Specifický český film o kontroverzní osobnosti
Jiří Arvéd Smíchovský (Michal Kern) byl ochoten jít až k hranicím samotného pekla. Život a smrt Jiřího Arvéda Smíchovského jsou dodnes obestřeny mnoha tajemstvími. Za války jako nacistický konfident zachránil před koncentračním táborem Štěpána Plačka (Saša Rašilov). Po válce se jejich role otáčí, Plaček splácí dluh a zařídí, že soud za spolupráci s nacisty nepožaduje pro Arvéda smrt, ale odsuzuje jej pouze na doživotí. Tím však vzájemné služby nekončí. Plaček jako vyšetřovatel státní bezpečnosti využívá Arvéda ke svým cílům, k usvědčování nepohodlných osob. Za jeho služby mu oplácí výhodami prominentního vězně a především Arvédovou největší drogou – vzácnými okultistickými knihami ze zkonfiskovaných knihoven. Arvéd a Plaček rozehrávají šachovou partii. Hra o duši vstupuje do finále…
Jiří Arvéd Smíchovský je jednou z nejkontroverznějších figur československé historie. Hermenik, okultista, vyznavač černé magii, nacistický konfident a později i konfident StB. Člověk s pravděpodobně fotografickou pamětí, který se chlubil tím, že stojí za ztrátou desítek životů a jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Vysloužil si tituly jako , Malostranský vrah, Ďáblův přítel či Malostranský ďábel. Právě tento název nese i kniha Jana Poláčka. Ta zaujmula režiséra, scenáristu a výtvarníka Vojtěcha Maška, který Poláčka oslovil a rozhodl se, že společně s jeho pomocí realizuje o Arvédovi film. I vzhledem k přítomnosti Maška se poté nedal očekávat zaměnitelný historický tuzemský film. Kdo naopak očekává film s výraznou vizuální stylizací, dostane od Arvéda přesně to, co očekává. A přitom ještě trochu víc.
Jeden z vizuálně nejvýraznějších českých filmů posledních let
Člověk, který je alespoň trochu obeznámen s výtvarnou tvorbou Vojtěcha Maška (který se jako scenárista podílel na loňské bravurní Okupaci), ihned by začal doufat, že se výrazné vizuální stylizace dočká i právě Arvéd. A od samotného počátku je očividné, že se Arvéda chopil někdo s vizuálním citem. V průběhu sice zamrzí, že stylizace není v jistých momentech ještě výraznější, přesto Arvéd rozhodně patří mezi vizuálně nejvýraznější české filmy posledních let. Sám spoluautor scénáře Jan Poláček prohlásil, že jeho i Maškovým cílem byl pokus Arvédovi porozmět a za pomocí faktů, dobových reálií a fantazie vytvořit příběh. V součtu je pak Arvéd vypravěčskými postupy extrémně náročnou podívanou, která kdekoho může zmást. Arvéd totiž ani zdaleka není normální historický film a ani normální životopis.
V průběhu Arvéd působí jako film, kde se divák společně s hlavní postavou propadá do víru šílenství. Série Déjà vu, nahlížení na stejné události z nové perspektivy a pátrání v minulosti. Radost je především sledovat výkon Michala Kerna, převážně divadelního herce, který od počátku dokáže svým hlasovým projevem prodat Arvédovu slizkost a prodat postavu bez charismatu, přičemž nutně problém netkví v tom, že by sám Kern byl bez charismatu. Za zmínku poté stojí i Saša Rašilov, který po delší době získává poměrně výraznou charakterní roli a ve své roli je fenomenální.
Specifický ,,biopic“
Arvéd v jistých momentech působí komornějším dojmem, přesto nikdy nepadne do lacinějšího vzhledu. Vizuál je totiž skutečně po celou dobu poměrně výrazný a to i přes fakt, že se možná díky tvorbě Maška dalo čekat, že se vizuální hrátky ještě více utrhnou ze řetězu. V kontextu standardních českých historických filmů je přesto Arvéd potěšující svěží vítr, kdy tu audiovizuálně zajímavější český film skutečně nebyl od zmíněné Okupace. Stěžejní je ovšem skutečně sledovat zajímavou imaginaci tvůrců a skládání komplikovaného pohledu na Arvédovu osobnost do celku. I v tomto ohledu se ovšem nevyplatí čekat klasický biopic, který o primárním cíli řekne prakticky vše od A do Z. I proto, že život samotného Arvéda je nadále zahalen mnoha tajemstvími.
Film, který by měl sbírat uznání
Radost je poslouchat výraznou a solidní hudbu dvojice Aid Kid a Jan Poláček, sledovat hravý střih i detailní záběry kamery Dušana Husára, které ještě více pomáhají se dostávat do Arvédova nitra. Stejně tak je radost sledovat různá výtvarná řešení (například práci s osvětlením) a především skutečně sledovat film, který se vymyká typické filmově stavbě a dá se bez zbytečného podkuřování nazvat filmem s uměleckými ambicemi. Film, který je skutečně nevyzpytatelný jako satanistický rituál a u kterého v mnoha momentech zbyde jen prostor pro úvahy nad tím, jak přesně měl divák jisté momenty pochopit. I to je ovšem v rámci českého filmu neskutečně svěží.
V průběhu mě vlastně osobně napadlo, že by šlo o látku ideální například pro Jana Švankmajera, který mohl námět realizovat ve stylu své Lekce Faust. U výsledného Maškova pojetí zamrzí, že přeci jen nešlo ještě k výraznějšímu vizuálu (především čerpání z jeho komiksových zkušeností) a cesta k interpretaci je někdy občas až příliš složitá. Přesto je jasné, že jestli má nějaký film posbírat několik nominací na Cenách české filmové kritiky a později několik nominací na Českých lvech, měli by je sbírat právě filmy jako Arvéd.
Arvéd závěrem
Arvéd nebude film pro každého, v rámci aktuální české tvorby jde ovšem přesně o ten příjemný svěží vítr, který je potřeba. Nezřízenost tohoto filmu je možná v jistých momentech až na příliš vysoké úrovni, přesto je radost vidět v aktuálních tuzemských vodách realizování něčeho tak ambiciózního a nevšedního.
Verdikt: 7,5 z 10
Zdroj: cinemart.cz
