Legendární špión Sam Fisher přichází na pomoc začínající agentce Zinniou McKennou, která rozkrývá globální spiknutí…
O hrané filmové adaptaci videoherní série Splinter Cell se v Hollywoodu mluvilo poměrně dlouho. Kolem role špiona Sama Fishera se poměrně dlouhou dobu motal Tom Hardy, na filmovou adaptaci nicméně do dnešního dne nedošlo. Jedna adaptace Splinter Cell nicméně přeci jen vznikla. Dorazila na Netflix, jedná se poté o osmidílný animovaný seriál, ve kterém Sama Fishera mluví Liev Schreiber. Jeho tvůrcem je poté scenárista Derek Kolstad (John Wick 1-3, Nikdo 1-2). Seriál by již den po svém uvedení prodloužen pro 2. sérii, těžko nicméně říct, zda jde o adaptaci, na kterou všichni fanoušci původních her museli tak dlouho čekat.
Splinter Cell: Deathwatch – Adaptace, která přichází příliš pozdě?
Poslední hra z této série (Splinter Cell: Blacklist) vyšla v roce 2013, animovaná adaptace tak přichází dávno po největším období slávy této série (byť například pořád vycházejí alespoň knihy). Je nicméně snadné poznat, že je pod seriálem podepsán právě Kolstad, především i proto, že akce dokáže snadno evokovat Johna Wicka. Byť se možná jeden o jeden z těch případů, kdy v animované formě něco není tak pohlcující jako hraná podoba. Problém by nebyl v absenci plynulých pohybů a ani v tom, že se snaží být seriál svou animací realističtější (absentuje jakýkoliv pokus o výraznější stylizaci). Spíše v tom, že se jedná o poměrně tuctovou animovanou práci, která snad ani nemá ambice na to, aby za pochodu komukoliv vytírala zrak. Brutální je akce nicméně poměrně dost.
Ani jedna z osmi epizod svou délkou naštěstí nepřekročí půl hodinu, ani jedna z epizod tak netrpí tím, že by se zbytečně táhla. Dohromady poté 8 epizod působí jako jeden příběh, který by šlo v případě hraného filmu snadno sestříhat alespoň pod 2 hodiny a půl, na poměr epizod ovšem funguje postupná gradace příběhu a nakonec i nějaká ta forma emocí.
Dvě generace špionů
Seriál Splinter Cell: Deathwatch není originem, Sam Fisher v něm je už dávno zkušeným špionem, který musí spolupracovat s mladší špionkou Zinniou. Střetávají se tak dvě generace špionů, které se od sebe mohou navzájem učit a nakonec působit jako sehraná dvojice, ve které jsou si svým způsobem navzájem mentory. Na rozdíl od her tu špioni tolik nestaví na stealthu, dává to nicméně smysl, protože by stealth nejspíše pro mnohé nepatřil mezi zrovna dvakrát zajímavé prvky. I proto je tu přestřelek, automobilových honiček či fyzických soubojů více než dost.
Hlavní hrdina je navíc prezentován způsobem, kdy by sice nejradši už trávil svůj aktuální čas na odpočinku se psem Kaijuem, do návratu z důchodu ho nicméně nikdy nemusí přemlouvat, vyjde z něj dobrovolně sám. Celá mise je nakonec osobnější pro Zinniu, Sam Fisher tu nicméně nejspíše musí být, protože je pořád hlavní postavou původní série. A tak je tu v jistých chvílích nakonec do jisté míry navíc, kdykoliv v akci si ovšem dokáže obhájit svou reputaci. A představit takovou postavu, která by zmiňovanému Tomu Hardymu vlastně docela sedla.
Seriál, který šlo v jeho formě nejspíše těžce realizovat lépe
Seriál šlo v takové formě nejspíše těžce realizovat lépe. Skutečně se nekoná žádná animační revoluce, stejně tak žádný revoluční příběh. Potěší, že i když nový seriál zřejmě navazuje na kontinuitu her (odehrává se desítky let po té poslední), nutně nevyžaduje znalost děje všech 7 her. Sam Fisher je sice nadále hlavní postavou a k vyloženému předávání štafetového kolíku tak nedochází, přesto je možné, že pokud se seriál dočká více sérií, na něco takového časem dojde. Nic takového ovšem zatím očividně nehrozí a Sam Fisher působí jako protagonista, za kterého muselo být kdysi zábavné hrát.
Nechybí sice plížení a likvidace v tichosti (klasický princip stealth her), brutálním vražděním se ovšem hlavní hrdina skutečně nedrží zkrátka. Do velké míry je poté mise pro Sama Fishera osobní, protože má pojítka na Douglase Shertlanda, jeho zesnulého blízkého přítele. Zároveň je seriál v jisté formě aktuální díky formě dezinformací a špionáži v korporátu, do jisté míry se snaží řešit i Fisherovu morálku, byť ne zrovna nejchytřejším/nejfilozofičtějším způsobem.
Seriál chce zřejmě mít hloubku, úplně na to ovšem nemá
Pořád je to přeci jen akční podívaná, ve které jsou postavy přinejlepším dvourozměrné. Občas se tak řeší lehká forma traumat postavená na tom, že ani nejmodernější technologie nezachrání všechny či zda je vůbec práce pro vládu morálně obhajitelná. Ale nikdy není čas, aby se z téhle špionážní přímočaré jednohubky stalo drama s pořádnou dávkou hloubky.
Řeší se tak kompromisy morálky a to, že k vítězství je někdy nutné přijít s dávkou obětí, do velké míry je nicméně seriál pořád přímočarý. Kolstad se tak může sebevíce snažit, aby jeho seriál nebyl černobílý, vyložený přesah nicméně seriálu zvládnout nedá, byť se snaží hodně. Jeden ze stěžejních autorů prvních Johnu Wicků se nicméně pozná a kdyby nejspíše alespoň podobnou akci měla jednou případně filmová adaptace, výsledek by mohl být slušný. Seriál v téhle formě rozhodně neurazí a 2. série teoreticky může být podobně slušná jednohubka.
Splinter Cell: Deathwatch závěrem
Splinter Cell: Deathwatch je akční animovaný seriál, který sice nepřináší revoluci ani v příběhu, ani v animaci, dokáže nicméně nabídnout svižnou a napínavou jednohubku pro fanoušky série i nové diváky.
Sam Fisher je zde prezentován jako zkušený špion, jehož spolupráce s mladší kolegyní Zinniou nabízí zajímavou dynamiku mezi dvěma generacemi agentů. Seriál se nesnaží být hlubokým dramatem, přesto dokáže naznačit morální dilemata a osobní motivace postav, aniž by se příliš vzdálil od akčního jádra. Přes určitou tuctovost animace a přímočarost příběhu je Deathwatch zábavnou adaptací s dobrým tempem, která naplňuje očekávání akčních fanoušků a poskytuje solidní základ pro minimálně potvrzenou 2. sérii…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Netflix
