Intimní rodinné drama Neděle vypráví o dospívání, víře a hledání vlastního místa ve světě. Sleduje, jak se dosud klidné rodinné zázemí mění v prostor napětí, pochybností a konfrontace s otázkou, co znamená skutečně dospět. Je vůbec možné učinit tak zásadní rozhodnutí, jakým je vstup do kláštera, bez pochopení okolí? Příběh se soustředí na vztah rodičů a dcery, na sílu rodinných vazeb i na jejich křehkost v okamžiku, kdy se osobní přesvědčení střetne s realitou každodenního života…
Neděle, 3. film španělské režisérky a scenáristky Alaudy Ruiz de Azúa byl v domovském Španělsku uveden již během loňského podzimu. Na letošním 40. ročníku tamních cen Premios Goya si film došel pro 13 nominací, z toho pět také dokázal proměnit – samotná režisérka Azúa si došla pro ocenění za režii i scénář, došlo také na výhru v kategorii Nejlepší film. Na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu si film také došel pro hlavní cenu (Zlatá mušle), film tak rozhodně předchází výrazná pověst. Nyní film přichází také do českých a slovenských kin, rozhodně si poté nezaslouží ignoraci.
Neděle – Film o velmi citlivém tématu
Herecky debutující Blanca Soroa hraje Ainaru, sedmnáctiletou dívku, která by se na prahu dospělosti měla rozmýšlet o svém kariérním směřování. Celou rodinu tak překvapí zjištění, že Ainara zvažuje, že by se stala jeptiškou. Víra v jejím životě hraje svou roli. Matka jí zemřela v mladém věku, její otec Iñaki v podání Miguela Garcése se stará spíše o svou restauraci a novou přítelkyni než o svou nejstarší dceru, větší oporou jí tak jsou spíše její babička v podání Mabel Rivery a také teta Maite v podání Patricie López Arnaiz, která je jí takovou náhradní matkou. Její teta je nicméně zároveň velkou ateistkou, zjištění, že se její neteř chce stát nevěstou Kristovou, tak samozřejmě nenese zrovna s nadšením. Zjištění o kariérních ambicích Ainary ovšem vyvolá reakce i u jiných lidí v její blízkosti. V rámci její rodiny každopádně dochází k velké propasti. Především i proto, že tu nejde jen o víru.
Odhalení Ainary vyvolává různé reakce. Je to pořád nezletilá dívka, která ani neměla příležitost pořádně poznat život, přesto se odhodlává k tak zásadnímu rozhodnutí. Neznamená to ovšem, že by tu neexistoval jistý konflikt. Ainara tvrdí, že k ní promlouvá samotný Bůh, zároveň ve vzduchu lítají jisté sympatie k členovi stejného pěveckého sboru. Někdo to od Ainary vnímá jako nevyspělost a příliš radikální a předčasné rozhodnutí, někdo jiný to prostě chce nechat v „rukou božích“. Její otec má k ideálnímu otci z vícero důvodů daleko, její teta se naopak nechává až příliš motivovat vlastními názory na víru. A pak jsou tu i konflikty, ve kterých sice víra Ainary nehraje stěžejní roli, přeci jen ovšem nějak ovlivňuje dynamiku a napjaté vztahy v rodině.
Komorní drama o složitých rodinných vztazích
Je to komorní drama, které stojí především na silných výkonech. Ať už je to debutující a přesto velmi přesvědčivá Soroa, či její mnohem zkušenější kolegové. Je to film, který se dotýká palčivého tématu a dokáže se vyjádřit k tomu, jak i víra a rozdílné pohledy na ni můžou narušit či ještě více rozvrátit rodinu. Sama Azúa uvádí, že film má zkoumat rodinu jako přirozené útočiště, ale zároveň jako prostor, odkud je obtížné se vyvázat. A také univerzální potřebu člověka něčemu věřit – v Boha, v druhé lidi nebo v samotnou rodinu. V případě Ainary k radikálnímu kroku dochází nejspíše kvůli ne zrovna ideálnímu rodinnému zázemí. Soroa přitom bez dialogu a pouhými výrazy dokáže přesvědčivě uhrát ty momenty, kdy musí vyobrazit jistý osobní rozpor hlavní dívky.
Skrze postavu Maite se nicméně Neděle pokouší také o druhý pohled. Pohled někoho, kdo náboženství může vnímat jako podvod a řadové sestry jako oběti své vlastní naivity. K vyloženě sympatické postavě má přitom Maite daleko, protože se rychle ukáže, že i když možná některé věci myslí dobře, je kvůli nim schopná až příliš neohrabaných kroků. Přitom to ovšem dává smysl, protože teta začne díky odtažitému otci skutečně působit jako jediný skutečný rodič, kterého Ainara má. Iñaki přitom jako otec vyloženě nerezignuje, spíše jen zřejmě začíná vidět v možnosti, že se jeho nejstarší dcera vzdá normálního života, tak trochu příležitost. Především jeho postava také reflektuje, že rodinné vztahy nemusí být ideální a že i členům vlastní rodiny občas někdo může vrazit kudlu do zad.
Téma, které svadí k interpretacím
Stěžejní rozhodnutí Ainary vlastně slouží jako výpověď o skutečných povahách členů její rodiny – kdo dokáže skutečně fungovat jako opora, kdo spíše rezignuje, kdo vyloženě vzdoruje. Skrze postavu Maite se kritizuje typická představa o odvrácené straně křesťanského náboženství. K vyhroceným konfrontacím tu často dochází během společných obědů či večeří, jak následně čas plyne, tyto interakce jsou více a více vyhrocené. Hlavní postavou je tu pak sice Ainara, film ovšem není nikdy vyloženě vyprávěn z první osoby. I když je tak hlavní postavou, je do velké míry zahalena tajemstvím. Film nejde za vyloženými odpověďmi a spousta momentů si díky tomu jde snadno interpretovat. Svým způsobem je to ideální, protože jestli něco svádí k interpretaci už od pradávných časů, je to víra. A proto i filmy, které se kolem víry točí, nechtějí vás vyloženě soudit za to, zda jste členy jedné či druhé strany barikády. A nebo jste třeba rastafarián.
Teta Maite je tak rozdělena mezi dvěma světy – láskou ke své neteři a neumírajícím zájmem stát si za svým. Žádný jiný člen rodiny ovšem není vyloženě jako Maite, i proto je tak rodinná dynamika zajímavější. Svůj hraný film nicméně Azúa dost času točí skoro až s dokumentárním odstupem (přesto má film výrazný vizuální jazyk, který často využívá například formy paralel). Neznamená to ovšem, že by tohle drama nedokázalo být v jistých momentech funkčně intimní a nedodalo pár silných momentů. Především jeden stěžejní, kdy Ainara naplno projeví svou víru a snad poprvé a naposled se dočká něčeho, co by šlo označit za všeobecnou náruč od rodiny. Přitom všem si ovšem Neděle pořád ponechává svá provokativní témata – především i díky nejednoznačnému konci, který evokuje třeba filmy Thomase Vinterberga. Nejednoznačně vyprávěný film nakonec spěje k nejednoznačnému konci, jeho výrazná pověst ho ovšem rozhodně nepředchází náhodou.
Neděle závěrem
Neděle ve výsledku není filmem, který by nabízel jasné odpovědi nebo se snažil diváka přesvědčit o jediné správné pravdě. Naopak otevírá prostor k otázkám – o víře, rodině i osobní svobodě. Skrze rozhodnutí hlavní hrdinky odhaluje skutečné povahy jejích nejbližších a ukazuje, jak křehké mohou být vztahy, které se na první pohled zdají pevné. Síla filmu tkví především v jeho nejednoznačnosti a schopnosti zachytit složité emoce bez zbytečného patosu. Alauda Ruiz de Azúa nepředkládá soudy, ale nechává diváka, aby si vlastní názor vytvořil sám. A právě v tom spočívá největší kvalita Neděle – v tom, že i po závěrečných titulcích zůstává v hlavě a nutí přemýšlet…
