Na návštěvě u strýce Gustava (Csongor Kassai) v Zemianskom Podhradí potká Adela (Ivana Kološová), jediná dcera váženého šlechtice Mikuláše Ostrolúckyho (Marko Igonda) a majitele panství na Ostré Louce, neobyčejného muže. Učenec, filozof a básník Ludevít Štúr (Lukáš Pelč) se bouří proti společenským poměrům v Uhrách a tím, že upozorňuje na politickou nespravedlnost, balancuje na hraně zákona. Navzdory zdravému rozumu se do něj dvacetiletá Adéla vášnivě zamiluje. Věří, že pokud se jí podaří být mu nablízku, tak jí tento hrdý a sarkastický muž lásku opětuje. Poskytne mu tedy dočasný domov ve svém zámečku, platí mu za jeho soukromé hodiny filozofie a využije vliv svého otce, aby Štúra zvolili do Uherského sněmu. Ve chvíli, kdy se zdá, že Adelině její plán začíná vycházet, vypukne revoluce a Štúr se dostane do víru událostí, které navždy změní Evropu i jejich osud…
film slovenské režisérky Mariany Čengel Solčanské, která před 3 lety uvedla historické romantické drama Služka, se soustředí na jednu z nejznámějších slovenských osobností – Ľudovíta Štúra. Člověk, který se aktivně podílel na slovenském národním hnutí, které usilovalo o práva Slováků v rámci Uherského království, bojoval poté za kulturní, jazykovou a politickou identitu Slováků. V hlavní roli filmu, který vznikl v rámci 170. výročí od Štúrovy smrti, se objevuje Lukáš Pelč, příběh se poté výrazně soustředí na (historií nepodložený) vztah Štúra s Adelou Ostrolúckou v podání Ivany Kološové. Jak se slovenské historické drama povedlo?
Štúr – Příběh o důležitém člověku a ne tak důležitých věcech
I když film klade velký důraz na vztah Štúra a Ostrolúcké, jejich údajný vztah je do velké míry založen na spekulacích. Neexistují žádné písemné prameny, které jasně stanovují, že mezi Štúrem a Ostrolúckou mělo dojít k jakési formě vzájemného milostného zájmu; všechna prohlášení o velkých citech, kterým překážel nejen odlišný společenský status, jsou součástí nepodložených legend a nejistých interpretací. O jejich vzájemném vztahu se mělo začít mluvit až po Štúrově smrti v roce 1856, údajně kvůli snaze o Štúrovu romantizaci. Přeci jen jeho status vyzníval ještě lépe v moment, kdy ho doprovázela pověst někoho, kdo kvůli národu obětoval svou lásku. Romantický motiv často dělá mnohé historické postavy sympatičtější; šlo o motiv, který ideálně pasoval do národního mýtu. Je to minimálně zajímavá ukázka toho, jak se dokáže pracovat s něčím odkazem. Těžko ovšem říci, zda byl dobrý nápad na údajné romanci postavit do velké míry celý film.
Údajný vztah Štúra a Ostrolúcké je jádrem filmu. Dokonce až tak moc, že Ostrolúcká působí spíše jako protagonistka filmu nežli titulní hrdina. Je vykreslená jako žena z vyšší společenské vrstvy; jako mnohé ženy v tomto postavení poté strádá v tom, že jí chce rodina domluvit sňatek. Je vykreslená jako trpící žena, která uvažuje o sebevraždě, minimálně dle filmu ovšem u ní něco změní právě setkání se Štúrem. Jejich setkání rozhodně není ideální a na velkou lásku to na první pohled nevypadá; přeci jen se ovšem tahle do velké míry zakázaná romance dočká svého početí. A dostává ve filmu nakonec tak moc prostoru, že veškerá snaha o vykreslení Štúra a jeho odkazu působí ve filmu nevyhnutelně druhořadě. A pokud někdo neobětuje čas vlastním rešerším o Štúrovi, pravděpodobně nevyhnutelně bude tak trochu tápat v tom, co za legendární osobnost vlastně film vykresluje.
Působivé, přesto lehce prázdné historické drama
Na ploše téměř dvouhodinového filmu je prakticky nemožné odvyprávět Štúra tak, aby se nedostavil pocit, že něco chybí. Důkazem jsou dějové mezery, spousta vedlejších postav, kterým ve finále chybí jakési opodstatnění, především i tak trochu nesoustředěné vyprávění. 110 minut dlouhý film díky tomu přinejlepším působí jako šestihodinová minisérie, kterou někdo musel zásadně osekat. A musel přitom dělat kompromisy spočívající v tom, že ne ve všech ohledech půjde o přehledné shrnutí. Štúr díky tomu do velké míry působí prázdně. A to i přes fakt, že když v závěru Štúr mluví do kamery (tudíž jakoby k divákům), je konečně cítit jakási majestátnost a pocit toho, že se pozornost po celou dobu skutečně věnovala muži, jehož odkaz stojí za pozornost. Škoda, že se na to musí čekat prakticky celý film.
Čekání to ovšem není vyloženě nepříjemné díky působivému zpracování. Vizuál, kostýmy, dobová výprava – vše je na správném místě. Film působí jako historický film do kina, nikoliv jako laciná televizní inscenace. Má velmi dobré herce, především ústřední hereckou dvojici v hlavních rolích. Pelč kvůli roli podstoupil až cosi evokující Stanislavského metodu: úbytek 25 kg, narůst bradky, studium historických podkladů i jízdu na koni. Nepůsobí poté karikaturně, naopak z něj vyzařuje autorita, kterou by nejspíše osobnost s odkazem jako Štúr měla mít. Kološové se podařilo vykreslit Adelu jako komplexní ženskou postavu. I díky nim jde film alespoň v jeho nejlepších částech označit za působivý.
Film, který klame tělem
Dává smysl, že Mariana Čengel Solčanská chce díky Adele pojmout příběh jako film o postavení žen ve společnosti. Háček nicméně spočívá v tom, že od filmu s názvem Štúr lidé očekávají právě to zajímavější – tedy řešení otázek ohledně jazyka a úlohu Štúra v národním obrození. Byla by poté lež tvrdit, že něco takového ve filmu není. Ale je to o poměru. Dle vlastního vyjádření chtěla Solčanská film natočit optikou, aby byl příběh z 19. století přístupný i pro moderní generaci, a vložit nový pohled na Štúra optikou mladé ženy. Jde nutně o optiku, která byla nutná? Jasno nejspíše budou mít už po několika prvních minutách filmu. V závěru přitom paradoxně o ústřední romanci tolik nejde a závěr, ze kterého Štúr vychází skoro až jako slovenský Ježíš Kristus, spolu se zmiňovaným prolomením čtvrté zdi, patří za působivou tečku za jinak poměrně zvláštně rozpoloženým filmem.
Štúr rozhodně není pro Ľudovíta Štúra něco jako pro Abrahama Lincolna specifický Abraham Lincoln: Lovec upírů. Film Timura Bekmambetova vzal jednoho z nejvýznamnějších amerických prezidentů a natočil čistou fantasmagorii. Ano, Štúr se sice opírá o ničím nepodložený románek, přesto v něm přeci jen jsou momenty, které vycházejí ze skutečných důležitých událostí. A jakmile se místo nepodložených legend věnuje historicky doložitým faktům, funguje velmi dobře. O to smutnější je pak sledovat, že pozornost se přeci vydává tím zmiňovaným jiným směrem a potenciál je ve finále tak či tak nevyužit. Je to film, který předem klade tělem; bude pak na každém individuálně záležet, jak velký problém pro ně to je. Pokud se ovšem o Ľudovítu Štúrovi díky filmu nejvíce divák dozví díky doplňujícím závěrečným titulkům nežli díky samotným hraným pasážím, něco se přeci jen asi objektivně pokazilo.
Štúr závěrem
Film Štúr nabízí zajímavý pohled na jednu z nejvýznamnějších osobností slovenského národního obrození, zároveň se však opírá o historicky nepodložený románek mezi Ľudovítom Štúrem a Adelou Ostrolúckou. Silnou stránkou snímku je vizuální zpracování, dobová výprava, kostýmy a kvalitní herecké výkony, zejména Lukáše Pelče a Ivany Kološové, kteří dokázali postavy Štúra a Adely učinit uvěřitelnými a komplexními.
Na druhou stranu film trpí dějovými mezerami, nesoustředěným vyprávěním a druhořadou prezentací samotného Štúrova odkazu, což může vést k pocitu, že jeho význam v rámci národního obrození není dostatečně zdůrazněn. Režisérka se rozhodla příběh pojmout optikou mladé ženy a reflektovat postavení žen ve společnosti, což dává filmu jistou zajímavou perspektivu, ale zároveň odvede pozornost od historicky klíčových a v kontextu filmu zajímavějších témat. Štúr je tak snímek, který kombinuje působivou historickou atmosféru s romantickou fikcí. Jeho hodnota spočívá spíše v hereckém a vizuálním zpracování než v hluboké historické přesnosti. Samotná osobnost Štúra tak zůstává až do určité míry v pozadí…
Verdikt: 6 z 10
Zdroj titulního obrázku: CinemArt
