Generál Golian – Film o Slovenském národním povstání (Recenze)

Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944 během druhé světové války jako ozbrojený odpor proti nacistickému Německu a režimu slovenského prezidenta Jozefa Tisa. Povstalci, mezi nimiž byli slovenští vojáci a partyzáni, chtěli zabránit německé okupaci Slovenska a připojit se na stranu Spojenců. Centrem povstání se stala Banská Bystrica, kterou Němci 27. října 1944 dobyli, čímž povstání vojensky porazili. Část bojovníků však pokračovala v partyzánském boji. Přestože povstání vojensky neuspělo, stalo se významnou součástí protinacistického odboje a boje za obnovu Československa.

Jednou z jeho klíčových postav byl generál Ján Golian, který velel povstalecké slovenské armádě a vydal rozkaz k zahájení ozbrojeného odporu. Po porážce povstání se ukrýval v horách, v březnu 1945 však padl do německého zajetí. Následně byl odvlečen do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byl popraven. Jeho osudy i roli v povstání přibližuje historické drama Generál Golian režiséra a scenáristy Juraje Štepky. Jak se tvůrcům podařilo tuto zásadní kapitolu slovenských dějin převést na filmové plátno?

Generál Golian – Zásadní kapitola slovenských dějin

Film začíná v roce 1943, kdy je Slovensko během druhé světové války podřízeným satelitem nacistického Německa. Manželé Ján a Jarmila se již několik let pokoušejí o dítě, což dokresluje scéna, v níž Jarmila samovolně potratí. V roce 1944 se dvojici konečně narodí vytoužený syn Ivan, Goliana ovšem tou dobou provázejí také jiné starosti. Jako důstojník slovenské armády se totiž stále více zapojuje do příprav ozbrojeného odporu proti nacistickému Německu a režimu Jozefa Tisa. S blížící se hrozbou německé okupace Slovenska se dostává do čela vojenských příprav povstání, jehož cílem je připojit zemi na stranu Spojenců. Když 29. srpna 1944 vypukne Slovenské národní povstání, stává se jeho hlavním vojenským velitelem.

Většina děje se odehrává právě v roce 1944, zhruba v první třetině filmu se však ukáže, že dosavadní události představují retrospektivní vyprávění. Golian totiž svůj příběh líčí německému admirálovi Wilhelmu Canarisovi, který se rovněž zapojil do protinacistického odboje a s Golianem sdílí celu v koncentračním táboře Flossenbürg.

Už samotné rozhodnutí odhalit retrospektivní rámec až po určité době působí trochu zvláštně, po dramaturgické stránce se ovšem nejedná o jediné podobně problematické rozhodnutí. Kontext událostí kolem Slovenského národního povstání a příběhu generála Goliana je sice rozsáhlý, scénář Štepky, Petera Rajčáka a Jana Gardnera ovšem ne vždy působí soustředěným dojmem. Výsledkem je film, který chvílemi připomíná vyprávění dědečků, kteří se při vzpomínání na druhou světovou válku svým vnoučatům tak moc rozpovídají, že se nedokážou zastavit, zabíhají do nepříliš důležitých detailů a až příliš komplexně se pokoušejí vyprávět něco, co by šlo odvyprávět mnohem přirozeněji a funkčněji. Film dlouhý 133 minut tak v tomto ohledu krapet tápe.

Film, který na Slovenské národní povstání nevrhá tak úplně pozitivní pohled

Během sledování je snadné odškrtávat si momenty, které ve filmu vůbec nemusejí být a nepřinášejí celku žádnou přidanou hodnotu. Platí to jak o některých postavách, tak o jednotlivých výjevech, jejichž přítomnost působí přinejmenším diskutabilně (sexuální trojka za doprovodu slepého houslisty). V širším kontextu protinacistického odboje lze zmínit také Operaci Valkýra, kterou zpracoval film Valkýra s Tomem Cruisem v hlavní roli z roku 2008. Ani sami tvůrci snad nepočítají s tím, že by film Bryana Singera strčili do kapsy, daný segment nicméně působí poněkud nepatřičně a připomíná spíše dokumentární rekonstrukci než úryvek z hraného filmu. Kontext Operace Valkýra je tu především načrtnutý, film k němu ovšem neříká vše podstatné a celá epizoda působí, jako by tu byla jen kvůli napojení na postavu Canarise. Tvůrci tak buď spoléhají na to, že je divák s historickými souvislostmi dokonale obeznámen, nebo zkrátka nedokážou danou epizodu dostatečně začlenit do celku.

Zmiňované retrospektivní vyprávění má ostatně za následek i to, že Golianův osud nelze vnímat jako otevřenou otázku. Jeho konec je totiž pevně daný už samotným rámcem vyprávění. Golian vždy odvypráví část svého příběhu Canarisovi, který si následně neodpustí několik poznámek, jimiž se často vysmívá Golianově naivitě spojené především s jeho důvěrou v Rusko. V podání Ondřeje Hrašky tak Golian skutečně působí spíše jako naivní trouba než jako hrdina.

Snímek přitom nezobrazuje Slovenské národní povstání v momentech, kdy se mu dařilo, ale soustředí se především na chvíle, kdy povstalci dostávají solidně naloženo a jejich úsilí se hroutí. Výsledkem je dojem, že bylo povstání od samého počátku odsouzené k zániku a provázené neúspěchy už od prvních okamžiků. Jenže tak jednoduché to nebylo. A to vám film tak úplně neodhalí. Naznačuje totiž, že povstalci nezaznamenali žádné úspěchy a že jejich porážka byla nevyhnutelná už od prvního dne.

Film s velkými ambicemi, které ovšem ne vždy dokáže naplnit

Slovenské národní povstání trvalo celkem 59 dní, během nichž se situace na bojišti vyvíjela a povstalci zaznamenali i dílčí úspěchy. Je samozřejmé, že film nemůže pokrýt tak dlouhé období do detailů. Do jisté míry tak dává smysl, že se zaměřuje na nejzásadnější momenty povstání, které jsou spojené především s porážkou. A i když tak Slovenské národní povstání ve filmu není vykresleno prostřednictvím drobných úspěchů, jejich význam ilustruje alespoň akční scéna v lese. Režisér Štepka má prozatím zkušenosti pouze s televizními filmy, i proto je překvapivé, že tato akční scéna zrovna televizně nepůsobí.

O celém filmu se to tak úplně říct nedá, pasáž v lese ovšem má potřebnou dynamiku, přehlednost a intenzitu, díky nimž dokáže alespoň na chvíli vtáhnout do dění. Štepka v ní ukazuje, že si s válečnou akcí dokáže poměrně slušně poradit. Škoda jen, že podobně přesvědčivých momentů nenabízí film více. Právě v takových chvílích totiž Generál Golian nejvíce připomíná celovečerní historické drama, kterým chce být, místo aby se ztrácel v množství událostí a motivů, jež nedokáže vždy smysluplně propojit.

Jde o film z období druhé světové války, v němž dostávají prostor nacisté, banalita zla a v dnešním kontextu také problematika Ruska a jeho historického i politického směřování. Vše je ovšem přítomné v poměrně zkratkovitém vyprávění. Štepka rozhodně usiluje o to, aby jeho film působil velkolepě. Na slavnostní premiéře navíc Ondřej Gregor Brzobohatý, který ve filmu ztvárňuje legionáře Heliodora Píku, snímek označil za blockbuster. Za pochodu je tak patrná i zdánlivá inspirace hollywoodskými bijáky, není to ovšem poprvé, kdy se ukazuje, že Česku ani Slovensku hra na Hollywood moc nejde. Není to přitom jen otázka produkčních limitů, ale také toho, že velkolepost nelze zaměňovat za pouhé hromadění velkých historických událostí, vážně míněných proslovů a dramatických momentů.

Hollywoodské historické velkofilmy totiž nestojí pouze na měřítku konfliktu nebo na snaze připomínat zásadní kapitoly dějin, ale také na schopnosti dát těmto událostem jasnou dramatickou strukturu, vtáhnout diváka do osudů jednotlivých postav a postupně budovat emocionální dopad. Generál Golian se o něco podobného pokouší, jednotlivé motivy ovšem často pouze načrtává, aniž by jim dokázal dát dostatek prostoru k tomu, aby skutečně vyzněly. Výsledkem je film, který chce působit jako velká historická událost, jehož vlastní vyprávění ale podobně velkolepému záměru ne vždy stačí. A je to škoda.

Film, který má k televizní inscenaci přeci jen daleko

K televizní inscenaci má přitom Generál Golian rozhodně daleko. Nedá se mu upřít jistá výpravnost, dobová výprava i kostýmy a místy také poměrně funkční, byť povětšinou prvoplánový způsob vyprávění. Je jen škoda, že to prakticky po celou dobu vyvolává dojem, že tvůrci sice chtějí uctít Goliana a všechny další stěžejní členy Slovenského národního povstání, zároveň ovšem netuší, jak na to. A tak jsou tu scény, které se mají například pokoušet nahlédnout do duše prezidenta Tisa či ilustrovat hrdinské činy těch, jejichž jméno nakonec upadne v zapomnění. Závěrečné titulky ovšem naznačují, že má primárně jít o příběh rodiny Golianových.

A byť se tu rozvíjí paralelní linka s Jarmilou Golianovou v Moskvě, tato linka v součtu sehrává sekundární až terciální úlohu. Jen to podtrhuje dramaturgickou roztříštěnost, kterou měl někdo zahubit už v počátku. Takhle jen vyvolává dojem Hydry, které sice někdo může useknout hlavu, následně jí ovšem hned narostou další dvě. A pak už to moc nezachrání ani funkční hudba Matúše Širokého či dobré herecké výkony (Rainer Wöss jako Canaris, Milan Mikulčík jako Rudolf Viest, Robert Kitter jako Kurt Deffner…).

Nejspíše nemá moc smysl pitvat, co je v Generálu Golianovi historicky doložené a co si tvůrci přizpůsobili potřebám vyprávění. Je už zvykem, že tvůrci hraných filmů inspirovaných skutečnými událostmi některé situace dramaturgicky zhušťují nebo zdramatizují. Je tak do jisté míry jedno, nakolik se rozhovory mezi Golianem a Canarisem opírají o historické prameny, zda postava Doktora představuje přímo Gustava Husáka, nebo je složeninou několika dobových politiků, či jak kontroverzní může být vyobrazení některých událostí a dobových reálií. Některé historické nepřesnosti lze odpustit, pokud je výsledkem skutečně dobrý film. To ovšem bohužel není tak úplně případ Generála Goliana. Slovenské národní povstání je bezpochyby událostí, kterou je třeba připomínat. Člověk se ovšem nemůže ubránit otázce, zda mu podobně roztříštěné filmové zpracování nedělá spíše medvědí službu.

Generál Golian závěrem