Příběh filmu Říkají mi Lars je poctou „drsné detektivní škole“, kde Praha současnosti nahradila Los Angeles třicátých let. Soukromé očko Lars (Martin Hofmann) ale nechodí v obleku, jako kdysi legendární detektiv Phil Marlow. Je to drsňák v koženém křiváku s holou lebkou a zarostlou bradou. Potom, co ho pro absolutní nekázeň vyrazí od policie, protlouká se všelijak. Řeší pro své klienty různé potíže nebo problémy někomu naopak dělá. Záleží na zadání. Jediné, co mu ze služby pro stát zbylo, je bývalý parťák a kamarád Gold (David Švehlík). A právě od Golda dostane nabídku na lukrativní kšeft.
Stárnoucí realitní magnát Leo (Pavel Kikinčuk) potřebuje nějaký kompromitující materiál na manželku Doru (Simona Peková), která podle všeho žije jako světice. Rád by ji totiž nahradil atraktivní kráskou Bonnie (Justýna Zedníková) a nerad by u rozvodu „projel gatě“. A vůbec mu nezáleží na tom, jestli ty důkazy o manželčině nevěře budou pravé nebo falešné. Larsovi se taková zakázka moc nezdá, ale i z pocitu dluhu vůči Goldovi, který mu kdysi zachránil život, se do toho nechá přemluvit. A tím se spouští kolotoč událostí naplněných falešným sváděním, skutečnými podrazy, únosy a vydíráním. Až na konci se ukáže, kdo a jaké hry s kým hrál, komu se podaří ostatní převézt a kdo nakonec unikne jen s odřenou kůží…
Lars je ústředním hrdinou české knižní série, kterou vydává autor pod pseudonymem Daniel Gris. Minulý rok vyšla sedmá kniha s názvem Larsova špinavá hra, tento rok dochází k uvedení filmové adaptace. Název Říkají mi Lars vychází z názvu první knihy, té se má také držet po stránce příběhu. Titulního antihrdinu, který má přezdívku po Larsu Ulrichovi, bubeníkovi skupiny Metallica, zde ztvárňuje Martin Hofmann, který opět všude působí dojmem, že je na svůj nový filmový projekt hrdý. Jak se nicméně tato adaptace povedla?
Říkají mi Lars – Moderní detektivka a film, který se tu prakticky netočí
Příběhy s Larsem jsou přirovnávané ke klasickým noirovým příběhům. Kdyby je tedy někdo přesunul z 30. let v Americe do moderní Prahy. A zrovna tohle označení k Říkají mi Lars sedí. Lars je typický antihrdina na hraně zákona. Bývalý policista, který se živí různými pochybnými způsoby. Snaží se platit svoje dluhy a fungovat jako soukromé očko, které nemá problém obstarat vhodné kompromitující materiály. Zároveň u něj ovšem fungují jakési morální hranice a k vyložené svini má Lars díky tomu přeci jen daleko. Je to každopádně samorost, který by lidi, na kterých mu skutečně záleží, dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Jeho starý parťák Gold v podání Davida Švehlíka mu nabídne zdánlivě jednoduchý kšeft, postupně se ovšem ukáže, že je mnohem složitější. A pro samotného Larse se nakonec stane tak trochu osobnějším.
Martin Hofmann se netají svou slabostí pro akčňáky z 80. a 90. let, film režiséra Jaroslava Fruita se tak pro něj stává tak trochu splněným snem. Jeho Lars snadno evokuje cynické akční hrdiny jako Joea Hallenbecka z Posledního skauta nebo Martina Riggse ze Smrtonosné zbraně. Ke svatouškovi má daleko, přeci jen u něj ovšem přetrvává jakási forma naivity a víry v dobro. Hofmann tu v hlavní roli předvádí, že je jedním z českých herců, který se do svých rolí dokáže skutečně ponořit, málokterý jeho herecký kolega by poté pravděpodobně dokázal v téhle drsné poloze působit tak přesvědčivě. Bylo by snadné pojmout Larse karikaturně, tomu se ovšem Hofmann vyhýbá. A především díky němu by byla chyba vnímat Říkají mi Lars jako parodii. V kontextu žánru je možná lehce nad věcí, v tomto ohledu ovšem zná svoji hranici. A výsledkem je i díky tomu film, který u nás normálně tak moc nevzniká.
Říkají mi Lars nevyhnutelně selhává v jistých faktorech, v detailech je ovšem zajímavý
I když má Říkají mi Lars evokovat staré detektivní příběhy Philipa Marlowea a podobných jen tak mimochodem, srovnávat není tak úplně fér… a především to nemá dvakrát velký smysl. Rozpočet přeci jen není nafukovací a při sebevětší snaze vypadat světově bude Říkají mi Lars pořád vypadat jenom jako snaživá práce Čecháčků hrát si na Hollywood. A i proto je možná příjemné sledovat, že zrovna touto cestou se Fruit a spol. nevydávají. Za pochodu vykreslují svět, který snadno evokuje třeba rané gangsterky Guye Ritchieho (v případě absence jeho typického stylu), pracují s postavami, které zvládají vyvolat dojem, že spolu mají nějakou vzájemnou minulost a nějak vybudované vztahy, většinu času televizní vizuál poté občas zažívá své lepší chvilky. Celé by to šlo rozhodně natočit více křečovitě a nevkusně. A i proto potěší, že zrovna těmito anti-ambicemi Říkají mi Lars očividně nesrší.
Filmy jako Říkají mi Lars už tak nějak z principu nejspíše ocení minimálně ti, kteří si stěžují, že je to zdánlivě v tuzemské produkci neustále jedna romantická komedie/historické drama z období komunismu za druhým. Když už z Říkají mi Lars nesrší vyložená láska k detektivkám, je tam alespoň jakási zdánlivá úcta k tomu, co si mnozí pod detektivkou představí. Lars rozhodně není génius a jeho vyšetřování je spíše průletem šedou zónou společnosti. Skutečnou sondou do psychologie hlavní postavy je ovšem tak trochu napůl, rozhodně se poté nejedná o případ, kdy by si měla ústřední postava projít zásadní změnou o 180 stupňů. Jak je nám ovšem Lars nejdříve prezentován jako amorální žoldák, různé detaily činí jeho postavu mnohem zajímavější. A když už tak začne být detektivní zápletka tak trochu průhledná, alespoň hlavní postava se stává ne úplně čitelnou.
Nepříliš náročná podívaná
Ústřední detektivní zápletka má spoustu kotrmelců a snadno díky tomu začne být za pochodu čitelná. Pokud se scenárista Ivo Trajkov věrně držel knižní předlohy, dá se snadno usuzovat, že Daniel Gris je někdo, kdo před logicky vykonstruovanou zápletkou upřednostňuje zábavu. Samozřejmě není vyloučené, že na stránkách knih je minimálně postava Larse ještě výrazněji vykreslena, z knižní předlohy si ovšem filmová adaptace ponechává vnitřní dialogy hlavní postavy, které často dokážou alespoň tak nějak dodat kontext daným událostem. A spoléhání na ně minimálně nepůsobí vyloženě nadbytečně. Dokážou opodstatnit Larsovy motivace, rozhodnutí i dilemata. A přitom ho pořád ponechat morálně šedou postavou, které jde snadno fandit jenom díky tomu, že se dostává do křížku s většími šmejdy.
Říkají mi Lars poté pokračuje v takové klasické tradici, kdy (nejen) čeští tvůrci spoléhají na casting modelek v ústředních ženských rolích. Za posledních 30 let tomu tak bylo u Simony Krainové nebo Evy Herzigové, nyní k tomu samému dochází u Justýny Zedníkové. Ta se již v menší roli objevila v komedii Jedeme na teambuilding, tady jde nicméně o hlavní ženskou roli. Její Bonnie je v podstatě femme fatale a za pochodu čím dál tím více nečitelná postava. U modelek, které to zkouší před kamerou, poté občas hrozí, že se ukáže, že šlo o poměrně špatnou volbu a tyhle sázky na nejistotu se často tak úplně nevyplatí.
V případě Zedníkové k něčemu takovému ovšem nedochází. Byla by lež tvrdit, že postava Bonnie skrývá potenciál pro nějaký komplexní herecký výkon (to se tady s výjimkou Larse v podstatě nedá říct ani o jedné z postav), Zedníková tu ovšem zvládá nepůsobit rušivě, křečovitě a toporně. Pořád je především hezkou tvářičkou (nejde o urážku, propaguje ji takto samotný film), její herectví ovšem nesráží dojmy z jejích scén dolů. Něco takového rozhodně nejde říct o všech modelkách.
Film, který srážejí dolů pochybná kreativní rozhodnutí
Samotný film spoléhá na začátek ve formě rámcového vyprávění, jedná se nicméně o jeden z těch případů, kdy rámcové vyprávění či alespoň jeho podání možná odhaluje až zbytečně příliš. Právě u detektivky je tohle rozhodnutí trochu zvláštní, nedá se nicméně říct, že by skládání skládačky bylo v tomhle případě vyloženě nezábavné. Postavy tu sice nejsou kdovíjak komplexní, každý z herců se ovšem v rámci možností snaží. Pokus o jistou stylizaci poté nechybí, akce je tu poté sice minimum, když už na ni ovšem dojde, za vyloženě ochotnickou ji označit nelze. I když by bylo samozřejmě lehce naivní očekávat, že film s Martin Hofmann v hlavní roli bude mít akci jako třeba filmy Garetha Evanse. Nebo že se tady bude vůbec aspirovat na zápis do encyklopedií akčního filmu.
Jde tak o další český film, ze kterého jde odejít spíše smířlivě nežli vyloženě spokojeně. Žánrové filmy u nás očividně vznikat mohou, druhou věcí je otázka, zda to má smysl v momentech, kdy o něco takového mnozí nemají zájem (viz návštěvnost žánrovek v českých kinech), nebo na filmech neoceňují snahu, ale pouze výsledky. Říkají mi Lars se klidně může stát dalším Tony má plán – loňská gangsterka byla hodně specifickým filmovým zářezem do českého rybníčku, po roce po ní nicméně prakticky neštěkne ani pes. Tento film to má zdánlivě jednodušší, protože pořád působí více mainstreamově a spoléhá také na výraznější herecké tváře. Dost možná ovšem pořád vzniká v době, která u nás podobným filmům nepřeje. A i když má Říkají mi Lars k dokonalosti daleko, je to přeci jen škoda. I proto se dá ostatně realizace podobných filmů ocenit tak nějak z principu.
Říkají mi Lars závěrem
Říkají mi Lars je film, který ví, čím chce být, ale ne vždy se mu to podaří naplnit. Největší devizou zůstává Martin Hofmann, který svému antihrdinovi dodává potřebnou drsnost i lidskost a drží film nad vodou i ve chvílích, kdy příběh začíná ztrácet tempo. Samotná detektivní linka je sice dostatečně zábavná, zároveň ale postrádá větší překvapení a místy působí až příliš průhledně. Přesto má film své kouzlo. Nesnaží se za každou cenu tvářit světově a místo toho nabízí lokální detektivku a postavy, které mají alespoň náznak minulosti i charakteru. V kontextu české tvorby tak působí jako sympatický pokus o žánrovku, která sice nedosahuje svého plného potenciálu, ale zároveň ukazuje, že podobné projekty mají smysl.
Říkají mi Lars tak není film, který by redefinoval českou kinematografii, ale v jistém ohledu je rozhodně krokem správným směrem…
Verdikt: 5,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: CinemArt
