Třetí Avatar s podtitulem Oheň a popel do kin dorazí již 18. 12. 2025, konec září se tak jeví jako ideální období na nový trailer. A ten skutečně aktuálně dorazil. Týden před obnovenou premiéru druhého Avatara s podtitulem The Way of Water je tu trailer na další kapitolu ságy Avatar, která láká na další velkolepý sci-fi blockbuster. Větší film během letošních Vánoc skutečně nedorazí.
Zdroj: 20th Century Studios
Režisér a scenárista James Cameron vsadí v třetím filmu své ságy na představení nového kmene rasy Na’vi, lid popela konkrétně ukáže, že všichni Na’vi nejsou vyložení dobráci. Varang v podání Oony Chaplin působí jako nebezpečný protivník pro Jakea Sullyho (Sam Worthington), Neytiri (Zoe Saldaña) a jejich rodinu a přátele, i proto není překvapující, že se právě s novou hrozbou očividně spojí Miles Quaritch (Stephen Lang), respektive jeho Rekombinant.
Vypadá to na další velkolepý blockbuster, který láká i na návrat leonopteryxe Toruka z prvního filmu. Stejně tak na další prozkoumání fauny, flory a zákonitostí Pandory. Kampaň zdárně přitápí pod kotlem, snad už za 3 měsíce skutečně dorazí jedna z filmových událostí roku. Nějaké to lákadlo na třetího Avatara bude nejspíše skrývat i zmiňovaná obnovená premiéra druhého Avatara.
Působivý příběh inspirovaný životem, dílem a fantazií spisovatele Franze Kafky, který dokázal fascinujícím způsobem předběhnout svou dobu. Vegetarián, workoholik, introvert, outsider, milenec v dopisech a úředník v noční můře. Franz je plný fantazie, humoru, bolesti, a vnitřního světa muže, který ve svých knihách definoval moderní existenciální úzkosti, a i sto let po své smrti zůstává zrcadlem našich nejhlubších strachů a tužeb. Režisérka Agnieszka Holland skládá kaleidoskop událostí z fragmentů, snů, dopisů a dochovaných příběhů. Vzniká tak smyslově intenzivní portrét muže, který nikdy nepřestal hledat sám sebe – a právě tím se dotkl něčeho podstatného v nás všech…
I když se narodila v Polsku, na přelomu 60. a 70. let vystudovala FAMU v Praze, měla tím blízko k nové české filmové vlně. Od 80. let je poté Agnieszka Holland mezinárodní režisérkou, kdy točila i filmy s Leonardem DiCapriem či Edem Harrisem, často se ovšem se svou tvorbou vrací i do Čech, které sama označuje za svůj druhý domov, důkazem může být úspěšná minisérie Hořící keř či Šarlatán.
Její nejnovějším snímkem je film Franz, který pojednává o titulním spisovateli Franzi Kafkovi. Koprodukční snímek Česka, Polska, Německa a Francie si již Polsko zvolilo jako svého letošního zástupce v boji o nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší mezinárodní film, po vzoru Šarlatána poté za scénářem stojí scenárista Marek Epstein, tentokrát však ve spolupráci se samotnou Holland. Jak výsledný film dopadl?
Franz – Agniezska Holland se vydává cestou netradičního biopicu
Zdroj: Bioscop
Když se řekne Franz Kafka, většině se nejspíše vybaví jeho literární díla jako Proměna či Proces, mezi klíčová témata jeho děl patřil pocit odcizení, osamělost či existenciální úzkost, Kafka je dnešní optikou konkrétně vnímán jako ikona úzkosti. Od počátku tudíž bylo jasné, že pokud někdo chce přistoupit k zpracování Kafkova příběhu, bude to nejspíše muset být tak specifické, jak je tvorba samotného Kafky. Výsledkem je tak poměrně netradiční biopic, naneštěstí ovšem i poměrně chaotický.
Franz je velmi výrazný film, kterému se nedá moc upírat jeho vysoká audiovizuální stránka, schopná režie ani herecké výkony. Jenže pak je tu ta forma. Byla by vlastně urážka realizovat biopic tak výrazného autora velmi rutinním a schématickým způsobem, Franz se tak musí ocenit především proto, že se touto cestou nevydává.
Má sice poměrně výrazné základy takového průměrného biopicu, skrze nejrůznější skoky v čase a především občasné žánrové obměny ovšem z filmu nikdy netrčí rutina. Občas dochází k nalomení čtvrté zdi, neustále přicházejí výrazné stylistické nápady, někdy je už Franz vyloženě na hraně satiry a evokuje film, který jako by natáčel někdo, kdo se pokouší Franze natočit jako Járu Cimrmana ležícího, spícího. Ani na chvilku se tak nedá říct, že by byl film nezajímavý a nezábavný, protože svou formální stránkou dokáže neustále překvapovat. Neznamená to ovšem, že je to nutně dobře.
Franz je svůj – se vším dobrým i špatným, co to může znamenat
Zdroj: Bioscop
Franz je jednoduše svůj, neznamená to ovšem, že je to nutně dobře. Především i proto, že titulní spisovatel z filmu do velké míry vychází jako poměrně zaměnitelný nepochopený génius své doby. I zapojení jeho děl je do velké míry omezené, byť se dle očekávání alespoň cituje. Součástí filmu je alespoň jedna výrazná sekvence, která pracuje s Kafkovou představivostí, v kontextu celého filmu je to ovšem málo. A Franz si jinak prochází poměrně zaměnitelným dětstvím o přísném otci, milující matce, tragickou romancí a snaze vymanit se z obav průměrného úřednického života. Idan Weiss se zvládne projevit jako castingová trefa, rozhodně se poté nedá říct, že by snad Franz dělal literární ikoně medvědí službu. Od filmu právě o něm se ovšem dá snadno očekávat víc.
Franz nekončí jenom dobou ústředního autora, pojednává i o přesahu jeho tvorby a o tom, jak snadno mohl být jeho odkaz zapomenut, jak snadno navíc může být literární dílo komercializováno způsobem, nad kterými by nejspíše samotný Kafka jen kroutil hlavou. Ona lineární struktura není vyloženě nahodilá, její přeskoky vlastně dávají při přimhouřeném oku smysl. Chronologicky jsou pořád nesourodé, chvílemi se navíc zdá, že je věnování některým motivům až nadbytečné, především ohledně židovské identity Kafky, byť nakonec dává smysl alespoň jeho varování před nástupem fašizmu.
Franz je skládačkou
Zdroj: Bioscop
Výslednou formou film skutečně evokuje sbírku střepů z rozbitého zrcadla/skládačku. Ona nevycválaná forma chvílemi snadno může vyvolat dojem, že za Franzem stojí hned několik tvůrců, kteří různé části filmu pojímají po svém. Jeden ho bere velmi vážně, druhý jakoby si vyloženě utahoval z formy typických historicky dobových biopiců, chvílemi to má poměrně blízko k tvorbě Franze Kafky, v jiných zase tolik ne. Franz je díky tomu filmem plný energie, protože se zdá, že nikdy úplně nevybalil veškerá překvápka. A pak se snadno vybaví pocit, že i když je film plný audiovizuálních hrátek a je na něm vidět poctivě odvedená práce, do jisté míry je to takové načančané nic. Nebo alespoň po většinu času.
Těžko říct, jak moc budou s filmem spokojeni průměrní kafkologové. Jakási fascinace Franzem Kafkou je hmatatelná, rozpočet 140 milionů korun je na filmu znatelný, rychle se nicméně prokazuje, že natočit film o něm není snadné. Film Agniezsky Holland tak do velké míry evokuje pohádku Královna Koloběžka první – je svěží/nesvěží, doslovný/nedoslovný, hluboký/nehluboký. V jistých momentech se jasně strefuje do černého, v jiných naopak tápe. Je to film, který jde především respektovat. Zároveň je nicméně těžké si k němu utvářet hlubší pocity. I Šarlatán řekl o Janu Mikoláškovi podstatně více, byť se vydal mnohem standardnější cestou životopisného filmu. Holland tak šlechtí, že se nerozhodla Franze zpracovat doslova stejným způsobem a že se i svém pokročilém věku snaží jako filmařka krapet experimentovat, celé je to poté ovšem do velké míry okázalá frajeřina, které ovšem chybí brzda.
Zřejmě osobní projekt
Zdroj: Bioscop
Pro Agniezsku Holland pochopitelně jde o osobní projekt, Franz Kafka byl dle jejích slov ostatně iniciátorem, který jí vložil nápad vůbec odcestovat z Polska a studovat v Praze, kam Kafka zasazoval značkou část svých děl. Kvality Franze Kafky jako autora dokáže film do jisté míry vystihnout, zamrzí však výskyt mnoha vedlejších postav, které se ve filmu náhle vynořují, hrají je dobří herci, přesto jejich prostor není nafukovací. A je pravděpodobné, že se v celkové mozaice příběhu bude člověk ztrácet v případě, že nemá Kafky nastudovaného od A do Z, o to těžší pro něj bude se z filmu o Kafkovi něco více dozvědět.
Franz se bohužel do velké míry pouze plahočí po povrchu. Je roztříštěný, kdy se jeho forma zpočátku jeví jako jasná přednost, v průběhu se ovšem více a více ukazuje, že filmu spíše jen podráží nohy. Těžko říct, zda by Franzovi po vzoru Hořícího keře prospěla alespoň tři a půl hodinová délka či krapet tradičnější forma. Je to okázalé audiovizuální dílo, které se dá z mnoha důvodu ocenit, vyloženě propadnout mu ovšem moc nejde. Film tak v kontextu letošní (nejen) české filmové tvorby snadno vynikne, na stupních vítězů se ovšem za pár měsíců přeci jen vidí mnohem pravděpodobnější favorité. A i když je samozřejmě pořád možné, že akademici ve Franzovi uvidí něco navíc a Poláci si tak pro Oscara dojdou poprvé po 12 letech od Idy Pawła Pawlikowského. Jestli je film Franz něčeho důkazem, je to nejspíše toho, že jsou cesty páně nevyzpytatelné. I v podobě filmového média.
Franz závěrem
Franz Agnieszky Holland je ambiciózní filmové dílo, který se snaží zachytit komplexnost života a díla Franze Kafky netradiční formou. Experimentováním se strukturou či obměnami formy jde o film, který nepostrádá energii a várku audiovizuálních nápadů. Film přesto i díky tomu působí místy roztříštěně a do jisté míry pouze po povrchu zprostředkovává Kafkův život a jeho (nejen) literární odkaz. Franz je osobní projekt režisérky, který projevuje její sklony k inovaci, ale zároveň připomíná, že i při pečlivé režii a výtečných hereckých výkonech je zpracování života tak výrazné osobnosti, jakou Kafka bezpochyby byl, příliš náročné. Výsledkem je film, který je minimálně možné respektovat. Občas potěší, jindy trochu méně, vyloženě propadnout mu jednoduše moc nejde…
Rok 2035. Kulový záblesk slunce zpustošil technologii na východní polokouli Země. Zanechal mutace, rozbitá města, kruté gangy a piráty nové éry. Na scénu vstupuje Jake (Dave Bautista), bývalý voják přetvořený v hledače pokladů. Jeho klienty jsou ti, co si dokážou dovolit platit – ale on touží po něčem víc. Spojuje síly s bojovnicí Dreou (Olga Kurylenko), aby získali Monu Lisu dřív než šílený válečný vůdce Volkov (Kristofer Hivju). Proti nim stojí rivalové hlídající dávná artefakty: Rosettská deska, korunovační klenoty a další symboly lidského dědictví. Přes zmutované krajiny Evropy, monstra z radiace a pirátské přepadení – Jake poznává, že svět potřebuje víc než obrazy: potřebuje naději…
J. J. Perry má za sebou dlouholeté kaskadérské zkušenosti, které šahají až někam k prvnímu filmovému Mortal Kombatu, jako mnozí jeho kolegové se poté Perry vydal na dráhu filmového režiséra. Jeho režijním debutem se stala akční podívaná Denní směna. Ta sice nejspíše sledovaností Netflix vyloženě nenadchla (po 3 letech pořád chybí informace o sequelu), Perry ovšem dokázal, že má akci poměrně v ruce. U svého 2. filmu s názvem Vražda hrou si poté očividně sedl s Davem Bautistou, který si zahrál hlavní roli v 3. filmu v režii Perryho. Ten nese název Afterburn a je adaptací stejnojmenného komiksu.
Původní komiks se odehrává několik let poté, co sluneční erupce zničila technologii po celém světě. Hlavní hrdina Jake je hledačem pokladů, který získává cenné předměty ze starého světa pro mocné klienty. Ve filmové adaptaci konkrétně Jake v podání Bautisty musí získat Monu Lisu od Leonarda da Vinciho, zakázku mu konkrétně zadává August v podání Samuela L. Jacksona, samozvaný král Anglie. Jake se tak musí vydat do dystopické Francie, kterou ve filmu hraje Bratislava. Jak tohle béčko může dopadnout?
Afterburn – Přiznané béčko, u kterého není nutno trpět
Zdroj: Inaugural Entertainment
Adaptace Afterburnu se v Hollywoodu chystala mnoha let, kolem hlavní role kroužili Tobey Maguire či Gerald Butler, kolem režie zase Tommy Wirkola či Antoine Fuqua. Od traileru poté Afterburn vypadalo jako béčko na úrovni zhruba Čarodějnice a lovce, o to děsivější bylo dočíst se o rozpočtu ve výši 56,7 milionů dolarů. Došlo tady na nějaké tunelování? Ve finále dost možná. Afterburn sice za pochodu působí jako sci-fi, které by očividně slušelo více peněz, nikdy ovšem nepůsobí vyloženě lacině. Pokud tedy člověk přimhouří oči už nad faktem, že Paříž ve filmu vlastně není Paříž.
J. J. Perry dokazuje, že umí pracovat s choreografií akčních scén i jako režisér, bývalí kaskadéři v tomto ohledu platí v rámci akčního žánru za jednu z mála (alespoň většinou) jistot. Škoda, že akce není úplně nejvíce, protože daleko více prostoru zde dostává vykreslování světa, vysvětlování za pochodu, především navíc i nějaké ty parametry heist filmu. Post-apo stylizace je poměrně přesvědčivá, byť je naivní očekávat cokoliv z ranku Šíleného Maxe či dalších áčkových post-apo filmů. Je to pořád především béčková záležitost, ve které většina herců přinejlepším přehrává a těch nejlepších (Samuel L. Jackson) je zase ve výsledném filmu po čertech málo.
Afterburn si v podstatě na nic nehraje
Zdroj: Inaugural Entertainment
Nikdo, kdo se rozhodne s filmem Afterburn strávit svůj čas, nejspíše nekupuje zajíce v pytli. Moc dobře ví, co za film ho čeká, dost pravděpodobně i moc dobře ví, jak se mu může takový film líbit. Dave Bautista se již několik let snaží všechny přesvědčit, že obstojí i jako víc nežli pouhý akční herec, v roli Indiana Jonese na steroidech mu ovšem moc jiných možností nezbývá. Kristofer Hivju se tu též objevuje jako typický záporák, klasicky ovšem funguje Hivjuova přirozená zábavnost i při snaze o vážnější polohu.
Je to jednoduše béčko se vším všudy, Afterburn si v tomhle ohledu na nic nehraje, protože moc ani nemůže. A svou přiznanou pitomostí je po celou dobu v podstatě zábavný. Moc tak ani nesejde na tom, že ve filmu sehrává úlohu jakýsi odboj, že hlavní hrdina prahne především po klidu s pivem Stella Artois. Film pořád kvapí dopředu a vlastně ani moc nesejde na tom, co za charakter hlavní hrdina má. Hlavní je honba za MacGuffinem, film nechce ničím ztrácet čas. Síla je nicméně neustále v uvědomění toho, co za typ filmu Afterburn je. Svou přiznanou hloupostí je od počátku tak akorát snesitelný.
Podobných filmů vzniká poměrně dost, většina z nich ovšem dopadne mnohem hůř
Zdroj: Inaugural Entertainment
Moc nesejde na tom, že zasazení do Francie, které vládnou tyrani a buduje se v ní odboj, evokuje nacisty okupovanou Francii za 2. světové války. Stejně tak moc nesejde na tom, že si August v podání Samuela L. Jacksona nechává říkat král Artuš. A také to, že ruský záporák (byť ztvárněný Norem) snadno cosi podprahově evokuje. Filmu ubližují jakékoliv momenty, ve kterých se snaží tvářit jako alespoň částečně chytřejší. Naštěstí se film pořád dokáže většinu času držet v uvědomělých vodách a i díky skromné stopáži (106 minut) krásně kvapí dopředu.
Nejde to moc brát vážně, chvílemi to má vyloženě blízko k přiznané parodii, když už se poté film snaží vybudovat nějaký románek či vývoj hlavního hrdiny, opět z toho do velké míry vychází zkrátka. A přesto se při sledování těžce věří tomu, že to šlo za podobných podmínek zpracovat líp. Komiksová předloha zní rozhodně ambiciózně a šlo by na jejím základě vyprávět zajímavější příběhy (děj filmu za pochodu snadno evokuje videoherní narativ), výsledek ovšem přeci jen mohl dopadnout i daleko hůř. J. J. Perry dokazuje, že akci rozumí, jen těžko říct, zda by si zasloužil šanci u filmu s větším měřítkem. V rámci béčkových vod u Afterburn sice Perry neutváří z lejna vyloženě bič, přesto se projevuje jako akční režisér, který by mohl do budoucna ještě stát za pozornost. Ať už skončí u podobných filmů a nebo ho ještě čeká jakási forma kariérního posunu.
Afterburn závěrem
Afterburn je přiznané béčko. Takové, které nenabízí hluboký děj ani výraznou charakterizaci postav, ale především díky režiséru J. J. Perrymu funguje jako obstojná akční jednohubka. Perry dokazuje, že kaskadérské zkušenosti umí efektivně přenést do režie akčních filmů. Jen škoda, že své schopnosti musí projevovat zrovna u takových béček. Pořád ovšem může být hůř a Afterburn „vítězí“ především svou přiznanou hloupostí…
Marvel Zombies se odehrává v alternativní časové linii, která byla představena v epizodě seriálu Co kdyby s názvem „Co kdyby… Zombie?!“, kde virus proměnil většinu obyvatel světa, včetně Avengers, v zombie. Seriál sleduje skupinu přeživších, kteří objeví klíč k ukončení zombie nákazy, což je přiměje riskovat své životy při cestě dystopickou krajinou a boji s nadpřirozeně silnými zombiemi, aby zachránili svět…
Seriál Co kdyby…? sice vydržel po dobu pouhých 3 sérií, za tu dobu ovšem seriál představil pár zajímavých alternativních realit světa Marvel Cinematic Universe, které by jistě stály za další prozkoumání. Jeden z nich se představil již v 5. epizodě 1. série, představil konkrétně svět, ve kterém po vzoru komiksové série Marvel Zombies řádí zombie. I když si poté zmíněná 5. epizoda 1. série ponechala otevřená vrátka, bylo delší dobu jasné, že se samotný seriál Co kdyby…? k příběhu tohoto světa již nevrátí. Už v listopadu 2021 byl totiž oznámen spin-off, který měl fungovat právě jako pokračování oné zombie epizody seriálu Co kdyby…? A po 4 letech čtyřdílná minisérie Marvel Zombies konečně dorazila na Disney+.
Seriál Marvel Zombies se sice odehrává ve stejné realitě jako zmiňovaná epizoda seriálu Co kdyby…?, sliby tvůrců o tom, že není nutné tuto epizodu zpětně nakoukat, ovšem do jisté míry nejsou úplně od věci. Seriál se konkrétně odehrává 5 let po zmíněném cliffhangeru se zombie Thanosem, představuje poté do velké míry zcela nové postavy, i tentokrát varianty známých postav ze světa Marvel Cinematic Universe. Dle příslibů je navíc tato čtyřdílná minisérie řádně brutální a díky faktu, že všechny 4 epizody dorazily na Disney+ naráz, funguje čtyřdílný seriál v podstatě jako takový menší animovaný film. Jak se nicméně povedl?
Marvel Zombies jsou fajn Marvel jednohubkou
Zdroj: Marvel Studios
4 roky čekání spojené s nějakými těmi odklady ne vždy zvěstují něco extra dobrého, i proto vždycky dokáže za takových podmínek potěšit docela fajn výsledek. Marvel Zombies jsou fajn Marvel jednohubkou, která nejvíce zaujme nejspíše právě ty, kteří této specifické alternativní reality neměly už po jejím představení v Co kdyby…? dost. Známé postavy z Marvelu se objevují v lidské či zombie podobě, čtyři díly poté dohromady tvoří menší příběh, který spočívá v MacGuffinu, který může potenciálně tento svět spasit. Jenže cesta skrze svět plný obyčejných i super zombíků není náročná a občas tak dojde na nějaké to umírání. A někdy i docela brutální.
Jakmile dojde na akci a především brutalitu, se kterou se Marvel Zombies skutečně nepářou, je to zábavné. Tvůrce Bryana Andrewse a Zebe Wellse zřejmě baví hrát si se známými postavami, jejich vzájemnými interakcemi, zároveň se nebojí momentů, kdy se dokážou utrhnout ze železa a vyobrazit násilí, které může mladším divákům snadno přivodit noční můry. Do akce se ostatně zapojuje i Blade (když to s tím filmem s Mahershalou Alim tak dlouho trvá), který má ovšem v této realitě mnohem blíže k Moon Knightovi. Nechybí ani Yelena Belova, Red Guardian, Ms. Marvel či Shang-Chi, kdy seriál občas překvapí nějakou funkční vzájemnou dynamikou postav a především drobných náznaků, které teoreticky mohou časem sehrát svou úlohu v hlavní realitě MCU. Když už je ta cesta Mnohovesmírné ságy tak klikatá a návrat mnohých postav je nutné čekat i roky, alespoň v nějaké formě se ty postavy svého prostoru jednou za čas dočkávají.
Kam jde vlastně koncept posouvat?
Zdroj: Marvel Studios
Marvel Zombies je poměrně úspěšnou komiksovou sérií, seriál ovšem poukazuje na to, že kdovíjak velké zázraky se vlastně s tímto konceptem dělat nedají. Jednoduše se jenom dají vytahovat z rukávu další více či méně známé postavy, kdy následně většina z nich buďto brutálně umře a nebo se z nich sami stanou zombie. Je to dle očekávání krapet repetitivní a když zrovna neprobíhají brutální akční konfrontace, tak trochu to skřípe. Čtyřdílná minisérie tak trpí jistou schematičností. Přesto je pořád zábavné sledovat, jak se s různými postavami v tomto post-apo světě pracuje. A někdy i poměrně překvapivým a kreativním způsobem.
Animace Marvel Zombies je shodná s Co kdyby…?, koho tak specifická stylizace evokující mix komiksu a 3D animace ani po letech neunavila, nemá sebemenší důvod Marvel Zombies v tomto ohledu cokoliv vyčítat. Pořád platí, že animované verze postav snadno evokují jejich hrané protějšky, pořád platí, že ne všichni herci byli vyloženě stvořeni pro dabing. A chvílemi se také projevuje jistá nevypečená práce s humorem, protože se někdy objevuje v nepříliš ideálních momentech. A svým způsobem také shazuje vážnost některých momentů. Když už ovšem dojde k nějakým zásadním událostem, které mají hrdiny nějak zasáhnout, emoce v nich fungují slušně. A jak už je v posledních letech zvykem, nemůže chybět ani stylová pocta Chadwicku Bosemanovi, zesnulému představiteli Black Panthera.
Dramaturgie celovečerního filmu animáku prospívá
Zdroj: Marvel Studios
Stěžejní tak Marvel Zombies bude především pro ty, kteří si nenechají ujít cokoliv, co zapadá do propojeného světa Marvel Cinematic Universe (byť v tomhle případě už vyloženě vzdáleně), velkou výhrou je poté zmíněná dramaturgie celovečerního filmu. Čtyři epizody se dají v pohodě zhlédnout v kuse za 2 hodiny, jejich uvedení na Disney+ naráz tak dává smysl. Skutečně těžko říct, zda tady existuje něco, co se dá ještě více prozkoumávat (tvůrci tvrdí, že v podstatě čekají na oficiální zelenou, aby se mohli pustit do realizace 2. série), protože vše zatím nasvědčuje tomu, že se nabízí snad pouze v dalších sériích přidávat další postavy – případně už i Fantastickou 4 či X-Meny. Těžko říct, zda ovšem něco takového může stačit. Byť nejspíše mnohým postačí fakt, že Spider-Man už dlouho nebyl tolik brutální jako právě v seriálu Marvel Zombies.
V podstatě každou epizodu do velké míry vykupuje akce, jinak především první epizody trpí slabším tempem. Kromě vydatné brutality se vlastně nedaří přijít s kdovíjak nosnými myšlenkami, jak tenhle svět učinit ještě výrazně komplexnější. Sympatické rozhodnutí je z protagonistky učinit právě Kamalu Khan/Ms. Marvel, která je v prostředí tohoto světa vlastně nejnosnější postavou.
Zábavné interakce poté snadno poukazují na to, jak velkou výhrou je právě střetávání různých hrdinů, i proto zamrzí, že na ně v MCU posledních pár let moc nedochází. A byť tu příští/přespříští Vánoce budou filmy Avengers: Doomsday a Avengers: Secret Wars, je těžké zbavit se pocitu, že v rámci celé aktuální Mnohovesmírné ságy Marvel podcenil to, jak funguje zábavnost interakcí nejrůznějších hrdinů. Člověk tak dostane alespoň Marvel Zombies, kde jsou ty interakce dostatečné zábavné. A snad nějak podobně zábavně budou tyto postavy interagovat i při setkání v hrané podobě.
Marvel Zombies závěrem
Minisérie Marvel Zombies trpí jistou schematičností a občasným slabším tempem, výrazná akce, brutalita a práce s postavami nicméně dělají ze čtyřdílné minisérie dostatečně zábavnou jednohubku. Těžko říct, zda šlo vůbec koncept jakkoliv posouvat, jako volné pokračování jedné z nejzábavnějších epizod seriálu Co kdyby…? ovšem tahle minisérie obstojí…
Režisér Adolf Zika jako bývalý vrcholový judista se osobní zkušeností japonské školy juda více než patnáct let sledoval kariéru Lukáše Krpálka. První film o jeho fenomenální dráze natočil v roce 2016, kdy Lukáš Krpálek zlatou olympijskou medailí uzavřel sbírku všech světových titulů ve váhové kategorii do 100 kg. Zdálo se, že více už dosáhnout nemůže, jeho cesta bojovníka nemohla být úspěšnější. Judo má ale ještě královskou kategorii, třídu obrů nad 100 kg, ti svou váhou a silou zcela zastiňují běžné jedince. A právě zde začíná film Jemný rváč vyprávět sportovní příběh tak nepravděpodobný, že ho za dlouhých sedmdesát let závodní historie juda nikdo ani nevyslovil, natož pak aby jej uskutečnil.
V relativně nevýznamné judistické zemi se v roce 1990 narodil někdo, kdo dokázal převrátit japonskou národní hrdost vzhůru nohama, kdo svou pokorou a úctou dokázal unikátně změnit myšlení japonských mistrů juda. Zcela výjimečný sportovní triumf Lukáše Krpálka je vyprávěn na pozadí třináct let neznámého příběhu bývalého mistra světa a světové jedničky Takamasi Anaie. Právě on jako první zažil na vlastní kůži to, co se na dlouhé roky stalo noční můrou japonských judistů. Na olympiádě v Londýně se během jediného zápasu s Lukášem Krpálkem dostal na hranu útesu zoufalství a beznaděje. Následující čin úcty a pokory, ke kterému se po několika letech Takamasa Anai odhodlal před zraky elit japonského juda, se stal na olympiádě v Tokiu bezprostředně po Lukášově olympijském triumfu v nejtěžší královské kategorii. Ten den se začala psát nová historie tohoto sportu…
Jemný rváč – Skromný kluk z Jihlavy se stal mistrem
Zdroj: CinemArt
Jméno Lukáš Krpálek nejspíše v Česku alespoň jednou zaregistroval i člověk, který se snaží sportu vší silou vyhýbat, dvojnásobnému vítězi olympijské medaile a špičce mezi českými judisty minimálně ve vrcholech jeho kariéry nešlo uniknout. Režisér Adolf Zika se mu sám jako bývalý vrcholový judista věnoval už v dokumentu Zlatý Muž z Ria, po 9 letech poté přichází s novým dokumentem s názvem Jemný rváč.
Zahajovací film 28. ročníku festivalu SPORTFILM jde dál za Krpálkovo vítězstvím prvního olympijského zlata v Riu, byť se poté zvažovalo, že film do kin dorazí ještě před loňskými Olympijskými hrami v Paříži, rozhodnuto nakonec bylo, že k jeho uvedení dochází až právě po Letních olympijských hrách 2024, na kterých Krpálek nezaznamenal takový úspěch jako na předchozích dvou letních olympijských hrách.
Výsledkem je dokument, ke kterému dle samotného Ziky existuje až 15 hodin záznamu, sám dodává, že je poté těžké o osobnosti jako je Krpálek sestavit dokument se stopáží hodinou a půl. Velkou výhodou je pro Ziku fakt, že se sám dekády pohybuje v prostředí juda, Krpálka poté pomocí kamery zaznamenává už zhruba 15 let. Vychází nejen z vlastních archívů, dodává potřebný kontext, kdy se tak musí ocenit, že se laikové v oblasti juda o tomto specifickém typu bojového umění dozví poměrně dost zásadních informací. A jak je úspěch Lukáše Krpálka utvrzen tím, jak si ho samotné Japonsko, ze kterého judo pochází, začíná přivlastňovat.
Inspirativní film z bojového prostředí
Zdroj: CinemArt
Dokumentu zpočátku nesvědčí krapet těžkopádní vyprávění, které především zpočátku není tak úplně chronologické, neohrabaná dramaturgie je především v první polovině krapet výraznější, kdy tomu neprospívají ani esteticky nepříliš vábné zatmívačky/přechody. Nadbytečně užívané hudební motivy se poměrně snadno unaví. Filmu by se jistě prospělo soustředěnější zaměření na různé fragmenty Krpálkovy dosavadní kariéry, ty by eventuálně také mohly prospět větší emocionální gradaci (především i v rámci toho, jak se dokument snaží poukázat na Krpálkovu snahu i při své vytíženosti nějak plnit rodičovské povinnosti).
Jestli se ovšem dokumentu něco daří, je to forma prodat nadšení z juda. Ať už zrovna je respondentem samotný Krpálek, Petr Jákl, Ondřej Vetchý či různí odborníci i profesionální judisté, kdy se s mnohými Krpálek ve své kariéře již střetl. Nejsilnější části dokumentu je poté určitě účast Takamasi Anaie. Tehdejší světové jedničce prohra s Krpálkem na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012 bez přehánění zničila kariéru, Anai poté přiznal, že si vážil možnosti se po 13 letech vyjádřit a nějak uzavřít tragický závěr jeho bojové kariéry, který v sobě tak dlouho nosil. Vztah Krpálka a Anaie je vykreslen komplexně a se vzájemným respektem, Anai je poté pouze jedním z Krpálkových bývalých protivníků, kteří se o něm vyjadřují s tou největší dávkou úcty a obdivu. A dokonce i ti, kteří jej porazili, se necítí doposud být na stejné úrovni jako on.
Dokument, který plní svůj účel
Zdroj: CinemArt
To nejlepší, co se dá o Jemném rváčovi říct, je to, že do jisté míry plní svůj účel. Jedná se o portrét významného sportovce, který nabízí pohled na svět profesionálního juda, všechny ty archivní záběry a výpovědi respondentů jsou poté ve vzájemné symbióze užívané funkčně. Kdyby každý dokument o významné osobnosti vypadal alespoň nějak takhle, hned by bylo na světě líp. Byť by mu skutečně prospěla větší soustředěnost a doladění jistých technických detailů. Zcela jistě ovšem půjde o dokument určený primárně pro ty diváky, kteří mají pro judo a především samotného Krpálka speciální místo v srdci, bylo by tak krapet nefér spekulovat nad tím, co přesně vlastně může takový dokument říci někomu, jehož život se bez juda doposud obešel a pravděpodobně se na tom nic jen tak nezmění.
Přitom by se vlastně dalo říct, že jde o ideální audiovizuální učebnici juda pro začátečníky, potěšující je navíc to, že dokument očividně sleduje sportovce s velkým S. Nejen velká dávka úsilí, ale také pokora a slušnost. Existence těchto ideálních vlastnosti sportovců není především u těch novodobých povinností, o to větší uspokojení dodávají výpovědi různých bojovníků nejen z Japonska. Když už totiž o někom mluví s pokorou a respektem, působí to věrohodně, nikoliv jako neupřímný PR kousek. Zmiňovaný silný příběh Takamasi Anaie je toho důkazem, především i proto, jak silnou emocionální tečku nakonec vztah mezi ním a Krpálkem měl.
Sám Zika tvrdí, že mohly vzniknout hned tři různé verze filmu, kdy jedna z nich například mohla být více komediální. Nakonec se ovšem Zika rozhodl dle svých slov vydat cestou emocí, ty poté výsledný dokument bez přehánění má. Zároveň do jisté míry říká vše podstatné, ke Krpálkovi a judistům obecně jde po zhlédnutí dokumentu snadno chovat alespoň minimální formu respektu.
Jemný rváč závěrem
Dokument Jemný rváč jde snadno vnímat jako inspirativní portrét Lukáše Krpálka. I přes určité dramaturgické nedostatky a technické pochybné rozhodnutí dokáže divákovi přiblížit nejen náročný svět profesionálního juda, ale i hodnoty, které tento sport zosobňuje – především pokoru, slušnost a respekt k soupeři. Výpovědi odborníků, soupeřů i samotného Krpálka navíc působí autenticky a podtrhují jeho lidskou stránku. Výsledkem je film, který sice osloví především fanoušky juda, zároveň ovšem dokáže nabídnout univerzální poselství o vytrvalosti, lidskosti a sportovním duchu. Svůj účel tím bez problému splňuje…
Gábina (Laila Lockhart Kraner) je na první pohled úplně obyčejná holka. Na pohled druhý ale zjistíte, že má nádherný domek pro panenky a v něm sedm místností obývaných sedmi roztomilými kočkami. Hlavně má ale kouzelnou čelenku, která jí umožňuje smrsknout se tak akorát, aby se do domku vešla a se svými kočičími kamarádkami zažívala neuvěřitelná dobrodružství. Díky babičce Gigi (Gloria Estefan) vede Gábina zábavný život i v reálném světě. Na začátku filmu například společně vyrazí na dámskou jízdu do San Fousiska. A kouzelný domek musí pochopitelně putovat s nimi, co kdyby byla nuda.
Dámy ho ale měly nechat doma, protože shodou velmi nešťastných náhod se ocitne v rukou bohaté a trošku zlé milovnice koček Very (Kristen Wiig), která si ho i se všemi obyvatelkami rozhodne nechat. Gábina si proto musí vyhrnout rukávy, nasadit kouzelnou čelenku, zmenšit se na velikost panenky a vyrazit na záchrannou misí. Čeká ji neskutečná jízda, během níž vyzkouší vše, co může svět magie a kouzel nabídnout. Hlavně ale zachrání své nejlepší kamarády…
Pořad Gábinin kouzelný domek je poměrně čerstvý (na Netflixu se poprvé objevil teprve v roce 2021), přesto se již zvládl stát poměrně úspěšným seriálem pro nejmenším, oznámení o celovečerním filmu tak v minulém roce nebylo zase tolik překvapivé.
Zajímavostí nicméně je, že celovečerní Gábinin kouzelný domek vznikl u DreamWorks Animation, po letošním hraném Jak vycvičit draka se jedná o druhý film tohoto studia, který kombinuje prvky živého a animovaného filmu, zajímavostí také je, že na původní seriál navazuje minimálně dodržením představitelky titulní hrdinky. Jedná se tak o dílo, které může zaujmout především fandy původního seriálu, zároveň teoreticky může představit svět Gábinky a jejích přátel zcela novým divákům. Jak se Gábinin kouzelný domek ve filmu nicméně povedl?
Gábinin kouzelný domek ve filmu – Slušné základy
Zdroj: Universal Pictures
Vše sice nasvědčuje tomu, že film velmi navazuje na formu původního seriálu, není ovšem přehnaně nutné doplňovat nějaké zásadní chybějící informace v rámci mytologie. Úvodní expozice osvětlí, jak přesně funguje přechod Gábiny z její lidské podoby do té miniaturní, komunikace s jejími přáteli, které film tak nějak za pochodu vysvětlí. Po vzoru seriálu postavy bourají zeď a komunikují s divákem, je to poté mimo jiné také muzikál. Celé je to poté pestrobarevné, zpovykané a přesně tak hloupoučké, aby děj filmu vůbec mohl utáhnout délku lehce přes hodinu a půl.
Není to ovšem nutně na škodu. Gábinin kouzelný domek ve filmu je očividně určen pro ty nejmenší diváky (původní seriál je určen především pro děti předškolního věku/mladší školní děti), logika tak musí občas jít stranou. Postavy tak za pochodu až příliš pozdě odhalují, že něco mohou řešit určitými způsoby, je to jednoduše ten typ filmu, na který je nutné divák se tak trochu dětskou optikou. A i díky poměrně zajímavému motivu to vlastně není zase tolik těžké.
Gábinin kouzelný domek ve filmu je filmem o dospívání
Zdroj: Universal Pictures
Film režiséra Ryana Crega, který je také jedním ze scenáristů, pracuje s tím, že titulní hrdinka seriálu i filmu nevyhnutelně stárne (Laila Lockhart Kraner příští rok oslaví 18 let), její dětská duše jí ovšem zdánlivě jen tak neopouští. A přesto právě střetnutí s kočičí dámou jménem Vera vede k zamyšlení nad tím, že Gábinka jednou prostě vyroste a nebude mít již potřebu si hrát jako za svých dětských let. A nejvíce to odnesou její kamarádi, se kterými si už nikdo hrát nebude.
Jedná se o myšlenku, která poměrně snadno evokuje sérii Toy Story, Gábin kouzelný domek ve filmu má dokonce svou vlastní verzi Mazla, toho růžového zlomedvěda z Toy Story 3. Jenže to, co třeba Toy Story 2 zvládlo elegantně vykreslit během jedné na Oscara nominované písně, k tomu Gábin kouzelný domek ve filmu nepřistupuje úplně nejsofistikovaněji.
Svým způsobem je to i počátečním vykreslením Very, která nejdříve evokuje jakéhosi Gargamela v sukni a prostě jednu z těch bizarních rolí, na které je Kristen Wiig zvyklá již od časů Saturday Night Live. A jakmile má dojít k jakési formě vykoupení a slepení zpřetrhaných vazeb, je to celé přesně tak naivní a přitažené za vlasy, jak se od filmu jako Gábin kouzelný domek ve filmu dá očekávat. Animák tak ctí, že se snaží pracovat s poměrně palčivým tématem, svým způsobem si ovšem ukousává poměrně velké sousto.
Dětem se to (asi) bude líbit
Zdroj: Universal Pictures
Dětem se to (asi) líbit bude a to je hlavní. Těch roztomilých postaviček, které brečí či prdí posypky, je ve filmu dost, když už jde navíc zřejmě ústředním hrdinům do tuhého, vždy se objeví nějaká nová zábavná postavička, co alespoň dočasně spasí situaci. Animace se zřejmě drží původního seriálu, tudíž v tomhle ohledu moc zkazit ani nelze, přitom všem se nedá říct, že by film minimálně v rámci práce s miniaturními hrdiny, kteří se procházejí skutečných prostorách, pracoval kdovíjak originálně. A i když písně i v českém znění dokážou znít poměrně chytlavě, jejich největší problém spočívá v tom, že do jisté míry přeci jen natahují děj o pár nepodstatných minut.
Přesto se musí ocenit jakási forma hravosti, především v momentech, kdy se místo písečných červů z Dunynajednou po plátně prohánějí obří želé žížaly, jedná se přesně o ten případ filmu, který může komukoliv s dvojcifernou číslovkou věku naznačit, že by se pro něj mohlo jednat o film roku… v případě, že by byla číslovka jeho věku pořád jednociferná.
I když se Gábinin kouzelný domek ve filmu poměrně snaží, nikdy se nedá úplně říct, že by se jednalo o animák, kterému se dvakrát daří prodat nadšenost z dětské optiky odrostlejším divákům, je to jen velmi slušné animační řemeslo, které jako celovečerní pokračování seriálového fenoménu bez problémů obstojí, kdyby chystaný celovečerní CoComelon (také ze stáje DreamWorks Animation) či potenciální celovečerní Prasátko Peppa dopadly alespoň takhle, ke spokojenosti to nejspíše může mnohým bohatě stačit. Nedá se říct, že by Gábinin kouzelný domek ve filmu byl pro laiky expozicí, která je okamžitě dostane na svou stranu, jedná se nicméně o produkt, který v rámci svého zadání dělá přesně to, co se od něj očekává. A to také není málo.
Gábinin kouzelný domek ve filmu závěrem
Gábinin kouzelný domek ve filmu je přesně tím, čím nejspíše chce být – hravým, barevným a muzikálovým animákem pro nejmenší diváky. Film si drží styl úspěšného seriálu, pravděpodobně poté nemá šanci zásadně zaujmout kohokoliv, jehož věk už je dvojciferný, pro svou cílovku je nicméně ideální a svým způsobem je poměrně snadné pochopit, co vlastně původní seriál činí tak úspěšným. I u filmů, které cílí na ty nejmenší, může být často hůř, pokud zhruba takhle za pár let dopadne celovečerní CoComelon, ke spokojenosti to nejspíše i tentokrát tak nějak stačit bude…
Dobrý den vám všem přejí. Vítejte na našich stránkách! V nejnovější recenzi se zaměřím na velkolepý historický seriál, který můžete naleznout na streamovací platformě Apple TV+. Řeč bude o seriálu, který nese jméno Válečný velitel. Tento historický seriál je srdcovým projektem herce Jasona Momoi (Aquaman), který se krom hlavní role, podílel na scénáři, příběhu a také se stal producentem. Seriál je zasazený do prostředí Havajských ostrovů a jejich království. Úvodní slova máme za sebou, a teď se pustíme do samotné recenze, ve které se dozvíte, jestli seriálu máte věnovat svůj čas nebo ne. Toto je recenze na seriál Válečný velitel!!!
Recenze seriálu Válečný velitel
Čtyři havajská království rozdělila válka. Zuřivý bojovník Kaʻiana (Jason Momoa) si na svá bedra vezme obrovský úkol a snaží se svůj lid sjednotit. Ke břehům se mezitím blíží existenční hrozba. (oficiální text distributora)
Zdroj: Apple TV+
Hra o trůny na Havaji
Seriál by se nejlépe dal popsat jako Hra o trůny nebo Šógun na Havaji. Tvůrci seriálu se určitě těmi to seriály inspirovali, jelikož na první pohled je vidět, že mají podobné vypravěčské postupy a styčné body. Hlavními tvůrci seriálu jsou Thomas Pa’a Sibbett a Jason Momoa. Oba pánové se také podíleli na příběhu a scénáři. A po posledním dílu musím uznat, že na seriálu odvedli obrovský kus práce a dali do něj srdce.
Tvůrci chtěli, co nejvěrněji ukázat divákům, jak probíhalo sjednocování královstvích na Havajských ostrovech, a z mého pohledu se jim to povedlo velmi dobře. Štědrý rozpočet byl využit do posledního dolaru. Tvůrci se snažili natáčet v reálných prostředí, používat autentické zbraně a načiní, a ukázat nám jak vypadal život na Havaji, než přišla velká kolonizace. Pro mě osobně to byla fascinující podívaná, jelikož o této historii nemá vůbec nic načteného.
Hodně si cením tvůrců, že se rozhodli, že se v seriálu nebude mluvit zbytečně anglicky a bude se mluvit rodilým dialektem. Ty scény jsou díky tomu o dost silnější a uvěřitelnější. Na stovkách scén je vidět, jak si tvůrci dávali záležet na tom, co vidíme a jak to budeme vnímat. Ukazují nám krásný svět, ráj na zemi, ale také nám neustále připomínají, že se ráj velmi snadno může změnit v peklo, když dobří lidé nebudou dělat správné rozhodnutí.
Zdroj: Apple TV+
Přesný herci
Hlavním hereckým tahákem seriálu je spolutvůrce Jason Momoa. Pro Momoo jde o srdcový projekt, do kterého šel na plno. Krom hlavní role se podílel na produkci, příběhu, scénáři a v neposlední řadě zrežíroval poslední epizodu. Momoa je tady hodně dobrý a svou postavu pojal jinak, než jsem čekal a zahrál jí moc dobře. Vetší role dostali známější herci Cliff Curtis a Temuera Morrison. Oba pánové si zahráli záporáky a zahráli je skvěle. Z obou jde obrovský strach a respekt.
Neznám moc herců z Havaje, takže většina obsazení pro mě byla velká neznámá. Nicméně, i přestože jsem herce a herečky neznal, tak jsem dokázal ocenit jejich herecké výkony a projevy. Luciane Buchanan si krade spoustu scén pro sebe a krásně zde ukazuje, že silná a inteligentní žena dokáže cokoliv, když chce. Kaina Makua má velmi vděčnou roli a povedlo se mu jí zahrát skvěle. Makua má obrovské charisma, které dokáže v několika scénách skvěle prodat.
Zdroj: Apple TV+
Klady a zápory
Na seriálu se nešetřilo a vypadá fantasticky. Od vizuální stránky, přes hudbu, prostředí, rekvizity až k samotným kostýmům. Je vidět, že se tvůrci snažili, aby seriál vypadal, co nejvíce autenticky a proto mu dali, co největší možnou péči. Osobně jsem měl radost ze spousty nádherných scén a záběrů, ze kterých bylo vidět, že se točili opravdu v přírodě a pak se to lehce upravovalo barevně. Po audiovizuální stránce je na co koukat, a hned bych na Havaj jel.
A teď si povíme něco o záporech. Největší problém je příběhová roztříštěnost. Zde se ukázalo, že tvůrci nejsou ještě tolik vypsaný a nepodařilo se jim některé části příběhu hezky vygradovat. Neustále přeskakování z místa na místo, desítky postav, které nejsou využité, více linek, co nikam ve výsledku nevedou. A určitě bych se nezlobil, kdyby mě jako divákovi někdo vysvětlil, jak to tam funguje a jaká jsou pravidla či mocenský řád. V tomto ohledu to Šógun a Hra o trůny zvládli lépe. Navíc u nich o dost lépe fungovala ta politická hrá.
Zdroj: Apple TV+
Pár slov na závěr a hodnocení seriálu Válečný velitel
Osobně mi seriál dost sedl a užil jsem si jeho sledování. Nicméně chápu, že někteří diváci by mohli být zklamaný z toho jaký seriál reálně dostali. Doporučuji krotit očekávání a nečekat velkou akční řezničinu. V tomto ohledu to má seriál jako Hra o trůny nebo Šógun, kde také o akci a bitvy nešlo. Přesto, když na nějakou akci dojde, tak stojí za to. Zkuste seriálu dát šanci a sami uvidíte jestli vám to sedne nebo ne. Z mého pohledu se seriál povedl a nemůžu říci, že bych u něho ztrácel čas.
Hodnocení: 7/10
Toto byla má recenze na historický seriál Válečný velitel. Pokud máte rádi historii a seriály, tak tento kousek nesmíte minout. Snad dostaneme pokračování.
Příběh Whitney Wolfe (Lily James), zakladatelky Bumble, která s odhodláním a vynalézavostí boří mýty v technologickém světě…
Internetové seznamky se dají z mnohých důvodů kritizovat. Povrchnost, psychologické a společenské dopady, dopady na reálné seznamování a vztahy, přesto jsou součástí moderní společnosti. Seznamky jako jsou Tinder, Badoo či Bumble. Poslední zmíněná aplikace byla založena v roce 2014 ženou jménem Whitney Wolfe Herd, na základě jejího příběhu byl poté natočen film Swiped. Herd ve filmu ztvárňuje Lily James, podnikatele Andreye Andreeva zase Dan Stevens (nejspíše jeden z nejúsměvnějších castingů letošního roku), film režisérky a scenáristky Rachel Lee Goldenberg měl poté předpoklad pro to stát se zajímavou výpovědi o rozporuplném trendu. O to více zamrzí, že je výsledkem poměrně rutinní rekonstrukce ne zase tolik zajímavého příběhu.
Swiped – Pomohla založit Tinder, pak založila Bumble
Zdroj: Hulu
Whitney Wolfe Herd se ve věku 31 let stala nejmladší self-made miliardářkou v historii, film je příběhem jejího vzestupu, pádu i opětovného vzestupu. Sama Herd se na projektu nepodílela, protože kvůli jisté úmluvě o mlčenlivosti nemůže, je poté očividně, že se snaží tvůrci pojmout její příběh jako příběh ženy uprostřed velmi toxické kultury. Sama pomohla vytvořit Tinder, ve kterém byla spoluzakladatelkou a marketingovou ředitelkou, opustila ho ovšem kvůli toxickým prvkům, její Bumble měl vzniknout především jako jistá alternativa, ve které by neexistovaly problémy se sexismem a a ženy by nebyly v pasivní úloze, naopak musejí právě ony udělat na Bumble první krok.
Samotný film v kostce shrnuje vše stěžejní v životě Whitney Wolfe Herd, kdy se z kolegů stávají toxická maskulinní zvířata. Je to film, který se očividně snaží vymezit vůči typické představě průměrného muže o rolích žen ve společnosti, Lily James poté zvládá přesvědčivě uhrát silnou ženu, která se tak nějak snaží přepsat historii. Jenže děj kvapí, snaží se vše důležité tak nějak shrnout, nikdy přitom ovšem nejde vyloženě pod povrch.
Je to neurážející rekonstrukce toho nejdůležitějšího, co se v životě Whitney Wolfe Herd stalo v období před počátkem její existence u Tinderu a poté, vypovídá o tom, jak může být pro ženy těžké uspět v prostředí technologických firem. A přesto to celé působí jaksi nepřesvědčivě. Už samotným vyobrazením Tinderu či Bumble. Tinder je ve filmu očerněn poměrně přesvědčivě, zkrátka nevyjde ani Badoo, když se ovšem člověk vrátí s přehledem toho, co je na moderních seznamkách, nic nevypovídá o tom, že má být Bumble nutně brán jako zdravá alternativa. Byť se v jeho virtuálním prostředí minimálně ženy tedy mohou nejspíše cítit bezpečněji. Otázka morality internetových seznamek není černobílá, Swiped na to zřejmě ovšem nechce brát zřetel.
Nepřesvědčivé
Zdroj: Hulu
Jistě, filmy založené na podobných událostech je nutné vždy vnímat především jako dramatizaci skutečných událostí, je ovšem krapet ošemetné sledovat, jak se taková dramatizace stává umělou. Je to film, který chce očividně fungovat jako jakási forma feministického manifestu a být snadno inspirativní pro ženy, které sní o uplatnění v technologickém průmyslu, film ovšem působí dojmem, že chce být tak inspirativní, že se ve finále nevěnuje výraznějším prvkům. Spíše nežli na feministický úspěch jedince by bylo snadno účelnější, kdyby se film raději věnoval kritice patriarchátu. Něco takového by se snadno nabízelo, protože se sexismus ve filmu kritizuje poměrně důrazně. Ale ne tolik, aby se film snažil pátrat po jádru pudla.
Jedná se o film natočený dle příběhu, který podléhá dohodě o mlčenlivosti, těžko tak říct, zda by mohla vzniknout upřímnější a úderní verze v případě, že by se na filmu mohla oficiálně podílet sama Whitney Wolfe Herd. Film tak pracuje s poměrně známými fakty – jak je snadné digitální prostor využít k zastrašování a a ohrožování žen, jak se ženy snadno střetnou s muži, kteří se po čase projeví nepěkným způsobem. Všechno to svým způsobem působí jako ze života a jako jasná výpovědní hodnota o sociálních sítích, ale také zároveň to celé působí prkenně a nepřesvědčivě. Oním klouzáním po povrchu a neuvědoměním si toho, co je za celým příběhem to stěžejní. Nová Sociální síť se jednoduše nekoná.
Ženy to mají v mužském světě těžké
Zdroj: Hulu
Film se tak neustále věnuje tomu, že to mají ženy v mužském světě těžké, zároveň se očividně snaží vyhýbat krapet temnější pravdě a ve snaze o silný ženský manifest se nevěnuje tomu, co by mělo být přednější – kritika internetových seznamek jako takových. Celé to působí jako slušná marketingová reklama na Bumble, takový ten film, co může snadno vzniknout na zakázku, přitom se až podezřele vyhýbá tomu zajímavějšímu. A možná i příliš kontroverznímu, protože by výsledek do jisté míry nic moc hezkého nevypověděl ani o ústřední nejmladší miliardářce. Ta je ve filmu pojata jako víceméně geniální žena bez bázně a hany, která má jen smůlu v prostředí, ve kterém musí fungovat. Jenže každá mince pořád má dvě strany.
Je sice pravdou, že se Whitney Wolfe Herd sama přizná, že jí její pozice v Tinderu svým způsobem uspokojovala, je to ovšem ten jediný zajímavý záblesk, kdy se projeví, že i tato žena v sobě má formu zkaženého ovoce. Jinak to celé spíše skutečně smrdí spíše jako až nesoudná óda. Jako kdyby David Fincher natočil zmíněnou Sociální síť a Marka Zuckerberga v ní vykreslil jako hrdinu bez bázně a hany, připravil by jej tak o to, co dělá zakladatele Facebooku v podání Jesseho Eisenberga ve filmu tolik zajímavým.
Whitney Wolfe Herd – Něco na ní smrdí
Zdroj: Hulu
Swiped díky tomu působí především neupřímně, především v momentech, kdy dochází na následky hnutí #MeToo. A také při přihlédnutí, že příběh Whitney Wolfe Herd začíná v moment, kdy se snaží prezentovat aplikaci, která spojí dobrovolníky s dětskými domovy po celém světě. Jak se od této vize člověk dostane k seznamovací aplikaci? O tomhle by měl někdo natočit film!
Mnozí tak jistě budou spokojeni. Lily James a všichni její herci jsou ideálně obsazeni, Goldenberg je slušná řemeslnice, celé to poté především uspěje jako ten feministický manifest, kterému mnohé ženy, které usilují o rovnoprávnost ve společnosti, půjdou snadno na ruku. A nikoho následně nebude moc zajímat, že na celém příběhu a vlastně samotné Whitney Wolfe Herd cosi smrdí. Je to neurážející filmový produkt, jakýkoliv důvod k němu chovat větší úctu ovšem neexistuje.
Swiped závěrem
Film Swiped se snaží se fungovat jako feministický manifest a upozornit na těžkosti, kterým ženy čelí v mužském světě, přesto však působí povrchně a ne zcela přesvědčivě – děj kvapí, některé klíčové motivace a kontroverzní aspekty zůstávají jen naznačené. Namísto hlubší reflexe patriarchálních struktur či kritiky samotného fenoménu internetových seznamek se film soustředí spíše na inspirativní obraz úspěšné ženy. Swiped tak zůstává spíše rutinní rekonstrukcí života Herd než důkladnou sondou do problematiky technologického prostředí a jeho dopadů na společnost. Skutečná hloubka příběhu a především snadno nabízející se kritika fenoménu internetových seznamek zůstává nevyužita…
Ať už máte rádi jakýkoliv žánr, v každém najdete dobré knižní série. Tohle je náš tip na několik z nich, které stojí za zmínění a přečtení. Tahle manga by vám neměla ujít.
Frieren: Když jedna cesta končí (Kanehito Jamada)
Dilema nesmrtelnosti zakomponové do fantasy? Tenhle příběh začíná v moment, kdy je zlo poraženo. V okamžik, kdy by se každý měl vrátit domů a oslavovat. Jenže Frieren až po letech začne docházet, čeho všeho si ve s své nesmrtelnosti nevšímala. Co pořádně neviděla. A tak když ledna cesta skončí, začíná další. Možná ještě důležitější.
Když jedna cesta končí působí jako úplně jiný level čtení. Nejde čistě o příběh ani kresbu, byť je obojí naprosto luxusní, ale především o ten pocit, který během četby máte. Vlastně hned po pár přečtených stránkách vás to chytí a je jedno, jak moc se snažíte, nepustí vás to. Za mě jednoznačná láska na první pohled.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Láska ve střihu cosplaye (Šin’iči Fukuda)
Příběh dvou spolužáků, kteří jsou na první pohled tak neskutečně jiní, ale zároveň toho spolu mají tolik společného, jenom to o sobě neví, protože nebýt toho jednoho odpoledne plného náhod, tak by si to o sobě vzájemně neřeknou. A tak začne společná cesta samotáře a oblíbené holky. Ale protiklady se nejenom společnými věcmi přitahují.
Tahle série zaujme svojí ztřeštěností, ale zároveň příběhem, který je možná plný klišé, ale všechno je podané způsobem, který prostě baví. A zvládá vybalancovat lehčí témata s těmi mnohem těžšími. Přesto je to milé čtení nejenom pro mladší čtenáře.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Muzeum: Sériový vrah se směje mezi kapkami deště (Rjósuke Tomoe)
Vzkaz u zavražděné u zavražděné ženy mluví jasně: je to její trest. Když vražd se vzkazy přibývá, detektiv Hisaši Sawamura dojde ke zjištění, že mají co do činění s někým, kdo brzy půjde i jeho vlastní rodině.
Tak co tady tedy máme? Detektiva, který je jednička ve své práci, ale doma to není už tak skvělé, vlastně už žádné doma není, jenom se tím nikde nechlubí. Taky tady máme dost brutální vraždy, kde se brzy přijde na spojitost obětí, přičemž i do té doby je to vlastně hodně napínavé. Jenže tím vznikne ještě mnohem větší průšvih. A to je teprve začátek toho, co přijde s pokračováním. Je to detektivka i thriller, místy dost hutné drama i poměrně nechutný horor, a všechno dohromady to funguje skvěle.
Série dočkala poměrně povedené adaptace z roku 2016.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Kaidžú č. 8 (Naoja Macumoto)
Kafka dřív chtěl vstoupit do Japonských obranných sil a bojovat s nestvůrami. Místo toho ale skončil ve speciální úklidové jednotce, která uklízí zbytky po příšerách. Když se ale stane sám jednou z nich, je pro něj najendou dost náročné ukončírovat svojí novou část s dokázáním, že má na to dostat se do obranných sil.
Uvědomuji si, že doporučit tuhle sérii je trochu na hraně. Ale co zatím u nás vyšlo, tvoří fajn příběh plný humoru a akce, kde chlapy nejsou ti jediní, kteří zvládnou bojovat a umí za to vzít. Tak snad se dočkáme uspokojivého zakončení.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Bonus: Sbohem, Eri (Tacuki Fudžimoto)
Po smrti své matky se Júto seznámí s Eri. Sice to nejdřív nechtěl, ale Eri ho přemluví, aby spolu natočili film. Přestože ten jeho poslední, přání jeho umírající mamky, bylo už tak dost náročné, jak se ukáže, tohle se tomu skoro vyrovná. Nebo je všechno vlastně trochu jinak?
Příběh, kde se ztratíte v tom, co je realita a co je součástí natáčeného filmu. Příběh, kde vaše emoce nebudu vědět, jak správně fungovat právě proto, ženevíte, co je realita a co fikce. Což je zároveň jeho silnou stránkou, ale pokud vás čtení nechytí, možná proto mu nebudete ochotní jít napřed. A že právě tady to je potřeba hodně. Přidejte trochu jinou kresbu, než bývá obvyklá a máte jasnou cestu do zatracení, přesto příběh, který za to opravdu stojí. A na konci si řeknete, že tahle manga je mnohem víc, než se na prvního pohled zdá.
A všechno musí skončit pořádným výbuchem!
Zdroj: Nakladatelství CREW
Tohle bylo pár tipů na zajímavé manga čtení. Další články, recenze a témata najdete na našich stránkách.
Majitel úspěšné restaurace Jake Friedken (Jude Law) se kvůli bratrovi Vincovi (Jason Bateman), kterému jdou po krku lichváři, nechá vtáhnout do nebezpečného podsvětí New Yorku…
Scenárista Zach Baylin stojí mimo jiné za kriminálním thrillerem Řád s Judem Lawem v hlavní roli, 9 měsíců po jeho americké premiéře poté na Netflix dorazila osmidílná kriminální thriller minisérie, ve které si jednu z hlavních rolí zahrál Jude Law, opět za ní poté stojí Zach Baylin, režie posledních dvou epizod se poté chopil režisér Řádu – Justin Kurzel. Ten je spolu se svou manželkou Kate Susman autorem minisérie s názvem Černý králík. V druhé hlavní roli Lawa doplňuje Jason Bateman, který se zároveň chopil režie prvních dvou epizod.
Law a Bateman konkrétně v seriálu hrají bratry. Jeden je úspěšný provozovatel titulní restaurace, druhý se naopak vydal kriminální cestou. Jeho dluhy poté nevyhnutelně zasáhnou i úspěšnějšího z bratrů, jak se poté osmidílná minisérie povedla?
Černý králík – Seriál o složitých rodinných vztazích
Zdroj: Netflix
Prvků seriálu Černý králík je poměrně dost, v jeho středu jsou ovšem přeci jen složité rodinné vztahy. Jake je možná na první pohled úspěšnější nežli jeho bratr podvodník, neznamená to ovšem, že by to při řízení podniku měl nějak zásadně jednodušší. I Jake se musí dopouštět podvodů a překračování jistých hranic, i přes odlišné postavení ve společnosti se od sebe bratři zase tolik neliší. A Jude Law a Jason Bateman jsou výtečné castingové volby, především i díky vzájemným interakcím a věrohodné bratrské chemii. Zastíní je ovšem Troy Kotsur, kdy neslyšící herec poprvé od výhry Oscara konečně dostává výrazný prostor, v roli mafiána Joea si poté klade prostor pro sebe. Až si chvílemi říká o vlastní spin-off.
Osmidílná minisérie by při zásadních dramaturgických zářezech mohla klidně fungovat na ploše celovečerního filmu, podoba minisérie ovšem příběhu prospívá více. V rámci vykreslení postav, dostatečného prostoru pro vedlejší postavy i motivy. Jedná se o Baylinovu seriálovou prvotinu, počet osmi dílů poté samozřejmě chvílemi pokouší hranice svižnosti, v rámci vývoje dvou ústředních antihrdinů je ovšem adekvátní a splňuje svůj účel. K vyloženému šustění papíru sice nedochází, brutální osekání do podoby dvouhodinového celovečeráku by přesto šlo realizovat poměrně snadno.
Dva bratři, kteří nepadli daleko od stromu zhruba stejně
Zdroj: Netflix
Vince je sice na první pohled černou ovcí rodiny, Jake má přesto k dokonalosti zhruba stejně daleko. Jejich vztah je postaven na očekávaných vzájemných výčitkách a přesto tak nějak funkční bratrské lásce. Do velké míry je to čekání na emocemi napuštěné finále ve formě posledních dvou epizod režírovaných zmíněným Kurzelem. A vlastně přitom do velké míry nesejde na tom, že bratři Friedkenové evokují nejrůznější zajeté antihrdiny a v rámci katalogu Netflixu takhle kriminální minisérie poměrně rychle zapadne.
New York dokáže působit v seriálu jako živá metropole (bohužel to v rámci audiovizuálních děl především v posledních letech není podmínkou), byť se dá samozřejmě věřit tomu, že v otěžích bratrů Safdieových by to mohlo působit ještě živěji. V seriálu se toho odehrává poměrně dost, jeho součástí jsou sekundární-terciární příběhové linie, prospívá mu nicméně především úmyslná uzavřenost. A svým způsobem i mix nádechu dobové kriminálky s tou současnou. Jistě, chvílemi to spíše působí jako snaživé stylistické cvičení, dramaturgická struktura podstupuje i díky zmíněným nahuštěným motivům formu otřesů. Výsledek je přesto pořád tak nějak uspokojivý. Minimálně v rámci projektů, které spoléhají na účast postav, které nepřetržitě dělají špatná rozhodnutí a více a více si tak pod sebou lámou větev.
Seriál se stává intenzivnější a intenzivnější
Zdroj: Netflix
Seriálu se tak daří být za pochodu intenzivnější a intenzivnější, byť může být chvílemi existovat sebevětší pocit, že si logika zrovna odskočila na pauzu na cigáro. Je to seriál, který za pochodu naznačuje, že to snad nemůže ani pro jednoho z bratrů skončit dobře, o to zajímavější je sledovat, jak se příběh vyvíjí a jak se odhalují další zásadní tajemství nejen z jejich společné minulosti. Odlišní bratři (povahou i stylizací) vykreslují přesvědčivý vztah a dokazují, že člověk někdy může milovat bližního svého i při velmi zásadních životních kotrmelcích. Mezi bratry existuje přesvědčivé pouto, svou roli navíc v seriálu sehrává i hudba. Nejen ta původní od dvojice Danny Bensi a Saunder Jurriaans, ale především hudební dramaturgie plná Nirvany či Beastie Boys.
Výsledek za pochodu drží překvapivě pohromadě. A to i v momentech, kdy by se mohlo zdát, že to ani není možné. Skutečně by bylo možné ze seriálu udělat o několik hodin kratší sestřih, skutečně trpí tím, že není na vše takový prostor, jak by nejspíše bylo žádoucí, i kdejaký dramaturg amatér bude muset v průběhu nejspíše částečně přimhouřit obě očka. Byla by ovšem lež tvrdit, že osmidílný seriál postrádá napětí, solidní řemeslo a především přesvědčivé a působivé herecké výkony. A to bohužel není standard. I to na první pohled zdánlivě zbytečné natahování má nakonec svůj smysl, konec se poté vydává očekávanou a přesto po postupném budování uspokojivou cestou. Moc tak nesejde na tom, že již za pár měsíců nebude moc důvodů na Černého králíka zásadně vzpomínat, jako fajn streamovací osmidílná jednohubka totiž rozhodně neurazí.
Černý králík závěrem
Černý králík staví na komplikovaném vztahu dvou bratrů a jejich rozhodnutích, kterými často jen zhoršují svou životní situaci. Jude Law a Jason Bateman předvádějí přesvědčivou bratrskou chemii, přičemž výrazný prostor dostává i výtečný Troy Kotsur. Série využívá osmidílnou formu k důkladnému vykreslení postav, vedlejších linií a prostředí, i když by se snadno dala zkrátit do podoby celovečerního filmu, délka prospívá intenzitě a dávkování napětí celého vyprávění. Díky solidnímu řemeslu, hereckým výkonům a atmosféře se Černý králík stává poutavou kriminální jednohubkou, která jen nejspíše v katalogu Netflixu zapadne poměrně snadno…
