Příběh sleduje strhující pád talentovaného herce Matta Hagena (Tom Rhys Harries), jehož hvězda v Hollywoodu prudce stoupá. Když však jeho kariéru i osobní život začnou rozkládat posedlost, manipulace a nebezpečný vědecký experiment slibující dokonalou proměnu, stává se z něj něco mnohem děsivějšího než jen zlomený muž. Ztráta identity, hranice mezi láskou a posedlostí a ničivá cena ambicí se v tomto příběhu prolínají do mrazivé spirály, na jejímž konci čeká zrození monstra – bytosti bez pevné podoby, ale s nezastavitelnou touhou po pomstě…
Komiksové adaptace nemusí vždy nutně sázet na záchranu světa, velkolepé bitvy a střety několika superhrdinů. Někdy může být mnohem zajímavější podívat se na svět známých komiksových postav z perspektivy někoho, kdo se stává monstrem. Právě takovou cestou se vydává Clayface, který v rámci nového DC Universe dostává vlastní film. Namísto dalšího příběhu o hrdinství přichází atmosférický horor o člověku, jehož slibnou budoucnost zničí tragické okolnosti, osobní traumata a neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí. A přestože jde o komiksovou adaptaci, klasické superhrdinské podívané má výsledek poměrně daleko.
Samotný Clayface patří mezi klasické protivníky Batmana, v galerii Batmanových protivníků nicméně v rámci popularity zůstává ve stínu Jokera nebo Two-Face. Pod přezdívkou Clayface vystupovalo v průběhu let několik různých postav, jejichž společným znakem je schopnost měnit vlastní podobu a přetvářet své tělo. Díky tomu mohou napodobovat jiné lidi, měnit svůj vzhled a využívat vlastní tělesnou schránku jako zbraň.
Takové schopnosti se přirozeně hodí do světa, který se nemusí řídit pravidly běžné reality. Hrané filmy o Batmanovi ovšem často dávají přednost realističtějšímu přístupu. Platí to jak pro Trilogii o Temném rytíři od Christophera Nolana, tak pro současné pojetí Matta Reevese. Clayface by do podobně vystavěného světa mohl přinést výrazný fantastický prvek, zároveň ale představuje příležitost vydat se zcela jiným žánrovým směrem. Nový film ostatně dokazuje, že ani komiksový záporák se schopnostmi přesahujícími běžné lidské možnosti nemusí automaticky dostat úplně klasický akční blockbuster.
Clayface – Projekt, který odstartoval Mike Flanagan
Za vznikem projektu stojí především Mike Flanagan, který už v roce 2021 začal projevovat zájem o realizaci vlastního filmu této komiksové postavě. Režisér a scenárista se proslavil zejména horory a adaptacemi literárních děl Stephena Kinga, mezi něž patří například Doktor Spánek nebo minisérie Carrie. Inspiraci pro Clayface našel v animovaném seriálu Batman z roku 1992, jehož pojetí této postavy ho zaujalo. Představa samostatného filmu mu umožňovala propojit několik žánrů a vytvořit příběh, který by vedle hororových prvků nabídl také thriller a tragédii.
Původně se ovšem Flanaganovi nepodařilo projekt prosadit u tehdejšího vedení DC. Situace se změnila až po konci DC Extended Universe a vzniku nového DC Studios pod vedením Jamese Gunna a Petera Safrana v říjnu 2022. Flanagan se rozhodl svůj námět představit také novému vedení a tentokrát se setkal s úspěchem. V té době se přitom o budoucnosti batmanovského světa uvažovalo hned několika směry. Matt Reeves zvažoval další projekty zaměřené na protivníky Temného rytíře a svého času se spekulovalo také o možnosti využít Clayface v připravovaném pokračování svého Batmana. Nakonec ovšem dostal přednost samostatný snímek, který se stal součástí nového propojeného světa DC Universe.
Clayface se mezitím objevil také v animovaném seriálu Creature Commandos, který nové univerzum odstartoval. James Gunn přitom později přiznal, že původně s vlastním filmem o této postavě vůbec nepočítal. Flanaganův přístup ho však přesvědčil, že projekt má smysl realizovat. Na výsledném filmu se jako producent podílí rovněž Matt Reeves, přestože jeho vlastní pojetí Batmana existuje mimo DCU.
Body horor o tom, jak je snadné promrhat druhé šance
Flanagan se nakonec režie neujal. Vedle práce na zmíněné Carrie dal přednost také novému Vymítači ďábla s podtitulem Mučedníci, a tak projekt připadl Jamesi Watkinsovi. Ten má zkušenosti s hororovým žánrem díky filmům jako Žena v černém s Danielem Radcliffem nebo Nepřivolávej nic zlého s Jamesem McAvoyem. Na scénáři se vedle Flanagana podílel také Hossein Amini a výsledná podoba filmu tak nemusí být zcela totožná s původní představou jeho prvního scenáristy. Sám Flanagan ostatně zdůraznil, že jde především o Watkinsův film.
Už v raných fázích vývoje se Clayface přirovnával k Mouše Davida Cronenberga, což poměrně dobře vystihuje jeho žánrové ambice. Místo obvyklých soubojů mezi superhrdinou a jeho protivníkem se do popředí dostává proměna lidského těla a psychický rozklad člověka, který postupně přestává mít kontrolu nad vlastním životem. Produkce navíc měla k dispozici rozpočet přibližně 30 milionů dolarů, což je v kontextu současných komiksových adaptací poměrně skromná částka. Hlavní roli dostal pomerně neznámý herec Tom Rhys Harries,. na seznamu kandidátů se přitom objevili také Leo Woodall, George MacKay, Tom Blyth nebo Jack O’Connell.
Samotný příběh se odehrává před událostmi Creature Commandos a představuje Clayfaceův původ. Matt Hagen je hercem, kterému se podařilo uniknout z nepříliš příznivých poměrů gothamských Úžin a postupně se vypracovat mezi nejvýraznější herecké talenty. Čerstvá oscarová nominace naznačuje, že jeho kariéra může brzy dosáhnout dalšího vrcholu. Jenže úspěch ještě neznamená, že má člověk všechno pod kontrolou. Matt se v Gothamu dostane do konfliktu s lidmi, s nimiž si rozhodně neměl začínat, a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Brutální útok mu zohaví tvář a zničí pověst, čímž se jeho dosavadní život prakticky rozpadne.
Zatímco ještě nedávno mohl počítat s příslibem velké herecké budoucnosti, najednou se ocitá v situaci, kdy je ochoten udělat téměř cokoli, aby se vrátil na vrchol. Naději mu nabídne vědecký experiment, jehož výsledky nejsou zdaleka jisté. Zpočátku se zdá, že by Matt mohl skutečně dostat druhou šanci a napravit všechno, co se mu stalo. Jenže získat zpět původní podobu ještě neznamená zbavit se vlastních démonů. Hagen se nedokáže odpoutat od minulosti a jeho posedlost pomstou postupně ohrožuje i jeho vlastní budoucnost.
Život jednotlivce se vymyká kontrole
Jedním z nejpříjemnějších překvapení je skutečnost, že Clayface dokáže fungovat prakticky nezávisle na zbytku DC Universe. Přestože jde o třetí celovečerní film a šestý projekt tohoto univerza, snímek nemá potřebu neustále připomínat svou příslušnost k širšímu světu. Divák nemusí znát všechny předchozí události ani sledovat množství dalších projektů, aby se v příběhu orientoval. Film se soustředí především na Matta Hagena a jeho osobní tragédii, zatímco propojení s ostatními postavami zůstává spíše okrajovou záležitostí.
Tónem má Clayface výrazně blíže k Batmanovi Matta Reevese nebo prvnímu Jokerovi Todda Phillipse než k barevnější podobě DCU, kterou představili Superman a Supergirl. Namísto velkolepých střetů se soustředí na jednotlivce, jehož život se postupně vymyká kontrole. Gotham zde nepůsobí jako pouhá kulisa pro efektní akční scény, ale jako prostředí, v němž se mohou osobní selhání a společenské problémy proměnit v tragédii. Nepůsobí, že by to toto pojetí Gothamu bylo tak výrazné jako třeba v Batmanech Tima Burtona, přesto autenticky působí jako typická představa o Gothamu. Přestože hlavní postava disponuje fantastickými schopnostmi, jejich původ je podaný relativně uvěřitelně a sci-fi rovina příběhu zůstává většinu času upozaděná.
Filmy se záporáky v hlavních rolích očividně mohou fungovat
To je zajímavé také s ohledem na samotné fungování DC Universe. Tento svět počítá s existencí metalidí po dobu přibližně tří století, což by mělo zásadně ovlivňovat podobu společnosti i její historii. Clayface ovšem působí dojmem, že by se mohl odehrávat někde stranou od podobně rozsáhlého univerza, třeba právě v realističtějším prostředí Reevesova Batmana. Ačkoli se děj odehrává převážně v Gothamu a objeví se v něm také místní policie, výraznější odkazy na širší batmanovskou mytologii zůstávají omezené. Snímek tak může vyprávět vlastní příběh, aniž by se musel přizpůsobovat potřebám dalších filmů a seriálů.
Právě samostatnost je přitom jedním z důvodů, proč Clayface působí svěžeji než některé předchozí pokusy o filmy zaměřené na komiksové záporáky. Studio Sony v minulosti nabídlo například Morbia nebo Lovce Kravena, jejichž výsledky příliš nepřesvědčily o tom, že takový koncept má budoucnost. Clayface však ukazuje, že problém nemusí spočívat v samotné volbě hlavní postavy, ale spíše v tom, jakým způsobem je její příběh vystavěný. Místo snahy vytvořit dalšího akčního antihrdinu se film zaměřuje na psychologickou tragédii a postupnou proměnu člověka, který nedokáže překonat vlastní minulost.
Matt Hagen je díky tomu mnohem zajímavější než obyčejný padouch, jehož motivace spočívá pouze v touze po moci nebo odplatě. Jeho herecká kariéra totiž není jen prostředkem k vysvětlení počátečního úspěchu a následného pádu. Souvisí také s otázkou identity a s tím, nakolik člověk dokáže oddělit svou skutečnou osobnost od rolí, které předvádí ostatním. Matt sám přiznává, že kvůli herectví nedokáže přesně určit, kým vlastně je. Jeho pozdější proměna tak získává další rozměr: muž, který si nebyl jistý vlastní identitou ani před katastrofou, postupně přichází také o možnost ovládat svou fyzickou podobu.
Tragická nebo opovrženíhodná postava?
Film přitom nesklouzává k jednoduchému omlouvání jeho činů. Hagen sice zůstává tragickou postavou, jeho posedlost pomstou mu však brání využít možnost začít znovu. Minulost ho dohání právě ve chvíli, kdy by se od ní měl konečně odpoutat. V důsledku toho se postupně mění v monstrum, u něhož není vždy jasné, nakolik ještě dokáže ovládat své jednání. Clayface tak nepředstavuje pouze příběh člověka, kterému okolnosti zničily život, ale také portrét někoho, kdo vlastními rozhodnutími přispívá k tomu, že už nedokáže najít cestu zpět.
Po audiovizuální stránce se snímek opírá především o atmosféru a práci s napětím. Volker Bertelmann ve svém soundtracku sází hlavně na jeden výrazný hudební motiv, přesto dokáže výsledná hudební složka dobře podporovat náladu jednotlivých scén. Kameraman Rob Hardy, který se podepsal také pod letošní Supergirl, zase potvrzuje, že patří mezi neprávem přehlížené tvůrce. I přes omezený rozpočet dokáže filmu dodat poměrně působivý vizuální kabát a podpořit jeho hororovou atmosféru.
Samozřejmě nelze očekávat, že se snímek vyrovná nejdražším komiksovým produkcím ve všech ohledech. Rozpočet se místy podepisuje na podobě některých efektů a klasická komiksová podoba Clayface nakonec nedostává tolik prostoru, kolik by možná fanoušci očekávali. Film však naštěstí nesází pouze na samotné proměny hlavního hrdiny. Mnohem důležitější je způsob, jakým se jeho fyzický rozklad propojuje s psychickým stavem. Právě v těchto momentech dokáže Clayface nabídnout několik nepříjemných scén, které mají k tradičnímu superhrdinskému filmu poměrně daleko.
Klasičtější postupy, na které se přesto jde tak trochu jinak
James Watkins navíc dokáže příběh postupně vyhrotit, aniž by ztrácel kontrolu nad jeho tempem. Body horor pro něj představuje trochu jinou disciplínu než jeho předchozí projekty, přesto zvládá vytvořit dostatečně znepokojivou podívanou. Když už se může zdát, že snímek nedokáže naplno využít potenciál schopností titulní postavy, přijde výraznější pasáž, která podobné pochybnosti rozptýlí. Clayface tak není pouze psychologickým dramatem s hororovými prvky, ale dokáže nabídnout také momenty, v nichž se naplno projeví jeho žánrová stránka.
Zajímavý je rovněž výkon Toma Rhys Harriese. Přestože nejde o hvězdu první velikosti, dokáže Matta Hagena představit jako sympatického muže, za jehož sebevědomým vystupováním se skrývá značná psychická nestabilita. Film se přitom jeho osobnímu zázemí věnuje jen v omezené míře. Naznačuje například zkušenosti s domácím násilím a postupně odhaluje i další problematické stránky jeho minulosti. Díky tomu nepůsobí Mattova proměna jako důsledek jediné nešťastné události, ale spíše jako vyústění dlouhodobějších problémů, které nikdy nedokázal skutečně vyřešit.
Lepší komiksovka nežli nejrůznější generické zářezy
Přestože jde o příběh komiksového záporáka, Clayface se nevyhne ani některým známým žánrovým postupům. Objevuje se například romantický trojúhelník, jehož zpracování je sice méně prvoplánové, než by se mohlo zdát, úplně originální ale není. Podobně lze najít paralely s prvním Jokerem, protože i zde sledujeme člověka, kterého postupně ničí společenské odmítnutí, osobní ponížení a pocit, že přišel o všechno, co mu mělo patřit. Clayface se však od podobně laděných příběhů odlišuje především důrazem na fyzickou proměnu a tělesný horor, který jeho psychický rozklad převádí do mnohem doslovnější podoby.
Ve výsledku jde o komiksový film, který dokáže nabídnout větší satisfakci než řada mnohem dražších a ambicióznějších blockbusterů. Oproti titulům jako Shazam! Hněv bohů nebo Blue Beetle sice nepřináší velkolepou podívanou, zato má jasnější představu o tom, jaký příběh chce vyprávět. Jeho největší předností je ochota pracovat s komiksovou předlohou jinak, než bývá obvyklé, a využít známou postavu k vyprávění relativně komorní tragédie. Clayface není bezchybný a některé jeho motivy by si zasloužily propracovanější zpracování, přesto představuje vítanou alternativu k zavedeným žánrovým postupům.
Ideální přístup pro budoucí DC?
Otázkou zůstává, nakolik se podobným směrem může DC Universe vydat i v budoucnu. Propojený svět samozřejmě potřebuje také velké filmy, které budou jednotlivé příběhy spojovat a posouvat celý univerzum dál. Právě menší projekty, jako je Clayface, mu ale mohou dodat potřebnou pestrost a ukázat, že komiksové adaptace nemusejí všechny vypadat stejně. Závěr filmu ostatně naznačuje, že s touto postavou se v rámci DCU počítá i nadále. Zda se objeví ve druhé řadě Creature Commandos, nebo až v připravovaném filmu The Brave and the Bold, který představí další verzi Batmana, zatím zůstává otázkou.
Clayface tak nakonec dokazuje, že i méně známý komiksový protivník může bez problémů utáhnout vlastní film, pokud tvůrci pochopí, v čem spočívá jeho skutečný potenciál. James Watkins dodal atmosférický horor o muži, jehož touha napravit minulost postupně přerůstá v sebezničující posedlost. Přestože se snímek nevyhne některým žánrovým klišé a omezený rozpočet se občas projeví, psychologicky zaměřený příběh, nepříjemné tělesné proměny a relativní nezávislost na širším DC Universe z něj dělají příjemné překvapení. O žádnou revoluci v komiksových adaptacích sice nejde, Clayface ovšem přesvědčivě ukazuje, že budoucnost tohoto žánru nemusí stát jen na dalších týmovkách, obřích rozpočtech a nekonečném budování propojených světů.
Clayface závěrem
Clayface dokazuje, že i méně známý komiksový záporák může obstát v hlavní roli, pokud tvůrci vsadí na originálnější přístup. James Watkins natočil atmosférický horor o tragickém hrdinovi, jehož život postupně ovládnou nevyřešená traumata a touha po pomstě. Přestože se film nevyhne několika žánrovým klišé a jeho skromnější rozpočet omezuje některé vizuální možnosti, důraz na psychologii postavy a nepříjemné tělesné proměny z něj dělají osvěžující alternativu ke generickým komiksovým blockbusterům. Clayface sice nepřepisuje pravidla žánru, připomíná však, že komiksové adaptace mají stále co nabídnout, pokud se nebojí vystoupit ze zaběhnutých kolejí…
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Warner Bros.
