Blake (Christopher Abbott) je obyčejný Newyorčan, který se společně s ambiciózní manželkou Charlotte (Julia Garner) a malou dcerkou Ginger (Matilda Firth) snaží přežívat v džungli velkoměsta a jde jim to čím dál hůř. Když se Blake dozví, že jeho pohřešovaný otec Grady (Sam Jaeger) byl prohlášen za mrtvého a jemu spadnul do klína rodný dům, rozhodne se „upustit ventil“ a vyrazit s rodinou na výlet do hlubokých oregonských lesů, aby si dědictví prohlédnul. Že to nebyl nejšťastnější nápad, zjistí ve chvíli, kdy je na samém konci jejich cesty, pár kroků od domu napadne podivné zvíře.
Charlotte a holčička vyváznou bez úhony, ale Blake takové štěstí nemá a ze setkání si odnese krvavé zranění. Rodině se podaří dostat do domu a zabarikádovat se, jenže tím drama zdaleka nekončí. Neznámé monstrum se dál potuluje kolem domu, hledá do něj cestu a Blake se uvnitř začíná chovat podivně a proměňuje se i fyzicky. Charlotte s dcerou bude muset záhy čelit děsivému dilematu – číhá větší nebezpečí tam venku, nebo uvnitř…
Vlčí muž – Po Neviditelném je tu další specifický pohled Leigha Whannela na klasické monstrum
S filmy z dílny produkční stáje Blumhouse, která se specializuje především na nízkorozpočtové horory, je to těžké. Někdy dorazí výtečné projekty jako Černý telefon, někdy průměrnosti jako M3GAN, někdy zase peklíčka jako nový Vymítač ďábla. Za nejlepší filmy, které z produkční stáje Blumhouse pochází, jde ovšem bez problémů označit Neviditelný muž Leigha Whannella. Pán, který stál u zrodu série Saw a z moc dobrých důvodů ví, proč nechce, aby se jeho Neviditelný dočkal pokračování. Whannell byl u svého Neviditelného muže velmi inovativní tvůrce, jeho Neviditelný zpětně funguje jako funkční komentář ke stalkingu a domácímu násilí a ihned bylo jasné, že má Whannell hororovému žánru co nabídnout. Nejen jako scenárista, ale také jako režisér.
Nová adaptace Vlkodlaka, která vznikala u studia Universal měla být původně součástí propojeného světa Dark Universe a kolem role Vlkodlaka se tehdy motal Dwayne Johnson. Celé Dark Universe ovšem započalo a zároveň zaniklo s Mumií s Tomem Cruisem. Universal se po neúspěchu s Mumií rozhodl, že budou všechny následující filmy s jejich klasickými monstry samostatné, jako právě Whannellův Neviditelný nebo 2 roky starý Renfield. Nového Vlkodlaka Whannell původně opustil a po jeho odchodu ho místo něj svého času chystal režisér Derek Cianfrance (Za borovicovým hájem) s Ryanem Goslingem v hlavní roli a film měl dle jeho vizi připomenout Slídila s Jakem Gyllenhaalem. U projektu ovšem nakonec přeci jen skončil Leigh Whannell, který scénář napsal se svou ženou Corbett Tuck.
Vlčí muž je formován osobní tragédií Whannella
První verze scénáře vznikla během pandemie COVID-19. U páru se díky izolaci dotkla nevyhnutelnost nemoci a smrti, právě pandemie měla za následek to, že se film odehrává primárně na jedné lokaci. Samotné pojetí ´´nemoci´´ hlavního hrdiny je poté inspirováno neurodegenerativní chorobu ALS, která zabila blízkého přítele Whannella, kterému je film také věnován. Pro Whannella jde tedy o látku osobní, to samo o sobě pochopitelně film dobrý nedělá. Jak je vlastně ovšem ideální k tomuto pojetí Vlkodlaka přistoupit?
V původním Vlkodlakovi George Waggnera hlavní postava odjíždí, aby se vyrovnala se ztrátou bratra a udobřením se s otcem. Vlkodlak Joea Johnsona se držel této příběhové linky, Vlčí muž Leigha Whannella je ovšem jiný. Místo dobového zasazení je film zasazen do moderního období, hlavní postava Blake se jedná vyrovnat s dědictvím po otci a bere sebou celou rodinu. Už od počátku se rýsují jisté motivy – různé formy otcovství a úvahy nad tím, co to vlastně znamená být dobrým otcem, mateřská pouta, úvahy nad tím, jak nás traumatické zkušenosti formují jako lidskou bytost, marné snahy se vyhnout u svých dětí osobním traumatům a a i to, co to vlastně znamená někoho milovat. Scénář Whannella a jeho manželky má spousty vrstev. Dost možná prvoplánových, přesto funkčních a jedná se o jasnou ukázku toho, že se tu Whannell opět snaží o nějakou redefinici klasického monstra. Sympaticky ovšem odlišným způsobem nežli u Neviditelného.
Whannell servíruje horor ze staré školy s emocionálním přesahem
I stokrát omílané monstrum jde pojmout svěže a zajímavým způsobem. Důkazem může být Drákula a přeci jen i ta Mumie. Rozpočet Vlčího muže Whannella ani tentokrát nebyl nafukovací (25 milionů dolarů), přesto se mu ovšem daří přijít s bravurně budovanou atmosférou (funguje už v prologu), vizuálními vychytávkami (POV Vlčího muže) a výtečně budovaným příběhem, který do velké míry funguje i díky paralelám, které film nastaví už v samotném úvodu.
Vlčí muž se do velké míry drží příběhovou strukturou původního Vlkodlaka z roku 1941 i předělávky od Joea Johnsona, jen s výrazně menším počtem postav a jednou stěžejní lokací. Ti největší hororoví fanoušci (nebo alespoň ta průměrná představa hororového fanouška) nejspíše bude zklamaná tím, že Vlčí muž není nejstrašidelnější a nejbrutálnější. Slabé povahy ovšem nejspíše zůstanou doma, nejenom kvůli poměrně fyzicky nepříjemným výjevům, ale také díky emocím, ke kterým příběh točící se kolem jedné rodiny, tak snadno svádí. Whannell si v podstatě natočil komornější reboot původního Vlkodlaka. Což se nedá brát jako nějaká extra výtka v moment, kdy snímek bravurně funguje ve všech podstatných rovinách.
Whannelova vize je sympatická, byť možná ne nejkomplexnější
Z Vlčího muže Whannella dýchá autorská vize, která připomene i toho Neviditelného nebo Upgrade. Jeho vize možná není nejkomplexnější nebo je minimálně až příliš doslovná, potěší ovšem minimálně to očividné – Whannell se nad tragédii klasického monstra nejspíše pořádně zamyslel. Samozřejmě se to neobejde bez toho, aby se držel zajetých pořádků (což je jako vyčítat Eggersovu Nosferatuovi, že jde titulní upír i tentokrát po nějaké přitažlivé ženě), Whannellova nová adaptace ovšem alespoň zvládá nějak tomu známému monstru nový rámec. Komu to je málo, ten se může vydat do paralelního vesmíru, kde vznikl Vlkodlak s Rockem!
Whannellův Vlčí muž je funkční body horor, který zvládá tělesnou proměnu Blakea podat opravdu nepříjemným způsobem. Do velké míry tomu samozřejmě pomáhá i naprosto odevzdaný výkon Christophera Abbotta. Ten přispívá k tomu, že z Blakeovi náhlé objevené láska k syrovému masu, zlepšení jeho smyslů a čím dál tím více nepříjemné fyzické proměny mrazí. Design titulního monstra je navíc zřejmě úmyslně prvoplánově nesympatický a záměrně ošklivý. Šanci projevit se má opět krása praktických efektů a masek a poměrně šikovně se do filmu zakomponuje to, že by měl Vlkodlak především tak nějak racionálně uvažovat jako průměrný predátor. Ze scén jako ta s medvědí pastí proto sympaticky mrazí. A prokazuje, že nad pomalu transformací nemá hlavní hrdina především tak trochu kontrolu.
Whannellův Vlčí muž je fantastický… ale není pro každého
Subjektivně by se dalo konstatovat, že je Vlčí muž Leigh Whannella fantastický, objektivně se musí uznat, že Vlčí muž Leigh Whannella není pro každého. Ano, to v podstatě není žádný film (a objektivně něco jako nejlepší film všech dob proto nemůže existovat!), u Vlčího muže ovšem bude snadnější pochopit trochu méně pozitivní reakce. Průměrní hororoví fandové nejspíše budou očekávat větší dávku masakru a prvoplánového děsu. Ti, kteří měli rádi Neviditelného, zase nejspíše budou očekávat podobně zásadní redefinici jakou byla zmíněná Whannellova interpretace Neviditelného muže a ,,ne pouze´´ šikovně vystavěnou aktualizaci. A i když Vlčí muž po prvním zhlédnutí funguje výtečně, není úplně zaručené, že mu jeho kvality vydrží po opětovném zhlédnutí. Už příští Vánoce tu navíc bude Robert Eggers, který se jistě pokusí zopakovat úspěch svého Nosferatu.
Vlčí muž je ovšem poměrně příjemné překvápko. Především vzhledem k poměrně nešťastným reakcím, které se na něj zjevují ze všech stran. Kdo dosud neviděl seriál Ozark, rychle pochopí, že je Julia Garner výtečná herečka a tři ceny Emmy za zmíněný seriál si pravděpodobně zaslouží. A Matilda Firth je v kontextu moderních dětských herců vlastně docela solidní. Obě především zvládají herecky prodat, že je proměna otce rodiny ve Vlčího muže bolí stejně jako jeho. A svým způsobem možná ještě více. Vlčí muž zde skutečně dostává nějaký psychologický rámec a pokud se plně docení Whannellova honba za naplněním paralel, finále nabízí funkční emocionální katarzi a svým způsobem tu nejlepší možnou úctu k předchozím inkarnacím Vlkodlaka, především k tomu nejzásadnějšímu – Vlkodlakovi z roku 1941. V nejednom ohledu výtečný film to opravdu je, stačí jen chtít v něm to výtečné najít. O nesnesitelné peklo se ovšem navzdory šuškandě nejedná.
Vlčí muž závěrem
Je u Vlčího muže zaděláno na první velké filmové zklamání roku 2025? U většiny nejspíše ano a fakt, že se nekonala ani oficiální novinářská projekce, mohl leckoho snadno vyděsit. O to více je výsledný film Whannella potěšující. Whannell těží z původního filmu z roku 1941, svůj film formuje nejen pocity z pandemie, ale také osobní ztrátou a výsledkem je šikovně vystavěný psychologický rámec, který díky tomu jeho Vlčí muž má.
Mnozí budou jistě vyčítat doslovnost tohoto Vlkodlaka a těšit se více na chystaný film Roberta Eggerse, průměrní hororoví fandové též nejspíše nebudou kino opouštět extra nadšení. Kdo se ovšem mohl obávat, že Leigh Whannell po Neviditelném tvrdě narazil, může být ve výsledku velmi mile překvapen tím, jak výtečné nové pojetí Vlkodlaka je…
Verdikt: 8,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures
