Doomsday Clock (Hodiny soudného dne) jsou symbolem, který představuje pravděpodobnost globální katastrofy způsobené člověkem. Byly vytvořeny členy organizace Bulletin of the Atomic Scientists. Tyto hodiny jsou udržovány od roku 1947. Jsou metaforou hrozeb pro lidstvo v důsledku nekontrolovaného vědeckého a technologického pokroku. Hypotetickou katastrofu představuje na hodinách půlnoc. Krátkometrážná střihová esej provede jejich historií. Historií, která se opakuje, ale zároveň se nebezpečně posouvá vpřed. Až k půlnoci…
Peter Pavlík o filmech nejen rád píše, ale především je i rád sám realizuje. Jako střihač se podílel na dokumentu Králové videa, jako režisér, scenárista a střihač poté na dokumentech 7829 od Wu-chanu či #RimavskaPomahaUkrajine či dvojici mockumentů OUCA, ve kterých si sám zahrál dezoláta Ľuboše Mokrého. Na další příběhy našeho oblíbeného neoblíbeného dezoláta je prozatím nutné si počkat (každodenní události jsou přeci jen Pavlíkovi dostatečnou inspirací), neznamená to ovšem, že by měl Pavlík v plánu zlenivět. Důkazem může být jeho nový projekt Doomsday Clock – Hodiny súdného dňa. V kontextu jeho tvorby se jedná o návrat k dokumentární tvorbě, blíže má ovšem ke struktuře eseje.
Doomsday Clock (Hodiny soudného dne) jsou symbolem znázorňujícím pravděpodobnost globální katastrofy způsobené lidskou činností. Vytvořili je členové organizace Bulletin of the Atomic Scientists v roce 1947 jako metaforu hrozeb plynoucích z nekontrolovaného vědeckého a technologického pokroku. Půlnoc na ciferníku představuje hypotetický konec civilizace. Pavlíkova krátkometrážní střihová esej diváka provádí historií tohoto symbolu – historií, která se cyklicky opakuje a přesto se nebezpečně posouvá vpřed. Každé přiblížení ručiček k půlnoci připomíná, že lidstvo balancuje na hraně vlastních rozhodnutí. Film tak nepůsobí jen jako ohlédnutí do minulosti, ale i jako varovný komentář k současnosti, která se k symbolické půlnoci může přiblížit rychleji, než bychom si chtěli připustit. Jedná se tak o krátkometrážní dokument, který Pavlík realizoval v době, kdy zánik světa může působit čím dál tím více pravděpodobně.
Historie se opakuje, mnozí si nedokážou/nechtějí připustit
Jde o dokument složený z archivních záběrů. Začíná záběry na přírodu v té nejčistší kráse, následuje ovšem výbuch atomové bomby, který ilustruje, že je příroda křehká. A že ji lidstvo dokáže velmi snadno ničit něčím, co bylo považováno za progres a zásadní krok lidstva dopředu. Stačí si ostatně připomenout, co prohlásil J. Robert Oppenheimer: „Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.“ Po Projektu Manhattan (1942–1945) nicméně došlo právě k postavení zmiňovaných Hodin soudného dne, děj dokumentu se poté odvíjí od jejich postavení v roce 1947 a od tehdejšího vývoje civilizace.
Je to dokument, který napomáhá k tomu, aby si mohl člověk dát dohromady spojitosti, které ho dost možná ani předem nenapadly. Studená válka, válka ve Vietnamu, okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy… a dokument takto postupuje až do dnešní doby, která dokáže velmi snadno evokovat pocit, že se historie opakuje. A to i přes fakt, že si to mnozí nedokážou připustit. Anebo prostě jen možná nechtějí.
Poctivá střihová práce
V tomto dokumentu přitom nejde jen o napjaté vztahy USA se Sovětským svazem/Ruskem. Protože válečné konflikty rozhodně nelze definovat jen konfliktem mezi těmito dvěma světovými velmocemi. Právě problémy s Ruskem jsou nicméně aktuální, dává proto smysl, že jim dokument věnuje takovou pozornost. A především dokáže ilustrovat, jak se k moci dostávají ti, které lze snadno označit za nezodpovědné. Dokumenty často mají naučnou podstatu a mají člověka v něčem přiučit, jestli ovšem Pavlíkův nový dokument něco ilustruje, je to nejspíše fakt, že jsme se jako lidstvo nepoučili. A dost možná si sami kopeme hrob, kdy časem může už prostě být pozdě.
Je to poctivá střihová práce, která dokáže skvěle budovat emoce. Každý skok do bližší přítomnosti je nepříjemnější a nepříjemnější, protože dokáže skvěle vystihnout dobu, ve které žijeme. Jestli se takhle nepozná dobrý dokument, je vlastně těžké říct, jak jinak.
Doomsday Clock – Hodiny soudného dne závěrem
Pavlíkův Doomsday Clock – Hodiny soudného dne není jen dokumentem o historii hrozeb lidstva, ale i varovným zamyšlením nad tím, kam naše rozhodnutí mohou vést. Díky poctivé střihové práci a citlivému propojení minulosti s přítomností divák cítí napětí každého okamžiku, kdy se ručičky hodin posunují blíž k půlnoci. Film připomíná, že historie se opakuje a že lidstvo často ignoruje lekce z minulosti – a právě toto uvědomění činí Pavlíkův krátkometrážní dokument nejen edukativním, ale i hluboce emotivním dílem.
Film bude od 3. 3. 2026 dostupný online zde.
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Bulletin of the Atomic Scientists
