Režisér Lee Cronin, který v roce 2023 natočil film Smrtelné zlo: Probuzení je tady s novým hororem. Jeho novinka patřila mezi ty nejočekávanější snímky v tomto žánru za tento rok a my z redakce jsme na film byli velmi zvědaví. Povedla se tahle jiná verze Mumie, která je více hororem, než dorazí do kin v roce 2028 pokračování známé série s Brandonem Fraserem? No nebudeme to na začátek prodlužovat a jdeme se podívat, co na film říkáme. Tohle je recenze redakce na horor Lee Cronin: Mumie.
Recenze redakce na film Lee Cronin: Mumie
Dcera novináře zmizí beze stopy v poušti. Po osmi letech se nečekaně vrací — a radostné rodinné shledání se mění v děsivou noční můru. Tento neúprosný psychologický horor přináší nové pojetí kultovního mýtu o monstru prostřednictvím děsivého prokletí mladé dívky jménem Katie, které její rodinu přivádí k zoufalé snaze zjistit, co se Katie stalo, aby ji zachránili, a zachránili tak i sebe, než bude příliš pozdě. (Vertical Entertainment)
Zdroj: Vertical Entertainment
Marek Lízal
Lee Cronin si evidentně, tak moc zamiloval Evil Dead, že si potřeboval ještě natočit menší přídavek. Jeho Mumie je kopírka spousty věcí ze zmíněného Evil Dead, zároveň snímek zkombinoval s posednutím démonem a egyptskou mytologií. Člověk od začátku asi od filmu čekal něco jiného, když vidí název Mumie, ale po zveřejnění traileru bylo hned jasné, že Cronin chce naservírovat divákovi obdobnou podívanou ve stylu jeho předchozího filmu Evil Dead Rise. A daří se mu to parádně.
Film má delší stopáž a byla to pro mě trošku obava, ale ta se naštěstí nevyplnila. Stopáž 133 minut si film dokáže obhájit. Je tady o to větší prostor pro budování mytologie, atmosféry, vyšetřovací části, dostat se postavám více pod kůži a sledovat ten rozklad v rodině. Není to jen pouhopouhá jednoduchá hororová podívaná plná klišé, lekaček a podobně. Je to taky do jisté míry psychologický horor. Jen je pravda, že tahle věc by potřebovala určitě lepší zacházení se scénářem, který by rodinou tragédii dokázal více prohloubit. Pro mě osobně to bylo sice dostačující a nechtěl jsem nebo respektive bych tady neočekával u tohoto typu hororu něco chytřejšího a dramaticky silnějšího. Přesto musím zmínit jinou výtku, kterou jsem si uvědomil až po zhlédnutí filmu, když jsem snímek řešil s kamarádem. Členové rodiny se od nějaké určité doby ve filmu moc už mezi sebou neinteragují a nepotkávají se tolik kolik by asi bylo dobrý. Ale nějak zvlášť mi to nekazí výsledný dojem.
Celé to velmi dobře podtrhávají herecké výkony. I když teda musím říct, že Jack Reynor nebyl pro mě asi tak do půlky filmu dost přesvědčivý a hodil by se do té role někdo jiný. Ostatní ale odvedli skvělou práci a sedí tam. Především musím zmínit holčičku Natalie Grace, která to zahrála výborně. Je vzhledově zpracována děsivě a maskéři tady odvedli parádní práci. Je to bez debat nejděsivější dítě v hororu za hodně dlouhou dobu, vlastně jedno z nejděsivějších. Tuhle doma nechcete mít.
V čem snímek vyniká je hlavně technická stránka. Jde o špičkovou práci, která mi v kině, jako někdo, kdo je cinefil dělala velkou radost. Práce s kamerou a střihem je precizní. Cronin všechno, co se naučil u Evil Dead Rise tady ještě více umocňuje a některé momenty díky těm skvělým záběrům jsou výborné. Když dojde na ty chvíle, kdy jedna část v záběru je blíž a okolo je to takové rozmazané a pak zbytek záběru je více vzadu, tak jsou to hrozně zajímavé věci, které moc často nikdo nevyužívá a mě osobně se tento Croninův styl hodně zamlouvá. Díky tomuto stylu se mi jednou stalo, že díky tomu střihu jsem lehce cukl. Pracuje se s tím fakt parádně. A nejenom u scén, kdy to má navodit znepokojivý pocity, ale například při vyšetřovací části, kdy postava něco zkoumá, tak je to zase díky tomu střihu o to více vtahující. Celkově jde o krásnou podívanou, kdy takhle má vypadat áčkový horor, kde si s tím tvůrci pěkně vyhráli a servírují divákovi podívanou, která hororovým fanouškům na velkým plátně udělá radost. Například finále je výborný náhul, kdy se to neskutečně rozjede a není tady milion hnusných a nepřehledných střihů. Kdyby takhle vypadala půlka hororů za rok jsem mega spokojený.
Mumie od Lee Cronina je krutý horor, kde sice nedostaneme takový počet úmrtí postav, jak bychom si představovali (u Evil Dead Rise se toho nebál), ale postavám i tak film nakládá těžce. Cronin tímto filmem potvrdil, že jeho předchozí snímek nebyla náhoda a jde o šikovného tvůrce, který má řemeslo pevně v ruce a jede si hezky pěkně v první lize. Jen je tady trošku slabší scénář, ale nijak hodně mi to nezkazilo zážitek. Film nabízí několik momentů, na které delší dobu nezapomenu, ať už je to stříhání nehtů, strhávání kůže, smuteční slavnost, kojoti, kteří si na někom smlsnou a štíra v krku. Není to bezchybný film, ale moje hororové srdíčko letos konečně poprvé zaplesalo a já si to královsky užil. Jako fanoušek hororů, a hlavně jako milovník Evil Dead říkám FUCK YEAH BITCH! Mumii vnímám jako start té pořádné hororové nadílky, která teď do konce května přijde. Snad se to vše povede.
P.S. Cameo herečky z Evil Dead Rise mega potěšilo. P.P.S. Lee Cronin by rád natočil novou Noční můru v Elm Street. No pojď mi!
Hodnocení: 9/10
Zdroj: Vertical Entertainment
Antonín Matějíček
Lee Cronin pro mě byl až do roku 2023 relativně neznámým jménem, ale pak přišel s Evil Dead Rise a okamžitě se katapultoval na vrchol mého seznamu sledovaných tvůrců. Jeho pojetí Smrtelného zla bylo darem z hororového nebe. Špinavé, nekompromisně brutální a vizuálně hravé. Když se tedy rozkřiklo, že si vezme do parády klasické monstrum, očekávání byla obrovská. Povedlo se mu doručit podívanou, ze které vám spadnou obvazy? Rozhodně ano, ale s jedním velkým háčkem: nečekejte klasickou Mumii. Cronin totiž paradoxně natočil všechno možné, jen ne tradiční monster movie. Je to spíš brutální mix Vymítače ďábla a jeho vlastního Evil Dead, což je pro fanouška žánru ta nejlepší možná zpráva.
Příběh o unesené holčičce, která se po osmi letech sice najde, ale s velmi temným „nájemníkem“ uvnitř, je v jádru sice jednoduché klišé, ale Cronin z něj těží maximum. Celým filmem prostupuje aura čirého zla, která vás nepustí od úvodních minut až po závěrečné titulky. Naprostým vrcholem je pak představitelka Katie. Její ztvárnění posedlé dívky je v kombinaci s Croninovou estetikou a jistou režíí jedním z nejsilnějších hororových výkonů poslední dekády. Režisér tu znovu potvrzuje svou unikátní schopnost diváka vystrašit, zhnusit a překvapit v jeden jediný moment. Zapomeňte na sterilní lekačky ze světa V zajetí démonů, tady se s lidským tělem dějí opravdu nehezké věci a kamera se nebojí na ty největší „čuňačinky“ pořádně posvítit.
I přes nadšení se ale najdou trhliny, které drží film těsně pod hranicí absolutního kultu. Scénář se v mytologii démona drží až příliš při zemi a se samotnou Mumií ho spojuje v podstatě jen ten sarkofág. Tady bych si hloubku a detailnější vysvětlení klidně nechal líbit. Postavy občas působí jako karikatury, které se chovají, jako by jim někdo ty obvazy utáhl přímo kolem mozku. Naštěstí to ale vynahrazuje finále, které je naprosto nekompromisní a vizuálně strhující. Ve výsledku jde o paradoxně nejlepší vymítačský horor za posledních deset let. I když by postavy a prostřední část filmu snesly trochu péče, odcházel jsem z kina s pocitem, že jsem konečně viděl poctivý, zlý a hravý horor, který se nebojí vybočit z mainstreamu.
Croninova novinka sice klamavě láká na egyptskou legendu, ale ve skutečnosti servíruje syrový a nekompromisní exorcismus, který se nebojí jít až na dřeň. I když scénář občas pokulhává v logice postav a samotná mytologie zůstává jen načrtnutá v pozadí, technická stránka filmu tyhle trhliny hravě maskuje. Díky fenomenálnímu výkonu hlavní hrdinky, špičkovým maskám a kameře, která si libuje v destrukci lidské schránky, dostáváme audiovizuální teror doprovázený mrazivou hudbou. Je to film, který ignoruje zajeté koleje mainstreamu a namísto laciných lekaček sází na totální beznaděj a hravý hnus, což z něj dělá nejvýraznější žánrový kousek v kategorii vymítačských hororů za poslední roky.
Hodnocení: 8/10
Tohle byla recenze redakce na horor Lee Cronin: Mumie. Doufáme, že se vám článek líbil. Snad jste dostali všechny odpovědi k tomu zda dát filmu šanci nebo ne.
Hudební film Michael důsledně mapuje kariéru budoucího krále popu od prvních krůčků v rodinném seskupení Jackson Five, v němž od počátku prokazoval největší talent, přestože byl v domácí kapele nejmladší. Čím dál populárnější seskupení vede pevnou rukou táta Joe (Colman Domingo), na křehkého Michaela (Juliano Krue Valdi/Jaafar Jackson) možná až příliš pevnou. Když kolem Jackson Five začnou kroužit hudební producenti, všichni si okamžitě uvědomí, že Michael je tím nejhodnotnějším prvkem skupiny, a ti nejodvážnější z nich začnou dokonce mluvit o tom, že by jeho kariéře nejvíc prospělo, kdyby se osamostatnil. Joe, despotický otec a tvrdý manažer v jednom, o tom samozřejmě nechce ani slyšet. Jenže i Michael touží jít dál svou vlastní cestou. A tak se u Jacksonů rozhostí ticho před bouří, v níž se zrodí jedna hudební legenda a pár nejlepších písní v dějinách populární hudby…
Michael Jackson je přinejmenším jedním z nejznámějších a nejvlivnějších zpěváků všech dob. Tento hudebník sice zemřel v roce 2009, nadále ovšem patří mezi nejpopulárnější a nejposlouchanější interprety současnosti a jeho popularita ani roky po jeho smrti neklesla. Jen v Číně má být Michael Jackson i roky po své smrti stále nejpopulárnější zahraniční osobností. A to i přes fakt, že se ani tomuto zpěvákovi nevyhnuly kontroverze, které na něj vrhají jiné světlo i roky po jeho odchodu ze světa. I proto si je pro začátek nutné ujasnit pár věcí.
Michael je film, který nemůže být k odkazu zpěváka tak úplně upřímný
Zdroj: Universal Pictures
Po uvedení Bohemian Rhapsody, filmu o skupině Queen, který zvládl v kinech globálně utržit 910 milionů dolarů, získal práva na film o Michaelu Jacksonovi producent Graham King. Historie se poté v podstatě opakovala. Už v případě filmu o skupině Queen měl původně vzniknout film od Sachy Barona Cohena, který si měl také zahrát Freddieho Mercuryho. Tvůrce filmů Boratnebo Diktátorchtěl tehdy příběh Mercuryho pojmout jako mládeži nepřístupnou komedii plnou sexu a drog. Přeživší členové skupiny Queen ovšem realizaci podobného filmu zatrhli, a proto došlo na realizaci mnohem bezpečnější verze, kterou dnes všichni znají jako film Bohemian Rhapsody.
Nad odkazem Michaela Jacksona drží podobně ochrannou ruku Majetek Michaela Jacksona. Jde o právnickou osobu založenou po Jacksonově smrti za účelem správy jeho majetku a dohledu nad jeho posmrtnými příjmy. Pod tuto právnickou osobu spadá cokoliv, co má s Jacksonem něco společného. A týká se to i právě filmu Michael. Problém přitom nemusí být ani to, že byl do hlavní role obsazen Jaafar Jackson, Jacksonův synovec. Jeho obsazení je snadné označit za nepotismus, oficiálně ovšem bylo odůvodněno tím, že bylo obtížné najít ideálnějšího Michaelova představitele. Jestli v něčem tkví problémy filmu Michael, rozhodně ne v tom, že by Jaafar byl netalentované nepotistické dítě.
Kontroverze kolem Michaela ovlivňují i převedení jeho příběhu do filmové podoby
Zdroj: Universal Pictures
Výrazné zapojení Jacksonovy pozůstalosti již od počátku ovšem vyvolávalo otázky, jak moc bude chystaný biopic ochotný v rámci vyjádření k temnějším tématům. Michael Jackson má za sebou totiž nejen řadu úspěchů, ale i řadu kontroverzí. Té nejvýraznější se již věnoval například dokument Leaving Neverland. Ten pojednává o přátelství, které měl Jackson navázat se dvěma chlapci ve věku 7 a 10 let. Ti samí chlapci nyní již jako třicátníci v dokumentu z roku 2019 vyprávějí svůj příběh o tom, jak je Jackson sexuálně zneužíval a jak se s tím po letech vyrovnali. Jacksona se mezitím zastal například jeho dobrý přítel Macaulay Culkin a dodnes nebyl oficiálně usvědčen z pedofilie (v případu People v. Jackson byl v roce 2005 zproštěn všech obvinění), podezření a debaty okolo tohoto citlivého a kontroverzního tématu ovšem existují dodnes.
Není to nicméně tak, že by se tvůrci nechtěli ke kontroverzím spojeným s Michaelem Jacksonem vyjádřit. Při výrobě se ovšem měla vyskytnout jedna zásadní komplikace. Film, který vstupuje do kin, má sice lehce přes 2 hodiny (127 minut), původní verze ovšem měla mít hodiny čtyři. Třetí akt filmu se měl původně zaměřit na vyšetřování tvrzení Jordana Chandlera z roku 1993, že ho Michael Jackson ve 13 letech sexuálně zneužil. Jacksonovi dědicové nicméně zapomněli, že před lety podepsali smlouvu s rodinou Chandlerových o mlčenlivosti – dohoda byla postavena na tom, že Chandlerovi nikdy nebudou zahrnuti do žádné dramatické rekonstrukce. Třetí dějství filmu se tak rázem stalo nepoužitelným.
Filmů s Michaelem Jacksonem bude pravděpodobně víc
Zdroj: Universal Pictures
I proto mělo dle mnoha zákulisních úniků dojít k rozhodnutí rozdělit plánovaný příběh Michaela na dvě části a film se odložil z podzimu 2025 na letošní jaro. Režisér Antoine Fuqua tak má bokem zhruba dvě hodiny nevyužitého materiálu, které bude moci použít v případě, že bude Michael takový úspěch, aby obhájil realizaci pokračování. S oficiálním rozpočtem 200 milionů dolarů se totiž jedná o nejdražší hudební biopic v historii. Do velké míry i díky přetáčkám, ke kterým došlo v momentě, kdy bylo rozhodnuto, že se první film zaměří na menší časový úsek. Fuqua to celkově neměl mít při natáčení jednoduché, protože do projektu měli neustále zasahovat přeživší členové rodu Jackson. Právě i jejich zásahy měly dle jistých zdrojů realizaci filmu výrazně prodražit.
Kontroverze kolem Michaela Jacksona nadále rozdělují lidi na dva znesvářené tábory. Jedni si nedokážou připustit, že by byl Jackson schopný věci, ze kterých bývá obviňován, jiní naopak odsuzovali vznik tohoto filmu už v momentě jeho oznámení. Mnozí nekritičtí fanoušci Jacksona nedokážou přistoupit na fakt, že ať už ve skutečnosti byl pedofilem či nikoliv, minimálně jeho psychický a fyzický stav v poslední fázi života vypovídal o něčem nevalném. V případě řady fanoušků se jedná o takzvaný syndrom zbožňování celebrit (CWS). Lidé si často vytvářejí silnou až nepřiměřenou emoční vazbu na slavné osobnosti a mohou je idealizovat, někdy až na úroveň bohů či polobohů. Film Michael se ovšem pokouší o to, o co se tak nějak snaží všechny hudební biopicy v posledních letech – polidštit ústředního hrdinu. A to i díky důrazu na komplikovaný vztahu Michaela se svým otcem Joem v podání Colmana Dominga.
Před sólovou dráhou tu byla Jackson 5
Zdroj: Universal Pictures
O Joe Jacksonovi, který byl manažerem skupiny Jackson 5, se povídá, že své děti bičoval, aby lépe zpívaly. Své děti měl konkrétně trestat v momentech, kdy chybovaly či neplnily jeho požadavky. Sám Jackson Jr. tvrdil, že své děti týral ve formě kázně, nikoliv ve formě bezdůvodného násilí. Mnozí tento přístup k výchově odsoudí, samotní sourozenci Jacksonovi to nicméně zpětně tak drasticky nevnímali. Joe se v jejích očích dle vlastního vyjádření nechoval výrazně odlišněji nežli ostatní otcové, kteří vyžadovali trochu kázně. Jak se k otci a manažerovi v jedné osobě staví Michaelův biopic? A je vlastně dobře, že právě jejich komplikovaný vztah je nakonec jakýmsi jádrem filmu?
Na zbičování titulního Michaela tu dojde hned v prvních minutách filmu, důležitější ovšem je, že jej film pojímá jako antagonistu. Jde o manažera, který kariérní úspěch skupiny sestavené ze svých synů vnímá jako úspěch celé rodiny. Zároveň ovšem pokaždé má poslední slovo a vše šlape podle jeho pravidel. Film tak sice vyobrazuje, že Joe povolí svému synovi vydat se cestou sólové dráhy, zároveň to ovšem nesmí omezit jeho účast ve skupině. Je to příběh o autoritativním otci a synovi, který se musí svému otci postavit. To pro něj ovšem z vícero důvodů není snadné.
Michael je jako Peter Pan
Zdroj: Universal Pictures
Michael Jackson ve filmu několikrát pročítá knížku o Zemi Nezemi. Dle té Jackson později pojmenoval své sídlo Neverland, zajímavější ovšem je hlavní hrdina knihy, ze které Země Nezemě pochází – Peter Pan je chlapec, který nechce vyrůstat. To samé se dá poté na základě tohoto filmu říct o Michaelovi. Jako dítě nemá kamarády a radši komunikuje se svými domácími mazlíčky (myška, lama, žirafa…).
I jako dospělý je poměrně naivní a dobrotivý chlapec, který věří v dobro světa. Film se mu také snaží dodat jakýsi status mesiáše. Máme tu scény, kdy navštěvuje onkologicky nemocné děti a dává jim hračky, součástí filmu je i scéna, kdy „vyřeší“ válku dvou znepřátelených gangů pomocí hudby a tance při skládání písně Beat It. Tento film o Michaelovi by se ve výsledku mohl jmenovat Michael Jackson: Čistá duše, protože jinak z něj hlavní hrdina nevychází. A to i přes fakt, že tu zazní i píseň Bad, která může (ale spíše logicky ne) poukazovat na Michaelovu odvrácenou stranu.
Jaafar Jackson se stává Michaelem Jacksonem. Imitací jeho hlasu i designu, stejně tak i díky pravděpodobně poděděnému talentu nejen po svém strýci, ale i otci Jermaineovi. V jeho podání se Michael nikdy nedokáže stát vyloženou karikaturou, i když o to forma vyprávění někdy usiluje sebevíc. Dost pasáží v podstatě evokuje klipy ze Saturday Night Live, háček nicméně je, že dané momenty se tvůrci pokouší pojmout vážně. Což je i díky příliš výrazným maskám a momentům, které se očividně snaží až příliš tlačit na pilu, obtížné. Lepší je také Michaela vnímat pouze jako průlet Jacksonovou kariérou než jako dramaticky vystavěný příběh. Ten se tu totiž roubuje jen tak mimochodem a nelze se zbavit pocitu, že vystřižením poslední třetiny tvůrci přišli o zajímavější materiál. Film nicméně končí titulkem „Jeho příběh pokračuje“ a ať těch filmů s Michaelem bude nakonec bůhvíkolik, nejspíše bude lepší je za pár let vnímat jako celek.
Fanoušci Michaela Jacksona zklamaní nebudou
Zdroj: Universal Pictures
Už pár let se dalo dovtípit, že chystaný film o Michaelu Jacksonovi bude jakýsi jeho audiovizuální pomník. A tím ve výsledku přeci jen bude. Klasických písní Michaela Jacksona je tu několik, film s nimi navíc často zvládá pracovat efektně. Dochází tu poté také k přesné rekreaci ikonických momentů – natáčení videoklipu k Thriller či první veřejné vystoupení Jacksona s jeho ikonickou měsíční chůzí v Pasadeně. Důraz na různé detaily (kostýmy či výprava) je obdivuhodný a z filmu čiší retro atmosféra. Především v těch pasážích, kdy dojde na zapojení zpěvu i tanečních schopností ústřední postavy. Antoine Fuqua mohl zpočátku jako režisér především akčních filmů působit jako velmi náhodná volba, jeho režie ovšem dává filmu energii. Kamera a střih fungují v krásné symbióze a finále díky tomu strhne podobně jako finiš na Live Aid v Bohemian Rhapsody.
S maskami je to poté složitější, za pochodu si ovšem jde na výrazné stylizování postav zvyknout. Colman Domingo tu tak možná díky výrazné paruce a make-upu chvílemi působí jako sup, herecky je ovšem ze všech členů obsazení nejsilnější. Jeho Joe je v podstatě druhou hlavní postavou příběhu, žádná jiná již tolik prostoru nemá. Jacksonovi sourozenci tu jsou prakticky do počtu, scény s právníkem Johnem Brancou (právě on spravuje Majetek Michaela Jacksona) v podání Milese Tellera jde spočítat na prstech jedné ruky a Bill Bray (Jacksonův bodyguard a jeho otcovská figura) v podání KeiLyna Durrela Jonese je tu také ve výsledku do počtu. Ani Nia Long tu nakonec jako Jacksonova matka Katherine nemá dost výrazných momentů, minimálně při srovnání s Domingem.
Vhled do Michaelových kreativních postupů a uvažování
Zdroj: Universal Pictures
Slušný potenciál nabízela možnost nahlédnout do Jacksonových tvůrčích procesů, ty také film dodá… tak trochu. Je tu tak pár momentů, kdy Jackson dává dohromady složení svého alba. A nebo kouká na béčkové horory, které mu vnuknou nápad na revoluční videoklip Thriller. Těchto momentů sice ve výsledku není zase tak moc, pořád ovšem lepší něco než nic. Jackson je mnohými vnímán jako plachý chlapec, kterému přesto nechyběly ambice, scénář Johna Logana ho poté přesně nějak takhle dokáže vykreslit. Trochu pateticky ovšem působí momenty jako ten, kdy se Jackson podívá do kamery a řekne, že musí zpívat, aby tím léčil svět. Jde přesně o jeden z těch momentů, který nepůsobí tak úplně přirozeně a jen přispívá tomu, že film Michael bude moci být vnímán jako PR produkt Jacksonovy pozůstalosti.
Jackson byl umělcem, jehož největším problémem byla v 80. letech jeho barva kůže. Nemohl se objevovat na titulních stránkách časopisů, protože statisticky se obálky s černochy neprodávaly. MTV odmítalo hrát klipy s černošskými umělci. Přesně tohohle film se na chvíli dotkne, zároveň od toho ovšem následně dá ruce pryč. To samé poté platí o Jacksonových problémech s kožním pigmentem. Film tak nadhazuje více či méně známá fakta okolo Jacksona (nechybí jeho šimpanz Bubbles v poměrně nevábné digitální podobě), pořád se přitom vrací k onomu konfliktu s otcem, který ve výsledku není tak zajímavý, aby utáhl celý film. Nebo minimálně vývoj tohoto tak trochu napjatého vztahu není. Michael je Michael a tak raději konfrontace s otcem přenechává svým zástupcům, otec přitom nadále tuší, jak na Michaela, aby dosáhl svého. V průběhu filmu se tak sice vyskytne úprk z tohoto začarovaného kruhu, satisfakce z něj ovšem chybí.
Michael působí tak trochu nesoustředěně
Zdroj: Universal Pictures
Kdyby teoreticky již k dalšímu filmu s Michaelem nedošlo, tento film končí v roce 1984 (epilog je zasazen do roku 1988), tedy přesně v období, které předchází bouřlivějšímu období Michaelova života. Nejen obvinění ze sexuálního obtěžování dětí, ale také jeho dluhy v řádech sto milionů dolarů. A pak už mnohem bulvárnější informace o jím údajně praktikovaných voodoo rituálech či už vyloženě konspirační teorie o tom, jak jeho smrt nebyla náhodou a byl zabit hudební mafií či kvůli nějakému většímu tajemství. Bylo by naivní, že se mají adaptace Michaelova příběhu vyjadřovat úplně ke všem šílenostem, které se mohou lidé o Michaelovi dočíst (tak už to s celebritami bývá). Jenže už první film se očividně zdráhá být více otevřený. A to i v rámci témat, která trápila samotného Michaela.
Albem Thriller Michael otevřel dveře dalším černošským interpretům a navždy změnil fungování hudebního průmyslu. Je tento dopad cítit ve filmu Michael? Nikoliv. Písní Beat It Jackson zbrojil proti násilí, to ovšem film načrtne tak nějak povrchně. I nakopnutí MTV, které před Michaelem odmítalo hrát klipy s černými umělci, je tu zabito v rámci jedné scény s účastí Mikea Myerse v roli ředitele CBS Waltera Minkoffa. A pak je tu spousta vedlejších postav, které se ve filmu jen tak mimochodem objeví a představí, vidíme s nimi pár scén, jejich úloha v celkovém filmu je minimální. Trčí z toho především John Branca a vlastně i hudební producent Quincy Jones, který má na úspěchu Thrilleru zásadní vliv. I John Landis, který točil videoklip Thriller (Michael ho najal, protože miloval jeho Amerického vlkodlaka v Londýně), se tu jen tak mihne.
Thriller je bohužel jen okrajový, rodinné drama není dostatečně silné
Zdroj: Universal Pictures
Dávalo by tak vlastně smysl, kdyby se celý film vystavěl právě na realizaci alba Thriller. Sledovat více z jeho zákulisí by nebylo od věci, protože už jen scéna, kdy si Jackson upravuje klip k Thrilleru k obrazu svému, patří mezi vrcholy filmu. Byl by to film o nejúspěšnějším albu všech dob a ještě více by vystihl Michaelův odkaz. Místo toho se film soustředí na nepříliš dobře vystavěné napjaté vztahy v rodině, které nefungují už jen díky faktu, že Michaelovi sourozenci jsou tu v podstatě křoví a ani jeho matka k nim ve výsledku nemá tak daleko.
Je tak zábavné sledovat, jak se Jacksonova rodina s odstupem o Joeovi vyjadřuje uctivě, z filmu ovšem vychází jako typický šmejd, který upřednostňuje finanční zisk před rodinou (i když by to nahlas nepřiznal). Je to navíc pouhá dramatizace skutečných událostí, i kdyby tak ve skutečném životě k ničemu takovému nedošlo, ideální tečkou by bylo nějaké vyvrcholení napětí mezi Michaelem a Joem. Jenže na to budete čekat marně. A vlastně tak přestane dávat smysl, že se film tak moc věnuje postavě, kterou teoreticky může upozadit v momentě, kdy obdrží jeden zásadní fax. Ano, Joe se sice pořád musí vrátit, protože musí být součástí uzavření jedné zásadní kapitoly Michaelovy kariéry, jak ovšem film za pochodu vykresluje, vůbec by nebyl problém ani tuto linku tak nějak zahodit. I proto, že tu k Michaelovu vývoji skutečně dochází jen napůl. Nevyhnutelně se tak ukazuje, že jestli něčemu obměna původní verze uškodila, je to příběh.
Michael není žádnou velkou výhrou, není ovšem ani pohromou
Zdroj: Universal Pictures
Definitivně jasno ovšem bude až v momentě, kdy do kin dorazí Michael: Part II. Fanoušci Michaela Jacksona budou s tímto filmem spokojeni a to je nejspíše to hlavní. Výsledkem tak není filmová událost roku či dokonce dekády. Zákulisní informace nám ovšem už v podstatě 2 roky v kuse slibovaly obří průšvih… a ten se taky nedostavil. Výrazná role Jacksonovy rodiny v realizaci tohoto filmu dopředu slibovala uhlazený příběh, který bude na metry vzdálený satirám z ranku České sody nebo Městečka South Park. Michaela Jacksona dnes vnímají mnozí jinak, podstata většiny jeho pozdějších skutků bude nejspíše ještě nějakou dobu zahalena tajemstvím. Ti, kteří Michaela vnímali a v podstatě dodnes vnímají jako neviňátko, ovšem dostanou přesně tu ideální filmovou poctu.
Peter Pavlík v roce 2018 o Bohemian Rhapsody napsal následující: „Ten film je ako FILM dost srxxka/nevyužitá príležitosť. Ale divácky je to boziiii.“ Přesně něco takového jde nakonec říct o Michaelovi. Je to film stojící na solidním řemesle, který může na velkém plátně (třeba IMAX) se skvělým zvukem působit skutečně velkolepě. Pod krásnou slupkou se ovšem skrývají jisté neduhy. Jak moc se jim šlo vyhnout a jak moc jsou filmy o hudebnících svazované komplexními odkazy oněch hudebníků? To je otázka. Michael určitě plní úlohu neurážejícího audiovizuálního pomníku.
Spokojeni s ním ovšem budou především ti, kteří chtějí připomenout Michaela Jacksona spíš skrze jeho hudbu, ikonické momenty a estetiku než skrze hlubší psychologický ponor nebo kritickou reflexi jeho života. Bude na něco takového čas alespoň jindy? Možná ano / spíše ne. Leckomu nicméně určitě bude stačit fakt, že Michael mohl dopadnout mnohem hůř. Stejně tak by ovšem v povolanějších (a hlavně svobodnějších) rukách mohl dopadnout mnohem lépe. Žádný film se nikdy nezavděčí každému. Větší mrzení ovšem probíhá u těch filmů, které svůj potenciál tak snadno zahazují. Michael Jackson měl nicméně filmy rád a tenhle by se mu asi líbil. Jestli je to dobře, či nikoliv, to už je věc druhá.
Michael závěrem
Michael je spíše opatrnou a kontrolovanou poctou než odvážným a upřímným biografickým dramatem. Nabízí řemeslně velmi dobře zvládnutou podívanou, která dokáže na velkém plátně fungovat jako velkolepý audiovizuální zážitek, ale zároveň se neustále vyhýbá momentům, které by mohly narušit jeho pečlivě budovaný obraz. Právě v tom spočívá jeho největší limit – snaha nikoho příliš neurazit a zároveň všechny potěšit vede k tomu, že výsledný portrét Michaela Jacksona působí spíše uhlazeně než skutečně živě. Film tak neobjevuje novou pravdu o ikoně popu, ale spíše ji znovu skládá z již známých obrazů, hitů a symbolů. Michael tak nakonec není ani zásadním selháním, ani výjimečným triumfem. Je to spíše pečlivě vystavěný pomník, který funguje především ve chvílích, kdy se opírá o hudbu samotnou. A otázka, jestli měl nebo mohl jít dál, zůstává otevřená. Možná i záměrně, spíše ovšem proto, že film samotný si na ni netroufá hledat odpověď…
V roce 2026 jsme se dočkali návratu a restartu seriálu Malá neznámá s naší oblíbenou Nanno. Lze tedy správně hodnotit nové díly bez pohledu zpět? Je fér porovnávat nové díly s těmi starými, když se jedná sice o stejný základ, ale o jiný seriál a především s jinou představitelkou Nanno? Je problém v tom, že Reset tak trochu mění podstatu toho, proč si všichni tak oblíbili starou Nanno? Pokusím se tedy odpovědět na onu základní otázku a zároveň se podívat na zoubek nové verzi Nanno. Víc v recenzi seriálu Malá neznámá: Reset.
Kdo je vlastně Malá neznámá pro každého z nás?
Řadím se mezi diváky, kteří měli původní seriál poměrně dlouho na seznamu. Mé neustálé odkládání udělalo svoje. Díky připravovanému restartu v kombinaci s tím, že i Reset u nás bude dostupný, vznikla velká motivace dokoukat předchozí dvě série. Je důležité tohle napsat? S velkou pravděpodobností ano. Nejsem totiž žádný zarytý skalní fanoušek. To je důležité pro kontext. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Malá neznámá: Reset víc udělá radost novým divákům, než divákům původní série. Malá neznámá pro rok 2026 totiž nabízí úplně jiný pohled na Nanno. A je tedy otázkou, jestli jste s tím v míru nebo jestli vám vadí, že Reset převrací pohled na pointu existence Nanno nejenom o třistašedesát stupňů, ale žene jí spíš až do jiné dimenze.
Zdroj: oneD
Kdo byla původní Nanno pro své diváky?
Co bylo fascinující na tehdejší Nanno, byl prostý fakt. Byla něco ve smyslu tajné esence špatností v našem nitru. Ona nevytvářela chaos ani nebyla ta, kdo lidi následně soudí. Byla ta, která sice zapálila pochodeň nebo trochu popostrčila, ale nikdy nebyla jasným soudcem situace. Byla pozorovatel lidí, kteří vždy měli na výběr. Tichým hláskem našeho svědomí, který nás drží od nepříjemných situací, ale stále tiše vyčkává ten okamžik, kdy překročíme čáru našeho vlastního svědomí a uděláme něco špatného.
Zároveň postava samotné Nanno vždy proplouvala všemi příběhy, které měli základ v základních urban legends týkajících se míst, kde se vyskytovala. A toho faktu, že většina hrdinů se nachází ve věku, kdy je nejtěžší se rozhodnout nejenom o své budoucnosti. Ale také o tom, co je správné a co špatné. Díky tomu existence Yuri v druhé sérii nabídla sice zajímavý pohled … ale ani názorová revoluce v podobě Yuri neměla šanci na prosazení se oproti Nanno. Vyznění konce druhé série a vztahu Nanno s Yuri bylo proto dostatečně vypovídající o tom, jak fungují zlé věci v našich životech. A pouze s již poučenou Nanno najdeme správnou cestu.
Zdroj: oneD
„Já jsem Nanno, jsem tady nová.“
Nanno tedy nikdy nesoudila ani nebyla hybným prvkem osudu ostatních lidí. Antikrist? Karma? Pozorovatel lidského neštěstí? Vždyť ani sama představitelka původní Nanno Chicha Amatayakul nebyla schopná přesně odpovědět na to, kdo přesně Nanno je! A už jenom to působilo jako právě ten prvek neznámého. Moment, kdy si nikdo sám nemůže být jistý, zda v jeho životě není někdo podobný esenci Nanno nebo snad „Nanno samotná“. Jenže to se v roce 2026 radikálně změnilo. Nová Nanno v podání herečky Becky Patricii Armstrong mění nejenom vzhled Nanno, ale v rámci Resetu i celý pohled na původní koncept seriálu Malá neznámá.
Otázkou tedy zůstává, zda se jedná o změnu, aby původní námět nebyl pouze recyklován. Nebo je to nezbytný reset pro současnou dobou a pro její vyznění. Kdy jako lidi máme skoro až chorobnou potřebou všechno kolem nás rozebrat a definovat.
Zdroj: oneD
Kdo je Malá neznámá Nanno pro rok 2026?
Možná je kámen úrazu v tom, že nová Nanno je úplně jiná. Přeci jen, dřív nikdy nebyla definovaná. Každý si jí přestavoval jinak, každý se musel s následky její přítomnosti vypořádat sám, nikdo jí nepotkal znovu. Reset se ale rozhodl tohle všechno změnit a nabídl nám jiný pohled. Už nestačí, že každý týden dostaneme jeden příběh, který má možná pár much, ale má věčně smějící se Nanno, a neskutečně dobrou atmosféru.
Jenže co když je tohle právě ta velká chyba v náhledu na Reset? Kdy Nanno není už ďiblíkem popostrkující k tomu, co lidé opravdu chtějí, ale někým, kdo nejdřív hledá v lidech to dobré a teprve potom, když si nedají říct, zaútočí všemi dostupnými prostředky. Z toho důvodu je těžké nesrovnávat předchozí díly a současné díly. A potom už je na každém z nás, jaký přístup k Nanno nám vyhovuje víc. Případně jestli jsme schopni se posunout stejně, jako se posunula Nanno.
Stojí Malá neznámá: Reset za vaší pozornost?
Seriál Malá neznámá: Reset v roce 2026 dorazil se šesti novými epizodami a příslibem, že se znovu potkáme v dalším pololetí, tak snad v druhé sérii vzhledem ke konci. Pokud bude divák spokojený s novou představitelkou Nanno, sednou mu jednotlivé příběhy a nově pojaté vyznění celého světa, tak by měl být spokojený. Ale zároveň lze na seriálu vidět, že tvůrci hráli až moc na jistotu a Malá neznámá nejede na plný plyn stejně jako u starších dílů. Zbývá nám tedy naděj, že se chytí za nos a uvědomí si, že divákovi nestačí pouhá přítomnost Nanno, protože je to jeho oblíbená postava. Ale chce trochu víc. Což je na druhou stranu teď scénáristicky těžší kvůli novému směru. Možná se tím tvůrci zahnali do kouta. Možná mají všechno dokonale promyšlené. Uvidíme…
Hodnocení: 8,5/10
Tohle byla recenze seriálu Malá neznámá: Reset, na který se můžete podívat na Netflixu. Další články, recenze, řebříčky a doporučení najdete na našich stránkách.
Marketéři Brad (Mark Wahlberg) a Elijah (Paul Walter Hauser) se vytasí s návrhem odvážného nového kondomu s plným krytím na sponzorství mistrovství světa ve fotbale. Když jejich opilecká oslava v Brazílii zažehne mezinárodní skandál, nezbývá jim než pokusit se spasit svou kariéru i vlastní životy útěkem před zuřivými fanoušky, zločinci i mocichtivými státníky…
Režisér Peter Farrelly se spolu se svým bratrem Bobbym proslavil především režií bláznivých komedií. Blbý a blbější, Já, mé druhé já a Irena či Něco na té Mary je. Po Návratu blbého a blbějšího se každopádně cesty bratrů rozdělily a Farrelly se vydal trochu jinou a ambicióznější cestou. Chopil se konkrétně režie filmu Zelená kniha, který sice rozdělil část kritické obce, přesto si došel pro Oscara v kategorii Nejlepší film, sám Farrelly si poté dostal pro Oscara za svůj podíl na originálním scénáři k filmu. Podobně vyšší ambice poté mělo i jeho Na pivo do první linie. I když poté ještě během letošního podzimu Farrelly uvede film Já, Rocky, který bude pojednávat o natáčení původního Rockyho, mezitím se vrátil ke svým kořenům.
Pro Amazon Prime v roce 2024 natočil komedii Ricky Stanicky, která se vydala ve stopách klasických komedií Farrellyho, pro Amazon nyní Farrelly natočil i svou další komedii – Kdo neskáče, nemá Kule hop! Pod scénářem této nové komedie není podepsán sám Farrelly. Stojí za ním Rhett Reese a Paul Wernick, tvůrci scénáře k dvojici filmů Zombieland či trilogii Deadpool. Kombinace to přitom nemusí být úplně špatná, protože Reese i Wernick mají pro ztřeštěný humor slabost. V hlavních rolích se mezitím objevují Paul Walter Hauser a Mark Wahlberg. Ten se v posledních letech veřejně omluvil za to, že hrál ve „zlých filmech“ jako Hříšné noci. Schválně, zda se časem omluví i za tento film.
Kdo neskáče, nemá Kule hop! – Komedie plná nevkusu
Zdroj: Amazon Prime
Klasické komedie bratrů Farrellyů nejsou oblíbené kvůli sofistikovanému humoru či komplexním příběhům. Humor v nich často pramenil z toho, že osciloval kolem hranic trapnosti, byl navíc často tak nekorektní, že by humor v nich možná dnes tak úplně neprošel. Je nicméně otázka, jak moc to jde házet na tep doby… nebo fakt, že ani jeden z bratrů Farrellyů, které šlo ve své době vnímat za mistry svého řemesla, na svůj odkaz dnes již nedokáže navázat. Bobby je stejně jako jeho bratr pořád aktivní a ani jeho Dear Santa vyloženě neevokoval časy, kdy humor ve Farrellyovkách fungoval. Peter na tom ovšem na základě svojí novinky není dvakrát líp.
Už nad faktem, že má být zrovna na mistrovství světa představen nový revoluční kondom, zůstane tak trochu rozum stát. A je snadné uvažovat nad tím, zda pointa humoru ve skutečnosti nespočívá právě v tom, že to nedává smysl. Dva ústřední marketéři v podobě Wahlberga a Hausera nicméně přijdou o práci, následně naruší fotbalové utkání a způsobí, že Brazílie prohraje, což znamená, že jim v podstatě celá Brazílie začne jít po krku. Kombinace klasické buranské komedie a fotbalu poté možná zní nosně, Reese a Wernick poté nešetří s poměrně kreativními nápady. Jenže ty samotné solidní komedii nedělají. A výsledek je tak nakonec spíše plný nevkusu.
Brutálně nevyužitý a zabitý potenciál
Zdroj: Amazon Prime
Natočit komedii o tom, jak moc jsou někdy fanoušci schopní brát sport, není tak úplně špatný nápad. Snadno by se například nabízela nějaká satira, která si bude z často fanatických uctívačů čutané utahovat. A i kdyby z toho byla jen typická farrelyovina, mohla by to klidně být alespoň ta klasická pitomá zábava. Jenže není. Celý námět začne příliš rychle působit nevyužitě a působit spíše jako slepenina náhodných nápadů. Spousta scén by těžko obstála jako skeč v Saturday Night Live. Většinu z nich by nejspíše neuznali ani na úvodních hodinách kreativního psaní komedií. Hlavní hrdiny jde přinejlepším označit za neschopné vocasy, Hauser i Wahlberg poté při snahách o humor tlačí až příliš na pilu. Oba přitom komediální nadání mají (Wahlberg může působit jako narcis, ale srandu si ze sebe překvapivě umí udělat). Ani Jim Carrey či Adam Sandler ovšem ze špatného komediálního scénáře zlato nevytlučou.
Ústřední dvojice poté příliš nefunguje díky faktu, že vlastně nejsou jeden druhému protikladem. Po svém boku navíc nemají ani dvakrát výrazné vedlejší postavy, ani v tomhle ohledu nepomůže fakt, že mají tváře Sachy Barona Cohena nebo Daniely Melchior. Díky výpravě se poté film snaží působit velkolepě, působí však spíše lacině. Reese a Wernick přitom mají s blockbustery zkušenosti, často poté píší scénáře, které následně realizují tvůrci, které podobné podívané umí. Farrelly ne. Jeho zkušenosti s vulgárními komediemi tu tady potom nestačí, protože je humor často mimo mísu. A těžko se díky tomu věří, že za tímhle filmem stojí někdo, kdo byl pro komedie podobného typu svého času jeden z nejpovolanějších. Jakmile se ovšem ukáže, že jsou tu zřejmě všichni hrozně moc hrdí na fór o kondomu, který zakrývá i varlata, je jaksi jasné, že jde o souboj, který nešlo vyhrát. A že Oscar za scénář z vás mistry vkusu neudělá.
Velký komediální přešlap
Zdroj: Amazon Prime
Je otázkou, jak moc je snadné je vývoj komediálního žánru házet na politickou korektnost… a nebo je prostě možné, že se typ podobných komedií dávno vyčerpal. Jejich kouzlo pak nedokáže oživit ani tvůrce, který byl v rámci tohohle subžánru jednu dobu jako doma. Není tudíž snadné scénáři odpouštět spousty nelogičností, nad kterými by snad možná šlo přivírat oči v případě, že by to celé byla alespoň zábava. Ale chtít něco takového by bylo prostě naivní. I díky tomu to začne působit, že snad ani Farrelly nechce vrátit do prošoupaných bot a jede na autopilota. Při pohledu na vývoj kariéry Bobbyho to přitom nevypadá, že by byl právě Bobby tím, kterému jde přisuzovat úspěch Farrelyových starších komediálních kousků. Už když došlo na návrat Harryho Dunnea a Lloyda Christmase v Návratu blbýho a blbějšího, působila jejich forma vyčerpaně. K uvedení přitom došlo v roce 2014.
Skok o 12 let později ovšem ukazuje, že ani pauza jednomu z Farrellyů neprospěla. Nechutné momenty již nejsou nechutně vtipné, ale jenom nechutné. Trapné momenty již nejsou trapně vtipné, ale jenom trapné. A nevkusné momenty už nejsou nevkusně vtipné, ale jenom nevkusné. Těžko říct, jak moc Reese a Wernick scénář psali s vědomím, že by mohlo teoreticky jít o poctu těmto bláznivým komediím. Výsledek ovšem mluví za sebe. A i když by Zelenou knihu dnes mnozí nadále označili za jeden z nejhorších filmů, co kdy vyhrál Oscara, minimálně po sledování nejnovějšího Farrellyho komedie by dost lidí mohlo vzít jeho nejlépe hodnocený film na milost. Ten člověk umí. Tady se ovšem upsal začarovanému kruhu, na který nemůže být nikdo hrdý.
Kdo neskáče, nemá Kule hop! závěrem
Kdo neskáče, nemá Kule hop! působí jako film, který má na papíře všechny předpoklady pro alespoň solidní komediální zábavu, ale v praxi selhává téměř ve všech klíčových ohledech. Nápad s přehnaně absurdním produktem, prostředí fotbalového mistrovství i zkušené tvůrčí i herecké obsazení mohly vytvořit živou a nápaditou podívanou. Místo toho ale vznikla nesourodá směs scén, které spolu jen obtížně drží pohromadě a jen výjimečně skutečně fungují jako komedie. Peter Farrelly se zde vrací k tomu, co ho kdysi proslavilo, ale bez energie, nápaditosti a přesnosti, které jeho dřívější tvorbu držely nad vodou. Scénář Rhetta Reese a Paula Wernicka přináší jednotlivé nápady, ale nedokáže je proměnit v ucelený a skutečně vtipný celek. Výsledkem je komedie, která se neustále snaží být odvážná, vulgární a přehnaná, ale zapomíná na to nejdůležitější – být opravdu zábavná.
Ve finále tak Kdo neskáče, nemá Kule hop! zůstává spíše unaveným pokusem o návrat ke starému typu buranské komedie, který už ale v dnešní podobě působí vyčpěle. A i když se občas objeví záblesk potenciálu, nikdy nepřeroste v něco, co by stálo za zapamatování. Odkaz Farrellyho nejlepších ztřeštěných komedií nenaruší, návrat k „vrcholné“ formě se ovšem nekoná…
Příběh filmu Říkají mi Lars je poctou „drsné detektivní škole“, kde Praha současnosti nahradila Los Angeles třicátých let. Soukromé očko Lars (Martin Hofmann) ale nechodí v obleku, jako kdysi legendární detektiv Phil Marlow. Je to drsňák v koženém křiváku s holou lebkou a zarostlou bradou. Potom, co ho pro absolutní nekázeň vyrazí od policie, protlouká se všelijak. Řeší pro své klienty různé potíže nebo problémy někomu naopak dělá. Záleží na zadání. Jediné, co mu ze služby pro stát zbylo, je bývalý parťák a kamarád Gold (David Švehlík). A právě od Golda dostane nabídku na lukrativní kšeft.
Stárnoucí realitní magnát Leo (Pavel Kikinčuk) potřebuje nějaký kompromitující materiál na manželku Doru (Simona Peková), která podle všeho žije jako světice. Rád by ji totiž nahradil atraktivní kráskou Bonnie (Justýna Zedníková) a nerad by u rozvodu „projel gatě“. A vůbec mu nezáleží na tom, jestli ty důkazy o manželčině nevěře budou pravé nebo falešné. Larsovi se taková zakázka moc nezdá, ale i z pocitu dluhu vůči Goldovi, který mu kdysi zachránil život, se do toho nechá přemluvit. A tím se spouští kolotoč událostí naplněných falešným sváděním, skutečnými podrazy, únosy a vydíráním. Až na konci se ukáže, kdo a jaké hry s kým hrál, komu se podaří ostatní převézt a kdo nakonec unikne jen s odřenou kůží…
Lars je ústředním hrdinou české knižní série, kterou vydává autor pod pseudonymem Daniel Gris. Minulý rok vyšla sedmá kniha s názvem Larsova špinavá hra, tento rok dochází k uvedení filmové adaptace. Název Říkají mi Lars vychází z názvu první knihy, té se má také držet po stránce příběhu. Titulního antihrdinu, který má přezdívku po Larsu Ulrichovi, bubeníkovi skupiny Metallica, zde ztvárňuje Martin Hofmann, který opět všude působí dojmem, že je na svůj nový filmový projekt hrdý. Jak se nicméně tato adaptace povedla?
Říkají mi Lars – Moderní detektivka a film, který se tu prakticky netočí
Zdroj: CinemArt
Příběhy s Larsem jsou přirovnávané ke klasickým noirovým příběhům. Kdyby je tedy někdo přesunul z 30. let v Americe do moderní Prahy. A zrovna tohle označení k Říkají mi Lars sedí. Lars je typický antihrdina na hraně zákona. Bývalý policista, který se živí různými pochybnými způsoby. Snaží se platit svoje dluhy a fungovat jako soukromé očko, které nemá problém obstarat vhodné kompromitující materiály. Zároveň u něj ovšem fungují jakési morální hranice a k vyložené svini má Lars díky tomu přeci jen daleko. Je to každopádně samorost, který by lidi, na kterých mu skutečně záleží, dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Jeho starý parťák Gold v podání Davida Švehlíka mu nabídne zdánlivě jednoduchý kšeft, postupně se ovšem ukáže, že je mnohem složitější. A pro samotného Larse se nakonec stane tak trochu osobnějším.
Martin Hofmann se netají svou slabostí pro akčňáky z 80. a 90. let, film režiséra Jaroslava Fruita se tak pro něj stává tak trochu splněným snem. Jeho Lars snadno evokuje cynické akční hrdiny jako Joea Hallenbecka z Posledního skauta nebo Martina Riggse ze Smrtonosné zbraně. Ke svatouškovi má daleko, přeci jen u něj ovšem přetrvává jakási forma naivity a víry v dobro. Hofmann tu v hlavní roli předvádí, že je jedním z českých herců, který se do svých rolí dokáže skutečně ponořit, málokterý jeho herecký kolega by poté pravděpodobně dokázal v téhle drsné poloze působit tak přesvědčivě. Bylo by snadné pojmout Larse karikaturně, tomu se ovšem Hofmann vyhýbá. A především díky němu by byla chyba vnímat Říkají mi Lars jako parodii. V kontextu žánru je možná lehce nad věcí, v tomto ohledu ovšem zná svoji hranici. A výsledkem je i díky tomu film, který u nás normálně tak moc nevzniká.
Říkají mi Lars nevyhnutelně selhává v jistých faktorech, v detailech je ovšem zajímavý
Zdroj: CinemArt
I když má Říkají mi Lars evokovat staré detektivní příběhy Philipa Marlowea a podobných jen tak mimochodem, srovnávat není tak úplně fér… a především to nemá dvakrát velký smysl. Rozpočet přeci jen není nafukovací a při sebevětší snaze vypadat světově bude Říkají mi Lars pořád vypadat jenom jako snaživá práce Čecháčků hrát si na Hollywood. A i proto je možná příjemné sledovat, že zrovna touto cestou se Fruit a spol. nevydávají. Za pochodu vykreslují svět, který snadno evokuje třeba rané gangsterky Guye Ritchieho (v případě absence jeho typického stylu), pracují s postavami, které zvládají vyvolat dojem, že spolu mají nějakou vzájemnou minulost a nějak vybudované vztahy, většinu času televizní vizuál poté občas zažívá své lepší chvilky. Celé by to šlo rozhodně natočit více křečovitě a nevkusně. A i proto potěší, že zrovna těmito anti-ambicemi Říkají mi Lars očividně nesrší.
Filmy jako Říkají mi Lars už tak nějak z principu nejspíše ocení minimálně ti, kteří si stěžují, že je to zdánlivě v tuzemské produkci neustále jedna romantická komedie/historické drama z období komunismu za druhým. Když už z Říkají mi Lars nesrší vyložená láska k detektivkám, je tam alespoň jakási zdánlivá úcta k tomu, co si mnozí pod detektivkou představí. Lars rozhodně není génius a jeho vyšetřování je spíše průletem šedou zónou společnosti. Skutečnou sondou do psychologie hlavní postavy je ovšem tak trochu napůl, rozhodně se poté nejedná o případ, kdy by si měla ústřední postava projít zásadní změnou o 180 stupňů. Jak je nám ovšem Lars nejdříve prezentován jako amorální žoldák, různé detaily činí jeho postavu mnohem zajímavější. A když už tak začne být detektivní zápletka tak trochu průhledná, alespoň hlavní postava se stává ne úplně čitelnou.
Nepříliš náročná podívaná
Zdroj: CinemArt
Ústřední detektivní zápletka má spoustu kotrmelců a snadno díky tomu začne být za pochodu čitelná. Pokud se scenárista Ivo Trajkov věrně držel knižní předlohy, dá se snadno usuzovat, že Daniel Gris je někdo, kdo před logicky vykonstruovanou zápletkou upřednostňuje zábavu. Samozřejmě není vyloučené, že na stránkách knih je minimálně postava Larse ještě výrazněji vykreslena, z knižní předlohy si ovšem filmová adaptace ponechává vnitřní dialogy hlavní postavy, které často dokážou alespoň tak nějak dodat kontext daným událostem. A spoléhání na ně minimálně nepůsobí vyloženě nadbytečně. Dokážou opodstatnit Larsovy motivace, rozhodnutí i dilemata. A přitom ho pořád ponechat morálně šedou postavou, které jde snadno fandit jenom díky tomu, že se dostává do křížku s většími šmejdy.
Říkají mi Lars poté pokračuje v takové klasické tradici, kdy (nejen) čeští tvůrci spoléhají na casting modelek v ústředních ženských rolích. Za posledních 30 let tomu tak bylo u Simony Krainové nebo Evy Herzigové, nyní k tomu samému dochází u Justýny Zedníkové. Ta se již v menší roli objevila v komedii Jedeme na teambuilding, tady jde nicméně o hlavní ženskou roli. Její Bonnie je v podstatě femme fatale a za pochodu čím dál tím více nečitelná postava. U modelek, které to zkouší před kamerou, poté občas hrozí, že se ukáže, že šlo o poměrně špatnou volbu a tyhle sázky na nejistotu se často tak úplně nevyplatí.
V případě Zedníkové k něčemu takovému ovšem nedochází. Byla by lež tvrdit, že postava Bonnie skrývá potenciál pro nějaký komplexní herecký výkon (to se tady s výjimkou Larse v podstatě nedá říct ani o jedné z postav), Zedníková tu ovšem zvládá nepůsobit rušivě, křečovitě a toporně. Pořád je především hezkou tvářičkou (nejde o urážku, propaguje ji takto samotný film), její herectví ovšem nesráží dojmy z jejích scén dolů. Něco takového rozhodně nejde říct o všech modelkách.
Film, který srážejí dolů pochybná kreativní rozhodnutí
Zdroj: CinemArt
Samotný film spoléhá na začátek ve formě rámcového vyprávění, jedná se nicméně o jeden z těch případů, kdy rámcové vyprávění či alespoň jeho podání možná odhaluje až zbytečně příliš. Právě u detektivky je tohle rozhodnutí trochu zvláštní, nedá se nicméně říct, že by skládání skládačky bylo v tomhle případě vyloženě nezábavné. Postavy tu sice nejsou kdovíjak komplexní, každý z herců se ovšem v rámci možností snaží. Pokus o jistou stylizaci poté nechybí, akce je tu poté sice minimum, když už na ni ovšem dojde, za vyloženě ochotnickou ji označit nelze. I když by bylo samozřejmě lehce naivní očekávat, že film s Martin Hofmann v hlavní roli bude mít akci jako třeba filmy Garetha Evanse. Nebo že se tady bude vůbec aspirovat na zápis do encyklopedií akčního filmu.
Jde tak o další český film, ze kterého jde odejít spíše smířlivě nežli vyloženě spokojeně. Žánrové filmy u nás očividně vznikat mohou, druhou věcí je otázka, zda to má smysl v momentech, kdy o něco takového mnozí nemají zájem (viz návštěvnost žánrovek v českých kinech), nebo na filmech neoceňují snahu, ale pouze výsledky. Říkají mi Lars se klidně může stát dalším Tony má plán – loňská gangsterka byla hodně specifickým filmovým zářezem do českého rybníčku, po roce po ní nicméně prakticky neštěkne ani pes. Tento film to má zdánlivě jednodušší, protože pořád působí více mainstreamově a spoléhá také na výraznější herecké tváře. Dost možná ovšem pořád vzniká v době, která u nás podobným filmům nepřeje. A i když má Říkají mi Lars k dokonalosti daleko, je to přeci jen škoda. I proto se dá ostatně realizace podobných filmů ocenit tak nějak z principu.
Říkají mi Lars závěrem
Říkají mi Lars je film, který ví, čím chce být, ale ne vždy se mu to podaří naplnit. Největší devizou zůstává Martin Hofmann, který svému antihrdinovi dodává potřebnou drsnost i lidskost a drží film nad vodou i ve chvílích, kdy příběh začíná ztrácet tempo. Samotná detektivní linka je sice dostatečně zábavná, zároveň ale postrádá větší překvapení a místy působí až příliš průhledně. Přesto má film své kouzlo. Nesnaží se za každou cenu tvářit světově a místo toho nabízí lokální detektivku a postavy, které mají alespoň náznak minulosti i charakteru. V kontextu české tvorby tak působí jako sympatický pokus o žánrovku, která sice nedosahuje svého plného potenciálu, ale zároveň ukazuje, že podobné projekty mají smysl.
Říkají mi Lars tak není film, který by redefinoval českou kinematografii, ale v jistém ohledu je rozhodně krokem správným směrem…
Nový horor od známého norského režiséra André Øvredal, který stojí za filmy Lovec trolů, Tajemství smrti slečny Neznámé nebo Noční můry z temnot. Pasažér má být dle slov Øvredala jeho doposud nejděsivějším filmem. Ukázka k tomuto filmu byla k vidění již nějakou dobu v kině před promítání některých hororů. Ale šlo o kratičký teaser, který nikdy nebyl zveřejněn online. Nyní je tady plnohodnotný oficiální trailer, který půlku ukázky je stejný jako to, co jsme mohli v kině. Následně dostáváme nové záběry a více nám ukázka přibližuje nový snímek. Pojďme se tedy blíže podívat, co trailer na horor Pasažér prozradil.
Trailer na horor Pasažér
Snímek se bude točit okolo dvou mladých lidí, kteří se společně rozhodnou v karavanu jezdit napříč Spojenými státy. Po pár týdnech velkého silničního dobrodružství se ale všechno pokazí. Pár je svědkem strašlivé autonehody, při které zemře řidič. Záhy dvojici začne pronásledovat démonický stalker, kterému se nedá utéct, ať už se hrdinové vydají kamkoliv.
Trailer nevypadá špatně, jsou zde pro horor typické lekačky, děsivé výjevy, hutná atmosféra a znepokojivá entita. Režisér Øvredal v rozhovoru pro Bloody Disgusting naznačil více o mytologii. „Nevím, kolik toho můžu zatím prozradit, ale rozhodně jsme budovali mytologii této démonické přítomnosti na silnicích, dálnicích a postranních uličkách Ameriky, jak vás stopuje a neopustí, dokud nezmizíte, dokud nezemřete. Takže se z toho pro tento pár, o kterém film je, stává neúnavná honička.“ Øvredal také prozradil, že trailer neukázal vše, a že několik jeho oblíbených momentů si nechávají do výsledného filmu. Dále ještě prozradil režisér filmu, že natáčení bylo náročné. Snímek byl natočen na reálných lokacích bez využití modrého plátna. Natáčelo se celé noci a díky tomu měli štáb a herci o to lepší pocit, že se do samotného příběhu více vžili.
Film Pasažér režíroval André Øvredal. Scénář napsala dvojice Zachary Donohue (The Den) a T.W. Burgess. Produkuje známá dvojice v oblasti hororů, Walter Hamada (To, V zajetí démonů) a Gary Dauberman (Annabelle, Sestra). V hlavních rolích si zahrála dvojice Jacob Scipio (Mizerové navždy, Mozaika lží) a Lou Llobell (Nadace). Pasažér dorazí do kin 21.5. a bude tak součástí hororového měsíce. V květnu nás čekají Hokum, Backrooms a Posedlost. Uvidíme, jak se těmto očekávaným hororům bude dařit.
Líbil se vám trailer na horor Pasažér? Těšíte se na snímek? Na který horor se v květnu nejvíce těšíte?
Prokletí žraločích filmů pokračuje. Vypadá to, že natočit kvalitní žraločí film je dneska už taková mission impossible. Loni tady byl sice povedený snímek Nebezpečná zvířata, ale tam o žraloky ani tak moc nešlo. Pokud se, ale podíváme na filmy, kde žraloci hrají hlavní zápornou roli a jdou po lidech, tak to není vůbec dobrý. Nový film Žraločí smršť dávala naději, protože se o režii postaral Norský šikula Tommy Wirkola. Ten má na svědomí filmy Šílená noc, 7 životů, Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic nebo Mrtvý sníh. Proto se od tohoto žraločího filmu očekávalo, že by to mohla být konečně ta pořádná zábava s těmito bestiemi. Snímek se točí okolo hurikánu, který zpustoší pobřežní městečko a tamní obyvatelé bojují o holý život. Hladina totiž rychle stoupá a ve vodě se to jenom hemží hladovými žraloky. My jsme se tedy hned v den vydání a to 10.4. na film podívali, kdy snímek dorazil na Netflix. A proto vám prozradíme, jak moc se to povedlo. Tohle je recenze redakce na film Žraločí smršť.
Antonín Matějíček
Žraločí horory nezažívají moc dobré časy. Buď se jedná o přepálenou blbost, které chybí zábava, zajímavé postavy a hezky udělaný žralok nebo je to málo krvavé, či napínavé. A teď se nám tu rozvířil takový nešvar. Netflix + dobrý hororový režisér + film o žralocích rovná se velký špatný. Stačí si vzpomenout na francouzského řezníka Xaviera Gense, který udělal parádní Hranice smrti a jeho odporné Žraloky v Paříži, které teď čeká dvojka, ale o ní později. A teď tady máme Tommyho Wirkolu, režiséra legendárního Mrtvého sněhu i jeho pokračování, případně akční řežby Šílená noc. A právě při oznámení, že dělá nový žraločí horor/thriller, mi naskočilo malinké světlo naděje, že bych snad konečně mohl dostat brutální a hlavně dobrý film s těmito predátory. Jenže pak se zrušila předpremiéra, film odkoupil Netflix a já své naděje začal pomalu trhat na kusy.
Jak to tedy nakonec dopadlo? Musím přiznat, že lépe než Žraloci v Paříži, ale bohužel ne o tolik. Přitom první polovina mě docela bavila. Premisa o hurikánu, díky kterému se zatopí jedno městečko a do něj krom velké vody dorazí i žraloci, kteří se budou krmit nebohými residenty, mě hodně lákala. A první polovina na mě fungovala. Samotná katastrofa je natočená hezky a vizuálně vůbec nebolí (možná bych uvítal nějaké nabodnutí někoho na strom apod.). Scéně nechybí napětí i nápady. Začátek lovu na lidi je taky solidní a první obětí skončí jako kus masa na talíři a je to relativně hezky vidět. Tady ale s chválením končím.
Pokud chcete mít dobrý žraločí film, který se tváří spíše vážně než přiznaně hloupě, potřebujete i postavy, které zaujmou, pokud zrovna někoho netrhá žralok. A to tady není. Sledujeme reálně tři postavy, které nejsou nijak zajímavé, ba naopak otravné a bez schopnosti donutit diváka, aby mu na nich záleželo. Samotný survival pak nefunguje, chybí tomu napětí a i scény, které by měly potenciál, vyprchají jako krev z vodní hladiny. Druhá půlka je už opravdu nudná, nezajímavá a hlavně v celém filmu umřou jen 4 lidi? Tak tohle je největší provar a bolest, kterou nestrpím. Chápu, že většina lidí se evakuuje před hurikánem, ale lákání na žraloky v městečku, ve kterém zbyde cca 6 lidí, je ve finále prostě podraz.
Stejně jako jejich likvidace. Většinou není nic vidět, všechny záběry jsou skoro stejné a jedna ukousnutá ruka to fakt nezachrání. Stále marně vzpomínám na Piraňu od Aji, která dokázala doručit pořádný masakr a zábavu zároveň. Žraloci nevypadají špatně, přiznávám, ale nemají dostatek prostoru vyniknout (okey, jedna gore scéna je vlastně fajn). Přesto si myslím, že se jedná opět o velmi průměrný žraločí film od velmi šikovného režiséra a je to škoda. O to víc se bojím právě Žraloků v Paříži 2, které dělá Aja, jelikož bych tenhle triple kill už nezvládl. Ve výsledku jsem tak dostal nezábavnou, ne moc krvavou podívanou, která nemá na co sázet. První půlka ještě funguje z hlediska nějakého survivalu, poté se ale stává nudnou, nezábavnou i prázdnou podívanou o pár lidech, kteří bojují se žraloky v kuchyni. Největší fail pak přichází v poslední třetině, která je vysloveně parodická (vzpomeňte si na mě u digitálního děcka). Škoda, žraločí prokletí tak stále pokračuje. Radši si pusťte Crawl právě od Aji, kde jsou místo žraloků aligátoři a funguje ve všem o 100 % lépe.
Hodnocení: 5,5/10
Zdroj: Netflix
Marek Lízal
Docela jsem se na to těšil. Wirkola umí a baví mě jeho filmy. Jenže, když přišlo oznámení, že film odkoupil Netflix, tak to smrdělo. A bohužel se to skutečně nepovedlo. Wirkola přitom začne celkem v pohodě. Katastrofický nádech na začátku díky hurikánu mě bavil. Ten surival mi dával naději. První scény se žraloky byly dost fajn, ale pak se to celé začne rozpadat jako domeček z karet. Ono vlastně, když to tak vezmu, tak mě velmi urážela už v těch úvodních minutách ta filmařská práce, kdy střih a některé záběry byly zvláštní a nevěděl jsem, co to zrovna sleduji. Jako kdyby někdo zapomněl na základní pravidla filmařiny. Ale, když už jde o žraločí film, tak jsem doufal, že to v tomhle bodě zabaví.
Žraloci nevypadají špatně, naopak jsou dobře udělaný, první killy byly to, co jsem od filmu chtěl. Ale potom to prostě začne. Jedna hloupost za druhou, kdy jsem naštěstí měl dobrou náladu a dělal jsem si z toho srandu a díky tomu jsem se u toho nenudil a neusínal. To, co se tady v tom filmu děje je nepochopitelný. Sledujeme tady rodinku v domě, která má nejhoršího otčíma roku, jeho ženu a tři děti, kteří se snaží přežít, ale dost hloupě. Dívka jde zavřít dveře, nevyjde ji to, protože je malá, ale starší a větší kluk to prostě za ní neudělá, že? Se nemají divit, že místo jednoho žraloka tam jich je víc. Pak tady máme těhotnou ženu s mladou holčinou, která má za sebou těžký období, kdy přišla o mámu a film s tím moc dobře nepracuje. Snaží se abychom si k ní našli cestu a fandili ji, ale jsou to jen body, které nejsou prohloubeny a je to škoda. Těhotná žena je jen časovaná bomba, než začne rodit a říkám vám, že jakmile začne rodit je to těžká komedie, která se už vůbec nebere vážně. Do toho je tady extrémně nevyužitý Djimon Hounsou.
Flim má naštěstí krátkou stopáž 86 minut, kdy to rychle skončí, než to vůbec pořádně začne. Chybí zde napětí, kdy sice na začátku člověk cítí ten strach z vody, ale ono to rychle zmizí. Další věcí, která prostě nepotěší je, že tady umře fakt málo lidí. Jasně, když se žralok zakousne je to krvavý, ale nebylo to ono. Následně se film zničehonic dostane do finále, a začne ve filmu vycházet slunce a v tu chvíli je to ještě větší velký špatný. Začne to být digitálně hnusný.
Abych to teda nějak shrnul, protože na to nemám už sílu, tak Žraločí smršť nenaplnila očekávání. Absolutně nechápu, kdo, co udělal Wirkolovi, ale tohle vypadalo, že ho to někdo nechal točit s donucením, protože to hodně často působilo extrémně odfláknutě. Daleko lepším filmem je Kořist od Aji, který je dost podobný, ale místo žraloků tam jsou aligátoři. Na Netflixu tedy přistál další film, který je ideální k vaření, žehlení a dalším domácím činnostem.
P.S. Jedinou věc, kterou mě tento film naučil je, že si už nikdy na sebe nevezmu svetr. Ten svetr!
Hodnocení: 4/10
Tohle byla recenze redakce na film Žraločí smršť. Doufáme, že jste se podle našich dojmů rozhodli, jestli dáte filmu šanci nebo ne.
Reef Hawk (Keanu Reeves) je od svých šesti let známou hollywoodskou hvězdou a nyní se ocitá v krizi. Když se dozví o záhadném videu, kterým ho někdo vydírá, preventivně podnikne cestu za vykoupením. Snaží se napravit chyby, postavit se svým démonům a vyhnout se veřejnému odsouzení…
Keanu Reeves dnes patří mezi nejpopulárnější herce Hollywoodu a je vnímán jako popkulturní ikona, neznamená to ovšem, že by byl nekriticky milován. Mezi lety 1994–2002 se dočkal celkem pěti nominací na anticenu Zlatá malina, v roce 2005 byl díky tomuto počtu dokonce nominován v kategorii Největší ztroskotanec za prvních 25 let vyhlašování Zlatých malin (ten samý rok prohrál s Arnoldem Schwarzeneggerem). Ani dnes ostatně není Reeves vnímán jako herec oscarových kvalit, repertoár jeho rolí v posledních letech nesrší zrovna velkými ambicemi. Neznamená to ovšem, že by se Reeves náročnějším rolím za každou cenu vyhýbal. Důkazem může být film Následky.
Jedná se o 2. režijní film herce Jonaha Hilla, který před několika lety představil svůj stylový debut Devadesátky. Samotný Hill se tentokrát objevil i před kamerou, skrze výraznou hereckou transformaci konkrétně ztvárnil Iru Slitze, krizového právníka hollywoodské hvězdy Reefa Hawka v podání Reevese. Jde o herce, který je už pět let střízlivý, dal si pauzu od herectví, aby si postavil nový domov, a je hrdý na to, kam se ve svém životě posunul. Když mu ale zavolá jeho krizový právník a oznámí mu, že ho někdo vydírá videem s pochybným obsahem, jeho život se obrátí vzhůru nohama. Reef se proto vydává napravit vztahy s lidmi, kterým v minulosti ublížil, aby zjistil, kdo za vydíráním stojí. Reeves tak do určité míry může hrát sám sebe. Hawk se jen na rozdíl od Reevese potýká se závislostí, narcismem a strachem z otřesené reputace. Očekávání se ovšem nevyplatí mít zas tak vysoká.
Následky – Na kvalitativní trefu musejí Hill a Reeves čekat jinde
Zdroj: Apple TV
Ve filmu nehrají jen Reeves a Hill, ale také Cameron Diaz, Matt Bomer či dokonce režisér Martin Scorsese v roli Hawkova bývalého agenta. Diaz a Bomer tu konkrétně hrají přátele, kteří se pokusí Hawkovi pomoct s jeho comebackem. Pak se ovšem na scéně objeví Ira a informuje Hawka ohledně vydírání. Hawk se tak vydává za svými starými známými, aby se jim omluvil a případně přitom odhalil, kdo přesně ho vlastně vydírá. Bývalí agenti, přítelkyně i rodinní příslušníci postupně odhalují nové informace o Hawkovi a vrhají tak na hlavního hrdinu trošičku jiný pohled. Prvky černé komedie jsou patrné, daleko více se ovšem z filmu postupně stává psychologické drama. Je nicméně otázkou, jak moc funkční.
Prostor pro satiru tu je. Hill tu ve své roli krizového manažéra působí až jako karikatura, scény, ve kterých si Hawk googlí, zda není na internetu nenáviděný, poté evokují spíše parodii či skeč než intimní moment z psychologického dramatu. A nejhorší na tom je, že pravděpodobně nechtěně. Následky se přitom za pochodu profilují jako film s velmi nosnými vypravěčskými ambicemi. Chtějí ilustrovat, jak si člověk i po letech může přiznat svoje chyby a že nikdy nemusí být pozdě zatáhnout zpátečku a ze svých přešlapů se vykoupit.
Scénář, který napsal Hill spolu s Ezrou Woodsem, ovšem působí, že neví, jak na to. Rádoby detektivní zápletka a všechny ty snaživě srdcervoucí dialogové konfrontace pak doprovází momenty, které působí až příliš naivně. Zhruba takhle to dopadá u filmů, které se snaží ilustrovat, že by je klidně mohl napsat sám život — na to jsou ovšem ve finálním provedení až příliš tupé a především jednoduché. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného. Z Hillova filmu jsou ovšem cítit ambice, a o to více zamrzí jejich nenaplněnost.
Komentář k Cancel Culture, který nefunguje jako komentář
Zdroj: Apple TV
To komentování cancel culture je až moc očividné. Existuje přeci už spousta případů, kdy populární hereckou tvář zničila forma skandálů. Nejhorší komentáře jsou ovšem takové, které nepůsobí jako komentář. Především proto, že vlastně nemají dvakrát co říct. A především působí až příliš chladně, což je u filmu s prvky psychologického dramatu vždy tak nějak pochybné. Keanu Reevesovi by poté zdánlivě mohla na jednu stranu tahle role sednout, přeci jen se ovšem ukáže, že je do hlavní role obsazen tak trochu nevhodně. V roli za pochodu čím dál tím více pochybnější postavy nemá prostor pro projevení svého klasického charismatu. Především se ovšem rychle ukazuje, že skutečný Keanu Reeves nemůže být fiktivnímu Reefu Hawkovi vzdálenější. Byl to od Jonaha Hilla rafinovaný úmysl? Možná ano, možná ne. Reevesovi se ovšem moc nedá věřit ani jako zlomenému a prázdnému muži, ani v poloze, ve které se Hawk očividně snaží probudit své staré já.
Na film se alespoň docela hezky kouká. Kameraman Benoît Debie umí výrazně pracovat s osvětlením, takže když už probíhají nepříliš vypilované dialogové konfrontace, alespoň se na to dá hezky dívat. Sledovat tento film natočený již v roce 2024 je v jistém úhlu zábavné, protože sám Hill byl ještě nedávno obětí cancel culture — v roce 2023 byl konkrétně bývalou přítelkyní obviněn z emocionálního zneužívání. Je tak otázkou, jak moc je Reef Hawk spíše Reeves a spíše Hill. A jak moc lze poselství o vykoupení a nápravě křivd brát doslovně. Především i proto, že tu samotný Hill nakonec opět hraje pochybného kariérního šmejda (alespoň je umí). Dospělý a rozumný člověk by měl nicméně tak nějak vědět, že celebrity jsou jako ostatní normální lidi. A nepotřebují tak filmy, které se snaží jejich polobožskou iluzi nabourat.
Film, který je spíš prázdný nežli vyloženě špatný
Zdroj: Apple TV
Je to film, ze kterého trčí spíše prázdnota než vyložená špatnost. Hill se tak nějak snaží udržet míru mezi dramatem a komedií, film díky tomu ve finále tak úplně nefunguje ani v jedné rovině. Stopáž ve výši 83 minut pak sice mohou mnozí vnímat jako výhodu, paralelně to ovšem znamená, že vlastně neexistuje prostor pro gradaci zdánlivě nejvyhrocenějších momentů. Celek tak působí spíše jako sled epizodek, dramaturgicky neukázněný celek, který nedokáže obstát ani jako satira, ani jako psychologické drama. Před lety dokázal Hill dodat perfektní sondu do světa mladých skateboardistů a mládeže z devadesátek. Také to byla sbírka epizodek, byla ovšem poskládaná do mnohem funkčnějšího a kvalitnějšího celku. Následky ve srovnání vypadají jako nedopečený kus, nad kterým vlastně nikdo moc dvakrát nepřemýšlel — výsledkem je produkt „na první dobrou“.
Vážnější momenty, ve kterých se Reeves snaží dodat limity svého charakterního herectví, se prolínají s momenty, kdy se vtipkuje třeba o spermatu. Reeves se tu věrohodně snaží působit v roli, která je dle náznaků tak trochu egomaniak, což jen podtrhuje jeho miscast. A když už pak dojde na lámání chleba a i staří přátelé prohlásí, že jim Hawk ublížil, má to být hrozně emotivní. Není. K jakémusi očistci tu nakonec dojde jen tak mimochodem, nejlepší výkon ze všech tu nakonec paradoxně podává Martin Scorsese. Nejhorší je nicméně sledovat zřejmé ambice a to, že sám Hill má o této specifické podívané jakési mínění. Výsledkem je přitom načančané nic, které opět jen potvrzuje, že se nevyplatí čekat zázraky od roky odkládaných filmů. A že ani povedený debut nezaručí tvůrcům jako Hill u svých dalších filmů jednoznačnou trefu do černého.
Následky závěrem
Následky jsou filmem, který má zjevné ambice říct něco o slávě, vině a možnosti vykoupení, ale v praxi se rozpadá do nevyrovnaného celku bez jasného dramatického tahu. Jonah Hill nedokáže zkrotit scénář, který se neustále pohybuje mezi komediální satirou a psychologickým dramatem, aniž by se v jedné z poloh skutečně usadil. Výsledkem je podívaná, která místy zaujme jednotlivými scénami a hereckými momenty, ale jako celek zůstává spíše prázdným gestem než plnohodnotnou výpovědí o cancel culture a vykoupení…
Krásný dubnový den vám všem přeji. Máme tu další komiksovou recenzi. Dnes si rozebereme příběhy s Velkým šéfem Lobem. Minulý rok jste si mohli přečíst recenzi na komiks Lobo: Velkej brajgl a další příběhy a teď tu je další komiks s tímto oblíbeným a nekompromisním antihrdinou. Komiks nese jméno Lobo: Incident na pánských záchodcích a další příběhy a osobně si myslím, že ten název je dost všeříkající. Tedy za předpokladu, že znáte Loba a jeho smysl pro humor. Pohodlně se usaďte a jdeme na samotnou recenzi.
Recenze komiksu Lobo: Incident na pánských záchodcích a další příběhy
Lobo má plné ruce práce – musí ochránit zábavní park, zařídit si setkání na toaletách, účastnit se motorkářských závodů, chytit taxíka a to ze všeho nejhorší… oslavit své narozeniny! Ano, všechno skončí masakrem. Nelítostný lovec lidí, Velkej šéf, profesionální drsoň a heavymetalový psychopat v jedné osobě se vrací! Člověk, který oddělal Boha, Santu Clause i Velikonočního králíčka, opět vyráží do akce. A jeho další supernáročný úkol bude… ochránit zábavní park. Ne, vážně není rozumné dávat Lobovi cokoliv ochraňovat. Kromě toho si Lobo bude muset odbýt jedno nepříjemné setkání na toaletách, zúčastnit se brutálních motorkářských závodů, vzít to taxíkem přes galaxii a nakonec provést to ze všeho nejhorší… oslavit své narozeniny! Ano, všechno skončí masakrem. Ale bude to sranda. (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Ulítlé scénáře od Alana Granta
Lobo je zábavná postava. Chápu její kultovní status a oblibu u čtenářů. Já jsem doufal, že si k němu najdu cestu hned u prvního komiksu, který jsem s ním četl. To se, tak úplně nestalo. Bavilo mě to, ale popravdě jsem čekal o dost více.
Naštěstí, při čtení tohoto komiksu jsem už věděl do čeho jdu, a mnohem lépe jsem se naladil na styl humoru, vyprávění a i celkové pojetí. A díky tomu jsem spokojenější, než minule. Stále nejsem úplně odvařený z Velkého šéfa, ale bavil jsem se o dost více.
Scénárista Alan Grant píše vtipné a zábavné scénáře, které jsou mnohem chytřejší, než se na první pohled zdá. Grant si dělá srandu ze všeho a ze všech. Dělá si srandu ze superhrdinů, morálky, z násilí nebo anarchistického chování.
U Loba platí jedno zásadní pravidlo. Že žádné pravidla moc neplatí. Lobo dělá všechno, co ho napadne bez ohledů na následky. Ničí, zabijí, pije a hulí, a když ho někdo naštve, tak mu zláme všechny kosti v těle. A pokud mu sáhnete na muziku, tak jste si podepsali ortel smrti.
Grant umí tuhle nihilistickou zábavu dobře prodat a skoro všechny příběhy v tomto komiksu mi sedli. Nejzábavnější je první příběh o hlídání v zábavné parku a pak samozřejmě titulní Incident na pánských záchodcích. Nejméně mi sednul dvou sešitový příběh o rallye, od kterého jsem očekával něco trochu jiného.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Fajn vizuální stránka
Komiks se skládá z několika příběhů. A na každém příběhu pracoval někdo jiný. Každý autor pojal Loba a jeho svět po svém, ale zároveň zachoval stejnou estetiku, takže se jednotlivé styly nebijí, a víceméně na sebe krásně navazují. Mnohdy ty rozdíly nejsou vůbec výrazné.
V tomto ohledu na tom má obří zásluhu koloristka Gloria Vasquez, která dělala na všech příbězích a všechny krásně spojila barevnou a vizuální paletou. Její barvy jsou krásně výrazné, a každá kresba díky nim hezky vyniká.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Lobo: Incident na pánských záchodcích
Ve výsledku jsem spokojený. Jak už jsem naznačil, na příběhy s Lobem je potřeba se trochu naladit a přijmout, že jsou to takové dospělé grotesky, které chtějí hlavně pobavit a může se v nich stát cokoliv. Pokud se na ten styl nenaladíte, tak vám to nemůže nikdy sednout a komiks protrpíte. Ale když se správně naladíte, tak se budete moc dobře bavit. A pak je velká šance, že sáhnete po dalších příbězích s Velkým šéfem Lobem.
Hodnocení: 7/10
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Toto byla má recenze na komiksové příběhy s Velkým šéfem Lobem. Snad se vám tato recenze líbila.
Samara Weaving se vrací jako Grace „Krvavá nevěsta“, která přežila vražedné řádění z jedničky. Tentokrát před ní stojí ještě větší výzva než předtím. Brzo zjistí, že postoupila do další úrovně této noční můry a tentokrát má po boku svou odcizenou sestru Faith. Grace má jedinou šanci přežít, zachránit svou sestru a získat trůn Rady, která ovládá svět. Čtyři soupeřící rodiny ji pronásledují, aby získaly trůn, a ten, kdo zvítězí, bude vládnout všem. K režii se vrátila dvojice Radio Silence, která tentokrát má napěchovaný hvězdný casting. Povedlo se pokračování? Naše redakce vám dá svůj pohled na snímek Krvavá nevěsta: Hra začíná.
Antonín Matějíček
První díl byl blesk z čistého nebe, který udělal ze Samary Weaving hororovou ikonu a tvůrcům z Radio Silence otevřel dveře k velkým projektům. Dvojka přichází v době, kdy ji nikdo vyloženě nevyžadoval a tak logicky visela ve vzduchu otázka, jestli nejde jen o ždímání úspěšné značky. Příběh navazuje přesně tam, kde jednička skončila. Jedna hra sice dohrála, ale peklo se nezastavuje a okamžitě rozjíždí další kolo. Největším tahákem je zde organické rozšíření lore kolem ďábelských rodin a tajemného Pana Le Baila, díky čemuž si film dokáže obhájit svou existenci i bez převratných novinek v konceptu.
Herecká sestava je tentokrát vyloženě luxusní a každý z „lovců“ dostává svůj prostor vyniknout. Elijah Wood je naprosto geniální, Sarah Michelle Gellar přináší charisma a Shawn Hatosy příjemně mate tělem. Hlavní hvězdou ale zůstává Samara Weaving, která tentokrát dostala posilu v podobě Kathryn Newton. Jejich sesterská chemie, postavená na vzájemné nenávisti, dodává filmu nový funkční element, který vtipně i drsně komplikuje už tak dost brutální boj o přežití. Je to mix humoru a krve, kde se vteřinu před hnusnou smrtí stane něco, co vás donutí k upřímnému smíchu.
Ačkoliv se Radio Silence drží své osvědčené šablony a vizuálu, což může působit jako sázka na jistotu a mírná recyklace, řemeslně mají všechno pevně v rukou. Akce je zběsilá, tempo nepolevuje a hudební momenty, jako např. ten s Bonnie Tyler, jsou už teď ikonické (ostatně jako vždy). Obrovským plusem je pak uzavřený konec bez laciných vrátek pro sequel, což je v dnešním Hollywoodu úkaz. I když je film v jádru vylepšeným remakem jedničky, dokáže díky svému loru a obsazení bavit stejně intenzivně jako minule a fanoušky žánru rozhodně nezklame.
Shrnutí: Krvavá nevěsta 2 je čistokrevná žánrová jízda, která sice neobjevuje Ameriku, ale s chirurgickou přesností servíruje to, co nás bavilo minule, jen ve větším a lorem bohatším balení. Je to vtipné, krvavé a díky skvělému obsazení i nečekaně charismatické. Pokud přistoupíte na to, že Radio Silence prostě hrají svou oblíbenou desku, dostanete jeden z nejzábavnějších hororových survivalů poslední doby, který se nebojí říznout do živého a u toho vám pustit osmdesátkový hit. Žádná vata, žádná nuda, jen poctivý řemeslný masakr, co šlape od první do poslední minuty.
Hodnocení: 7,5/10
Zdroj: Falcon
Marek Lízal
V roce 2019 byla první Krvavá nevěsta milým překvapením. Šlo o velmi povedenou hororovou zábavu se skvělou final girl v podání Samary Weaving. Režisérské duo zvané Radio Silence se po 7 letech vrací ke značce s přímým pokračováním, které jsme sice nepotřebovali, ale naštěstí přišli tvůrci s příběhem, který dobře rozšiřuje svět, pravidla a rozvijí postavu nevěsty.
Osobně jsem fanoušek Radio Silence, po Krvavé nevěstě udělali pátý a šestý díl k mé oblíbené slasher sérii Vřískot, ale od Abigail se něco zlomilo ve mně. Začal jsem mít pocit, že se Radio Silence opakuje, vizuálně, nápaditost a celkově všechno bylo furt dokola. Přitom, ale dělají zábavné věci, které fungují a pořád se to drží úrovně, jakou se prezentují od Krvavé nevěsty. No a nyní, když dorazilo pokračování nevěsty jsem měl bohužel stejný pocit, jako tehdy v kině u Abigail. Je to fajn zábava, v jednotlivých momentech se hodně bavím, ale už mě to tolik nebaví jako celek.
Krvavá nevěstě 2 je velmi fajn pokračování. Může se opřít o výborné obsazení, kdy se tady sešlo několik známých tváří a na všech jde vidět, že si svoji účast ve filmu užívají. Samara Weaving je současná scream queen, která si svoji pozici udržela, a ještě více upevnila. Její „nevěsta“ Grace ve filmu má svoji sestru, kterou si zahrála Kathryn Newton, která si zopakovala spolupráci s Radio Silence od Abigail. Jejich společné scény jsou o udobřování, několika zbytečných hádek, které se zbytečně ke konci opakovali a někdy nepůsobili, že by si uvědomovali, že jim hrozí nebezpečí. S lepším scénářem, nápaditostí a odvahou z toho mohla být na konci silnější podívaná s katarzí, ale bohužel se tady jede moc na jistotu a předvídatelnost. Koho jsem si po Samare nejvíce užil byl Frodo. Elijah Wood měl dobře napsanou roli, kdy působil někdy správně zábavně a Wood si roli evidentně dost užil. Dále potěší doktor Abbot ze seriálu Urgent, a zábavný Richard ze seriálu Ztraceni jehož pasáže patří k těm nejzábavnějším.
Technicky je to standardní podívaná ze strany Radio Silence, tempo šlape, herecky je to velmi fajn, je to krvavé, hodně se tady vybuchuje, několik momentů je hodně povedených…především souboj 1v1, kdy nevěsta soupeří s jednou holčinou, která vytáhne do boje raketomet, během souboje je zábavně využit pepřák a do toho hraje Total Eclipse of the Heart od Bonnie Tyler. Jen je tady bohužel hrozně moc cítit sázka na jistotu, kdy scénář ke konci se začne opakovat, postavy se pohádají, oddělí, ale pak se stejně během chvilky vrátí, a samotné finále ničím nepřekvapí a kouzlo jedničky zmizelo. Krvavá nevěsta 2 ke konci působí už moc stereotypně a vyčerpaně. Přesto, že nejsem tolik nadšený, jak bych si přál, tak nejsem zklamaný, a fanouškům jedničky film doporučuji. Dostanou, co očekávají. Já se jen teď bojím, jak se Radio Silence povede Mumie s Brendanem Fraserem, protože jestli dostanu zase to stejný, tak to nebude už vůbec dobrý. Ale budu věřit, že přijdou tentokrát už konečně s něčím jiným. Doufám v to, protože si myslím, že tahle dvojice je šikovná, ale jen by to chtělo obměnit spoustu věcí a nejet furt na jistotu.
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Falcon
Martina Ignasová
Tak to byl solidní nářez! Bála jsem se, že dostaneme to stejné, co už jsme viděli, jen v bledě růžové, ale byla jsem dost mile překvapená. Jasně, je to trochu podobné jedničce, pořád tam Samaru někdo nahání, ale teď už nahání i její ségru, která dodává nevěstě nějaký background. Návrat ségry a její zjevení je trochu našroubovaný, ale v průběhu filmu mi holky svůj vztah dobře prodaly a přestala jsem to řešit. Někdy se sice chovají jako krávy (což přispělo k opravdovosti jejich vztahu), ale být v jejich situaci, asi taky neuvažuju úplně racionálně.
Krom nevěstiny „družičky“ ale Ready or Not: Here I Come rozšířilo lore sekty kolem pana Le Baila, odhalilo další pravidla hry a představilo nám lidi, kteří řídí svět (nečekaně jsou to bohatí magoři) a nejsou to všichni jen ploší panáci na odpravení. Někteří z nich jsou zajímaví, psychopatičtí, vtipní a v některých situacích překvapivě lidští. Je to pořádně krvavé, fight s pepřákem je top a kostymér/ka Nevěsty v posledním aktu odvedl/a neskutečnou práci. Samara je stále prvotřídní scream queen a Elijah Wood byl pro roli Právníka stvořen. Jsem nadmíru spokojená.
Hodnocení: 8/10
Tohle byla recenze redakce na film Krvavá nevěsta: Hra začíná. Souhlasíte s našim hodnocením? Už jste film viděli? Plánujete si na něho zajít?
