Cukrkandl – Tereza Ramba jako český Willy Wonka? (Recenze)

0
Cukrkandl
Zdroj: Bioscop

Anička Jesenská (Tereza Ramba) zdědí po svém tajemném strýci dům se skleníkem a zubařskou ordinací ve městě Medov. Protože její maminka zemřela po zákroku venkovského kováře, který byl považován za místního experta na léčení zubů, chce sama jako vystudovaná lékařka pomáhat hlavně dětem. K Aničce ale nikdo nechodí. Zděděná vila má totiž ve městě pověst „strašidelného“ domu, ke kterému se místní obyvatelé bojí přiblížit. Prý zde vytéká z pramene voda z pekla! Pak ale Anička díky exotické peruánské bylině ze skleníku zjistí, že zubařské zákroky nemusejí bolet, a rázem má v ordinaci plno. Jenže ve městě je i druhý konkurenční zubař – doktor Druml (Maroš Kramár), kterému se to samozřejmě nelíbí. Začíná nerovný boj, ve kterém Aničce brzy začne pomáhat i parta místních dětí…

Režisér a scenárista Pavel Jandourek má na kontě již několik televizních filmů, jeho nejnovější film Cukrkandl je ovšem po filmu Maharal – Tajemství talismamu jeho teprve 2. filmem, který vzniká pro kina. Označení za rodinný film je ve finále do velké míry přesnější nežli pohádka. V historickém kontextu je film konkrétně zasazen ještě do období Rakouska-Uherska, na výsledku je poté poznat, že se Jandourek snaží realizovat rodinný film, který jde vnímat jako kráčení ve stopách Václava Vorlíčka (Dívka na koštěti), Oldřicha Lipského (Tři veteráni) či Hynka Bočana (S čerty nejsou žerty). Je bohužel často zvykem, že když už se někdo o něco takového snaží, často narazí na své vlastní ambice. O to uspokojivější je pak sledovat povedené výsledky jako právě Cukrkandl.

Cukrkandl je sladký rodinný film

Cukrkandl
Zdroj: Bioscop

Cukrkandl může z propagačních materiálů snadno evokovat Wonku a vyvolávat pocit, že v něm Tereza Ramba ztvární Willyho Wonku v sukni. Jenže to se tak úplně nestane, protože cukrovinky hrají v tomto filmu sekundární až terciální roli (styčné plochy lze přesto snadno naleznout, Jiří Dvořák tu například v podstatě hraje roli velmi podobné té, kterou ve Wonkovi hrál Paterson Joseph). Anička v podání Ramby je zubařkou, která se snaží bojovat proti všem zubním kazům, které převážně způsobuje cukr.  A tím se samozřejmě znelíbí konkurenčním zubařům i prodejcům cukrovinek. Aničce se konkrétně daří zuby léčit díky speciální mastičce z rostlin z tajemného skleníku, skrze to film naplňuje prvky magického realismu.

Po celou dobu má film skutečně spíše blíže k rodinnému filmu nežli pohádce, přesto je Cukrkandl ve výsledku poměrně sladký film. Funguje v něm pohádková atmosféra a skrze přítomnost sympatických dětských hrdinů dokáže film snadno vyvolávat nádech klukovského dobrodružství. Tereza Ramba působí dojmem, že si roli své sympatické hrdinky užívá, její Anička navíc působí jako správná ženská hrdinka, které by automaticky mohlo začít závidět většina vánočních pohádek. U většiny vedlejších postav sice platí, že jsou jednoduché, herci v nich ovšem zvládají odehrát své, a díky výrazné stylizaci je každá z nich výrazná tak nějak po svém. Je pak přeci jen pravděpodobné, že zrovna rodinnému filmu nebude nikdo vyčítat, že jeho postavy nejsou nejkomplexnější.

Film, na který se hezky kouká

Cukrkandl
Zdroj: Bioscop

Díky výpravě a kostýmům Cukrkandl nikdy nedokáže působit lacině (stát měl přeci jen pořád přes 45 milionů korun), na film se po celou dobu kouká poměrně hezky. Je to přitom poměrně jednoduchý film, který sází na prvoplánovou konfrontaci dobra a zla; sám film ostatně adresuje, že jedno bez druhého nemůže existovat – dobro dělá zlo, zlo zase dobro. Je to navíc rodinný film s poměrně sympatickým poselstvím; už jen díky faktu, že je hlavní kladná postava zubařkou, to je sám o sobě poměrně šikovný nápad. Přitom takový, který se mohl snadno rozpadnout, ve finálním filmu ovšem drží pohromadě.

Kromě Voříškové a sympatických dětských herců jsou tu navíc Jiří Lábus, který ideálně pasuje do role mentora/pohádkového dědečka Planty, Jiří Dvořák, Maroš Kramár i Vica Kerekes v úloze ústředních záporných postav i Marek Adamczyk v roli Karla, milostnému zájmu Aničky. A i když platí, že postavy nejsou nejkomplexnější, těžko vlastně říct, že by herci dané role mohli ztvárnit lépe. Atmosféře filmu navíc dokáže přispívat hudba Michala Novinskiho, který má se skládáním hudby k pohádkám/dobrodružným filmům (Kuky se vrací, Hodinářův učeň) již četné zkušenosti.

Cukrkandl má kazíky, na vrtání to ovšem není

Cukrkandl
Zdroj: Bioscop

Největším problémem téměř dvouhodinového filmu je právě jeho stopáž. Na rodinný film se do jisté míry jedná o přetaženou délku; zároveň film trpí slabším rozjezdem, kdy je potřeba počkat si do momentu, kdy se řádně rozjede zápletka a Anička konečně nastartuje svou zubařskou praxi. Film nikdy nezvládá být vyloženě nezajímavý; svým způsobem je vlastně i sympatické, že si dává na čas v oblasti seznamování s postavami a prozkoumávání toho, jak to v ústředním městě Medov funguje. Jednoduché dobrodružství dokáže nejvíce obstát v momentech, kdy se na něj dospělejší divák bude snažit dívat dětskou optikou; skrze to poté bude snazší menší kazíky filmu odpustit. Na vrtání či vytrhávání zubů to ovšem v případě filmu jako celku není.

Anička nakonec v Medově probudí snadno nabízející se revoluci; po celou dobu je to hrdinka, které je snadné fandit, protože skutečně působí jako silná ženská hrdinka, která není silná jen proto, že má ve scénáři napsáno, že by měla být silná. Celkově se dá věřit, že se na filmu pracovalo několik let. Kamera Petera Bencsíka je plná výrazných barev, jakési produkční limity nejde úplně zpozorovat. A především tahle česká rodinná podívaná s velmi pohádkovým nádechem potěší tím, že není snadno zaměnitelná. Cukrkandl nejspíše nečeká osud nové klasiky, dá se nicméně věřit, že se bude líbit nejen dětem, ale i těm, kteří za svých dětských let měli slabost pro dobrodružné filmy Václava Vorlíčka či Oldřicha Lipského. Už jen tímto je Cukrkandl snadno sympatický.

Cukrkandl závěrem

Cukrkandl není žádná nová klasika ani žánrová revoluce; je to nicméně fajn rodinná podívaná. Stopáž je na poměry rodinného filmu možná příliš dlouhá a začátek se rozjíždí pomalu, ale po hodině už se z filmu stane vyloženě zábavná podívaná, která může v někom probudit jeho vnitřní dítě. Děti budou nadšené, dospělí se podívají na film, který dokáže evokovat dobrodružné filmy z jejich mládí, všichni dohromady si poté mohou užít pohádkovou atmosféru se silnou hlavní hrdinkou v podání typicky skvělé Terezy Ramby, která jako herečka dlouhodobě prokazuje, že se nemusí spoléhat jen na svou sympatickou tvář. Mistrovské dílo se nekoná, slušně sladké, dobře udělané a sympatické dílo nicméně ano…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Bioscop
-REKLAMA-

Dobrá zpráva: Chcete dřív slyšet dobrou nebo špatnou zprávu? (Recenze)

0
Dobrá zpráva

Bojíte se létat letadlem, aby náhodou nespadlo? Vlastně se může stát mnohem víc věcí. Víc v recenzi filmu Dobrá zpráva.

O čem je film Dobrá zpráva?

Píše se rok 1970. Krátce po vzletu z tokijského letiště, je letadlo mířící do Itazuke obsazeno členy Frakce Rudé armády. Ti požadují, aby byl let přesměrován do Severní Koreje. Mezitím se v Soulu na scéně objevuje muž, který by měl pomoct vyřešit situaci. A někdy se hodí pomoc právě toho, který je přezdívaný jako Nikdo. Má to výhodu; může zmizet stejně rychle, jako se zjevil. Navíc jak se zdá, tohle bude hodně náročná operace…

Co je v případě únosu letadla dobrá zpráva?

Asi hned na začátek se hodí napsat, že Dobrá zpráva je vtipný, cynický a sarkastický film. A pokud vám nesedne úvod, už se to nezlepší. Protože dál už to jde z kopce absurdity ještě rychleji. Dejme stranou fakt, že jsme v době, kdy jste se do letadla mohli dostat bez kontrol jako dneska. Takže byl ten únos letadla (jak nám pan Nikdo pochválí scénu) vážně snadná věc. Alespoň se potom zvýšila bezpečnost. Ale teď jsme tady, je konec března 1970, a je jedno, jestli u sebe máte nůž, zbraň, katanu, sekerku nebo bombu … Vítejte na palubě!

Takže když je následně uneseno letadlo skupinou lidí, kteří nechtějí žít v té kapitalistické špíně, začne to být zajímavé. Nejenom s jejich požadavky. Ale především s faktem, že vám možná i těch únosců samotných nakonec bude líto. Protože v některých momentech to už i na ně muselo být moc. Samé překážky a házení klacků pod nohy! A veškeré události, které poté přijdou jsou jedna šílenější než druhá, až hrozí, že buď únosci nedoletí, kam doopravdy chtějí nebo všichni na palubě umřou.

Dobrá zpráva
Zdroj: Netflix

Hranice mezi pravdou a fikcí leží na odvrácené straně Měsíce…

Snímek Dobrá zpráva je založený na skutečných událostech únosu letadla z roku 1970. A jelikož se jedná právě o tuhle dobu, dočkáme se spousty momentů, které by se v současnosti sice technicky už stát nemohly, ale celkové vyznění je pořád stejné, pořád aktuální a do budoucna neměnné. Především v pohledu na ty, kteří v pozadí tahají za nitky, aby události probíhali určitým způsobem, a poté, co je jejich práce hotová, zmizeli, jako kdyby vůbec nebyli přítomní. Stejně jako hrdinové, kteří na konci všeho zůstanou bezejmenní, protože se to nehodí do krámu.

Jenže způsob, kterým je příběh ve filmu vyprávěný … to vám buď sedne nebo nesedne. Stejně jako humor. Protože Dobrá zpráva je i přes téma únosu letadla především pořádná legrace. Nebo jinak; jsou zde dobře kombinované vtipné části s těmi vážnými. Kdy asi jednu z nejvtipnější pasáží dostaneme zhruba v polovině filmu v podobě naaranžovaného přistání v té Koreji, kam se únosci chtěli dostat, když ve skutečnosti doletí do té Koreje, kam rozhodně nechtějí; do stejného nepořádku, z kterého odletěli, ale nesmí to zjistit.

Zdroj: Netflix

Všechno ve filmu Dobrá zpráva stojí a padá i na hereckém obsazení…

Kdyby nebylo herců, tohle všechno, co už jsem stihla zmínit by nejspíš úplně neplatilo, protože tady se každý snaží a všechno jim vychází naprosto na jedničku. Ať už bych měla zmínit celý projev pana Nikdo, kde pokaždé, když dojde ke každé z jeho promluv k divákovi nebo odvedení do vedlejší scény pro vysvětlení faktů. Když se všichni najednou dívají do kamery jako kdyby za ní místo diváka mělo být tajemství celého světa, Sul Kyung Gu si vás k sobě přitáhne, jako kdyby říkal: „Kdyby něco, víte komu zavolat.“. A až vytáhne harmoniku, sotva udržíte vážnou tvář.

Zatímco poručík Seo (Hong Kyung) je sice velké a potřebné kolečko, ale stále jenom kolečko, v celém řešení problému, a má prostě moc milé představy (ano, i ty nepříjemné), jak jeho život bude vypadat, až se tohle všechno vyřeší a on bude konečně doma. Přičemž je snad jediný, kdo netuší, že z těch jeho scénářů vyjde zrovna ten jediný, který si nepředstavoval. A když už si říkáte, že jste měli dost všech těch chytrých hlav z vedení tajných služeb a politiků, dorazí ta nejdůležitější postava, která konečně ukáže, jak to má v podobných situacích probíhat. A vám dojde, že do té doby jste vlastně jenom sledovali malý kluky na hřišti, které přišla srovnat a pochválit skutečná dáma…

Stojí film Dobrá zpráva za vaší pozornost?

Dobrá zpráva je po technické i příběhové stránce filmařina bez jediné vady na kráse, kdy si film jde sebevědomě svou cestou každou minutu až do finále, a během toho ani na chvíli nezadrhne. Pokud vás chytí úvod, zbytek vás nepustí ani na vteřinu. Přesto se raději na film podívejte odpoledne, ať na vás nepřijdou klepat sousedé, že věčným smíchem rušíte noční klid.

Hodnocení: 10/10

Tohle byla naše recenze filmu Dobrá zpráva. Další recenze, články a články najdete na našich stránkách.

Zdroj titulního obrázku: Netflix

Zdroj obrázků: Netflix

-REKLAMA-

Dokonalá sousedka – Dokument o vraždě i společnosti (Recenze)

0
Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Záběry policejní kamery odhalují, jak se ze sousedského sporu stal vražedný konflikt. Dokument o strachu, předsudcích a SUB: doktríně Stand your ground…

Dokument Dokonalá sousedka byl uveden již na začátku roku na Filmovém festivalu Sundance, který je vnímán jako největší každoroční přehlídka nezávislých filmů, Geeta Gandbhir na letošním ročníku poté dostala cenu za nejlepší režii dokumentu. Netflix následně koupil  práva za 5 milionů dolarů, dorazil na něj 17. 10. 2025. Jen za první tři dny dokument na Netflixu zaznamenal 16,7 milionu zhlédnutí, začíná se poté pomalu mluvit také o možnosti, že by si dokument mohl dojít pro nominaci na Oscara. Jaký ovšem výsledný dokument je?

Dokonalá sousedka – Konflikt mezi sousedkami vedl k vraždě

Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Základem pro dokument je konkrétně skutečná vražda Ajike „A.J.“ Shantrell Owens. Ta byla 2. 7. 2023 zastřelena svou sousedkou Susan Louise Lorincz jednou přesně mířenou střelou  do hrudi. Jednalo se o eskalaci dlouhodobého konfliktu dvou sousedek, kdy pachatelka měla především problém s tím, že si děti v prostoru sousedícím s jejím domem.  Lorincz měla často sama děti verbálně napadat, i když poté nejde s jistotou prohlásit, je zřejmé, že celý incident, který vyústil ve vraždu Owens, měl rasový motiv, dle indicií byla Lorincz v první řadě rasistkou, která měla problém už jenom s černými dětmi ve své blízkosti.

Režisérka Gandbhir se k realizaci dokumentu dostala díky tomu, že její švagrová byla nejlepší kamarádkou oběti. K vraždě navíc došlo na Floridě, kde pachatelka mohla využít zákon o právu na sebeobranu („Stand Your Ground“), podobně jako George Zimmerman, který v roce 2012 zastřelil 17letého Trayvona Martina a tvrdil, že šlo o sebeobranu.

Právě proto se Gandbhir vydala na Floridu, aby mohla začít celý případ dokumentovat. Film konkrétně zkoumá spory vedoucí až ke střelbě pomocí záznamů z tělových kamer policistů a dodává tak nutný kontext. Do velké míry nevypovídá jenom o jednom konkrétním případu, ale společnosti jako takové.

Autentický dokument

Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Samotný dokument začíná vraždou, následně se ovšem vrací v čase, aby dokument jasně vykreslil, jak přesně postupně události k celému tragickému závěru vedly. Komplikované vztahy pomalu eskalovaly, konflikty mezi nevrlou sousedkou a matkou čtyř dětí postupně nabíraly grády. Od prvního volání na linku 911 po finální vyřčení soudu nabízí dokument velmi specifický true crime projekt. A navíc přesně takový, který už nyní vyvolává formu diskuzí.

Téma zákonů o sebeobraně může být snadno vnímáno jako kontroverzní, zejména proto, že tyto zákony lze někdy zneužít. Mohou totiž svým způsobem ospravedlnit násilné chování. Není překvapením, že smrt A. J. Owense vyvolala protesty komunity, která byla přesvědčena, že s Lorincz by bylo zacházeno jinak, pokud by situace byla opačná – tedy kdyby černá žena zastřelila bělošku.

Zákony o sebeobraně mohou být dlouhodobě zneužívané a mohou být snadným nástrojem na to, jak obhájit něčí vraždu. Dokument se skrze to stává formou sociální sondy, která poukazuje na to, jak mohou sousedské konflikty brutálně eskalovat. I když se poté pro Gandbhir jedná o poměrně osobní téma, přistupuje k němu s formou odstupu.

Dokument, ze kterého je snadné ledacos vyvodit

Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Žádné interpretování, žádný dodatečný komentář, žádný širší kontext k podobným případům. Pouze záznamy policejních tělových kamer a kamer ze sousedství, které rekonstruují eskalující konflikt od počátku do konce.

Lorincz se od počátku jeví jako žena, která primárně upřednostňuje volání na 911 a jeví se jako jasný prototyp Karen – jedná se o výraz pro privilegovanou bílou ženu, která zneužívá svou společenskou pozici k nadměrnému kontrolování ostatních, stěžování si a zastrašování, často vůči menšinám nebo lidem s nižším společenským postavením. Volání policie kvůli banalitám, snaha o kontrolu nad pozemkem sousedství, využívání svého sociálního postavení. Takové Městečko South Park si z termínu Karen nejednou utahovalo, Dokonalá sousedka jí prezentuje v nejčistší formě.

Nutně to ovšem neznamená, že by byla Susan Louise Lorincz hned ideálním kandidátem na ústřední postavu další série Monstrum. Dokument se nesnaží zakrýt, že děti Lorincz často provokovaly, nelze je proto vnímat jen jako čisté oběti rasistických urážek, jež by bylo možné obrátit proti ní samotné jako ‚bílé špíně´(obracování rasistického chování bílých lidí proti nim samotným) – i když by jistě mohli snadno argumentovat, že provokovat rasistickou ježibabu může být stimulující.

Dokument samozřejmě nemůže objasnit, co se Lorincz honilo v hlavě, každý si pak musí ujasnit, zda snad dokument v jeho očích dokáže nějak obhájit vraždu matky čtyř dětí jako polehčující okolnost. Dokonalá sousedka tím do velké míry vyvolává více otázek nežli odpovědi, svým způsobem se ukazuje, že se Gandbhir dotýká palčivějšího tématu, které nekončí jen u jednoho případu.

Dokonalá sousedka nemůže mít ironičtější název

Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Dokument sice v jistých momentech neočerňuje Lorincz za každou cenu, na druhou stranu se jí ovšem nesnaží nějak přehnaně bránit. Z dokumentu postupně vyplývá, že je Lorincz velmi manipulativní osoba, která dokáže tahat za nos své okolí i policejní orgány. Drobné incidenty prezentovala ve svůj prospěch, zkreslovala skutečnost, aby z ní ve finále vyšla jako lepší člověk.

A mohla snad teoreticky z vraždy vyjít jako žena, která bude zproštěna viny a ponechána na svobodě. I díky diskuzím, které jsou od uvedení filmu s dokumentem spojené, může do velké míry záležet na úhlu pohledu, do velké míry se ovšem může snadno ukázat, že sousedství nebylo problémem – byla jím samotná Lorincz. A je opravdu těžké snažit si v jejím případě hrát na ďáblova advokáta.

Gandbhir je vynalézavá a očividně si dokáže s materiálem dostatečně vyhrát. Když už tak archivní záznamy nutně nějaký stěžejní moment neukazují přímo, Gandbhir se alespoň opírá o zvuk z nejbližší kamery.

Svým způsobem je to sofistikované rozhodnutí, protože sázka na rekonstrukci osudné střelby by svým způsobem shodila formu celého dokumentu. Gandbhir si tak za svou vizí stojí, nutně ovšem vždy nemusí dodávat tu nejlepší satisfakci. A je pravděpodobné, že nejspíše forma vyloženě neosloví ty, kteří nemají rádi když je i dokument nechává tak trochu tápat. Vize je to ovšem působivá a dost možná minimálně v rámci true crime dokumentů revoluční.

Profesionální a hodní policisté nebo pouze póza?

Dokonalá sousedka
Zdroj: Netflix

Výraznou roli ve filmu samozřejmě sehrává policie. Dokument jí nějak nesoudí, policisty skrze záznamy z jejich tělových kamer prezentuje profesionálně, jako ty rozumné, kteří se snaží de-eskalovat, jednoduše jako ztělesněné obránce zákona a pořádku, kteří přesto pasivním přístupem umožňují, aby rasistické sklony Lorincz postupně eskalovaly.

Dokument vychází z oficiálních zákonů, odmítnutím intepretací či společenských kontextů tak nemůže moc adresovat selhávání policejního systému. Často takových, které jsou zakořeněné v předsudcích, policisté si tak nutně nemusí vždy uvědomit, že nadržují bílé pachatelce, černé oběti jsou naopak často snadno zvýhodněné kvůli tomu, že jsou černé. Všichni policisté nemusí být nutně rasisté, celý systém nicméně stojí na principech, které rasové nerovnosti do velké míry udržují.

Gandbhir je tvůrkyně, která dokáže pracovat s emocemi. Zvolením těch ideálních záběrů, které snadno vyvolávají emoce v těch správných momentech. Nejvýraznější na něm pořád bude především audiovizuální forma, za pochodu přesto zamrzí, že se dokument dotýká palčivějších témat, na které by se mohl zaměřit ještě důrazněji. Vražda A. J. Owens je sice tragédií, nejedná se ovšem o ojedinělý případ, který by snadno poukazoval na selhávání systému. Kvalitních satir přeci jen nikdy není dost.

V tom do velké míry spočívá největší síla i slabina Dokonalé sousedky – Gandbhir zachycuje děsivý portrét sousedské nenávisti, zároveň ale poukazuje na to, že je nejspíše nadále příliš málo prostoru pro skutečnou systémovou sebereflexi. Film pouze poukazuje na symptomy hlubšího problému, přitom si přímo říká o to, aby bral větší důraz na jeho  řešení. V rámci své formální stránky je to film poměrně chladný, vyvolává nicméně otázky, které v divákovi budou ještě nejspíše nějakou dobu doznívat. I proto se určitě jedná o dokument, který stojí za pozornost. Spíše ovšem může fungovat jako jasná motivace pro to, aby někdo realizoval další dokument, který dokáže dojít až k jádru společenských problémů.

Dokonalá sousedka závěrem

Dokonalá sousedka není jen true crime dokumentem, ale zrcadlem společnosti, přitom nutně ne jenom té americké. Gandbhir dokáže zachytit detaily každodenní nenávisti a napětí, které mohou vést až k tragédii, přitom diváka snadno nutí přemýšlet o širších společenských souvislostech. Spoléhá na chladný a analytický přístup, snaží se vyhýbat snadno nabízejícím se jednoznačných soudům, vyvolává otázky a očividně i diskuze. A tím plní svůj nejdůležitější úkol – nechává diváka nahlédnout do hlubších problémů a zamyslet se nad tím, jak může eskalace drobných konfliktů ovlivnit nejeden lidský život.

Je tak pouze škoda, že se dokument dotýká mnohem širších problematik a sázkou na svou formu záznamů z tělových a sousedských kamer a absencí komentářů a dodatečných interpretací případu nemůže jít k jádru pudla. A svým způsobem to tak může snadno působit, že se dokument bojí trošku nazývat problémy pravými jmény. Autenticky dokumentuje fakta,  nedává nicméně jasnou morální nebo společenskou interpretaci. Mnozí to jistě budou brát jako klad, přesto dokument na problémy jasně poukazuje. A přesně proto zamrzí, že o problémech systému nakonec neřekne vše, co se tak snadno nabízí…

Verdikt: 6,5 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Netflix
-REKLAMA-

Nelituju ničeho – Nová adaptace románu Colleen Hoover (Recenze)

0
Nelituju ničeho
Zdroj: Paramount Pictures

S Morgan Grantovou (Allison Williams) se život nemazlí. Právě se dozvěděla, že její manžel Chris (Scott Eastwood) a sestra Jenny (Willa Fitzgerald) zahynuli při autonehodě. Do pocitu nenahraditelné ztráty se vkrádá neodbytná otázka – proč a kam ti dva spolu nezvykle jeli v témže autě? Morganin švagr Jonah (Dave Franco) řekne slovo „nevěra“ jako první. Jakmile je to slovo venku, nedá se vzít zpátky a v Morgan se smutek mísí s pocitem zklamání a zloby, zvlášť když důkazů pro své podezření nachází čím dál víc.

Její osmnáctiletá dcera Clara (Mckenna Grace), která nic z toho netuší, si všímá, že máma netruchlí „správně“, a má pocit, že se jí hroutí svět – o jednoho rodiče právě přišla a s druhým neustále bojuje, protože se od sebe čím dál víc vzdalují. Aby unikla domácímu dusnu, začne randit se spolužákem Millerem (Mason Thames). Tomu ale příliš nevyhovuje, že by měl být jen „hojivou mastí“ na Clařiny rány. Chce mnohem víc…

Pokud někoho výrazněji zajímají filmy a nic mu přitom neříká jméno Colleen Hoover, je dost pravděpodobné, že se to v následujících letech snadno změní. Její loňská adaptace Námi to končí je sice zpětně řešena především ve spojitosti kontroverze spojenou s konfliktem mezi Blake Lively a Justinem Baldonim, romantická komedie přesto zvládla minulý rok v kinech utržit 351 milionů dolarů. A to snadno zaručí, že se další adaptace románů Hoover stanou v Hollywoodu žádaným zbožím.

V únoru 2026 dorazí romantické drama Vzpomínky na něj s Maikou Monroe v hlavní roli, v říjnu 2026 zase psychologický romantický thriller Pravda, nebo lež s Anne Hathaway, Dakotou Johnson a Joshem Hartnettem. Před nimi ovšem do kin čerstvě přichází adaptace románu Nelituju ničeho. Adaptace knihy z roku 2019 nejspíše bude ideální pro všechny, kteří mají pro podobné příběhy slabost. A zapovězena těm, kteří mají s podobnými příběhy problém.

Nelituju ničeho – Postavy nejsou hloupé, divák jenom nechápe

Nelituju ničeho
Zdroj: Paramount Pictures

Nelituju ničeho je jedním příkladem za všechny v oblasti toho, že se opravdu nevyplatí aplikovat to, jak by měli lidé v reálných situacích fungovat, na fiktivní postavy. Dává to smysl, protože postavy v podobných příbězích by při projevování větší racionality příběh snadno připravily o dramatické jiskry. Je tak snadné do podobných děl šťourat v oblasti logiky, z hlediska žánru se ovšem spíše vždy jedná o přístup k vyprávění. Intenzivní emoce, nedorozumění a dramatické situace mají v tomto žánru své jasně dané místo, motorem zápletek často bývají tajemství, lži nebo nedorozumění. Psycholog by nejspíše ústředním postavám poradil, aby mezi sebou navzájem více mluvili, příběh jako takový by tak nicméně skončil po 30 minutách.

Režie filmové adaptace se nicméně chopil Josh Boone, který hitem Hvězdy nám nepřály mohl mnohé snadno přesvědčit, že zvládá pracovat s intenzivními emocemi, romantickými prvky a přenášením empatie. Tentokrát tu nikdo neumírá na rakovinu (tedy skoro), místo toho hned několik ústředních postav trpí ztrátou svých dvou blízkých. A každý z nich se s tím následně vyrovnává po svém.

Přitom film snadno poukazuje na fakt, jak si lidé někdy mohou šlapat po štěstí v momentě, kdy mlčí v momentech, kdy mlčet nemají, stejně tak se může snadno ukázat, že zlé může být i k něčemu dobré. Pro svou cílovku je to pravděpodobně ideální a dá se snadno věřit tomu, že to pro mnohé bude podobně vděčný hit jako právě loňské S námi to končí. Že by se nicméně příběhy od Hoover doposud jevily jako jakási žánrová revoluce, to by nejspíše bylo přehnané.

Dvě romance v jednom filmu

Nelituju ničeho
Zdroj: Paramount Pictures

Po avizované nehodě a pár nechtěně odhalených tajemstvích se v centru příběhu nachází především dvě ústřední romance. Morgan v podání Allison Williams a Jonah v podání Davea Franca jsou nyní oba vdovec/vdovou, už od první scény z jejich mládí je navíc patrné, že mezi nimi existuje forma nevyřčených citů. Film tak od počátku pracuje se zdánlivě zvláštním milostným čtyřúhelníkem, který se následně ještě více zamotá. Oba litují po svém, svým způsobem poté po tragédii a odhalených kostlivcích ve skříni oba litují něčeho zcela jiného.

Clara v podání Mckenny Grace naopak zažívá svou první lásku s Millerem v podání Masona Thamese. Ona je premiantka, která by se ráda stala herečkou, on se chce stát režisérem, který prozatím alespoň pracuje v kině (jeho řetězec AMC zjevně z pochopitelných důvodů poměrně výrazně polepenými plakáty nadržuje studiu Paramount, nechybí ani zmínka o poslední Mission: Impossible či plakát Kmotra). A výtvarný návrh jeho pokoje má jasně vyvolat dojem, že to Miller skutečně s filmy myslí vážně.

I kvůli pochybnému zázemí se může Miller na první pohled zdát jako ideální aspirant na sígra a frajírka, ve finále je to ovšem vlastně poměrně sympatický mladík, kdy se vztah mezi ním a Clarou vyvíjí poměrně milým způsobem. A vlastně obstojí jako prototyp takové té první velké lásky. Byť dochází k pochybám nad tím, zda Clara Masona vnímá jako víc nežli pouhou náplast na čerstvé rodinné trauma. A Morgan samozřejmě nechce, aby její dcera kráčela ve stopách jejích vlastních chyb a aby žila jiný život. Jenže je pořád v pubertě a spojení s tragickou rodinnou událostí může její dospívání formovat do smutné podoby.

Co přesně vlastně diváci od podobných projektů očekávají? A je to špatně?

Nelituju ničeho
Zdroj: Paramount Pictures

I v tomto případě platí, že by se očividné nástrahy v milostných i rodinných vztazích vyřešily větší formou komunikace a možná i sociální inteligence v rodinném prostředí. A i v tomto případě platí, že zrovna něco takového nejspíše cílová skupina od podobných romancí neočekává. Svým způsobem se pro mnohé jedná o snadný únik do reality. Dramatický příběh, ve kterém je přesto zdánlivě vše zalité sluncem. Příběhy často nemusejí být realistické, aby se s nimi lidé dokázali ztotožnit. A i když něco takového nejde divákům vyloženě přát, dá se očekávat, že někteří si procházejí stejnou dávkou emocí, ztrát, prvních komplikovaných lásek či dilemat.

I proto nejspíše do podobných filmů chodí s tím, že od nich očekávají dávku intenzivních emocí a smutných momentů, zároveň jim ovšem může dodat naději a projevit u nich i náznaky toho, že se mohou sami jednou dočkat romantického štěstí. Podobné projekty se tak snadněji stávají přístupnými empatickým divákům, které se dokážou na příběh a jeho postavy napojit.

Umožňují tak formu sebereflexe, zároveň je nicméně poměrně riskantní to, že u některých lidí, kteří podobné filmy berou příliš vážně, může probudit naivní představy například o tom, že se nakonec dá dohromady s láskou z mládí a v životě se mu hned bude automaticky dařit více v momentě, kdy si za každou cenu po svém boku obstará partnera. Je vždy ideální především pro ty, kteří jsou v oblasti moderní červené knihovny tak trochu nad věcí. A chtějí si primárně užít romantickou záležitost, kterou si řádně užijí především v případě, že u ní tak trochu pro jistotu vypnou mozek. A nezačnou je hned brát jako audiovizuální manuál pro šťastný život.

Sympatičtí herci

Nelituju ničeho
Zdroj: Paramount Pictures

Sympatické herce film má, o tom nemůže být moc sporu. Mason Thames už díky výkonům ve filmech Černý telefon a Jak vycvičit draka patří mezi vycházející herecké talenty, už od dětství aktivní mladá herečka Mckenna Grace poté dokazuje, že před sebou může být ještě slibnou kariéru, protože se jí v rámci jejího výkonu daří věrohodně prodat emoce. Přesvědčiví dokážou být i Allison Williams a Dave Franco, Clancy Brown poté v menší roli Millerova dědečka opět ukazuje, že mrzouty málokdo umí jako on. Herci se pořád snaží, byť se do velké míry jednoduchý příběh prolíná do poměrně slaboučkých dialogů. Ty někdy znějí až úsměvně i v momentech, kdy úplně úsměvné být nemají.

V rámci žánru je Nelituju ničeho poměrně předvídatelné romantické drama, které je vlastně nejzábavnější v momentech, které má evokovat tu opravdovou první lásku, která je často i díky zásahům rodičů krapet směšná.  I když se poté postavy občas nechovají jako nejostřejší tužky v penále,  svým způsobem je jejich chování obhajitelné v tom ohledu, že se straní vysvětlování, aby náhodou někoho neranili. Byť na odhalení přeci jen jednou musí dojít a i díky následným reakcím se může snadno ukázat, že jsou někdy obavy z toho říct pravdu zbytečné. I když to neznamená, že vždy musí pravda nutně být polehčující okolnost.

V rámci žánru vlastně tak nějak uspokojivé a pokud mají být příběhy od Hoover vnímané jako nějaký moderní standard, moc nadávat se na to vlastně nedá. Pořád nicméně očividně půjde primárně o díla stvořena pro ty, které jsou ochotné tomuto žánru ledacos odpustit. Dost možná nicméně půjde Colleen Hoover vzít na milost v moment, kdy se filmových adaptací postupně dočká všech jejích 26 knih.

Nelituju ničeho závěrem

Nelituju ničeho je typickým zástupcem žánru – předvídatelný, zároveň empatický a zábavný, s postavami, jejichž jednání často vychází spíše z dramatických potřeb příběhu nežli z logiky. Film je ideální pro ty, kteří hledají únik od reality a chtějí se nechat unést příběhem průměrného romantického dramatu, aniž by v něm hledali návod na svůj život.

Nelituju ničeho nicméně jasně poukazuje na to, že jsou knihy Colleen Hoover vděčnou záležitostí. A i tudíž se dá pochopit, že adaptací jejich knih nejspíše bude v následujících letech v Hollywoodu vznikat více než dost. Hoover totiž v rámci romantického žánru působí jako spolehlivá jistota – a Hollywood to očividně moc dobře ví…

Verdikt: 6 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Paramount Pictures
-REKLAMA-

Ošklivá sestra – O Popelčině nevlastní sestře a její kruté cestě ke kráse (Recenze)

0
Ošklivá sestra
Zdroj: Bionaut Zero Gravity

Zajímalo vás někdy, jak by vypadala plastická chirurgie v pohádkovém středověku? Jakými trablemi si před bálem procházela Popelčina nevlastní sestra Elvíra? Co vše byly ona a její matka schopny udělat pro sňatek s princem? Mě taky ne, ale jsem ráda, že mi na všechny tyto nepoložené otázky The Ugly Stepsister odpověděla. A dost explicitně. Připravte se na velmi nepříjemnou podívanou v tom nejlepším slova smyslu.

Recenze Ošklivá sestra

Zapomeň na Popelku. Tohle je příběh její sestry — přehlížené, podceňované a zoufale toužící po kráse a přijetí. Ta se rozhodne, že když ji svět nechce vidět takovou, jaká je, přetvoří se sama. Ať to stojí cokoliv. Její posedlost dokonalostí přerůstá v tělesnou proměnu, která otáčí klasickou pohádku naruby a mění ji v groteskní hororovou satiru o bolesti, žárlivosti a zoufalé snaze být konečně vidět. Ošklivá sestra je stylová a krvavě zábavná moderní noční můra pro všechny, kdo vyrůstali na pohádkách — a pak vyrostli.(Bionaut Zero Gravity)

The Ugly Stepsister (originální název: Den Stygge Stesøsteren) je režisérským debutem Emilie Blichfeldt, která k této norské body horor pohádce napsala i scénář. Film odpremiéroval na Sundance Film Festivalu 2025 a získal ocenění v kategorii Nejlepší film 2025 na 58. Sitges Film Festivalu. Hrají v něm Lea Myren jako Elvíra, Thea Sofie Loch Næss jako její sokyně v kráse Agnes (naše Popelka), Ane Dahl Torp jako zvrácená macecha a Flo Fagerl jako Elvířina nevinná mladší sestra.

Ošklivá sestra
Zdroj: Bionaut Zero Gravity

KRÁSA JE KLÍČEM KE ŠTĚSTÍ

Jestli něco tento film dokázal perfektně, je to právě paralela k naší společnosti a jejímu povrchnímu vnímání krásy. Ta je zde vyobrazena opravdu surově. I proto je cesta Elvíry z ošklivého kačátka na překrásnou labuť strastiplná, tragická, ale i srdceryvná. Přeci jen pozorujete mladou dívku, která není nijak ošklivá, jak podstupuje bolestivé procedury jen kvůli nějakému standardu krásy. Ovšem Elvíře nejde primárně o krásu, ale o přijetí a lásku. Její matka i okolní svět ji přesvědčil, že když bude hubená a krásná, bude i milovaná. Princem, společností i svou matkou. A proto je schopna pro krásu udělat cokoli.

Ve filmu je jasně nastaveno, že tento pohádkový svět funguje na jednoduchém principu – čím krásnější a hubenější jste, tím lépe s vámi lidé jednají. Tedy, platí to jen pro ženy. Elvíra, na začátku nevinná, naivní, celkem milá, ale vzhledem „nepěkná“ dívka, zažívá šikanu kvůli svému vzhledu a okolí se k ní chová jako k ošklivému objektu. Jako by si snad nezasloužila empatii nebo stejné jednání jako ostatní, jen proto, že není předpisově krásná.

Přerod Elvíry není ovšem jen ve vzhledu, ale i v charakteru. Těžko ale můžeme poznat, zda se její charakter vyvíjí k horšímu proto, že je krásnější, nebo proto, že je její fyzické i psychické zdraví značně podlomeno po všech beauty vychytávkách. Protože to, co začalo jako nevinná zamilovanost do prince, skončilo pod nátlakem ztrátou soudnosti, rozumu a pár malých částí lidského těla.

Ošklivá sestra
Zdroj: Bionaut Zero Gravity

POHÁDKOVÝ BODY HORROR, KTERÝ ŘÍZNE HLUBOKO

Film má stabilní tempo, graduje postupně a vyvrcholení je nechutné a katarzní. Body horor je po technické stránce zvládnutý velmi dobře, kostýmy a kulisy jsou temně pohádkové a hezky splývají se vším tím hnusem, co se tam děje. Na to, že se jedná o režijní debut, je The Ugly Stepstister celistvý a kvalitní snímek s hlubokou zprávou a skvělým provedením.

Originálními nápady se to ve filmu hemží a já mám obrovskou radost, že i z dětské klasiky je někdo schopen vytvořit něco tak výjimečného. Návrat k morbiditě bratrů Grimmů taky oceňuju. Zároveň nejsem fanynka pohádek, kde jediným úkolem princezen je vypadat pěkně. Pak si malé holky mohou myslet, že v životě je nejdůležitější být hezká, zapadat do nereálných představ lidí a dopadnou jak Elvíra. Tento spiritual sequel Popelky ovšem představuje stinnou a bolestivou stránku krásy, která se často neukazuje a moc se o ní nemluví. A proto se mi to tak líbí. Bez servítek ukazuje, co půvab může stát.

Ošklivá sestra
Zdroj: Bionaut Zero Gravity

TŘI PLASTIKY PRO ELVÍRKU

Velmi naturalistické vizuály a detailní záběry kosmetických procedur mě budou strašit ve snech. Stejně jako artové záběry na zadky a penisy, které jsem upřímně nečekala. Film určitě připomene letošní Substanci, jak tematikou, tak nepříjemnými záběry. S Elvírou jsem v některých situacích velmi soucítila a celý film byl pro mě dost emocionální. Pokud jste dočetli až sem, předpokládám, že jste pochopili, že se mi film hodně líbil a doporučuji ho všem, ale hlavně fanouškům nevšedních hororů a seriálu Nip/Tuck. Zároveň vás musím varovat – na Tři oříšky pro Popelku už se nikdy nebudete dívat stejně.

Hodnocení: 8/10

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: Bionaut Zero Gravity

 

-REKLAMA-

Jednotka – Nový seriál od tvůrce Mare z Easttownu (Recenze)

0
Jednotka
Zdroj: HBO MAX

Vítejte všichni na našich stránkách a u tohoto konkrétního článku. V dnešní recenzi si rozebereme seriál, který pluje trochu pod radarem a při tom patří k tomu nejlepšímu, co lze teď najít na streamovacích platformách. Budeme se bavit o seriálu Jednotka (Task), který vytvořil velmi šikovný tvůrce Brad Ingelsby, který si udělal jméno na seriálu Mare z Easttownu s Kate Winslet. Seriál najdete na HBO MAX a jedná se o uzavřenou minisérii, která má sedm dílů. Pohodlně se usaďte a já vám povím, proč musíte tento seriál vidět. Toto je recenze na seriál Jednotka!!!

Recenze seriálu Jednotka

Agent FBI stojí v čele vyšetřování brutálních loupeží, za nimiž překvapivě stojí nenápadný rodinný typ se skrytou temnou stránkou. (oficiální text distributora)

Task
Zdroj: HBO MAX

Skvělá tvůrčí vize

Brad Ingelsby mi u Mare z Easttownu ukázal, že umí skvěle psát a vyprávět. Umí napsat zajímavý a propracovaný příběh, nemá problém napsat uvěřitelné a opravdové charaktery, a ke všemu jeho příběhy jsou o dost zajímavější, než se na první pohled zdá. A tohle samé platí i pro jeho nejnovější seriál.

Ingelsby odvedl na Jednotce špičkovou práci, kterou naplno doceníte po posledním záběru. Tvůrce napsal opravdu perfektní scénář, jenž nádherně graduje a povedlo se mu skvěle odvyprávět a hlavně zakončit všechno, co chtěl říci. Ingelsby ve svém příběhu rozjede spoustu motivu a dějových linek, a každé se dostalo prvotřídní pozornosti. A to mi udělalo obrovskou radost, protože víte, že všechno co nám bylo ukázané mělo smysl a určitý význam. Scénárista parádně pracuje se všemi hlavními a vedlejšími charaktery a dává jim uvěřitelný dramaticky oblouk, který vychází z charakteristiky dané postavy. Je radost sledovat, jak jsou postavy napsané, jak se chovají, jak mluví a fungují v rámci toho, co se jim zrovna děje.

Hodně velkou radost mi udělal příběh, který toho nabízí o dost více, než byste čekali. Je to příběh, co se nesoustředí jen na kriminálníku linku a vyřešení případu – to je tady do jisté míry na vedlejší koleji. Tady v tomto příběhu hrají hlavní roli úplně jiné věci. Pomsta, pokání, vykoupení, sebeobětování se, odpuštění, přijmutí svých hříchu nebo být dobrý rodič, a dát svým potomkům lepší budoucnost. A každý z těchto motivů je dotažený do uspokojivého a silného zakončení, díky kterému si uvědomíte jak moc dobře je seriál napsaný.

Task
Zdroj: HBO MAX

Skvělé obsazení

Tvůrcům se povedlo sehnat skvělé herecké obsazení, které perfektně odehrálo vše, co bylo ve scénáři. Scénárista Ingelsby vytvořil civilní a opravdové postavy, a díky tomu herci dostali skvělou příležitost si zahrát propracované charaktery, které mají mnoho vrstev, a pro samotné herce šlo o herecké výzvy.

Mark Ruffalo má zde parádně napsanou roli, a moc mu sedla. Ruffalo podává hodně silný civilní výkon, kdy svou postavu obdařil velkou lidskostí a empatii. Navíc je Ruffalo v této poleze, tak nádherně „obyčejný“ a uvěřitelný, že si vás získá. Získá si vás i Tom Pelphrey (Kurt z Banshee), který je tady fantastický, a krade si skoro každou scénu pro sebe. Pelphrey dal své postavě velké srdíčko a zahrál svou postavu na pána. Fabien Frankel (Criston Cole z Rodu Draka) mi zde ukázal, že umí skvěle hrát, a já doufám, že dostane více rolí, kde to bude moc ukázat. A více rolí si zaslouží i Sam Keeley, který si zde zahrál potetovaného motorkáře, ze kterého jde strach a budí velký respekt.

Ve vedlejší roli mi hodně sedla Emilia Jones (hlavní hrdinka z V rytmu srdce), jelikož svou postavu dokázala správně uchopit, a prodat to vnitřní dilema. Sedl mi výkon dvojice Alison Oliver a Thuso Mbedu. Obě herečky s přehledem zvládli své role a byly v nich bezchybné. Dost se mi líbil výkon seriálového matadora Jamieho McShane, jenž je tady opravdu moc dobrý, a parádně zvládl zahrát svou postavu, která je složitější, než se na první pohled zdá.

Jednotka
Zdroj: HBO MAX

Perfektní atmosféra

Mám moc rád pomalejší detektivní příběhy. V angličtině se tomuto stylu vyprávění říká slow burn. A tento termín přesně definuje vyprávění a atmosféru Jednotky. Tady se opravdu nikam nespěchá a tvůrci nám dávají dostatek prostoru na to, abychom poznali charaktery, jejich motivace, a sžili jsme se jejich světem. Světem, který umí být krutý, ale je v něm i dost lásky a dobra.

Díky tomuto stylu vyprávění se dostaneme charakterům pod kůži, bude nám na nich záležet, budeme jim fandit, a taky nás bude dojímat to, co se jim nevyhnutelně stane. Tvůrci hodně sází také na to, že nic není černobílé, a v určité fázi se hranice mezi dobrým a špatným velmi rychle ztrácí, zvláště když jde o vlastní přežití nebo o záchranu druhých.

Task
Zdroj: HBO MAX

Pár slov na závěr a hodnocení seriálu Jednotka

Jednotka je moc dobrý a kvalitní seriál. Osobně mě mrzí, že si k němu zatím moc diváků nenašlo cestu. A je to obrovská škoda, protože se seriál opravdu hodně povedl a nabízí desítky luxusně natočených scén, špičkové herecké výkony, a také skvěle napsané postavy a parádně odvyprávěný příběh. Z mého pohledu je Jednotka jeden z nejlepších seriálů podzimu a zaslouží si vaší pozornost. Zkuste seriálu dát šanci. Nebudete litovat.

Hodnocení: 8,5/10

Toto jsou mé dojmy a postřehy ze seriálu Jednotka. Já jsem ze seriálu nadšený a doufám, že vy budete také!!!

Zdroje: IMDbČSFD

Zdroj titulního obrázku: HBO MAX

-REKLAMA-

Stvůry – Česká krimi evokující severské detektivky (Recenze)

0
Stvůry
Zdroj: Falcon

Malé městečko kdesi na severu. U řeky je nalezeno tělo surově zavražděné mladé dívky Anny (Olga Zaunarová). Vyšetřování se ujímá cílevědomá kriminalistka Laura Linhartová (Kristýna Ryška), k ní je přidělen její staronový kolega Adam Beneš (Kryštof Hádek). Hlavním podezřelým se stává nedávno usvědčený pachatel Medard Markovics (Matěj Šumbera), který má na svědomí podobnou vraždu. Když už se zdá, že je pátraní po vrahovi Anny u konce, objeví se nové důkazy, které vrátí celý případ na začátek.

Kriminalisté se tak znovu pouštějí do zapeklitého vyšetřování plného nečekaných zvratů. Okruh podezřelých se na maloměstě dramaticky rozšiřuje. Napětí mezi Laurou a Adamem stoupá, nepřidávají tomu ani jejich rozdílné charaktery a společná minulost. A ve vzduchu stále visí otázka: Kdo zabil Annu Pittnerovou? 

Stvůry – Česká kriminálka snadno evokující ty severské

Stvůry
Zdroj: Falcon

Kriminálních seriálů možná v Česku vzniká za poslední dobu docela dost, kriminálních filmů nicméně zase tolik ne. Produkce kriminálních seriálů se snadno jeví komerčně a dramaturgicky výhodněji, přesto to neznamená, že by se nenašli tvůrci, kteří by rádi realizovali kriminální příběh pro kina. Jedním z nich je Jan Těšitel. Na začátku roku uvedl své pojetí pohádky Zlatovláska, u svého 3. celovečerního filmu nicméně skáče do zcela odlišného žánru s velmi odlišnou cílovkou.

Jako zdrojový materiál konkrétně Těšiteli do oka padla kniha Stvůra. Její autorka Kristýna Trpková za ní v roce 2021 obdržela Cenu Jiřího Marka za detektivku roku, kniha se navíc stala základem trilogie, na kterou navázaly knihy Vesnice a Vetřelec, všechny spojuje ústřední postava Laury Linhartové. Navzdory prvotním obavám Trpková nakonec souhlasila s adaptací své knihy, filmová adaptace se poté nemá od své předlohy lišit pouze množným počtem stvůr v názvu a přesunem z Pardubic do severních Čech.

Minimálně se jedná o kriminální film, jehož tvůrci pochopili, že při hledání měst s temnou atmosférou lze snadno šáhnout po lokacích v Ústeckém kraji (Brno, Ostrava či Havířov jsou už přeci jen zprofanované). Stvůry mají zároveň slušnou šanci oslovit především diváky se slabostí pro severské detektivky. Přes zasazení do českého prostředí totiž lze nalézt určité styčné plochy se severskými kriminálkami.

Stvůry – Nejde tu jenom o případ

Stvůry
Zdroj: Falcon

Když už se většinou vyšetřuje v severských kriminálních příbězích, nejde jenom o případ. Své o tom může říct třeba trilogie Milénium od Stiegga Larsona či série Oddělení Q od Jussiho Adlera-Olsena. Ústřední vyšetřovatelé mají v těchto příbězích často formy osobních problémů, které se navíc mohou v menší či větší míře propojit s hlavním případem. A často se u těchto příběhů klade důraz na pomalejší vyšetřování, rozkrývaní tajemství, často přinášejí i další narativní hodnoty. Ve svých veřejných proslovech se tak Trpková sice k inspiraci severskými kriminálkami výslovně nehlásí, minimálně Stvůry je nicméně evokují velmi. Styčné plochy tudíž nejde moc ignorovat.

V centru dění tak není pouze vyšetřování vraždy nezletilé Anny, ale především setkání kriminalistky Laury v podání Kristýny Ryšky s Adamem v podání Kryštofa Hádka. Znají se již ze školy, nerozešli se nicméně za nejlepších okolností. Stávají se z nich kolegové a to i přes fakt, že jim spolupráce i kvůli jejich minulosti zpočátku dvakrát nesedne.

Adam zjevně není špatný chlap, jen má problémy s agresí a patrně za každou cenu při výslechu upřednostňuje roli špatného policisty. Laura má poté očividně problém s tím navázat klasický partnerský vztah, je zjevné, že jí něco sžírá. Ať už to jsou jisté náznaky sexistického prostředí či čistý fakt, že ústřední případ skutečně není pro slabé povahy. A jak už to tak bývá, je mnohem komplikovanější.

Jan Těšitel umí pracovat s atmosférou

Stvůry
Zdroj: Falcon

Pokud Jan Těšitel něco očividně umí, jen to pracovat s atmosférou. A očividně mu nedělá problém pracovat se zcela odlišnými typy filmů. Jeho Zlatovláska fungovala jako naleštěná pohádka s očividnými produkčními hodnotami, která snadno působila dojmem, že by jí nejspíše nějak takhle natočili v Hollywoodu, i Stvůry působí jako kriminálka, která by se se  zahraniční nutně nemusela ztratit. Na jednu stranu svoje dělá specifické atmosféra Ústí (kdo ví, ten ví), na druhou zase atmosférická hudba Ondřeje Mikuly/Aid Kida. Ten je výrazný svou prací s elektronickou hudbou, po filmech jako Arvéd či Sbormistr ovšem vždy dokáže ke svému soundtracku přistoupit svěže. A to se mu daří i zde. Se svou hudbou podporuje vyhrocené pasáže vyprávění a umí jenom přispět postupně gradované atmosféře.

Je nejspíše tak trochu nevyhnutelné, že se Stvůry ve svém průběhu stanou v práci s gradováním děje méně překvapivými, především u těch diváků, kteří se nestydí za to u kriminálek přemýšlet a chytat se poměrně snadných vodítek. Postupně se tak musí představit až příliš výrazní podezřelí i zdánlivě nevinné postavy, které mají s případem formy pojítek. A nakonec i rozuzlení případu, ve kterém se snadno nabízí prostor pro jistou formu vykoupení a konfrontaci s minulostí. Stvůry v tomto ohledu opravdu nejsou žádnou zásadně revoluční kriminálkou, snadno se nicméně jeví jako naprosto ideální pro ty, kteří prostě těchto případů asi snad opravdu nebudou mít nikdy dost. A odpustí jim tak i to, že je už snad v ničem nepomohou dvakrát překvapit.

V castingu je síla

Stvůry
Zdroj: Falcon

Velká síla tkví v samotném castingu. Především ústřední dvojice vyvolává dojem, že na své role perfektně sedí. Kryštof Hádek utvrzuje pozici nástupné Jiřího Lábuse, hereckého chameleona, který dokáže perfektně měnit své herecké polohy podle žánru, role i stylu. Hádek sice ve svých rolích většinou nespoléhá na vizuální či hlasové transformace, byť ovšem nevyhnutelně spousty jeho postav logicky spojuje jedna a samá tvář, Hádek je vždy dokáže věrohodně vyobrazit jako zcela odlišné osoby. I proto Hádkovi nejspíše nikdy nehrozí, že v něm lidé budou muset pokaždé nutně vidět Honzu Adámka ze série Bobule či Stanislava Pekárka ze seriálu Volha.

Kristýna Ryška (mnohým možná napoví její rodné jméno Kristýna Podzimková) je poté dosud spíše seriálovou herečkou, Stvůry jsou nicméně filmem, který vyvolá chuť po tom, aby se na tom něco změnilo. Ryška Lauru dokáže věrohodně ztvárnit jako silnou a nezávislou ženu, zároveň se ovšem nebrání tomu, aby dokázala v rámci svého výkonu projevit formu psychických potíží. Je to do velké míry realistická postava, především i proto, že má daleko k hrdince bez bázně a hany. Spolu s Adamem působí jako ideální jin a jang, dvě postavy, které se navzájem doplňují a vyvažují. I proto je zajímavé právě s těmito dvěma hrdiny trávit čas. A sledovat slušné zárodky vývoje jejich vztahu, který může být teoreticky ještě výraznější v případných adaptacích Vesnice a Vetřelce.

Kriminálka, která si obhájí přítomnost v kinech

Stvůry
Zdroj: Falcon

Sám Těšitel tvrdí, že chtěl realizovat kriminálku, která bude po dokončení vypadat jako přesně taková, která ideálně patří na velké plátno. A to se mu daří. Kameraman Filip Marek, který za svou celovečerní prvotinu Bod obnovy získal Českého lva, dokáže téhle kriminálce dodat syrový nádech, který následně přispívá atmosféře, kromě Ryšky a Hádka se navíc může film spolehnout i na spolehlivé obsazení ve vedlejších úlohách – především skvělou Alžbětu Malou či Gabrielu Míčovou, která na první pohled nepatří mezi nejvýraznější tváře této kriminálky, jeden silný moment si ovšem dokáže snadno ukrást pro sebe.

Kriminálek pro kina se v Čechách skutečně netočí zase tak moc, i proto potěší, že když už nějaká výrazná dorazí do kin, realizoval jí někdo, kdo umí. Dost možná se od Stvůr nevyplatí mít přehnaně vysoká očekávání. Pořád jde jen o velmi smyslně slušně realizovanou kriminálku, která za pochodu dokazuje, že minimálně hlavní postavě nejspíše bude snazší se pod kůži dostat na stránkách knižní předlohy. Těšitel se naštěstí přehnaně neinspiruje noirem a nedodává tak Lauře hlasité vnitřní monology, sebeslibnější výkony ovšem neskryjí fakt, že je těžké dostat se nejdůležitějším postavám vyloženě na kobylku. A že je možná knižní předloha v tomto ohledu přeci jen benevolentnější.

Těšitel nicméně dokazuje, že i české prostředí může nabídnout temnou atmosféru a propracované charaktery, které udrží napětí po celou stopáž. Pokud se Stvůry dočkají úspěchu, mohou otevřít snadnou cestu i dalším filmovým adaptacím českých detektivních příběhů. Těšitel zvládá realizovat nejen velkolepou pohádku, ale také temnou kriminálku s velmi sugestivní atmosférou. Ať už tak Těšitel příště realizuje adaptace dvou dalších příběhů s Laurou Linhartovou či něco zcela jiného, začíná platit za českého tvůrce, kterého se nejspíše vyplatí do budoucna sledovat.

Stvůry závěrem

Stvůry nejsou revolučním počinem, přesto nabízí propracované postavy, sugestivní prostředí a gradující napětí, které dokáže zaujmout. Silný je především casting, ale také schopnost tvůrčího týmu české prostředí přetvořit do příběhu, který za pochodu skutečně dokáže evokovat severské detektivky.  Ať už Těšitel příště sáhne po dalších příbězích s Laurou Linhartovou, nebo se vydá úplně jiným směrem, potvrzuje se jako český tvůrce, kterého se do budoucna vyplatí sledovat. Především i proto, že se mu u Stvůr daří prokázat, že podobné filmy u nás mohou vznikat. A mohou být zároveň povedené…

Verdikt: 7 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Falcon
-REKLAMA-

Mr. Scorsese – Dokumentární minisérie o režijní legendě (Recenze)

0
Mr. Scorsese
Zdroj: Apple TV+

Poznejte různé tváře života Martina Scorseseho díky exkluzivnímu, neomezenému přístupu do jeho soukromého archivu a rozsáhlým rozhovorům s přáteli, rodinou, legendárními spolupracovníky i samotným vizionářským filmařem…

Mnozí ho vnímají jako jednoho z největších filmařů své doby. Realizoval spousty kultovních filmů, které se následně staly inspiracemi pro nejednoho dalšího filmového tvůrce. 17. 11. 2025 oslaví své 83. narozeniny, na odpočinek se přesto nechystá. Řeč je o Martinu Scorsesem, významném americkém filmaři s italskými kořeny, který se ve svých filmech často věnuje organizovanému zločinu, ale také otázkám víry či silným lidským příběhům.

Přesně měsíc před Scorseseho třiaosmdesátými narozeniny  na Apple TV+ dorazila pětidílná minisérie Mr. Scorsese. Režisérka Rebecca Miller (manželka Daniela Day-Lewise) ho původně chystala jako celovečerní dokument, ve finále ovšem padlo rozhodnutí na formát pětidílné minisérie. Pro fanoušky Scorseseho tvorby se nejspíše mohlo jednat o šťastnou volbu, protože smrknout jeho kariéru do jednoho celovečerního filmu by do velké míry mohlo být pokládáno za hřích. Součástí jsou navíc osobní Scorseseho archívy, dokumentární minisérie se tak mohla snad jako jevit jako taková, která na Scorseseho skutečně nabídne komplexní pohled. Nejen jako na filmaře, ale na významnou osobnost. Jak se nakonec výsledek povedl?

Mr. Scorsese – Podívaná pro všechny, kteří uznávají Mr. Scorseseho

Mr. Scorsese
Zdroj: Apple TV+

Scorsese je plodným filmařem již šest dekád, byť ho poté odchod na odpočinek čekat v nejbližší době nemá, rozhodně se nejedná o filmaře, který by měl zapotřebí cokoliv někomu dokazovat. Jedná se o filmaře, který by se už teď mohl v podstatě loučit na vrcholu, neznamená to ovšem, že by si během své kariéry neprošel nějakou formou neúspěchů. V součtu se jedná o ideální dokumentární podívanou, která je jasně určená všem, kteří Scorseseho měli a nadále mají v úctě.

Cizinec v cizí zemi, Všechno tohle filmování není zdravé, Svatý hříšník, Totální film, Metodický režisér. Přesně tak se jmenuje všech pět dílů této dokumentární minisérie, každý název poté víceméně vypovídá o obsahu. Dokument se tak postupně zaměřuje na Scorseseho mládí, setkání s dvorním hercem Robertem De Nirem, boj se závislostí na kokainu, komplikované vztahy s vlastními dcerami, manželství i setkání s dalším dvorním hercem Leonardem DiCapriem. Nejde tu tak celou dobu jenom o filmy, minisérie zabíhá i do Scorseseho soukromí a do jisté míry se mu daří vykreslit, že jisté fáze Scorseseho filmové kariéry vypovídaly o jeho vnitřním rozpoložení a osobních bojích. Režijní přístup Miller ukazuje její úctu k Scorsesemu, přičemž se nevyhýbá ani kritickému pohledu.

Scorseseho tvorba a jak jí do jisté míry psal sám život

Mr. Scorsese
Zdroj: Apple TV+

Scorsese patří mezi filmaře, jehož kariérní vývoj do velké míry psal sám život – jeho životní zkušenosti. Formovalo ho vyrůstání v ulicích New Yorku, kde byla výrazná přítomnost gangů, nad svým vlastním původem přemýšlel v dokumentu s vypovídajícím názvem Italianamerican, jeho vztah k víře se poté odráží ve filmech jako Poslední pokušení Krista nebo Mlčení. Na jeho filmařský styl má výrazný vliv i vztah k hudbě, Scorsese je navíc typ filmaře, který si i po letech stojí za svými rozhodnutími, neznamená to ovšem, že by zároveň nebyl schopný sebereflexe. Dokumentu se nejspíše podaří pro mnohé na Scorseseho vrhnout zcela nový pohled, na jeho tvorbu poté zase zcela nový kontext.

Občas se objeví třeba Spike Lee nebo Ari Aster, aby se rozpovídali o tom, jak odkaz Scorseseho bude nejspíše dál žít i dávno po jeho smrti, kontext z minulosti ovšem doplňují především Scorseseho spolupracovníci či blízcí přátelé. Robert De Niro, Daniel Day-Lewis, Leonardo DiCaprio, Cate Blanchett, Jodie Foster, Sharon Stone, Margot RobbieBrian De Palma, Steven Spielberg, dvorní střihačka Thelma Schoonmaker či Isabella Rossellini, jedna ze Scorseseho ex-manželek.  V různých fázích kariéry měl Scorsese různé povahy, i ty měly na jeho filmy formu vlivu. Zásadní na této dokumentární minisérie je, že skutečně za celou dobu nepůsobí jako taková, která se musí za každou cenu snažit vykreslit Scorseseho v tom nejlepším světě. O to komplexnější a zajímavější ústřední postavu této minisérie to z něj ve finále dělá.

Dokumentární minisérie, které ani po 5 hodinách není dost

Mr. Scorsese
Zdroj: Apple TV+

Pro fanouška Scorseseho se může i pětihodinová minisérie zdát jako málo, protože by se snadno dalo jistým Scorseseho filmům věnovat ještě více dopodrobna. Dokumentární minisérie zvládá v rámci jeho kariéry pokrýt ty nejzásadnější snímky (končí během příprav Zabijáků rozkvetlého měsíce), v pozici respondenta poté Scorsese sám občas vede rozhovory se starými známými, kteří jeho vyprávění dodávají kontext. Je to pořád především o filmech, takže nechybí rozbory Scorseseho zásadních děl a ikonických záběrů ze Scorseseho filmů. Scorsese se díky této minisérii stává tím filmařem, který rozebíráním svých děl neubírá nic na jejich kráse. Naopak se mu daří jim dodávat ještě přidanou hodnotu navíc.

Scorsese se často může ve veřejném prostoru profilovat jako mrzout (viz. jeho komentáře k marvelovkám), i toto vnímání ovšem může dokument snadno zpochybnit. Scorsese je svým způsobem filmařský rocker. Energickým přístupem k filmovému vyprávění, nekonvenčními přístupy, vášnivými vizemi, které je následně ochoten dotáhnout do samotného konce. Jeho perfekcionalismus, slabost pro detaily a dohled na každý aspekt jeho filmů, ty mohou být pro mnohé snadno velikou inspirací. Přitom se dle této dokumentární minisérie nesnaží vytvořit iluzi toho, že z něj status geniálního filmaře dělá dokonalého člověka.

Mr. Scorsese jen utvrdí nesmazatelný Scorseseho odkaz

Mr. Scorsese
Zdroj: Apple TV+

Mr. Scorsese je filmová óda na radost. Je primárně určena těm, kteří to s filmem myslí alespoň trochu vážně, daří se jí poté jen utvrdit Scorseseho nesmazatelný odkaz, který z něj bude i dávno po jeho smrti činit jednoho z největších filmařů své doby. A mnoho filmařů se nejspíše bude nadále snažit jeho styl napodobit, byť se jim to ne vždy tak úplně podaří. Byť se dokument primárně zaměřuje na Scorseseho, nezapomíná poukázat na fakt, že je film především kolektivní dílo (především i zdůrazněním toho, jak si Scorsese již roky výtečně rozumí se svou dvorní střihačkou Thelmou Schoonmaker). A také i na to, že byť už Scorsese realizoval 26 celovečerních hraných filmů, zvládl se nevyčerpat. I to je jeden z důvodů, proč od něj fanoušci jeho tvorby v následujících letech uvidí tak moc filmů, které Scorsese zvládne do posledních chvil na světě realizovat.

S odchodem Scorseseho ovšem nezmizí jenom výrazný filmař, ale dle této dokumentární minisérie také silná lidská osobnost, která už 6 dekád výrazně formuje kinematografii. A nejspíše svým způsobem bude ještě několik dalších. Přístupem do Scorseseho soukromí a osobních archívů dost možná dokáže nabídnout něco i těm, kteří žili v představě, že mají Scorseseho a jeho historii už tak nějak zmapovanou. Byť se poté nicméně dokument primárně nesnaží ze Scorseseho dělat vyloženého světce, pořád primárně funguje jako jedna velká pocta filmové legendě, která jednou bude hrozně moc lidem chybět. Alespoň jeho filmy nicméně divákům nic nesebere. A ani tuhle dokumentární minisérii, kterou šlo pravděpodobně těžce realizovat lépe.

Mr. Scorsese závěrem

Dokumentární minisérie Mr. Scorsese je poctou filmařské legendě, která nejen shrnuje jeho bohatou kariéru, ale odhaluje i jeho lidskou stránku. Scorseseho životní zkušenosti, vztahy, osobní boje a vášně se promítají do jeho filmů, které dodnes zvládají inspirovat nové generace filmařů.

Odkaz Scorseseho zůstane živý i dávno po jeho smrti, je pravděpodobné, že jeho vrcholná díla budou i nadále fascinovat nové diváky. Minisérie zvládá nejen shrnout jeho kariéru, ale především jasně připomíná, že film je kolektivní dílo a že za každým mistrovským dílem stojí nejen talent režiséra, ale i spolupráce a lidské příběhy, které takové dílo formují. Mr. Scorsese tak není jen oslavou jednoho z největších filmařů své doby, ale i výraznou inspirací pro všechny, které fascinuje síla a krása filmového vyprávění…

Verdikt: 9 z 10

  • Zdroj titulního obrázku: Apple TV+
-REKLAMA-

Vetřelec: Země – Jak se povedl jeden z nejočekávanějších seriálů roku? (Recenze redakce)

0
Vetřelec: Země
Zdroj: Disney+

Pro mnoho diváků se jednalo o jeden z nejočekávanějších seriálových projektů roku. Nový Vetřelec: Země vzbuzoval nemalá očekávání. Tvůrcem seriálu je Noah Hawley, který stojí za seriály Fargo nebo Legion. I díky němu jsme doufali v povedenou podívanou. Po zhlédnutí všech osmi epizod jsme se my z redakce rozhodli, že se podělíme o naše názory. Takže to nebudeme na začátek prodlužovat a jdeme na to. Tohle je recenze na seriál Vetřelec: Země, který můžete sledovat na Disney+.

Děj seriálu

Seriál Vetřelec: Země se poprvé v historii ságy (když nepočítáme crossover Vetřelec vs Predátor) odehrává přímo na Zemi, když na naši planetu ztroskotá vesmírná loď s mimozemskými organismy. Příběh sleduje mladou ženu jménem Wendy a skupinu vojáků, kteří se snaží zastavit šíření smrtelné hrozby poté, co se setkávají s děsivými Xenomorfy v troskách lodi. Seriál, který se odehrává dva roky před událostmi původního filmu od Ridleyho Scotta, sleduje soupeřící korporace jako je Weyland-Yutani a zkoumá témata umělé inteligence a identity.

Recenze redakce na seriál Vetřelec: Země

Martin Lukáš

K filmové série Vetřelce jsem nikdy neměl silný vztah, a i proto jsem seriál zhlédl čistě ze zvědavosti. A nutno říct, že mě už první díl navnadil na rozvíjející se příběh, který nabízí různé perspektivy na vlastnictví a morální správnost určitých rozhodnutí. A těch zajímavých a mnohdy cynických témat se zde objeví více. Hledání hranice mezi člověkem a strojem, cílená manipulace a dávkování informací k dosažení vlastního cíle nebo otázka lidské pýchy. O to zajímavější potom je pozorovat tyto intriky z pohledu dětí v dospělých tělech, což vytváří sice lehce zvláštní pocit, ale ta dětská naivita je ztvárněna věrohodně.

Nevýhodou seriálu je jeho předvídatelnost, jelikož ihned po transportu vejcí na ostrovní základnu je jasné, co se bude odehrávat ve finále série, které je neuspokojivé a je přehlídkou scénaristického patosu. To, jakým způsobem se k závěrečné katastrofě dostaneme, je protkáno několika nelogičnostmi a scénáristickými zkratkami, které působí místy opravdu lacině. Což zbytečně ubírá na atmosféře a pocitu nebezpečí, který by tady měl být klíčový. Čemuž nepomáhá ani „superschopnost”, kterou si Wendy zhruba v polovině seriálu osvojí. To vzbuzuje dojmy absolutní neschopnosti Kirsche a Boy Kavaliera, kteří na nic podobného nebyli připraveni. Mimo to jsou to ale postavy s pozoruhodnou vzájemnou dynamikou a přístupem k ostatním.

Zábavným a otázky vzbuzujícím prvkem zde byla různá stvoření, která Kirsch v laboratoři zkoumal. Jejich nevyzpitatelností budovala napětí a přinesla několik dobrých zvratů, které ale ne vždy měly už tak dobrou dohru. Ovšem po technické stránce je Vetřelec: Země na dostatečné úrovni, zejména akční sekvence a kamera stojí za zmínku.

Potenciál seriálu s tématy, které načrtl, byl poměrně vysoký, ale výsledné zpracování nějakých obdivuhodných kvalit nedosahuje. Seriál se zbytečně bojí jít v určitých směrech na dřeň, a to i přesto, že první epizoda fungovala skvěle.

Hodnocení: 6,5/10

Vetřelec: Země
Zdroj: Disney+

Marek Lízal

Pro mě a pro mnohé jeden z nejočekávanějších seriálů roku. Jsem fanoušek této značky a doufal jsem ve skvělou záležitost. A po prvním dílu takové pocity dorazily. Hned na úvod totiž seriál předvede parádní úvodní epizodu. Tento díl vzbuzoval ve mě velká očekávání ze zbytku série. Tvůrcům se zde podařilo zachytit atmosféru, zvuky, hudební podkres původního filmu a měl jsem z toho radost. Rozehrával se zde i zajímavý příběh s dobrými tématy. V následujících epizodách se to začalo bohužel celé rozpadat a stala se z toho nefunkční podívaná.

Obrovský problém je ten, že scénář nejde víc do hloubky, nerozebírá témata dostatečně, a celé to bylo pro mě strašně prázdný, hrozně bez života a od čtvrté epizody jsem to spíše sledoval ze setrvačnosti než z nějakého zájmu. Jedna blbost střídá druhou blbost a mě to hodně mrzelo. Postavy jsou nesympatičtí, děti v syntetických tělech jsou poměrně rychle otravní a nepracuje se s nimi dobře. A přitom ty základy tady jsou jen se s nimi mělo pracovat lépe a nápaditěji.

Za pochvalu rozhodně stojí řemeslná stránka, kdy především ty úvodní epizody vypadaly opravdu skvěle. Bohužel od třetí epizody se to točí v pár interiérech a u posledních epizod jsem měl dokonce pocit, že seriál začínal působit hrozně levně. Přesto, když dojde na CGI, tak to je velmi povedené a ani jednou jsem neměl pocit, že by to vypadalo špatně. U samotného Xenomorpha potěší využití praktických efektů před digitálními triky. Bohužel s legendárním monstrem se tady nepracuje dobře a scénář si s ním dělá v několika momentech, co chce. A to se radši nechci bavit o tom, že z vražedné, ale zároveň inteligentní příšery udělali nejspolehlivějšího a nejhodnějšího mazlíčka. U poslední epizody jsem se už musel ironicky smát. Co se týče ostatních monster, které se zde objeví, tak Oko dostalo nejvíce prostoru a dokázal bych si s ním představit vlastní film.

Vetřelec: Země je pro mě obrovský zklamání, které vyvrcholilo opravdu špatnou poslední epizodou, kterou beru za špatný vtip. Epizoda mě několikrát rozesmála, a to kam seriál směřuje a pokud bude další série, tak nevím, jestli něco takového potřebuji dál sledovat. Jako fanoušek Vetřelce hlásím nespokojenost a po návratu ke kořenům v podobě Romulusu je tohle velké vystřízlivění. A přitom, kdyby to dělali šikovnější tvůrci, kteří si dají práci s každým dialogem, postavami, motivacemi, a klidně by odstranily Xenomorpha (ten je tady fakt zbytečný), tak by to mohl být peak celé franšízy…jako byl například Andor pro Star Wars. Bohužel to, ale dělali lidé, kteří z úvodního nadprůměru udělali postupně průměr, který skončil jako šedivý podprůměr. To chce fakt talent. Achjo.

Hodnocení: 4/10

Vetřelec: Země
Zdroj: Disney+

Martina Ignasová

Já jsem spokojená. Dostali jsme originální příběh i postavy, odsejpalo to rychle a mě zajímalo, co se bude dít dál. Hlavní hrdinka je super hustá, i když vlastně vůbec nevíme proč – ale mně to nevadí, protože mě baví. Nové vesmírné příšerky jsou děsivé, vražedné a svým způsobem roztomilé… přesně tak, jak to mám ráda. Kreativní volby Noaha Hawleyho, které spousta lidí odsuzuje, já cením. Matriarchát xenomorphů je v předchozích dílech jasně daný a jejich komunikace a určitá hierarchie je naznačená už ve druhém dílu Aliens.

Sice se Hawley vydal cestou, kterou jsem nečekala, ale v tom nevidím žádný problém. A že tam xenomorpha ani moc nebylo, mi překvapivě nevadilo. ADHD záporák je pro mě velkou lahůdkou. Tak na facku postava, ale stejně rozumím jeho spontánním a nelogickým rozhodnutím, za které bych postavy s neurotypickým mozkem odsoudila. Ale pak přišla informace o jeho diagnóze a najednou mi všechno začalo dávat smysl. On není debil, jen je jeho mozek nastavený k impulzivním rozhodnutím na základě novoty, urgence, míry zajímavosti atd., a racio u něj moc nefrčí, když není regulovaný. Znám to.

Ale nebudu se tvářit, že ten seriál nemá chyby, protože je má. A má jich dost. Od nelogičnosti chování postav přes cringe s Petrem Panem a Neverlandem až po naprostou stupiditu posledních dílů. A nemám na mysli hloupé chování Ztracených chlapců – dětem zvláštní rozhodnutí odpustím – ale bohužel někdy i dospělí v tomto seriálu dělají velmi pofidérní volby, a pak jsou hrozně překvapení z vývoje situace. Stejně mi to ale sedlo. Sice je to občas opravdu blbé, ale převažují za mě určitě pozitivní dojmy a na druhou sérii se těším moc. A plusové body postavě Joea za to, že opravdu použil bandáže.

Hodnocení: 7/10

Tohle byla recenze redakce na seriál Vetřelec: Země. Doufáme, že se vám naše dojmy líbily, a pokud jste seriál doteď neviděli, tak snad vám naše dojmy daly jasný obrázek o tom, zda dát tomuto seriálu šanci či nikoliv. 

Zdroj titulního obrázku: Disney+

-REKLAMA-

Černý telefon 2 – Temné pokračování ve kterém záporák připomene Freddyho Kruegera (Recenze)

0
Černý telefon 2
Zdroj: Universal Pictures

Očekávané pokračování chváleného hororu z roku 2022 je konečně tady. Režisér Scott Derrickson se vrací i pro druhý díl na režii, a je to pro něho také zároveň letos již druhý film. Tím prvním byla Roklina, co jsme od něho mohli vidět. Nyní je zpátky zase v čistokrevném hororu, tak jak to od něho máme nejraději a na jeho novinku jsme byli velice zvědaví. Připravil jsem si pro vás recenzi, na film jsem se velmi těšil a po těch trailerech, kde se lákalo na novodobého Freddyho Kruegera mi hororové srdíčko říkalo, že o tomhle si musím napsat recenzi. Nebudu to tedy na úvod dále zdržovat a jdeme na to. Tohle je recenze na horor Černý telefon 2.

Příběh filmu

Třináctiletý Finn byl jediný, komu se podařilo uniknout sériovému únosci a vrahovi přezdívanému Chmaták. Dokonce ho na útěku dokázal zabít. Výrazně mu v tom pomohl odpojený černý telefon, kterým komunikoval s Chmatákovými obětmi. Když přežijete takový horor, vrací se vám do normálního života těžko. Paradoxně mnohem hůř snáší prožité hrůzy Finnova citlivá mladší sestra Gwen. Pronásledují ji sny o zvonícím černém telefonu a třech klucích zmizelých beze stopy před lety během zimního prázdninového pobytu v táboře v rezervaci Alpine Lake. Ve snaze oddělit sny a skutečnost vyrazí Gwen s Finnem pátrat po tragické minulosti do zmíněného tábora, kde je masivní sněhová bouře odřízne od civilizace. To ale bude jejich nejmenší problém. I v tomto táboře totiž Gwen pronásledují noční můry, mnohem ošklivější než ty, které snila doma. Objevuje se v nich Chmaták, chlap, kterého Finn před lety sprovodil ze světa. Jenže když vám tohle monstrum tvrdí, že „mrtvý“ je jen slovo, musíte ho brát smrtelně vážně. (CinemArt)

Režisér Scott Derrickson netočí špatný horory

Černý telefon 2 se může opřít o jednu důležitou věc. A tou věcí je režisér filmu. Scott Derrickson platí za režiséra, který umí doručit kvalitní hororovou podívanou. Doteď nenatočil v tomto žánru nic špatného a i přesto, že byste nebyli jeho nadšenci nebo byste si mysleli, že nějaký z jeho hororů se vám nelíbil, tak mu nejde upřít fakt, že žádný jeho film nemá špatné (čtěte průměrné) hodnocení. Černý telefon 2 není výjimka.

Druhý díl nemá předlohu jako jednička, ke které napsal Joe Hill (syn Stephena Kinga) povídku. Ale to vůbec nevadí, protože Joe Hill se podílel i na příběhu k druhému dílu a byl to jeden z důvodů, proč se Scott Derrickson vrátil k režii i u pokračování. Jak řekl samotný Hill, tak právě Scott se svým scénáristou C. Robert Cargill by byli nejvhodnější na zpracování dalšího dílů, který by mohli prohloubit. A to je něco, co mě potěšilo. Derrickson si je vědom, že jednička fungovala díky postavám, a tak se jim snaží dávat prostor i ve dvojce před akčnějšími a napínavými scénami (na ty samozřejmě taky dojde).

Úvod filmu se pomalu rozjíždí a Scott nechá diváka nahlídnout na hrdiny z prvního dílu. Ze 70. let se děj přesunul do 80. let, kdy se děj odehrává o 4 roky později po jedničce a sledujeme Finna, který svůj vztek dává hodně najevo a po událostech z konce prvního dílu je z něho na povrchu kluk se sebevědomím a nenechá si nic líbit. Skvěle ho hraje Mason Thames, který letos zazářil v hlavní roli v úspěšném remaku Jak vycvičit draka, a v pokračování Černého telefonu srší hereckou sebejistotou a jeho traumatizovaný Finney, který se snaží nedat najevo slabost, rozhodně funguje.

Do toho je tady jeho sestra Gwen, která se ve dvojce stává hlavní postavou. Děj se především točí kolem ní a její snů, které ji začnou zase provázet jako v jedničce. Začne se jí zdát o mrtvých dětech v zasněženém kempu a o její matce. Herečka Madeleine McGrawA odvedla výborný výkon a je srdcem filmu. No a tady se dostávám k příběhu, který je na dvojce zajímavý a posouvá sérii dál a neopakuje se.

Černý telefon 2
Zdroj: Universal Pictures

Horor, který má srdce

Z pokračování se mohla lehce stát hloupější vykrádačka, ale naštěstí tvůrci k celému projektu přistoupili s respektem a nabízejí horor se srdcem. Základem jsou totiž v tomto případě postavy. Finney a Gwen jsou sympatičtí hrdinové, kterým jde snadno fandit. Druhý díl se je snaží prohloubit vysvětlením, jak to vlastně celé bylo s jejich matkou, která podle všeho spáchala sebevraždu. Dvojka skvěle rozšiřuje příběh postav a mytologie tohoto světa. A dělá to hezky pomalu bez žádného spěchání.

Derrickson dokonce nechává postavy v delších scénách mezi sebou mluvit a tím tempo zpomalí. Oceňuji tento přístup, protože šlo z filmu cítit (minimálně já to tak viděl), že si s tím dali tvůrci záležet a chtěli doručit zajímavou podívanou než naopak prázdné, brutálnější pokračování, které by pošpinilo jedničku. Já byl do filmu ponořen od začátku do konce a užíval jsem si tohle pomalejší tempo.

Co také oceňuji jsou vedlejší postavy. V hororech máme klasicky postavy, které dlouho nevěří tomu, co se hlavním postavám děje do doby, než někdo z nich neumře. Tady ale nic takového nečekejme. Místo toho postavy rychle pochopí, o co jde a bez větších vysvětlovaček se film nezdržuje. I přesto je nutné říct, že tyto postavy nemusí působit tolik přesvědčivě, ale jejich chápání situace je sympatičtější, než kdybychom museli sledovat “všechno je to lež…jsou to blázni…nic z toho není pravda…“.

Černý telefon 2
Zdroj: Universal Pictures

Technická stránka

Věc, která mě nejvíce bavila a v kině jsem si tento aspekt filmu užíval je technická stránka. Snímek má parádní kameru. Dokáže to fungovat svojí plynulostí, některé úhly záběrů jsou skvěle nápadité a dotvářejí energický pocit z jednotlivých scén. Snímek jako jednička využívá období, kdy se film odehrává a přizpůsobuje tomu obraz, kameru, střih i hudbu. A tady se dostávám k největším lákadlu, co dvojka nabízí. Snové sekvence.

Derrickson v těchto částech používá zrnitý obraz, abychom lépe pochopili, co zrovna sledujeme. Naopak, když se film zaměřuje na scény v realitě je obraz digitálně čistý. Právě snové sekvence jsou úžasné. Mají výbornou atmosféru, režijně tyto pasáže jsou skvěle zvládnutý a i díky zvukovému podkresu je to pokaždé zajímavá podívaná. Audiovizuální stránce nejde nic vytknout.

Jinak tady Derrickson ve třech momentech udělá svojí klasickou lekačku, kdy používá hlasitý zvuk v pozadí. Musím říct, že v jeden moment to zafungovalo, ale všechno je to předvídatelné a nebýt toho zvuku, tak by tady vlastně lekačky ani být nemuseli. Atmosféra je jinak velmi fajn, především snové sekvence jsou na tom nejlíp, zasněžené prostředí je dobré, ale nedá se tady bát a divák nesmí čekat infarktovou podívanou. Ona ani jednička taková nebyla a pokud jste ji viděli, tak víte, co čekat od dvojky. Přesto mě zamrzelo, že snímek nepřidal více napětí a gradaci především v závěrečné třetině.

Film vystřídal po jedničce na postu skladatele Marka Korvena syn Scotta Derricksona, Atticus Derrickson, který složil slušný soundtrack, který funguje a skladba Hope, která zazní na konci je hezká. Jinak si to ale Scott Derrickson pohlídal a se svým týmem natočili horor, který vypadá a zní skvěle, přesně tak, jak od hororů čekáme a doufáme. A zrovna teď v tomto podzimním období působí Černý telefon 2 jako ta správná hororová podívaná.

Černý telefon 2
Zdroj: Universal Pictures

Novodobá Noční můra v Elm Street

Jak jsme věděli z trailerů, tak se nám vrací do hry vrah z jedničky, kterého se sice podařilo Finnovi zabít, ale mrtvý v tomto světě mají pořád, co říct a Chmaták si najde cestu zpátky. Derrickson si Chmatáka šetří a na scénu se dostaví nějak v polovině filmu (úplně přesně to nevím, ale brzo to fakt není), ale vůbec to nevadí, protože se filmu podařilo vybudovat si cestu k němu a díky tomu jeho první scéna, kdy se dostane na plátno fungovala skvěle. Nechybělo této scéně napětí, výborná hudba, která tomu přidala a člověk si hned řekne, že ta úvodní půlhodina, která měla pomalejší rozjezd a budovala si půdu pro zbytek filmu byla k prospěchu.

Do role Chmatáka se vrátil Ethan Hawke, který byl v jedničce fantastický, a i tady stojí za pozornost. Ačkoli se objeví později, tak si každou scénu krade pro sebe a je snadné si říct, že je Chmaták ikonický padouch ze současného hororu. Přesto u něho nejvíce zamrzí, že se neutrhl ze řetězů a diváci, kteří očekávají hodně zabíjení budou zklamaní. Film se nebojí oproti jedničce přidat na krvi a rozsekaných dětí (ve snových sekvencí jde o jediný drsnější scény v celém filmu).  Ale v závěrečné třetině film hrozně moc uhne a doslova si říká o pořádné zabíjení. Někteří hororoví nadšenci by mohli být zklamaní.

Je také dobré zdůraznit, že se dvojka posouvá od minimalistické jedničce k více nadpřirozené podívané. Prvek nadpřirozena s mrtvými je tady více využit a pokud jste fanoušci slavné a kultovní slasher série Noční můry v Elm Street, tak vás Černý telefon 2 potěší. I já sám musím říct, že jsem si to užíval, a proto bych si už přál, aby někdo legendárního Freddyho Kruegera konečně oživil.

Černý telefon 2
Zdroj: Universal Pictures

Scénář by potřeboval ještě doladit

Film není bez chyb a už jsem se o některých věcech zmínil, ale co je v tomto filmu skutečně tou nejslabší stránkou je scénář. Ano ten film hezky prohlubuje hlavní postavy, dobře rozšiřuje příběh prvního dílu, ale má to svoje mouchy. Některé věci tady budou působit absurdně, někdy se zbytečně v pár momentech film stane vtipnější, než by měl být a závěrečný akt šustí scénářem, který může pro někoho být lehce neuspokojivý. I některé dialogy jsou strojové a dvě takové vysvětlovací scény jsou slabší. Přesto mi to nezkazilo zážitek, ale na některých věcech se mohli tvůrci víc zamyslet.

Černý telefon 2 závěrem

Očekávané pokračování chváleného hororu se povedlo a velmi dobře rozšiřuje příběh jedničky. Rozjezd je pomalejší a snímek se nebojí i při některých částech zpomalit a dopřát postavám chvilku klidu, aby si mezi sebou promluvili. Postavy mají mezi sebou dobrou chemii, technicky je to skvěle zpracovaný horor, i když to zamrzlé jezero smrdí digitálem, tak je to skvěle natočená věc. Herecké trio Mason Thames, Madeleine McGraw a Ethan Hawke (i když ho je málo a je furt pod maskou nebo část hlavy má zakrytou) jsou super a bez nich si to nedokážu představit. Zamrzí neuspokojivý bodycount, kdy si film říká o větší brutalitu, především ve finálním aktu. Režisér Scott Derrickson potvrdil, že horory zvládá a neumí natočit špatnou věc. Natočil solidní pokračování, které má srdce a na konci mi podobně jako u jedničky dokázal v jedné scéně zahrát na emotivní notu a to oceňuji. Černý telefon 2 není nejlepší horor roku a s těmi nejlepší kousky za tento rok se nemůže srovnávat kvalitativně, přesto je to poctivá hororová zábava a na tohle podzimní období je to ideální kino horor.

Hodnocení: 7,5/10

Tohle byla recenze na horor Černý telefon 2. Doufám, že se vám recenze líbila a snad vám řekla všechno potřebné a rozhodnete se podle ní, jestli dát filmu v kině šanci nebo ne. 

Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures

-REKLAMA-