Krásný den vám přeji a vítejte na našich stránkách. Opět jsem si pro vás připravil komiksovou recenzi. V dnešní recenzi si rozebereme komiks Konec liDCtva, který v Česku už jednou vyšel, ale teď vychází v druhé řadě úspěšné komiksové série, co nese jméno Kapesní komiksové klenoty. Kapesní komiksové klenoty jsem rozebral v tomto článku. Tato komiksová série mi dělá velkou radost a vychází zde zajímavé komiksy za luxusní cenu. Krásně se usaďte a já vám ve své recenzi povím, proč je Konec liDCtva dobrá a povedená jednohubka.
Recenze komiksu Kapesní komiksové klenoty: Konec liDCtva
Šest set milionů nakažených. Tolik lidí se stalo obětí záhadného techno-organického viru, který se rozšířil na naší planetě. Šest set milionů proměněných v nemyslící vrahy prahnoucí po smrti a ničení. Naprostému vyhubení lidstva braní už pouze Superman, Batman, Wonder Woman a další členové Ligy spravedlnosti… Ale jak dlouho vydrží, než se sami promění v monstra? A kdo je pak dokáže zastavit? (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Fajn scénář od Toma Taylora
Od scénáristy Toma Taylora jsem četl jen Hellblazer: Vzlety a pády. Je to dobrý komiks, který má fajn nápady, myšlenku ale v některých aspektech mi přišel, že sazí na první dobrou. A tento podobný pocit mám i z tohoto komiksu. Parádní nápad, luxusní a silné momenty, přesto místy prvoplánové, jednoduché a hrající na efekt. A je to velká škoda.
Dovedu si představit jiné komiksové scénáristy, kteří by s tímto nápadem pracovali lépe a šli by více na dřeň, co se týče emocí a psychologické roviny. Nechápejte mě špatně, já si komiks užil, a myslím si, že Taylor odvedl dobrou práci. Jen mám pocit, že to mohlo být o trochu lepší a propracovanější.
Můj největší problém, který s komiksem mám je jeho zběsilost a uspěchanost. Opět chápu, proč to Taylor napsal, tak jak to napsal, a že to z jeho pohledu dává smysl. Ale to nic nemění na tom, že mi to lehce vadilo. Komiks se čte skvěle. Má dynamiku, má spád, napětí a super tempo. Problém je v tom, že Taylor chce odvyprávět všechno, co má v hlavě, a zároveň zachovat zběsilost a údernost. A to prostě nejde. Všechno chce čas a prostor. V komiksu jsou emotivní a skvělé momenty, ale Taylor na ně má jen dvě stránky, protože příběh musí pokračovat dál. A díky tomu nás to tolik nezasáhne. A je obrovská škoda. Sice se ve čtení můžeme zastavit a vychutnat si ten moment, ale jakmile začneme číst dál, tak Taylor nasadí zběsilé tempo a je to pryč.
Taylor si zaslouží velkou pochvalu za nekompromisnost. Nechci tady moc spoilerovat, ale hrdinové a záporáci tady padají, jak švestky. A to hned od začátku. Nikdo tady není ušetřený. Taylor dostal na hraní celý DC svět a využívá toho naplno. Do příběhu někdy moc hezky zapojí konkrétní postavu, a někdy to zapojení konkrétního charakteru je na sílu, a ukáže se, že to celé bylo jen na efekt.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Parádní mainstramová kresba
V rámci nakladatelství DC, byl tento komiks velká událost. Velký projekt, který si žádá tu nejlepší možnou péči. O vizuální stránku komiksu se postarali tři umělci. Trevor Hairsine si vzal na starost kresbu, Stefano Gaudiano ink, a barevnou paletu zařídil Rain Beredo. Samozřejmě jim pomáhali ještě další umělci, jelikož příběh nemá pevně danou vizuální podobu po celou délku příběhu.
Kresba Trevora Hairsinea je povedená a mě se líbila. Umí být správně znepokojivá, nepříjemná a v rámci možností poměrně drsná a krvavá. Trochu zamrzí, že se umělci museli kvůli cenzuře krotit, ale i tak si s některými momenty vyhráli. Hairsine velmi dobře zvládá davové scény, superhrdinskou akci i epické scény. Parádně odvedená práce.
Barvy Raina Bereda jsou moc krásné. Berado si dal obrovskou práci a je to na komiksu vidět. Barvy jsou krásně syté, umí vystihnout atmosféru dané scény a jsou dost pestré podle toho jaký hrdina je scéně. Znovu musím konstatovat, že tady byla odvedena velmi kvalitní práce.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Kapesní komiksové klenoty: Konec liDCtva
Konec liDCtva je dobrá akční jednohubka, co má silné a působivé momenty. Je to zábavný a strhující komiks. A platí to hlavně tehdy pokud přistoupíte na pravidla hry. Přistoupíte na vyprávění od scénáristy Toma Taylora, který si vše přizpůsobuje, aby mohl vyprávět, to co potřebuje. Jakmile byste začali příběh analyzovat, řešit ho a další věci, tak se vám postupně začne rozpadat, a zjistíte, že některé věci nedávají moc smysl. Nedělejte to. Zkuste si komiks užít jako akční jízdu, a věřím že bude více než spokojený.
Hodnocení: 7,5/10
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Toto byla má recenze na komiks Konec liDCtva. Doufám, že se vám tato recenze líbila a komiks si pořídíte
Britský film Přísahám, že za to nemůžu je natočený podle skutečného příběhu Johna Davidsona (Robert Aramayo). Vypráví intimní a silný příběh o jeho zpočátku bezstarostném dospívání ukončeném drsným odcizením, kdy je odmítán nechápajícím okolním světem a tápavě hledá vlastní život. Johnovo setkání s Dottie (Maxine Peake), energickou matkou bývalého spolužáka Murrayho (Francesco Piacentini-Smith), mu otevře novou cestu do světa, ve kterém nachází podporu, porozumění a odvahu čelit vlastnímu životu a osudu. Díky tomuto vztahu se jeho stud a izolace mění v sílu, nachází i radost a schopnost často vtipně použít své postižení k osvětě a pochopení. Možná si toho všimne i britská královna…
Robert Aramayo je herec, kterého si možná mnozí pamatují jako mladého Eddarda Starka ze seriálu Hra o trůny či elfa Elronda ze seriálu Pán prstenů: Prsteny moci. Aramayo si před pár měsíci došel pro cenu BAFTA za výkon ve filmu Přísahám, že za to nemůžu, ve kterém ztvárnil Johna Davidsona. Davidson je muž, který již při nástupu na střední školu začal projevovat symptomy Tourettova syndromu. V pozdější části života se z něj stal aktivista, dnes je již ve Velké Británii národně uznávaným ambasadorem Tourettova syndromu, který pořádá přednášky a workshopy pro školní žáky a učitele. Jde tak o další příběh, který psal sám život. A proto nejspíše bylo nevyhnutelné, že o Davidsonově životě vznikne také film. Jak film režiséra a scenáristy Kirka Jonese dopadl?
Přísahám, že za to nemůžu – Silný lidský příběh zpracován jako feel-good podívaná
Zdroj: StudioCanal
Film sleduje život Davidsona napříč 40 lety, konkrétně mezi lety 1983–2023. Ve 12 letech jde o nadějného fotbalového brankaře, který začíná navštěvovat střední školu, přivydělá si díky rozvozu novin a napjatě očekává své první rande v životě. Jenže právě na něm se všechno začne hroutit. Jeden tik za druhým, nekontrolované nadávání a nepříliš velké pochopení ze strany okolí. Vše tak vede k tomu, že John přijde o šanci na profesionální fotbalovou kariéru, nedokončí střední školu a navíc se jeho rodiče rozvedou, což si John klade za vinu. Po neúspěšné sebevraždě začíná užívat léky, které mají příznaky Tourettova syndromu mírnit, společnost se nicméně pořád na Johna dívá skrze prsty – především i proto, že o Tourettově syndromu v 90. letech neexistuje takové povědomí. Vše ovšem změní setkání s Dottie, matkou Johnova kamaráda Murrayho, které má zbývat šest měsíců života. Ta se svůj zbývající rozhodně věnovat tomu, aby mohl John začít novou část svého života.
Jde o silný lidský příběh, který je ještě více emociální v momentech, kdy si člověk uvědomují, že sleduje příběh, který napsal sám život. Kirk Jones nicméně film zpracovává jako feel-good podívanou – takový ten klasický film, který má především pohladit po duši a ideálně také přivézt jistou osvětu. Proti Tourettově syndromu se totiž dá bojovat poměrně snadnými nástroji – toleranci a pochopením. John je v tomto filmu vykreslen jako velmi milý a přátelský chlapík, jehož jedinou slabostí jsou příznaky Tourettova syndromu. Občas vám řekne, že jste kunda, občas vás uhodí do obličeje či vám flusne do pití, není to ovšem jeho chyba. Ne všichni si to ovšem uvědomují, i proto může být John těmi, kteří nemají o jeho situaci povědomí, vnímán jako recidivista. Je to přitom právě Dottie, která skrze své pochopení umožní Johnovi začít novou kapitolu života v moment, kdy se může zdát, že už John nemůže žít normální život. Což neznamená, že nemůže žít alespoň šťastný život.
Skvělý Robert Aramayo
Zdroj: StudioCanal
Robert Aramayo může být příkladem herce, o kterém mnozí nemají povědomí, přes noc se to ovšem může změnit. V hlavní roli je totiž skvělý a především naprosto věrohodný – ani Karel Ondrka by to snad nezahrál líp. Film je pojat jako dramedie. Sám John ve filmu říká, že i on sám se občas zasměje tomu, co nekontrolovatelně vyjde z jeho úst, podobně vysmáti pak pravděpodobně budou i diváci. Je tam ovšem jistá hranice – kdy ještě je úsměvné smát se jednotlivým situacím, které z příznaků pramení… a kdy už se prostě jen smějeme vadě člověka. Z Johna ve filmu padá jedna sprosťárna za druhou, úsměvné je ovšem spíše Aramayovo podání. Aramayo se nicméně zároveň vyhýbá tomu, aby byl jeho výkon karikaturní. Může za to i přesvědčivé kopírování tradičních symptomů. Nejsilnější je nicméně Aramayův výkon v momentech, kdy jde jeho Tourett stranou – a divák tak může poznávat skutečného Johna.
Jonesův scénář se nejspíše cíleně vyhýbá momentům, které Johna medializovali, především dokumentu John’s Not Mad, který stanice BBC odvysílala v roce 1989 – tehdy Johnovi bylo 16 let. Jones musí pořád odvyprávět 40 let Davidsonova života v dvouhodinovém filmu, i proto musí k jeho životu přistupovat lehce zkratkovitě. Neznamená to ovšem, že je to nutně špatně. Příběh má stabilní kostru, která dokáže odvyprávět stěžejní body Johnova příběhu – komplikované vztahy s matkou, snahy o nalezení práce, později i právě snahu pomoct těm, které stejně jako on žijí s Tourettem. Do velké míry je to příběh vyprávěný skrze různé epizodky, které často propojují i návraty vedlejších postav. Za pochodu se pak nedostaví pocit, že něco vyloženě zásadního chybí. Jonesův scénář je v tomto ohledu soustředěný a dokáže odvyprávět vše, co nejspíše odvyprávět chce.
Forrest Gump pro novou generaci?
Zdroj: StudioCanal
Britskou náturu snímku podporuje nejen účast písní od New Orderu či Oasis, za pochodu se pak může snadno zdát to, že jde o film, který můžou snadno mnozí odsoudit za to, jak moc je vděčný. Forrest Gump pro novou generaci – nejen onou kombinací humoru a těžkých témat, feel-good tónu a cílení na empatii a lidskost. Komediální momenty střídají ty, při kterých může snadno ukápnout pár slz, důležitější je nicméně to, že v těchto přechodech funguje i nějaký vývoj. Jde o film, který můžou nesnášet všichni odpůrci takzvaných sluníčkářů, je to film, který se vymezuje vůči stigmatizaci a diskriminaci lidí s jistou formou znevýhodnění. Přísahám, že za to nemůžu může fungovat jako celovečerní osvětová reklama proti jedné vadě, existuje nicméně pořád početná skupinka lidí, která bude proti někomu zbrojit čistě na základě toho, že je „jiný“. Absence tolerance a pochopení je bohužel pořád až příliš velkým problémem moderního světa. A nebo prostě Davidsonův syndrom někdo smete ze stolu, protože je z toho alespoň pár rádoby kontroverzních sekund na předávání cen BAFTA.
Existují samozřejmě i lidé, kteří mohou žít v představě, že si někdo Tourettův syndrom vymýšlí, aby měl jistou formu výhody – to ostatně satirizovala již jedna epizoda seriálu Městečko South Park. Samotný film ovšem adresuje jednu zásadní otázku – proč by tohle někdo dělal? Proč by někdo fingoval vadu, která vám zabrání najít si pořádnou práci, partnera a vést normální život? Mezi nejsilnější momenty patří scény, kdy se sám John snaží se svou nemocí bojovat – třeba u soudu, kdy mu příznaky Touretta brání v tom, aby odpřísáhl přísahu před soudem, před který se také dostane kvůli své vadě. Aramayo mohl film pojmout jako černou komedii nebo psychologické drama, výsledek je ovšem sympaticky někde mezi.
Film, který nejde nemít rád
Zdroj: StudioCanal
Přísahám, že za to nemůžu historii kinematografie nepřepisuje historii kinematografie ani nepřichází s revoluční formou vyprávění. Přesto jde o film, který nejde nemít rád. Konec se i díky sázce na Oasis může leckomu zdát jako příliš tlačený na sílu, především v moment, kdy při startu závěrečných titulků začnou běžet záběry skutečného Johna Davidsona (dojde i na záběry ze zmiňovaného dokumentu John’s Not Mad). Právě vyobrazení skutečného Davidsona ovšem filmu podtrhuje autenticitu. Mnoha biografickým filmům se často vytýká jistá vyumělkovanost, která hraničí až s čistým kalkulem. To ovšem případ Přísahám, že za to nemůžu není. A i když spojení „hřejivý film“ pořád mohou mnozí vnímat jako urážku, málokteré spojení k tomuto filmu pasuje lépe. Především v moment, kdy se ukáže, že Přísahám, že za to nemůžu je sice v první řadě velká show Roberta Aramaya, ve vedlejších rolích mu ovšem zdatně sekundují Peter Mullan, Shirley Henderson či Maxine Peake.
Z Přísahám, že za to nemůžu se i díky tomu může snadno stát jeden z nejuznávanějších britských filmů posledních let. Kirk Jones tu nemusí strhat přelomovým řemeslem, stačí, že film vede pevnou rukou a i díky tomu je ve výsledku plný emocí. Dalším filmem Jonese, který se již chopil režie první Kouzelné chůvy Nanny McPhee, bude adaptace dětských knížek Mr. Benn, která se nejspíše bude chtít svézt na vlně úspěchu filmové série Paddington – tahle tvůrčí volba pak při sledování jeho posledního filmu dává smysl. Přísahám, že za to nemůžu je vyložená pohádka pro odrostlejší. I to můžou mnozí vnímat jako drobné varování, kdo má ovšem pro tyto lidské příběhy slabost, Přísahám, že za to nemůžu je pro ně jasná volba.
Přísahám, že za to nemůžu závěrem
Přísahám, že za to nemůžu není revolucí ani přelomem v rámci filmového vyprávění, přesto jde o mimořádně funkční a lidsky silné dílo, které dokáže vyvolat emoce bez zbytečné manipulace či patosu. Kirk Jones staví na jednoduchém, ale pevně vystavěném příběhu, který stojí především na empatii, pochopení a snaze ukázat svět očima člověka s Tourettovým syndromem. Robert Aramayo zde podává výkon, který film nese, aniž by jej přebíjel – díky němu John Davidson nepůsobí jako „případ“, ale jako plnohodnotná osobnost se všemi radostmi, pády i vnitřní silou. Vedle něj snímek těží z přesně vyvážené kombinace humoru a dramatu, která nikdy nepůsobí samoúčelně.
Výsledkem je dílo, které sice nepřekvapí formou, ale o to více zasáhne obsahem. Přísahám, že za to nemůžu je citlivý, přístupný a upřímný portrét člověka, jehož život dokazuje, že i s omezením lze najít cestu k důstojnosti, smyslu a určité formě štěstí. Film, který nestaví na velkých gestech, ale zůstává v paměti právě svou přirozenou lidskostí. Méně je v tomto případě skutečně více…
Režisér André Øvredal, který stojí za filmy Lovec trolů, Tajemství smrti slečny Neznámé nebo Noční můry z temnot je tady s dalším hororem. Tenhle norský režisér točí převážně horory a od dob Lovce trolů a smrti slečny Neznámé zatím nedokázal na tyto filmy navázat nějak uspokojivě. Nyní se snažil, jak prozradil v rozhovorech, natočit svůj nejděsivější film. My z redakce, kteří milujeme horory jsme proto byli velmi zvědaví, jak se jeho novinka povedla. To vám tedy prozradíme v tomto článku. Tohle je recenze redakce na film Pasažér!
Recenze redakce na horor Pasažér
Snímek se točí okolo mladého páru, který se společně rozhodne v karavanu jezdit napříč Spojenými státy. Po pár týdnech velkého silničního dobrodružství se ale všechno pokazí. Pár je svědkem strašlivé autonehody, při které zemře řidič. Záhy dvojici začne pronásledovat démonický stalker, kterému se nedá utéct, ať už se hrdinové vydají kamkoliv. (Synopse k filmu)
Marek Lízal
Myslel jsem si, že dostanu ne moc povedený snímek, a doufal jsem, že to bude alespoň trošku strašidelné. A nakonec jsem odcházel z kina spokojený. Překvapivě dost. Ale není to žádná velká pecka, kterou je nutné vidět.
André Øvredal natočil pro mě solidní horor, který mě bavil. Oproti jeho předchozím slabším filmům v tomto žánru mi tohle sedlo. A to hlavně díky zajímavého příběhu okolo Pasažéra, kterého není sranda potkat. Co na mě hned udělalo dobrý dojem je to, že postavy byly strašně sympatičtí a snadno si je divák dokáže oblíbit. Jejich vzájemná chemie, popichování, humor mi ty postavy prodal, ale ještě více jsem ocenil, že nejde o horor, kde by jedna postava zažívala ty strašidelné momenty a druhá postava tomu nevěřila. Naopak tady na to byla dobrá reakce a bez blbé omáčky okolo, kdy by chvilku jedna postava říkala té druhé, že se ji to jen zdálo, a že to bude dobré, tak ji věřila a snažila se pomoct. To mega cením.
Pasažér má za mě povedenou atmosféru, kdy několik scén je velmi povedených a sedl mi styl jakým je film natočen. Hodně se zde využívá kamera, která se otáčí dokola, kdy ze záběru na postavu se otočí a ukáže nám okolí a vrátí se následně záběr zpátky na postavu. Tento styl se mi líbil a scéna na parkovišti s tím byla velmi povedená. Ačkoliv je to předvídatelný, tak načasování lekaček je dobré a celkem solidně fungovaly. Především ze všeho nejvíce jsem si užil scénu v lese, kde si pár pouští na plátně film přes promítačku. Tam to bylo za mě fakt nepříjemný.
Film jinak není bez chyb, záporáka film odhalí trošku dříve, závěrečná třetina je hrozně slabá a podkoplo to trošku celý film, kde místo dobře vygradovaného finále s narůstajícím napětím jedno klišé střídá druhé a se zápornou entitou se skončí trapně. Ve výsledku je to horor, který jsem si užil více než jsem čekal a překvapuje mě, jak moc se liší můj názor od celkového hodnocení, které film dostává. Je to podprůměrně hodnocený a jako chápu proč, ale ta hodina a půl mi hezky utekla a dostal jsem nakonec víc, než jsem čekal. Není to nejlepší, ani nejhorší horor (viděl jsem horší věci a tohle je za mě fajn), ale na to jedno zhlédnutí to stačí. P.S. Jsem rád, že jsem z kina jel ještě trošku za světla. Za tmy by se jelo hůře, když bych ještě k tomu jel okolo toho jednoho lesa. 😀
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Paramount Pictures
Martina Ignasová
I přesto, že to nebylo světové, nebylo to špatné. Nápad to byl zajímavý, hlavní dvojici fandíte, pěkně se tu hraje s kamerou a někdy jsem se fakt lekla, ale je to horor, který s dalšími duchařinami zapadne do zapomnění. Přitom ten potenciál tam byl. Třeba scéna na parkovišti u fitka je toho zářným příkladem. Ale bohužel originální scény a nápady zazdily levné jumpscary, které nadužíváním ztratily veškerou sílu. Děsivé scény jsou hezky vystavěné, cítíte nepříjemno a strach, ale pak to skončí trapnou lekačkou, která neuspokojí.
Atmosféra tam občas cítit je, ale vždy jen na chvíli, a pak zmizí. André Øvredal už od Autopsy of Jane Doe ukazuje, že dobré hororové nápady v hlavě má, ale v jejich zpracování občas klopýtá.
Hodnocení: 6/10
Tohle byla recenze redakce na horor Pasažér. Doufáme, že se vám naše názory líbily a snad jste se podle nich rozhodli, jestli dáte filmu šanci nebo ne.
Další týden za námi a opět přinesl hned několik zajímavých novinek. Jaké jsou tedy novinky pro 21. týden?
The Boroughs: Netflix
Ve zdánlivě dokonalém městečku pro penzisty se musí parta nečekaných hrdinů postavit hrozbě z jiného světa. Chce jim totiž ukrást čas, kterého oni nemají nazbyt.
Mickey 17: Netflix
Hrdinou černohumorného sci-fi je Mickey Barnes, vesmírný kolonista, jenž se dobrovolně zapíše mezi „nahraditelné“ pracovníky na jedno použití, kteří vykonávají ty nejnebezpečnější úkoly. Když jednoho dne nadejde Mickeyho chvíle a při plnění úkolu zemře, je většina jeho vzpomínek uchována a připravena k převedení do nového těla – Mickeyho 2. Tento systém nějaký čas bezchybně funguje. Mickey plní úkoly, opakovaně umírá a je nahrazován dalšími svými klony. Potíže však nastanou ve chvíli, kdy klon Mickey 17 nečekaně přežije misi a vrátí se zpět na základnu. Tam už ale čeká jeho náhrada – Mickey 18…
O kvalitě snímku by se dalo vést debaty na dlouhé večery a ať už jste fanoušky předlohy, filmové adaptace nebo nezaujatí sledující, film si můžete připomenout nově na Netflixu stejně jako v naší recenzi.
Kylie: Netflix
Slavná Kylie se od role v telenovele vyšplhala až na úplný vrchol a prožila kariéru plnou velkých zvratů. V tomhle otevřeném dokumentu jde s kůží na trh a nic neskrývá.
Útok na věžák: Netflix
Producenti filmu Soumrak mrtvých uvádějí Útok na věžák, strhující, zábavné a strašidelné akční dobrodružství, ve kterém se pouliční gang mladistvých utká s invazí brutálních monster z vesmíru. Londýnské sídliště se tu mění na sci-fi bitevní pole, byty pro lidi s nízkým příjmem se stávají pevností v obležení a z bandy výrostků jsou nezastavitelní hrdinové. Centrum města se utká s vesmírem a bude to bomba.
Jack Ryan: Válka duchů: Prime Video
V tomto novém filmu je Jack Ryan proti své vůli znovu vtažen do světa špionáže, když mezinárodní tajná mise odhalí smrtící spiknutí. V závodě s časem se Jack spojí s Mikem Novemberem a Jamesem Greerem z CIA, a bystrou agentkou MI6 Emmou Marloweovou, aby v riskantním a velmi osobním boji čelili jednotce zběhů, která provádí tajné operace.
Dokonalá koruna: Disney+
Vítejte v Koreji 21. století za konstituční monarchie, kde se stylově proplétá tradice a modernost a kde půvab zastíní i přísnou sociální hierarchii. Zdá se, že Song Hidžu, brilantní dědička konglomerátu a CEO, má vše, na co jen pomyslí. Jenže se nenarodila do urozené rodiny, a tak se jí nedostává respektu, jaký si zaslouží. Když ji začne rodina neúnavně nutit, aby se vdala, Hidžu se rozhodne převzít odpovědnost za vlastní život a na královském narozeninovém banketu narazí na prince I-ANA. Ona má vše, jen ne dobré postavení, a on nemá kromě dobrého postavení nic. Společně se domluví na předmanželské smlouvě století. Dokáží ale prolomit společenské bariéry a vzít osud do svých rukou.
Westhampton: Cinemax 2
Tom Bell roky poté, co opustil své rodné město na Long Islandu, aby se vydal za svým snem filmařem, má jako režisér zklamání. Tom se nedokáže zopakovat úspěch svého průlomového filmu a stále ho pronásleduje vina za nehodu na střední škole, která ho inspirovala. Černobílý 16mm film Tomova filmu vytváří snové, zesílené spojení s minulostí, zatímco jeho návrat do Westhamptonu ho nutí konfrontovat se s pohřbenými tajemstvími, rozbitými vztahy a minulostí, kterou se snažil přepsat. Christian Nilsson, meditující o činech z dávno minulých dnů, které se zdá být stále uvězněny v samotných nitrech těchto postav, v této rozvážné studii postav nešetří údery. Směs osobité obraznosti a upřímné perspektivy vnáší do děje něco osobitého, co je neotřesitelné, a nutí nás všechny se zamyslet nad tím, jaký by mohl být přetrvávající dopad rozhodnutí, která by klidně mohla být pastí naší vlastní viny.
Pasažér: Kino
Mladý pár, který je v očekávání narození potomka, chce předtím, než budou tři, zažít ještě jedno pořádné dobrodružství. Půjčí si tedy karavan a vyrazí na bezstarostnou jízdu po americkém venkově. Pohoda trvá do okamžiku, než uprostřed noci uvidí čerstvou havárii a zastaví, aby jejím účastníkům pomohli. Klukovi, zhroucenému za volantem, už ale pomoci nedokážou. V místě nehody se ale nachází ještě něco. Něco zlověstného, co zůstává skryto. Alespoň prozatím. V kempu, kde stráví následující noc, jim vyprávějí legendu o Pasažérovi, děsivém přízraku, který terorizuje ty, co zastavili. Uprostřed lesa, uprostřed cesty, tak jako tihle dva dobrodruzi. Podle legendy takoví nešťastníci nemají šanci a čeká je posledních pár chvil či dní života. Bylo by snadné hodit to za hlavu, kdyby se jim smůla nezačala lepit na paty, kdyby se opakující se děsivé vize daly nějak racionálně vysvětlit a kdyby blízkost smrti nebyla přímo hmatatelná.
Hranice věrnosti: Kino
Musí krize a nevěra ve vztahu nebo v manželství vyústit v jeho rozpad? Může láska ustát intimní vztahy s dalšími lidmi? A je možné být dobrým rodičem i mimo tradiční rodinu? Pronikavá sonda do života manželského páru, jehož krize vyústila v otevřený vztah. Návazný proces spustil reflexi vztahů v širší rodině, který režisérka sleduje s mimořádnou otevřeností a přiblížením a celý film se v důsledku stává úvahou o tom, že jedině prolomení kruhu strachů a lží v osobní a intimní rovině může být základem zdravé a otevřené společnosti.
Diana a Tomáš spolu žijí už několik let. Mají dva malé syny. Do jejich vztahu ale vstoupí nevěra a s ní spojená tajemství, nedůvěra a lži. V nastalé krizi ale současně dokáží připustit, že jejích selhání jsou vzájemná, což spouští novou příležitost komunikace na jiné rovině i vzájemného poznávání, zkoumání hlubších motivací i příběhů v dětství a v širší rodině. V určité euforii z pootevřeného východiska z krize se rozhodnou pro otevřený vztah. Postupem času zjišťují, že nedůvěry se nelze zbavit tak snadno, jak se zdá. Film do detailu a s emoční hloubkou sleduje jejich snahu se v dané situaci zorientovat a nezradit svou lásku a současně brát ohled na děti, které jsou nutně součástí celé situace. Krom toho ale vykresluje i rodinné zázemí, ze kterého sami protagonisté vyšli, a klade tak otázky po tom, jestli je možné žít jinak a vyhnout se rodinným traumatům, které se překvapivě a nereflektovaně mohou přenášet napříč generacemi – a to i bez ohledu na to, že mezi předky je třeba významný psycholog.
Mandalorian a Grogu: Kino
Zlé Impérium padlo a jeho válečníci zůstávají roztroušeni po celé galaxii. Nově vzniklá Republika se snaží chránit vše, za co povstalci bojovali, a proto požádala o pomoc legendárního mandaloriánského lovce odměn Dina Djarina a jeho mladého učedníka Groga.
Jak se filmové pokračování oblíbeného seriálu povedlo, si můžete přečíst v naší recenzi.
Tohle bylo deset zajímavých novinek, které v 21. týdnu dorazilo na stream, do kin a televize. Víc novinek, seznamů a recenzí najdete na našich stránkách.
V tomto novém filmu je Jack Ryan (John Krasinski) proti své vůli znovu vtažen do světa špionáže, když mezinárodní tajná mise odhalí smrtící spiknutí. V závodě s časem se Jack spojí s Mikem Novemberem (Michael Kelly) a Jamesem Greerem (Wendell Pierce) z CIA, a bystrou agentkou MI6 Emmou Marlowe (Sienna Miller), aby v riskantním a velmi osobním boji čelili jednotce zběhů, která provádí tajné operace…
Jack Ryan je postava, kterou vytvořil spisovatel Tom Clancy. Z analytika CIA se nakonec v knihách stal až prezident Spojených států. Samotný Jack Ryan je hlavní postavou zhruba 23 knih, knih ze světa širšího Ryanverse je poté přes 47, přičemž mezi hlavními hrdiny patří i třeba Jack Ryan Jr. nebo John Clark. Jack Ryan se již dočkal několika adaptací – ve filmu Hon na ponorku jej ztvárnil Alec Baldwin, ve filmech Vysoká hra patriotů a Jasné nebezpečí následně Harrison Ford, Ben Affleck si jej zahrál ve filmu Nejhorší obavy, Chris Pine pak ve filmu Jack Ryan: V utajení.
Hercem, který v roli Jacka Ryana setrval nejdéle, je nicméně nakonec John Krasinski. První série seriálového Jacka Ryana byla na Amazon Prime uvedena v roce 2018, poslední, čtvrtá série poté v roce 2026. Seriál se měl následně dočkat spin-offu, ve kterém by si Michael Peña zopakoval roli Dinga Chaveze (další stěžejní postavy knižního Ryanverse), realizace nicméně nakonec nedopadla. A i proto se nakonec k roli vrací Krasinski. K obnovení seriálu a páté sérii nicméně nedošlo – Krasinskiho Jack Ryan se místo toho dočkal celovečerního filmu. Těžko nicméně říct, zda to byl dobrý nápad.
Tom Clancy’s Jack Ryan: Válka duchů – Film nebo prodloužená epizoda?
Zdroj: Amazon Prime
Režie se chopil Andrew Bernstein, který se již chopil režie některých epizod 2. série. Vrací se také scenárista Aaron Rabin, který pracoval již na 4. sérii, scénář s ním napsal sám Krasinski. Za příběhem stojí Krasinski spolu se scenáristou Noahem Oppenheimem. Jde sice o přesun ze seriálu do filmu, zásadní posun v produkci se nicméně nekoná. Celovečerní Jack Ryan s Krasinskim tak vypadá jako dvě epizody páté série, kterým možná Amazon kvůli celovečerní formě udělil trochu větší rozpočet, k zásadním změnám ovšem nedochází. Teoreticky na tom nemusí být nic špatného, protože celovečerní pokračování seriálu logicky cílí právě na diváky původního seriálu.
Jenže jedna věc je forma, druhá pak obsah. Seriálového Jacka Ryana jde zpětně docenit jako velmi chytrý seriál, který činil důraz především na inteligenci hlavní postavy. Vždyť jen druhá série předčasně předpověděla nedávné události ve Venezuele. Jack Ryan se od klasických špionů lišil tím, že používá hlavně inteligenci a analýzu, je obyčejnějším člověkem než třeba James Bond nebo Jason Bourne. Více geopolitiky a realismu navíc zaručuje, že mají knihy i filmy s Jackem Ryanem často realističtější tón než třeba bondovky. I proto zamrzí, že se celovečerní Jack Ryan ve finále vydává cestou akční generičnosti. Pořád řemeslně slušné a neurážející, ale Jack Ryan tímto filmem ztrácí to, co mu umožnilo vyniknout.
Jack Ryan je zpátky, těžko nicméně říct, zda se musel vracet
Zdroj: Amazon Prime
Na konci seriálu sice Jack Ryan skončil jako analytik CIA, události filmu ho nicméně samozřejmě musí vrhnout zpět do akce. Stěžejní roli tu dostává ředitel CIA James Greer v podání Wendella Pierce, z celovečerního Jacka Ryana je následně globální dobrodružství, ve kterém se cestuje do Dubaje či Londýna. Celovečerák poté netrvá ani dvě hodiny, a i proto je tempo poměrně kulometné. Na rozdíl od libovolné série seriálu tu tak není prostor pro pořádný rozvoj zápletky či postav, což poodhaluje jisté problémy spojené s těmito přechody z televize/streamu na plátno. Pořád se cestuje z lokace na další lokaci, všechno se vysvětluje za pochodu, a i přes zasazení do současnosti se to stále snaží evokovat špionážní thrillery z 80. let. A opět tak nějak méně funkčně než v časech seriálu.
Dost času to vlastně nepůsobí ani jako film s Jackem Ryanem v hlavní roli, protože analytické predispozice hlavního hrdiny tu ve finále hrají skoro až terciální housle. Film není založen na žádné předloze, což znamená, že Krasinski spolu s Oppenheimem vymysleli originální příběh. Vůbec to nicméně nepůsobí dojmem, že by dokázali vymyslet příběh, který by obstál jako důvod k tomu, aby se Krasinskiho Jack Ryan vytáhl z důchodu. Pořád se to dá teoreticky svést na to, že to má být v první řadě úvod do nové éry franšízy, který může být startem celé série filmů. Potenciál téhle možné franšízy by měl nicméně ideálně prodat už úplně první film. A to se tady prostě nedaří.
John Krasinski je pořád jedním z nejlepších představitelů Jacka Ryana
Zdroj: Amazon Prime
John Krasinski je pořád jedním z nejlepších představitelů Jacka Ryana, jeho návrat k této postavě je pak nejspíše podmíněn i jeho slabostí pro tuto postavu. A nejde se čemu divit, protože Ryan je literárním i filmovým špionem, který snadno vyniká. I proto možná zamrzí, že se tu pracuje třeba se záporákem, který více evokuje bondovky (především slabý odvar Skyfallu) či bourneovky. Teoreticky by se alespoň mohlo jednat o trochu osobnější příběh, který by alespoň nějak vybudoval půdu pro Ryanův osobní rozvoj… ale ne. Místo toho je tu poměrně laciné vysvětlování zápletky za pochodu, které mnohým bude evokovat spíše průměrný akčňák z dílny Netflixu než filmové pokračování jednoho z největších seriálových hitů Amazon Prime. John Krasinski je pořád v akční poloze přesvědčivý a je svým způsobem radost ho opět v této roli vidět. Je nicméně otázkou, zda byl tento návrat nutný.
Dveře pro potenciální návrat tohoto Ryana byly nejspíše už v době ukončení původního seriálu tak nějak úmyslně pootevřené, těžko nicméně říct, zda to bylo dobře. Celovečerák klidně může být rozjezdem filmové série, která se poučí ze svých počátečních chyb, a dočkáme se tak celé série, ve které se snad z Krasinskiho Ryana nakonec skutečně stane i hlava státu. Válka duchů nicméně řve generičnost jako málokterá špionážní akční podívaná za poslední dobu, možná i proto mnohé donutí docenit i ty slabší filmy s Jackem Ryanem. V utajení od Kennetha Branagha možná nebylo kdovíjaké veledílo, v roce 2014 nicméně dokázalo být alespoň osobité a mít svou vlastní tvář. Válka duchů nemá nic. Působí tak možná jako náplast pro všechny, kteří doufali v Krasinskiho návrat – těch dalších důvodů k radosti je tu nicméně po čertech málo.
Tom Clancy’s Jack Ryan: Válka duchů závěrem
Jack Ryan: Válka duchů působí spíše jako bezpečný návrat známé značky než jako ambiciózní krok vpřed. Film sice dokáže nabídnout solidně odvedenou akci a znovu potvrdit, že John Krasinski je pro tuto roli stále dobrou volbou, ale zároveň postrádá výraznější nápad, který by ho odlišil od běžné žánrové produkce. Přesun ze seriálového formátu na celovečerní stopáž nevyužívá svůj potenciál a místo prohloubení postav i témat volí spíše zkratkovité vyprávění a rychlé střídání lokací. Výsledkem je film, který neurazí, ale jen těžko zanechá výraznější stopu. Pokud měl být Válka duchů startem nové filmové éry Jacka Ryana, zatím spíše působí jako opatrný test, zda má tato podoba franšízy vůbec smysl. Odpověď na tuto otázku ale po tomto filmu není tak úplně jasná…
Krásný den vám přeji. Květen je opravdu bohatý na zajímavé komiksové tituly a já tu pro vás mám další komiksovou recenzi. Před několika týdny jste si mohli přečíst jak se Predátor pokusil ulovit Wolverina – recenze. A teď si rozeberme komiks, kde vetřelci vtrhli do vesmíru marvelovských hrdinů. Komiks nese vše říkající název Vetřelci vs. Avengers. A já vám na následujících odstavcích povím jestli se komiks povedl nebo ne. Udělejte si pohodlí a jdeme na to. Toto je recenze komiksu Vetřelci vs. Avengers!!!
Recenze komiksu Vetřelci vs. Avengers
Nejmocnější hrdinové Země čelí nejnebezpečnějším monstrům ve vesmíru!
Když dokonalé zabijácké organismy známé jako xenomoforové dorazí na Zemi, začíná válka se superhrdiny, kteří se jim postaví na odpor. Přeživší pozemšťané však přesile Vetřelců nedokážou čelit, a tak musí domovskou planetu opustit. Ani smrt, zranění a děsivé mutace však Avengers nepřimějí ke kapitulaci!
Jenže bohové známí jako Inženýři se rozhodli zničit to, co sami vytvořili, a zatímco poslední hrdinové Země bojují o přežití, na scéně se objevuje další hrozba – mutanti.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Fajn scénář od Jonathana Hickmana
Před pár měsíci jsem zde rozebíral komiks Wolverine: Pomsta, který napsal Jonathan Hickman. V recenzi jsem Hickmana chválil. A chválit ho budu i zde. Hickman je šikovný scénárista se spoustou zkušeností. Umí psát, umí tvořit, a nebojí si udělat pořádnou rešerši, aby byl dobře připravený.
Nevím jak znělo zadaní, když se tvořil tento komiks. Ale z hlavy mě napadají dvě zadaní, ze kterých se vybíralo. Buď přímočará akčně hororová jízda, kdy nejmocnější hrdinové Marvelu bojují s vetřelci. Nebo podobně vystavěný příběh, jaký jsme ve výsledku dostali. Příběh, kde vetřelci nejsou to největší zlo. Kde velkou roli hrají Inženýři a jde se do hloubky ve vetřelčí mytologii.
A já se přiznám, že bych chtěl radši tu akční hororovou jízdu, než příběh, kde se rozebírá vznik vetřelců, budování ras a božský komplex Inženýrů. Vadilo mi to ve filmech Prometheus a Vetřelec: Covenant, a svým způsobem mi to vadí i zde. Pokud tyto filmy máte rádi, tak si příběh užijete o dost více, než já. Já osobně bych byl radši, kdybych dostal filmové Vetřelce/Vetřelec: Romulus s hrdiny Marvelu.
Naštěstí to Hickman napsal dobře a zábavně, takže jsem nenudil, bylo to správně napínavé a místy pěkně drsné. Za sebe bych byl určitě radši, kdybychom dostali počátky „invaze“ vetřelců, než skoro konec. To samé platí i pro dobu, kdy se příběh odehrává. Kdyby se neodehrával v budoucnosti, ale v přítomnosti, tak by to bylo určitě mnohem osudovější a silnější. A díky cestování mezi multivesmírem, dilatací času a dalšími vědeckými aspekty by to šlo vymyslet, ne že ne. Ale i to, co jsme dostali je dost dobré.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Poctivá kresba od Esada Ribiće
Když jsem poprvé viděl hlavní obálku tohoto komiksu, tak se mi popravdě moc nelíbila. Ale víte jak se to říká, nesuďte knihu podle obalu. V tomto případě nesuďte komiks podle obálky. Kresba od umělce Esada Ribiće se mi hodně líbila. Nesedla mi hned na první dobrou, ale během pár stránek jsem si k ní našel cestu a začala se mi líbit více a více.
Ribić jako každý osobitý umělec má vlastní estetické a vizuální cítění. Má prostě svůj styl. A mě se ten jeho styl u toho komiksu dost líbil, protože krásně ladil k Hickmanově postapokalyptické vize. Ribić své hrdiny nenakreslil oslavně. Jeho postavy jsou doslova zničený, unavený a zmrzačený nekonečným bojem. Mají samé vrásky, mrtvolné výrazy a každá bitva se na nich projevila. A tohle se mě hodně líbilo. Také se mi líbilo, jakým způsobem Ribić kreslil vetřelce a jak si s některými detaily vyhrál.
O barvy se postaral Ive Svorcina a odvedl topovou práci. Díky jeho barevné paletě má komiks takový špinavý a zastaralý vzhled. Jeho barvy zvýrazňují parádní Ribićovu kresbu a dodávají příběhu tu správnou nepříjemnou a intenzivní atmosféru. Za mě dobře odvedená práce.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Vetřelci vs. Avengers
Osobně se mi komiks líbil. Mám k němu nějaké určité výhrady, ale ty jsou čistě jen mé a hodně se zakládají na tom, co mám rád a preferuji. A také na tom, co jsem očekával. Objektivně se komiks dost povedl. Má dobrý scénář, parádní kresbu a moc hezké barvy. Pokud máte rádi vetřelce a hrdiny od Marvelu, tak je obrovská šance, že budete velmi spokojený. Já doufám, že někdy vznikne pokračování, jelikož se končí v tom nejlepším.
Hodnocení: 6,5/10
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Toto byla má recenze na komiks Vetřelci vs. Avengers. Snad vám tato recenze dala odpověď jestli si komiks pořídit nebo ne.
Krásný a pohodový den vám všem přeji. Vítejte na našich stránkách, a jsem opravdu moc rád, že jste si rozklikli tento článek, ve kterém budu rozebírat jeden velmi kvalitní komiks. V dnešní komiksové recenzi si rozebereme komiks Tajná válka, jenž v Česku už dvakrát vyšel. Poprvé vyšel samostatně a hned se vyprodal, a po druhé v rámci UKK – Ultimátní komiksový komplet. Teď vychází potřetí, a to v sérii Legendy Marvel kam stoprocentně patří. Ty, kdo komiks znají vědí, že je to velká pecka. Pro vás ostatní, kteří komiks neznají je tady tato recenze, ve které vám povím, proč je komiks, tak dobrý. Pohodlně se usaďte a jdeme na recenzi komiksu Tajná válka!!!
Recenze komiksu Tajná válka
Na začátku, jak už to u příběhů bývá, byla exploze. Byt Luka Cage vylétl do povětří. A i když má „hrdina k pronajmutí“ kůži měkkou jako pancíř tanku, tenhle výbuch ho poslal do nemocnice a do kómatu. Ukazuje se, že útok byl pomstou za akci, kterou kdysi hrdinové (Spider-Man, Captain America, Wolverine, Daredevil a Luke Cage), provedli. Akci tak tajnou, že o ní nevědí ani oni sami. Kterou jim někdo vymazal z paměti. A právě teď si začínají vzpomínat. (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Propracovaný scénář od Bendise
Brian Michael Bendis je velmi šikovný scénárista, který na začátku století svou prací pomáhal zachránit Marvel. Bendis přinesl do komiksové branže svěží vítr a dobré nápady. Nejdříve dostal na psaní „méně známé“ hrdiny, aby pak napsal jedny z nejlepších příběhu o Muži beze strachu. A po Daredevilovi začal Bendis tvořit opravdu velkolepé věci jako Klan M, Ultimates Spider-Man, Strážci Galaxie, New Avengers nebo dnešní recenzovaný komiks Tajná válka, ve kterém ukázal něco, na co fanoušci nebyli připraveny.
Já jsem tento komiks četl v roce 2013, když vyšel v UKK a tehdy jsem si z něho sedl hodně na zadek. Od té doby jsem ho nečetl, takže jsem byl zvědav jak na mě bude po třinácti letech působit. Jsem rád, že mohu napsat, že je to stále velmi kvalitní záležitost, kterou byste měly mít v knihovně. Komiks krásně zestárl, a až smutným způsobem reflektujete dnešní dobu.
Bendis začal komiks vytvářet pár let po útoku na World Trade Center. V době, kdy USA začala velmi intenzivně vést válku s terorismem. A to jak zahraničí, tak i doma. Špionážní války o informace, zasazování úderů nepříteli na jeho území, odplata, a také neúplně morální věci. A všechno tohle a spoustu dalšího se do komiksu velmi silně propsalo.
Na první dobrou je to stále temnější a dospělejší superhrdinský komiks. Při bližším zkoumáním a zamyšlením se, uvidíte spoustu věcí, kterých si nemusíte hned všimnout. Komiks funguje o to lépe, pokud máte načtené jiné komiksy, znáte charakteristiku hlavních hrdinu – od jejich historie, motivacích přes jejich typické charakteristické rysy. A samozřejmě pokud se naladíte na tón a celkovou atmosféru příběhu, která dost vycházela z politické situace dané doby.
Samotná zápletka je z mého pohledu silná. Parádně fungují některé zvraty a chování jednotlivých postav. Dialogové výměny jsou parádní a Bendis zde ukazuje jak skvěle umí psát. Největší problém vidím ve dvou věcech. Za prvé mě to přijde po příběhové stránce lehce uspěchané. Příběh by klidně snesl o dva tři sešity více, aby konec nepůsobil až moc uspěchaně a chaoticky. A k tomu se vztahuje i další výtka. Finální akce je epická a velkolepá, ale čistě z mého pohledu není, tak vymazlená jak by mohla být. V jiných komiksech jí Bendis zvládá lépe. Zas je to ale dáno, že později má více zkušeností.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Výborná kresba od Gabriele Dell’Otto
O kresbu a barvy se postaral velmi výrazný a osobitý umělec Gabriele Dell’Otto. Bendisův scénář je parádní, ale teprve Dell’Ottova kresba a estetické vnímaní dělají z komiksu tu velkou komiksovou událost. Něco co prostě musíte mít. Nebál bych se přirovnat Dell’Otto k dalšímu velmi výraznému umělci Alexi Rossovi. Oba pánové nekreslí komiksy tak často, ale když to udělají, tak vždy jde o něco výrazného a jedičného.
Dell’Ottova kresba vypadá jako umění. Je vidět jak si umělec dává záležet s každým panelem. Má úžasnou práci s nepatrnými detaily a svou kresbou umí vystihnout atmosféru daného momentu. A k tomuto příběhu tahle kresba skvěle pasuje a funguje. Na druhou stranu jsem si moc dobře vědom, že tento styl kresby a vizuálního cítění není úplně vhodný na všechny typy příběhů. A i přestože jde o luxusní kresbu, tak kdyby nebyla podepřená silným příběh, tak by tolik nevynikla.
Barevná paleta je opět dost specifická a dává vyniknout určitému tónu vyprávění. Celkově barvy jsou kapitola sama pro sebe a je zde nádherně vidět jaké má Dell’Otto vnímaní a cítění. Dell’Otto má velký podíl na tom, že je tento komiks tak kultovní a právem patří mezi legendární příběhy od Marvelu.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Tajná válka
Jsem hodně spokojený a komiks jsem si užil. Četlo se to opravdu moc dobře a bylo to správně napínavé a zábavné. Hodně jsem si užil bonusy na konci každého sešity, a bonusovou sbírku pro tohle kompletní vydaní. Ty bonusové texty krásně prohlubují příběh a dodávají mu mnohem větší rozměr. Při čtení těch bonusů si uvědomíte jak tvůrci a Bendis o příběhu přemýšleli, a že to není jen takový obyčejný příběh, ale že je to opravdu ten PŘÍBĚH, který má nějaký dopad a následky. Za sebe mohu tento komiks jen a jen doporučit.
Hodnocení: 8/10
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Toto byla má recenze na hodně zajímavý a silný komiks Tajná válka. Pokud jste tento komiks nečetli, tak ho doporučuji.
Další televizní snímek, který jsme dostali od MCU. Podobně jako Vlkodlak: Noční lovec a Strážci Galaxie: Sváteční speciál jsme tentokrát dostali další snímek v tomto formátu. Teď se o svoje slovo přihlásila jedna z těch nejdrsnějších postav, co se v hraný podobě podle komiksů od Marvelu objevila – Punisher. Jeho představitel Jon Bernthal se vrací, aby znova oživil Franka Castla a naservíroval nám to, co fanoušci chtějí. Děj se má odehrávat po 2 sérii původního seriálu od Netflixu The Punisher a před a během událostí 2 série seriálu Daredevil: Znovuzrození. Jon Bernthal se podílel také na scénáři. Snímek Punisher: Poslední zúčtování dorazil 13.5. 2026 na Disney+. My z redakce jsme se těšili a tímto vám přinášíme naše dojmy. Tohle je recenze redakce na Punisher: Poslední zúčtování!
Marek Lízal
Tak tomuhle říkám ten pravý návrat postavy Punishera. V Born Again s ním nepracovali vůbec dobře. Ale teď se toho chopil Jon Bernthal, který spolupracoval na scénáři a chtěl fanouškům dopřát to, co chtějí. A povedlo se to.
Speciál s Punisherem sleduje Franka, který je zase na dně a prožívá už po několikáté psychické problémy, halucinace a emoční dno. Ano už jsme to viděli u něho několikrát v původním Netflix universu, a tady to není výjimka. Rozhodně souhlasím, že to není úplně ono. Sledovat ho zase v tomhle stavu už bylo trochu unavující, ale po té době nám ho Jon Bernthal vrátil zpátky v tom světle, jak ho známe a trošku ho chápu, ale mohlo se to bez toho obejít. Přesto mi to moc nevadilo, a to právě kvůli Bernthalovi, který je tady fantastický jako vždy. Franka Castla si užívá s takovou chutí a parádou, že bych ho mohl sledovat jen jak kouká do prázdna, posiluje, čte, vaří a podobně. Jon Bernthal se pro tuhle roli narodil a doufám, že se ještě dlouho v této roli ohřeje.
Na co jsme se samozřejmě nejvíce těšili byla akce, která je přesně to, co nám nedal Born Again. Výborně natočenou, špinavou, krvavou, surovou akci, která je jednoznačně tou nejbrutálnější, co jsme v MCU viděli. Osobně se mi líbil ten vibe, kdy v okolí jsou samí nebezpeční lidé, chudí blázni, a když se to pak rozjede do toho krvavého chaosu, tak jsem jako milovník akčního žánru slintal a užíval si to. Občas sice drhne střih a šlo by to udělat šikovněji, ale akce byla zvládnutá skvěle. Pasáž na střeše, kde došlo na záběry z ptačí perspektivy jsem si užil. Bohužel dojde zde na jeden odporný CGI moment, který není dodělaný a celý to zkazilo dojem a mě osobně to na chvíli vytrhlo z toho sledování. Fakt nechápu, proč něco takového se zrovna sem dostalo. Ach jo.
Punisher: Poslední zúčtování má velkou nevýhodu v tom, že má jen 49 minut a nakousne zde více věcí a není to ukončeno. Působí to spíše jako úvod seriálu, takže doufám, že bude o Punishera zájem a v budoucnu bude Jon Bernthal v tomhle stylu pokračovat. Jinak jako televizní snímek to splnilo svůj účel. Není to perfektní, má to svoje mouchy a chtělo by to lepší práci s příběhem, a hlavně to zakončit. Takhle to prostě nepůsobí uceleně. Přesto jsme spokojený a dostal jsem, co jsem chtěl. Jsem hlavně rád, že to není průser. Takže snad zase brzo Franku. P.S. Během sledování jsem si vzpomněl na krátký snímek The Punisher: Dirty Laundry s Thomasem Janem. Doporučuji.
Hodnocení: 7,5/10
Zdroj: Disney+
Pavel Hrubeš
V rámci toho, čím to chce být je to super. Ale nesmíte o tom moc přemýšlet jinak se vám to rozpadne před očima, a to opravdu nechcete. Mám postavu Punishera rád, baví mě jeho nekompromisní styl, živočišná brutalita a Jon Bernthal se pro tuhle roli snad narodil. Na speciál s Punisherem jsem se moc těšil, a o to více mě mrzí, že jsem nedostal nic nového.
Někomu to vadit nebude, nicméně mě celkem vadí, že se po dvou samostatných řadách, a dvou hostovačká u Daredevila řeší stále to samé. Kdyby tohle přišlo po první řadě neřeknu půl slova. Kdyby tohle přišlo před Daredevil: Znovuzrození, tak bych to přijmul, ale takhle ne.
Samotné téma je silné, o tom se hádat nebudu. Problém je, že to provedení na mě nefungovalo. Od určitého momentu to na mě působilo jako póza, která mě iritovala, než abych s hlavním hrdinou prožíval všechnu jeho bolest. Naštěstí se pak přihlásí o slovo akce, a rázem Punisher dostojí svému jménu.
Akce je ve speciálu hodně. Opravdu hodně. Je krvavá, brutální, nekompromisní a místy jsem si vzpomněl na Vyproštění nebo jedničku Raid. Což je obrovská pochvala. Jon Bernthal je v akčním módu topový a parádně se na to kouká, jak se vypořádává se škodnou.
Jedinou velkou zásadní vadou na celé té akční pasáží je to, že působí jako odtržená z reálného světa i ze světa MCU. Žádná policie, na ulici se lidi popravují a hned vedle na chodníku si někdo v klidu kráčí, celé sídliště se změní v peklo, nejhledanější muž si tam v klidu vykračuje a nic se neděje. Kde je Fiskova jednotka, kde jsou další hrdinové atd. Vím, že je to komiks, vím že to asi zbytečně řeším, ale v kontrastu s tím, co všechno se dělo v Daredevilovi, mi to přijde takové hloupé. Punisher: Poslední zúčtování je akční jednohubka, kterou si lze moc krásně užít, ale nesmíte u ní moc přemýšlet.
Hodnocení: 7/10
Tohle byla recenze redakce na Punisher: Poslední zúčtování. Doufáme, že se vám naše dojmy líbily a díky nim se rozhodnete zda dát tomuto snímku šanci nebo ne.
Zlé Impérium padlo a jeho válečníci zůstávají roztroušeni po celé galaxii. Nově vzniklá Republika se snaží chránit vše, za co povstalci bojovali, a proto požádala o pomoc legendárního mandaloriánského lovce odměn Dina Djarina (Pedro Pascal) a jeho mladého učedníka Grogua…
Star Wars: Epizoda IX – Vzestup Skywalkera v roce 2019 uzavřela Skywalker ságu, od té doby si filmy ze světa Star Wars daly pauzu. V mezičase došlo na výrobu hraných seriálů, prvním a v součtu nejpopulárnějším se nakonec stal Mandalorian. Mandalorian konkrétně odstartoval 12. 11. 2019 spolu se startem streamovací služby Disney+, Din Djarin Pedra Pascala se od té doby stal již v podstatě ikonickou postavou předaleké galaxie. Ještě populárnějším se nicméně stal Grogu AKA Baby Yoda.
Mini nástupce jedijského velmistra si získal srdce diváků z celého světa a Mandalorian se nakonec dočkal celkem tří sérií. V plánu byla také původně čtvrtá série, nakonec ovšem došlo k rozhodnutí, že se Mandalorian dočká dalšího pokračování s názvem Mandalorian a Grogu. Film do kin uvádí režisér Jon Favreau, tvůrce původního seriálu, dle příslibu pak zahodil původní plány pro 4. sérii a film nakonec pracuje se zcela odlišnou zápletkou. Sluší v této podobě Star Wars návrat na velká plátna?
Mandalorian a Grogu – Podívaná pro fanoušky seriálu, i pro zbytek?
Zdroj: Lucasfilm
Seriál nutně vidět nepotřebujete. Třetí série skončila s příslibem, že Din Djarin začne lovit vůdce Imperiálního pozůstatku, tohoto příslibu se pak drží hned v úvodní sekvenci, ve které mu asistuje i Grogu (sociálka by v předaleké galaxii nejspíše zrovna nadšená nebyla). Už od úvodu, který evokuje klasická akcí nabitá intra bondovek, je ovšem patrný příslib, že se tvůrci skutečně pokusí využít větší rozpočet. Produkční zázemí se nicméně zase tak výrazně neobměňuje – po vzoru seriálu je i v tomto filmu očividný důraz na užívání praktických efektů, zmiňovaný zelený maskot je tak opět například přiveden k životu díky kombinaci animatroniky a loutek. Pokud tak od celovečerního Manda a Grogua čekáte celovečerní pokračování původního seriálu, které bude mít stejný nádech, přesně to také dostanete. Bylo by také nejspíše naivní očekávat něco jiného.
Favreau prohlásil, že původní plány na 4. sérii letěly do koše, epizodická struktura je přesto tak nějak cítit i v tomto celovečerním filmu. Minimálně je při sledování snadné zamyslet se nad tím, jak by z tohoto filmu teoreticky mohl někdo sestříhat tři epizody. Mando má jasný cíl, na zdánlivě jednoduchou misi se pak nabalí jisté vedlejší úkoly, které mohou být ve finále důležitější, než se může zdát. Fan servis pro znalce širšího světa Star Wars je tu pak nakládán poměrně šetrně – fanoušci seriálu Star Wars: Klonové války tak možná ocení návraty námezdního lovce Emba či Rotty Hutta, teoreticky se s nimi ovšem mnozí mohou potkat úplně poprvé a nebude to na škodě. U toho druhého vám tak třeba jen v kostce připomenou, že jde o syna Jabby Hutta. A samozřejmě, že se s tím tento Hutt srovnává těžce.
Motivy rodičovství a otcovství
Zdroj: Lucasfilm
Jon Favreau působí jako fanda světa Star Wars – je paradoxní, že minimálně Mandalorian si v součtu získal více diváků než sequelová trilogie (Epizody VII–IX). A celovečernímu Mandalorianovi a Groguovi se daří vyvolat atmosféru tohoto světa. Snadno evokuje Solo: Star Wars Story 2.0, protože jde do velké míry o komorní příběh. Zároveň se tu nicméně chytře pracuje nejen se dvěma hlavními hrdiny, ale i se vztahem, který seriál budoval nejen skrze seriál Mandalorian, ale i část seriálu Boba Fett: Zákon podsvětí.
V tomto ohledu film částečně načrtává obavy, které ze vztahu Manda a jeho adoptivního syna vycházejí (Grogu se klidně jako Yoda může dožít 900 let, Mando nevyhnutelně musí zemřít o staletí dříve). Mezi prvky původního seriálu ostatně patří motivy rodičovství a otcovství, ty jsou tady pak opět patrné. Je to pak trochu složitější, protože Mando si opět většinu času nesundá masku a jeho aktuální emoce si tak často jako diváci musíme domýšlet (Din Djarin je tu tak opět především za mlátičku aneb Johna Wicka z předaleké galaxie), minimálně Grogu ovšem dodává emoce spolehlivě. A v rámci tohoto celovečerního dobrodružství se jeho postava opět trochu vyvíjí. Vyloženě nesnesitelný tak může být Grogu jen pro ty, kteří jeho prvoplánovou roztomilost pokládají už za příliš prvoplánovou.
Film, co vypadá jako seriál, nebo seriál, co vypadá jako film?
Zdroj: Lucasfilm
V Mandalorianovi a Groguovi se cestuje na různé planety, objevují se zde různí živočichové, celkově to pak působí jako solidní kreativní vyblbnutí. V případě nové planety Shakari ovšem zazáří především skladatel Ludwig Göransson. Trojnásobný držitel Oscara již naštěstí při práci na původním seriálu pochopil, že každý skladatel v předaleké galaxii nutně nemusí vykrádat Johna Williamse a může k hudební dramaturgii světa Star Wars přistoupit po svém. Göransson samozřejmě párkrát využije osvědčené motivy z původního seriálu, dokáže být nicméně kreativní a do světa Star Wars dodat i trochu techna/elektronické hudby. Techno ve světě Star Wars možná není zrovna to, co od nového Star Wars filmu nutně potřebujete, funkční je ovšem bezesporu.
Celou dobu to může působit jako další série původního seriálu, především i díky navrátivšímu kameramanovi Davidu Kleinovi, ten už ovšem u 3. série Manda ukázal, že umí dodat působivé záběry. Právě on hraje roli v tom, že dokážou tato Star Wars možná působit velkolepěji, než se může na ploše klipů či pouhých trailerů zdát. Tenhle film je předem obětí jisté formy předsudků – o tom, jak je Disney zoufalé v tom ohledu, že velký návrat Star Wars na plátna je vlastně jen celovečerním dovětkem streamovacího hitu. Na zásadní změny tu právě i proto možná není prostor, je nicméně otázkou, jak moc velké vlastně nutně být musí. Své pak určitě dodá i projekce v IMAXU – přibližně 49 minut filmu bylo natočeno v plnoformátovém IMAX poměru stran a film i díky tomu možná bude v IMAX sále působit velkolepěji.
Mají přechody ze seriálu do filmu smysl?
Zdroj: Lucasfilm
Těch přechodů ze seriálů do filmů (či naopak) máme v historii kinematografie již spoustu – často pak dávají z kreativního či účetního pohledu smysl. Horší je to nicméně v těch případech, kdy rozhodne špatné načasování. Celovečerní Mandalorian přeci jen přichází do kin tři roky po závěru poslední série, která byla oproti prvním dvěma přijata mnohem méně pozitivně. Až komerční úspěch rozhodne, jak moc dával přechod Manda ze streamovacích vod do kin smysl. Dává smysl po kreativní stránce? Ten televizní základ je možná ve filmovém Mandovi pořád až příliš patrný, je navíc možné, že se na něm časem podepíše nejen srovnání se staršími Star Wars filmy, ale i se všemi filmy, které přijdou po něm. Pak už je nicméně na každém, jak moc chce Manda a Grogua vnímat jako část většího celku… anebo prostě jen jako stylové a zábavné dobrodružství z populárního světa.
Star Wars jsou pro někoho spíše sci-fi, pro jiné spíše fantasy. Mandalorian a Grogu jsou přesně pro ty, kteří Star Wars vždy vnímali především jako western (tvůrce George Lucas je na samotném počátku sám koncipoval jako hvězdný western) a ve finále se dokážou bavit i u Star Wars materiálu, ve kterém se nemáchá světelnými meči. Revoluční věc jako jako Andor z toho není a nebude, především i proto, že tohle je pořád mnohem vděčnější podívaná. Ideálně podívaná pro osmileté až dvanáctileté kluky, pro které bude celá tahle jízda tak akorát drsná a přitom adekvátně infantilní.
Dost možná si navíc tyhle Star Wars paradoxně nejvíce užijí ti mladí, kteří ještě nemají se zbytkem světa předaleké galaxie žádnou zkušenost. Může se tak pro ně teoreticky jednat o zásadní milník, stejně tak ovšem i o neurážející zábavu. Ty zasvěcenější pak může potěšit, že i když obavy možná byly lehce na místě, Mandalorian a Grogu mají k ostudě světa Star Wars daleko.
Mandalorian a Grogu závěrem
Celovečerní pokračování Mandaloriana nakonec nepůsobí jako zbytečný pokus vytěžit popularitu seriálu, ale jako důstojné pokračování příběhu, které ovšem nutně netkví na tom, abyste měli děj seriálu v paměti. Jon Favreau sází především na atmosféru, vztah hlavních hrdinů a dobrodružný westernový nádech, díky čemuž film funguje nejen jako další kapitola seriálu, ale i jako samostatná zábavná podívaná ze světa Star Wars. Nejde o revoluci ani o projekt, který by redefinoval budoucnost celé značky, přesto Mandalorian a Grogu dokazují, že i menší a komornější příběhy mají v předaleké galaxii své místo. A pokud je tohle směr, kterým se chtějí Star Wars na velká plátna vracet, rozhodně nejde o špatný začátek nové a snad i velmi slibné éry…
Krásný den vám všem přeji. Dnes jsem se rozhodl, že vám dám článek, ve kterém si zlehka rozebereme prvních pět čísel komiksové série Hvězdná CREW. Co je Hvězdná CREW se můžete dočíst zde. Osobně jsem zatím dost spokojený a každé číslo mě bavilo. Některé více, jiné méně. Nicméně vždy šlo o zajímavý, originální a autorský komiks, a toho si dost cením. Pohodlně se usaďte a přečtete si mini recenze na prvních pět komiksů ze série Hvězdná CREW!!!
Recenze na prvních pět komiksů ze série Hvězdná CREW
Královny impéria
Dost povedená jednohubka, kterou jsem si užil. Frank Cho si napsal a nakreslil příběh, který sice není nejoriginálnější, ale je dostatečně zábavný a moc hezky nakreslený, aby úplně na pohodu udržel naši pozornost a bavil. Největší problém je kupodivu to, že se nejde do hloubky. Tohle je ten typ příběhu, který se nezdržuje, že by cokoliv vysvětlil. Prostě takhle to je a více vědět nepotřebujete. A je to obrovská škoda. Já bych rád poznal daný svět, jeho pravidla, jeho historii a jeho nějaký sociální fungovaní. A to nedostanu. Cho se mnohem více soustředí na akci, sexy ženy a zase na akci. A ono to funguje více, než dobře, pokud přistoupíte na hru, kterou Cho rozehraje. Královny impéria jsou povedenou a zábavnou jednohubkou.
Hodnocení: 6,5-7/10
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pod korunami stromů, kam nikdo nevidí
Hodně jsem se těšil, jelikož mi zápletka přišla perfektní. Měl jsme moc velké očekávání, které komiks bohužel nemohl naplnit. A to je asi nejzásadnější problém – očekávání. Komiks se mi líbil, četl se moc hezky, je dobře napsaný, nádherně nakreslený a ke všemu má parádní barvy. Scénárista Patrick Horvath přišel s dobrým nápadem a krásnou stylizací. A o to více mě mrzí, že se Horvath nikdy pořádně nerozjede. Všechno funguje tak jak má. Jsou tu sympatické postavy, brutálně provedené vraždy, hutná a nepříjemná atmosféra a pěkné momenty. Jen mi pořád přišlo, že Horvath se drží zkrátka. Že se pořád krotí a ve spoustě ohledech nechce tnout do živého a jít do hloubky. A je to obrovská škoda, protože tento příběh by to unesl. Pod korunami stromů, kam nikdo nevidí je dobrý a působivý komiks, který rozhodně stojí za přečtení, ale osobně bych trochu krotil očekávání.
Hodnocení: 7/10
Zdroj: Nakladatelství CREW
Chrononauti
Povedená a hodně ulítla jednohubka, která má zběsilé tempo a nebere se tak úplně vážně. Scénárista Mark Millar umí psát, což nám už několikrát ukázal. A zde se rozhodl, že si odvypráví příběh o cestování čase, kde hlavní hrdinové dělají bordel a užívají si všechno, co je napadne. Je to akční jízda, která spolehlivě zabaví, ale nesmí se u ní moc přemýšlet. Postavy mají být opravdu moc chytří, a místo toho se chovají jako kluci v cukrárně s bezednou peněženkou. Ke konci jim alespoň Millar dá nějaký dramatický oblouk, charakteristické rysy, a samozřejmě morální ponaučení. Chrononauti jsou zábavná akční jízda, která dobře pobaví, ale nic hlubšího od ní nečekejte.
Hodnocení: 6,5-7/10
Zdroj: Nakladatelství CREW
Vraž mi
Je to přesně takové, jaké to má být. Zábavná jednohubka, která je moc hezky napsaná, má skvělou hlavní hrdinku, dobrou atmosféru s neokoukaným prostředím, a parádně funguje od začátku až do konce. Místy to působí lehce pulpově, ale to byl účel. Scénáristka Christa Faustová to naschvál napsala, tak jak chtěla. Je si dost dobře vědoma, že příběh obsahuje spoustu klišé, předvídatelných zvratů a patetických dialogů. Ale v tom je to kouzlo. Navíc je dost znát, že Faustová do příběhu dala něco ze sebe. Komiks má nádhernou kresbu a barvy, a je radost si prohlížet jednotlivé stránky nebo panely. Vraž mi je fajn jednohubka, která se čte moc dobře, ale nečekejte extra propracované dílo, co půjde do hloubky.
Hodnocení: 7,5/10
Zdroj: Nakladatelství CREW
Holoprsý medvědobijec
Velká pecka a nejzábavnější a nejvtipnější komiks, co jsem za opravdu dlouho dobu četl. Scénáristické duo Jody Leheup a Sebastian Girner popustili uzdu své fantazie a stvořili něco neskutečně zábavné, originálního, svěžího a hrozně moc cool. Celý komiks je, tak krásným způsobem přepálený a já si ho užil od začátku až do konce. Královsky jsem se bavil u hlášek, absurdních situacích, a scének jak z animáku od Looney Tunes. Má to skvěle napsané postavy, u kterých najde všechny možné klišé, ale to scénáristé moc dobře vědí, a dělají si z toho srandu. Hlavní hrdina je parádní a neskutečně cool, záporák je tak slizký, že mu přejete jen to nejhorší. A vedlejší postavy jsou správně zábavné. Ke všemu je to skvěle nakreslené od Nila Vendrella a má to krásně pestré barvy od Mikea Spicera. Po vizuální stránce to fakt vypadá jako animák od Looney Tunes. Největší problém celého komiksu je ten, že je to místy až moc velký chaos a tvůrci do něho dávají všechno, co je napadne. Holoprsý Medvědobijec je velká pecka a zatím nejlepší díl ze série Hvězdná CREW.
Hodnocení: 8,5/10
Zdroj: Nakladatelství CREW
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Toto byly mé krátké recenze na zajímavé a dobré komiksy v sérii Hvězdná CREW. Za sebe mohu tu řadu velmi doporučit a těším se na další díly!!!
