Závěrečná série Netflix fenoménu Stranger Things se nepřetržitě blíží a proto dorazil druhý trailer. Pátá série bude rozdělena na tři části a za méně jak měsíc dorazí první část se čtyřmi epizodami, takže reklamní kampaň čím dál víc nabírá na obrátkách. První část tedy dorazí 27.11. Druhá část dorazí 26.12. a bude obsahovat tři epizody. Finální dvou hodinová epizoda následně vyjde 1.1. No a bez nějakého většího zdržování na úvod se tedy pojďme podívat na druhý trailer, který dnes dorazil.
Druhý trailer na závěrečnou pátou sérii Stranger Things
Po několika opakovaných zhlédnutí a té obří husiny se k vám hlásím. Nevím, co dřív napsat, jsem plný emocí, ale jedno vím jistě. Stranger Things navařili další luxusní trailer. Každý jejich trailer stojí za to a i nejnovější není výjimkou. V pozadí hraje song od Queenů Who Wants to Live Forever a ten koho napadlo, že tenhle song použijí byl absolutní génius. Díky tomu songu je tento trailer nadpozemský a vyvolává to v divácích ohromnou husinu, emoce, protože tady se jde do velkého finále.
Trailer je jinak parádní, nové záběry vypadají ohromně, ten obří rozpočet jde cítit z každého záběru (rozpočet celé série se vyšplhal na 480 milionů dolarů a stal se jedním z nejdražších seriálů všech dob – rozpočet na epizodu byl 60 milionů) a nejde se zbavit pocitu, že tohle od čtvrté série není seriálová podívaná. Po technické stránce, svým měřítkem vypadá závěrečná série jako filmový blockbuster a slušelo by tomu velký plátno! Jako fanoušek se nemůžu dočkat a po dokoukání celé série očekávejte recenzi (na nový rok).
Co vy a seriál Stranger Things, taky se nemůžete dočkat? Líbil se vám nový trailer?
Kdyby měl někdo zájem, tak v současné době si opakuji seriál od začátku a budu postupně vydávat ke každé sérii zajímavosti a fakta. Venku je článek k první sérii. Další jsou v procesu. Tady máte odkaz –Zajímavosti a fakta k první sérii Stranger Things.
Úvod trailer na Vřískot 7 vrací diváky do domu Macherových, domů, ve kterém kdysi bydlel Stu Macher (Matthew Lillard) a ve kterém se odehrálo finále prvního i pátého Vřískotu. Z domu se očividně stará turistická atrakce, dva návštěvníci se ovšem stanou obětí již 14. osoby, která si na sebe bere masku Ghostface. Samotný trailer i oficiální plakát poté nejednou naznačí, že chce Ghostface do jisté míry zničit odkaz předchozích vrahů s maskou Ghostface – a to nejen tím, že zapálí právě dům Macherových.
Zdroj: Paramount Pictures
27. 2. 2026 bude v kinech řádit vrah, který naznačuje, že Sidney Prescott v podání Neve Campbell moc dobře zná, protože spolu měli vyrůst ve stejném městě – Woodsboro. A začne jít po krku nejen Sidney, ale i její rodině – manželovi Markovi v podání Joela McHalea a dceři Tatum v podání Isabel May. Režisér Kevin Williamson (scenárista prvního, druhého a čtvrtého Vřískotu) si očividně na základě scénáře Guye Busicka (Vřískot 5-6) bude chtít opět vyhrát se slasherovými klišé. Potvrzuje to úvod v residenci Macherových, zároveň i scény, kdy se snaží Sidney do jisté míry mentorovat svou dceru.
Trailer samozřejmě vraha pod maskou Ghostface neodhalí, v závěru ovšem potvrdí návrat Matthewa Lillarda do role Stu Machera. Potvrdí se teorie o tom, že se Stu Macher dožil události nejnovějšího Vřískotu? Nebo to bude celé složitější? Tak či onak, Vřískot 7 nejspíše dokáže fanoušky série v prvním traileru nalákat více nežli dost.
Nia DaCosta přináší moderní provokativní pojetí klasické hry Henrika Ibsena. Hedda (Tessa Thompson) je rozpolcená mezi neutuchající bolestí bývalé lásky a pocitem bezvýchodnosti ze svého současného života. Během jednoho vyhroceného večera vyjdou na povrch dlouho opomíjené touhy a utajované napětí. To Heddu a všechny v jejím okolí vtáhne do víru manipulací, vášně a zrady…
Kariéra režisérky Nii DaCosty se rozjížděla slibně. Po svém režijním debutu Little Woods byla zvolena jako režisérka zatím posledního Candymana, mluvilo se poté o ní jako o režisérce, která by mohla dostat vlastní Star Wars film. Lucasfilm v tomto ohledu ovšem předběhlo Marvel Studios, které DaCostě nabídlo režii snímku Marvels. Pokračování Captain Marvel v kinech brutálně propadlo, sama DaCosta se vyjádřila tak, že výsledný 33. celovečerní film ze světa Marvel Cinematic Universe nebyl filmem, který původně chtěla natočit, z výsledku obvinila především protáhlou post-produkci. Reputaci DaCosty ovšem její první vyložený blockbuster vyloženě neuškodil. Režisér Danny Boyle si jí přeci jen zvolil jako režisérku prostřední části jeho trilogie 28 let poté.
DaCosta nicméně ještě před navázáním na Boylovu vizi stihla realizovat svůj 4. celovečerní film, ve kterém se (stejně jako v jejím debutu Little Woods) v hlavní roli objevuje Tessa Thompson. Hedda je konkrétně novou adaptací dramatu norského dramatika Henrika Ibsena. DaCosta se sama postarala o adaptovaný scénář, který již delší dobu označovala za reimaginaci. Děj se z Norska na konci 19. století přesouvá do 50. let 20. století, titulní hrdinka je queer, větší roli poté hraje úloha ženy, která bojuje proti společnosti. Jak moc smyslná nakonec tato modernizace je?
Hedda – Jak vycházet ze starých textů
Zdroj: Amazon Prime
Hedda je dílo staré 134 let. Mnohá starší díla jsou uznávaná i staletí po vydáních; jsou terčem mnoha historiků, kteří v tehdejších textech dokážou hledat nové vrstvy a kontext. A občas jednoduše tyto texty vezme nějaký filmový autor a realizuje svébytnou adaptaci – takovou, která si z předlohy vezme to nejzákladnější, základ ovšem následně interpretuje specifickým způsobem. Přesně tak dle všeho DaCosta přistupuje ke své adaptaci Heddy.
Dobové drama je pro DaCostu nové území, tematickou modernizací ovšem dokáže být aktuální. Formou sociálního komentáře, genderových rolí, užíváním černého humoru i vizuální estetikou ovšem dokáže být Hedda DaCosty velmi aktuální. Nejvýraznější obměnou je ovšem nejspíše změna mužské postavy Eilerta na ženskou postavu Eileen v podání Niny Hoss. I Eileen usiluje o stejnou učitelskou pozici jako George, manžel Heddy v podání Toma Batemana, ani pojetí od DaCosty nezahazuje fakt, že Hedda a Eilert/Eileen byli/y milenci/milenkami. A navíc to začne vypadat, že se Eileen pořád přes lásku k titulní dceři generála nepřenesla. A Hedda je na tom dle všech indicií stejně.
Divadelní adaptace, jejíž realizaci dokáže DaCosta snadno obhájit
Zdroj: Amazon Prime
Základ pořád spočívá v divadelní předloze. Často se poté stává, že je divadelní základ až příliš rozpoznatelný a převedení do filmové podoby příliš neobhajuje. DaCosta nicméně ano. Je to poměrně původně realizovaná dobovka, samotný ústřední večírek má neskutečný náboj; šikovně využit je i design ústředního sídla. Honosný dům s příznaky chátrání, který má výraznou výzdobu, zároveň dokáže vypovídat o stísněnosti, které Hedda pociťuje – ať už kvůli společenským omezením, či nenaplněným ambicím. Je nicméně inteligentní, a proto se alespoň snaží s lidmi manipulovat. I když to občas nedopadne tak, jak by si sama přála, je to jediná forma, jak si dokáže udržet kontrolu, částečnou formu moci a alespoň ždibec zábavy.
Po zjevení její bývalé lásky tak Hedda spustí manipulační hru, ve které jsou hráči Eileen, George i Thea v podání Imogen Potts, aktuální partnerka Eileen. Hedda dala v životě přednost nudnému muži před zábavnou ženou, nesnese ovšem Theu, která působí jako přesný opak Heddy, v blízkosti Eileen. Právě Thea je ovšem jediná, kdo dokáže Heddu jaksi prokouknout; zbytek je nákloností k ní zaslepen. Adaptace od DaCosty může do jisté míry vyznít jako feministický manifest, protože tu jsou muži primárně neschopní – ve fyzické i psychické rovině. Dá se tak snadno chápat i jako výsměch nejabsurdnější formě patriarchátu.
Odklon od předlohy vede k pochybnému závěru
Zdroj: Amazon Prime
V tvůrčích otěžích působí dobové drama neskutečně živě. I když DaCosta pořád neskryje divadelní kořeny předlohy, formou vizuálního zpracování je nová Hedda dost filmová a v rámci možností i vizuálně hravá. Dost možná i proto, že 50. léta film evokuje spíše dobovými kostýmy a výpravou, energií ovšem dostatečně vypovídá o tom, že jde o film z roku 2025. Původní předloha končí do velké míry silněji a snadno působí dojmem, že má na všechny ústřední postavy silnější dopad. I když právě výrazný odklon může více vypovídat o tom, jak může být tragédie vnímána dnes. Otevřený konec nicméně dokáže snadno vyvolat dojem, že se DaCosta snaží tak moc odklánět od původního příběhu, že nakonec sama nevěděla, jak adekvátně příběh ukončit. A přesně proto dochází k diskutabilnímu vyvrcholení, které bude pro mnohé možná absurdní až příliš.
Svým způsobem ovšem poměrně sedí k celému pojetí Heddy. Po celou dobu je to na jednu stranu stylistické cvičení, na druhou zřejmá snaha o modernizaci příběhu, který v době vydání logicky vycházel z postavení žen společnosti na konci 19. století. DaCosta příběh posouvá o šest dekád, jako afroamerická žena samozřejmě vychází i ze svého vnímání. Odpovídá to zřejmě tomu, jak by se mladí tvůrčí snažili interpretovat tragédie Williama Shakespeara do moderní TikTokové éry.
Autorský projekt
Zdroj: Amazon Prime
Výsledek bez jakýchkoliv debat vyvolá diskuze. Jedni budou odsuzovat už fakt, že se děj přesouvá z Norska; jiní, že samotný příběh je tak silný, že ho opravdu není třeba přenášet z doby jeho vydání a aplikovat ho na jakoukoliv jinou dobu. Hedda Nii DaCosty je ve finále především formálním experimentem, který má svým způsobem blíže k dekonstrukci nežli rekonstrukci. Po umělecké stránce se tak jedná o experiment; zároveň navíc očividně šikovná afroamerická tvůrkyně přistupuje k původnímu příběhu skrze vlastní perspektivu.
I to dělá z Heddy autorskou podívanou – takovou, která si pohrává s tempem vyprávění, prací s dialogy i budováním napětí, které možná tak úplně nevyústí v to správné vyvrcholení. V kombinaci s jazzovým podkresem, hudbou Hildur Guðnadóttir a výraznou barevnou paletou tak vzniká obraz 50. let, který má blíže k introspekci nežli dobové podívané. Pokud mají zhruba takhle vypadat smyslné adaptace, které přitom mají v úmyslu si z předloh brát víceméně pouze ten nejpevnější základ, do budoucna to nutně nemusí být špatná zpráva. Především i proto, že se potvrzuje, že má DaCosta talent, utvrdí to pravděpodobně už právě v lednu s uvedením nových 28 let poté.
Hedda závěrem
Hedda Nii DaCosty představuje odvážný autorský experiment, který si z Ibsenovy předlohy bere jen ten nejpevnější základ, aby jej přetvořil podle současné citlivosti a společenského vnímání. Přestože film místy tápe v tempu i ve vyústění, jeho síla spočívá v sebevědomé reinterpretaci klasiky a schopnosti propojit minulost se současností. DaCosta potvrzuje, že je režisérkou s jasným rukopisem i smyslem pro tvůrčí odvahu. I díky tomu je Hedda minimálně velmi zajímavou adaptací…
Bylo nebylo, Velká sedma vládla zemím v Twisted-Wonderlandu, světě plném magie a divů. Jejich nejproslulejší činy byly natolik legendární, že jejich jména inspirovala sedm kolejí na prestižní Akademii Night Raven. Byli to Srdcová královna, Král zvířat, Mořská čarodějnice, Písečný čaroděj, Nejkrásnější královna, Král podsvětí a Trnová víla. Středoškolák Júken (Jú) neměl o tomhle světě ani ponětí, dokud se neprobudil na nástupním dni akademie. Nyní musí čelit příšerám, prchlivým studentům kouzel a záhadným událostem, aniž by sám magii ovládal. Podaří se Júovi najít cestu zpět domů?
Disney je konglomerát, který rád oprašuje svoje nejznámější značky a postavy. A někdy i velmi zajímavými způsoby. Disney Twisted-Wonderland je původem japonská mobilní hra, která je inspirována záporáky z animáků z dílny Walt Disney Animation Studios. Jedná se konkrétně o takový mix Harryho Pottera s Disney záporáky. Akademie Night Raven má konkrétně 7 kolejí, kdy je každá z nich založena na jednom z klasických Disney záporáků – Srdcové královně z Alenky v říši divů, Scarovi ze Lvího krále, Uršuly z Malé mořské víly, Jafarovi z Aladina, Zlé královny ze Sněhurky a sedm trpaslíků, Hádovi z Hercula a Zlobě ze Šípkové Růženky.
Už v roce 2021, rok po původním uvedení hry, došlo k odhalení, že se chystá anime adaptace. Oznámeny byly konkrétně tři série, 1. série poté na Disney+ odstartovala právě dnes. Dle očekávání jde především o to svět nějak představit, byť na to už v 1. epizodě není nutně největší čas. Jedná se nicméně o úspěšnou snahu Disneyho prorazit do anime světa a nebo se pokus naprosto míjí?
Disney Twisted-Wonderland je anime až na půdu
Zdroj: Disney+
Už úvod vsadí na archivní záběry zmiňovaných záporáků z jejich původních animáků, následně se ovšem přesune do současnosti a anime formy. Jedná se o japonskou produkci, výsledek poté nemůže být více anime. Velkým bonusem je japonské znění, které klasicky sází na velmi expresivní vyjadřování dabérů. Jinak ovšem 1. epizoda diváky představuje především s hlavní postavou Júem a několika vedlejšími postavami. Hlavní hrozbou je v 1. epizodě Grim, který nejspíše kočku Šklíbu z Alenky v říši divů neevokuje náhodou.
Ředitel Dire Crowley zatím působí dojmem, že bude mít docela daleko k takový Albusi Brumbálovi, vedlejší postavy zatím tak nějak naznačují svoje charakterní vlastnosti. Samotná 1. série má mít 8 epizod, proto nejspíše do budoucna nehrozí, že by snad měly epizody spoléhat na řádnou dávku výplně příběhu. Vše naopak nasvědčuje tomu, že může příběh sympaticky kvapit kupředu. Nápad o podobné škole, která vychází z Disneyho záporáků, je poté zajímavý, právě v 1. epizodě ovšem nejvíce prostoru dostává kolej Heartslabyul. Její prefekt Riddle Rosehearts tak nechce sekat hlavy náhodou.
Hrdina tak trochu omylem
Zdroj: Disney+
Jú sice omylem skončí na Akademii určenou pro studenty s kouzelnickým nadáním, sám ovšem žádné kouzla neovládá. Tím se stává zajímavý kontrast se zmiňovaným Grimem, který sice magii ovládá, jeho problém je ovšem v tom, že není člověk. Seriál je za pochodu stává zajímavý tím, jak očividně čerpá z mytologie zmiňovaných Disneyho protivníků, kdy například zmiňovaný Riddle Rosehearts skutečně působí jako někdo, kdo nosí cosplay Srdcové královny. Pokud se 1. epizoda vnímá jako ideální seznamovačka se světem, svůj účel splňuje.
Budování světa je prozatím v plenkách a divák bez znalosti původní mobilní hry nemůže mít šanci v tom, aby měl o celkové mytologii a fungování světa povědomí, minimálně fanoušci Harryho Pottera a teoreticky i seriálu Wednesday nicméně mohou mít k tomuto projektu snadno formu uznání. V centru seriálu jsou v podstatě „zlé Bradavice“, kde jsou postavy rozřazováni na základě toho, jak jejich vlastnosti mají nejblíže k jednomu z Velké sedmy. Zároveň to ovšem nevypadá, že budou všechny postavy jednoznačné a že z nich studování na škole vybudované na zla hned nedělá čisté záporáky. 1. epizoda tak funguje jako slušný expoziční start, který naznačuje, že má tento seriál rozhodně potenciál. Jen prozatím těžko říct, jak moc velký.
Disney Twisted-Wonderland závěrem
Disney Twisted-Wonderland je zajímavou kombinací klasických Disney záporáků se školním prostředím ve stylu Harryho Pottera. Anime adaptace mobilní hry sází na vizuálně výraznou japonskou stylizaci a expresivní dabing, přičemž první epizoda slouží hlavně k uvedení do světa, postav a základních konfliktů. Přestože je budování světa zatím v rané fázi, koncept „zlé školy“ a zajímavé postavy naznačují potenciál pro zajímavý a dynamický příběh, který může zaujmout nejen fanoušky původní mobilní hry, ale také nové diváky, kteří si libují v netradičních světech…
Film Nepela mapuje úsek ze života krasobruslaře Ondreje Nepely (Josef Trojan), kdy se v roce 1972 vrací se zlatou medailí ze Zimních olympijských her v Sapporu, kde dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. Doma na něj čeká nejen sláva, ale také realita komunistického režimu. Všichni se k němu chovají jako k celebritě, ale citlivý Ondrej touží především po úniku z této pro něj nepříjemné zlaté klece. Chce žít svobodně a v souladu s tím, kým se cítí být. Přislíbenou šanci odejít do profesionální lední revue mu však na poslední chvíli zakáží a nařídí mu účast na dalším mistrovství světa.
Zklamaný Nepela musí najít novou motivaci a také se vyrovnat s tragickou smrtí své nejlepší kamarádky, krasobruslařky Hany Maškové (Antonie Formanová). Ondrej Nepela je jednou z největších československých sportovních legend. Ve své sportovní kariéře získal všechna myslitelná ocenění a jeho životní příběh je dodnes obrovskou inspirací…
Nepela – Komorní portrét slovenské legendy
Zdroj: CinemArt
Občas se prostě stane, že začnou vznikat dva separátní filmové projekty, které pojednávají o stejném tématu. Gregor Valentovič začal psát scénář ke svému celovečernímu debutu Nepela v roce 2020. Teprve v momentě, kdy byl snímek v pokročilé fázi výroby, došlo k odhalení, že o sobě navzájem netuší tvůrci Valentovičova filmu a zároveň tvůrci separátního filmu, který o Nepelovi vzniká. I proto tak již v únoru 2026 do kin dorazí snímek ON od režiséra Jakuba Červenky, pár měsíců před ním se ovšem do kin dostává právě Valentovičův Nepela.
Valentovič dokázal objevit napojení na příběh Ondreje Nepely i díky své osobní queer identitě. Na první pohled se může zdát, že bude Nepela příběhem o další populární osobnosti, která byla za socialistického Československa obětí výrazné perzekuce, to ovšem není tak úplně pravda. Po výhře na zimních olympijských hrách v Sapporu se 21letý Nepela vrátil do Československa jako národní hrdina a „vzor socialistického sportovce“. V podání Josefa Trojana je nicméně ve filmu Nepela prezentován především jako plachý mladík. Když už se má nějak projevit, dělá to spíše gesty nežli verbálně. V komorním podání se příběh filmu zaměřuje pouze na období jeho života v letech 1972–1973 (zmiňovaný OP má být ještě komornější a odehrávat se během 24 hodin), o Nepelovi film přesto má výpovědní hodnotu.
V příběhu Nepely jsou důležité jeho vztahy
Zdroj: CinemArt
Film začíná v moment, kdy se Ondrej svěřuje své trenérce Hilde Múdre v podání Zuzany Mauréry, že chce skončit se závodním krasobruslením. Úvod je to důležitý, protože od počátku stanovuje dynamiku mezi Ondrejem a jeho mentorkou. Ta pro něj byla oporou, v podstatě druhou matkou, a i roky po úmrtí Nepely o něm mluvila jako o svém nejmilejším svěřenci. Mauréry dodává Hilde komplexnost a i když to s Nepelou neměla lehké, film dokáže snadno vypovědět o jejich silném vztahu.
Nutno podotknout, že je Nepela pořád film pouze založený na skutečných událostech, který nedává ruku do ohně za to, že je ve všech detailech konkrétní. Rýpalové si tak jistě klasicky rýpnou do toho, že stadion neodpovídá skutečnému stadionu z té doby – někdo jako Ridley Scott by měl poté snadný důvod poslat je… vy víte kam. Valentovič se při psaní scénáře velmi inspiroval knihou Ondrej Nepela – Najlepší od Evy Bacigalové, která se kromě Nepelových sportovních úspěchů zabývá i právě jeho osobním životem. Dá se nicméně snadno věřit tomu, že pokud někdo náhodou nikdy neslyšel jméno Ondrej Nepela a dodnes tak třeba nechápal, po kom vlastně nese jméno zimní stadion v Bratislavě, o Nepelovi do velké míry řekne to nejpodstatnější.
Jak přistoupit k umělci, kterého dnes společnost uznává i zatracuje?
Zdroj: CinemArt
S odkazem Nepely je to těžké. Prakticky nikdo výrazně nechce zpochybňovat jeho sportovní úspěchy, ani na moderním Slovensku se ovšem moc nezdůrazňuje jeho homosexualita, která je často tabuizovaná, stejně jako fakt, že měl Nepela podlehnout infekci HIV. Debatu dle všeho rozproudilo odhalení, že měl Nepela dceru Natashu, která dorazila na premiéru filmu v Bratislavě – kdy se tak ukazuje, že to možná s Nepelovou sexualitou mohlo být komplikovanější, jak už to ostatně se sexualitou bývá. Film samotný nicméně zdůrazňuje Nepelův vztah k ženám a nesnaží se poté rozporovat nic, co by o něm nebylo z jedné či druhé ruky známo. I když se bude jednat o pojetí, které budou jistě mnozí vnímat jako kontroverzní. Především ti, co se v roce 2025 pořád nenaučili uznávat jiné sexuální identity než ty heterosexuální.
Srdcovou záležitostí pro Nepelu byla nejlepší kamarádka Hana Mašková v podání Antonie Formanové. Po její smrti se Nepela setkává s dívkou jménem Gabika, kdy mu tato dívka v podání Terezy Smetanové začne jeho zesnulou kamarádku připomínat. Sama Gabika se Nepely ve filmu ptá, zda Hanu miloval – Ondrej na to odpoví, že svým způsobem ano. Rozvíjí se mezi nimi poměrně sympatické přátelství, především proto, že je Gabika součástí skupiny, která Nepelovi zřejmě dodá jakousi radost ze života. Protože ho nevnímají jako hvězdu, ale sobě rovného přítele. Nejblíže ovšem začne mít Ondrej právě ke Gabice, přitom z ne vyloženě zdravých důvodů. V podstatě většinu filmu visí ve vzduchu otázka, zda se Nepela někomu svěří se svou orientací – nakonec na to skutečně dojde. A svým způsobem díky tomu nakonec Nepela najde sám sebe. Tedy tak, jak to za tehdejších poměrů šlo.
Mladík, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít
Zdroj: CinemArt
Nepela měl ke komunismu neutrální až pragmatický přístup, veřejně se v něm neangažoval, komunistická strana ho vyloženě neperzekvovala. Když už se ovšem alespoň ve filmu objeví jistý závan odporu (který tehdejší politický systém byl schopen hledat v ledačem), funkcionář Antonín Himl v podání Adriana Jastrbana (který už by si na hraní komunistů po dvojitém ztvárnění Dubčeka a náměstka v Duchoňovi mohl pořídit licenci) si to nenechá jen tak líbit. Je mu odebrán pas a nemůže jen tak odjet do zahraničí, pořád musí být především reprezentantem. I když by tak Nepela rád krasobruslil na píseň Neila Diamonda a měl by rád výraznější kostým, není mu to dopřáno. A navíc žije v době, kdy může snadno odhalit svou homosexualitu – a té 70. léta nepřeji ještě výrazněji nežli dnes.
Valentovič se netají tím, že produkční možnosti byly často omezené, a proto muselo dojít v rámci produkce k menším či větším kompromisům. Na filmu to poté chvílemi poznat je, zase tolik to ovšem nevadí. Svou komorností je Nepela poměrně sympatický, zároveň i vyobrazením doby, kdy si občas vypomůže archivními záběry, které atmosféře přispívají. Nejvýraznější poté asi bude závěr, který snadno evokuje magický realismus – do jisté míry ovšem tento závěr vyvolává otázky. Především v tom ohledu, jak přesně má z filmu Ondrej Nepela vycházet a co vlastně bylo ústředním tématem. Svým způsobem se ovšem dá z finále vyčíst, že by si Nepela nejspíše přál být obyčejným mladíkem beze slávy, se kterou se přesto musel tak nějak naučit žít.
Josef Trojan je Ondrej Nepela
Zdroj: CinemArt
Dá se snadno věřit tomu, že Slovensko tento příběh o osobě, která je na něm i 36 let po své smrti vážená a oblíbená, přijme. Josef Trojan se ho snaží ztvárnit přesně tak plaše a rezervovaně, jak dnešní vnímání Nepelu prezentuje. Na ledě možná oplýval sebevědomím a obdivuhodnými výkony – jako mnozí umělci (jestli má nějaký sport k umění blízko, tak nejspíše právě krasobruslení) před ním i po něm byl ovšem introvertem. Kameraman Adam Suzin (stojící i za slovenským dramatem Otec) poté dokáže samotné krasobruslení zmapovat tak zdařile, jak to nejspíše nejlépe šlo.
Pokud bylo tvůrčím rozhodnutím zmapovat příběh Nepely v tomto konkrétním období a takovouto formou, výsledek nejspíše mohl těžko dopadnout lépe. O uzavřeném Nepelovi do velké míry dokáže cosi vypovědět – to i v rámci komornější produkce, která i přes vynechání olympiád vypovídá o poměrně zajímavé části jeho života, jež obsahuje jistou formu paralel k dnešní společnosti. Na zajímavý film to stačí, těžko nicméně říct, jak k Nepelovi přistoupí diváci, kteří se s vnitřním světem titulní postavy seznámí poprvé.
Nepela závěrem
Gregor Valentovič natočil snímek, který se nesnaží o monumentální životopis sportovní legendy, ale o intimní pohled na člověka, jenž se očividně celý život učil být sám sebou. Nepela není film o vítězstvích na ledě, ale o hledání rovnováhy mezi osobní svobodou a tlakem společnosti, která nepřála jinakosti ani tichosti. Komorní pojetí, citlivá kamera Adama Suzina a výtečný introvertní výkon Josefa Trojana dávají příběhu lidskost, která přesahuje dobu svého děje. Valentovič tak přináší portrét muže, který netoužil po slávě, přesto se s ní musel naučit žít – v tom tkví výrazná křehkost celého filmu…
Antologie animovaných krátkých filmů se vrací s devíti novými příběhy od legendárních japonských studií, které oslavují bájesloví Star Wars ve svých jedinečných stylech…
Svět Star Wars je nesmazatelnou součástí popkultury již téměř 50 let. Svět vytvořený Georgem Lucasem se stal inspirací pro spousty tvůrců, kteří se světem předaleké galaxie inspirovali při budování svých vlastních fikčních světů. Sám Lucas by ovšem Star Wars nemohl realizovat bez nejedné inspirace: náboženství, starší sci-fi snímky jako Flash Gordon, westerny či japonská kultura. Když tak v roce 2021 došlo na uvedení seriálu Star Wars: Vize, kruh se svým způsobem uzavřel.
Star Wars: Vize je antologický animovaný seriál, který v každé epizodě vypráví zcela nový příběh. Příběhy nejsou kánonické, aby tvůrci při jejich realizaci neměli svázané ruce. Svým způsobem tak koncepčně existuje jistá paralela se seriálem Co kdyby…? z dílny Marvel Studios. Občas se mohou objevit známé postavy jako Boba Fett či Wedge Antilles, diváci si ovšem při sledování Vizí nemusejí dělat hlavu z toho, jak přesně zapadají do kontinuity dosavadní Star Wars tvorby. První série v roce 2021 vsadila výhradně na asijskou formu a japonské animátory. Druhá série se následně v roce 2023 stala takovou mezinárodní přehlídkou – nabídla konkrétně příběhy ze Španělska, Irska, Chile, Spojeného království (Aardman!), Jižní Koreje, Indie, Japonska/Spojených států i Jižní Afriky.
Čerstvá třetí série se poté vrací ke kořenům. Všech 9 epizod pochází z Japonska. Tři z nich jsou navíc pokračováními příběhů, které si mohou diváci pamatovat z první série – Souboj, Vesnická nevěsta a Devátá Jedi. Na jednu stranu dostanou diváci další várku trochu jiných Star Wars. Zároveň další výraznou oslavu japonské animace a jejích různých forem. Po třech sériích je jisté minimálně jedno – Star Wars: Vize nadále patří mezi nejsvěžejší projekty, které svět Hvězdných válek nabídl od momentu, kdy je vlastněn Disneym.
Star Wars: Vize III – Další várka specifických příběhů
Zdroj: Disney+
Díky kreativní svobodě mohou tvůrci experimentovat s příběhem, postavami i dosud známým světem předaleké galaxie. Zároveň jim ovšem není zapovězeno prozkoumávat v rámci již dávno známého světa poměrně známá témata – a leckdy i zajímavějším způsobem. Různá animační studia a jejich tvůrci nicméně dokazují, že se dají pořád vyprávět různorodé příběhy, které mohou mít odlišnou atmosféru a někdy překvapit i něčím velmi experimentálním či surreálním (poslední kraťas s názvem Black je především jeden velký experiment, který působí jako Star Wars film, který by natočil Andrej Tarkovskij).
Je nevyhnutelné, že se některé kraťasy tematicky alespoň vzdáleně začínají kopírovat. Především v momentech, kdy se řeší vábení temné strany a často komplikované morálky držitelů světelných mečů. Zmiňované tři epizody, které se v rámci 3. série dočkávají pokračování, poté za dosavadní dvě série představily jedny z nejzajímavějších vizí světa Hvězdných válek. Vycházet z nich a přijít s navazujícími příběhy tak není vyloženě nevkusná chyba. Zároveň to ovšem neznamená, že by návrat starých vizí nutně zastiňoval ty nové. A třeba epizoda Yuko´s Treasure, i díky výraznému droidovi Billymu (vypadá jako obří medvěd), snadno evokuje dílo studia Ghibli.
Souboj, Devátá Jedi a Vesnická nevěsta – Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?
Byl to právě Souboj, který diváky se seriálem Star Wars: Vize představil. Evokoval jakýsi mix klasických Star Wars s filmy Akiry Kurosawy (Sedm samurajů, Yojimbo), které svět Star Wars na samotném počátku inspirovaly. Start Star Wars: Vize před 4 roky fungoval díky své komornosti, funkčnosti na krátkometrážní ploše a tajemné ústřední postavě Ronina. Jakákoliv snaha o navázání na Souboj se tak mohla zdát nebezpečná. Pokračování s podtitulem Odplata je nicméně uspokojivé. Pokračování už není tolik komorní a vsadí jen na krapet lidštější variaci generála Grievouse. Režisér Takanobu Mizuno ovšem na svůj 1. kraťas navazuje důstojně. Především i proto, že opět dokáže evokovat Kurosawu se Star Wars nádechem a mytologii překvapivě obstojně rozšiřuje. Stejně jako první Souboj skvěle rozjel 1. sérii, jeho pokračování důstojně rozjíždí sérii třetí.
The Lost Ones je pokračováním Vesnické nevěsty, na motivy rozpracované v původním kraťasu se poté daří navázat. Je jen škoda, že chvílemi epizoda rozjíždí zajímavé motivy, které po celou dobu nedokáže úplně využít (formát epizod občas svazuje krátkometrážní délka). Skvělé pokračování naopak dostává Devátá Jedi. Child of Hope představuje droida Tetoa, který se zmiňovaným Billym dokazuje, že droidí forma hned postavám nezakazuje být poměrně komplexními – alespoň při přihlédnutí k délce a tomu, jak se s postavami po celou dobu pracuje.
Dítě naděje ovšem především slouží jako menší pilot. Už na letošním Star Wars Celebration bylo potvrzeno, že se právě Devátá Jedi stane základem pro první spin-off seriálu s názvem s názvem Star Wars: Vize uvádí: Devátá Jedi. Tak snad se za rok ukáže, že Devátá Jedi byla šťastnou volbou pro spin-off a že se pak teoreticky dočká i Souboj.
Novým příběhům se daří dodávat esenci Star Wars
Zdroj: Disney+
Dalo se očekávat, že se pokračováním již zavedených příběhů podaří udržet esenci Star Wars. O to uspokojivější je sledovat, že se to daří i šesti zcela novým příběhům. Jeden, který stojí za to vypíchnout, je The Bird of Paradise. Hlavní hrdinka Nakime v něm přijde o zrak. To samozřejmě evokuje Kanana Jarruse ze seriálu Star Wars: Povstalci, kterému se stalo něco podobného. Paradoxně ovšem režisér Tadahiro Yoshihira zvládá s podobným konceptem pracovat mnohem zajímavěji. A to na ploše jednoho krátkometrážního snímku. Dokáže pracovat s vábením temné síly, kterému Nakime nedokáže vzdorovat především v momentě, kdy oslepla, a proto si musí projít stěžejními zkouškami. Je z toho strhující příběh, který i díky výtečně vystavěnému finále snadno pasuje Yoshihirovu vizi na dalšího ideálního kandidáta na spin-off.
Zmiňovaný Black je poté skutečně už na pomezí experimentálního díla, které se obejde bez dialogu – stojí pouze na vizuálu, hudbě a jejich společné atmosféře. Shinya Ohira zachycuje psychedelickou bitvu imperiálního vojáka, která se odehrává na pozadí skutečné bitvy. Občas se zde objevují prvky, které evokují už mnohem známější příběhy. Jinak je ovšem zasazení do světa Star Wars nejvíce znatelné díky světelným mečům, specifickým zbraním, technice i zvukovým efektům.
Ve všech epizodách se objevují známé rasy, u příběhů The Smuggler, The Bounty Hunters a The Song of Four Wings je pak nejvíce rozpoznatelné držení se norem. Jsou to příběhy, které nejspíše pro mnohé evokují tu nejklasičtější představu o průměrném příběhu ze světa Star Wars. Jen pro mnohé budou pořád příliš anime. A je přitom škoda, že si právě kvůli bojkotu anime někteří nechají ujít jedny z nejzajímavějších světů, které Star Wars nabízí za dlouhou dobu.
Fandové Star Wars si mohou realizovat své příběhy, navíc kvalitní
Zdroj: Lucasfilm
Tvůrci se nemusí držet zkrátka. Nutně ovšem nesází na ty nejdivočejší koncepty. Nemusí to vadit, protože z každého příběhu je pochopitelně vidět jistá forma úcty k celému světu. Star Wars jsou globální fenomén, i takové mohou být zkreslované různými kulturami. Výrazněji na to poukázala 2. série díky mezinárodnímu zastoupení, 3. série nicméně ukazuje, že japonská animace ke Star Wars přirozeně pasuje. A navíc díky různým formám vizuálního či obsahového zpracování nejsou příběhy zaměnitelné. Občas se tak vyjeví příběh, který více spoléhá na 2D animaci, občas více na 3D, občas nějaký kompromis. Dohromady to jen podtrhuje, že anime je široký pojem. A samozřejmě se opět nabízí citace Brada Birda – ,,animace není žánr, je to forma umění, do které jdou převádět různé žánry.“
Zatím to stále působí, že se většina epizod točí kolem období Impéria, je tak možná škoda, že se Vize nechtějí vydávat do zajímavějších období, protože Impéria si diváci Star Wars za 50 let užili už více než dost. Mezi časté kritiky moderních Star Wars navíc patří, že se nové projekty často drží krapet ohraného období Skywalker ságy. Díky tomu, že je dílo v rámci kontinuity nekánonické a tvůrci zřejmě mají nejraději právě období, které prozkoumávají, moc na tom nezáleží.
I když by to možná do příštích sérií chtělo něco svěžejšího nežli boje s vábeními temné strany a prozkoumávání toho, co dělá Jedie Jedim, 9 nových epizod nedokáže vyvolat pocit, že tomuhle formátu po čtyřech letech došla šťáva. Těžko tedy prozatím říct, jak moc se příští rok osvědčí sázka na spin-off. Star Wars: Vize jsou ovšem pořád projektem, ke kterému lze mít snadno sympatie – zejména pokud má člověk slabost pro svět Star Wars a dokáže ocenit, že seriál nabízí jeho netradiční interpretace.
Star Wars: Vize – 3. série závěrem
Třetí série seriálu Star Wars: Vize dokazuje, že svět Hvězdných válek stále nabízí prostor pro kreativitu a experimentování. Antologický formát a nekánonické příběhy dávají tvůrcům volnost zkoumat nové přístupy k postavám, vizuálu i příběhu, přičemž zůstávají věrni starým dobrým Star Wars. Série vracející se k japonským kořenům přináší jak pokračování známých epizod, tak zcela nové příběhy, které nesnižují kvalitu série. I po 50 letech se ukazuje, že Star Wars je inspirativní svět, který lze interpretovat po svém a zároveň smysluplně a kreativně rozvíjet…
PS: Anglický dabing není špatný, specifické kouzlo navíc nicméně příběhům dodává spíše původní japonské znění.
Krásný den vám všem přeji. Máme tu další ambiciózní film, který si pro nás Netflix připravil a my jsme si pro vás připravili dojmy, abychom vám řekli jestli se film povedl nebo ne. Řeč bude o filmu Dům plný dynamitu, jenž natočila slavná režisérka Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude, Bod zlomu, Detroit či 30 minut před půlnocí). Režisérka si sehnala skvělé obsazení Rebecca Ferguson, Idris Elba nebo Jared Harris. Film můžete vidět na Netflixu od 24.10. Úvod máme za sebou a teď vám povíme jestli se film povedl nebo ne. Toto je recenze redakce na film Dům plný dynamitu!
Recenze redakce na film Dům plný dynamitu
Na Spojené státy někdo vypálí balistickou střelu. Američané se zběsile snaží vypátrat, kdo je za útok zodpovědný, a připravit adekvátní reakci. (oficiální text distributora)
Zdroj: Netflix
Pavel Hrubeš
Moc mi to sedlo a film jsem si hodně vychutnal. Na druhou stranu vím, že tohle nebude film pro každého, kvůli tomu, jak ho režisérka Kathryn Bigelow a scénárista Noah Oppenheim vystavěli.
Film má hodně nepříjemné a celkem aktuální téma, protože třetí světová válka potažmo atomová válka, může vypuknou velmi snadno. Podstatě stačí, aby se jeden nebo dva pánové špatně vyspali. A o tom tento film je. Jak bude reagovat USA na útok balistické rakety. A co by se stalo, kdyby dopadla do středu USA.
Bigelow natočila hodně civilní a konverzační film, kde prim hrají úderné dialogy a herci, kteří se snaží podat, co nejvíce civilní a realistické výkony. A v tomto ohledu Bigelow odvedla moc dobrou práci. Film dokáže být hutný, nepříjemný, má parádní atmosféru, která vás přišpendlí ke gauči, a budeme v napětí sledovat, co se stane.
Hodně moc se mi líbilo, jak Bigelow dokáže prodat jistou nevyhnutelnost, nepřipravenost a ztrátu naděje v tváří tvář kruté realitě. Parádně funguje i celková zmatenost všech zúčastněných, protože sami nemohou uvěřit, že se jejich noční můra stala.
Rebecca Ferguson je zde parádní a v této civilní poloze jsem si jí hodně užil. Gabriel Basso mě velmi příjemně překvapil a svou postavu zahrál moc dobře. Idris Elba má obrovské charisma a je tady dost dobrý. Totéž platí i pro Jareda Harrise, Jasona Clarka či Trayho Lettse. Anthony Ramos má vděčnou postavu a v této poloze nebyl vůbec špatný.
Osobně jsem si film dost užil a hodně mi sedlo jak je natočený a odvyprávěný. A tady se to bude lámat. Věřím, že ne každému sedne tento styl vyprávění, dávkování informací, případně to že je to ve výsledku jen konverzačka, která třikrát opakuje to samé, ale pokaždé z jiné perspektivy. Dům plný dynamitu je z mého pohledu napínavý a velmi atmosférický film, který mi dost sedl a jsem velmi spokojený.
Hodnocení: 8/10
Zdroj: Netflix
Marek Lízal
Zajímavý kousek, který se zaměřuje na to, jak budou Spojené státy americké reagovat na balistickou raketu, která na ně míří. Film je vyprávěn z několika pohledů a snaží se ukázat tuhle nepříjemnou situaci. Je to vlastně děsivý snímek, protože něco takového je docela dost aktuální a jelikož se ve světě dějí šílené věci, tak se něco takového může každou chvíli stát.
Oscarová režisérka Kathryn Bigelow natočila opravdu zajímavý snímek. Jedná se hlavně o konverzační podívanou. Bigelow je zkušená režisérka a od začátku jde vidět, že snímek má pevnou režii. Je to skvěle natočený snímek, který i díky své vtahující kameře, která využívá velmi dobře zoomování je o to intenzivnější. Snímek je v úvodní části úžasně atmosférický, intenzivní a tady se dostávám k důležitému bodu, který bude pro diváky zásadní. Jelikož se film točí okolo jedné situaci a sledujeme to z několika úhlů pohledu, tak se bohužel stane, minimálně v mém případě, že to v polovině trošku začne ztrácet dech. První část má proto obrovskou výhodu a stojí za to vidět. U této části jsem byl do filmu ponořen a zapomněl jsem vnímat okolí. A tohle u filmů miluji.
Snímek má vedle skvělé režie a technické stránky výborné herecké výkony, kdy každý odvádí přesvědčivou podívanou. Rebecca Ferguson v úvodní části je excelentní a jako vždy je ji radost sledovat. Dále tady je Idris Elba jako prezident, který má pouze smůlu v tom, že je až v závěru. Ve filmu se objeví několik známých tváří jako jsou Jason Clarke, Gabriel Basso, Jared Harris, Anthony Ramos (který tady patří k těm lepším), Greta Lee, Willa Fitzgerald a další. Ačkoliv ne každý dostane dostatek prostoru, tak je fajn tyhle známé tváře vidět.
Dům plný dynamitu je konverzační podívaná, která vyvolá diskusi, a ne každému se bude líbit. Přístup, jakým je film odvyprávěn a zakončen ne každému sedne. Já se u filmu nenudil a jsem rád, že jsem to viděl. Je to totiž zajímavá podívaná, která svým tématem je děsivá a snad se tohle v reálném světě nestane. Tak či tak, jestli jste divák, který má rád intenzivní, atmosférickou podívanou, kde nenajde akci, tak směle do toho. Za jedno vidění tento film stojí.
Hodnocení: 7/10
Toto jsou naše dojmy z filmu Dům plný dynamitu. Doufám, že se vám náš text líbil a podle něho se rozhodnete jestli filmu dáte šanci nebo ne.
Jelikož se nám blíží finální série tohoto seriálového fenoménu, tak jsem se rozhodl, že vám budu postupně o každé sérii psát zajímavosti a fakta. V současné době si dávám znova od začátku celý seriál a jako fanoušek pro kterého je tento seriál obří srdcovka se moc těším, až vám o všech sériích napíšu tyto slibované články. Tyto články budou obsahovat spoilery, abychom si mohli říct o vícero zajímavých věcech. Nyní ale bez větší keců na úvod se pojďme podívat na první sérii, která vyšla v roce 2016 a od té doby seriál ušel velký kus cesty. Tohle jsou zajímavosti a fakta k první sérii seriálu Stranger Things.
Příběh první série
Děj první série začíná dne 6. listopadu 1983 v malém městě jménem Hawkins. Vědci z Hawkinské národní laboratoře otevírají trhlinu v alternativní dimenzi „Upside Down“, která odráží skutečný svět. V listopadu 1983 do světa z této dimenze pronikl dravý humanoidní tvor Demogorgon a unesl chlapce jménem Will Byers a dospívající dívku jménem Barbara Hollandová. Willova zoufalá matka Joyce a velitel městské policie Jim Hopper po Willovi pátrají. Ve stejnou dobu z laboratoře uteče mladá dívka jménem Eleven, která má telekinetické a telepatické schopnosti, a pomáhá Willovým přátelům, Mikeu Wheelerovi, Dustinu Hendersonovi a Lucasi Sinclairovi, v jejich úsilí najít Willa.
Zdroj: Netflix
Jak seriál vznikl
Stranger Things vytvořili Matt a Ross Dufferovi, známí jako bratři Dufferovi. Dvojice produkovala a napsala scénář ke svému filmu Hidden (Strach z nákazy) z roku 2015, ve kterém se pokusili napodobit styl M. Nighta Shyamalana. Kvůli změnám u distributora filmu Warner Bros., se však film nedočkal širokého vydání a Dufferovi si nebyli jistí svou budoucností. K jejich překvapení je oslovil televizní producent Donald De Line, který byl ohromen scénářem k jejich filmu Hidden, a nabídl jim práci na epizodách seriálu Městečko Pines na kterém prácoval Shyamalan. Po zkušenosti s tímto seriálem se Dufferovi cítili, že jsou připraveni produkovat svůj vlastní televizní seriál.
Dufferovi napsali scénář k pilotní epizodě seriálu, spolu s 20stránkovou knihou, která má pomoci ke koupi seriálu nějakou společností. Příběh předložili několika kabelovým televizním společnostem. Všechny ale bohužel namítaly, že zápletka s dětmi jako hlavními postavami nebude fungovat, a požádaly bratry, aby z toho udělali seriál pro děti nebo upustili od dětí v hlavní roli a zaměřili se na Hopperovo vyšetřování paranormálních aktivit. Na začátku roku 2015 Dan Cohen, viceprezident společnosti 21 Laps Entertainment, ukázal scénář svému kolegovi Shawnu Levymu (režisér filmů Ocelová pěst, Noc v muzeu, Deadpool a Wolverine nebo současně natáčí snímek Star Wars: Starfighter). Následně pozvali bratry Dufferovy do své kanceláře a zakoupili práva na seriál, čímž dali bratrům plné autorství. Po přečtení scénáře pilotního dílu zakoupila streamovací platforma Netflix celou řadu za nezveřejněnou částku a v dubnu téhož roku byla oznámena premiéra seriálu na rok 2016. Dufferovi uvedli, že v době, kdy se rozhodli pro Netflix, byla již společnost uznávána za své původní pořady jako Dům z karet a Holky za mřížemi, za nimiž stáli dobře známí producenti, a byli připraveni začít dávat nadcházejícím producentům, jako jsou oni, šanci. Dufferovi zahájili psaní scénáře k seriálu a přivedli Cohena a Levyho (ten se podílí na celém seriálu i jako jeden z režisérů několika epizod) jako výkonné producenty, aby mohli začít s castingem a natáčením.
Bratři Dufferovi pilně pracovali na scénáři. Kde ale vznikla myšlenka tohoto seriálu? Myšlenka Stranger Things začala tím, že se bratři domnívali, že se mohli inspirovat konceptem filmu Zmizení z roku 2013, který podrobně popisuje morální boje, kterými otec prochází, když je jeho dcera unesena, a adaptují jej do více než osm hodin ve formě televizního seriálu. Když se zaměřili na aspekt ztraceného dítěte, chtěli představit myšlenku „dětské citlivosti“, kterou by mohli nabídnout, a pohrávali si s myšlenkou monstra, které by mohlo konzumovat lidi. Bratři si mysleli, že kombinace těchto věcí „byla ta nejlepší věc vůbec“.
Rozhodli se, že seriál umístí do roku 1983 a budou čerpat ze svých zkušeností z 80. let. Pánové se narodili v roce 1984. Bratři Dufferovi následně začali kombinovat sci-fi s hororem a uvedli, že na seriál měli vliv tvůrci jako jsou Stephen King, Steven Spielberg, John Carpenter, Wes Craven, Robert Zemeckis, George Lucas a Guillermo del Toro. Inspirovali se také u filmů Vetřelec a Stůj při mně, japonské anime jako Akira a videoher jako Silent Hill a The Last of Us.
Dufferovi věděli, že díky Netflixu nejsou omezeni na typický formát 22 dílů v jedné řadě, ale zvolili vhodných osm epizod. V osmi epizodách bylo cílem bratrů, aby první řada „vypadala jako velký film“ se všemi hlavními dějovými liniemi dokončenými tak, aby se diváci cítili spokojeni, ale ponechali toho zároveň dost nevyřešeného, aby naznačili, že se může pokračovat v dalších řadách, kdyby se Netflix rozhodl pro jejich výrobu.
Pokud jde o psaní dětských postav, tak bratři Dufferovi se na střední škole považovali za vyvržence na rozdíl od ostatních studentů, a proto bylo snadné psát scénář pro Mikea a jeho přátele, a zejména pro Barb. Joyce byla vytvořena podle postavy Roye Nearyho z filmu Blízká setkání třetího druhu, kterého ztvárnil Richard Dreyfuss, protože se všem ostatním jeví jako „naprosto šílená“, když se snaží najít svého syna Willa. Jiné postavy, jako například Billy ve druhé řadě, mají více darebných vlastností, které nejsou nutně zřejmé od začátku. Matt vysvětlil, že pro tyto postavy čerpali další inspiraci od Stephena Kinga, protože King má vždycky velké lidské padouchy, kteří mohou být zlomyslnější než nadpřirozené zlo.
Zdroj: Netflix, na fotce bratři Dufferovi, Matt a Ross
Casting
V červnu 2015 bylo oznámeno, že se k seriálu připojili herci Winona Ryder a David Harbour jako Joyce a nejmenovaný policejní šéf. Castingová režisérka navrhla Ryder pro roli Joyce, což ihned tvůrce zaujalo z důvodu jejího účinkování ve filmech z 80. let (hrála ve filmech Střihoruký Edward nebo Beetlejuice). Levy věřil, že Ryder by mohla být perfektní volbou pro emocionální naléhavost, a přesto najít různé stránky Joyce. Ryder chválila, že dějové linie seriálu vyžadovaly, aby v roli Joyce jednala, jako by „se zbláznila, ale ve skutečnosti na něco přichází“. Producenti věřili, že by mohla zvládnout obtížnou roli. O Harboura, který až do svého působení ve Stranger Things ztvárňoval především záporné postavy v menších rolích, se bratři Dufferovi zajímali již dříve a měli pocit, že na příležitost ztvárnění hlavní postavy „čekal příliš dlouho“. Samotný David Harbour byl nadšený ze scénáře a možnosti zahrát si „zlomenou, vadnou, antihrdinskou postavu“.
Za dva měsíce se ohlásili další herci. Finn Wolfhard jako Mike, Millie Bobby Brown v nezveřejněné roli, Gaten Matarazzo jako Dustin, Caleb McLaughlin jako Lucas, Natalia Dyer jako Nancy a Charlie Heaton jako Jonathan. V září 2015 se k obsazení připojila Cara Buono jako Karen, o měsíc později ji následoval Matthew Modine jako Martin Brenner. Mezi dalšími herci se do vedlejších rolí připojili Noah Schnapp jako Will, Shannon Purser jako Barbara „Barb“ Hollandová, Joe Keery jako Steve Harrington a Ross Partridge jako Lonnie.
Herci, kteří se ucházeli o dětské role, četli úseky z filmu Stůj při mně. Dufferovi prozradily, že Wolfhard byl fanouškem filmů z období 80. let a do role byl snadno obsazen, zatímco konkurz Matarazza shledali mnohem autentičtější než většinu ostatních konkurzních pásek a vybrali jej po jediném zhlédnutí. Bratři Dufferovi řekli, že Modine provedl významný dodatek k postavě Dr. Brennera, kterou předtím ve skutečnosti nezkompletovali, protože ho považovali za postavu, ke které je nejtěžší napsat scénář, vzhledem k jeho omezenému výskytu v příběhu.
Zdroj: Netflix
Zajímavosti a fakta
Původní název seriálu byl Montauk. Změnil se na Stranger Things až po přesunu děje z Montauku do fiktivního města Hawkins v Indianě.
Bratři Dufferové se rozhodli natáčet seriál v Hawkins, Indiana, protože se tam odehrává mnoho příběhů jejich oblíbených autorů.
Vliv na příběh a mimozemského tvora měly i reálné experimenty projektu MKUltra, které se odehrávaly za studené války.
Konkurzu se zúčastnilo více než 1 200 chlapců a dívek
Eleven (Millie Bobby Brown) vznikla spojením E.T. a Furiosy z filmu Šílený Max: Zběsilá cesta
Eleven měla v celé první sérii pouze 42 replik a nejdelší věta, kterou řekla, měla sedm slov.
Když se tvůrci seriálu snažili přesvědčit Millie Bobby Brown, aby si pro roli Eleven nechala ostříhat dohola, příliš se jim to nedařilo. Nakonec vytáhli fotku Charlize Theron jako Furiosa ze zmíněného filmu Šílený Max: Zběsilá cesta. To přesvědčilo Millie a nakonec souhlasila a dokonale se tak převtělila do postavy Eleven.
Elevenin otec i když není v seriálu jasně zmíněn, v podkladech se uvádí, že její otec byl poslán do války ve Vietnamu.
Jim Hopper (David Harbour) je samotář, který bydlí v přívěsu. Pro tvůrce bylo nezbytné sehnat vhodný přívěs k natáčení. S rozpočtem pouhých 220 000 dolarů na rekvizity si nemohli dovolit, co chtěli, a tak hledali na Ebay a na různých internetových bazarech. Nakonec se jim podařilo sehnat přívěs za tu nejlepší možnou cenu. Přívěs odkoupili za pouhý 1 dolar.
Finn Wolfhard (Mike Wheeler), Caleb McLaughlin (Lucas Sinclair) a Gaten Matazarro (Dustin Henderson) jsou dobrými přáteli nejen v rámci seriálu, ale i mimo natáčení. Jejich kamarádství se však ukázalo být na place občas překážkou. Někdy se stalo, že jeden z chlapců začal pšoukat a to několikrát po sobě. Štáb to rušilo a jeden den na natáčení dostali přednášku a kluci se následně uklidnili.
Upside Down se původně jmenovala The Nether (Podsvětí). Nakonec byla změněna na známé jméno Upside Down (Vzhůru nohama).
Svět Upside Down má svůj vlastní 30stránkový dokument. Dufferovi si tento dokument připravili ještě před premiérou první řady seriálu.
Logo seriálu je inspirováno písmem použitým na obálkách původních vydání románů Stephena Kinga.
Před premiérou seriálu na Netflixu (15. července 2016) proběhla 11. července 2016 speciální projekce v Los Angeles pilotní epizody.
Nejkratší epizoda je Kapitola sedm: Vana, která má 42 minut.
Nejdelší epizoda je Kapitola druhá: Pošuk na Maple Street, která má 56 minut.
Rozpočet první série byl 48 milionů dolarů. Rozpočet na epizodu byl 6 milionů.
První série má společně s druhou a pátou sérií stejný počet epizod (8).
Zdroj: Netflix
První epizoda –
V této epizodě strávil za celou první sérii Will na obrazovce nejvíce času.
Scéna, ve které šerif Hopper sepisuje hlášení, je úmyslně natočena tak, aby připomínala podobnou scénu z Čelistí, což je jeden z nejoblíbenějších filmů bratrů Dufferových.
Když se kluci rozhodnou vydat v noci na pátrací akci, aby našli svého ztraceného kamaráda, zastaví se na kolech na kraji lesa. Jejich dialog a dokonce i hudba jsou prakticky totožné se scénou z filmu Rošťáci.
Večeře u rodiny Wheelerových je pocta filmu Poltergeist.
Úvodní scénka, kdy kluci hrají hru na hrdiny „Dungeons and Dragons“, je odkazem na film E.T. – Mimozemšťan od Stevena Spielberga z roku 1982, ve kterém jsou nám podobným způsobem představeni hlavní protagonisté. Kromě toho můžeme na pozadí zahlédnout plakát ke kultovnímu snímku Věc od Johna Carpentera taktéž z roku 1982.
Při postelové scéně slyšíme píseň Africa od skupiny Toto.
Šerif Jim Hopper se ptá kluků, co je to Mirkwood, neboli Temný hvozd. Ti se poté dohadují, jestli je z Pána prstenů, nebo Hobita. Pravdu má Dustin Henderson. Temný hvozd původně pochází z knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky od anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. V knižní sérii Pán prstenů je pouze zmiňován, ale příběh se v něm neodehrává a není jím ani nijak ovlivněn.
Když se chlapci na začátku chystají domů, tak otec Mikea sleduje v televizi seriál Knight Rider.
Druhá epizoda –
Když se kluci v suterénu baví s Eleven, Dustin nosí tričko s nápisem „Drama Club“. Herec Dustina Gaten Matarazzo je ve skutečnosti velkým fanouškem divadla a není tedy divu, že svou kariéru začal hraním a zpíváním na Broadwayi.
Než Jonathan odejde hlavním vchodem ze školy, kde předtím na nástěnku pověsil plakát s oznámením o zmizení svého bratra, můžeme v momentě, kdy se zapne školní rozhlas, zaslechnout nezřetelný hlas, jak říká: „Mommy“ („Mami“).
V epizodě několikrát zazní píseň Should I Stay Or Should I Go od skupiny The Clash.
Při rozhovoru dětských hrdinů padne jméno Michael Myers. Jedná se o postavu maskovaného zabijáka z hororové slasher série Halloween.
Na konci dílu je scéna s bazénem a záběr na prázdny odrazový můstek. V pozadí hraje skladba A Hazy Shade of Winter od The Bangles. Oficiální video k této skladbě má na začátku scénu s bazénům a záběry na prázdny odrazový můstek.
Třetí epizoda –
Jedná se o jedinou epizodu první série, ve které se neobjeví otec Mikea, Ted Wheeler.
Když Eleven zapne televizi, uslyšíme část proslovu Ronalda Reagana z 27. října 1983, kdy v televizi promluvil o občanské válce v Libanonu a nasazení vojenských sil USA v Grenadě.
Na zdi v pokoji Nancy visí plakát Toma Cruise a později v epizodě zazní hudba podobná té, co hrála ve filmu Riskantní podnik z roku 1983, kde Cruise ztvárnil hlavní roli.
Z novinového článku v knihovně se můžeme dočíst, že doktor Brenner pracoval na projektu MKULTRA. CIA ve skutečnosti vyvinulo stejnojmenný program zaměřený na výzkum telekineze a dalších forem ovládání mysli.
Na konci epizody zazní píseň Heroes od Petera Gabriela.
Když se Nancy zeptá své spolužačky, jestli viděla Barbaru, můžeme na zdi spatřit plakát s Edgarem Allanem Poem a slovem „nevermore“ (nikdy víc). Kromě odkazu na báseň Havran jde zároveň o narážku na fakt, že Barbara je mrtvá a Nancy ji nikdy nenajde, stejně jako hlavní postava básně nikdy nespatří svou milovanou Lenoru.
Čtvrtá epizoda –
Policista, který hlídá tělo Willa, čte knihu Cujo od Stephena Kinga. Když se ho šerif Hopper snaží přesvědčit, aby opustil svůj post, zmíní jméno O’Bannon, což je odkaz na Dana O’Bannona, scenáristu Vetřelce z roku 1979 a režiséra Návratu oživlých mrtvol z roku 1985.
Stejně jako v druhé epizodě, tak i zde zazní píseň Should I Stay Or Should I Go od skupiny The Clash.
Když se kluci snaží propašovat Eleven do školy, oblečou ji stejně jako Carrie ze stejnojmenné knihy Stephena Kinga. Carrie měla stejně jako Eleven telekinetické schopnosti.
Willovo tělo bylo vytvořeno zkombinováním odlitku hercovy hlavy a odlitku těla velmi drobné ženy, protože maskéři obecně odmítají vyrábět odlitky dětských proporcí.
Jeden z výzkumníků, který projde portálem ve zdi do světa na druhé straně (Upside Down), se jmenuje Shepard. Alex Shepherd, hlavní hrdina videohry Silent Hill: Homecoming z roku 2008, je mladý voják, který se častokrát vydává do dimenze zvané Hell Descent, kam prochází skrz portál ve zdi. Jedná se tedy o další z odkazů na tuto legendární hororovou videoherní sérii.
Pátá epizoda –
Když spolu Lonnie Byers a Jonathan Byers mluví v domě Byersových, tak za nimi visí plakát k filmu Lesní duch od Sama Raimiho z roku 1981.
Při pohřbu zazní skladba Elegia od skupiny New Order.
V závěru zazní skladba Nocturnal Me od skupiny Echo & The Bunnymen.
Když Steve Harrington říká Nancy Wheeler, že ve filmu Riskantní podnik (1983) hraje její miláček, má tím na mysli Toma Cruise.
V deprivační nádrži nebyla dostatečně slaná voda, takže se Eleven nevznášela, ale stála na dně.
Šestá epizoda –
Na začátku hraje píseň Sunglasses At Night od zpěváka Coreyho Harta.
Když Hopper a Joyce vejdou do pokoje Jane, na zdi visí zarámovaná ilustrace Bílého králíka z „Alenky v říši divů“, jejíž hlavní postava se dostane králičí norou do jiného světa plného kouzelných stvoření.
Sedmá epizoda –
Scéna, kdy Eleven vymrští a převrátí dodávku ve vzduchu se stala jednou z nejikoničtějších scén nejenom první série, ale také v celém seriálu. Bratři Dufferovi chtěli scénu natočit bez CGI, přestože je odborníci varovali, že jde o riskantní projekt. Pod dodávku umístili výbušniny, čímž ji poslali do vzduchu. Zkouška vyšla perfektně, a tak se rozhodli, že scénu skutečně natočí. Jenže na natáčení jedna z výbušnin nevybuchla, takže to dodávku vymrštilo nesprávným směrem a zničila jednu z kamer. Náklady na novou kameru vyšly na tisíce dolarů, přesto se tvůrci rozhodli scénu znovu natočit tímto způsobem. Napodruhé uspěli.
Pan Clark sleduje se svou přítelkyní film Věc (1982), na který tvůrci odkazovali několikrát v předchozích dílech.
První epizoda celé série, která se odehraje během jednoho dne. Předchozích šest epizod začínalo v noci a končilo následující den.
Během epizody několikrát zazní skladba Fields of Coral z albumu Oceanic od řeckého instrumentalistu a hudebního skladatele Vangelisa.
Deprivační nádrže byly v minulosti hojně využívány (někdy v kombinaci s LSD) za účely psychologických výzkumů. Zbavují tělo veškerých smyslových vjemů a navozují opojné stavy.
Scéna, ve které Hopper rozrazí dveře autobusu, aby zachránil děti, je natočena záměrně tak, aby připomínala film Indiana Jonese a Chrám zkázy z roku 1984. Záběr policistů otevírajících kufr auta má zase připomínat ikonický záběr z filmů Quentina Tarantina.
Will Byers si na konci epizody zpívá Should I Stay Or Should I Go od skupiny The Clash. Tato skladba zazněla v první sérii několikrát.
Osmá epizoda –
V epizodě zazní píseň When It’s Cold I’d Like To Die od Mobyho.
Při boji s nestvůrou v budově školy je vidět v jedné třídě periodická tabulka prvků. V 80. letech 20. století ještě některé nebyly objeveny, tudíž neměly svá jména a proto na tabulce nemohly být uvedeny. Z tohoto hlediska je evidentní, že tabulka pochází z pozdější doby, než se seriál odehrává.
V závěru se děti snaží prakem zabít netvora. Najdeme tu jistou podobnost se závěrem románu To od Stephena Kinga, jehož hrdinové se podobným způsobem pokoušejí zabít obřího pavouka.
Postavy Steva Harringtona a Eleven měli původně zemřít v této sérii, ale tvůrci se jejich osud rozhodli změnit. U Steva Harringtona to bylo zapříčeno hlavně proto, že si tvůrci herce Joe Keeryho oblíbili.
Tohle byly zajímavosti a fakta k první sérii seriálu Stranger Things. Doufám, že se vám článek líbil a zjistili jste něco, co jste předtím nevěděli. Články na další série jsou v přípravě. Těšit se tedy můžete na další zajímavosti a fakta k tomuto fenomenálnímu seriálu.
Finální pátá série bude rozdělena na tři části. První část se 4 epizody vyjdou 27.11. Druhá část, která bude obsahovat 3 epizody dorazí 26.12. Finální epizoda následně vyjde 1.1.
Maté rádi horory a zombíky? Jak se povedl nový indonéský horor z Netflixu? Víc v našich názorech redakce na film Elixír.
Jak se naší redakci líbil nový film Netflixu Elixír?
Na Netflix dorazil nový film Kima Stamboela o zase trochu jiném způsobu vzniklých zombících. A přestože svým celkovým vyzněním film nevyjíždí ze zajetých žánrových kolejích, je i tak pořádnou zábavou. Byť některým z nás se líbil o trochu víc a některým možná o trochu méně, pořád se jedná o film, který by jste si neměli nechat ujít, pokud máte rádi zombie žánr. Který v letošním roce nabídl hned několik zajímavých kousků. A jak se povedl právě ten nejnovější? Jak se líbil nám z redakce? Tohle jsou naše názory na film Elixír.
Marek Lízal
Novinka od režiséra Kimo Stamboela (Rumah Dara, Kletba krve) mě jako hororového fanouška zajímala už jen z toho důvodu, jak se povede nový zombie snímek. A kdo mě zná, tak ví, že zombie subžánr mám rád. Dal jsem tedy filmu šanci. Co tedy na to říkám?
Elixír je zábavná zombie blbost, u které je nejlepší nemyslet. Stamboel na poli necelých dvou hodin servíruje krvavou, brutální zombie podívanou, která jakmile se rozjede od cca 25 minuty, tak se do začátku závěrečných titulků nezastaví. Mě osobně film vůbec nenudil, uteklo to, ale dokázal bych si spoustu věcí představit jinak a hlavně lépe.
Film má bohužel hodně stupidní postavy. A ano v hororech je tahle věc naprosto běžná a kdo už má nakoukáno v tomhle žánru nějaké filmy, tak sám dobře ví, že většinou jde o jednoduché věci. Elixír mě ale několikrát svým hloupím chováním postav dokázal hlasitě rozesmát a občas ten film působil nechtěně vtipně. Je to celkem škoda, protože samotní zombie mají skvělý makeup/masky a vypadá to dobře. Krom teda toho vizuálu, kdy to na mě bylo trošku barevnější a ocenil bych špinavější podívanou.
Elixír je snímek, který mě sice nepotěšil a doufal jsem v lepší podívanou, ale krví se zde nešetří, zemře desítky lidí, i děti (což v hororech vždy musím ocenit) a ty necelé dvě hodiny mi utekly jako voda. Potěšil mě depresivní a emotivní konec. Snímek můžu doporučit pouze fanouškům zombie žánru. Pro někoho jiného tento film není.
Hodnocení: 5,5/10
Zdroj: Netflix
Antonín Matějíček
Zombie žánr mám rád a je mi úplně jedno, jestli jde o poctivé béčko, nebo o drahou apokalypsu ve stylu World War Z. Ke sprintujícím kanibalům mám upřímný respekt (díky, Danny Boyle), takže jakmile se objevil Elixír, zaujaly mě dvě věci.
Trailer nevypadal špatně a sliboval solidní masakr zasazený do netradičního indického prostředí. Druhý důvod byl samotný režisér Kimo Stamboel. Možná Vám to jméno nic neříká, ale hororoví fanoušci by měli zbystřit. Stamboel je totiž kámoš Tima Tjahjanta, se kterým dělal na brutálním Headshotu a výborném Macabre.
Děj netřeba rozebírat. Pofiderní látka, pacient nula a začátek pekla. Klasika. Hlavními postavami jsou členové rozhádané rodiny, která má spíš vlastní problémy než chuť čelit apokalypse. Stamboel se tady nijak nedrží zpět a servíruje akci, která se nebojí utrhnout ze řetězu. Lidská těla se trhají na kusy, krev stříká proudem a kamera se nebojí zůstat v záběru déle, než by bylo nutné. Gore a masky jsou naprosto parádní a právě v tomhle je Elixír nejsilnější. Když se krvavě utrhne a ukáže, co v něm bublá.
Jenže čím víc film běží, tím víc začíná stagnovat. Dvě hodiny jsou na tak jednoduchý příběh prostě moc a já se místy přistihl, že se nudím. Scény se občas opakují, děj se motá v kruhu a postavy? Ty jsou bohužel všechno, jen ne sympatické. Jasně, u hororu člověk nečeká psychologii Bergmana, ale tady je stupidity na rozdávání. A když postavy půl filmu jen křičí a hádají se, ztrácí se napětí i emoce. Kdyby to Stamboel zkrátil na hodinu a půl, mohl to být parádní masakr s tahem na bránu.
Přesto musím říct, že Elixír mě nakonec spíš potěšil než zklamal. Má energii, vizuální koule, brutální momenty a nápady, které ctí starší zombie klasiky. Je to krvavá, nekompromisní žánrovka, která ukazuje, že i v Indii se dá natočit pořádná porce hnusu. Jen škoda, že ten elixír občas zhořkne a začne působit jako dávka, co se měla píchnout polovičně. Elixír je důkazem, že i v roce 2025 má zombie žánr pořád co nabídnout. Stačí odvaha, krev a trocha indického chaosu. Kimo Stamboel servíruje poctivou hororovou hostinu, která má sice pár kostí navíc, ale maso na ní rozhodně nechybí.
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Netflix
Lenka Skříčilová
Elixír je film, který se nestydí za to, že nemá v plánu být tou nejlepší žánrovkou, kterou letos uvidíte. Vlastně po dějové stránce ani nenabízí nic převratného, jenže tohle není žádný chtěný a plánovaný kandidát na filosofickou vyvražďovačku s vesmírným přesahem. Ale možná bude tou správnou zábavou na večer, kdy máte náladu na něco, co je vaše oblíbené. A záleží na tom, jestli vám to stačí nebo chcete víc. Jenom by bylo lehce naivní po traileru očekávat něco víc než film na odreagování…
Protože kdo by nechtěl být znovu mladší a vytálnější? Ale pozor na to, co si přejete, protože tenhle elixír mládí má dost zajímavé vedlejší účinky. A vůbec nevadí, že nám film nenabídne alespoň krátký pohled na to, jak se to mohlo stát. Například, že kolem proletěla zombie moucha, zvědavě si sedla na nejnovější várku v továrně rodiny, která elixír vyrábí a na kterou se děj soustředí nejvíc, a tím jí kontaminovala. Nebo že kombinace některých bylin může mít špatné účinky a zdůraznění situace nám se to určitě nestane. Spíš se na začátku věnujeme značně disfunkčním vztahům v rodině. Možná už jenom proto, abychom si v hlavě začínali tvořit pořadí, jak postavy budou postupně umírat, protože většina z nich je docela dost otravná.
Ale nejdřív přijde první nakažený, kde je těžký si nemyslet, jestli by to všechno nebylo zbytečné, když si sám zavařil. Za tu marnivost. Přeci jen, když si vezmete nejlepší kamarádku svojí dcery, po čase vám přijde, že taháte za ten starší konec vztahového provazu. A ještě se k tomu může stát, že vaše nová žena a vaše dcera teď nebudou mít úplně nejlepší vztah. Stejně tak se i hezky ukážou ostatní vztahy v rodině. A v moment, kdy dorazí místní policejní jednotka, hned trochu tušíte, že většina z nich zmizí stejně rychle, jako se zjevili.
Elixír je předvídatelný film. Vidíte, že vzorek z továrny jde na dvě místa, takže nejste překvapení koncem. Vidíte všechny členy rodiny, tak je vám hned jasné, jak budou za sebou padat jako mouchy a kdo přežije. Taky když vidíte zabavené věci na policejní stanici, už se těšíte, až to použijí. Tady je vám všechno naprosto jasné. A je to nezbytně špatně? Ano, občas se tady lidé chovají hloupě, ale kdo z nás by se v podobných situacích nezachoval úplně stejně? Dostaneme kopec žánrových klišé, jenže sledování je zároveň strašná zábava a na film se celou dobu dobře dívá. Má dobrou atmosféru, spoustu dost nechutných momentů a celkově je Elixír dobře natočený film. Nečekala jsem moc, dostala jsem víc. A v tom případě si nemohu stěžovat na drobnosti, protože by to bylo jenom hledaní zbytečností.
Hodnocení: 9/10
Tohle byly naše názory na nový film Elixír, na který se můžete podívat na Netflixu. Další recenze, články a články najdete na našich stránkách.
Ozzy Osbourne čelí své identitě a vlastní smrtelnosti poté, co se jeho svět zastaví. Zatímco se potýká se zdravotními problémy a Parkinsonovou chorobou, klade si otázku, zda ještě někdy dokáže vystupovat – hudba však zůstává základním kamenem jeho života…
Poslední koncert odehrál 5. 7. 2025, následně zemřel o pouhých 17 dní později. Ozzy Osbourne byl frontman skupiny Black Sabbath, kterého nejspíše v českých kotlinách musejí částečně poznat alespoň všichni fanoušci seriálu Comeback, ve kterém byl Osbourne idolem Ozzáka v podání Martina Dejdara. Už pár let počítal s tím, že se jeho čas na světě blíží ke konci, v jeho posledních letech ho poté sledoval štáb režisérky Tanii Alexander, konkrétně tomu tak bylo již od začátku roku 2022, natáčení poté vyvrcholilo právě na posledním koncertě Osbournea v Birminghamu.
V dokumentu se otevírá nejen Ozzy Osbourne, ale i jeho žena Sharon Osbourne, zároveň i jejich děti Aimee, Kelly a Jack. Osbourne si během své kariéry vybudoval image kontroverzního rebela s černým smyslem pro humor a dávkou kontroverzí spojených nejen s užíváním drog a alkoholem; dokument jej ovšem prezentuje ve velmi křehké, depresivní a emotivní podobě. Sám Ozzy v dokumentu prohlašuje, že se neměl dožít více než 40 let, i když se mu v tom ovšem Parkinsonova choroba, chronická bolest, deprese a myšlenky na sebevraždu snaží zabránit, princ temnoty ani v poslední fázi svého života nepolevuje. A jeho dokument ho dokáže odprezentovat jako velmi fascinující lidskou bytost.
Ozzy: No Escape From Now – Skvělý život s hořkosladkým závěrem
Zdroj: Paramount+
Sám Osbourne v dokumentu konstatuje, že měl skvělý život. Dokument se ovšem věnuje období, které lze za skvělé označit těžko. Fyzický stav se podepisuje na tom psychickém, zpěvák v dokumentu při různých výpovědích či zachycení jeho života často neudrží slzy na uzdě. A emoce na uzdě nedokáže udržet ani Sharon, která se přesto snaží být pro Ozzyho jeho kotvou. I když je Ozzy unavený a frustrovaný, je to právě Sharon, která se ho snaží motivovat a za každou cenu ho neomezovat. Nestará se jen o péči pro svého manžela, ale i o organizaci jeho koncertů v poslední fázi jeho masivní kariéry, společně poté působí jako komplexní pár. A je patrné, že s odchodem Ozzyho musela Sharon tak trochu ztratit část sebe. V dokumentu ovšem Sharon plní úlohu především obdivuhodného motoru.
Fanoušci Ozzyho ho pravděpodobně v dokumentu vždy neuvidí v tom nejsympatičtějším světle, i když se dokument zaměřuje pouze na jeho posledních pár let, dokáže se vyjadřovat i k jeho minulosti a tomu, co dělá Ozzyho Ozzym. Především i proto, že nechybí jeho uvedení do Rokenrolové síně slávy s proslovem Jacka Blacka plného emocí. Byť poté všichni vědí, jak to s Ozzym nakonec dopadne, film se v rámci možností snaží dodat ten nejvíce možný happy end. Záběry na nástup rockového boha na jeho poslední koncert jsou užity způsobem, který dokáže vyvolat husinu a pravděpodobně probudit jakousi formu emoce i v těch, kteří k Osbourneovi zase tak blízko jako k hudebníkovi neměli.
Patos? Samozřejmě, ale vadí to zase tak moc?
Zdroj: Paramount+
Dle očekávání se jedná o dokument, který je výrazně založen na patosu. Chce vyvolat emoce v divákovi pomocí výrazných úloh bolesti, utrpení a lidské smrtelnosti v akci. Ozzy Osbourne zůstává sám sebou, a i proto je součástí dokumentu dávka jeho specifického humoru; jde nicméně pouze o záblesky v jinak poměrně deprimujícím dokumentu, o kterém je známo, že nemůže skončit nejšťastněji. Všichni vědí, že Ozzy Osbourne zemře, otázkou zůstává, jak přesně se nakonec dokáže se smrtí smířit. A všechna ta sázka na patos nevadí z toho důvodu, že dokument působí velmi otevřeně a naprosto upřímně.
Osbourne se tak občas ohlíží za svým dlouhým životem, nesnaží se skrýt, že v jeho životě došlo na věci, kterých lituje. Je ovšem milujícím manželem, otcem i dědečkem, na kterého zřejmě jeho nejbližší nedají dopustit. Navzdory omezením se poté snaží být skutečně aktivní. O to smutnější je, že nikdo z návštěvníků jeho posledních koncertů nemohl vědět, jak špatně na tom ve skutečnosti je. Osbourne byl aktivní ve fázi, kdyby všichni ostatní byli rádi za klid na lůžku. Osbourne do svých posledních koncertů dával takovou energii, že by skoro ani člověk nepoznal, že s ním něco není v pořádku. A že návštěvníci jeho posledních koncertů byli jedněmi z posledních, kteří měli tu příležitost Osbournea zaživa slyšet vystupovat.
Silná pocta
Zdroj: Paramount+
Rodina ho miluje, kolegové z branže ho vnímají jako vzor i legendu. Zmiňovaná pasáž s Rokenrolovou síní slávy dokáže přesně poukázat na to, jak velkou ikonou se Osbourne za svůj život stihl stát. Billy Idol, Jelly Roll i Maynard James Keenan pívají jeho písně; silná pocta poté není součástí jen této pasáže, ale v podstatě celého dokumentu. Přesně v tom ohledu, jak je otevřený, nebojí se Osbournea vyobrazit v poloze rockového boha, aby následně poukázal na kontrast s jeho lidskou stránkou. Osbourne nikdy nevyvolává pocit, že si před kamerou na něco hraje, ať už vyobrazováním jeho specifického přístupu k humoru či upřímných rozhovorů s jeho blízkými. I když tak dokument na první pohled prezentuje Osbournea v jeho nejhorší životní fázi, zároveň se nejedná o fázi, ve které by absentovala láska. Nejen k jeho rodině a blízkým, ale také k hudbě.
Ano, hnací motor za realizací tohoto dokumentu může snadno působit prvoplánově, především díky zmiňovanému patosu. Jeho zřejmá upřímnost ovšem dělá dojmy z něj mnohem pozitivnější. Ano, Ozzyho vdova sice sama dokument produkuje, v momentech, kdy má právě ona být tím, kdo drží Ozzyho nad vodou, ovšem skutečně figuruje jako inspirativní osoba, za kterou by mohl být rád každý člověk, který se ocitne ve stejně těžké životní situaci jako Ozzy.
Na Ozzyho Osbournea již nebude možné dívat se stejně
Zdroj: Paramount+
Dokument poté sice vyvrcholí pouze začátkem posledního koncertu, emotivní nástup na podiu ovšem svým způsobem funguje jako ideální tečka za celým dokumentem. Především i proto, že během něj Ozzy působí tak, jak by nejspíše sám chtěl, aby si ho lidé pamatovali.
Na první pohled se může zdát, že je No Escape From Now především pro fanoušky rocku a Ozzyho Osbournea obecně, ve finále se ovšem jedná o tak emocionální podívanou, že se dá snadno věřit tomu, že může teoreticky zabrat i na ty, kteří měli k požírači netopýřích hlav ještě pár let zpět rezervovaný – neutrální vztah. Primární formu pocty dokument splňuje víc než dobře. Jeho největší síla ovšem ve finále tkví ve výrazné dávce lidskosti, která dokument na první pohled zaměřený na specifickou subkulturu dělá hned přístupnější.
Ozzy: No Escape From Now závěrem
Dokument Ozzy: No Escape From Now nabízí unikátní pohled na poslední roky života rockové ikony, jehož energie a charisma dokázaly překonat i těžké fyzické a psychické omezení. Ukazuje Osbournea nejen jako kontroverzního hudebníka, ale především jako člověka – manžela, otce, dědečka, který čelí nemilosrdné realitě stárnutí a nemoci. Patos dokumentu, vyvážený upřímností a dávkou specifického humoru, umožňuje divákovi prožít jeho příběh intenzivně a empaticky.
I přes smutek a bolest, které dokument nevynechává, zůstává Osbourne věrný sobě i hudbě, a jeho láska k životu, rodině a hudební scéně je jasně patrná. No Escape From Now není jen poctou legendě rocku, ale i hluboce lidským portrétem člověka, který dokázal zůstat věrný svému já až do posledního vystoupení. Tento dokument připomíná, že Osbourne nebyl jen „princem temnoty“, ale komplexní osobností, jejíž odkaz bude žít dál v hudbě i v srdcích jeho fanoušků…
