Nešťastný operetní dirigent Petr Zikmund (Štěpán Kozub) při cestách za svou milou violistkou Zdeňkou (Petra Kocmanová) sní o kariéře velkého filharmonika. Neměl by však u snění řídit. Má nehodu, při níž přijde o oční víčka. Získá protézy, které však klapou. Klapání je pro dirigenta problém. Propustí ho z operety a opustí ho i jeho milá violistka. Při pokusu o sebevraždu ho zachrání Patrik Velek (Vladimír Polák), který trpí závratí z vlastní výšky.
Je to výtečný mykolog a bere ho k sobě domů, do brněnského paneláku. Tam ve výtahu najdou nahatého úředníka Karla Jakýze (Robin Ferro), který prožívá divokou sexuální noc. Utekl od překrásné začínající herečky Dany Sovové (Beáta Hrčíříková), která však miluje hereckou hvězdu Ewalda Kubu (Albert Čuba). Herecká hvězda mezitím číhá na nedalekém posedu na srnu, s níž chce žít, protože ho zklamaly ženy. Všechny tyto nešťastníky z nedalekého lesa pozorují kouzelné srnky, které to prostě nevydrží, a v jednu chvíli se seberou a jdou za nimi. Každému z nich splní jedno přání. Ale ani to ne vždy pomůže…
Srnky – Přesně to, co se dá od Divadla Mír čekat
Divadlo Mír jde bez přehánění označit za fenomén, popularitu velmi specifického ostravského divadla pomohl podtrhnout úspěch seriálu sKORO NA mizině. Divadlo Mír nenabízí pouze klasické divadelní inscenace, klasické divadlo kombinuje s moderní internetovou zábavou, má navíc vlastní platformu MírPlay. Před 3 lety se poté fenomén Tří tygrů podíval do kin v podobě filmů Tři tygři ve filmu: Jackpot, byť poté závěrečné titulky filmu lákaly na to, že se Tři tygři vrátí ve filmu Vzestup a pád Jugoslava Vavary, po 3 letech není po takovém filmu ani stopy. Neznamená to ovšem, že by se Divadlo Mír flákalo, především také to, že to vzdalo s kinem. Důkazem budiž filmová novinka s názvem Srnky.
Nutno podotknout, že Srnky nejsou původně inscenací, která by se kdykoliv předtím hrála právě v Divadle Mír. Stojí za ní nicméně sám Tomáš Svoboda, režisér a scenárista filmu. Jedná se o hru, která má svoje základy již v roce 2002, divadelní inscenace Svobody se poté odehrála na prknech hned několika divadel. Když přišla řeč na spolupráci mezi Divadlem Mír a Svobodou, byl to právě scénář k Srnkám, který ústředním tvářím divadla nejvíce sedl. Výsledný film je částečně zkombinován s Medem, jiným divadelním představením od Tomáše Svobody, dochází poté k dalším obměnám (k dirigentovi, mykologovi a úředníkovi se v původní hře přidá také vynálezce), výsledek ovšem především připomíná přesně to, co se dá od Divadla Mír tak nějak očekávat. A každý si musí následně ujasnit, zda je to pro něj špatně či naopak.
Srnky oscilují na hranici trapnosti – staré dobré Divadlo Mír
Humor Divadla Mír často osciluje na hranici trapnosti, nejvýraznější aktéři Divadla Mír se k tomu často sami vyjadřují a jsou na to hrdi. Humor tohoto specifického divadla často stojí na záměrné trapnosti, absurdních situacích a přehrávání. Jinde to může působit jako neobratnost nebo přestřelená scénka, v Divadle Mír se něco takového používá vědomě. Pohrávání si s trapnem se stalo jejich poznávacím znamením, divákům nabízejí možnost zasmát se právě nad tou křečovitostí, absurditou a nečekanou pointou. To je důvod, proč někteří jejich tvorbu milují, zatímco jiní ji naopak odmítají jako příliš trapnou. Jinak tomu nejspíše nebude ani u Srnek.
Dává tak docela smysl, že právě scénář k Srnkám padl Albertu Čubovi a spol. do oka. Každý si očividně našel roli ušitou na míru, každý vyvolává dojem, že si roli tak trochu přivlastnil, když už to celé působí jako přehrávání, je už po letech tak nějak zřejmé, že jde o specifický rukopis Divadla Mír. A celé to tak chvílemi může působit nevkusně (postava Mykologa v jejím mládí je ztvárněna tak, že je na dětské tělo přidělán obličej Vladimíra Poláka). Je to absurdní, je to bizarní, chvílemi navíc dialogy mohou snadno jisté dialogy evokovat aktuální rozpoloženi diváka („Aby mohlo jít o humor, musel by se mu někdo smát“). Kdokoliv, kdo má s humorem Divadla Mír problém, pravděpodobně nemá důvod k tomu, aby Srnkám věnoval svůj čas. Přední fanoušky naopak nejspíše čeká přesně to, co od filmu už tak nějak předem mohou očekávat.
Absurdní tragikomedie
Srnky jsou založené na třech tragických minulostech hlavních postav, které jde rozpoznat jako přehnaně absurdní proto, že je nikdo svéprávný nemůže brát ani sekundu vážně. Štěpán Kozub skrze svou roli dokazuje, že umí k humoru přistupovat různými způsoby, Robin Ferro je i tentokrát do velké míry za nudistu, „digitálně omlazený“ Polák naštěstí z plátna sleze poměrně rychle. A pak nastoupí závěr, který má opodstatnit název filmu. Dají srnky celému filmu větší smysl? Moc ne. Jsou základem pro zoofilní vtip? Samozřejmě, že ano!
Svoboda námět stvořil v momentě, kdy v lásce ani profesně neprožíval nejšťastnější období, dle vlastních slov sebe profiloval do rolí různých blbců. Ústřední postavy se z různých důvodů necítí na světě šťastné, ani jedno splněné přání negarantuje spásu jejich existence. Celé to má poměrně daleko k nějakému sofistikovanému filosofickému cvičení, přesto se dá těžce věřit tomu, že by to Terrence Malick celé natočil lépe. Především v momentech, kdy je součástí příběhu erotická variace na Počátek s papundeklovými kulisami. A s medem, protože bez něj se pořádná erotika už dnes ani nejspíše dělat nedá.
Slušné řemeslo
Film si Divadlo Mír financovalo samo, dle Alberta Čuby zisk z divadel a MírPlay generuje dostatečný zisk na realizaci filmu, kdy se přesto vyskytují jisté produkční limity, především v oblasti komparsu a kulis. Srnky nicméně netrpí něčím, co by se nedalo označit alespoň slušným řemeslem. Maxmilián Čuba, synovec Alberta Čuby, jako kameraman a střihač již pár let pracuje na produkci Divadla Mír, je očividně schopný filmu dodat nějaký vizuál, který dopomáhá k tomu, že Srnky působí filmově. Byť je divadelní základ pořád poměrně znát a dá se věřit tomu, že zhruba takhle by se Srnky pojaly i v případě, že by šlo nově o inscenaci Divadla Mír. Jen s digitální srnkami by nejspíše byl problém.
Jedná se o film, u kterého si moc nejde hrát na ďáblova advokáta. Bylo by zbytečné a prakticky nezodpovědné doporučovat ho komukoliv, kdo tvorbu Divadla Mír vyloženě nesnáší či jí z různých důvodů ignoruje. Ti, kteří mají neustále potřebu vyjadřovat se ze svého pohledu o úpadku humoru i kultury, nemají speciální důvod vzít Divadlo Mír na milost, protože Srnky nemají potenciál jejich názor nějak změnit. Srnky jednoduše mnohým pořád mohou přijít jako dílo z jiného světa. S humorem, který jednu skupinu lidí pobaví, druhou donutí kroutit oči v sloup. A někteří v tom možná skutečně uvidí i něco z ranku Monty Pythonů či Woodyho Allena. Ale opravdu jen možná!
Tvorba Divadla Mír se jednoduše jen tak nezmění, vzhledem k nezpochybnitelnému očividnému úspěchu k tomu ovšem nejspíše ani není důvod. Přesně proto nejspíše neurazí ani to, že vznikla komedie, která je určena prostě pro ty, co mají pro Divadlo Mír už nějaký ten pátek slabost. Pro nikoho jiného ovšem film nejspíše není.
Srnky závěrem
Film Srnky potvrzuje specifický rukopis Divadla Mír – kombinaci absurdního humoru, trapnosti a přehrávání, které jejich fanoušci milují, zároveň nemusí oslovit širší publikum. Humor a styl inscenace zůstávají věrné divadelní tradici souboru, přičemž film zachovává charakteristickou absurditu a bizarní situace, které už jsou jejich poznávacím znamením. Srnky nejsou určeny pro všechny, pro fanoušky Divadla Mír film nicméně nejspíše nabídne přesně to, co fanoušci očekávají…
Verdikt: 5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Falcon
