Návrat M. Night Shyamalana na vrchol?
Rodinná dovolená v chaloupce utopené v lesích, daleko od veškeré civilizace, probíhala skvěle. Než se na jejich prahu objevili ti čtyři. Vypadají jako členové šílené náboženské sekty a snaží se nebohým dovolenkářům vysvětlit, že svět, jak ho znají, skončí, pokud ho právě oni nezachrání. Nechtějí po nich vlastně nic složitého. Stačí, aby se mezi nimi našel dobrovolník, který pro spásu planety ochotně udělá to, co by nikdo dobrovolně neudělal.
Čtveřice zvěstovatelů se skutečně chová jako naprostí magoři, kromě argumentů sahají tu a tam i k násilí a barvitě líčí nejrůznější apokalyptické vize, je jasné, že ten, kdo jim uvěří, by musel být stejný blázen jako oni. Jenže zatímco zpočátku v členech terorizované rodiny ani náznakem nehlodá semínko pochybnosti, události postupně nabírají takový spád, že je otázka „A co když je to pravda?“ čím dál relevantnější. Najdou sílu učinit neuskutečnitelné? Pokusí se osud oblafnout? Nebo se z nich už taky stávají šílenci jako ti samozvaní jezdci Apokalypsy?
M. Night Shyamalan byl ve svém nejlepším období (Šestý smysl, Vyvolený, Znamení) označován za potencionálního nástupce ve šlépějích Stevena Spielberga, tyto dny jsou ovšem již dávno pryč. Shyamalan má k dnešnímu dní blíže ke kontroverznímu tvůrci, kdy jeho filmy často rozdělují diváctvo na dva oddělené tábory. Smíšené reakce měl ve finále i závěr Estrail 177 trilogie s názvem Skleněný, stejně tak dva roky starý Čas. Je tak do velké míry symbolické, že je 15. celovečerní Shyamalanův film adaptací provokativního románu The Cabin at the End of the World. Shyamalan se ovšem v součtu vydává krapet jiným směrem. A v součtu tím svému Někdo klepe na dveře krapet ubližuje.
Atmosférická podívaná
Novodobí čtyři jezdci apokalypsy přicházejí s poselstvím, že smrt jednoho z členů jedné konkrétní rodiny může zachránit zbytek světa. Dochází tak k dilematu ohledně toho, zda by síla lásky měla odsoudit zbytek světa k záhubě. Kázání o konci světa se ovšem věří těžce, terčem je ostatně rodina složena z homosexuálního páru. Shyamalan tak může opět krásně držet diváka v šachu a svádět ho k úvahám nad tím, zda jde o cílevědomé homofobní terorizování, kázání čtyř vyšinutých individuí, případně, zda náhlé globální katastrofy skutečně nenasvědčují, že se potencionálně blíží konec světa.
Shyamalan pořád zvládá budovat atmosféru, která jde ruku v ruce s tím, že je i po závěru filmu vlastně těžké říct, kde je pravda a celé to potencionálně k divácké nadinterpretaci. Úloha homosexuálního páru má ovšem v součtu svůj smysl, kdy zájem o záchranu světa upadá v kontextu xenofobie a homofobie. Dost možná i proto zamrzí Shyamalanův odskok od původního závěru knihy. Knižní vyvrcholení příběhu by totiž mohlo být samo o sobě více šokující, mohlo by navíc vyznít ještě o poznání více tragičtěji. Zrovna od Shyamalana poté tento úskok stranou zamrzí.
Shyamalan pořád umí
Shyamalan pořád zkouší hravě pracovat s kamerovými úhly, nejvýraznější jsou kamerové pokusy o zachycení dialogů dvou postav. Dialogové konfrontace ústředních postav jsou tak často vedené v detailu, v nejlepších momentech to přispívá intenzitě. Na pováženou může být sázka o jisté retrospektivy, které většinou příběhovému celku moc nepřidávají, jen krapet přiživují relativně skromnou stopáž ve výši 102 minut. S kratší stopáží jde ruku v ruce adekvátní tempo. Častější sázka Shyamalana na skřípavé dialogy i momenty není v porovnání s Časem tak výrazná, v jistých momentech se skutečně připomene Shyamalan z jeho nejlepších časů. Návrat na vrchol by měl ovšem přeci jen vypadat krapet jinak.
Kvalita jde alespoň nalézt obsazení. Sám Shyamalan označil Bautistu za nejlepšího wrestlera, ze kterého se stal herec, Bautista poté dokáže překvapit svým hereckým rozsahem. I díky jeho wrestlingové kariéře a s tím spojené fyzické postavě zvládá Bautista působit jako člověk, kterého by člověk nechtěl naštvat, v úloze Leonarda jde ovšem o zdánlivého dobráka. Jde o zvláštní kombinaci, kdy by člověk neměl soudit knihu podle obalu, Bautista ovšem tuhle pestrobarevnou postavu dokáže po herecké stránce prodat. I pro zamrzí, že se kniha odklonem v závěru vyvaruje nejzajímavější pasáži s knižním Leonardem, Bautista totiž dokáže předvést, že by tuto emocionálně vyhrocenou pasáž z knihy mohl bez problémů uhrát.
Podobný dojem jako v případě Bautistova Leonarda zvládají vyvolávat i Nikki-Amura Bird jako Sabrina i Abby Quinn jako Adrianne, do rovnice nezapadá jen zlostný Redmond, kdy Rupert Grint zvládne též vyvolávat působivý dojem. Nejvíc klíčová je ovšem chemie mezi Benem Aldrigem a Jonathanem Groffem v rolích Andrewa a Erica. Film se sice nevydává knižní cestou, nový konec jejich příběhu ovšem též zvládá po emocionální stránce fungovat. Shyamalan ovšem cestou nového konce vyvolává více otázek, kdy právě tento nový konec může ve finále diváky rozdělovat nejvíc. V součtu navíc nejspíš zas tak komplexní není, dají se z něj pouze vydedukovat tři potencionální závěry, kdy je vlastně těžké říct, který z nich je nejstravitelnější.
Někdo klepe na dveře závěrem
Shyamalan zvládl rozhodně dodat zajímavý film, o návratu k vrcholné síle se ovšem v součtu úplně mluvit nedá. Na Někdo klepe na dveře se dá nalézt několik zajímavých prvků, v součtu je možné si příběh filmu vyložit po svém, v závěru se daří dodat i relativně funkční emocionální tečku. Zamrzí ovšem absence zajímavějšího vyvrcholení příběhu knižní předlohy, který je v součtu o poznání odvážnější a provokativnější….
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures
