušci (já určitě ano!) budou mile rádi vracet. Za sebe můžu říct, že tohle je pro mě nejdůležitější seriál v mém životě a tímto bych chtěl bratrům Dufferovým a všem, kteří se na tomhle podíleli poděkovat. Změnilo mi to život a pevně si myslím, že se nenajde nic podobného a rozhodně nic tak speciálního jako je Stranger Things. A co si ze seriálu máme hlavně odnést? Že bez přátel by ten život nedával smysl.
Hodnocení: 8/10
Tohle byla recenze k finální 5. sérii Stranger Things. Doufám, že se vám recenze líbila a nevadilo vám, že se jedná o tak dlouhý text. Jedná se nejenom o recenzi k 5. sérii, ale hlavně je to rozlučka s tímto seriálem. A já doufám, že jste si finále užily a jste s koncem spokojení.
