Jedna bitva za druhou – Nový film Leonarda DiCapria (Recenze redakce)

0
Zdroj: Warner Bros. Pictures

Krásný podzimní den vám všem přeji. Vítejte u dnešního článku, kde si společně rozebereme velmi očekávaný film Jedna bitva za druhou. Film natočil slavný režisér Paul Thomas Anderson (Magnolia, Až na krev) a do hlavních rolích si sehnal vynikají trojlístek herců – Leonardo DiCaprio, Sean Penn a Benicio Del Toro. Film vstupuje do kin 25.9., a my vám teď povíme jestli se film povedl nebo ne. Toto je článek recenze redakce na film Jedna bitva za druhou!!!

Recenze redakce na film Jedna bitva za druhou

Když se po 16 letech znovu objeví jejich úhlavní nepřítel, skupina bývalých revolucionářů se znovu sejde, aby zachránila dceru jednoho z nich. (oficiální text distributora)

Jedna bitva za druhou
Zdroj: Warner Bros.

Martina Ignasová

Film Jedna bitva za druhou je nadupaná jízda od začátku do konce. I když trvá 161 minut, v kině to byly pocitově dvě svižné hodinky. Je vidět, že tvůrci přemýšleli o rytmu a tempu vyprávění a zvládli to parádně. Já se nenudila ani chviličku. První tóny soundtracku člověka vtáhnou – hudba není jen kulisa, ale pořádně to žene dopředu. Kamera je chytře vymyšlená a záběry mají šmrnc – při závěrečné honičce mi žaludek skákal jako na zadním sedadle v autobuse.

Herci jsou skvěle obsazení, postavy výborně zahrané a Sean Penn v roli „zeleného creepa“ je absolutní lahůdka. Překvapivé zvraty nepůsobí nijak uměle ani násilně a udržovaly mě v permanentním napětí. A to míchání žánrů? Naprosto přirozené – všechno do sebe zapadá. Nikdy by mě nenapadlo, že se u filmu s takovou tematikou budu tolikrát nahlas smát a královsky se bavit.

Zároveň je v něm ale něco, co cítím u Andersonových filmů často – takové zvláštní prázdno. Vnímala jsem to i u Inherent Vice, Magnolie nebo Opilí láskou. Přestože jsou to všechno kvalitní filmy s pevnou režijní rukou, vždy na ně velmi brzy zapomenu a dlouhodobě ve mně nic nezanechají. A stejné je to i s Jedna bitva za druhou. Ale také platí, že absolutně nelituji ani jediné minuty strávené u tohoto filmu. Jedná se o parádně udělaný snímek, který vás pohltí a vyplivne až na konci. Něco takového se jen tak nevidí.

Hodnocení: 8/10

Jedna bitva za druhou
Zdroj: Warner Bros.

Pavel Hrubeš

Očekávání jsou hrozná věc, zvláště když všude čtete, že nejspíše uvidíte film roku. Pak se s očekáváním dost těžko bojuje a je velká pravděpodobnost, že přijde menší nebo větší zklamání. Já jsem po těch ohlasech a nadšených reakcích doufal, že mě film sestřelí a já dostanu jeden z nejlepších filmů roku. To se bohužel nestalo, ale i tak jsem dostal kvalitní, povedený a autorský film s jasnou vizí, který si zaslouží každý vydělaný dolar.

Paul Thomas Anderson je výborný režisér, co nám dal spoustu skvělých filmů, ve kterých herci předváděli životní výkony. A ne jinak je tomu i zde. Anderson má svůj film pevně rukou a s řemeslnou jistou nám dává zajímavou podívanou, jenž dokáže překvapovat, gradovat a nabídne nám spoustu skvělých momentů a scén. Je radost sledovat jak jsou konkrétní scény natočené, jak to po řemeslné a technické stránce vypadá skvěle, a že Anderson točí v reálných lokacích a ždíme rozpočet na maximu. Filmu se dostalo maximální péče.

Jak je u Andersona zvykem, tak režisér z herců dostal výborné herecké výkony. Leonardo DiCaprio má tady vděčnou roli a je v ní parádní. DiCaprio si svého vyhulence zahrál s chutí a naprostou parádou. Sean Penn si tady krade každou scénu pro sebe a je fantasticky. Vůbec bych se nedivil, kdyby Penn dostal všechny různé ceny za svůj výkon, protože do něho šel naplno. Benicio Del Toro nemá tolik prostoru, nicméně to nemění nic na tom, že je tady parádní. Teyana Taylor je ve své roli hodně výrazná a bavilo mě sledovat jak hraje a užívá si svou roli. Chase Infinity mi ve své roli hodně sedla a je tady opravdu moc dobrá a ukazuje svůj herecký talent do budoucna.

Film se mi líbil a u spousty scén jsem si říkal, že jsou vynikající – dálnice, nebo jsem se královsky smál absurditám daných momentů. Můj největší problém s filmem je ten, že mi nesedlo roztahané tempo. Osobně bych krátil – nejvíce v prostřední části filmu. Jedna bitva za druhou je působivý a zajímavý film, který se určitě vyplatí vidět v kině, ale doporučuji lehce krotit své očekávání.

Hodnocení: 7,5/10

Jedna bitva za druhou
Zdroj: Warner Bros.

Marek Lízal

Hned na začátek se omlouvám panu režisérovi, že jsem doteď neviděl žádný jeho film. Po tomto jeho novém filmu slibuji, že to napravím. Novinka Jedna bitva za druhou je důkazem toho, že Paul Thomas Anderson je osobitý režisér, který má svůj styl a nemusí všem sednout. Já jsem se při jeho prvním seznámím skvěle bavil a sedlo mi to víc, než bych doufal. Film řeší politický a sociální témata, kde se ničeho nebojí a jde se někdy víc do hloubky a nevadilo mi to. V jádru toho všeho jde o snímek, který sleduje hledání identity, a hlavně komplikovaný vztah rodiče a jeho dítěte. Celý film je vlastně sled událostí, kdy se neustále něco děje a ani na chvíli to nezačne nudit.

V čem mě film už od úvodu uhranul je kinematografie. Film byl natočen na VistaVision a tento formát je nádherná věc, díky které je film o to lepší podívaná. Kamera je v tomto filmu naprosto geniální, ta estetika záběrů neměla chybu a moje oči zářili radostí z toho, co vidí. Jako u některých sekvencí jsem slintal se přiznám, taková scéna na střeše si skvěle hrála se světlem, a závěrečná honička byla nápaditě zpracovaná (něco takového jsem snad nikde neviděl). Má to dále úžasný střih, perfektní hudební podkres, který se od určitého momentu prakticky nezastaví a skvěle podtrhává dění na plátně. Ten film exceluje také ve vyprávění, kdy se nebojí skákat z vážných témat, až po komediální scény. Nebudu lhát a přehánět, ale tohle je asi nejzábavnější film roku pro mě, nasmál jsem se u toho parádně. A zároveň to dokáže být napínavý. Tuhle kombinaci sám nechápu, ale funguje to.

Co dále funguje, jsou herci. Leonardo DiCaprio je vynikající jako vždy a pokaždé, když byl na scéně, tak šlo většinou o ty vtipnější momenty a stojím si za tím, že Leo je svým věkem lepší a lepší. Sedí mi víc, a to jsem jeho fanoušek odjakživa. No, a pak je tady Sean Penn, který je kapitolou samo o sobě. Ten si jede vlastní ligu a jeho postava byla výborně vymyšlená. Ta jeho chůze, grimasy, to prostě nemělo chybu. V některých momentech se mu budete smát, pak vám z něho bude běhat mráz po zádech, jen aby vám ho bylo na konci líto. Co se týče ostatních herců, tak všichni tady sedí skvěle.

Jedna bitva za druhou je snímek, který dle mého nesedne všem, a i přesto má globálně mega pozitivní ohlasy a jsem za to hodně rád. Tohle je totiž film, který mi neskutečně sedl a ukázal mi, že tohle je důvod, proč sleduji filmy, proč chodím do kina, proč mě ty film, tak moc naplňují. A co víc? Ten film je nepředvídatelný a nevěděl jsem kam mě zavede v dalších 10 minutách a pokaždé mě překvapil kam se šlo dál a bavil mě pořád stejně dobře. Tohle je pro mě diamant, který se tak nádherně leskne, že jsem byl hned v úvodu okouzlen a po zbytek filmu pohlcen. Jeden z nejlepších filmů roku a podepisuji všechny nadšené ohlasy. Tohle je absolute cinema, který se nutně musí vidět na velkém plátně. No, a teď mě omluvte, musím to vidět znova.

Hodnocení: 9,5/10

Toto jsou naše dojmy a názory na film Jedna bitva za druhou. Doufám, že vás naše texty zaujali a dali vám odpověď jestli film stojí za to vidět nebo ne.

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: Warner Bros.

-REKLAMA-

Milionáři – Nový český seriál od tvůrců filmových hitů (První dojmy)

0
Milionáři
Zdroj: TV Nova

Zdánlivě rozdílné kolegy z továrny na hudební nástroje spojuje kromě práce také touha dát svému životu o špetku jiný rozměr. Vstupenkou do nového světa má být výhra v loterii, která se po letech sázení zdála být marnou snahou. Osud má ale jiné plány a jejich trpělivost bude nakonec odměněna pohádkovou výhrou. Jak si každý z nich s nově nabytým bohatstvím poradí? Někdo si splní dávné sny, jiný začne pomáhat lidem kolem sebe. Někomu peníze jen protečou mezi prsty. Jak se zachovají obyčejní lidé v neobyčejné situaci? Kdo dokáže svou životní šanci smysluplně využít…

V rámci seriálové tvorby už TV Nova dávno neprezentují pouze nekonečné seriály jako Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě 2. Především exkluzivní tvorbou pro streamovací službu Oneplay dochází k vytváření zajímavějších projektů, příkladem budiž třeba kriminální seriál Metoda Markovič, který se celkově dočká minimálně 3 sérií. Důraz má být kladen především na kvalitu, neznamená to ovšem, že by nutně přestaly vznikat projekty, které mají být primárně divácky vděčné. Důkazem může být osmidílná minisérie Milionáři.

Za režií celého seriálu stojí Marta Ferencová (Příliš osobní známost, Přání Ježíškovi), za scénářem poté stojí dvojice Tomáš Hoffman a Štěpán Kopřiva. Hoffman je bývalý filmový kritik, postupem času se ovšem stal především producentem, scenáristou a režisérem, jako producent konkrétně stojí za hity jako Ženy v pokušení, Muži v naději, Bezva ženská na krku (u něhož se také chopil režie) či Ženy v běhu. Kopřiva též býval kritikem, známější je ovšem jako tvůrce komiksů a scenárista, spolu s dalším kolegou Markem Dobešem stojí za krátkometrážním snímkem Byl jsem mladistvým intelektuálem či komediálním hororem Choking Hazard, ve kterém se o zombíky postarala nejen Dáda Patrasová. Jak může dopadnout osmidílná minisérie od této trojice?

Milionáři – Když je epizod očividně moc

Milionáři
Zdroj: TV Nova

Dle dosavadních materiálů se Milionáři prezentují jako uzavřená minisérie, nemělo by tak nikdy dojít k tomu, že bude seriál po vzoru Ulice či Ordinace v růžové zahradě 2 slavit 20 let od vysílání. Pro zkušeného producenta Hoffmana se nicméně jedná o seriálovou prvotinu. A přesto již po první epizodě Milionáři působí jako typická komedie, která vychází z jeho produkční/scenáristické stáje. Jen je už po 1. díle naznačeno, že je forma 8 epizod možná zbytečně nadbytečná.

Nikoho dvakrát nepřekvapí, že je 1. díl především expoziční. Vykresluje postavy, jejich vztahy, jejich strasti, cíle, trápení i naděje. Jako typický produkt Tomáše Hoffmana (se vší úctou) se jedná primárně o oddechovou podívanou, která primárně zaujme ty, kteří komedií Tomáše Hoffmana nemají ani po letech dost a nenabaží se jich ani v následujících letech. A přesto se dá už po 1. dílu už snadno říct, že na samotném počátku by dávalo větší smysl vydat se cestou celovečerního filmu. Byť jasno bude teprve až za 7 týdnů, v moment, kdy půjde seriál hodnotit jako celek.

1. díl je expoziční, funguje ovšem tak?

Milionáři
Zdroj: TV Nova

Seriál Milionáři netrpí tím, že by se nemohl opřít o dobré herce, kteří nejsou schopni své role alespoň v nějaké základní rovině vykreslit. Každou výraznou postavu jde alespoň v jedné větě nějak popsat – povahou, vlastnostmi, slabinami. Není to podmínka, mělo by to přitom splňovat základní kritéria pro jakýkoliv seriál, který očividně chce být především o postavách. A moc nesejde na tom, že jde od stránky humoru po komplexitu postav o opravdu velmi jednoduchý seriál, jehož poselství si jde snadno vyložit i přes fakt, že jej 1. epizoda vyloženě nepřekládá.

Postavy, které mají být sympatické, sympatické jsou, postavy, které očividně mají být přesným opakem, kritéria splňují. Každá ze stěžejních postav postupně poodhaluje, jak by jim výrazný finanční obnos mohl pomoct – jedna postava je svobodnou matkou, jedna chce pomoct svému dítěti.  A pak dochází k absurdním podzápletkám. Například to, že se nikdo není schopen rozejít a radši se nechá tlačit do svatby (jak tohle asi dopadne…). A pak dochází k velmi absurdním situacím, které mají být primárně nejspíše úsměvné. Ale většinou jsou především absurdní a svým způsobem až pokoušejí trpělivost. Český seriál, který by v průběhu své existence alespoň chvíli nepokoušel diváckou trpělivost, zůstává raritou.

Milionáři – Prachy nejsou všechno?

Milionáři
Zdroj: TV Nova

Jisté postavy jsou karikaturní více, některé méně, celé to poté nejspíše spěje k poselství, které bude moci být nejvíce doslovné v případě, že závěr seriálu doplní píseň Richarda Müllera. Poselství, které bude evokovat české komedie nedávných let i budoucnosti. V Česku se jednoduše rozmohl takový nešvar, že v době, kdy člověk neprojede jisté sociální sítě, aniž by zaregistroval lidi, kteří si stěžují jak je dobá zlá, se jim tvůrci filmů a seriálů snaží pravidelně dát najevo, že jim sebevětší náhodný obnos šťastný život opravdu nezaručí. A moc přitom nesejde na tom, že je většina Čechů od nátury předurčena k tomu, že si neradi nechávají poradit (tuplem od nějakého průměrného českého seriálu, ve kterých hrají „megabohaté“ herecké hvězdy) a že si mnozí budou stěžovat i v případě, že v Čechách skutečně začne být průměrná mzda vysoká jako v Německu (hehe).

Není ovšem nutné hned z Milionářů dělat jakousi přehnanou kritiku konzumní mentality. Pořád je to především jednoduchý seriál, který ideálně může sloužit také jako doprovod k žehlení, aby se v něm mohl orientovat průměrný divák, který u něj nutně nemusí všechny mozkové závity. Skutečně se nekoná jakási variace na seriály Boj o moc či Miliardy. Seriál je tak možná chvílemi jednoduchý až příliš, zároveň tím ovšem už tak nějak splňuje to, co člověk očekává od průměrné hoffmanoviny. Vše je tak v rámci možností v pořádku, dá se snadno očekávat, že seriál skutečně uspokojí všechny, kteří nemají průměrné tvorby ze stáje Tomáše Hoffmana dost už od časů Účastníků zájezdu. Těžko říct, zda si po dobu následujících 7 epizod seriál schovává jakékoli trumfy, pro svou cílovku jde ovšem očividně o velmi ideální produkt.

Milionáři – První dojmy závěrem

Tomáš Hoffman není pod seriálem Milionáři podepsán náhodou – jednoduchá a oddechová komedie plná karikaturních postav, které ale seriál po 1. epizodě dokáže vykreslit tak nějak sympaticky. Už po 1. epizodě se možná zdá, že je osm epizod zbytečně moc, přesto se dá říct, že bude seriál uspokojivý minimálně pro ty, kteří nemají komedií od Hoffmana dost. Humor dle očekávání velmi balancuje na hraně absurdity, snadno se dá nicméně věřit tomu, že na svou cílovku zabere. Pro zmiňovanou cílovku je tak seriál jako stvořený, těžko nicméně říct, jak může seriál zaujmout kohokoliv jiného…

Verdikt: 5 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: TV Nova
-REKLAMA-

Rod Guinnessů – Seriál nejen o tmavém pivu (Recenze)

0
Rod Guinnessů
Zdroj: Netflix

Dublin, 1868. Patriarcha rodiny Guinnessových zemřel a osud pivovaru leží v rukou jeho čtyř dětí. Každé z nich skrývá temná tajemství…

Scenárista Steven Knight je na seriálovém poli velmi aktivní. Důkazem být populární seriál Peaky Blinders, který by se měl v nejbližší době dočkat nejen filmového pokračování, ale také několika spin-offů, seriál Taboo s Tomem Hardym či letošních Tisíc ran, které se mají již brzy dočkat 2. série. Vyloženě dost poté Knight očividně nemá, důkazem být nejnovější seriál od Netflixu s názvem Rod Guinnessů.

Název to není náhodný,  seriál se skutečně točí kolem rodu Guinnessů, který stojí za stejnojmenným tmavým pivem. V roce 1868 zemřel sir Benjamin Guinness, který tak zanechal osud pivovaru v rukou jeho čtyř dětí. Arthur (Anthony Boyle), Edward (Louis Partridge), Anne (Emily Fairn) a Ben (Fionn O’Shea) se tak stávají dědici nejznámějšího irského rodu a musejí se přitom potýkat s osobními tajemstvími a trablemi. Steven Knight si většinou uměl vybrat materiály, jejichž příběh vystačí hned na několik sérií, jak se nicméně povedla jeho novinka?

Rod Guinnessů – Steven Knight přichází s dalším nosným seriálem

Rod Guinessů
Zdroj: Netflix

Práci na seriálu si rozdělili Tom Shankland (prvních pět epizod) a Mounia Akl (poslední tři epizody), důležité je poté upozornit, že je seriál pouze inspirován příběhem rodu Guinnessů. Základ je ovšem nosný a Knight s ním jako scenárista nepřekvapivě umí pracovat. Byť se na první pohled může zdát, že seriál o pivovaru nemůže být tolik nosný jako jiné seriály z pera Knighta, seriál si od diváka nechá podržet pivo a předvede, že nechybí řádná dávka intrik a násilí. I když poté samotný seriál zdůrazňuje, že je do velké míry založen na fabulacích, Knight pořád čerpá z reálné historie a historických základů.

Seriál se sice odehrává v 19. století, využívá ovšem především živý střih a anachronismy, aby seriál snadno působil moderněji. Moderní je seriál i svými motivy, kdy se především skrze postavu Anne řeší genderové rovnosti. Scenáristický rukopis Knighta je tak i znát skrze to, jak pracuje s dobovým zasazením, přitom se nebojí dobový seriál přiblížit aktuální době. Je to ostatně jeden z těch důvodů, který z něj činí jednoho z nejvýraznějších televizních scenáristů posledních let. Historické nebo tradiční prostředí dokáže prezentovat způsobem, který působí současně a živě.

Specifická kapitola dějin Irska

Rod Guinnessů
Zdroj: Netflix

Rod Guinnessů mají v irském prostředí speciální postavení, stejně důležitou úlohu jako čtveřice dědiců ovšem v příběhu sehrává Sean Rafferty v podání Jamese Nortona. Ten spravuje pivovar, zároveň se stará o veřejnou image titulního rodu. A když se ani jeden z Guinnessových potomků nejeví jako ideální nástupce svého otce, Rafferty vycítí jasnou příležitost. A stává se největší hrozbou.

Seriál si dává záležet na vykreslení čtyř potomků Guinnesse, každý je vykreslen specificky. Jeden z bratrů je homosexuál v době, kdy to není dvakrát přípustné, druhý je pragmatik a možná až příliš velký idealista, třetí propadl hazardu a alkoholu, dcera zase trpí tím, že žije v době, kdy je genderová rovnost stejně tabu jako tolerance homosexuality. Každý z herců do svých rolí ideálně pasuje, dokáží vykreslit postavy v poměrně komplexní sáze, v průběhu se navíc seriálu daří být více a více intenzivní. Knightovi se tak skutečně daří položit základ pro další seriál, který může běžet několik let.

Seriál o pivovaru nemůže být zábavnější

Rod Guinnessů
Zdroj: Netflix

Ben jako černá ovce rodiny a Anne jako žena jsou vyřazeni ze závěti, takže osud pivovaru zdánlivě připadá Arthurovi a Edwardovi, kteří dědictví sdílí. Ve hře je rozšíření podniku i přijmutí veřejné role, mezitím se pomalu buduje povstání. Natahování na 8 epizod je chvílemi poměrně cítit, zkrácení alespoň na 6 epizod by mohlo do jisté míry pomoct tempu. 1. polovina se slušně rozjíždí a pracuje s dobovým kontextem, postupně se ovšem ukazuje, že je možná výrazných postav zbytečně moc a poslední epizody už vyloženě trpí menší dávkou soustředěnosti. Knightovi se daří projevit zájem o děj seriálu a případné pokračování, opět se ovšem ukazuje, že je tvůrce, který by měl občas znát míru.

Na seriál se krásně kouká, jeho dobová výprava by nemohla být působivější. Navíc se odehrává v zajímavém prostředí, kde se řeší motivy jako jsou rodinné dědictví, ambice i nutné oběti, které je občas nutné vykonat, aby člověk dosáhl svých cílů. Postavy se navíc daří vykreslit poměrně nečernobílé a na první pohled nesympatická postava se může v průběhu vyjevit krapet sympatičtěji. Je to pořád velmi stylizovaná záležitost, ve které najednou začne znít rocková hudba a chvílemi to dokonce evokuje něco, co by asi vypadalo jako historické drama z prostředí pivovaru, kdyby ho natočil Michael Bay. Jen tedy samozřejmě kvůli zasazení do Irska jaksi chybí americké vlajky. Těžko se vlastně dá říci, zda by podobný seriál z prostředí pivovaru šel natočit zábavněji.

Seriál, který nad prostředím a tématy přemýšlí

Rod Guinnessů
Zdroj: Netflix

Především i díky dobovému zasazení nemůže samozřejmě chybět úvaha nad tím, zda je vůbec morální prodávat alkohol, už úvodní pohřeb sira Guinesse zkomplikuje probíhající demonstrace. James Norton už v prvních minutách ukáže, že si roli šmejda bude užívat a bude nejspíše pro Rod Guinnessů tím samým, co je pro Peaky Blinders Cillian Murphy a pro Tisíc Ran Stephen Graham, tedy ten jasný nejvýraznější člen hereckého obsazení. Seriál za pochodu nejednou projevuje, že se skutečně přemýšlelo nad dobovým prostředím a tématy, které jsou nejen s dobou snadno spojitelné, byť se občas projeví, že tu o emoce jde až na druhém místě. A těžko říct, jak moc velká je to škoda.

Pokud má být Rod Guinnessů ideálně několik let běžícím seriálem, jeho 1. série je vlastně ideálním startem. Ne tak strhujícím jako letošní 1. série zmiňovaných Tisíc ran, tak nějak ovšem přeci jen dodává nosnou expozicí s očividně nosnými charaktery, kteří těží především z ideálně zvolených představitelů. Seriál netrpí nedostatečnými produkčními hodnotami, Shankland i Akl poté zvládají seriálu dodat potřebnou energií, kterou si tohle specifické pojetí Irska 2. poloviny 19. století žádá. Vyložená trefa na sonar se nekoná, solidní rozjezd seriálu ovšem ano.

Rod Guinnessů závěrem

Rod Guinnessů potvrzuje, že Steven Knight i nadále umí pracovat s historickým materiálem a vytvořit seriál, který dokáže zaujmout nejen prostředím, ale i komplikovanými charaktery. Seriál nabídne kombinaci rodinných intrik, osobních tajemství a napětí, přičemž využívá moderní přístupy k dobovému zasazení, v 2. polovině 19. století pracuje s tématy, které dokážou reflektovat současnost. Produkčně a režijně je seriál kvalitní, herci výborně plní své role a postavy působí komplexně. I když výsledek není úplně strhující a má své problémy především s tempem, představuje solidní základ pro seriál, který bude případně běžet po několik let. Velmi slibný start potencionální televizní ságy…

Verdikt: 7,5 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-

Cinderella Closet: Když je víla Kmotřička trochu víc (Recenze)

0
Cinderella Closet
Zdroj: TBS

Co se stane pokud hledáte sebevědomí a nakonec ho najdete úplně v něčem jiném, než jste původně doufali? Víc v recenzi seriálu Cinderella Closet.

O čem je seriál Cinderella Closet?

Ten den, kdy se poznali Haruka a Hikaru, nebyl vůbec dobrý. Haruka řešila svoje trable s kolegou z práce, takže všechno nakonec skončilo v slzavém údolí. Ale najendou tady byla tahle holka, hezká, usměvavá, úplně jiná než Haruka. Přesně taková, kterou vždy chtěla být, ale nikdy se jí nestala. Dokud se po společně propitém večeru se svojí novou kamarádkou Haruka doma neprobudí a z její koupelny úplně v klidu vyjde chlap. A to je teprve začátek všeho. Poznání sebe i druhých. Nalezení lásky k sobě i k druhým. Jak se tahle cesta povedla právě v seriálu Cinderella Closet?

„Hikaru, proč se oblékáš jako žena?“

„Protože mám dost sebevědomí na to, abych nosil hezké věci.“

Cinderella Closet
Zdroj: TBS

Podařilo se úvodní myšlenku rozvést smysluplně?

Začala bych tím, že pokud vám sedne tón, stane se seriál vaší milou závislostí, kdy si každý týden užijete svojí novou dávku necelé půl hodiny milého příběhu. Přesně tak, jak to bylo tvůrci plánované. Přestože seriál rozebere postupně hned několik vážnějších témat, je to všechno zabalené do lehčího kabátku. Tohle není drama ve kterém se zachraňuje svět. Úplně si vystačí s tím, aby bylo dodáno dostatečné množství správné míry „fluffy“ momentů v rámci romantiky a hledání sebe samotného. Proto je jenom dobře, že se Cinderella Closet nesoustředí pouze na Haruku a její objevování. Ale všechno je to příjemně vzájemně propletené.

Popelka nemusí nutně skončit s princem … na první pohled princem…

Cinderella Closet má možná průhlednou zápletku. Já sama jsem si hned po prvním dílu řekla, že se tam stane tohle, tohle a potom tohle. A taky jsem si řekla, že pokud se tam něco z toho nestane, tak budu hodně naštvaná. Tenhle seriál totiž disponuje příběh, který jste už viděli nebo četli hodně krát, ale pokaždé vás to znovu dostane. Jsou to ty „naše příběhy“, které máme v lásce, na celý život. A proto je stále dokola vyhledáváme. Potom už jde jenom o to, jak je všechno zpracované, jaké jsou přidané vrstvy a jak vám sedne obsazení. A zda máte možnost například porovnávat s předlohou. V tomhle případě osmidílnou manga sérií, která byla i přeložena do anglického jazyka.

Cinderella Closet
Zdroj: TBS

Popelka, víla Kmotřička a vztahové komplikace…

Stejně tak vás na začátku možná i napadne, že postavy jsou podle šablony. Jenže postupně se toho dost změní. Například zpočátku zakřiknutá a bez sebevědomí Haruka, která se z ošklivého kačátka změní v krásnou labuť pomocí své nové kamarádky. Nebo to bylo pouze postrčení? Jenže když díky tomu získá srdce své vysněné lásky, proč všechno není takové, jaké si představovala? Proč vztah s Keisukem není takový, jaký si vysnila? Proč nemá ten pocit motýlků v břiše? Proč je všechno „takhle“ špatně? A proč začíná zjišťovat, že právě Hikaru není jenom pěkná tvářička a kamarádka, která vždy pomůže? Protože Hikaru je na první pohled hodně silný člověk. A je málo lidí, které by napadlo, že i jeho může něco trápit. A že za tou svou drsnou slupkou skrývá něco, co si nepřipouští, ale je to tam a bolí to.

Láska, důvěra a střevíčky…

Celý seriál Cinderella Closet působí jako jemňoučká růžová deka, kterou se přikryjete, když venku začíná být sychravo. Nebo máte prostě rádi růžovou přes celý rok. A většina dramatu samotného vychází z nedorozumění, ale většinou je vše rychle vyřešeno, protože spolu postavy mluví místo toho, toho si neříkali nic. Většinou. Do momentu, kdy přijde na lásku samotnou, o které se mluví špatně vždycky. Stejně tak si všichni postupně projdou velkým vývojem a nejde říct, že na konci někdo zůstane stejný. Všechny ty změny jsou divácky uvěřitelné. Možná jsou důvody a cesty, kterými se všichni dostávají do určitých situací občas až moc velká náhoda. Ale když se to stane, všechno plyne následně i tak naprosto přirozeně. A o to v tomhle žánru, byť občas všechno působí dost naivně, jde především.

Stojí seriál Cinderella Closet za vaší pozornost?

Cinderella Closet je kousek, který možná nepřináší seriálovou revoluci, ale zároveň zpracovává svá témata svěžím způsobem, jehož sledování prostě baví, pokud je to váš šálek čaje. Pokud ne, se velkou pravděpodobností budete nacházet samé nelogičnosti a nedostatky. Ale pokud je to váš styl, dostanete přesně to, co očekáváte. A o to jde především. O ty pocity, které nejenom na konci seriálu máte, ale i po celou dobu sledování.

Hodnocení: 9/10

Tohle byla naše recenze seriálu Cinderella Closet z produkce televizní stanice TBS, na který se můžete s anglickými titulky podívat na Netflixu. Další recenze, články a novinky najdete na našich stránkách.

Zdroj obrázků: TBS

Zdroj titulního obrázku: TBS

-REKLAMA-

Avatar: Oheň a popel – Nový trailer na největší film letošních Vánoc

0
Avatar: Oheň a popel
Zdroj: 20th Century Studios

Avatar: Oheň a popel – Avatar 3 v novém traileru

Třetí Avatar s podtitulem Oheň a popel do kin dorazí již 18. 12. 2025, konec září se tak jeví jako ideální období na nový trailer. A ten skutečně aktuálně dorazil. Týden před obnovenou premiéru druhého Avatara s podtitulem The Way of Water je tu trailer na další kapitolu ságy Avatar, která láká na další velkolepý sci-fi blockbuster. Větší film během letošních Vánoc skutečně nedorazí.

Avatar: Oheň a popel
Zdroj: 20th Century Studios

Režisér a scenárista James Cameron vsadí v třetím filmu své ságy na představení nového kmene rasy Na’vi, lid popela konkrétně ukáže, že všichni Na’vi nejsou vyložení dobráci. Varang v podání Oony Chaplin působí jako nebezpečný protivník pro Jakea Sullyho (Sam Worthington), Neytiri (Zoe Saldaña) a jejich rodinu a přátele, i proto není překvapující, že se právě s novou hrozbou očividně spojí Miles Quaritch (Stephen Lang), respektive jeho Rekombinant.

Vypadá to na další velkolepý blockbuster, který láká i na návrat leonopteryxe Toruka z prvního filmu. Stejně tak na další prozkoumání fauny, flory a zákonitostí Pandory. Kampaň zdárně přitápí pod kotlem, snad už za 3 měsíce skutečně dorazí jedna z filmových událostí roku. Nějaké to lákadlo na třetího Avatara bude nejspíše skrývat i zmiňovaná obnovená premiéra druhého Avatara.

  • Zdroj titulního obrázku: 20th Century Studios
-REKLAMA-

Franz – Netradiční životopisný snímek (Recenze)

0
Franz
Zdroj: Česká televize

Působivý příběh inspirovaný životem, dílem a fantazií spisovatele Franze Kafky, který dokázal fascinujícím způsobem předběhnout svou dobu. Vegetarián, workoholik, introvert, outsider, milenec v dopisech a úředník v noční můře. Franz je plný fantazie, humoru, bolesti, a vnitřního světa muže, který ve svých knihách definoval moderní existenciální úzkosti, a i sto let po své smrti zůstává zrcadlem našich nejhlubších strachů a tužeb. Režisérka Agnieszka Holland skládá kaleidoskop událostí z fragmentů, snů, dopisů a dochovaných příběhů. Vzniká tak smyslově intenzivní portrét muže, který nikdy nepřestal hledat sám sebe – a právě tím se dotkl něčeho podstatného v nás všech…

I když se narodila v Polsku, na přelomu 60. a 70. let vystudovala FAMU v Praze, měla tím blízko k nové české filmové vlně. Od 80. let je poté Agnieszka Holland mezinárodní režisérkou, kdy točila i filmy s Leonardem DiCapriem či Edem Harrisem, často se ovšem se svou tvorbou vrací i do Čech, které sama označuje za svůj druhý domov, důkazem může být úspěšná minisérie Hořící keř či Šarlatán.

Její nejnovějším snímkem je film Franz, který pojednává o titulním spisovateli Franzi Kafkovi. Koprodukční snímek Česka, Polska, Německa a Francie si již Polsko zvolilo jako svého letošního zástupce v boji o nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší mezinárodní film, po vzoru Šarlatána poté za scénářem stojí scenárista Marek Epstein, tentokrát však ve spolupráci se samotnou Holland. Jak výsledný film dopadl?

Franz – Agniezska Holland se vydává cestou netradičního biopicu

Franz
Zdroj: Bioscop

Když se řekne Franz Kafka, většině se nejspíše vybaví jeho literární díla jako Proměna či Proces, mezi klíčová témata jeho děl patřil pocit odcizení, osamělost či existenciální úzkost, Kafka je dnešní optikou konkrétně vnímán jako ikona úzkosti. Od počátku tudíž bylo jasné, že pokud někdo chce přistoupit k zpracování Kafkova příběhu, bude to nejspíše muset být tak specifické, jak je tvorba samotného Kafky. Výsledkem je tak poměrně netradiční biopic, naneštěstí ovšem i poměrně chaotický.

Franz je velmi výrazný film, kterému se nedá moc upírat jeho vysoká audiovizuální stránka, schopná režie ani herecké výkony. Jenže pak je tu ta forma. Byla by vlastně urážka realizovat biopic tak výrazného autora velmi rutinním a schématickým způsobem, Franz se tak musí ocenit především proto, že se touto cestou nevydává.

Má sice poměrně výrazné základy takového průměrného biopicu, skrze nejrůznější skoky v čase a především občasné žánrové obměny ovšem z filmu nikdy netrčí rutina. Občas dochází k nalomení čtvrté zdi, neustále přicházejí výrazné stylistické nápady, někdy je už Franz vyloženě na hraně satiry a evokuje film, který jako by natáčel někdo, kdo se pokouší Franze natočit jako Járu Cimrmana ležícího, spícího. Ani na chvilku se tak nedá říct, že by byl film nezajímavý a nezábavný, protože svou formální stránkou dokáže neustále překvapovat. Neznamená to ovšem, že je to nutně dobře.

Franz je svůj – se vším dobrým i špatným, co to může znamenat

Franz
Zdroj: Bioscop

Franz je jednoduše svůj, neznamená to ovšem, že je to nutně dobře. Především i proto, že titulní spisovatel z filmu do velké míry vychází jako poměrně zaměnitelný nepochopený génius své doby. I zapojení jeho děl je do velké míry omezené, byť se dle očekávání alespoň cituje. Součástí filmu je alespoň jedna výrazná sekvence, která pracuje s Kafkovou představivostí, v kontextu celého filmu je to ovšem málo. A Franz si jinak prochází poměrně zaměnitelným dětstvím o přísném otci, milující matce, tragickou romancí a snaze vymanit se z obav průměrného úřednického života. Idan Weiss se zvládne projevit jako castingová trefa, rozhodně se poté nedá říct, že by snad Franz dělal literární ikoně medvědí službu. Od filmu právě o něm se ovšem dá snadno očekávat víc.

Franz nekončí jenom dobou ústředního autora, pojednává i o přesahu jeho tvorby a o tom, jak snadno mohl být jeho odkaz zapomenut, jak snadno navíc může být literární dílo komercializováno způsobem, nad kterými by nejspíše samotný Kafka jen kroutil hlavou. Ona lineární struktura není vyloženě nahodilá, její přeskoky vlastně dávají při přimhouřeném oku smysl. Chronologicky jsou pořád nesourodé, chvílemi se navíc zdá, že je věnování některým motivům až nadbytečné, především ohledně židovské identity Kafky, byť nakonec dává smysl alespoň jeho varování před nástupem fašizmu.

Franz je skládačkou

Franz
Zdroj: Bioscop

Výslednou formou film skutečně evokuje sbírku střepů z rozbitého zrcadla/skládačku. Ona nevycválaná forma chvílemi snadno může vyvolat dojem, že za Franzem stojí hned několik tvůrců, kteří různé části filmu pojímají po svém. Jeden ho bere velmi vážně, druhý jakoby si vyloženě utahoval z formy typických historicky dobových biopiců, chvílemi to má poměrně blízko k tvorbě Franze Kafky, v jiných zase tolik ne.  Franz je díky tomu filmem plný energie, protože se zdá, že nikdy úplně nevybalil veškerá překvápka. A pak se snadno vybaví pocit, že i když je film plný audiovizuálních hrátek a je na něm vidět poctivě odvedená práce, do jisté míry je to takové načančané nic. Nebo alespoň po většinu času.

Těžko říct, jak moc budou s filmem spokojeni průměrní kafkologové. Jakási fascinace Franzem Kafkou je hmatatelná, rozpočet 140 milionů korun je na filmu znatelný, rychle se nicméně prokazuje, že natočit film o něm není snadné. Film Agniezsky Holland tak do velké míry evokuje pohádku Královna Koloběžka první – je svěží/nesvěží, doslovný/nedoslovný, hluboký/nehluboký. V jistých momentech se jasně strefuje do černého, v jiných naopak tápe. Je to film, který jde především respektovat. Zároveň je nicméně těžké si k němu utvářet hlubší pocity. I Šarlatán řekl o Janu Mikoláškovi podstatně více, byť se vydal mnohem standardnější cestou životopisného filmu. Holland tak šlechtí, že se nerozhodla Franze zpracovat doslova stejným způsobem a že se i svém pokročilém věku snaží jako filmařka krapet experimentovat, celé je to poté ovšem do velké míry okázalá frajeřina, které ovšem chybí brzda.

Zřejmě osobní projekt

Franz
Zdroj: Bioscop

Pro Agniezsku Holland pochopitelně jde o osobní projekt, Franz Kafka byl dle jejích slov ostatně iniciátorem, který jí vložil nápad vůbec odcestovat z Polska a studovat v Praze, kam Kafka zasazoval značkou část svých děl. Kvality Franze Kafky jako autora dokáže film do jisté míry vystihnout, zamrzí však výskyt mnoha vedlejších postav, které se ve filmu náhle vynořují, hrají je dobří herci, přesto jejich prostor není nafukovací. A je pravděpodobné, že se v celkové mozaice příběhu bude člověk ztrácet v případě, že nemá Kafky nastudovaného od A do Z, o to těžší pro něj bude se z filmu o Kafkovi něco více dozvědět.

Franz se bohužel do velké míry pouze plahočí po povrchu. Je roztříštěný, kdy se jeho forma zpočátku jeví jako jasná přednost, v průběhu se ovšem více a více ukazuje, že filmu spíše jen podráží nohy. Těžko říct, zda by Franzovi po vzoru Hořícího keře prospěla alespoň tři a půl hodinová délka či krapet tradičnější forma. Je to okázalé audiovizuální dílo, které se dá z mnoha důvodu ocenit, vyloženě propadnout mu ovšem moc nejde. Film tak v kontextu letošní (nejen) české filmové tvorby snadno vynikne, na stupních vítězů se ovšem za pár měsíců přeci jen vidí mnohem pravděpodobnější favorité. A i když je samozřejmě pořád možné, že akademici ve Franzovi uvidí něco navíc a Poláci si tak pro Oscara dojdou poprvé po 12 letech od Idy Pawła Pawlikowského. Jestli je film Franz něčeho důkazem, je to nejspíše toho, že jsou cesty páně nevyzpytatelné. I v podobě filmového média.

Franz závěrem

Franz Agnieszky Holland je ambiciózní filmové dílo, který se snaží zachytit komplexnost života a díla Franze Kafky netradiční formou. Experimentováním se strukturou či obměnami formy jde o film, který nepostrádá energii a várku audiovizuálních nápadů. Film přesto i díky tomu působí místy roztříštěně a do jisté míry pouze po povrchu zprostředkovává Kafkův život a jeho (nejen) literární odkaz. Franz je osobní projekt režisérky, který projevuje její sklony k inovaci, ale zároveň připomíná, že i při pečlivé režii a výtečných hereckých výkonech je zpracování života tak výrazné osobnosti, jakou Kafka bezpochyby byl, příliš náročné. Výsledkem je film, který je minimálně možné respektovat. Občas potěší, jindy trochu méně, vyloženě propadnout mu jednoduše moc nejde…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Bioscop
-REKLAMA-

Afterburn – Dave Bautista jako post-apo hledač pokladů (Recenze)

0
Afterburn
Zdroj: Inaugural Entertainment

Rok 2035. Kulový záblesk slunce zpustošil technologii na východní polokouli Země. Zanechal mutace, rozbitá města, kruté gangy a piráty nové éry. Na scénu vstupuje Jake (Dave Bautista), bývalý voják přetvořený v hledače pokladů. Jeho klienty jsou ti, co si dokážou dovolit platit – ale on touží po něčem víc. Spojuje síly s bojovnicí Dreou (Olga Kurylenko), aby získali Monu Lisu dřív než šílený válečný vůdce Volkov (Kristofer Hivju). Proti nim stojí rivalové hlídající dávná artefakty: Rosettská deska, korunovační klenoty a další symboly lidského dědictví. Přes zmutované krajiny Evropy, monstra z radiace a pirátské přepadení – Jake poznává, že svět potřebuje víc než obrazy: potřebuje naději…  

J. J. Perry má za sebou dlouholeté kaskadérské zkušenosti, které šahají až někam k prvnímu filmovému Mortal Kombatu, jako mnozí jeho kolegové se poté Perry vydal na dráhu filmového režiséra. Jeho režijním debutem se stala akční podívaná Denní směna. Ta sice nejspíše sledovaností Netflix vyloženě nenadchla (po 3 letech pořád chybí informace o sequelu), Perry ovšem dokázal, že má akci poměrně v ruce. U svého 2. filmu s názvem Vražda hrou si poté očividně sedl s Davem Bautistou, který si zahrál hlavní roli v 3. filmu v režii Perryho. Ten nese název Afterburn a je adaptací stejnojmenného komiksu.

Původní komiks se odehrává několik let poté, co sluneční erupce zničila technologii po celém světě. Hlavní hrdina Jake je hledačem pokladů, který získává cenné předměty ze starého světa pro mocné klienty. Ve filmové adaptaci konkrétně Jake v podání Bautisty musí získat Monu Lisu od Leonarda da Vinciho, zakázku mu konkrétně zadává August v podání Samuela L. Jacksona, samozvaný král Anglie. Jake se tak musí vydat do dystopické Francie, kterou ve filmu hraje Bratislava. Jak tohle béčko může dopadnout?

Afterburn – Přiznané béčko, u kterého není nutno trpět

Afterburn
Zdroj: Inaugural Entertainment

Adaptace Afterburnu se v Hollywoodu chystala mnoha let, kolem hlavní role kroužili Tobey Maguire či Gerald Butler, kolem režie zase Tommy Wirkola či Antoine Fuqua. Od traileru poté Afterburn vypadalo jako béčko na úrovni zhruba Čarodějnice a lovce, o to děsivější bylo dočíst se o rozpočtu ve výši 56,7 milionů dolarů. Došlo tady na nějaké tunelování? Ve finále dost možná. Afterburn sice za pochodu působí jako sci-fi, které by očividně slušelo více peněz, nikdy ovšem nepůsobí vyloženě lacině.  Pokud tedy člověk přimhouří oči už nad faktem, že Paříž ve filmu vlastně není Paříž.

J. J. Perry dokazuje, že umí pracovat s choreografií akčních scén i jako režisér, bývalí kaskadéři v tomto ohledu platí v rámci akčního žánru za jednu z mála (alespoň většinou) jistot. Škoda, že akce není úplně nejvíce, protože daleko více prostoru zde dostává vykreslování světa, vysvětlování za pochodu, především navíc i nějaké ty parametry heist filmu. Post-apo stylizace je poměrně přesvědčivá, byť je naivní očekávat cokoliv z ranku Šíleného Maxe či dalších áčkových post-apo filmů. Je to pořád především béčková záležitost, ve které většina herců přinejlepším přehrává a těch nejlepších (Samuel L. Jackson) je zase ve výsledném filmu po čertech málo.

Afterburn si v podstatě na nic nehraje

Afterburn
Zdroj: Inaugural Entertainment

Nikdo, kdo se rozhodne s filmem Afterburn strávit svůj čas, nejspíše nekupuje zajíce v pytli. Moc dobře ví, co za film ho čeká, dost pravděpodobně i moc dobře ví, jak se mu může takový film líbit. Dave Bautista se již několik let snaží všechny přesvědčit, že obstojí i jako víc nežli pouhý akční herec, v roli Indiana Jonese na steroidech mu ovšem moc jiných možností nezbývá. Kristofer Hivju se tu též objevuje jako typický záporák, klasicky ovšem funguje Hivjuova přirozená zábavnost i při snaze o vážnější polohu.

Je to jednoduše béčko se vším všudy, Afterburn si v tomhle ohledu na nic nehraje, protože moc ani nemůže. A svou přiznanou pitomostí je po celou dobu v podstatě zábavný. Moc tak ani nesejde na tom, že ve filmu sehrává úlohu jakýsi odboj, že hlavní hrdina prahne především po klidu s pivem Stella Artois. Film pořád kvapí dopředu a vlastně ani moc nesejde na tom, co za charakter hlavní hrdina má. Hlavní je honba za MacGuffinem, film nechce ničím ztrácet čas. Síla je nicméně neustále v uvědomění toho, co za typ filmu Afterburn je. Svou přiznanou hloupostí je od počátku tak akorát snesitelný.

Podobných filmů vzniká poměrně dost, většina z nich ovšem dopadne mnohem hůř

Afterburn
Zdroj: Inaugural Entertainment

Moc nesejde na tom, že zasazení do Francie, které vládnou tyrani a buduje se v ní odboj, evokuje nacisty okupovanou Francii za 2. světové války. Stejně tak moc nesejde na tom, že si August v podání Samuela L. Jacksona nechává říkat král Artuš. A také to, že ruský záporák (byť ztvárněný Norem) snadno cosi podprahově evokuje. Filmu ubližují jakékoliv momenty, ve kterých se snaží tvářit jako alespoň částečně chytřejší.  Naštěstí se film pořád dokáže většinu času držet v uvědomělých vodách a i díky skromné stopáži (106 minut) krásně kvapí dopředu.

Nejde to moc brát vážně, chvílemi to má vyloženě blízko k přiznané parodii, když už se poté film snaží vybudovat nějaký románek či vývoj hlavního hrdiny, opět z toho do velké míry vychází zkrátka. A přesto se při sledování těžce věří tomu, že to šlo za podobných podmínek zpracovat líp. Komiksová předloha zní rozhodně ambiciózně a šlo by na jejím základě vyprávět zajímavější příběhy (děj filmu za pochodu snadno evokuje videoherní narativ), výsledek ovšem přeci jen mohl dopadnout i daleko hůř. J. J. Perry dokazuje, že akci rozumí, jen těžko říct, zda by si zasloužil šanci u filmu s větším měřítkem. V rámci béčkových vod u Afterburn sice Perry neutváří z lejna vyloženě bič, přesto se projevuje jako akční režisér, který by mohl do budoucna ještě stát za pozornost. Ať už skončí u podobných filmů a nebo ho ještě čeká jakási forma kariérního posunu.

Afterburn závěrem

Afterburn je přiznané béčko. Takové, které nenabízí hluboký děj ani výraznou charakterizaci postav, ale především díky režiséru J. J. Perrymu funguje jako obstojná akční jednohubka. Perry dokazuje, že kaskadérské zkušenosti umí efektivně přenést do režie akčních filmů. Jen škoda, že své schopnosti musí projevovat zrovna u takových béček. Pořád ovšem může být hůř a Afterburn vítězí především svou přiznanou hloupostí…

Verdikt: 5 z 10

Zdroj titulního obrázku: Inaugural Entertainment

-REKLAMA-

Marvel Zombies – Jak dopadl hororový Marvel seriál? (Recenze)

0
Marvel Zombies
Zdroj: Marvel Studios
Marvel Zombies se odehrává v alternativní časové linii, která byla představena v epizodě seriálu Co kdyby s názvem „Co kdyby… Zombie?!“, kde virus proměnil většinu obyvatel světa, včetně Avengers, v zombie. Seriál sleduje skupinu přeživších, kteří objeví klíč k ukončení zombie nákazy, což je přiměje riskovat své životy při cestě dystopickou krajinou a boji s nadpřirozeně silnými zombiemi, aby zachránili svět…

Seriál Co kdyby…? sice vydržel po dobu pouhých 3 sérií, za tu dobu ovšem seriál představil pár zajímavých alternativních realit světa Marvel Cinematic Universe, které by jistě stály za další prozkoumání. Jeden z nich se představil již v 5. epizodě 1. série, představil konkrétně svět, ve kterém po vzoru komiksové série Marvel Zombies řádí zombie. I když si poté zmíněná 5. epizoda 1. série ponechala otevřená vrátka, bylo delší dobu jasné, že se samotný seriál Co kdyby…? k příběhu tohoto světa již nevrátí. Už v listopadu 2021 byl totiž oznámen spin-off, který měl fungovat právě jako pokračování oné zombie epizody seriálu Co kdyby…? A po 4 letech čtyřdílná minisérie Marvel Zombies konečně dorazila na Disney+.

Seriál Marvel Zombies se sice odehrává ve stejné realitě jako zmiňovaná epizoda seriálu Co kdyby…?, sliby tvůrců o tom, že není nutné tuto epizodu zpětně nakoukat, ovšem do jisté míry nejsou úplně od věci. Seriál se konkrétně odehrává 5 let po zmíněném cliffhangeru se zombie Thanosem, představuje poté do velké míry zcela nové postavy, i tentokrát varianty známých postav ze světa Marvel Cinematic Universe. Dle příslibů je navíc tato čtyřdílná minisérie řádně brutální a díky faktu, že všechny 4 epizody dorazily na Disney+ naráz, funguje čtyřdílný seriál v podstatě jako takový menší animovaný film. Jak se nicméně povedl?

Marvel Zombies jsou fajn Marvel jednohubkou

Marvel Zombies
Zdroj: Marvel Studios

4 roky čekání spojené s nějakými těmi odklady ne vždy zvěstují něco extra dobrého, i proto vždycky dokáže za takových podmínek potěšit docela fajn výsledek. Marvel Zombies jsou fajn Marvel jednohubkou, která nejvíce zaujme nejspíše právě ty, kteří této specifické alternativní reality neměly už po jejím představení v Co kdyby…? dost. Známé postavy z Marvelu se objevují v lidské či zombie podobě, čtyři díly poté dohromady tvoří menší příběh, který spočívá v MacGuffinu, který může potenciálně tento svět spasit. Jenže cesta skrze svět plný obyčejných i super zombíků není náročná a občas tak dojde na nějaké to umírání. A někdy i docela brutální.

Jakmile dojde na akci a především brutalitu, se kterou se Marvel Zombies skutečně nepářou, je to zábavné. Tvůrce Bryana Andrewse a Zebe Wellse zřejmě baví hrát si se známými postavami, jejich vzájemnými interakcemi, zároveň se nebojí momentů, kdy se dokážou utrhnout ze železa a vyobrazit násilí, které může mladším divákům snadno přivodit noční můry. Do akce se ostatně zapojuje i Blade (když to s tím filmem s Mahershalou Alim tak dlouho trvá), který má ovšem v této realitě mnohem blíže k Moon Knightovi. Nechybí ani Yelena Belova, Red Guardian, Ms. Marvel či Shang-Chi, kdy seriál občas překvapí nějakou funkční vzájemnou dynamikou postav a především drobných náznaků, které teoreticky mohou časem sehrát svou úlohu v hlavní realitě MCU.  Když už je ta cesta Mnohovesmírné ságy tak klikatá a návrat mnohých postav je nutné čekat i roky, alespoň v nějaké formě se ty postavy svého prostoru jednou za čas dočkávají.

Kam jde vlastně koncept posouvat?

Marvel Zombies
Zdroj: Marvel Studios

Marvel Zombies je poměrně úspěšnou komiksovou sérií, seriál ovšem poukazuje na to, že kdovíjak velké zázraky se vlastně s tímto konceptem dělat nedají. Jednoduše se jenom dají vytahovat z rukávu další více či méně známé postavy, kdy následně většina z nich buďto brutálně umře a nebo se z nich sami stanou zombie. Je to dle očekávání krapet repetitivní a když zrovna neprobíhají brutální akční konfrontace, tak trochu to skřípe. Čtyřdílná minisérie tak trpí jistou schematičností. Přesto je pořád zábavné sledovat, jak se s různými postavami v tomto post-apo světě pracuje. A někdy i poměrně překvapivým a kreativním způsobem.

Animace Marvel Zombies je shodná s Co kdyby…?,  koho tak specifická stylizace evokující mix komiksu a 3D animace ani po letech neunavila, nemá sebemenší důvod Marvel Zombies v tomto ohledu cokoliv vyčítat.  Pořád platí, že animované verze postav snadno evokují jejich hrané protějšky, pořád platí, že ne všichni herci byli vyloženě stvořeni pro dabing. A chvílemi se také projevuje jistá nevypečená práce s humorem, protože se někdy objevuje v nepříliš ideálních momentech. A svým způsobem také shazuje vážnost některých momentů. Když už ovšem dojde k nějakým zásadním událostem, které mají hrdiny nějak zasáhnout, emoce v nich fungují slušně. A jak už je v posledních letech zvykem, nemůže chybět ani stylová pocta Chadwicku Bosemanovi, zesnulému představiteli Black Panthera.

Dramaturgie celovečerního filmu animáku prospívá

Marvel Zombies
Zdroj: Marvel Studios

Stěžejní tak Marvel Zombies bude především pro ty, kteří si nenechají ujít cokoliv, co zapadá do propojeného světa Marvel Cinematic Universe (byť v tomhle případě už vyloženě vzdáleně), velkou výhrou je poté zmíněná dramaturgie celovečerního filmu. Čtyři epizody se dají v pohodě zhlédnout v kuse za 2 hodiny, jejich uvedení na Disney+ naráz tak dává smysl. Skutečně těžko říct, zda tady existuje něco, co se dá ještě více prozkoumávat (tvůrci tvrdí, že v podstatě čekají na oficiální zelenou, aby se mohli pustit do realizace 2. série), protože vše zatím nasvědčuje tomu, že se nabízí snad pouze v dalších sériích přidávat další postavy – případně už i Fantastickou 4 či X-Meny. Těžko říct, zda ovšem něco takového může stačit. Byť nejspíše mnohým postačí fakt, že Spider-Man už dlouho nebyl tolik brutální jako právě v seriálu Marvel Zombies.

V podstatě každou epizodu do velké míry vykupuje akce, jinak především první epizody trpí slabším tempem. Kromě vydatné brutality se vlastně nedaří přijít s kdovíjak nosnými myšlenkami, jak tenhle svět učinit ještě výrazně komplexnější. Sympatické rozhodnutí je z protagonistky učinit právě Kamalu Khan/Ms. Marvel, která je v prostředí tohoto světa vlastně nejnosnější postavou.

Zábavné interakce poté snadno poukazují na to, jak velkou výhrou je právě střetávání různých hrdinů, i proto zamrzí, že na ně v MCU posledních pár let moc nedochází. A byť tu příští/přespříští Vánoce budou filmy Avengers: Doomsday a Avengers: Secret Wars, je těžké zbavit se pocitu, že v rámci celé aktuální Mnohovesmírné ságy Marvel podcenil to, jak funguje zábavnost interakcí nejrůznějších hrdinů. Člověk tak dostane alespoň Marvel Zombies, kde jsou ty interakce dostatečné zábavné. A snad nějak podobně zábavně budou tyto postavy interagovat i při setkání v hrané podobě.

Marvel Zombies závěrem

Minisérie Marvel Zombies trpí jistou schematičností a občasným slabším tempem, výrazná akce, brutalita a práce s postavami nicméně dělají ze čtyřdílné minisérie dostatečně zábavnou jednohubku. Těžko říct, zda šlo vůbec koncept jakkoliv posouvat, jako volné pokračování jedné z nejzábavnějších epizod seriálu Co kdyby…? ovšem tahle minisérie obstojí…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Marvel Studios
-REKLAMA-

Jemný rváč – Japonská cesta Lukáše Krpálka (Recenze)

0
Jemný rváč
Zdroj: CinemArt

Režisér Adolf Zika jako bývalý vrcholový judista se osobní zkušeností japonské školy juda více než patnáct let sledoval kariéru Lukáše Krpálka. První film o jeho fenomenální dráze natočil v roce 2016, kdy Lukáš Krpálek zlatou olympijskou medailí uzavřel sbírku všech světových titulů ve váhové kategorii do 100 kg. Zdálo se, že více už dosáhnout nemůže, jeho cesta bojovníka nemohla být úspěšnější. Judo má ale ještě královskou kategorii, třídu obrů nad 100 kg, ti svou váhou a silou zcela zastiňují běžné jedince. A právě zde začíná film Jemný rváč vyprávět sportovní příběh tak nepravděpodobný, že ho za dlouhých sedmdesát let závodní historie juda nikdo ani nevyslovil, natož pak aby jej uskutečnil.

V relativně nevýznamné judistické zemi se v roce 1990 narodil někdo, kdo dokázal převrátit japonskou národní hrdost vzhůru nohama, kdo svou pokorou a úctou dokázal unikátně změnit myšlení japonských mistrů juda. Zcela výjimečný sportovní triumf Lukáše Krpálka je vyprávěn na pozadí třináct let neznámého příběhu bývalého mistra světa a světové jedničky Takamasi Anaie. Právě on jako první zažil na vlastní kůži to, co se na dlouhé roky stalo noční můrou japonských judistů. Na olympiádě v Londýně se během jediného zápasu s Lukášem Krpálkem dostal na hranu útesu zoufalství a beznaděje. Následující čin úcty a pokory, ke kterému se po několika letech Takamasa Anai odhodlal před zraky elit japonského juda, se stal na olympiádě v Tokiu bezprostředně po Lukášově olympijském triumfu v nejtěžší královské kategorii. Ten den se začala psát nová historie tohoto sportu…

Jemný rváč – Skromný kluk z Jihlavy se stal mistrem

Jemný rváč
Zdroj: CinemArt

Jméno Lukáš Krpálek nejspíše v Česku alespoň jednou zaregistroval i člověk, který se snaží sportu vší silou vyhýbat, dvojnásobnému vítězi olympijské medaile a špičce mezi českými judisty minimálně ve vrcholech jeho kariéry nešlo uniknout. Režisér Adolf Zika se mu sám jako bývalý vrcholový judista věnoval už v dokumentu Zlatý Muž z Ria, po 9 letech poté přichází s novým dokumentem s názvem Jemný rváč.

Zahajovací film 28. ročníku festivalu SPORTFILM jde dál za Krpálkovo vítězstvím prvního olympijského zlata v Riu, byť se poté zvažovalo, že film do kin dorazí ještě před loňskými Olympijskými hrami v Paříži, rozhodnuto nakonec bylo, že k jeho uvedení dochází až právě po Letních olympijských hrách 2024, na kterých Krpálek nezaznamenal takový úspěch jako na předchozích dvou letních olympijských hrách.

Výsledkem je dokument, ke kterému dle samotného Ziky existuje až 15 hodin záznamu, sám dodává, že je poté těžké o osobnosti jako je Krpálek sestavit dokument se stopáží hodinou a půl. Velkou výhodou je pro Ziku fakt, že se sám dekády pohybuje v prostředí juda, Krpálka poté pomocí kamery zaznamenává už zhruba 15 let. Vychází nejen z vlastních archívů, dodává potřebný kontext, kdy se tak musí ocenit, že se laikové v oblasti juda o tomto specifickém typu bojového umění dozví poměrně dost zásadních informací. A jak je úspěch Lukáše Krpálka utvrzen tím, jak si ho samotné Japonsko, ze kterého judo pochází, začíná přivlastňovat.

Inspirativní film z bojového prostředí

Jemný rváč
Zdroj: CinemArt

Dokumentu zpočátku nesvědčí krapet těžkopádní vyprávění, které především zpočátku není tak úplně chronologické, neohrabaná dramaturgie je především v první polovině krapet výraznější, kdy tomu neprospívají ani esteticky nepříliš vábné zatmívačky/přechody. Nadbytečně užívané hudební motivy se poměrně snadno unaví. Filmu by se jistě prospělo soustředěnější zaměření na různé fragmenty Krpálkovy dosavadní kariéry, ty by eventuálně také mohly prospět větší emocionální gradaci (především i v rámci toho, jak se dokument snaží poukázat na Krpálkovu snahu i při své vytíženosti nějak plnit rodičovské povinnosti). 

Jestli se ovšem dokumentu něco daří, je to forma prodat nadšení z juda. Ať už zrovna je respondentem samotný Krpálek, Petr Jákl, Ondřej Vetchý či různí odborníci i profesionální judisté, kdy se s mnohými Krpálek ve své kariéře již střetl. Nejsilnější části dokumentu je poté určitě účast Takamasi Anaie. Tehdejší světové jedničce prohra s Krpálkem na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012 bez přehánění zničila kariéru, Anai poté přiznal, že si vážil možnosti se po 13 letech vyjádřit a nějak uzavřít tragický závěr jeho bojové kariéry, který v sobě tak dlouho nosil. Vztah Krpálka a Anaie je vykreslen komplexně a se vzájemným respektem, Anai je poté pouze jedním z  Krpálkových bývalých protivníků, kteří se o něm vyjadřují s tou největší dávkou úcty a obdivu. A dokonce i ti, kteří jej porazili, se necítí doposud být na stejné úrovni jako on.

Dokument, který plní svůj účel

Jemný rváč
Zdroj: CinemArt

To nejlepší, co se dá o Jemném rváčovi říct, je to, že do jisté míry plní svůj účel. Jedná se o portrét významného sportovce, který nabízí pohled na svět profesionálního juda, všechny ty archivní záběry a výpovědi respondentů jsou poté ve vzájemné symbióze užívané funkčně. Kdyby každý dokument o významné osobnosti vypadal alespoň nějak takhle, hned by bylo na světě líp. Byť by mu skutečně prospěla větší soustředěnost a doladění jistých technických detailů. Zcela jistě ovšem půjde o dokument určený primárně pro ty diváky, kteří mají pro judo a především samotného Krpálka speciální místo v srdci, bylo by tak krapet nefér spekulovat nad tím, co přesně vlastně může takový dokument říci někomu, jehož život se bez juda doposud obešel a pravděpodobně se na tom nic jen tak nezmění.

Přitom by se vlastně dalo říct, že jde o ideální audiovizuální učebnici juda pro začátečníky, potěšující je navíc to, že dokument očividně sleduje sportovce s velkým S. Nejen velká dávka úsilí, ale také pokora a slušnost. Existence těchto ideálních vlastnosti sportovců není především u těch novodobých povinností, o to větší uspokojení dodávají výpovědi různých bojovníků nejen z Japonska. Když už totiž o někom mluví s pokorou a respektem, působí to věrohodně, nikoliv jako neupřímný PR kousek. Zmiňovaný silný příběh Takamasi Anaie je toho důkazem, především i proto, jak silnou emocionální tečku nakonec vztah mezi ním a Krpálkem měl.

Sám Zika tvrdí, že mohly vzniknout hned tři různé verze filmu, kdy jedna z nich například mohla být více komediální. Nakonec se ovšem Zika rozhodl dle svých slov vydat cestou emocí, ty poté výsledný dokument bez přehánění má. Zároveň do jisté míry říká vše podstatné, ke Krpálkovi a judistům obecně jde po zhlédnutí dokumentu snadno chovat alespoň minimální formu respektu.

Jemný rváč závěrem

Dokument Jemný rváč jde snadno vnímat jako inspirativní portrét Lukáše Krpálka. I přes určité dramaturgické nedostatky a technické pochybné rozhodnutí dokáže divákovi přiblížit nejen náročný svět profesionálního juda, ale i hodnoty, které tento sport zosobňuje – především pokoru, slušnost a respekt k soupeři. Výpovědi odborníků, soupeřů i samotného Krpálka navíc působí autenticky a podtrhují jeho lidskou stránku. Výsledkem je film, který sice osloví především fanoušky juda, zároveň ovšem dokáže nabídnout univerzální poselství o vytrvalosti, lidskosti a sportovním duchu. Svůj účel tím bez problému splňuje…

Verdikt: 6,5 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: CinemArt
-REKLAMA-

Gábinin kouzelný domek ve filmu (Recenze)

0
Gábinin kouzelný domek ve filmu
Zdroj: DreamWorks Animation

Gábina (Laila Lockhart Kraner) je na první pohled úplně obyčejná holka. Na pohled druhý ale zjistíte, že má nádherný domek pro panenky a v něm sedm místností obývaných sedmi roztomilými kočkami. Hlavně má ale kouzelnou čelenku, která jí umožňuje smrsknout se tak akorát, aby se do domku vešla a se svými kočičími kamarádkami zažívala neuvěřitelná dobrodružství. Díky babičce Gigi (Gloria Estefan) vede Gábina zábavný život i v reálném světě. Na začátku filmu například společně vyrazí na dámskou jízdu do San Fousiska.  A kouzelný domek musí pochopitelně putovat s nimi, co kdyby byla nuda.

Dámy ho ale měly nechat doma, protože shodou velmi nešťastných náhod se ocitne v rukou bohaté a trošku zlé milovnice koček Very (Kristen Wiig), která si ho i se všemi obyvatelkami rozhodne nechat. Gábina si proto musí vyhrnout rukávy, nasadit kouzelnou čelenku, zmenšit se na velikost panenky a vyrazit na záchrannou misí. Čeká ji neskutečná jízda, během níž vyzkouší vše, co může svět magie a kouzel nabídnout. Hlavně ale zachrání své nejlepší kamarády…

Pořad Gábinin kouzelný domek je poměrně čerstvý (na Netflixu se poprvé objevil teprve v roce 2021), přesto se již zvládl stát poměrně úspěšným seriálem pro nejmenším, oznámení o celovečerním filmu tak v minulém roce nebylo zase tolik překvapivé.

Zajímavostí nicméně je, že celovečerní Gábinin kouzelný domek vznikl u DreamWorks Animation, po letošním hraném Jak vycvičit draka se jedná o druhý film tohoto studia, který kombinuje prvky živého a animovaného filmu, zajímavostí také je, že na původní seriál navazuje minimálně dodržením představitelky titulní hrdinky. Jedná se tak o dílo, které může zaujmout především fandy původního seriálu, zároveň teoreticky může představit svět Gábinky a jejích přátel zcela novým divákům. Jak se Gábinin kouzelný domek ve filmu nicméně povedl?

Gábinin kouzelný domek ve filmu – Slušné základy

Gábinin kouzelný domek ve filmu
Zdroj: Universal Pictures

Vše sice nasvědčuje tomu, že film velmi navazuje na formu původního seriálu, není ovšem přehnaně nutné doplňovat nějaké zásadní chybějící informace v rámci mytologie. Úvodní expozice osvětlí, jak přesně funguje přechod Gábiny z její lidské podoby do té miniaturní, komunikace s jejími přáteli, které film tak nějak za pochodu vysvětlí.  Po vzoru seriálu postavy bourají zeď a komunikují s divákem, je to poté mimo jiné také muzikál. Celé je to poté pestrobarevné, zpovykané a přesně tak hloupoučké, aby děj filmu vůbec mohl utáhnout délku lehce přes hodinu a půl.

Není to ovšem nutně na škodu. Gábinin kouzelný domek ve filmu je očividně určen pro ty nejmenší diváky (původní seriál je určen především pro děti předškolního věku/mladší školní děti), logika tak musí občas jít stranou. Postavy tak za pochodu až příliš pozdě odhalují, že něco mohou řešit určitými způsoby, je to jednoduše ten typ filmu, na který je nutné divák se tak trochu dětskou optikou. A i díky poměrně zajímavému motivu to vlastně není zase tolik těžké.

Gábinin kouzelný domek ve filmu je filmem o dospívání

Gábinin kouzelný domek ve filmu
Zdroj: Universal Pictures

Film režiséra Ryana Crega, který je také jedním ze scenáristů, pracuje s tím, že titulní hrdinka seriálu i filmu nevyhnutelně stárne (Laila Lockhart Kraner příští rok oslaví 18 let), její dětská duše jí ovšem zdánlivě jen tak neopouští. A přesto právě střetnutí s kočičí dámou jménem Vera vede k zamyšlení nad tím, že Gábinka jednou prostě vyroste a nebude mít již potřebu si hrát jako za svých dětských let. A nejvíce to odnesou její kamarádi, se kterými si už nikdo hrát nebude.

Jedná se o myšlenku, která poměrně snadno evokuje sérii Toy Story, Gábin kouzelný domek ve filmu má dokonce svou vlastní verzi Mazla, toho růžového zlomedvěda z Toy Story 3. Jenže to, co třeba Toy Story 2 zvládlo elegantně vykreslit během jedné na Oscara nominované písně, k tomu Gábin kouzelný domek ve filmu nepřistupuje úplně nejsofistikovaněji.

Svým způsobem je to i počátečním vykreslením Very, která nejdříve evokuje jakéhosi Gargamela v sukni a prostě jednu z těch bizarních rolí, na které je Kristen Wiig zvyklá již od časů Saturday Night Live. A jakmile má dojít k jakési formě vykoupení a slepení zpřetrhaných vazeb, je to celé přesně tak naivní a přitažené za vlasy, jak se od filmu jako Gábin kouzelný domek ve filmu dá očekávat. Animák tak ctí, že se snaží pracovat s poměrně palčivým tématem, svým způsobem si ovšem ukousává poměrně velké sousto.

Dětem se to (asi) bude líbit

Gábin kouzelný domek ve filmu
Zdroj: Universal Pictures

Dětem se to (asi) líbit bude a to je hlavní. Těch roztomilých postaviček, které brečí či prdí posypky, je ve filmu dost, když už jde navíc zřejmě ústředním hrdinům do tuhého, vždy se objeví nějaká nová zábavná postavička, co alespoň dočasně spasí situaci. Animace se zřejmě drží původního seriálu, tudíž v tomhle ohledu moc zkazit ani nelze, přitom všem se nedá říct, že by film minimálně v rámci práce s miniaturními hrdiny, kteří se procházejí skutečných prostorách, pracoval kdovíjak originálně. A i když písně i v českém znění dokážou znít poměrně chytlavě, jejich největší problém spočívá v tom, že do jisté míry přeci jen natahují děj o pár nepodstatných minut.

Přesto se musí ocenit jakási forma hravosti, především v momentech, kdy se místo písečných červů z Duny najednou po plátně prohánějí obří želé žížaly, jedná se přesně o ten případ filmu, který může komukoliv s dvojcifernou číslovkou věku naznačit, že by se pro něj mohlo jednat o film roku… v případě, že by byla číslovka jeho věku pořád jednociferná.

I když se Gábinin kouzelný domek ve filmu poměrně snaží, nikdy se nedá úplně říct, že by se jednalo o animák, kterému se dvakrát daří prodat nadšenost z dětské optiky odrostlejším divákům, je to jen velmi slušné animační řemeslo, které jako celovečerní pokračování seriálového fenoménu bez problémů obstojí, kdyby chystaný celovečerní CoComelon (také ze stáje DreamWorks Animation) či potenciální celovečerní Prasátko Peppa dopadly alespoň takhle, ke spokojenosti to nejspíše může mnohým bohatě stačit. Nedá se říct, že by Gábinin kouzelný domek ve filmu byl pro laiky expozicí, která je okamžitě dostane na svou stranu, jedná se nicméně o produkt, který v rámci svého zadání dělá přesně to, co se od něj očekává. A to také není málo.

Gábinin kouzelný domek ve filmu závěrem

Gábinin kouzelný domek ve filmu je přesně tím, čím nejspíše chce být – hravým, barevným a muzikálovým animákem pro nejmenší diváky. Film si drží styl úspěšného seriálu, pravděpodobně poté nemá šanci zásadně zaujmout kohokoliv, jehož věk už je dvojciferný, pro svou cílovku je nicméně ideální a svým způsobem je poměrně snadné pochopit, co vlastně původní seriál činí tak úspěšným. I u filmů, které cílí na ty nejmenší, může být často hůř, pokud zhruba takhle za pár let dopadne celovečerní CoComelon, ke spokojenosti to nejspíše i tentokrát tak nějak stačit bude…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures
-REKLAMA-