Matka (Amy Adams) přeruší svou kariéru, aby se mohla věnovat výchově malého syna (Arleigh a Emmett Snowdenovi). Proměna jejích pocitů, sebepojetí a vztahu ke světu v ní vyvolá změnu, která je stejně osvobozující jako radikální. Neustále se musí ptát, jaká je role mateřství ve společnosti….
Nightbitch od Rachel Yoder je původně novela spadající do uměleckého směru magického realismu. K sepsání zdrojového materiálu jí přivedla její hněv vůči faktu, že se stala matkou a její svět se převrátil vzhůru nohama. Zajímavé reakce na sebe nenechaly dlouho čekat – „feministický manifest“, „důležitý komentář k mateřství“, „dokonalé pochopení pocitu osamění“ nebo „přesvědčivá výpověď k mateřství 21. století“. Novela jednoduše vyvolala výrazné reakce a dalo se čekat, že by časem mohlo dojít na filmovou adaptaci.
Filmová práva na knihu již rok před vydáním zakoupila společnost Annapurna Pictures a již tehdy bylo v plánu, že se hlavní role chopí Amy Adams, držitelka 6 nominací na Oscara, která je mainstreamovým divákům známá nejspíše především jako Lois Lane ze zaniklého DC Extended Universe. K projektu se nakonec dostala také filmařka Marielle Heller, která začala projekt vyvíjet spolu s Adams, osud nakonec vedl k tomu, že Searchlight Pictures odkoupilo od Annapurny práva na film za 25 milionů dolarů. Jak moc se tato investice vyplatila?
Nightbitch – Život a mateřství je pes?
Magický realismus je spojen především s prolínáním reality s prvky jakou bývají halucinace či sny. Ústřední postavy ve filmu nemají jméno, jsou pouze „matka“, „otec“ a „syn“. Dá se zcela pochopit, proč Amy Adams a Marielle Heller látka zaujala. Obě jsou matky a i když jsou obě zkušené herečky, právě mateřství by zřejmě jako většina hereček označily za svou nejtěžší úlohu. Díky ženskému faktoru i za kamerou se navíc může jednat o přesvědčivější výpověď nežli třeba Tully Jasona Reitmana (jakkoliv se o scénář postarala Diablo Cody, držitelka Oscara za scénář k Juno). Heller samotná se chopila i adaptovaného scénáře a sama prohlásila, že se zvládla na předlohu mentálně napojit.
Pro Heller se jedná o 4. režijní projekt. Jejím režijním debutem bylo komediální drama Deník puberťačky, v životopisných snímcích Můžete mi kdy odpustit? a Výjimeční přátelé se poté postupně zaměřila na příběhy spisovatelky Lee Israel a moderátora Freda Rogerse. Nightbitch působí jako ten snímek, který by rád fungoval jako jakýsi provokativnější komentář k mateřství a i proto zamrzí, že se nejspíše nakonec bude jednat pouze o takový ten film, který si maminky doporučí na nějakém to společném setkání. A zasmějí se tomu, jak je jim postava Amy Adams možná v něčem podobná a zda se náhodou také nemění v čtyřnohou slintající bytost.
Amy Adams je opět skvělá
Amy Adams nadále dokazuje, že je výtečnou herečkou, která sice pořád na svou zlatou sošku čeká, do své role ovšem i tentokrát dává všechno a půvabná je i přes fakt, že v případě Nightbitch nemá být prvoplánově přitažlivá a má představovat tu klasickou představu o tom, jak ženu automaticky zoškliví období po porodu. I když se má Amy Adams začínat více chovat a vypadat jako pes a být tím do jisté míry odpudivá, propadnout i tentokrát této herečce a především její ochotě se do role opět maximálně ponořit, je ovšem nevyhnutelné.
Komu navíc už v Total Recall byly tři bradavky málo, Amy Adams jich v tomto filmu má rovnou osm. A ocas. A srst. Ne, není to žádná forma ujeté sexuální fantazie, ale skutečné výjevy z filmu Nightbitch. Je ovšem snadné pochopit, že příběh Yoder skutečně není nějaká nová redefinice klasického příběhu o Vlkodlakovi (na to tu za pár týdnů bude Leigh Whannell), ale podtextově se tu skutečně má komentovat snaha umělkyně nepřijít v mateřství o svou tvůrčí identitu. Až se vlastně film začne blížit ke svému konci, začne se snadno přemýšlet o tom, zda mentální proměna ve psa bylo skutečně nutná. Jako jakýsi komentář o mateřství bez psího filtru by totiž nejspíše Nightbitch obstál mnohem obstojněji.
Body horor? Spíše nevyvážená černá hororová komedie
Jde o jeden z těch případů, kdy sledování filmu vlastně tak nějak snadno podbízí k úvaze nad tím, zda by nestálo za úvahu si minimálně prolistovat knižní předlohu. Neznalost předlohy ovšem neomlouvá, protože by měl film především obstát sám o sobě a teprve poté by mělo vždy dojít k debatám nad tím, jak moc film funguje sám o sobě a jak moc film funguje jako adaptace jakékoli předlohy. Nový body horor jako z dílny Davida Cronenberga nebo Julie Ducournau se ovšem nekoná, blíže má film k takovému zvláštnímu mixu černé komedie a hororu.
Horor pramení především z role rodiče a všech těch obav a negativních očekávání, které tato nová stěžejní životní role může nabídnout lidem s pesimistickým přístupem. Prvorodiči mají často tak nějak obavu o tom, zda mohou být dobrými rodiči a často navíc hrozí, že bude narušen vztah s partnerem. I proto zamrzí, že Scoot McNairy po Nepřivolávej nic zlého neměl nejsilnější rok 2024 a i v případě Nightbitch působí tak trochu nezáživně. Jeho manžela/otce jde navíc do velké míry pasivně a to je vzhledem k potenciálu vyhrocených konfrontací jednoduše škoda.
Nightbitch může mít na matky zajímavý účinek… možná
Neměla by to být funkční výmluva a nemělo by to obstát jako jakási forma toho, jak film bránit. Přeci jen jde ovšem o ten případ, kdy kvality filmu/účinek jeho přesahu bude tak trochu záviset na genderu diváka. Ženy a především matky nejspíše budou do hlavy postavy Amy Adams vidět tak nějak přirozeněji. Knižní předloha má nejspíše naopak výhodu v tom, že se do hlavy hlavní hrdinky zvládá dostat tak nějak přesvědčivěji. Minimálně by stálo za úvahu film Nightbitch pustit nějaké skupince nastávajících či čerstvých matek a sledovat, jak moc zajímavý případný účinek na ně film bude mít. A zda se následně také nezačnou tak trochu cítit jako pes.
Ze ženy s bohémským stylem života se stává žena, která si není jistá svou aktuální identitou a to samo o sobě by mohlo bohatě obstát. Jakési psí podobenství a metafora v tom, že cítit se v mateřství jako pes, je do jisté míry nadbytečná. Především proto, že psí doping nemá jakýkoliv provokativnější dopad. A to nutně Amy Adams hned nemusí souložit se psy! Na rozdíl od nejednoho filmu Darrena Aronofskyho nebo Paula Verhoevena se tu ovšem tak trochu klouže po povrchu. A ani Amy Adams s osmi bradavky nestojí za tak trochu povrchní film, který vlastně nedokáže jaksi obhájit tu vášeň, kterou Adams i Heller pro tuto látku dávaly tak moc najevo.
Film, ke kterému si vlastně jistí lidé mohou najít cestu snadno
Nightbitch může mít dost možná v jistých kruzích terapeutické účinky, nejen u začínajících matek, ale také u párů, kteří si prochází nějakou tou krizí. Snadnější by ovšem bylo vyžadovat nějakou tu komplexní story o těchto tématech například od scenáristů jako Noah Baumbach (Manželská historie) nebo Grety Gerwig (Barbie) a nebo ideálně od obou (jsou přeci jen pár). Těžko říct, jak moc celá ta psí expanze funguje na stránkách novely, ve filmu ovšem skutečně působí tak trochu navíc a to i přes fakt, že by divák snadno Amy Adams snadno uvěřil ženu s mentální poruchou, která věří, že je skutečně pes. Chodí po čtyřech, hraje si s „jinými“ psy a do jídla se pouští jako pravé zvíře. Lidem s vytříbeným sexuálním vkusem to možná splní nějaké ty tajné přání, zbytek se bude snadno ptát „proč vlastně?“
V něčem je to přeci jen zajímavé a nominace pro Amy Adams na Zlatý glóbus je na správném místě. Geniální satira se ovšem nekoná a taková všeobecná očividná fascinace látkou je vlastně fascinující. Zlá podívaná nevznikla, alespoň v něčem rezonující látka ovšem bohužel také ne. Ale skutečně se může jednat o ten unikátní případ, kdy především gender a mateřská úloha rozhodne. Ale jen možná, na zajímavý sociologický experiment by to ovšem posloužit mohlo.
Nightbitch závěrem
Amy Adams chodí po čtyřech, hraje si s pejsky, jí jako pravý pes, má 8 bradavek, ocas a velmi výrazné ochlupení. Stačí to? Někomu zcela jistě ano. Amy Adams utvrzuje pozici jedné z nejlepších hereček své generace, takovou pozici si ovšem u mnohých dokáže udržet i bez zhlédnutí Nightbitch. Feministický manifest, důležitý komentář k mateřství, dokonalé pochopení pocitu osamění nebo přesvědčivá výpověď k mateřství 21. století? Dost možná na stránkách předlohy. Ale rozhodně ne ve filmové adaptaci.
I když by se ovšem kvalita filmů zásadně neměla hodnotit dle specifického genderu diváka, dá se předpokládat, že pro ženy (tedy minimálně ty před startem nebo již po startu klíčové životní role) bude mít sledování Nightbitch nějaký nosnější přesah. Není to ovšem zaručené a dost možná by tenhle sociologický experiment jen potvrdil, jak moc chabé podobenství filmové Nightbitch ve skutečnosti je. I kvůli pochvalným reakcím na novelovou předlohu jistě škoda….
Verdikt: 5, 5 z 10
Zdroj titulního obrázku: Searchlight Pictures
