Reef Hawk (Keanu Reeves) je od svých šesti let známou hollywoodskou hvězdou a nyní se ocitá v krizi. Když se dozví o záhadném videu, kterým ho někdo vydírá, preventivně podnikne cestu za vykoupením. Snaží se napravit chyby, postavit se svým démonům a vyhnout se veřejnému odsouzení…
Keanu Reeves dnes patří mezi nejpopulárnější herce Hollywoodu a je vnímán jako popkulturní ikona, neznamená to ovšem, že by byl nekriticky milován. Mezi lety 1994–2002 se dočkal celkem pěti nominací na anticenu Zlatá malina, v roce 2005 byl díky tomuto počtu dokonce nominován v kategorii Největší ztroskotanec za prvních 25 let vyhlašování Zlatých malin (ten samý rok prohrál s Arnoldem Schwarzeneggerem). Ani dnes ostatně není Reeves vnímán jako herec oscarových kvalit, repertoár jeho rolí v posledních letech nesrší zrovna velkými ambicemi. Neznamená to ovšem, že by se Reeves náročnějším rolím za každou cenu vyhýbal. Důkazem může být film Následky.
Jedná se o 2. režijní film herce Jonaha Hilla, který před několika lety představil svůj stylový debut Devadesátky. Samotný Hill se tentokrát objevil i před kamerou, skrze výraznou hereckou transformaci konkrétně ztvárnil Iru Slitze, krizového právníka hollywoodské hvězdy Reefa Hawka v podání Reevese. Jde o herce, který je už pět let střízlivý, dal si pauzu od herectví, aby si postavil nový domov, a je hrdý na to, kam se ve svém životě posunul. Když mu ale zavolá jeho krizový právník a oznámí mu, že ho někdo vydírá videem s pochybným obsahem, jeho život se obrátí vzhůru nohama. Reef se proto vydává napravit vztahy s lidmi, kterým v minulosti ublížil, aby zjistil, kdo za vydíráním stojí. Reeves tak do určité míry může hrát sám sebe. Hawk se jen na rozdíl od Reevese potýká se závislostí, narcismem a strachem z otřesené reputace. Očekávání se ovšem nevyplatí mít zas tak vysoká.
Následky – Na kvalitativní trefu musejí Hill a Reeves čekat jinde
Ve filmu nehrají jen Reeves a Hill, ale také Cameron Diaz, Matt Bomer či dokonce režisér Martin Scorsese v roli Hawkova bývalého agenta. Diaz a Bomer tu konkrétně hrají přátele, kteří se pokusí Hawkovi pomoct s jeho comebackem. Pak se ovšem na scéně objeví Ira a informuje Hawka ohledně vydírání. Hawk se tak vydává za svými starými známými, aby se jim omluvil a případně přitom odhalil, kdo přesně ho vlastně vydírá. Bývalí agenti, přítelkyně i rodinní příslušníci postupně odhalují nové informace o Hawkovi a vrhají tak na hlavního hrdinu trošičku jiný pohled. Prvky černé komedie jsou patrné, daleko více se ovšem z filmu postupně stává psychologické drama. Je nicméně otázkou, jak moc funkční.
Prostor pro satiru tu je. Hill tu ve své roli krizového manažéra působí až jako karikatura, scény, ve kterých si Hawk googlí, zda není na internetu nenáviděný, poté evokují spíše parodii či skeč než intimní moment z psychologického dramatu. A nejhorší na tom je, že pravděpodobně nechtěně. Následky se přitom za pochodu profilují jako film s velmi nosnými vypravěčskými ambicemi. Chtějí ilustrovat, jak si člověk i po letech může přiznat svoje chyby a že nikdy nemusí být pozdě zatáhnout zpátečku a ze svých přešlapů se vykoupit.
Scénář, který napsal Hill spolu s Ezrou Woodsem, ovšem působí, že neví, jak na to. Rádoby detektivní zápletka a všechny ty snaživě srdcervoucí dialogové konfrontace pak doprovází momenty, které působí až příliš naivně. Zhruba takhle to dopadá u filmů, které se snaží ilustrovat, že by je klidně mohl napsat sám život — na to jsou ovšem ve finálním provedení až příliš tupé a především jednoduché. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného. Z Hillova filmu jsou ovšem cítit ambice, a o to více zamrzí jejich nenaplněnost.
Komentář k Cancel Culture, který nefunguje jako komentář
To komentování cancel culture je až moc očividné. Existuje přeci už spousta případů, kdy populární hereckou tvář zničila forma skandálů. Nejhorší komentáře jsou ovšem takové, které nepůsobí jako komentář. Především proto, že vlastně nemají dvakrát co říct. A především působí až příliš chladně, což je u filmu s prvky psychologického dramatu vždy tak nějak pochybné. Keanu Reevesovi by poté zdánlivě mohla na jednu stranu tahle role sednout, přeci jen se ovšem ukáže, že je do hlavní role obsazen tak trochu nevhodně. V roli za pochodu čím dál tím více pochybnější postavy nemá prostor pro projevení svého klasického charismatu. Především se ovšem rychle ukazuje, že skutečný Keanu Reeves nemůže být fiktivnímu Reefu Hawkovi vzdálenější. Byl to od Jonaha Hilla rafinovaný úmysl? Možná ano, možná ne. Reevesovi se ovšem moc nedá věřit ani jako zlomenému a prázdnému muži, ani v poloze, ve které se Hawk očividně snaží probudit své staré já.
Na film se alespoň docela hezky kouká. Kameraman Benoît Debie umí výrazně pracovat s osvětlením, takže když už probíhají nepříliš vypilované dialogové konfrontace, alespoň se na to dá hezky dívat. Sledovat tento film natočený již v roce 2024 je v jistém úhlu zábavné, protože sám Hill byl ještě nedávno obětí cancel culture — v roce 2023 byl konkrétně bývalou přítelkyní obviněn z emocionálního zneužívání. Je tak otázkou, jak moc je Reef Hawk spíše Reeves a spíše Hill. A jak moc lze poselství o vykoupení a nápravě křivd brát doslovně. Především i proto, že tu samotný Hill nakonec opět hraje pochybného kariérního šmejda (alespoň je umí). Dospělý a rozumný člověk by měl nicméně tak nějak vědět, že celebrity jsou jako ostatní normální lidi. A nepotřebují tak filmy, které se snaží jejich polobožskou iluzi nabourat.
Film, který je spíš prázdný nežli vyloženě špatný
Je to film, ze kterého trčí spíše prázdnota než vyložená špatnost. Hill se tak nějak snaží udržet míru mezi dramatem a komedií, film díky tomu ve finále tak úplně nefunguje ani v jedné rovině. Stopáž ve výši 83 minut pak sice mohou mnozí vnímat jako výhodu, paralelně to ovšem znamená, že vlastně neexistuje prostor pro gradaci zdánlivě nejvyhrocenějších momentů. Celek tak působí spíše jako sled epizodek, dramaturgicky neukázněný celek, který nedokáže obstát ani jako satira, ani jako psychologické drama. Před lety dokázal Hill dodat perfektní sondu do světa mladých skateboardistů a mládeže z devadesátek. Také to byla sbírka epizodek, byla ovšem poskládaná do mnohem funkčnějšího a kvalitnějšího celku. Následky ve srovnání vypadají jako nedopečený kus, nad kterým vlastně nikdo moc dvakrát nepřemýšlel — výsledkem je produkt „na první dobrou“.
Vážnější momenty, ve kterých se Reeves snaží dodat limity svého charakterního herectví, se prolínají s momenty, kdy se vtipkuje třeba o spermatu. Reeves se tu věrohodně snaží působit v roli, která je dle náznaků tak trochu egomaniak, což jen podtrhuje jeho miscast. A když už pak dojde na lámání chleba a i staří přátelé prohlásí, že jim Hawk ublížil, má to být hrozně emotivní. Není. K jakémusi očistci tu nakonec dojde jen tak mimochodem, nejlepší výkon ze všech tu nakonec paradoxně podává Martin Scorsese. Nejhorší je nicméně sledovat zřejmé ambice a to, že sám Hill má o této specifické podívané jakési mínění. Výsledkem je přitom načančané nic, které opět jen potvrzuje, že se nevyplatí čekat zázraky od roky odkládaných filmů. A že ani povedený debut nezaručí tvůrcům jako Hill u svých dalších filmů jednoznačnou trefu do černého.
Následky závěrem
Následky jsou filmem, který má zjevné ambice říct něco o slávě, vině a možnosti vykoupení, ale v praxi se rozpadá do nevyrovnaného celku bez jasného dramatického tahu. Jonah Hill nedokáže zkrotit scénář, který se neustále pohybuje mezi komediální satirou a psychologickým dramatem, aniž by se v jedné z poloh skutečně usadil. Výsledkem je podívaná, která místy zaujme jednotlivými scénami a hereckými momenty, ale jako celek zůstává spíše prázdným gestem než plnohodnotnou výpovědí o cancel culture a vykoupení…
Verdikt: 4 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Apple TV
