Na šest Oscarů nominovaná Tár
Dirigentka Lydia Tár (Cate Blanchett) je na absolutním tvůrčím vrcholu. Sedmým rokem diriguje prestižní německý orchestr, připravuje vydání knihy a uvedení Mahlerovy Páté symfonie, které má být vrcholem hudební sezóny. Lydia působí sebejistě, sebevědomě, dominantně a mocně. Pod touhle na první pohled pevnou maskou se však skrývá normální člověk, s obavami, nejistotami, touhami a potřebami. Zatímco s dirigentskou taktovkou v ruce si je Lydia jistá každým svým rozhodnutím, když opustí orchestřiště, ztrácí často pevnou půdu pod nohama. Někdy jen nepatrně, jindy však zcela fatálně….
Cate Blanchett patří za jednu z hereckých jistot, herečku, která táhne nahoru i slabší filmy se svou účastí. Za svůj život se může 53-letá herečka pochlubit celkem 8 nominacemi na Oscara, nominace za výkony ve filmu Letec a Jasmíniny slzy poté proměnila. Osmou nominaci poté Blanchett obdržela za výkon ve filmu Tár režiséra a scenáristy Todda Fielda, který mapuje jedno stěžejní život umění fiktivní hudební umělkyně – Lydie Tár. Právě Blanchett je spolu s Michelle Yeoh a jejím výkonem ve filmu Všechno, všude, najednou, brána jako jedna ze dvou favoritek, kdy to vypadá, že Oscar za nejlepší herečku v hlavní roli připadne jedné z těchto hereček. Tár se ovšem nutně nemusí opírat pouze o samotnou Blanchett.
Prozkoumávání pádu z vrcholu na dno
Většina filmů o hudebnících dle skutečných událostí se většinou zaměřuje na postupný růst, kdy pak většinou končí na samotném vrcholu daného umělce, či postupně vede vyprávění k pádu daného hudebního umělce. U fiktivní Lydie Tár jde na to příběh trochu jinak. Očividně se nachází na samotném vrcholu kariéry. Jedná se o jednu z osobností chlubící se titulem EGOT (držitelé Emmy, Grammy, Oscara i Tony), jedná se o uznávanou lektorku, dirigentku a uznávanou osobu, vydává vlastní knihu, pomalu se chystá na osobní opus magnum. Místo, aby tak Tár prozkoumával kariérní růst Lydie, naopak sleduje jeho pád.
Tár je v tomto případě filmem o hnutí #MeToo a Cancel Culture. V posledních letech velmi citlivé téma, kdy filmy s touto tématikou většinou sledují oběti či osoby, které se snaží predátora zastavit či usvědčit, Tár ovšem podobnou činnost sleduje z opačné strany barikády. V tomto ohledu film nejdříve sleduje základ veřejné image Lydie Tár, teprve následně dochází k reálnějšímu prozkoumávání její osobnosti. Základ je v tom, že se hlavní postava filmu stává téměř nesnesitelnou, o to větší se musí vzdát pocta Cate Blanchett, která tuto snadno nenáviděnou osůbku dokáže po herecké stránce naprosto prodat.
Silný scénář s uvěřitelnou Cate Blanchett v roli antihrdinky
Je to postava, která je osvětlovaná skrze své ego, v jistých případech drzost, představí i krapet opovrženíhodné pedagogické metody, kdy při nich sice nedochází tak daleko jako Fletcher ve Whiplashovi Damiena Chazellea, v součtu k jeho metodám ovšem vlastně její metody nemají zase tolik daleko. Skrze prozkoumání Bacha, odkazů na soundtrack Jerryho Goldsmitha k původní Planetě opic, zmínění skladatelky filmu Hildur Guðnadóttir (která je v realitě filmu skutečnou osobností) i důležitému zapojení hudební filosofie skladatele Leonarda Bernsteina (který je ve filmu pojat jako mentor Tár) se tak jedná o film, který může imponovat hudební nadšence, postupné vyprávění filmu ovšem zvládne zaujmout i jiné.
Jedná se o téměř 160 minut dlouhý film stojící na silném scénáři, který Todd Field dle svých slov napsal pro samotnou Cate Blanchett. A skrze formu nějakého rozkladu sociálního statusu, nahlížení na to, že i zdánlivá lidská hyena má nějaké city, nahlížení na jisté struktury hudebního průmyslu, ve všech těchto ohledech se jedná o fascinující vhled, kdy si scénář dokáže bez problému udržet diváckou pozornost. Vůči protagonistce sice může být v jistých momentech budovaná jistá forma empatie, Lydia Tár z filmu vychází spíše jako Daniel Plainview z Až na krev nebo Alex Derange z Mechanického pomeranče, jen spojitost mezi těmito postavami je nutné nebrat doslovně. V součtu jde spíše skutečně o příběh lidské příšery, které do velké míry možná sláva stoupá až příliš do hlavy, sama sebe vnímá jako střed vesmíru, s tím je ovšem nevyhnutelně spojen zmíněný postupný pád na dno.
Jsou tvůrce a jeho tvorba jeden?
S příběhem Tár je tak spojená i klíčová otázka nad tím, jak moc od sebe dělit tvůrce a jeho dílo. Kevin Spacey byl například obviněn ze sexuálního obtěžování, přesto zůstává nadále brán jako jeden z největších herců své doby. Stejně tak činnosti Lydie Tár neshazují její hudební nadání. Cate Blanchett se v tomto ohledu sama naučila orchestr dirigovat, její ponoření do role je i tentokrát obdivuhodné, svádí k tomu jí automaticky přát třetího Oscara v jejím životě. Blanchett v roli působí ideálně autenticky, zvládá prodávat Tár v očividných pocitech euforie i pocitech přesně opačných. Na každém momentu poté záleží, prakticky každý má smysluplnou dohru, právě i zmíněný moment, kdy by Tár cenu za nejlepšího učitele roku rozhodně nezískala. I to působí dojmem, že si dal Field se scénářem maximální péči, výsledkem je vskutku intenzivní sonda, které dopomáhá i často intimní kamera Floriana Hoffmeistera po právu též nominovaná na Oscara.
Zároveň Tár vyvolává pocit, že nikdy nejde až za příliš dalekou hranu, hlavní postavu nutně neprodává v ještě horším světě, naopak v ní skrze drobné momenty zvládá zanechávat nějaký lidský kód. Výsledek sice není tolik provokativní, záměrně možná ponechává závěr k divácké nadinterpretaci, Hildur Guðnadóttir si poté skrze muziku zajišťuje pozici té skladatelky, která by měla být u filmové hudby slyšet častěji, její hudba totiž nadále zůstává mrazivá, kdy přesně taková hudba k tónu filmu brilantně sedí.
Závěr naší recenze na Tár
Dostane Cate Blanchett za pár týdnů třetího Oscara? Nikdo to prozatím nemůže vědět jistě, při případné výhře by ovšem nejspíš nikdo nezoufal, protože je v Tár přímo vynikající. Tár ovšem vyloženě nemusí stát jenom na Blanchett, kdy Tár jistě obhájí i nominace za nejlepší střih, kameru, scénář, režii i samotný film, kdy se v součtu pořád jedná o jeden z nejvýraznějších filmů loňského roku….
