John Krasinski nejspíš nadále zůstane v povědomí díky rolím v seriálech Kancl a Jack Ryan, oblíbený herec a manžel Emily Blunt se ovšem kromě hraní snaží věnovat také scenáristice a režii. Po dvojici filmů Tiché místo se poté Krasinski vydal do vod zcela jiného žánru. Jeho novinka Imaginární přátelé je delší dobu chystaným projektem, kterým se Krasinski dle svých slov především snažil dokázat, že se dospělí mohou vrátit do svého dětství.
Cílem Krasinskiho bylo natočit film pro všechny, ideální film pro celou rodinu. Nutno dodat, že škatulku film pro celou rodinu poté film zvládá adekvátně naplnit. Krasinskiho novinka se poté v průběhu začne jevit více a více ambiciózněji. A právě to mu do jisté míry i podráží nohy.
John Krasinski od hororu k rodinnému filmu – Imaginární přátelé
Celý koncept Krasinskiho novinky začne velmi rychle evokovat jakýsi pokus o hranou pixarovku. Legendární studio již téměř tři dekády představilo bohaté světy, které vždy srší výraznou kreativitou a zároveň se přitom všem snaží předat silnou myšlenku. A celé Krasinskiho IF skutečně zavání tím, co celovečerní pixarovky i po letech pro diváky symbolizují.
Někdy se ty pixarovky možná evokují až příliš (jeden moment snadno evokuje jeden z nejsilnějších momentů Ratatouille) a IF začne chvílemi trpět tím, že kombinace hraného filmu s 2D/3D animací někdy tak moc nepasuje dohromady. Přesto se rychle sympaticky vyjeví snahy o nosné poselství, kreativita a především pocit, že málokterý film za poslední dobu tak moc zapadal do škatulky „rodinný film“. Naposledy možná tak Wonka.
Hezké a milé řemeslo
Krasinski má štěstí i v lidech okolo jeho novinky. Kameru obstaral Janusz Kamiński, který je již 30 let dvorním kameramanem Stevena Spielberga. Na Imaginární přátelé se díky tomu krásně dívá a Kamiński si zvládá utvrdit pozici jednoho z nejlepších žijících kameramanů i v případech, kdy výjimečně netočí pro Spielberga. Stejně tak o skladateli Michaelu Giacchinovi rozhodně nejde říci, že by své soundtracky skládal jako na běžícím pásu. Právě i jeho účast ovšem zvládne rychle evokovat zmíněné pixarovky (především v jisté míře tematicky blízké V hlavě). Jak se ovšem v průběhu ukáže, Krasinski nemá ten nejsilnější příběh. Rychle se totiž ukáže, že mají Imaginární přátelé velmi zajímavý koncept, vytřískat se z něj ovšem do velké míry nedaří vytlačit mnoho.
Všude se tak pohybují výrazné postavičky, celé je to hezky barevné, Krasinskiho poselství o důležitosti fantazie a objevování vnitřního dítěte jsou v pravý čas na správném místě, přeci jen ovšem v závěru i přes snahu chybí výraznější komplexnost. Do jisté míry i díky faktu, že jde klíčový zvrat předpovědět dopředu a chtě nechtě to emocionální váhu katarze trochu ztenčuje.
Nehledě na to ovšem film rozhodně skrývá emocionálně silné momenty. Pokud by si měl ovšem dospělý divák film skutečně užít, musel by nejspíš splnit Krasinskiho nároky a objevit v sobě vnitřní dítě. A pro nejeden rodičovský doprovod to nejspíš bude až příliš velká překážka, přes to právě to může vést k tomu, aby v tomto filmu mohl divák objevit jeho kouzlo.
Vyložená trefa do černého se nekoná
Oscara za nejlepší wordbuilding by zrovna Krasinski jistě dostat neměl, už za pochodu vyprávění je totiž vlastně těžké orientovat se v tom, jak přesně svět imaginárních kamarádů přesně funguje (nebo vlastně nefunguje?). Chvílemi film pajdá a délka 108 minut působí možná příliš nafoukle. Výsledek působí jako něco, co má jistě stabilní základy, jeho jednotlivé části ovšem tak jistě nefungují.
I za samotné ambice ovšem jistě jde Krasinskimu smeknout klobouk. Jako otec zvládá Krasinski po Tichém místu opět přijít s nosným vztahem mezi rodičem a jeho potomkem, stejně tak to působí dojmem, že si Ryan Reynolds zvládá tak trochu jinou hereckou polohu užít (dle odhadu z dabované verze, která byla promítána na novinářské projekci), i ústřední Cailey Fleming působí jako šikovná dětská herečka.
Jednotlivé části filmu si jde užít velmi snadno, v některých se naopak snadno vyskytne pocit tápání. V kompletně animované podobě by možná film působil jako celek mnohem lépe (a nemuselo by jít nutně o produkci Pixaru), protože kombinací hraného a animovaného filmu to v tomto případě skutečně tak trochu jde od desíti k pěti. Nicméně i tak po konci filmu snadno dorazí pocit, že Krasinski zvládl v jisté rovině splnit svůj plán. Dost možná film alespoň zvládne připomenout, že divák sám nějakého imaginárního kamaráda někdy měl. A do jisté míry tím skutečně zvládne oprášit jeho dětství. Imaginární přátelé tak dost možná nejsou jako celek nejsilnější, výrazné klady tohoto filmu ovšem jde definovat snadno.
Imaginární přátelé závěrem
Krasinskiho novinka neskrývá ambice, které se přeci jen daří nějak předat. Krasinski možná neodvádí tu nejlepší formu wordbuildingu a chtě nechtě se rychle vybaví pocit, že by to nejspíš Pixar v nejlepší formě zvládl mnohonásobně lépe. Po závěru filmu se ovšem rychle dostaví emoce, kterými film bezpochyby oplývá. Krasinski umí řemeslo, šikovní spolupracovníci dodávají výrazné klady, celé je to poté tak barevné a milé, že to vlastně může jako rodinný film obstát naprosto adekvátně. Především i proto, že by bylo hloupé Imaginární přátelé odsoudit jako hloupý film pouze pro dětské diváky. I když to jako celek není perfektní, i fajn výsledek se dá počítat jako slušný úspěch.
PS: Český dabing neurazí, jeho největší slabina pochopitelně tkví v tom, že v českém znění nezazní hlasy hvězdami nabitého obsazení – George Clooney, Sam Rockwell, Matt Damon, Bradley Cooper nebo Emily Blunt. Pocta zesnulému Louis Gossettovi Jr., který ve filmu namluvil jednu z klíčových imaginárních postav, ovšem zůstává.
PS 2: Film možná (a možná také ne) obsahuje jednu nenápadnou a dost možná nedoceněně sofistikovanou narážku na Klub rváčů.
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures
