Jak se povedl nový špionský kousek s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli? To si můžete přečíst v recenzi seriálu The Agency.
O čem je seriál The Agency?
The Agency sleduje Marťana, tajného agenta CIA, který dostal příkaz opustit svůj tajný život a vrátit se do Londýna. Když se ale znovu setká s ženou, která měla zůstat součástí jeho starého života, vzplane mezi nimi znovu romantický vztah. Jeho kariéra, jeho skutečná identita i jeho poslání nyní stojí proti jeho srdci a oba je to vrhne do smrtící hry mezinárodních intrik a špionáže.
Seriál The Agency hned od svého začátku jasně ukáže, pro jakého diváka je určený. Pomalé vyprávění, které je hodně o postavách, akční pasáže jsou na správném místě a není jich třeba zbytečně moc. Ale když už to přijde, tak je na co se dívat. Stejně jako hned několik linek vyprávění, v kterých sledujeme postavy, které jsou v rámci svého nasazení v agentuře na hodně rozdílných místech. A jak se to povedlo?
Všechny věci na světě se dějí pouze ze dvou důvodů: kvůli moci nebo z lásky…
A jaké jsou tedy v The Agency sázky? V jedné lince sledujeme už ostříleného agenta Marťana, který se vrátil z dlouhodobého utajení do svého skutečného života. Co ale nečekal, že se mu do života vrátí žena, kterou znal a miloval ve svém „starém životě“. Všechno tohle sledovat je strašně napínavé. Nejenom kvůli tomu, že to nebude zase tak jednoduché, ale protože on je vážně hodně zkušený. A jestli mám pro něco velkou slabost, tak jsou to právě tyhle situace. Kdy máme hlavního hrdinu, který je ve svém oboru (jakémkoliv) jednička, ale dostane se tak jako tak do situace, kdy nezvládne přemýšlet racionálně; kdy se věci stanou najednou hodně osobní. Zatímco sledujeme i Danny, která se chystá na svojí první misi v utajení.
Zdroj: SkyShowtime
Ingredience na správném místě…ale funguje to i v The Agency?
Pozorovat ty rozdíly mezi nimi je podstatná zábava ze sledování celého seriálu. Jak si jeden začíná uvědomovat, že vlast je jedna věc, ale srdce věc druhá. A druhý chce dokázat, že na to má. Přeci jenom Danny je v podstatě malá holka, kterou velký chlapy podceňují. Tak je čas všem dokázat, že na to má. A mezitím je potřeba vyřešit situaci s agentem, který zmizel. Agentem, který věděl hodně věcí, a zároveň verboval nové agenty. Takže kdyby se dostal do špatných rukou nebo se třeba ukázalo, že dělá pro víc stran, tak by to byl vážně velký průšvih. A do toho se kolem motají další tři agenti. A taky jedna nejpřísněji utajená mise Fénix.
Špionáž ze staré školy v moderním kabátku…
The Agency je hodně pomalý seriál, který má svoje specifické tempo, ale sledovat ho rozhodně nenudí. Jeho napětí je v něčem jiném: v postavách. Je čas věnovat se jim způsobem, že všechno dává smysl, na konci do sebe skvěle zapadne a navíc se dočkáme hned několika příjemných a zajímavých zjištění. Celý seriál je navíc vážně dobře natočený, obsazení je hodně povedené, ale stejně to celé táhne nahoru Fassbender, kterému to prostě neskutečně sedlo. A nahození do druhé série slibuje hodně zajímavé tancovaní na tenkém ledě.
Hodnocení: 10/10
Tohle byla recenze na seriál The Agency, na který se můžete podívat na službě SkyShowtime. Stejně jako na všechny série francouzského originálu. Pokud máte rádi žánr nebo třeba jenom Michaela Fassbendera, můžete si přečíst naší recenzi na jeho nejnovější film Operace Black Bag.
Tomáš (Matouš Ruml) a Věrka (Veronika Khek Kubařová) jsou mladý pár, který očekává narození svého prvního potomka a který s vypětím všech svých (zejména finančních) sil dokončuje stavbu malého rodinného domku na vsi kousek za Prahou. Nastávající otec si ve snaze v těžké životní zkoušce obstát na sebe nabírá stále víc a víc práce, mladá maminka je sama sobě protivná kvůli dramatickým změnám svých předporodních nálad a do toho je tu ještě Tomášův otec Kamil (Bohumil Klepl), který se nebojí být mladým a zejména Věrce říkat pěkně na rovinu, co si o jejich počínání myslí.
Lze zvládnout těhotenství a nezbláznit se z toho? Zvlášť když tu je vypočítavá dula (Vilma Cibulková), které Věrka naslouchá mnohem víc než svému manželovi? Komedie o tom, že těhotenství není nemoc, ale dá zabrat úplně všem a pořádně!
Zdroj: Česká televize
Kotrmelce pana herce byly docela neškodné, prostřední díl z volné květnové filmové televizní trilogie od České televize, kterou stojí scenárista Marek Epstein, nicméně naznačil, že se laťka posune. Režisérem je totiž Jiří Vejdělek, který společně s Epsteinem stojí za filmem S písní v tísni. V televizním filmu z roku 2022 konkrétně scénář od Epsteina potrestal homofoba tím, že mu musel být do řitního otvoru ze zdravotních důvodů zaražen dilatátor. Kromě Vejdělka a Epsteina je i tentokrát na místě rým v samotném názvu, který jakoby se snažil naznačit humornou podívanou. Dilatátor pro homofoba tentokrát duo Vejdělek a Epstein vyměnilo za mladý pár v očekávání a ve finanční tísni. Jak jen tohle může dopadnout? A spasí snad tuhle rodinu jedině dilatátor?
Tom je v tom – Možná se v tom najdete, možná také ne
Zdroj: Česká televize
Očekávat dílo z ranku S písní v tísni by bylo naivní, to je nutné si ujasnit si jen tak pro začátek, aby možná někdo neztrácel svůj čas zbytečně. S písní v tísni zanechává i po 3 letech tak výraznou stopu, že budě těžké se něčemu takovému vyrovnat. Neznamená to ovšem, že by se duo Vejdělek a Epstein nesnažilo.
I tentokrát je v centru nějaké to zajímavé téma, které by mohlo teoreticky sloužit jako základ pro nějaké ty humorné situace. Mladý pár čeká dítě, maminka Věrka si prochází různými změnami nálad, tatínek Tom se zase snaží uživit rodinu. Je velmi úsměvné volit takové téma pro komedii, protože by s takovým námětem vlastně šlo natočit poměrně nepříjemné sociální drama. Když se navíc někdo pokusí zapátrat v tom, proč se tolik mladých lidí brání možnosti rodičovství, jedná se často mimo jiné i o obavy z toho, zda si mohou z ekonomických důvodu dítě dovolit a zajistit mu ideální dětství a dospívání.
Ono by vlastně ani tak moc nevadilo, že si někdo jako základ pro komedii bere především na dnešní dobu poměrně citlivé téma, kdyby alespoň výsledek dodával nějaké ty humorné situace. A právě v tom Tom je v tom docela strádá.
Stereotypizace je méně a méně vtipná
Zdroj: Česká televize
Tom je v tom má výhodu v tom, že se během prvních pár minut dokáže poměrně vyprofilovat, následně vlastně moc nesejde na tom, zda pro některé půjde o jediné filmy, které z filmu uvidí. Málokdy totiž platí, že první minuty tak snadno definují film jako celek.
Mladý pár v podání Matouše Rumla a Veroniky Khek Kubařové se od počátku odmítají chovat jako uvěřitelné lidské bytosti („v tom je ten fór, táto, v tom se máte poznat!“), následně dochází k těm „vtipným“ momentům, kdy má finančně strádající otec i přes dvě práce problém vůbec pořídit autosedačku, mezitím jeho žena a nastávající matka vyhazuje pochybné částky za pochybnou dulu v podání Vilmy Cibulkové (vyvrcholení této linky je vskutku neuvěřitelné!), mezitím manželovi hrozí exekuce a po odmítnutí finanční pomoci od otce v podání Boba Klepla (v roli, kterou ve své hlavě může hrát jen Bob Klepl) si musí vybrat mezi lichváři (Norbert Lichý v jedné ze svých posledních rolí) a sexuálně strádající kolegyní z call centra Bárou v podání Evou Leiweberovou, která mu nabízí peníze za trocha sexuálního spokojení. Však víte… komedie!
Nový televizní film od Jiřího Vejdělka se tak opět pohybuje ve vesmíru, kde má být sexuální obtěžování na pracovišti vtipné, lidé se nechovají jako lidé, heterosexuální důchodci pořád aktivně souloží, rádoby humorné historky poté mají předvídat finále. Na zmíněné finále dojde a slovy pořádně nejde popsat, co přesně se to v něm děje. I když v něm chybí dilatátor, člověk si až na samotném konci uvědomí, že je vlastně na tom ideálním místě a skutečně dostal dílo, za kterém je podepsané duo S písní v tísni. Do té doby Tom je v tom nepůsobí jako takové zlo, jen to prostě není dobrý.
Herci umí, ale co s nimi?!
Zdroj: Česká televize
Pokud má finále Tom je v tom k něčemu blízko, působí jako námět nějaké zapadlé epizody pořadů Bakaláři nebo Trapasy, který se někdo rozhodl pokusit použít na finále, které vytrhne z umělého spánku. Do startu finále je totiž Tom je v tom takový ten menší televizní průšvih, který možná má v popředí herce, kteří jinde umí, s tímhle slabým scénářem si ovšem neporadí. Od věcí jako je Tom je v tom nikdo nejspíše neočekává něco jako Scény z manželského života, těžko se ovšem věří tomu, že tento výsledek dokáže za pochodu kohokoliv pobavit. Je to jenom další dávka nevkusných stereotypů, která si úplně nemůže ujasnit, zda se více vysmívá mužům či ženám. Film trvá jenom 67 minut, přesto každou minutou více a více působí, že se odehrává v nějaké nevěrohodné alternativní realitě.
Alespoň přestřelený závěr může někoho z letargie, Tom je v tom se totiž v ten moment stává filmem, který je tak špatný, až je svým způsobem i zábavný. Dost možná to byl celou dobu rafinovaný tvůrčí plán (a možná také ne), přesto minimálně potěší, že dilatátor nedorazí ani v momentech, které by jeho přítomnost snadno obhájily. Celé je to hrozně pitomoučké a přitom všem se vlastně dá pořád těžko říct, pro koho přesně projekt jako takový vzniká. Duo Epstein a Vejdělek nicméně pořád umí i hůř, nutno doufat, že snad nezklamou alespoň příští týden.
Tom je v tom závěrem
Po S písní v tísni už dávno není svět jako dřív, možná i proto zamrzí, že Tom je v tom není katastrofa z podobného ranku. Pořád to z něj ovšem nedělá dobrý televizní film, především ne moc dobrou komedii. To, co se stane v samotném závěru, ovšem dokazuje, že jde o dílo, za kterým může stát pouze tandem Vejdělek/Epstein, byť tentokrát bez dilatátoru pro homofoba. Snad za týden „nezklame“ ani Když lumpa trápí pumpa…
Čtrnáct let. Přesně tolik času uplynulo od chvíle, kdy se Smrt naposledy rozparádila na plátně. Za tu dobu se mnohé změnilo. Horory se posunuly, diváci ztvrdli a značka Nezvratný osud se stala víc kultem než aktivní sérií (zde článek k výročí série). Jenže osud se nedá přehlížet navěky. Pokrevní Linie přichází jako hlas z podsvětí, který má vrátit smrtící řetězec zpět do popředí. A co je na tom nejlepší? On to skutečně dokáže. Ne jako přehřátý reboot, který žije z nostalgie, ale jako svébytný návrat, co chápe, proč tahle značka fungovala a co by ji mohlo posunout dál. Recenze je bez spoilerů.
Nový Nezvratný osud má krom smrti i fajn postavy
Důležité je hned říct, že Pokrevní linie nehraje na jistotu. Příběh není jen záminka k efektní porážce lidského těla jakousi sadou náhod. Tady jde o důsledky. O generace. O dluh, který není jen metaforický. Když se dozvídáme, že babička hlavní hrdinky kdysi zachránila spoustu lidí před tragédií, ani netušíme, že tím spustila pomalu se táhnoucí lavinu. Smrt má totiž paměť. A trpělivost. Nový film tuhle linku rozvíjí s nečekanou jistotou. Na poměry série jde o nebývale silný narativní rámec. Postavy nejsou anonymní náplň k rozsekání, ale skutečná rodina, jejíž osudy sledujeme se zaujetím. A právě tahle sounáležitost dává příběhu váhu. Když dojde na lámání kostí a že k němu dojde často, nebylo mi to úplně jedno.
Zdroj: Warner Bros. Pictures
Fanoušci kreativních a morbidních úmrtí si přijdou na své
Tím se dostáváme k jádru celé série: k smrti samotné. Ta je tady v mimořádné formě. Už úvodní předtucha, která se suverénně řadí hned za legendární dálnici z dvojky je přehlídkou znepokojivých nápadů a řetězení nehod, které působí jako orchestr řízený neviditelným dirigentem. A když se spustí hlavní dění, připravte se na opulentní menu plné nápaditých likvidací, surového gore a té správné dávky černého humoru. To, co dřív bývalo jen „čekáním, co všechno se pokazí“, je tu posunuté do podoby precizně vystavěných mini thrillerů. Nehody mají dynamiku, často vás chytnou za nervy i za bránici, a nebojí se ukázat víc, než by běžné horory dovolily. CGI je místy trochu okaté- to nepopírám, ale nikdy natolik, aby rozbilo atmosféru nebo vás vyhodilo z napětí. A co je důležité: film se nebojí přitlačit. Opravdu. Tady se neumírá jen „kreativně“. Tady se umírá drsně.
Když si odmyslíme smrtící atrakce, zůstává nám překvapivě soudržný příběh, který umí udržet pozornost i ve chvílích, kdy se zrovna nikdo nevznáší mezi životem a márnicí. Kniha, která má hrdince pomoci přežít, je fajn motiv, který mohl mít ještě větší váhu, ale i tak slouží jako solidní nástroj k posunu děje. Malinko zamrzí, že některé nápady zůstaly nedohrané, ale tvůrci věděli, co chtějí: dodat fanouškům to, co milují.
Zdroj: Waner Bros. Pictures
Co naopak potěší je míra upřímnosti – Bloodlines je film, který si na nic nehraje. Není to vychytralý pseudo-meta reboot, ale fanouškovská pocta se snahou o posun. Ačkoliv se odkazy na předchozí díly dávkují decentně, rozhodně nejsou bez významu. Spíš než easter eggy působí jako memento a to mě jako skalního fanouška potěšilo možná ještě víc.
Tony Todd naposledy jako Bludworth
A pak je tu on. Tony Todd. Hlas, tvář a duše celé série. V Bloodlines se vrací a dělá to s grácií. Ne jako záchranné lano pro nostalgiky, ale jako postava, která má své místo v příběhu a své vlastní rozloučení. Loučí se způsobem, který ctí jeho odkaz i fanouškovskou legendu. Jeho závěrečný monolog má sílu a působí jako poslední slovo někoho, kdo tu vždycky byl, aby připomínal nevyhnutelnost. Nejde o smrt herce, ani postavy v doslovném slova smyslu. Jde o krásně podaný odchod jedné z nejikoničtějších tváří hororového žánru. Tohle není cameo. Tohle je rozloučení se stylem. A také se konečně dozvíme, proč a jak je spojený se samotnou smrtí. Toto vysvětlení v rámci příběhu i celé série dává smysl a jsem rád, že si tvůrci poradili i s tímto.
Zdroj: Warner Bros. Pictures
Recenze Nezvratný Osud: Pokrevní Linie závěrem
Jedná se triumfální návrat, který sází na brutální kreativitu, černý humor a překvapivě funkční cit pro nostalgii. Příběh sice žádné terno není, pořád jde hlavně o to, kdo kdy a jak spektakulárně natáhne bačkory. Funguje ale alespoň základní rodinná linka, která do jinak cynického konceptu vnáší kousek emocí navíc.
Film servíruje nápadité smrťáky, které jsou nejen krvavé, ale i zatraceně zábavné. Přesně takové, jaké od série chceme. Postavy působí překvapivě „ne random“, a i když ne všechny motivy dostanou zasloužené rozuzlení a občas to skřípe v CGI, jako celek Pokrevní Linie působí až nečekaně konzistentně.
A hlavně: série se tu uzavírá způsobem, který je důstojný, efektní a skoro až dojemný. Pokud je tohle opravdu konec, pak se Nezvratný osud loučí s elegancí, jako ikonická série, která dokázala vstát, naposledy se nadechnout a s úsměvem to všechno odpálit do povětří, včetně velice povedené reklamní kampaně. A pokud by přece jen ještě někdy měla Smrt přijít? Jsem pro, ale ať si tvůrci dají načas. Osobně už další díl ale nepotřebuji. Ps. Čím méně budete koukat na trailery a TV spoty tím lépe. První trailer by měl stačit, TV spoty zbytečně ukazují moc.
Hodnocení: 8/10
Toto byla recenze na Nezvratný osud: Pokrevní linie. Máme tady fanoušky, případně vyrazíte do kina?
Slíbil jsem vám článek ve kterém se blíže podíváme na strašení rodiny Smurlů, a slib jsem splnil. V tomto článku si rozebereme případ podle kterého se inspiroval film V zajetí démonů 4: Poslední rituály. Pojďme tedy na to.
Strašení rodiny Smurlů
Smurlovi se v srpnu 1973 nastěhovali do dvoupodlažního domu na Chase Street ve West Pittstonu v Pensylvánii. Tvrdili, že v prostorách působil démon, který způsoboval hlasité zvuky a nepříjemné pachy, hodil jejich psa do zdi, třásl jim matrací, strčil jednu z jejich dcer ze schodů a několikrát fyzicky a sexuálně napadl členy rodiny. Smurlovi tvrdí, že v letech 1974 až 1987 byli terorizováni démonem. Poté, co je povodně donutily opustit jejich dům ve Wilkes-Barre, se Janet a Jack Smurlovi spolu se svými malými dcerami a Jackovými rodiči přestěhovali do dvojdomku na Chase Street ve West Pittsonu v Pensylvánii. Během rekonstrukce se snažili vymalovat, předělat a opravit dům. V této době se začali dík strašidelné události.
Zdroj: NESPR
Začalo to docela nenápadně, tu a tam mizely nějaké nástroje. Někdy se objevovaly podivné elektrické nehody, ale aktivita se brzy stupňovala a zahrnovala nevysvětlitelné zvuky a náhlé pachy připomínající síru a hnijící maso. Nemluvě o občasné stinné postavě plující chodbami. Tento nárůst bizarních událostí se shodoval s těžkým obdobím v historii rodiny, ale netrvalo dlouho a všichni se přesvědčili, že na Chase Street nejsou sami.
Mary, Jackova matka, dostala infarkt. Návštěvy duchů se mezitím zesílily. Mary a Janet tvrdily, že vnímaly hlasy. Janet si myslela, že slyší svou tchýni, jak ji volá jménem, zatímco Mary si myslela, že slyší Janet a Jacka v křečích hádky plné nadávek. Janet řekla, že ji uprostřed noci navštívila zlovolná síla, která ji obtěžovala ve spánku. Pak Jack začal ve svém domě prožívat hrůzu. Ležel v posteli s Janet a zaslechl něčí šepot, zdálo se, že to byla mladá žena. Když se otočil k ženě, sledoval, jak jí po noze běží stinná postava. Po té noci se život v domě Smurlových zhoršil.
Věci se zhoršovaly
Ze stropu spadlo svítidlo a při nárazu poranilo jednu z dcer. Rodinný pes byl hozen o zeď. Janet uvedla, že ji zvedla neviditelná bytost, visela asi dva metry ve vzduchu a pak ji přehodila přes místnost. Jack tvrdil, že do obývacího pokoje vešla succubus (ve středověké křesťanské mytologii se jedná o druh démona – astrálního upíra, který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká, a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti. Někdy je succubus označován jako ženský démon, ale tato interpretace není jednoznačná. Démoni jsou obecně považováni za bezpohlavní, a i jméno succubus z „ležet vespod“ zdůrazňuje, že démon pouze vystupuje v ženské roli při pohlavním styku), a znásilnila ho, zatímco v televizi běžel baseballový zápas. Dokonce i sousedé hlásili, že z domu slyšeli křik, když rodina nebyla doma.
Hledání pomoci
Smurlovi se zděsili a v roce 1986 kontaktovali dvojici démonologů Eda a Lorraine Warrenovi. Po prohlídce domu Lorraine Warrenová, jasnovidka, dospěla k závěru, že Smurlovi sdíleli svůj domov se čtyřmi duchy: neškodnou starší ženou, mladou a pravděpodobně násilnou dívkou, mužem, který v domě trpěl a zemřel, a démonem, který použil další tři duchy ke zničení rodiny Smurlových. Podle Eda Warrena byl démon, který obýval dům Smurlových, „velmi silný“ a poté, co se ho Smurlovi pokusili přesvědčit k odchodu přehráváním náboženské hudby a modlitbou, otřásal zrcadly a nábytkem. Ed tvrdil, že cítil pokles teploty a viděl, jak se v domě tvoří „temná hmota“. Démon jednou zanechal na zrcadle vzkaz, ve kterém mu říkal, aby „vypadl“. Po měsících vyšetřování Warren tvrdil, že má řadu audiokazet obsahujících klepání a klepání způsobené démonem. Warrenovi nikdy nedošli k definitivnímu závěru svého vyšetřování (proto je tento případ stále známý jako jediný, který nikdy doopravdy nevyřešili).
Co bylo dál?
Jak už to ale u tohoto druhu paranormálních jevů bývá, skeptici vyjádřili pochybnosti o tom, zda v domě na Cape Street skutečně straší. Kritici nakonec odhalili lékařské záznamy dokazující, že Jackův úsudek byl narušen operací mozku provedenou v roce 1983, a většina vyšetřovatelů paranormálních jevů odhalila, že při svých návštěvách nenašli žádné důkazy o nadpřirozené přítomnosti. Několik psychologů (a alespoň jeden teolog) také trvalo na tom, že pro rodinné utrpení existují méně než démonické vysvětlení, přičemž někteří skeptici se k diskreditaci vyšetřování Warrenových odvolávali na nedostatek nezávislých pozorovatelů. Dokonce i katolická církev tvrdila, že žádný z kněží, kteří nemovitost navštívili, nezažil nic neobvyklého, ačkoli Janet Smurlová neochvějně trvala na tom, že kněz schválený Vatikánem provedl řadu neúspěšných exorcismu – zlá entita se údajně přesouvala z jedné místnosti do druhé, aby unikla rituálu.
Zdroj: NESPR
V roce 1986 Smurlovi sdělili tisku, že jsou unavení z neustálého mediálního bombardování, nicméně během několika měsíců spolu s Edem a Lorraine Warrenovými a novinářem Robertem Curranem, napsali brožovanou verzi svého příběhu s názvem Strašidelný. Kniha se dočkala velké kritiky.
Poté, co se rodina Smurlových přestěhovala do Wilkes-Barre, se Debra Owensová v roce 1988 nastěhovala do bývalého domu Smurlových a novinářům řekla, že během svého života se nikdy nesetkala s ničím nadpřirozeným.
Závěr
Je velmi snadné říct, že tyto věci nejspíše rodina Smurlů nahrála jenom proto, aby se proslavila. O dvojici Ed a Lorraine Warrenovi se často mluví jako o podvodnících. Na tom, zda tomuhle příběhu věříte, je čistě na každém. Ať už je příběh pravdivý nebo ne, tak se rodina Smurlů stala na nějakou dobu slavnými. Pokud by někoho zajímaly rozhovory Eda a Lorraine Warrenovi, tak doporučuji se podívat na tento záznam.
Film V zajetí démonů 4: Poslední rituály se tímto příběhem inspiroval. Uvidíme, jak se povede režisérovi Michaleovi Chavesovi převést na plátna tento zajímavý a hlavně děsivý případ na filmová plátna. Námět má potenciál na atmosférický a nepříjemný horor. Tak uvidíme, jak se výsledný film povede.
Líbil se vám tento článek? Zaujal vás strašení rodiny Smurlů? Myslíte si, že tohle všechno byl přeci jen podvod?
Film zachycuje osud jednotky příslušníků Navy SEALs, která se při zdánlivě poklidné misi v iráckého Ramádí dostane do nepřátelského obklíčení a jejich mise se tím změní v nelítostný boj o přežití…
Warfare – Film o válce od skutečného vojáka
Zdroj: A24
Zkušený scenárista Alex Garland (28 dní poté + chystaná trilogie 28 let poté, Sunshine, Dredd/2012) je jedním z těch scenáristů, který se časem pustil i do režijních vod. Nedávno bylo odhaleno, že Garland v podstatě natočil většinu Dredda místo oficiálního režiséra Petea Travise, jeho první tři oficiální režijní filmy ovšem nesou název Ex Machina, Anihilace a Men. Do čtveřice poté Garland realizoval snímek Občanská válka, až v mrazivě pravděpodobné potencionální vizí Ameriky rozdělené ve dví mu poté asistoval Ray Mendoza, který jako skutečný voják na filmu pracoval jako vojenský poradce.
Všechno poté nasvědčuje tomu, že si během realizace Občanské války Garland a Mendoza lidsky sedli. Společně totiž napsali scénář k filmu Warfare, Mendoza se poté chopil režie spolu s Garlandem. Pro Garlanda se tak jedná o jeho 5. režijní projekt, kdy navíc varoval, že by si (byť se objevují informace, že již příští rok začne pro studio A24 natáčet adaptaci videohry Elden Ring) od režie mohl dát na čas pauzu. Pro Mendozu se naopak jedná o režijní debut, Garland již dříve prohlásil, že je jeho režijní role u Warfare spíše asistentská vůči Mendozovi. Scénář je založen na Mendozových osobních zážitcích u Navy SEALs, Mendoza se sám ve filmu objevuje jako postava v podání D’Pharaoha Woon-A-Taie. Jak vlastně může dopadnout válečný film, který točí voják?
Warfare – Válečný film, který nevzniká každý den
Zdroj: A24
Občanská válka vznikla jako dystopická alegorie na čím dál tím více rozdělenou americkou společnost, Warfare se nicméně zaměřuje na skutečnou Bitvu o Ramádí, která proběhla v roce 2006. Četa Alpha One je představena již v rámci svého nasazení v Iráku a v podstatě od počátku je jasné, že Garland a Mendoza stojí za válečným filmem, který nevzniká každý den. Jde o příklad válečného filmu s neskutečnou výpovědní hodnotou a míra jeho intenzity je srovnatelná s úvodem Zachraňte vojína Ryana při vylodění v Normandii. Garlandovi filmařské zkušenosti se setkávají s Mendozovi vzpomínkami, výsledkem je válečná filmová událost, které by slušelo to největší možné plátno (je prostě škoda, že se češti diváci nedočkali).
Warfare je naprosto ponořující a dá se snadno nazvat protiválečným dílem na úrovni knihy Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarquea. I Remarque byl válečným veteránem, který ve svém nejslavnějším románu psal o osobních válečných zkušenostech, Mendoza poté své vzpomínky a zážitky přenesl do audiovizuální podoby. S tím se nutně nemusí shodovat, v zahraničí ostatně nechybí ani označování Warfare za uměle vytvořenou rekonstrukcí či holou vojenskou propagandou. Jde o poměrně úsměvná tvrzení, protože vlastně moc nesejde na pozadí válečného konfliktu, který v rámci příběhu probíhá. Ale čistě na intenzivním zpracování toho, jak skupina vojáků bojuje o přežití.
Poměrně svěží přístup v rámci válečných filmů
Zdroj: A24
Francouzský režisér, scenárista a herec Francois Truffaut možná tvrdil, že protiválečné filmy neexistují, Warfare je nicméně minimálně jedním z těch filmů, který může toto tvrzení snadno zpochybnit. Častou výtkou vůči adaptacím válečných konfliktů je fakt, že má Hollywood potřebu si válku alespoň částečně zidealizovat, zromantizovat. Warfare se tomuto snaží vyhnout alespoň v tom ohledu, že se nikterak nezabývá minulostí postav a nějakými osobními konflikty. Žádné těhotné manželky, děti, umírající otcové, žádná snaha vykreslit před počátkem válečného pekla postavy tak, aby následně bylo snadné jim více fandit a případně více brečet u jejich smrtí. U Warfare nic takového není potřeba, protože příběh začíná přímo v centru válečného konfliktu a s postavami se divák poznává za pochodu. I přes klíčovou účast Mendozy jistě budou mnozí brblat, že to celé jaksi chvílemi působí nereálně, Warfare je přesto přesně potěšující v tom, jak působí jako autentické vyobrazení válečného inferna.
Film se odehrává v reálném čase, přátelé jsou podobně „neviditelní“ jako v Dunkerku Christophera Nolana, zobrazení iráčtí občané jsou jen ti nevinní, kteří jsou vtaženi do válečného konfliktu proti své vůli. Rozhodně poté nejde o patetický válečný film, ve kterém by se oslavovalo kosení Iráčanů. Jedná se o film o dopadu války na jednotlivce, který za pochodu nabourává všechny ty předpoklady o klišé válečných filmů. Film navíc nemá hlavního hrdinu, za hlavní postavu se dá označit v podstatě celá jednotka Alpha One a její členové. Spousta skvělých herců (Joseph Quinn, Will Poulter, Charles Melton, Cosmo Jarvis, D’Pharaoh Woon-A-Tai, Kit Connor, Michael Gandolfini…) se navzájem doplňuje, především i absence vyloženého hlavního hrdiny je vlastně sympatická a svým způsobem dělá celý zážitek ještě intenzivnější a zajímavější.
Výtečná práce se zvukem
Zdroj: A24
Především díky absenci hudby naprosto vynikne výtečná práce se zvukem, kdy má každý vystřelený náboj strašnou váhu a lepší ozvučení automaticky může znamenat intenzivnější zážitek. Docela snadno se dá věřit tomu, že pro válečné vojáky trpící PTSD může jít až o nepříjemný zážitek, který skutečně neevokuje válečné filmy z poslední doby. Tento film opravdu nepotřebuje dlouhé expoziční scény, které se budou snažit nějak vykreslit postavy, stačí jedna scéna, kdy se vojenská skupinka kouká na klip Call On Me a vydá to za tucet scén, které by se nějak měly snažit vykreslit pouta mezi jednotlivými vojáky. Warfare je válečný film, ze kterého srší lidskost, důležitý aspekt, které by válečné filmy z principu neměly postrádat.
Čekat další film jako Černý jestřáb sestřelen nebo oscarové Smrt čeká všude by prostě byla chyba, jedná se ovšem přesně o ten typ filmu, který by se jejich odpůrcům, mohl zamlouvat. Po vzoru Garlandových předchozích filmů poté jistě skrývá potenciál pro to, aby šlo o kontroverzní film, jde už ostatně zaregistrovat, že film v jistých kruzích dokázal rozdělit diváky na dva tábory. Je nicméně jisté, že Warfare splňuje přesně to, co mnohým u válečných filmů chybí a nabízejí přesný opak toho, na co si většina fandů válečných filmů často stěžuje. Jestli jim to je i ve formě Warfare málo, těžko vlastně říct, co je ještě dokáže reálně uspokojit.
Warfare je průchodem válečným peklem
Zdroj: A24
Na pozadí válečného konfliktu v průběhu Warfare skutečně nezáleží, pointa je, že je jednotka Alpha One uvězněná v pekle, ze kterého se nutně nemusí dostat živí. Intelektuálnějším divákům v podstatě nenabízí nic na domyšlení a čtení mezi řádky, Warfare je místo toho zážitkem, u kterého sejde především na jeho zhlédnutí a procítění ohledně toho, co se na plátně děje. Jistým americkým kritikům tak sice může vadit, že se Warfare nikterak nezabývá pozadím konfliktu a diváka prostě jenom vrhne do jeho průběhu, to je nicméně tak trochu pointa. Jedná se navíc o klasický případ, kdy nejde uspokojit každého, kdyby se tak Warfare alespoň částečně zaměřilo na (nevyhnutelně kontroverzní) pozadí Války v Iráku, nejen, že by tím výrazně uhnula ze svého směru, ale navíc by šlo pravděpodobně o základ pro další výraznou výtku nejednoho diváka.
Kdo má rád patriotické a heroické filmy alespoň v rámci osobního guilty pleasure, Warfare pro něj určitě nebude. Maximum toho, co si z filmu může divák odnést, je to, že je válka peklo, už dlouho ovšem nikdo takové poselství nepředal ve formě tak intenzivního a odzbrojujícího zpracování. Kameraman David J. Thompson tomu dodává působivý a přitom autenticky působící vizuál, především i hater Garlandových věcí jako Anihilace a Men musí začít brát na tohoto krapet komplikovaného tvůrce ohledy. Sám Garland si nicméně stojí za tím, že jde o film především Raye Mendozy, právě jeho osobní vzpomínky a schopnost převézt je do tak odzbrojující audiovizuální podoby dělají z Warfare jeden z dosud nejpůsobivějších filmů roku.
Warfare závěrem
Protiválečné filmy neexistují? Warfare je minimálně ten typ filmu, který dokáže tohle téma rozvířit. Po Občanské válce jde o definitivní triumf dvojice Alex Garland a Ray Mendoza, kteří společně stojí za strhujícím válečným peklem, které skutečně působí jako audiovizuální výstřižek z vojenského deníku. Skvěle realizovaná podívaná, u které jen v Čechách zamrzí absence uvedení v kinech. Warfare je ten typ filmu, který na stříbrná plátna prostě patří…
Joe Scaravella (Vince Vaughn) po ztrátě milované matky riskuje vše, aby ji uctil a otevře si italskou restauraci, v níž vaří skutečné babičky…
Babičky – Od babičky chutná nejlíp?
Zdroj: Netflix
Stephen Chobsky začínal jako filmový režisér a scenárista, již v roce 1999 napsal svou první knihu s názvem Ten, kdo stojí v koutě, sám poté v roce 2012 natočil filmovou adaptaci s Loganem Lermanem, Emmou Watson a Ezrou Millerem v hlavních rolích. Adaptace jeho vlastní knihy pomohla Chobskymu opět nakopnout filmovou kariéru, proto se v roce 2017 mohl dočkat uvedení jeho snímek (Ne)obyčejný kluk, kdy rodinné drama s Julii Roberts a Owenem Wilsonem zvládl globálně utržit 315 milionů dolarů (při rozpočtu 20 milionů dolarů). Úspěch se následně očekával i od Chobskyho adaptace muzikálu Milý Evane Hansene, v roce 2021 nicméně muzikál pořízen za 28 milionů dolarů v kinech utržil pouze 19 milionů dolarů a tento muzikál se dokonce často objevoval na seznamu nejhorších filmů roku.
Chobsky i tak zůstává nadále produktivní. V roce 2019 vydal svou 2. knihu s názvem Imaginary Friend, před její potencionální adaptaci se nicméně chopil nového snímku s názvem Babičky. Ten vznikl pro Netflix, po vzoru Milého Evana Hansena poté Chobsky sám nestojí za scénářem. Za tím stojí doposud spíše televizní scenáristka Liz Maccie, její scénář je poté založen na skutečném příběhu Joea Scaravelly, majitele restaurace Enoteca Maria na Staten Islandu, který nabízí možnost italským babičkám (nonnas) pracovat jako kuchařky. Původní název Nonnas tak slibuje podívanou plnou babiček s taliánskými kořeny, známá pořekadla o tom, že nejlépe chutná jídlo od babičky/ maminky, poté slibuje potencionální ideální podívanou pro celou rodinu, ve které se možná všichni tak trochu najdou. A možná také ne.
Babičky působí jako pokus o rodinný film na zakázku
Zdroj: Netflix
Filmová nabídka Netflixu často vyvolává pocit, že se Netflix hlavně snaží skrze algoritmy ukojit poptávku ze všech možných stran a uspokojit tak nějak každého. Babičky poté působí přesně jako ta snaha o takový ten malý, milý, rodinný film, kdy se jednoduše najde nějaký ten reálný příběh, který dokáže zahřát srdíčko, aby se z něj pak snadno udělala filmová adaptace. Netflix navíc k velmi blízkému Dni matek (11. 5. 2025) nemohl lépe naplánovat uvedení, všechno je vlastně na svém místě, kdy se Netflix směje poslední. Jak jsou na tom ovšem diváci?
Babičky jsou určitě nenáročná podívaná a na svou cílovku zafunguje bez problému. Na cílovku žen v pokročilém věku se tu prokazatelně cílí, právě ony poté budou pravděpodobně nejspokojenější. Netflix by se vlastně ani nemusel snažit a přesto je pravděpodobné, že právě tahle podívaná skončí na vrcholu žebříčku sledovanosti za premiérový víkend, byť se vlastně těžko dá tipnout, zda by podobný úspěch mohl tento film zažít v kinech. Je to ovšem naprosto předvídatelná záležitost, která se vydává přesně tím směrem, kterým se dá předpokládat. A právě zmíněná cílovka v něčem takovém bude nejspíše vidět ten nejmenší problém, protože ho dost pravděpodobně ani nezaregistrují.
Babičky se vydávají přesně tím směrem, který se dá předpovídat
Zdroj: Netflix
Mezi kuchařkami v pokročilém věku probíhají nějaké ty spory, Joe v podání Vaughna musí řešit fakt, že je nově otevřená restaurace dost možná nad jeho finanční síly, přitom se tak nějak řeší důležitost rodiny, spory se uklidňují a Joe si vyřeší nějaké osobní záležitosti. Velmi zábavná výzva může být předvídat vývoj událostí, kdo má poté nakoukáno, dokáže pravděpodobně velmi rychle odhadnout, jak se všechno semele. Zvládl by třeba takový Martin Scorsese z takové látky vymáčknout více? Otázka, na kterou vlastně nejde pořádně odpovědět. Babičky jsou totiž očividně záměrně bezpečný film, do kterého je vlastně těžké investovat jakékoliv emoce.
V centru jsou kromě Joea čtyři babičky – Roberta v podání Lorraine Bracco ze Sicílie, cukrářka Gia v podání Susan Sarandon, bývalá jeptiška Teresa v podání Thalie Shire a Antonella v podání Brendy Vaccaro. Zkušené herečky si své role očividně užívají, filmu poté prospívá, že je každá z babiček trošku jiná, mají jinou povahu, jejich vzájemné interakce poté alespoň trochu zvládají být zábavné.
Vince Vaughn je poté pořád sympaťák, přesto to působí, že se nemůže tolik utrhnout ze řetězů a i když je hlavní postavou, svým způsobem je v tomto filmu takové páté kolo u vozu. Byť se možná ve filmu vyskytují malé konflikty, vlastně to celé působí, že jsou vlastně nějaké sázky poměrně utlumené, protože by to jen ohrožovalo primárně pozitivní vyznění filmu. Byť se Campbell Scott docela snaží, Anton Ego je prostě jenom jeden a jeho arogantní kritik Edward Durant v podstatě nefunguje jako hrozba, stejně jako podnikatel Al v podání Michaela Rispoliho.
Stephen Chobsky stojí za filmem, za kterým by vlastně stát nemusel
Zdroj: Netflix
Babičky nepostrádají u filmů s italskými protagonisty povinnou dávku stereotypů, účast Stephena Chobskyho poté působí skoro až zbytečně. Jako takový ten zkušený tvůrce, který u filmu je proto, aby v nějaké elementární fázi fungoval, za režijní židlí by ovšem mohl být v podstatě kdokoliv. Chobsky umí pracovat s citlivými momenty a u projektu jako jsou Babičky dává jeho účast smysl (Linda Cardellini ve své další fajn vedlejší roli), Babičkám ovšem předně chybí jakákoliv energie a vlastně cokoliv, co by z něj dělalo film, na který se jde nějak emocionálně napojit.
Ano, italské kuchyni se tu vzdává holt, film se ovšem snaží být většinu času tak moc „italský“, až je to vlastně nepřirozené. Várka italských frází a přízvuků, Frank Sinatra, nejrůznější stereotypy… člověk už jen čeká, že Vince Vaughn otevře ledničku a vyskočí z ní Mario. Maximální pokusy o atmosféru toho, že se tu skutečně vypráví „italský příběh“, jsou nicméně zábavnější nežli ty klišé pokusy o dojetí. Svým způsobem ovšem dává smysl, že jsou Babičky film bez pořádných konfliktů a byť je jeho 111 minut vyloženě přepálených, pořád platí, že se pro svou cílovku nejspíše půjde o ten ideální materiál nejen na Den Matek. Babičky rozhodně nejsou špatným filmem a Chobsky pořád nedává neurážející řemeslo. Jen to prostě je až příliš jednoduchý a bezpečný film, který vlastně nemá šanci čímkoliv vyloženě strhnout. Mnohým to ovšem bude stačit. A to je také nejspíše pro Netflix to hlavní.
Babičky závěrem
Nejlíp chutná od babičky, od maminky… rozhodně ne od Netflixu! Babičky jsou vlastně až příliš obyčejný pokus o vděčnou záležitost pro celou rodinu, až je vlastně pravděpodobné, že na celou rodinu zcela určitě nezabere. Netflix ovšem premiéru na víkend, kdy proběhne Den matek nemohl naplánovat lépe, protože se jedná přesně o tu nenáročnou podívanou, která uspokojí divačky ve stejném věku jako jsou titulní hrdinky. Těžko ovšem říct, zda jde Babičky jinak z jakéhokoliv důvodu doporučit komukoliv jinému…
V zajetí démonů je nejúspěšnější hororová série současnosti. Ačkoliv některé jejich filmy nedosahují takových kvalit jakých by si diváci přáli, tak na tyto horory diváci snadno slyší a do kin se pořád chodí. Letos nás čeká již desátý díl. V zajetí démonů 4 s podtitulem Poslední rituály dostal první teaser trailer. Pojďme se tedy blíže podívat, co nás čeká.
Příběh čtvrtého dílu zavede vyšetřovatele paranormálních jevů Ed a Lorraine Warrenovi k rodině Smurlů. Příběh podle skutečných událostí, který se odehrál v 80. letech. Producent série Peter Safran řekl Entertainment Weekly, že se jedná o „jeden z nejlépe vygooglovatelných“ případů v archivu Warrenových. Proto si pro vás do příště připravím článek o tomto strašení rodiny Smurlů (zde je slíbený článek). Teď se vraťme k filmu.
I přesto, že se některé spin-offy v této sérii tolik nepovedly (skoro všechny), tak hlavní značka V zajetí démonů si i po odchodu Jamese Wana z pozice režiséra vedla u třetího dílu dobře. Čtvrtý díl se tentokrát vrací více ke kořenům prvním dvou dílům a tentokrát nás bude čekat další strašení v domě. No, a jak to tedy vypadá dle mého? Jsem mile překvapen. Na první pohled jde vidět, že V zajetí démonů pořád patří do první ligy a tenhle mainstreamový horor má šanci letos ukázat, co v něm je. Atmosféru to má skvělou a ke konci jsem měl husinu. Technicky to vypadá dobře a vypadá to, že by nás mohla čekat další slušná děsivá podívaná. Ale je tady i něco proti. Některé momenty vypadají hůře (například vzhled hlavního démona působí uměle) a jde prostě cítit, že absence Jamese Wana je znát. Po prvním traileru se těším a přeji si, abychom se v kině zase jednou pěkně báli.
Režíruje Michael Chaves pro kterého to bude již čtvrtý snímek u této série. Je podepsán pod filmy La Llorona, Sestra 2 a V zajetí démonů 3. Scénář napsal David Leslie Johnson-McGoldrick (V zajetí démonů 2,3, Aquaman). V hlavních rolích opět Vera Farmiga a Patrick Wilson. Film V zajetí démonů 4: Poslední rituály v kinech uvidíme od 4.9.2025.
Líbil se vám první trailer na V zajetí démonů 4? Máte rádi tuhle hororovou sérii? Těšíte se na novinku? A zajímá vás případ rodiny Smurlů?
Európu dojala animovaná rozprávka inšpirovaná skutočným chlapcom s detskou mozgovou obrnou. Dobrodružstvo na divokom západe prináša silný príbeh o prijatí, súrodeneckej láske a hrdinstve. Táto výnimočná snímka vstupuje do slovenských kín už 8.mája.
Po úspechu filmu Múmia prichádza na plátna slovenských kín ďalší výnimočný príbeh od štúdií 4 Cats Pictures, A3 Media a Anangu. Dobrodružstvo na divokom západe si získalo srdcia divákov v Španielsku. Emotívny animovaný film inšpirovaný skutočnými udalosťami vstupuje aj do našich kín.
Film, ktorý hovorí bez slov
Príbeh sleduje dve írske siroty – Mary a Toma – ktorí v čase divokého západu putujú naprieč Amerikou, aby našli svojho strateného strýka. Počas cesty stretnú Nika – chlapca s detskou mozgovou obrnou, ktorý sa rýchlo stane ich rodinou. Poháňaní zvedavosťou, priateľstvom a tímovou prácou sa vydajú na nebezpečnú cestu plnú objavov, ktorá ich privedie k zákerným zloduchom, prekvapivým spojencom, nečakaným hrdinom a neuveriteľným dobrodružstvám na vtipnom a dojímavom hľadaní domova.
Postava Nika vychádza zo skutočného syna spolurežiséra Pedra Solísa Garcíu, Nicolása, ktorý s rovnakou diagnózou žil. Tragicky zomrel len pár dní po tom, čo film dostal zelenú. „Keď mu Pedro povedal: Ideme natočiť tvoj film, pozrel sa naňho s radosťou. Ten moment bol silný a nezabudnuteľný,“ spomína producent Jordi Gasull.
Nick bol neverbálny – a taký je aj vo filme. „Môj syn nerozprával. Musíte napísať postavu, ktorá hovorí očami,“ žiadal Solís Garcia. Výsledkom je postava, ktorá komunikuje gestami, pohľadom a emóciami. Práve vďaka tomu je Nick považovaný za jednu z najdojímavejších animovaných postáv posledných rokov.
Pravdivý citlivý príbeh
Dobrodružstvo na divokom západe si v domácom Španielsku vyslúžilo vlnu silných reakcií a v prvých týždňoch zarobila vyše 5 miliónov eur. „Mysleli sme si, že to bude skromný projekt, ale emócia tolerancie a priateľstva z neho spravila niečo výnimočné,“ povedal Gasull. Diváci posielali tvorcom stovky správ, že ich Nick dojal k slzám.
Jedným z vrcholov je stretnutie s byvolom – inšpirované zážitkom spolutvorcu Solísa Garciu z Yellowstonského parku. Rovnako silná je aj tanečná scéna medzi Mary a Nickom. Tvorcovia veria, že pravdivý a citlivý príbeh osloví široké publikum. „Tento film nebol vytvorený preto, aby odovzdal posolstvo. On ho jednoducho má,“ uzatvára Gasull.
Dobrodružstvo na divokom západe je výpoveď o prijatí, bolesti a láske, ktorá pretrvá. A rozpráva to spôsobom, ktorý nepotrebuje slová. Krásny animovaný príbeh môžu slovenskí diváci vidieť už od 8.mája. Do kín ho prináša distribučná spoločnosť Continental Film.
Zdroj: TS Continental film
Zdroj titulného obrázka: Continental film
Slavný herec Bořivoj Vojan (Tomáš Töpfer) přijíždí na studentský filmový festival v malém městě zcela neočekáván. Samolibý stárnoucí muž si cestou narazil žebra a jeho frustrace se prohlubuje s každou další minutou pobytu – amatérská organizace festivalu, mizerné jídlo, ubytování v soukromí u popletené babičky Pánkové (Iva Janžurová). Navíc ještě netuší, že ho čeká setkání z nejnepříjemnějších, s místní podnapilou novinářkou Merhautovou (Klára Melíšková).
Dusno ale vládne také mezi studenty, kteří festival organizují – Míra (Zdeněk Piškula) je ambiciózní a záletný, Šárka (Ema Klangová Businská) hodná a naivní, Jana (Simona Lewandowska) krásná a manipulativní a Matyáš (Filip František Červenka) věčně zhulený a dětsky zamilovaný. Komedie o tom, že před vlastní minulostí utéci nelze a že nikdy není pozdě začít znovu a lépe…
O vedení České televize si může každý myslet svoje, mnozí budou jistě z různých důvodů nadávat, ať už bude vývoj událostí jakýkoliv. Co se ovšem v České televizi nemění, to je neustávající produkce televizních filmů a pokusů o zábavné pořady. Mnohým konzumentům televize 21. století musel například v televizi utkvět velmi specifický pořad Trapasy, který ovšem zůstává zpětně zastíněn cyklem 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem.
Z posledních let poté stojí za zmínku třeba film S písní v tísni od Jiřího Vejdělka, jehož pointa tkvěla v tom, že byl homofobní hlavní postavě do análního otvoru zaveden dilatátor, aby došlo k vyléčení tlustého střeva. Ano, Vejdělek v roce 2022 nastavil laťku opravdu vysoko a to v nás nadcházejících dvou týdnech ještě čekají jeho nové televizní snímky Tom je v tom a Když lumpa trápí pumpa, které sice budou mít problém trumfnout dilatátor, Vejdělek má ovšem potenciál překvapit. A to nejen díky faktu, že si v jednom z těchto filmů zahraje Zdeněk Godla bývalého fotbalistu, kterého trápí nejen srdeční pumpa.
Kotrmelce pana herce – Dno nebo příjemné překvapení?
Zdroj: Česká televize
Zmínění S písní v tísni dává smysl i proto, že za novým televizním filmem s názvem Kotrmelce pana herce stojí scenárista Marek Epstein. Držitel Českého lva za scénář k filmu Ve stínu, nominován také za scénáře k filmům Klec, Šarlatán, nebo Bratři. Kromě S písní v tísni stojí Epstein i za dalšími televizní filmy Vejdělka – Ruce v záruce, Ledviny bez viny, Bezva zuby na zásnuby – jejichž názvy mluví za vše (a dle všeho je nevymýšlí AI!). Název Kotrmelce pana herce poté díky rýmování, slovnímu humoru a absurditě názvu evokuje další spolupráci Vejdělka a Epsteina, ve skutečnosti je ovšem pod Kotrmelci pana herce podepsán pouze Epstein.
Za režii tohoto televizního filmu nestojí Jiří Vejdělek, ale Tomáš Bařina, tvůrce prvních Bobulí nebo Románu pro muže. Právě pro Bařinu jde o první film od Románu pro muže z roku 2010, mezi tou dobou realizoval pouze roce 2018 kriminální seriál Vzteklina. Je poté těžké necitovat oficiální synopsi – „Komedie o tom, že před vlastní minulostí utéci nelze a že nikdy není pozdě začít znovu a lépe“. Je vlastně sympatické si tuhle synopsí přečíst před zhlédnutím filmu, protože se Kotrmelce pana herce popisují poměrně těžko. Kdo ovšem čeká další dilatátor, bude nejspíše nevyhnutelně zklamán.
Peklo z ranku S písní v tísni se (bohužel pro některé) nekoná
Zdroj: Česká televize
K análnímu peklu mají Kotrmelce pana herce poměrně daleko už jenom díky faktu, že tu titulního herce Vojana trápí spíše naražená žebra. Snadno se dá nabízet otázka, zda je tato informace jakkoliv důležitá pro pochopení děje a odpovědět se na ní dá vlastně docela těžce. Velkou výhodou Kotrmelců pana herce je nicméně to, že i když se v nich toho kombinuje dostatek nesnesitelného, na rozdíl od S písní v tísni nepůsobí vyloženě nelidsky.
Kotrmelce pana herce nejspíše tak nějak splňují nějakou tu hrubou představu o tom, jak by měl televizní komediální film, který se bude vysílat v neděli večer, vypadat. Zápletka není nejkomplikovanější, do hlavních postav se obsadí herci, kteří umějí hrát a své postavy si nějak užít (v tomhle případě především Klára Melíšková), možná se to celé dotkne nějakých vážnějších témat, ale vlastně ne tak na sílu, aby to pořád splňovalo nějakou tu hrubou představu o nedělní večerní zábavě. Námět Kotrmelců pana herce by stejně jako předchozí televizní komedie se scénářem od Epsteina zapadl jako koncept do zmíněných Trapasů, případně i do starších Bakalářů. Cílovka nejspíše bude spokojená, náhodní návštěvníci poté nebudou muset volit mezi savem nebo dilatátorem. Kotrmelce pana herce jsou ve finále zklamáním tím, jak neurážející vlastně jsou.
Kotrmelce pana herce nějakým zázrakem drží při sobě
Zdroj: Česká televize
Snesitelnost, to je to správné slovo! Tomáš Töpfer sice bude i nadále především Karel Arazím, v roli samolibého herce Bořivoje Vojana přesto může cosi předvádět a postava si dokonce zdánlivě prochází jakýmsi charakterním vývojem. Tedy možná, protože cestou ke svému finále a podivuhodnému dodatku se Kotrmelce pana herce začnou krapet rozpadat. Přesto je vlastně zajímavé sledovat, jak tenhle televizní film drží při sobě. Byť se vedlejší postavy projevují sebevíce karikaturně (Iva Janžurová přeci jen pořád zvládá být v roli senilní důchodkyně roztomilá) a propletený romantický čtyřúhelník organizátorů stěžejního filmového festivalu, na kterém má být Vojan host, se odvíjí zhruba takovým směrem, jak se dá očekávat.
Každý si musí nároky na produkt jako Kotrmelce pana herce ujasnit sám. Výrazná část televizních filmů od České televize ovšem dokázala nasadit laťku tak nízko, že jsou Kotrmelce pana herce svým způsobem zjevením. Trapných momentů je poměrně málo, sexistických zdánlivě ještě méně. Těžko říct, zda Epsteina zpětně osvítil dilatátor, jeho televizní novinka ovšem skutečně zvládá jaksi držet pohromadě. Těžko říct, zda jde věřit ve světlé zítřky a nebo si ty největší bomby Epstein šetřil na návrat Vejdělka v rámci nadcházejících dvou televizních filmů? Samé otázky, neurážející kvality Kotrmelce pana herce nicméně dokazují, že si člověk nemůže být v současné době ničím jistý.
Čtyři mladí perspektivní herci
Zdroj: Česká televize
Ambice (asi) nebyly největší, je to celé docela nenáročné, kromě Töpfera, Melíškové a Janžurové je tu navíc čtveřice šikovných mladých herců a hereček, kteří se zvládá v nepříliš komplexních rolích docela předvést. Největší prostor tu z nich určitě má Ema Klangová Businská, právě ta zvládá dodat své postavě nějaký zdánlivý vývoj a když už emoce ve filmu fungují, je to díky jejímu výkonu. Všichni mladí aktéři – kromě Klangové Businské také Zdeněk Piškula, Simona Lewandowska a František Filip Červenka – se musí sice spoléhat na poměrně karikaturní role (ambiciózní a záletný/hodná a naivní/krásná a manipulativní/věčně zhulený a dětsky zamilovaný – přesně to je to jediné, co jde o těch postavách v podstatě říct), přesto nemají šanci vyloženě urazit.
Je škoda, že se vlastně v průběhu projeví, že moc nesejde na tom, že se děj zdánlivě točí kolem filmového festivalu, také to, že celé lince ohledně arogantního herce chybí nějaká smysluplnější pointa. Samotná zápletka poté neposkytuje prostor ke kdovíjaké záplavě humorných situací, především v těch momentech, kdy se Kotrmelce pana herce snaží být krapet vážnější, moc jim to ovšem nejde. Neboť pro něco takového minimálně nejsou položené ideální základy a když film tak trošku přepne, působí vyloženě prazvláštně.
Z jistého úhlu pohledu film může zklamat
Zdroj: Česká televize
Samolibý herec si tu má zřejmě projít nějakou duševní očistou a vlastně na tom ani moc nesejde. Stejně jako na té části synopse, která se snaží tvrdit, že jde o „komedii o tom, jak před vlastní minulostí utéci nelze a že nikdy není pozdě začít znovu a lépe“. Nějaký závan ambic téhle podívané spíše škodí, protože není natolik sofistikovaná, aby to čemukoliv prospělo. I v nejslabších momentech ovšem člověk čeká náhle zjevení (rozumějte dilatátor) a ono nepřijde. To nejlepší, co se dá tak o Kotrmelcích pana herce říct, je to, že si na ně nejspíše už za půl roku nikdo nevzpomene.
Těžko říct, co přesně nás čeká od úspěšného kreativního dua stojící za S písní v tísni v následujících dvou týdnech, tak nějak snadno se ovšem věří, že z trojice těchto snímků vyjdou Kotrmelce pana herce vítězně, z jistého úhlu pohledu naopak poraženi. Z jistého úhlu pohledu Kotrmelce pana herce jednoduše zanechávají propast v oblasti očekávání něčeho, co bude bolet. Snad ovšem koncesionářské poplatky přinesou v podobě projektů Tom je v tom a a Když lumpa trápí pumpa to pravé zadostiučinění. Dilatátor se nicméně bude pořád překonávat těžko.
Kotrmelce pana herce závěrem
Po S písní v tísni se snadno čeká peklo, televizní komedie Tomáše Bařiny ovšem překvapí tím… jak je vlastně docela oukey. Žádný dilatátor, žádná trapnost a sexismus, žádné základní hodnoty, které by člověk očekával od televizního pekla. Je to prostě jenom „oukey“, těžko říct, co v dalších dvou týdnech nadělí snad výživný návrat Jiřího Vejdělka. Kdo se nicméně rád trápí u špatných filmů, Kotrmelce pana herce pro něj nebudou tím pravým ořechovým, na to jsou až příliš neurážející…
Bývalá vražedkyně a nájemná lovkyně Asajj Ventress dostane druhou šanci na život a prchá s nečekaným spojencem Lyco Stratou, zatímco se psanec Cad Bane střetává s vlastní minulostí, když konfrontuje starého přítele Nira, nyní maršála na opačné straně zákona…
Začalo to v roce 2022. Dave Filoni, tvůrce seriálů Star Wars: Klonové války, Star Wars: Povstalci, nebo Star Wars: Vadná várka, realizoval šestidílnou antologii Star Wars: Příběhy rytířů Jedi, která rozšířila příběhy postav Dookua a Ahsoky Tano. Místo 2. série Příběhů rytířů Jedi poté v roce 2024 došlo na 2. sérii této antologie s názvem Příběhy z Impéria, která se nově zaměřila na příběhy postav Morgan Elsbeth a Barriss Offee. Do třetice poté Příběhy rytířů Jedi a Příběhy z Impéria doplňují Příběhy z podsvětí.
Na Den Star Wars (stejně jako loni v případě Příběhů z Impéria) tak na Disney+ dorazilo šest nových epizod – Příběhů z podsvětí. Tři z nich se zaměřují na postavu Asajj Ventress, tři poté na Cada Banea. Dvě postavy velmi známé právě z Filoniho Klonových válek se dočkávají vlastních menších příběhů, kdy jen zásadní otázkou bylo to, zda se Příběhům z podsvětí daří navázat na předchozích dvě série Star Wars: Příběhů a zda jsou Ventress i Bane v centru příběhů, které stojí za to odvyprávět. Jaký je výsledek?
Star Wars: Příběhy z podsvětí – Svěží pocit
Zdroj: Lucasfilm
Dave Filoni je člověk, který dal světu Star Wars hrozně moc, je proto škoda, že jde o tvůrce, jehož odkaz bude ještě nějakou dobu mnohými podceňován. Žák samotného George Lucase dokázal už díky Klonovým válkám rozvést svět Star Wars do širších celků a byť mnohým fanouškům Star Wars budou stačit hrané filmy + seriály, minimálně kvůli projektům jako Ahsoka bude i oni muset mít ohledně animovaných projektů ze světa Star Wars alespoň částečné povědomí. Dave Filoni tak aktuálně chystá 2. sérii Ahsoky a svůj hraný Star Wars film o konfrontaci Imperiálního pozůstatku a Nové republiky (něco jako Avengers: Endgame menšího univerza, které se vybudovalo kolem seriálů Mandalorian, Boba Fett: Zákon podsvětí, Ahsoka a Star Wars: Bludná banda), nezanedbává ovšem ani animační tvorbu. A především své oblíbené animované postavy, které nerad nechává odpočívat.
Příběhy z podsvětí působí svěže. A to ne způsobem, že by se jednalo o nějakou zásadní redefinici světa Star Wars a Filoni v něm zkoušel něco krapet jiného, než u zbytku svých seriálů. Z obou příběhů, které šest epizod Příběhů z podsvětí dohromady utváří, je opět cítit westernová atmosféra, snaha budovat komplexní postavy, stejně tak přicházet s něčím, co může alespoň zdánlivě repetitivním zápletkám dodat něco krapet jiného. Filoni je prostě pánem svého písečku, užívá si možnost, že si na něm může nadále hrát, byla by chyba snažit se ho odnaučit hrát s jeho oblíbenými bábovičkami.
Proč je Dave Filoni tak klíčovým tvůrcem pro Star Wars?
Zdroj: Lucasfilm
Bez George Lucase Star Wars neexistují. Filoni sám Lucase vnímá jako svého mentora a neustále se snaží dbát důraz na fakt, že se u své Star Wars tvorby snaží držet Lucasovi vize světa předaleké galaxie. Budování komplexní mytologie, prozkoumávání morálních témat, odrážení v klasických hrdinských příbězích o boji dobra proti zlu a kontrastu mezi světlem a temnotou. Filoni dbá důraz na vývoj postav, vnímání Síly je v jeho podání komplexnější, sází na spousty vizuálních i vypravěčských metafor, především se očividně vyžívá v propojování a rozšiřování světa. A právě to se mu daří i u Star Wars: Příběhů z podsvětí.
Příběhy z podsvětí jsou esencí klasické Star Wars, radost z nich ovšem čiší především i proto, že se každá série Příběhů vydává krapet jiným směrem. Koho tak mrzí, že se nedočká dalších příběhů rytířů Jedi nebo Impéria (na temnou stranu je třeba čekat až do příštího roku), může být potěšen, že Příběhy z podsvětí nejsou vyloženou koncepční sázkou na jistotu. Přesto, že se tu stavidla světa předaleké galaxie nebourají jako u Posledního z Jediů nebo Andora a mnozí nad Příběhy z podsvětí prostě mávnou jako nad dalším animákem ze světa Star Wars. Zrovna tohoto omezeného pohledu a škatulkování ovšem může snadno litovat každý, kdo pravidelně volá alespoň po závanu svěžesti ve světě Star Wars.
Star Wars: Příběhy z podsvětí – Asajj Ventress – Postava, které jen tak není konec
Zdroj: Lucasfilm
První tři epizody Star Wars: Příběhů z podsvětí vypráví nový příběh s Asajj Ventress, která se již naskok vrátila v 3. sérii seriálu Star Wars: Vadná várka. Zajímavostí je, že začátek jejího nového příběhu navazuje přímo na závěr knihy Star Wars: Učeň temnoty. Tento příběh měl být původně součástí původní verze seriálu Star Wars: Klonové války (seriál byl po původních šesti sériích zrušen v moment, kdy se Star Wars dostalo pod Disney, teprve později vznikla závěrečná 7. série), příběh Učně temnoty tak vznikl alespoň v knižní podobě, začátek příběhu s Asajj ovšem zřejmě očekává, že mají diváci tuto knihu načtenou. Kdo tuto knihu nečetl a nebo si o ní alespoň nezjistil základní informace, má v tomhle ohledu prostě smůlu.
Asajj Ventress se nicméně na začátku svého nového příběhu vrací v krapet novém světle. I přes znovuzrození zůstává v pozici antihrdinky a i když se snaží držet ve stínech, střetnutí s mladistvým přeživším Rozkazu 66 jí donutí oprášit své staré já. A je to poměrně funkční třídílný minipříběh. Šikovně pracuje s nějakým vývojem Asajj Ventress, skutečně už bude těžké se na ní dívat stejně jako v časech prvních sérií Klonových válek. Na rozdíl od závěru Příběhů z Impéria, který naznačil, že se příběh Barriss Offee mohl uzavřít (i když je to vzhledem k Filoniho snaze držet své oblíbené postavy na životě za každou cenu spíše nepravděpodobné), je navíc závěr tohoto minipříběhu poměrně otevřený a je tak pravděpodobné, že bude příběh Asajj Ventress a jejího nového známého Lyco Straty pokračovat. Ať už ve formě vlastního seriálu, knihy či komiksu. Jako potencionální trojdílný pilot tohoto seriálu vlastně tento minipříběh dokáže obstát.
Staronová dynamika
Zdroj: Lucasfilm
Ano, dynamika zkušené osoby citlivé na Sílu s mladou osobou citlivou na Sílu není úplně průlomová (stojí na ní minimálně základy Filoniho seriálů Klonové války – Anakin Skywalker/Ahsoka Tano – a Povstalci – Kanan Jarrus/Ezra Bridger). Právě s Ventress v popředí se ovšem přeci jen koná o něco tak trochu jiného, především i díky jejím konexím na podsvětí. Stěžejní ovšem je, že se během tří epizod podaří nějak vytvořit pouto mezi Ventress a Lyco Stratou, rychle se poté ukáže, že Filoni snaží si návrat Ventress z mrtvých obhájit a udělat z ní potencionální klíčovou postavu potencionálního většího Star Wars příběhu. A vzhledem k tomu, že je tu Ventress za tři epizody sympatičtější nežli za celou dobu Klonových válek, dá se jeho pro mnohé kontroverzní rozhodnutí vlastně rychle pochopit. Filoni svým postavám holt rozumí a očividně s nimi rád vypráví další příběhy.
Především z 3. epizody (která opět dokáže, že Klonové války nebyly černobílý konflikt) srší westernová atmosféra, při ohlédnutí na tři epizody s Ventress jako celek je možná jenom diskutabilní tento příběh zasadit právě do sekce Příběhů z podsvětí (nechtělo se Filonimu čekat na sérii Příběhy Separatistů?), přeci jen to ovšem při přimhouření jednoho/dvou oček jaksi dává smysl. A nepravděpodobné dvojice Ventress/Strata vlastně po třech epizodách není dost.
Star Wars: Příběhy z podsvětí – Cad Bane a jeho origin
Zdroj: Lucasfilm
Cad Bane patří zcela jistě mezi nejpopulárnější postavy, které Filoniho Klonové války představily. A byť se možná Bane objevil v seriálu Boba Fett: Zákon podsvětí chronologicky naposledy, Filonimu nic nebrání jeho příběh zpětně rozšiřovat. Stejně jako Ventress se Bane mihl v seriálu Star Wars: Vadná várka, v rámci Příběhů z podsvětí se ovšem příběh Banea vrací zpět dávno před Klonové války. Dokonce až na začátek Baneovi kriminální kariéry!
Dává vlastně naprostý smysl, aby měl origin Cad Banea westernový feeling. Už samotný design postavy byl inspirován postavou Krásnoočka z Hodný, zlý a ošklivý, na Lee Van Cleefovi poté Baneův hlas založil jeho dabér Corey Burton. Pracovat s postavou jako Bane v rámci jeho originu se přesto může jevit krapet riskantně. Cad Bane je totiž přeci jen postava, která velmi těží ze svého tajemna a faktu, že je většina jeho minulosti zahalena tajemstvím. Muselo by tak dávat smysl jeho origin odvyprávět. A přesně něco takového se ve finále naštěstí stalo.
Na Cad Banea už se nepůjde dívat stejným pohledem
Zdroj: Lucasfilm
Cad Bane se dočkává strhujícího zpracování svých kriminálních kořenů, kdy získá své jméno, zároveň svou novou životní cestou ztratí nejlepšího přítele a další stěžejní osoby svého života. 2. a 3. epizoda, které se na Banea zaměřují, jsou neskutečným emocionálním granátem, stěžejní ovšem je na nich to, že Cad Bane neztrácí to, co ho už v jeho debutu ve finále 1. série Klonových válek, udělalo tak působivým záporákem. Výrazná tvář rasy Duros, inspirace westernovými záporáky, především pocit toho, že jde o námezdního lovce, který má všechno pevně v rukách a dokáže držet krok i s Jedii. Je to opravdu výrazná postava, která svůj kultovní status nezískala náhodou.
V rámci svého originu se Cad Bane teprve krapet formuje, přesto jde jeho origin snadno označit za tragický. Schopně se dokáže vykreslit vztah s jeho nejlepším kamarádem Nirem, především i to, co stojí za rozpadnutím jejich vztahu. Ústřední hudební motiv je vynikající (jak je u Filoniho zvykem, nemůže chybět Kevin Kliner, po vzoru Příběhů z Imperia ani jeho děti Sean a Deana Klinerovi), perfektní je ovšem to, jak se ze zdánlivě rutinního příběhu zvládají vydolovat ty správné emoce. A jde o důkaz toho, že jde ve Star Wars vyprávět neskutečně dospělé a emocionálně komplexní příběhy. A Cad Bane díky svému originu nepřijde o status jednoho z nejpůsobivějších záporáků ze světa Star Wars.
Cad Bane si nemohl přát lepší origin
Zdroj: Lucasfilm
Stejně jako Ventress by Bane svůj vlastní seriál bez problémů utáhl, jeho origin v rámci Příběhů z podsvětí ovšem nemohl být lepší. Bane si prochází takovým klasickým příběhem o sirotkovi z ulice, kterému se jeví lákavá možnost dosáhnout bohatství kriminálními aktivitami, kdy přitom zaprodá svou duši. Dohromady jde o příběh na 30 minut, přesto se silný scénář projevuje v tom, jak zvládá vykreslit postavy, dosáhnout emocionálních vrcholů a především skutečně odvyprávět příběh, který stál za vyprávění. A přitom by se klidně mohlo jednat o námět kriminálního dramatu z 90. let s Denzelem Washingtonem v hlavní roli.
Mnozí přesto jistě budou nadále tvrdit, že jsou Star Wars jen pro děti a nejde v nich vyprávět dospělejší příběhy. Každému vyhovuje jiná bublina, Příběhy z podsvětí ovšem mohou být dalším důkazem toho, jak jsou tyhle výkřiky do tmy jen ukázkou omezeného pohledu a neschopností obhájit si svůj názor, aby alespoň trochu dával smysl. Ale co už…
Velmi příjemný dárek ke 4. květnu
Zdroj: Lucasfilm
Samotný příběh s Ventress je fajn, přeci jen ovšem spíše působí jako základ pro něco většího. Origin Banea je ovšem silně napsaný a silně odvyprávěný kus, ze kterého nejen díky přestřelkám čiší zmíněná westernová atmosféra. Celý origin Banea je vlastně dosud nejsilnější příběh, který antologie Star Wars: Příběhy přinesla, takový, který se vyrovná i příběhům o Dookuovi a Barriss Offee. Za oběma příběhy, které Příběhy z podsvětí nabízí jinak stojí Matt Michnovetz, zkušený autor scénářů k seriálům Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci, také jeden z autorů příběhu ke hře Star Wars Jedi: Fallen Order a chystaného Maul – Shadow Lord.
Těžko říci, zda se už nyní plánuje 4. série (Star Wars: Příběhy Sithů/Star Wars: Příběhy Separatistů/Star Wars: Příběhy námezdních lovců?), tato antologie ovšem nepřestává být sympatická a právě výsledky jako je origin Cada Banea snadno vyvolávají zájem o víc. Filoni nadále pracuje se světem a postavami, které miluje, výsledek je i proto potěšující. A srdce musí minimálně u sledování originu Cada Banea bušit každému, pro koho je 4. květen každoročně výjimečný den. Sláva Filonimu, který moc dobře ví, jak právě na 4. května udělat tu ideální radost!
Star Wars: Příběhy z podsvětí závěrem
Star Wars: Příběhy z podsvětí jsou velmi příjemným dárkem ke 4. květnu. Příběh s Asajj Ventress je povedený, ovšem skutečně výjimečný je origin Cada Banea. Ten sice odhalí spoustu informací o této výrazné záporné postavě z předaleké galaxie, zároveň však tahle Star Wars verze Krásnoočka neztrácí ani špetku své legendární pověsti. Dave Filoni se i nadále profiluje jako tvůrce, který Star Wars skutečně rozumí (holt žák George Lucase), především však tímto světem žije a dýchá.
Prakticky každý jeho příspěvek do světa předaleké galaxie je velkou radostí a právě origin Cad Banea může naznačit i těm největším pesimistům, že je ve světě Star Wars stále možné vyprávět fenomenální a strhující příběhy. Star Wars: Příběhy z podsvětí jsou tak důkazem, že lze tento svět sympaticky rozšiřovat, a Filoni je bezpochyby jednou z osobností, která by měla i nadále zůstat u kormidla, aby se značce Star Wars daly věštit světlé zítřky…
