Olivia Wilde podruhé režisérkou, tentokrát ambicióznější
Alice (Florence Pugh), žena v domácnosti v 50. letech, žije se svým manželem Jackem(Harry Styles) v naoko dokonalém vztahu. Záhy se však Alice začne obávat, že jeho okouzlující společnost možná skrývá znepokojivá tajemství…
Třináctka ze seriálu Dr. House, Quorra z Tron: Legacy či Gozer z Krotitelé duchů: Odkaz. Herečka Olivia Wilde se po vzoru mnoho herců a hereček rozhodla zkusit režijní otěže. V roce 2019 tak světu dala komedii Booksmart (v překladu Šprtky to chtěj taky), kdy ke kdovíjaké obměně panického (respektive panenského) podžánru nedošlo, minimálně si ovšem člověk mohl říct, že by jí na režijní židli rád viděl u něčeho trochu ambicióznějšího. Ze Šprtek to chtěj taky se ostatně k psacímu stolu jejího druhého filmu vrátila scenáristka Katie Silberman. Sama Wilde poté prozradila, že námět jejího druhého režijního celovečerního filmu byl inspirován filmy jako Počátek, Matrix či Truman Show. Už i tento náznak i samotné upoutávky naznačovali, že To nic, drahá bude paranoidní thriller o konfrontaci fikce s realitou. Stojí ovšem odhalování hlavního tajemství vlastně za pozornost?
Skvělá retro atmosféra i výprava
Z To nic, drahá minimálně skvělé sálá atmosféra 50. let, kdy v tom velkou roli hraje fenomenální výprava. Přitažlivé prostředí amerického maloměsta z 50. let, půvabná auta, hudební klenoty této doby a jednoduše podání, které v lidech snadno vyvolá pocit, že žít v 50. letech mělo své kouzlo. Retro atmosféra je skutečně fenomenální, kráse dopomáhá i nádherná kamera Matthewa Libatiqueho. Jeho kamera rozhodně nezklame, i tentokrát je často velmi kinetická a hravá. Především ovšem i plných krásných záběrů.
Od počátku se začíná vyskytovat pochybování hlavní hrdinky nad tím, že skutečně žije pohádkovém světě, tempo filmu ovšem rozhodně není problém. Pečlivou expozicí se divák snadno seznámí s postavami, fungováním městečka Victory i náznaky toho, že je skutečně něco shnilého ve státě Kalifornie. Kdyby si měl ovšem člověk být schopen na režijní novinku Wilde zvyknout pár dní po zhlédnutí, minimálně díky výpravě by to nejspíš schopen byl snadno.
Vynikající Florence Pugh, nevyužitý Chris Pine a…. Harry Styles?
Po herecké stránce je načase Florence Pugh milovat víc a víc. To nic, drahá totiž stojí především na ní a jejím fantastickém výkonu. Alice je v podání Pugh naprosto snadné uvěřit veškeré projevené emoce, vstřebávání faktu, že je něco hodně špatně i zdánlivé propadání se do šílenství. Mladá 26-letá herečka už prakticky nemůže jako herečka zrát a ať už na place probíhali mezi ní a režírující Wilde kdejaké konflikty (prapůvodně se měla Wilde chopit hlavní role sama, nakonec si s Pugh prohodila role a chopila se role její nejlepší kamarádky Bunny), na jejím výsledném hereckém projevu to poznat nelze.
Chris Pine též nezklame. Jeho postava Franka byla založena na psychologovi a spisovateli Jordanu Petersonovi, kterého sama Wilde vnímá jako rádoby intelektuálního hrdinu lidí, kteří nejsou schopni získat romantického či sexuálního partnera. Pine se i tentokrát jeví jako herec, který srší neskutečným charismatem a přitom je schopen záporné polohy. Pine se nadále jeví jako herec s nedoceněným talentem, bohužel je jeho ve výsledném filmu příliš málo.
A pak je tu oříšek jménem Harry Styles. Ten v roli nahradil na poslední chvíli vyhozeného Shiu LaBeoufa. A i když je vlastně velmi těžké představit si LaBeoufa v aktuálním rozpoložení jako elegána z 50. let (i vzhledem k jeho aktuální pověsti), minimálně herecky by nejspíš konfrontace s Pugh ustál důstojněji, než právě Styles. Není přitom objektivní říct, že Styles automaticky nemá herecký talent, v mnoha pasážích ovšem dochází ke konfrontacím s jeho hereckými limity. Právě při vyhrocených konfrontacích s Pugh působí Styles tak trochu herecky neohrabaně. Není přitom úplně bez talentu a automaticky se nezasluhuje o zákaz herectví, z jeho Jacka se ovšem po čase ovšem vyklube poměrně komplexní postava, které Styles nedokáže dodat ty plnokrevné vrstvy.
Atmosférou nevyvážený film, který své přesahy nedokáže úplně prodat
Samotná zápletka filmu je vlastně servírovaná poměrně elegantně, kdy Wilde umí poměrně pěkně pracovat s atmosférou (které dopomáhá solidní soundtrack Johna Powella, který dodává ty ideální zimomriavky). Problémem filmu, které tak šetrně budují atmosféru jsou ovšem často ty momenty, kdy dojde na krájení chleba a vyjasnění si toho, co se vlastně celou dobu děje. Rázem se vlastně ukáže, že je To nic, drahá po atmosférické stránce tak trochu neohrabaná a nevyvážená záležitost, která navíc úplně nedokáže prodat své krapet skryté přesahy. Po vzoru Šprtek chtějící to taky se totiž i zde servíruje tak trochu feministický podtext, jeho vyobrazení ovšem musí víceméně nechat chladného i toho největšího gendermana. Stejně jako v případě Šprtek nejde o motiv, který by se nutně cpal do tváře, přesto působí tak trochu bezkrevně a do jisté míry prvoplánově.
To nic, drahá v podstatě ve finále odhalí všechny své trumfy, které vedou k velkému finále, které působí víceméně jako dodatek, který si vyžádali producenti. Někdo se možná snažil, aby v závěru fungovali emoce, vlastně to ovšem úplně nefunguje a ve finále vlastně i chybí odhalení toho, co byla hlavní pointa filmu (s výjimkou napůl viditelného podtextu o emancipaci žen). Na finále se vlastně pořád kouká celkem hezky, rázem ovšem působí dojmem, že vypadlo ze zcela jiného filmu. A film, který celou dobu krapet pokukoval po inspiraci Alfredem Hitchcockem rázem působí jako film M. Nighta Shyamalana. Ten horší film M. Nighta Shyamalana.
To nic, drahá závěrem
Olivia Wilde po režijní stránce uzrála…. zhruba o 10%. I když se z její režijní novinky nedá skákat radosti do vzduchu, minimálně schopní ručičky tam vidět jsou a i díky nim jí dá člověk příště přeci jen šanci. Její druhý režijní projekt je totiž minimálně v první polovině fakt velmi fajn retro s bravurní atmosférou, kdy dojem kazí jen postup vyprávění a výsledná katarze…
