Dozorkyně Eva (Sidse Babett Knudsen) je díky svému férovému přístupu oblíbená mezi vězni i kolegy. V okamžiku, kdy je do věznice převezen tajemný trestanec číslo 017 (Sebastian Bull), však Evin vyhlášený cit pro spravedlnost zatemní touha po osobní pomstě. Na oddělení se zvýšenou ostrahou rozehrává se svým novým svěřencem nebezpečnou hru na kočku a myš, která může zničit její pověst i kariéru….
Dozorkyně – Režisér Tísňového volání opět ve ztístěných prostorech
Švédský filmař Gustav Möller na sebe v roce 2018 upozornil svým režijním debutem Tísňové volání. Komorní telefonní thriller v sobě skrýval solidní detektivní linku s vnitřní očistou svého protagonisty a zvládl skutečně ukázat, že se dá se skromnou výpravou vyprávět příběh s velkým přesahem. Okázalejší americký remake Viník od Antoina Fuquii přispěl k tomu, že šlo kvality dánského originálu jen docenit.
Möller si tak svým jediným snímkem zasloužil pozornost při následujícím kariérním vývoji. Na jeho 2. snímek s názvem Dozorkyně se tak automaticky strhla velká míra pozornosti a na Filmovém festivale v Berlíně film bojoval o Zlatého medvěda za nejlepší film. Jaký je nový Möllerův thriller s oblíbenou dánskou herečkou Sidse Babett Knudsen?
Dokáže pomsta dodat pocit naplnění?
Z prostředí tísňové linky přesun do dalšího pracovního prostředí, které není pro slabé povahy. Dánsko-švédský snímek Vogter (anglický distribuční název zase jednou odhaluje příliš moc) zachycuje prostředí vězení, především blok s nejhoršími vězni. Nezáleží příliš na poměřování dánského vězeňského systému a lokálního systému, důležité je, že se intimní kameře Jaspera J. Spanninga po Tísňovém volání opět daří diváka ponořit do samotného příběhu. Styčné plochy s Möllerovou režijní prvotinou jsou zjevné. I tentokrát je v centru komplexní postava, kdy Sidse Babett Knudsen předvádí podobný herecký jako koncert jako před lety v Tísňovém volání Jakob Cedergren.
Protagonistka Eva je nějakým způsobem semletá životem, své zaměstnání bere vážně a do velké míry jako poslání, kdy zodpovídá za zločince na svém bloku. Honza za osobní pomstou jí donutí k přesunu do nejbezpečnějšího koutu vězení, kde dochází k nevyhnutelné konfrontaci s minulostí. Je ovšem pomsta tím správným řešením? Zvládá vlastně pomsta dodat ten pocit naplnění? Zvládá život mezi monstry vytvořit z člověka stejnou zrůdu? Möllerův snímek minimálně předkládá zajímavé motivy a nosné úvahy.
Hra na na kočku a na myš se překvapivě zvrtává
Möllerova novinka zvládá za pochodu poměrně překvapit a predikovaná hra na kočku a na myš ze synopse se v jeden stěžejní moment vyvine poměrně zajímavým směrem. Tento menší zvratový kotrmelec ukazuje, že si Möller zřejmě uvědomil, že je nutné hlavní hrdince do honbě za pomstou vhodit nějakou tu překážku. Dynamika mezi dvěma hlavními postavami je poměrně zajímavá a v jistých momentech velmi nečekaná. Zmíněný zvratový kotrmelec ovšem jde vnímat jako klíčový moment v zápletce, kdy se může technicky rozpadnout cokoliv, co na tento moment naváže.
Dozorkyně se v ten moment definitivně projeví jako snímek, který je tak trochu přitažený za vlasy, protože se nezdá pravděpodobné, že jde vzájemný teror dvou postav tolerovat bez povšimnutí. Jde přesně o ten moment zápletky, kdy je definitivně nutné přimhouřit oko. A v ten moment nezáleží na tom, jak moc se člověk vyzná či nevyzná ve fungování vězeňské služby v Česku nebo Dánsku. Tenký led scenáristického realismu ovšem dosáhne ovoce v uspokojivém vyvrcholení. Jen ne možná vyvrcholení, které mnozí očekávají a v které mnozí doufají.
Pomsta dost možná není tou nejlepší cestou, monstra tvoří monstra
Trestanec číslo 017 ve věrohodném sociopatickém podání Sebastiana Bulla je jedním velkým oříškem. Hlavní hrdinka je hnána touhou po pomstě, ve vězení na svém původní bloku ovšem do jisté míry platí za mateřskou. Až konfrontace s číslem 017 jí nutí se chvílemi stát někým, kdo má blíže například k sestře Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Někdo, kdo využívá své pozice a dostupných prostředků, aby dosáhl svého.
I když je ovšem číslo 017 jejím terčem, nezaslouží si i on druhou šanci? Zlom do velké míry nastane právě v poslední třetině, kterou jde vnímat i jako symbolickou formu poslední snahy o spásu nebezpečného vězně. Spasitelský komplex ovšem většinou nelze uplatnit na každého. I když se dynamika vztahu ústřední dvojice poměrně zajímavě rozvíjí, kamarádské pískoviště v jejich vztahu rozhodně jen tak nehrozí.
Dozorkyně není snímkem sympatických postav. I irácký herec Dar Salim známý z dánského seriálového hitu Most a The Covenant Guye Ritchieho je tu ve své v součtu menší roli za takové neuctivé polohovado. V centru dění je pořád především konflikt spočívající v tom, že se z nás samotných mohou při honbě za monstry stát monstra.
Na rozdíl od Tísňového volání možná není Dozorkyně jako celek tolik sevřená, Möller ovšem minimálně i tentokrát utvrzuje pozici zajímavého filmaře. Filmaře, který si vybírá zajímavé prostředí a zasazuje do nich minimálně něčím zajímavé a do velké míry komplexní postavy. Mrazivá hudba Jona Ekstranda poté většinou zvládá přispívat k slušné atmosféře a nakonec tak i do jisté míry kontroverzní rozuzlení zvládá dodat formu uspokojení. Gustav Möller možná po Tísňovém volání nezvládne u všech naplnit očekávání, na další zajímavý film to ovšem i tentokrát stačí.
Dozorkyně závěrem
Gustav Möller nejspíš úspěch Tísňového volání ani zopakovat nemohl, sázka na další na psychiku náročný pracovní prostor se ovšem vyplatila alespoň v tom, že i tentokrát Möller přichází se zajímavým filmem, který zvládá být i tentokrát velmi mrazivý. V rámci scénáře se tu možná trošku zakopává, herecký výkon Sidse Babett Knudsen a motivy, které se v rámci filmu poměrně slušně rozvíjejí, ovšem ke spokojenosti tak nějak stačí. O film pro každého rozhodně nejde. A to jej v jisté rovině vlastně zvládá dělat sympatickým….
