Rusko, rok 2022. Úspěšný podnikatel Gleb (Dmitrij Mazurov) žije se svou ženou Galinou (Iris Lebedeva) a jejich malým synem Seryozhou (Boris Kudrin) v krásném domě u vody. Ačkoli má Gleb politické konexe, není imunní vůči radikálním změnám v ruské společnosti a ocitá se pod extrémním tlakem, aby potlačil paniku a udržel svou firmu v chodu. Galina mezitím na sobě pociťuje neustálý tlak být dokonalou manželkou a matkou. Když začne mít Gleb podezření, že má Galina milostný poměr, tento obvykle rozvážný muž udělá osudové rozhodnutí, které ho přivede na pokraj emočního a morálního zhroucení…
Minotaur – Kritika současného Ruska od Andreje Zvjaginceva
Andrej Zvjagincev je uznávaný ruský filmař. Mezi jeho největší kariérní úspěchy patří výhra Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách za debut Návrat či výhra Velké ceny na letošním Filmovém festivalu v Cannes za jeho nejnovější film Minotaur. Ten do velké míry reflektuje Zvjagincevův postoj k současnému Rusku. Zvjagincev dlouhodobě ve svých filmech tematizuje korupci, zneužívání moci, autoritářství a morální problémy ruské společnosti, přičemž Minotaur konkrétně reaguje na ruskou invazi na Ukrajinu a její společenské dopady. Při přebírání Velké ceny v Cannes přímo vyzval Vladimira Putina, aby ukončil válku na Ukrajině, kterou označil za nesmyslnou.
Od roku 2022 žije v exilu ve Francii, kde se rozhodl zůstat i kvůli svému nesouhlasu s ruskou invazí a obavám z toho, že by v současném Rusku nemohl svobodně tvořit. Jeho nový film tak představuje nejen osobní uměleckou výpověď, ale také výraznou reakci na současné dění v jeho rodné zemi. Minotaur bude navíc jeho aktuální domovinu reprezentovat na nadcházejících Oscarech, Francie jej totiž vybrala jako svého zástupce v kategorii nejlepší mezinárodní film. I díky dosavadním výrazným ohlasům má film jistě na oscarovou nominaci šanci. Bude to ovšem oprávněné?
Rozpadající se manželství v zemi zmítané válkou
Příběh Minotaura se odehrává v Rusku roku 2022. Hlavní postavou je Gleb, úspěšný ředitel dopravní společnosti, který žije se svou manželkou Galinou a dospívajícím synem Seryozhou v luxusním moderním domě na okraji Moskvy. Jedná se o finančně zajištěnou rodinu, přesto je od prvních scén naznačeno, že se manželství Gleba a Galiny rozpadá. Gleb nicméně začne svou ženu podezřívat z nevěry a brzy se také dozví identitu jejího milence. Paralelně do příběhu začíná zasahovat realita Ruska roku 2022. Válečný konflikt eskaluje a ruské úřady mobilizují vojáky. Samotnému Glebovi místní úřady nařídí vybrat čtrnáct zaměstnanců, kteří budou mobilizováni a odesláni do války. K této číslovce odkazuje i název Minotaur – dle řecké pověsti musely Athény jako potravu pro netvora Minotaura posílat do krétského labyrintu sedm mladíků a sedm dívek. Gleb se díky tomu může zbavit některých lidí, kteří mu komplikují život, válečná realita se mezitím začíná prolínat se soukromými životy jedinců.
V zásadě se jedná o komorní drama o rozpadajícím se manželství, které se nicméně odehrává v současném Rusku. A to má přeci jen vliv na jeho obyvatele. Glebovo rozpoložení tak postupně začíná reflektovat stav samotného Ruska. Rodinná krize se tu odehrává ve společnosti, která také prochází krizovým obdobím. A to se přeci jen dotkne i majetného člověka s kontakty na vysokých místech – před společenskou krizí se prostě schovat nejde. S nádechem podobenství se ukazuje, jak se osobní problémy jednotlivce postupně střetávají s problémy celé společnosti a jak člověk může postupně ztrácet kontrolu sám nad sebou.
Zdánlivě nenápadný, přesto trefný útok na ruský systém
Vztyčený prostředníček současnému Rusku tak sice může chvílemi působit poměrně nenápadně, zároveň je ovšem patrné, že Zvjagincev zvládá uhodit hřebíček na hlavičku. Vyobrazení Ruska tu chvílemi působí až absurdně a panenky se z toho jistě protočí hlavně chcimírům, zároveň to ovšem nemůže překvapit nikoho, kdo se zajímá nejen o situaci v současném Rusku, ale také o jeho historii. Historie má totiž často sklony k opakování a problémy ruského systému rozhodně nezačínají se jménem Vladimir Putin.
Český scenárista a režisér Václav Marhoul například nedávno ruský svět označil za otázku barbarství, znehodnocování lidského života, bídy, chudoby a dalších problémů, které zásadně nezmění ani případné Putinovo úmrtí. Absurdní podstatu Ruska vystihuje i moment, kdy je nástup vojáků na frontu jejich nadřízenými popsán jako boj se satanskými silami (škoda, že se stále najdou lidé, kteří těmto propagandistickým výplodům věří – a to nejen v Rusku, ale bohužel i u nás). Sílu tohoto momentu samozřejmě podtrhuje i fakt, že takové vykreslování nepřítele jako zosobněného zla snadno evokuje principy nacistické propagandy. Ale zkuste něco takového samozřejmě vysvětlit lokálním kolaborantům.
Právě v tom je ostatně Minotaur poměrně silný. Zvjagincev totiž své politické postoje necpe divákovi násilím, ale nechává je vyplouvat na povrch prostřednictvím příběhu jednotlivce. Glebův osobní život se postupně stává odrazem společnosti, v níž žije, a jeho problémy tak získávají mnohem širší význam. Režisér přitom dokáže být kritický, aniž by film proměnil v prvoplánovou politickou agitku. Minotaur je v první řadě stále příběhem jednoho člověka a jeho rozpadajícího se života, právě skrze něj však Zvjagincev dokáže poměrně trefně ukázat i mnohem větší problémy současného Ruska – zneužívání moci, korupci, autoritářství, normalizaci násilí, porušování lidských práv a především morální úpadek jako takový. V recenzi pro Variety padlo, že jde o film plný vzteku, zoufalství a nejčernější formy černého humoru. A to vše se dá po zhlédnutí jen potvrdit.
Rusko jako prázdné a nelidské místo
Za 135 minut filmu na ploše poměrně komorního příběhu proběhne docela dost různých fragmentů. Zvjagincev to celé točí formou, která z Lotyšska (ve filmu zastupuje Rusko) dokáže vytěžit působivou atmosféru. Film často pracuje s prázdnými ulicemi, rozlehlými interiéry a ponurými kancelářemi – vyobrazená atmosféra Ruska tak nepůsobí úplně lidsky, což jen ilustruje zvířeckost, kterou dnešní Rusko evokuje. Zapadá to do obrazu Ruska poznamenaného válkou, mobilizací a odchodem lidí, kteří se snaží před současnou situací utéct. I když se tak příběh nadále primárně soustředí na Gleba, okolní svět jeho problémy velmi dobře reflektuje.
Minotaur je ve skutečnosti novým zpracováním francouzského snímku Nevěrná žena z roku 1969, který se následně v roce 2002 dočkal předělávky s názvem Nevěrná s Richardem Gerem v hlavní roli. Zvjagincev si měl z původního příběhu vzít základní prvky, zároveň je ovšem zpracovat do společenských poměrů současného Ruska. Povahu ruských hodnot reflektují už jen Glebovy přístupy k otcovství a byť se tu samotný Putin objevuje jen na prezidentských portrétech, jeho přítomnost v pozadí je ovšem jasně cítit. I Glebův způsob řešení problémů odráží tamní systém, což může vést ke klasické úvaze nad tím, jak velký vliv má systém na jednotlivce.
Ženy v Rusku a dvojí metr
Minotaur zároveň velmi očividně vypovídá o postavení žen v ruské společnosti. Rusko stále nemá samostatný komplexní zákon proti domácímu násilí a ochrana a podpora jeho obětí tak zůstává v mnoha ohledech nedostatečná. Vypovídající může být také nízké zastoupení žen v ruském parlamentu, kde v roce 2024 držely pouze 16,4 % křesel, nebo skutečnost, že ženy stále vykonávají výrazně větší podíl neplacené péče a domácích prací než muži. Galina je sice manželkou úspěšného a finančně zajištěného muže, v prostředí, které Minotaur vykresluje, je nicméně stále vnímána především jako manželka a matka.
Zvjagincev tak poukazuje na společnost, v níž mají ženy stále omezený prostor rozhodovat o vlastním postavení a identitě. Korunu tomu do jisté míry nasazuje fakt, že i když je v centru příběhu nevěra Galiny, sám Gleb za sebou má mít minulost mileneckých poměrů. Jedná se tak o klasický dvojí metr, kdy se sice mužská nevěra dá tolerovat, ženská nevěra má ovšem ihned mnohem závažnější následky. Tedy klasický vzorec, v němž jsou stejné činy posuzovány odlišně podle toho, zda je jejich aktérem muž, nebo žena. Člověk asi nemusí dvakrát hádat, v jaké zemi tohle stále bývá standardem (není to nicméně samozřejmě jen tamní rarita).
Muž, který ztrácí kontrolu
Antihrdina Gleb je postavou, na níž Minotaur stojí především. Zvjagincev z něj nedělá sympatického hrdinu, ale ani klasického filmového záporáka, kterého by bylo jednoduché okamžitě odsoudit. Je to člověk, který má peníze, společenské postavení a kontakty, zároveň ale postupně ztrácí kontrolu nad vlastním životem. Jeho rozhodnutí jsou čím dál zoufalejší a násilnější, přičemž právě zde se nejvýrazněji ukazuje propojení jeho osobní krize s krizí společnosti, v níž žije. Čím více se Gleb snaží situaci ovládnout, tím více se mu všechno rozpadá pod rukama. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě Dmitrij Mazurov, který podává Gleba jako člověka, u něhož není jednoduché přesně určit hranici mezi sebevědomím, bezohledností a zoufalstvím. Právě tahle nejednoznačnost postavě dodává potřebnou uvěřitelnost. Gleb není sympatický člověk, zároveň ale není ani jednoduchou karikaturou ruského oligarchy či představitele systému. Je především člověkem, který se v určitém okamžiku rozhodne řešit své problémy způsobem, který postupně odhaluje jeho skutečný charakter.
Funguje přitom i dynamika mezi Glebem a Galinou. Jejich manželství nepůsobí jako vztah, který se rozpadl během několika scén pouze kvůli nevěře. Zvjagincev spíše naznačuje, že problémy mezi nimi existovaly už dávno předtím a samotný milenec je pouze katalyzátorem něčeho, co bylo dlouhodobě nefunkční. I proto jejich konflikt nepůsobí jako obyčejný příběh o nevěře, ale jako postupné odkrývání vztahu, v němž si oba přestali být skutečně blízcí. Iris Lebeděva dokáže emoce své postavy držet poměrně při zemi, což funguje o to lépe ve chvílích, kdy její Galina postupně přestává zvládat tlak okolností. Její výkon tak dobře doplňuje Glebovu stále větší agresivitu a pomáhá ukázat, že jejich manželství není pouze příběhem o nevěře, ale také o dvou lidech, kteří už vlastně nevědí, jak spolu dál žít.
Když se osobní krize mění ve společenskou
Právě tady se ukazuje největší síla Minotaura. Film dokáže během poměrně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství otevírat podstatně větší témata, aniž by přitom úplně opouštěl své postavy. Někdy sice působí až příliš doslovně a některé metafory jsou poměrně snadno čitelné, zároveň ale Zvjagincev přesně ví, čeho chce dosáhnout. Minotaur není film, který by chtěl diváka uklidnit nebo mu nabídnout jednoduché odpovědi. Spíše ho nechává sledovat, jak se osobní frustrace, společenské prostředí a násilí postupně propojí v jeden poměrně nepříjemný celek.
Určitou slabinou je ovšem právě ona doslovnost. Některé myšlenky jsou natolik výrazné, že jim film už příliš nenechává prostor k vlastní interpretaci. Zvjagincev navíc pracuje s pomalejším tempem, které nemusí po celých 135 minut fungovat stejně přesvědčivě. Některé scény by tak bez větší újmy mohly být kratší, byť celku dodávají jistou ilustrační hodnotu. Zároveň je však právě pomalejší rytmus důležitou součástí způsobu, jakým film buduje napětí. Zvjagincev často nechává situace záměrně doznít a místo rychlého posouvání děje dopředu pracuje s očekáváním, co Gleb udělá dál. Napětí tak nevzniká pouze z jednotlivých konfliktů, ale především z postupného odhalování charakteru hlavní postavy a z pocitu, že jeho další rozhodnutí mohou mít stále závažnější následky.
Přílišná doslovnost a pomalejší tempo
Podobně funguje i práce s jednotlivými scénami. Na první pohled obyčejné rozhovory mezi Glebem a Galinou jsou často naplněné nevyřčeným napětím a pocitem, že pod povrchem jejich manželství probíhá něco mnohem zásadnějšího. Zvjagincev přitom nemusí všechno vysvětlovat prostřednictvím dialogu. Význam jednotlivých situací často vzniká už z chování postav, jejich pohledů nebo samotného prostoru, v němž se nacházejí. Stejně tak vztah Gleba se synem není pouze rodinnou linií, ale dalším způsobem, jak ukázat hodnoty prostředí, v němž hlavní postava žije. Jednotlivé scény tak současně posouvají příběh a rozšiřují jeho společenský význam.
Minotaur totiž dokáže z relativně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství vytvořit mnohem širší výpověď o společnosti, v níž se osobní problémy jen těžko oddělují od těch společenských. Glebova posedlost kontrolou se postupně mění v násilí, Galinina snaha najít vlastní prostor zase odhaluje limity prostředí, v němž žije. Válka pak není pouze kulisou někde na pozadí, ale další silou, která jejich problémy postupně umocňuje. Právě propojení osobního dramatu se společenským komentářem dává filmu jeho největší sílu.
Osobní drama jako obraz celé společnosti
Minotaur tak sice není bezchybným filmem, rozhodně ovšem není ani pouze dalším politickým komentářem zabaleným do celovečerního dramatu. Zvjagincev dokáže kritiku současného Ruska postavit na konkrétních postavách, jejich vztazích a rozhodnutích. Výsledkem je nepříjemný, místy absurdní a zároveň překvapivě intimní portrét člověka, který postupně ztrácí kontrolu nad vlastním životem stejně jako společnost kolem něj.
Oscarová nominace by proto v případě Minotaura nebyla pouze odměnou za aktuálnost jeho tématu. Film nabízí také výraznou režii, promyšlenou práci s prostorem, působivou atmosféru a herecké výkony, které jeho společenskou rovinu dokážou ukotvit v osobním příběhu. Některé nedostatky sice brání tomu, aby šlo o naprosto bezchybný návrat Zvjaginceva, jako výrazná a tematicky ambiciózní filmová výpověď však Minotaur funguje velmi dobře.
Minotaur závěrem
Minotaur není bezchybným filmem. Zvjagincev místy až příliš doslovně podává své společenské metafory a pomalejší tempo nemusí po celých 135 minut fungovat stejně přesvědčivě. Přesto dokáže z relativně jednoduchého příběhu o rozpadajícím se manželství vytvořit působivou výpověď o současném Rusku, v níž se osobní problémy přirozeně prolínají s těmi společenskými. Výrazná režie, působivá atmosféra a přesvědčivé herecké výkony navíc drží film pevně pohromadě. Minotaur tak představuje ambiciózní a nepříjemnou alternativu k modlám chcimírů a kolaborantů, která dokáže zůstat osobním dramatem a zároveň nabídnout mnohem širší komentář společnosti, v níž jeho postavy žijí. Bůh žehnej odvážným tvůrcům, jako je právě Andrej Zvjagincev…
Verdikt: 8 z 10
Zdroj titulního obrázku: Mubi
