Luca Guadagnino se stává uznávanějším a uznávanějším filmařem, Zendaya slavnější a slavnější hvězdou, kterou napadlo, že by její nejnovější film mohl režírovat právě Guadagnino. Guadagninovi již u letní romance Dej mi své jméno nebo kanibalské romance Do morku kostí nechyběl důraz na komplexní emociální vztahy, motivy erotiky a sexuality, stejně tak poutavý vizuál. V podstatě nic takového nechybí ani u jeho tenisové novinky, která dopředu mohla prorokovat, že by mohla Zendaya za rok díky tomuto filmu bojovat o svou první oscarovou nominaci. Zaslouží si ovšem Rivalové, aby se o nich v následující oscarové sezóně výrazně mluvilo?
Rivalové toho ponoukají dost
Rivalové mohou jistě něčemu přispět. K většímu uznání tvůrčích schopností Guadagnina, hereckých schopností Zendayi, i tomu, že jde realizovat zajímavý film o tenisu. Především v závěru klíčového tenisovému utkání se Guadagnino vizuálně utrhne ze řetězu, kdy divák není oloupen o ptačí perspektivu, šikovné POV, kameru lítající ze strany na stranu, především neskutečnou intenzitu, která zvládá do výrazné míry uspět jako uspokojující finále. Finále jednoduše strhne a snadno bude patřit mezi nejpůsobivější konce letošního filmového roku. Jak je to ovšem s tím, co tomuto finále předchází?
Scénář Kuritzkese sází na nelineární vyprávění, kdy se skáče ze současnosti (2019) několik let zpět a zase zpátky, kdy tak není překvapující směr, kterým se příběh od jejich začátků vyvine do zmíněného roku 2019. Stejně jako tenisový míč vyprávění skáče a sem tam, kdy nám postupně více představuje tři ústřední postavy, pro které je tenis jako takový vyloženě život. Chvílemi se může zdát svým způsobem absurdní, jak se dilemata a komplikované vztahy postav do velké míry skutečně točí jen a jen kolem tenisu, v průběhu se ovšem jasně podtrhne, že tohle je příběh tenisových fanatiků. A těm tenis jako takový ovlivňuje osobní rozpoložení, vztahy i klíčová rozhodování. Tři ústřední postavy se díky tomu stávají jistým způsobem velmi neuchopitelnými, po 130 minutách je vlastně těžké říci, co si má divák přesně myslet o všech třech ústředních postav. Do jisté míry to ovšem film dělá ještě zajímavějším.
Nerozlučná dvojice
Mike Faist a Josh O’Connor jako zdánlivě neodlučitelní kamarádi nejdříve chrlí chemií evokující tu Heatha Ledgera a Jakea Gyllenhaala ze Zkrocené hory. Někdy se ovšem stane, že i to nejpevnější přátelství snadno rozmělní jedna žena. Nejde o první film, který pracuje s motivem romantického trojúhelníku, Rivalové ovšem přeci do jisté míry působí svěže. A to především proto, že jejich režisér na rozdíl od nejmenovaného pána s iniciály ZS zvládá ještě smysluplně využívat zpomalené pasáže a vytěžit z nich vizuální kvítí. Především ovšem sleduje ústřední hrdinku, která si zvládá krást svůj prostor po celou dobu pro sebe. A zvládá mnohé odehrát už pouze svými pohledy.
Jak je Tashi nevyzpytatelný balíček, Zendaya zvládá být v této roli ideálně dominantní, hravá a někdy i svým způsobem děsivá. A je už zrovna jedno, zda divák bude vnímat Tashi jako nevypočitatelnou manipulátorku nebo do jisté míry svým způsobem tragickou postavu. Zde se projevuje jistý neduh v tom, že je až možná příliš nejednoznačné, jak přesně Guadagninovu novinku číst. Co přesně si z ní vlastně odnést, jak přistupovat k postavám, s kým zrovna soucítit, komu zrovna přát pád na zadek. Přesto jde o film, který si snadno dokáže udržet po celou dobu diváckou pozornost, protože zajímavých kousků skládačky se za celou dobu pořád objevuje více nežli dost.
Za hvězdu ostatně i tentokrát bude duo Atticus Ross a Trent Reznor, kdy kvalita soundtracku této dvojice nepřekvapí nikoho, kdo je obeznámen s jejich soundtracky k Sociální síti, Duši nebo zmíněné kanibalské romanci Do morku kostí. Zmíněná dvakrát nevyzpytatelná literární struktura poté za pochodu nepřekvapí a chvílemi ještě více projeví, že vlastně nebyla nutná, stejně tak ovšem jisté momenty snadno zvládají zcela změnit pohled na probíhající napětí mezi postavami. Držet krok s tímhle romantickým trojúhelníkem není dvakrát snadné, především v momentech, kdy je vlastně těžké vybrat si, který z nich je vlastně ten nejvíce opovrženíhodný.
Zmíněná Guadagninova režie ovšem z Rivalů dělá film, který jistě stojí za pozornost. A to nejen díky závěru, který skutečně vyvolá pocit, že intenzivněji by tenisový duel natočit nešlo. V závěru filmu se poté tak rychle vydechne, že vlastně rázem nejspíše zamrzí, že takové intenzity film nebyl plnější. Přesto uspokojivá práce, která by mohla zaručit, že se o Zendaye bude ještě mluvit ve spojitosti s nadcházející oscarovou sezónou.
Rivalové závěrem
Guadagnino opět servíruje komplexní emociální vztahy, motivy erotiky a sexuality, i tentokrát se na to poté krásně dívá. Tenisové finále bude jistě ten moment, které zaručí, že film jistým způsobem utkví v paměti, stejně tak výkon Zendayi, která zvládá po tomto filmu snadno působit jako serióznější herečka. Tento tenisový zápas romantického trojúhelníku je v jednotlivostech zajímavý a to i přes fakt, že se možná nezvládne ucelit do nejkomplexnějšího celku.
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Warner Bros. Pictures
