UPDATE: Gratulace filmu Na plech za výrazný úspěch v kinech.

Martin ,,Řezník´´ Pohl a jeho ZNK filmové univerzum

Řezník brzy do oficiální distribuce uvede svou novinku Na plech, které se již dočkala první várky předpremiér a dle očekávání se jí dle všeho povedlo rozdělit diváky opět na pár skupinek. Ano, Na plech nebude jako ostatní filmy Martyho Pohla pro všechny. A ti, kteří budou jeho novinku chválit, budou nejspíše opět některými obviněni z nevkusu, slabosti pro pokleslý humor  a mentální nevyzrálosti. Jde přesně o ty případy, kdy se projeví krásná definice toho, co to vlastně znamená konstruktivní kritika.

U recenze na Párty Hárd použil Petr Cífka z MovieZone větu, která by se dala tesat – „Libovolných deset minut z filmu by zabilo nejen Marka Ebena, ale i Zdeňka Svěráka podpíraného Michalem Horáčkem a Táňou Fischerovou.“ Platí to nejen o Párty Hárd, ale v podstatě o každém filmu Martyho Pohla. Je ovšem ten, který se u těchto filmů baví, automaticky někdo, kým se má opovrhovat? Humor jako takový je komplexní disciplína, kterou nejde nijak optimalizovat. Někomu je určen různý typ humoru. Někdo má naopak slabost pro humor specifický. A někdo prostě ocení kvalitní humor, když ho pozná. Přitom nutně nemusí záležet na tom, jak moc černý, cynický a nebo fekální je.

Sázka na černý nebo drsný humor navíc neznamená, že daný typ humoru nemůže skrývat chytře vystavěné pointy a šikovný vypravěčský cit. A navíc i zdánlivě vulgární produkt může skrývat něco navíc. To jen na úvod jako jistá snaha promluvit do duše těm, kteří se na filmy od Řezníka a lidi, kteří bez studu dávají jeho filmům palce nahoru, dívají skrze prsty.

The Beer Story a Deprivacni stianol jistě stojí za pozornost, text se ovšem věnuje čistě oficiálním částem filmového ZNK univerza. Tak hezky na Chorvata, Párty Hárd startuje!

Život není krásný (2008)

První oficiální film ze ZNK filmového univerza, který je zároveň první českou adaptací videohry, za kterou stojí… Marty Pohl! Ano, Řezník na základě vlastní videoherní sérii realizoval film na motivy této série. Řezník v amatérských podmínkách realizoval svůj první snímek, který sice vznikl doslova na koleni, už tehdy ovšem ukázal, že i s málem dokáže zajímavé věci.

Jarda Malík (nechť Jan Sembdner odpočívá v pokoji) tak není nejsympatičtější protagonista, jeho postupné vymáhání peněz a honba za tím dostat se z dluhů je ovšem pohlcující. Film postupně ukazuje, že život skutečně díky pochybným existencím a různým náhodám není krásný a Pohl navíc k vyprávění celého příběhu přistupuje zajímavou a svěží formou. Ještě s horšími produkčními podmínkami nežli Guy Ritchie u Sbal prachy a vypadni a Robert Rodriguez u El Mariachi, přesto sympaticky kreativní a především působící dojmem, že se skutečně vše realizovalo s láskou.

Pohl se možná nikdy úspěšně nedostal na filmovou školu, jeho kreativní zápal už v Život není krásný ovšem dokazuje, že filmové školy nutně není třeba, tedy pokud má člověk nějaký talent a je schopen ho prosadit. Sešlo se tam toho více – ochotná parta přátel, sympatická absence pokusů o to humor filmu nějak zmírnit a celkově sympatická undergroundová forma. Život není krásný z roku 2008 i po letech baví a obstojí jako velmi sympatická jednorázovka, taková česká verze Clerks. Těžko by se podobně jako u prvotiny Kevina Smitha dalo čekat, že se tu rýsuje start celého propojeného světa.

Jehovova pomsta (2010)

Robin Král v podání Rostislava Neidharta se poprvé objevil již v Život není krásný, právě jeden ze svědků Jehovových se v roce 2010 dočkal vlastního filmu. Mnozí by nejspíše mohly opět začít s tím, jak Jehovova pomsta projevuje nevkus, uráží náboženství, zesměšňuje homosexuály a postižené, nutí nás se smát pokleslému humoru. Ale jistě, že ne!

Právě zde se projevuje, že se každý film Martyho Pohla ze ZNK univerza vydává trochu jiným směrem. Terč v Jehovově pomstě je očividný, je to především kritika toho, jak se dá s náboženstvím a vírou ostatních manipulovat. Řezník tak servíruje duševní očistu někoho, kdo se stal zmanipulovaný vírou. Kritika svědků Jehovových se do jisté míry nabízí snadno, Pohl se ovšem nutně nevysmívá celému náboženství jako takovému. Prostě jen některým, kteří opravdu hodlají náboženství využívat ve svůj prospěch. A pak se najdou naivní lidičkové jako je Robin Král.

Kvalita zhruba na úrovni Život není krásný, menší či větší výskyty postav známých z minulého filmu a představení výtečné postavy homosexuála Vlasty v podání Martina Pohla Sr. Jehovova pomsta je v kontextu celého ZNK univerza sympatická tím, jak každým zhlédnutím více a více zraje. Každým zhlédnutím do sebe začíná vše více zapadat a Jehovova pomsta je přes svou dávku specifického Pohlova humoru skutečně chytřejší film, než si budou mnozí chtít přiznat.

Kdo bude chtít, najde v Jehovově pomstě pouze vulgární nevkusnou komedii. Kdo bude chtít více, najde skutečně chytrý film, který člověku také naznačí něco o smyslu života. Film výtečně graduje k funkční pointě a dost možná jde o film, který nejvíce ztělesňuje scenáristickou rafinovanost Martyho Pohla. A Robin a Vlasta jsou určitě postavy, které si v budoucnu ZNK univerza zaslouží více prostoru.

Máma má raka (2016)

Třetí amatérský film ze světa ZNK, stejně jako Jan Sembdner opustil svět předčasně i hlavní herec Kamil Bílek. Řezník realizoval film, který by mu kino Aero vzalo maximálně do Festivalu otrlého diváka a představil šikovně vystavěný příběh lůzra, jeho příběh je poté také příběhem o lásce, pravém přátelství, hajlujících invalidech, nekrofilních potřebách a alkoholu.  Jestli měl nějaký film představit narativní schopnosti Martyho Pohla, byl to film Máma má raka.

Jistě, humor ovšem mnohé rozdělí, divák, kterému Máma má raka sedne, ovšem dostane vybroušený zábavný kus, který ze všech tří amatérských filmů ze světa ZNK nejlépe funguje po stránce příběhu a vlastně i postav. Kamil, Řehák i poručík Dan jsou tři nosné postavy, každá z nich má navíc šanci se projevit, především v momentě, kdy se Řezník nebojí zásadních zvratů, které z Máma má raka rázem dělají tak trochu jiný film.

Objektivně lepší technické zpracování, očividně náročnější realizace a svým způsobem to nejlepší možné volné pokračování původního Život není krásný. Starší známé postavy se vracejí (táta a syn Janští), nové se představují (Grundza!), Jardu Malíka a Kamila už více neuvidíme.  Radim Neuvirt se už zde projevuje jako z největších hereckých talentů, které Pohl představil světu a to i díky poměrně zdrcujícímu finále.

Máma má raka uzavírá jednu volnou trilogii původního ZNK univerza a především jednu kapitolu celého tohoto světa. Jsou to pořád amatérské filmy, pořád je ovšem radost se k těmto filmům vracet. A na koho jsou Párty Hárder a Na plech už příliš mainstream, vždy se může vrátit ke kořenům.

Párty Hárd (2019)

Realizace filmu Prokopat se ven nevyšla, Řezník se proto rozhodl realizovat středoškolskou komedii, do které investoval vlastních 250 tisíc korun. A vznikl film, který budoucí směřování filmové kariéry Martyho Pohla navždy změnil.

Řezník vsadil na riskantní strategii, kdy se rozhodl pronajímat si kina a film distribuovat po vlastní ose. Něco takového se ovšem vyplatilo, film se stal kultovní záležitostí a zajistilo fakt, že budoucí filmovou tvorbu Martyho Pohla zajistila produkční společnost Bontonfilm. Nic z toho by ovšem nebylo možné, kdyby neexistoval již prakticky kult jménem Párty Hárd.

Byla by krátkozraké odsoudit Párty Hárd pouze jako studnu vulgárního a fekálního humoru.  Hodinová záležitost, která nikdy nepovolí límec a nadále sází na nové vlny dialogové a situační komiky, která na jednu stranu dost možná předvádí mnoho zkaženého, na tu druhou ovšem dokáže za pochodu mnohokrát překvapovat a ryzí vystřízlivění nenabídne ani po opakovaném zhlédnutí. I proto, že během sledování dochází ke konfrontaci pocitů, snesitelnosti a fyzického ideálního pocitu. Párty Hárd je přesně ten typ filmu, který nutí diváka při jeho sledování něco cítit.

Párty Hárd je přesně ten typ film, u kterého sejde na úrovni lidského vkusu a úrovně toho, co vše je schopen překousnout. Martin Pohl se s postavami nepáře a neštítí se psychického domácího násilí, obličejů plných beďarů či vylučování hoven při pohledu na jiné hovno. Při sledování často dochází k úvahám nad tím, zda Pohl čerpá z vlastních zážitků nebo má pouze divokou fantazii. V jistých bodech jde možná Pohl skutečně až příliš za hranu vkusu a výsledek je jenom lehké kroucení hlavy, spousta komediálních zlatých nugátů to ovšem vykupuje. Stačí pět minut s Grundzou a vše je rázem odpuštěno.

Často se říká, že omezené production values akorát svádí k větší kreativitě, Párty Hárd poté v rámci amatérských podmínek předvádí skoro až vrcholový sport. Celkově audiovizuální podání tak není uhlazené, zůstává ovšem živelné.  Pohl natočil film , který má očividně nějaký tvar, díky tomu ve výsledku i ucelenou autorskou vizi.  V omezených podmínkách prostě v roce 2019 vznikla audiovizuálně divoká podívaná, která je sice fekální, vulgární a zvrhlá, zároveň ovšem i kreativní, zábavná a a především uvědomělá.

Párty Hárder: Summer Massacre (2022)

Z filmu, který vznikl za čtvrt milionů korun, se Řezník doplazil k pokračování, které bylo realizováno za pár milionů korun a jednu dobu bylo jedničkou na Netflixu. Řezník se přesunul do mainstreamu a mnozí se samozřejmě mohli obávat toho, že Řezník v mainstreamu přijde o svou univerzální tvůrčí přidrzlost a dojde k jisté formě vykastrování jeho rukopisu. Nestalo se!

Párty Hárder i díky delší délce vybízí k záchvatům smíchu častěji než původní film, především i proto, že je skutečně obdivuhodné, co vše ve filmu prošlo a co je díky tomu součástí filmu uvedeného v normální kinodistribuci. V rámci české kinematografie Párty Hárder dle očekávání představuje přesně ten neohrabaný a svěží vítr, i americké komedie, které pracují s vulgaritami a sexuální motivy, můžou v několika momentech vedle Párty Hárder působit jako večerníček pro děti. Pokračování původní Párty Hárd dokáže za pochodu stejně překvapovat a často vyloženě střídat jeden skvělý situační či dialogový humor za druhým.

Párty Hárder přitom ovšem skutečně dokáže dodržet pravidlo pokračování o tom, že by to celé mělo být tentokrát větší, přitom ovšem divák nemusí nutně získat pocit, že byl zatracen zdrojový kód první Párty Hárd.  Větší rozpočet je na filmu rozhodně poznat. Vymazlenější vizuální stránka (tentokrát se pracovalo i s drony a především reálnou filmovou kamerou), větší komparz, velkolepější podání, animované sekvence i solidně chaoticky zpracovaná válečná scéna ze Srbských milic.

V jádru se přitom v podstatě jedná o stejně divokou podívanou, pokračování původního filmu dokáže ovšem působit nejen více filmověji, ale i ambiciózněji. I proto, že se pod tou vrstvou hoven, penisů, dámských koz, prdelí a jednoho sprostého slova za slovem, skrývají i tři fungující vývoje hlavních hrdinů. Poulíček v podání Adama Ernesta je například rázem povýšen na jednu z hlavních rolí a jako náhradník za Petra z prvního filmu se rázem z karikaturního protivníka stává skvěle napsaná postava, která funguje především i díky skvělému vyvrcholení jeho příběhu.

Celkově zůstávají postavy nadále především hovady, v druhém filmu ovšem dokáže většina z nich působit o poznáni lidštěji. Jsou to pořád především charaktery, které páchají neuvěřitelná zvěrstva, v Pohlově podání ovšem nikdy nedokážou působit jako vyložené karikatury. Především i proto, že se pořád jedná o velmi specifickou podívanou, což je poznat i na samotných postavách a jejich činech.

U Párty Hárder: Summer Massacre nejspíš Martin Pohl nejen dokáže uspokojit fanoušky prvního filmu, ale i překonat očekávání a zajít ještě dál nejen v rámci v nekorektního humoru. Pod vulgární slupkou nejspíš pořád valná hromada neobjeví něco víc, to ovšem ukáže až historie.

Na plech (2025)

Bylo by snadné odkázat na recenzi a povídání o Na plech a celém ZNK univerzu tím uzavřít. Řezník ovšem i v mainstream vodách zvládá dělat takovou radost, že je snadné pár vět utrousit. Fanoušci ZNK univerza zklamání jistě nebudou.

I nejnovější film Martyho Pohla je takovou horkou papričkou, kterou rozhodně nestráví každý. Divné, odpudivé i vyloženě kruté výjevy ovšem doplňuje Pohlova neutuchající kreativita, výtečné tempo celého příběhu, skvělé výkony naturščiků i profesionálních herců, kteří do jednoho působí, že si své role užívají, v součtu i do sebe skvěle zapadající příběh. Rok 2025 je na samém počátku, přesto se ovšem dá těžko věřit tomu, že v blízké době dorazí zábavnější český snímek. In Marty Pohl We Trust!

Závěrečná slova k článku Řezník: Proč není nutné se stydět za lásku k jeho filmům

Bylo by naivní domnívat se, že tohle povídání o dosavadním ZNK univerzu nějak radikálně změní pohled jistých lidí a donutí je objevit ve filmech Martyho Pohla kouzlo, které nevidí. Filmy Martyho Pohla nejsou filmem pro každého. Stejně tak jako nikdy nebudou filmem pro každého komedie Zdeňka Trošky nebo Jiřího Vejdělka.

Jestli humor Řezníkových humorů něco dokazuje, je to široký rozsah, který může humor nabízet. A je na každém, jak se k tomu postaví. Jisté je, že si tento výjimečný filmař postup do mainstreamu zasloužil a jeho pozdější tvorbu se vyplatí sledovat. Nejen díky faktu, že jeho poslední snímek Na plech dokazuje, že by se mu skutečně mohlo dařit i trochu mimo komediální žánr. Čím více ZNK filmů, tím více bude život alespoň trochu krásný. Těšíme se Marty!

Zdroj titulního obrázku: ZNK