Stranger Things sice skončilo, ale příběhy z tohoto světa jsou na cestě. A tím prvním je animovaný spin-off, který se bude odehrávat mezi 2 a 3 sérií původního seriálu. Nyní konečně dorazil první teaser trailer a já to nebudu zdržovat a jdeme se blíže podívat, co nás čeká.
Příběhy z roku 1985, odehrávající se mezi druhou a třetí sérií seriálu Stranger Things, vezmou diváky zpět do Hawkinsu, kdy se podíváme do kruté zimy roku 1985, kde původní postavy musí bojovat s novými monstry a rozplést záhadu, která terorizuje jejich město.
Jako fanoušek Stranger Things musím říct, že animovaný seriál vypadá pěkně. Animace je hezká a jde vidět, že si s tím dali práci. Noční scény a temný les vypadají dobře. Jasně někdo asi bude říkat, že je to moc barevné, ale za mě to působí dobře a je jasné, že to spíše bude mířit na mladší diváky, ale v jádru tam bude pořád to srdce z původního seriálu. Hrátky s postavami a jejich vzájemná chemie už v traileru vypadá slušně a jenom zamrzí, že původní herci nedabovali svoje role, ale dabing bude úplně jiný. Trailer tedy povedený, čekám příjemnou, dynamickou podívanou s oblíbenými postavami z milovaného Hawkins.
Eric Robles (Glitch Techs – Krotitelé šotků) je showrunnerem a výkonným producentem. Mezi výkonné producenty patří Matt a Ross Dufferovi, kteří na tento projekt dohlíželi. Dále je tady Hilary Leavittová prostřednictvím Upside Down Pictures a Shawn Levy prostřednictvím 21 Laps a Dan Cohen. Obsazení animovaného seriálu Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého zahrnuje Brooklyn Davey Norstedt jako Eleven, Jolie Hoang-Rappaport jako Max, Luca Diaz jako Mike, Elisha Williams jako Lucas, Braxton Quinney jako Dustin, Ben Plessala jako Will a Brett Gipson jako Hopper. Dále namluvili postavy Odessa A’zion, Janeane Garofalo a Lou Diamond Phillips.
Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého dorazí 23.4.2026 a měl by mít 12 epizod.
Co vy a tento nový animovaný seriál Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého, líbí se vám trailer? Těšíte se?
I v únoru na streamovací platformy dorazí spoustu nového obsahu. Tohle je přehled několika novinek, které přidá Netflix.
Jaké novinky dorazí v únoru na Netflix?
Matori & Kyoken Men in the Back Alleys (1. února)
Po nehodě končící smrtí v klubu v Roppongi se bývalá dětská hvězda stane dvojitým agentem pro konkurenční narkotické strážce v tokijském podsvětí.
S dvoutýdenním posunem od vysílání na stanici MBS dorazí seriál s jedním novým dílem týdně.
Soda Master (1. února)
Ponurý objev na staveništi v jejich domově znovu spojí tři přátele středního věku z filmového klubu, kteří začnou pátrat po pravdě skrytou za podivným zmizením svého školního poradce.
S třítýdenním posunem od vysílání na stanici Fuji TV dorazí seriál s jedním novým dílem týdně.
Flitry a zlato: Tanec na ledě (1. února)
Nalaďte se na zimní olympijské hry 2026. Vklouzněte do světa tanců na ledě a podívejte se, jak nejlepší sportovní páry bojují o medaile na ostří nože.
Vyslýchání Lucy Letbyové (4. února)
Dosud nezveřejněné záběry a výpovědi zasvěcených lidí vrhnou nové světlo na kontroverzní případ zdravotní sestry Lucy Lethbyové usvědčené z vražd miminek v porodnici.
Je to dort?: Valentýn (4. února)
Valentýnský speciál, ve kterém zamilovaní pekaři připravují ultrarealistické dobroty pro hvězdnou porotu.
Čtyři lvice (5. února)
Pět kámošek, se kterými se život nemazlí, vidí jediné řešení. Založí si gang, seženou zbraně a dají se na dráhu bankovních lupiček.
Advokát: 4. série (5. února)
Mickey je souzen za vraždu, kterou nespáchal, a musí čelit neúprosnému státnímu zástupci, aby dokázal svou nevinu, odhalil skutečného vraha a zachránil svou firmu.
Unfamiliar (5. února)
Honičky v autech, přestřelky nebo bitky? Ale kdepak! Pro dva bývalé špióny, které dostihne jejich vlastní minulost, bude nejtěžší říct jeden druhému pravdu.
Královna šachu (6. února)
Dokument o zázračné šachistce Judit Polgárové, která si na cestě mezi elitu musí poradit s podceňováním, sexismem i šampionem Garrim Kasparovem.
Salvador (6. února)
Ve městě propukne násilí a řidič sanitky zjistí, že se jeho dcera zapletla s gangem chuligánů. Situace se vymyká kontrole a on se pouští do pátrání na vlastní pěst.
Tohle je mé Já (10. února)
Kenji, kterého šikanovali za to, že chtěl být hvězdou, najde útočiště v kabaretu a pomoc u progresivního lékaře. Na jevišti pak odhalí svoje pravé já jménem Ai Haruna.
Olověné děti (11. února)
Když mladá lékařka zjistí, že děti žijící poblíž huti trpí otravou olovem, rozhodne se je zachránit i za cenu rizika ztráty kariéry a bezpečí.
V sevření strachu (11. února)
V São Paulu vypukne nevídaná vlna násilí. Právnička s vazbami na podsvětí tam musí uzavřít dohodu s policií, aby zachránila unesenou neteř.
Milionová dedukce (12. února)
Detektiv Čen ťia-žen se snaží co nejdřív odhalit, kdo je ve skutečnosti Čarobaba, virální jasnovidka, která dokáže přesně předpovídat smrt influencerů.
Jak se dostat z Belfastu do nebe (12. února)
Tři celoživotní parťačky se rozhodnou za každou cenu objasnit záhadnou smrt dávné kamarádky. Přitom ale musí udržet vlastní temné tajemství pevně pod pokličkou.
Iluze jménem Sarah (13. února)
Nový život si postavila na vylhaných základech. Pod luxusním bulvárem v korejském Soulu se ale najde mrtvola a na paty jí začne šlapat neúnavný detektiv.
Muzeum nevinnosti (13. února)
Zakázaná láska muže z Istanbulu k chudé podavačce přeroste v celoživotní posedlost a trápení kvůli nenaplněným touhám.
Adaptace románu, který napsal nobelista Orhan Pamuk.
Madein bratr Joe, který si nevidí do pusy, chce ukázat svému rozmazlenému vnukovi, jak to na světě doopravdy chodí. A vytáhne ho proto na pěkně bláznivý road trip.
Návrat do reality: Zákulisí pořadu Amerika hledá topmodelku (16. února)
Poučný dokument, ve kterém se modelky, porotci a další ze zázemí soutěže Amerika hledá topmodelku, v čele s Tyrou Banks, ohlížejí za sporným odkazem téhle reality show.
Jsem Gordon Ramsay (18. února)
Dokument o každodenním životě slavného kuchaře Gordona Ramsayho, který se věnuje svojí rodině i úspěšnému byznysu. A do toho všeho chystá pomyslnou třešničku na dort.
Noční agent: 3. série (19. února)
Peter se spojí s reportérem, aby odhalil nepolapitelného Brokera a zastavil teroristický útok, aniž by tušil, že mocné spiknutí plánuje pohřbít pravdu.
Průsek (20. února)
Malá Lide se ztratí, zrovna když se její rodina chystá evakuovat kvůli lesnímu požáru. Máma ji pak musí za každou cenu najít dřív, než plameny pohltí úplně všechno.
Pavana (20. února)
Tři osamělí lidi, kteří se seznámí při práci v obchoďáku, přemýšlí nad vztahy mezi lidmi a láskou. A jeden v druhém přitom najdou útěchu.
Záhadologové: 2. série (27. února)
Oblíbená reality show se vrací s další dávkou záhad na vyřešení.
Jaké novinky přidá v únoru Netlfix do svého katalogu?
I když se nám večer láska vytratí 2025 (3. února)
Středoškolačka se každé ráno probouzí bez vzpomínek na včerejšek. Když souhlasí s randěním se stydlivým spolužákem, může jejich láska s každým novým začátkem růst?
Jak se povedla nejnovější adaptace knihy Even If This Love Disappears From the World Tonight od Misaki Ichijo,se dozvíme hned na začátku února.
Andělé mezi námi 2023 (3. února)
Příběh založený na skutečné události vypráví o svérázné kadeřnici Sharon, která se rozhodne uspořádat finanční sbírku na pomoc čerstvě ovdovělému Edovi, jehož vážně nemocná dcerka bojuje o přežití a její stav se rychle zhoršuje. To vše na pozadí ničivé sněhové vánice, která se v roce 1994 prohnala částí USA.
Death Whisperer 3 2025 (4. února)
Když je Yi unesen záhadným kultem, její bratr Yak se společně se svými přátel vydává na zoufalou záchrannou misi. Jejich cesta je zavede do prokleté vesnice, kde na ně čekají temná tajemství, pomstychtiví duchové a starověký rituál. Jak se hrůza rozvíjí, přežití se stává bojem proti silám, které jsou mimo jejich kontrolu.
Závěrečného dílu úspěšné trilogie a nejvýdělečnějšího thajského filmu roku 2025 se dočkáme hned na začátku února.
Everyone Knows Every Juan 2025 (5. února)
Sourozenci Sevillovi se znovu setkávají ve svém rodovém sídle rok po smrti své matriarchy. To, co začíná jako povinné setkání, se rychle mění v bouři odhalení, záští a smíchu, která odhaluje křehká pouta, která je spojují.
1883 2021 (14. února)
Duttonovi míří za lepším životem na místo, kde jednou vyroste Yellowstonský ranč. Cesta přes Velké pláně ale není procházka růžovým sadem.
Neporazitelní 2025 (18. února)
Majitel úspěšné reklamní agentury Petr Fišer, který nezná slovo „nemožné“, věří, že má plán, jak zachránit svou rodinu. Podivínský trenér Robert „Bob“ Krulich ukončil kariéru, protože „jeho svět“ je na pokraji zániku. Nadějný sportovec Radim Musilje při obraně napadeného muže pobodán útočníky. Inspirativní film o plnění snů a využití druhých šancí, které nám život nabízí, se odehrává na pozadí výjimečné světové události a ukazuje, že s nadhledem a humorem se dá vyhrát jakákoli životní bitva.
Tohle byl přehled několika novinek, které dorazí v únoru na Netflix. Vybrali jste si? Těšíte se na překvapení na poslední chvíli, kterých se určitě dočkáme jako každý měsíc?
Vítejte všichni na našich stránkách. Krátce po sobě tu máme další článek, kde společně rozebereme film, na který jsme se moc těšili, a nemohli jsme se dohodnout, kdo napíše recenzi. Jedná se o nový film geniálního režiséra Sama Raimiho. Ikony a velké legendy, která nám dala původní trilogii Evil Dead, původní trilogii Spider-Mana nebo jiné žánrové pecky. A teď přichází se survival thrillerem o přežití. Trailery jsou perfektní, herecké obsazení přesné a první recenze pozitivní. Film SOS (Send Help) startuje v kinech 29.1. Tak si jdeme film rozebrat!!!
Recenze redakce na film SOS
Dva kolegové uvíznou na opuštěném ostrově jako jediní, kteří přežili havárii letadla. Na ostrově musí překonat minulé křivdy a spolupracovat, aby přežili, ale nakonec jde o souboj vůle a rozumu, aby se z ostrova dostali živí. (ČSFD)
Zdroj: 20th Century Studios
Marek Lízal
Sam Raimi patří mezi moje nejoblíbenější režiséry. Jeho Evil Dead je moje nejoblíbenější hororová série a Spider-Mana naprosto zbožňuji. Byl jsem proto velmi rád, že se chopil dalšího filmu po čtyřech letech od druhého Doctora Strange. Námět zněl zajímavě, trailery slibovali další slušnou žánrovku ve které si Raimi pohraje a bude bavit. Takže, jak se mi film líbil?
Jsem spokojený. Raimi od začátku servíruje uvědomělou podívanou, která ví, čím chce být a skvěle si hraje s hlavníma dvěma postavami, které uvíznou na ostrově. Nejdříve to začíná jako patriarchát, kde je hlavní ženská postava utlačována svými mužskými kolegy či se samotným nadřízeným v kancelářském prostředí, kde se seznamujeme s hlavními postavami, které nejsou na první pohled sympatický. Linda to moc neumí s lidmi, ale s čísly. Je dobrá v tom, co dělá, ale není oblíbená. Její nový šéf je namyšlený blbeček, kterému trošku nejde ani moc o firmu a klidně by se zbavil Lindy jenom, aby si na její místo dohodil hezčí a přitažlivější ženu. Následně, ale se snímek přesouvá k havárii letadla, kdy Linda se svým novým šéfem ztroskotají na ostrově a začíná boj o život.
Za sebe musím říct, že se mi velmi líbila kombinace thrilleru a komedie. Je to něco s čím Raimi umí pracovat a jde tady vidět, že dostal prostor a mohl být nápaditější. Raimi opět dokazuje, proč je tak oblíbený. Dojde zde opět na jeho typický kamerový záběry, kdy dokonce v jednu chvíli odkáže na Evil Dead, kdy použije kameru, která letí těsně nad zemí. A když už je vhodná chvíle, tak Raimi trošku zatlačí na absurdity a předvede nám pár pěkně zábavných krvavých scén. SOS je jako namíchaný koktejl. Od každého něco.
Co mě na filmu velmi bavilo byla práce s postavou Lindy, která před příchodem na ostrov by se moc ráda dostala do Survivoru a nakonec se jí to tak trochu víc splní a konečně bude moci předvést, co v ní je a hlavně, jestli dokáže přežít. Snímek zde dobře znázorňuje, že Linda by chtěla být oblíbená a pobyt na ostrově využívá pro svůj prospěch, kde ví, že je užitečná a může být tím, čím chce být a nikdo jí nebude nic říkat. Linda je zajímavá postava, kterou budete v jednu chvíli fandit, ale v další chvíli si nebudete vědět, co si o ní myslet a možná ji nebudete ani moc věřit. SOS je snímek, který je možná trošku předvídatelný, ale díky svým nápadům, kdy kameraman Bill Pope a skladatel Danny Elfman v další spolupráci se Samem Raimim dopřávají divákovi velmi dobrou podívanou. Kameru to má skvělou, hudba od Elfmana jako vždy výborně funguje a celé to podtrhávají výborné výkony hlavní dvojice. Rachel McAdams si roli Lindy užívá a má tak dobře napsanou roli, že v ní může předvést, co v ní je. Super na tom je, že nehraje jen jednu polohu. To stejný se dá říct i o Dylanu O’Brienovi, který je také ve své roli perfektní. Některé jejich společné scény fakt stojí za to. Několikrát jsem se u toho zasmál.
SOS je ve finále velmi dobrou podívanou, kterou trošku sráží dolů delší stopáž. Plus dnešní filmy se bohužel neobejdou bez ošklivých digitálních triků a tento film se bez toho neobešel. Některé momenty (není jich naštěstí moc) nevypadají dobře a je to škoda, protože to prostředí ostrova je hezké a dobře se na to kouká a těchto pár momentů kazilo dojem. Tak či tak jsem s filmem spokojený a ačkoliv snímek není nutné vidět v kině, možná kvůli Raimimu to šlo do kin, tak neuděláte chybu, když na snímek zajdete. Myslím si, že je to příjemný snímek, u kterého se budete dobře bavit. Minimálně já ano. Doufám, že Raimi brzo zase něco dalšího natočí, jeho styl je potřeba.
Hodnocení: 7,5/10
Zdroj: 20th Century Studios
Martina Ignásová
Sam Raimi se vrací se svou hororovou verzí Live Wrecked a je to Raimiovina jak vyšitá. Jeho rukopis z filmu křičí a veškeré odkazy na jeho předchozí filmy mi vždy vykouzlily úsměv na tváři. Ať už šlo o jakoukoli lidskou část těla nebo tělní tekutiny. Ale to není to nejlepší. Tento film je sám o sobě originální, svěží a zábavný.
Tempo je z velké části spíše pomalejší, než aby film sázel na akci; zaměřuje se na vývoj postav a psychologickou hru mezi Dylanem O’Brienem a Rachel McAdams. Navíc tu Raimi krásně vystavěl atmosfér a cítíte, jak malými náznaky připravuje půdu pro pořádné pobláznění.
No a když už tam je akčnější část, tak také stojí za to. Letadlo jsem ve filmech viděla padat mnohokrát, ale scéna z SOS mi utkví v paměti hlavně díky zvrácenému humoru tvůrce. Různé nástrahy přírody způsobují nečekané lekačky a musím říct, že Raimi vytvořil velmi povedený survivor horor ve svém unikátním stylu.
Hodnocení: 8/10
Zdroj: 20th Century Studios
Pavel Hrubeš
Parádní jednohubka od legendárního režiséra. Sam Raimi je všestranný režisér, který umí točit všechny různé žánry. Přesto v „brakovějších“ příbězích se cítí více přirozeně a volněji, než v jiných žánrech. Na jeho nejnovějším filmu je to velmi znát.
Raimi hned od první minuty rozehraje s divákem jistou hru. A je jen na divákovi, zda na tuhle hru přistoupí, nebo ne. Pokud na ní nepřistoupí, tak ho film bude nudit a naštve ho. Ale pokud na tu hru přistoupí, tak dostane podvratnou, cynickou, a dost černohumornou podívanou, která umí klamat tělem.
Samotná zápletka filmu není složitá, ale tvůrci do ní přidávají jisté prvky, díky kterým lze na film koukat mnohem širší optikou. Je to thriller, je to drama, místy je to komedie, pak jsou tam prvky hororu. Určitě lze najít společenský přesah, kritiku korporátu, bossing a x dalších věcí.
Raimi to moc dobře ví, někdy s tím pracuje více, jindy méně, a jindy mu je to úplně u zadku, a královsky se baví. Kdo bude chtít, tak ve filmu najde mnohem více, než v něm reálně je. A to je na něm krásné. Režisér si natočil film, který dokáže fungovat jako „béčko“, tak i jako velká sociální kritika.
Osobně mám velkou radost z toho, že je Raimi ve formě a dal nám dobrý a působivý film, který má stovky parádně natočených scén. Moc mě těšilo, že jsem ve filmu viděl Raimiho „brakové“ začátky – blití, krev, a další nechuťárny. Krásně se tady pracuje s atmosférou, je tu skvělá hra s detaily, a Raimiho oblíbený spolupracovníci Danny Elfman (hudba) a Bill Pope (kamera) pomáhají k výborným momentům.
Film má dobrý a zajímavý scénář, ale bez výborných hereckých výkonů by to byly jen slova na papíru. Rachel McAdams tady podává jeden z nejsilnějších a nejzajímavějších výkonů ve své kariéře. Má zde skvěle napsanou roli, kterou bravurně zvládla a já jsem si její výkon moc užil. Bavili mě všechny herecké polohy, které McAdams vystřídala, protože ve všech byla skvělá. Dylan O’Brien je tady velmi dobrý a skvěle doplňuje McAdams. Jeho herecký výkon se mi dost líbil, a on skvěle zahrál svou arogantní postavu. Oba herci šli místy pěkně na dřeň a dali do svých výkonů tu správnou živočišnost.
Film mi sedl, bavil jsem se, ale bohužel má několik zásadních chybiček. Rozhodně by měl být kratší. Kdyby se krátilo o dvacet minut, tak by se nic nestalo. Někdo jako Raimi si mohl pohlídat efekty. Je mi jasný, že některé jsou naschvál hnusné (kanec), nicméně mi to kazilo zážitek z filmu. SOS je povedený film, který v sobě má mnohem více, než se na první pohled zdá, a opravdu zaleží čistě na vás, jestli na tu hru přistoupíte nebo ne.
Hodnocení: 7/10
Toto jsou naše dojmy z nového filmu Sama Raimiho SOS. Doufám, že jsme k vám vyslali správný signál, abyste si na tento film zašli do kina.
Film se noří do intimního prostoru jedné rodiny v okamžiku největší křehkosti, po ztrátě matky a manželky. V tomto citlivém období se zármutek neprojevuje jen skrze slzy nebo mlčení, ale nabývá znepokojivé podoby ve chvíli, kdy do domácnosti vstupuje obrovská vrána. Není to pouze symbol nebo metafora, ale živoucí přítomnost, která je temná, nejednoznačná a neodbytná…
Seriál Sherlock přesunul příběhy slavného detektiva Arthura Conana Doylea do moderní doby, zároveň pořádně nastartoval kariéru Benedictu Cumberbatchovi. V Hobitovi ztvárnil draka Šmaka, ve Star Treku: Do temnoty nového Khana, za ztvárnění Alana Turinga v Kódu Enigmy si došel pro první oscarovou nominaci, následně se z něj stal Doctor Strange v Marvel Cinematic Universe. Cumberbatcha je poté zdánlivě v posledních letech vidět méně a méně, neznamená to ovšem, že by herectví utlumil. Role v Síle psa mu vynesla druhou oscarovou nominaci, v budoucích letech ho poté čeká nejen návrat do role Doctora Strange, ale i roky odkládaná adaptace špionážního příběhu Rogue Male.
Cumberbatch nicméně přiznal, že se rozhodl nějaký čas věnovat své rodině, což vedlo k jeho tvůrčímu útlumu. A zřejmě i právě vztah k jeho rodině ho inspiroval k tomu stát se součástí filmu Křídla smutku. Adaptace novely Žal je to s křídly od Maxe Portera pojednává o vdovci a otci dvou chlapců, jehož zármutek dostane podobu v podobě vrány. Jedná se o celovečerní hraný film dokumentaristy Dylana Southerna, který se zároveň postaral o adaptovaný scénář. Jak se tato adaptace povedla?
Křídla smutku – Tak trochu Havran, ale ne úplně
Zdroj: Film4
V Křídlech smutku hraje Cumberbatch londýnského tvůrce grafických románů, který náhle zůstane vdovcem poté, co jeho manželka padne mrtvá na kuchyňskou podlahu. Zůstává tak sám na své dva syny, už jedna z prvních scén filmu, kdy se snaží synům udělat snídani, poté dokáže ilustrovat, že ho ztráta manželky a matky jeho synů bolí. Cumberbatch jako vždy působí do role naplno ponořený, dokáže snadno opodstatnit, že je už roky vnímán jako jeden z nejtalentovanějších herců své generace. Konfrontace s Vránou poté může snadno evokovat podobný příběh o Havranu od Edgara Allana Poea. I když ovšem oba příběhy spojuje využití ptáka coby symbolu ztráty a zármutku, vrána v příběhu od Portera je spíše nežli personifikací smrti průvodcem vodami zármutku.
Vrána, kterou mluví David Thewlis, je něčím mezi terapeutem a trýznitelem, něčím mezi smutkem a hrůzou. Vrána je průvodce, který otce nutí čelit věcem, jež by nejraději potlačil – vzpomínky, vzlyky, hněv i zoufalství. Cumberbatch ve všech těchto chvílích nepůsobí jako herec, ale jako přesvědčivě zničený člověk, který je vnitřně rozpadnutý. Silný herecký projev, který je čitelný jeho každým pohledem i pohybem. Southern jako režisér spoléhá na čtvercové záběry a kontrasty světla a stínu, velkou výhrou je poté design vrány. Její design je přitom víc než jen vizuální trik. Je to tělo zármutku, které se hýbe a mluví, neustále komentuje otcova selhání, jeho smutek i snahu držet rodinu pohromadě. Odráží jeho bolest, strach i frustraci.
Vizuální hříčka, nebo i něco víc?
Zdroj: Film4
Křídla smutku se v druhé polovině filmu trošku propadají do vlastní pasti přehnané doslovnosti a repetitivnosti – vrána se stává příliš hlasitá, příliš agresivní a příliš často opakující stejné výčitky a posměšky, což z původně mrazivého průvodce zármutku dělá spíš unavujícího vetřelce. Film sklouzává k žánrovému hororu s lacinými lekačkami, které působí nuceně a v kontextu filmu tak trochu nepřirozeně. Místo aby gradoval k opravdové katarzi, táhne se v nekonečném kruhu zoufalství, sebeobviňování a temných halucinací, až člověk začne mít pocit, že to už viděl desetkrát a pořád se nic neposouvá. Režie sice bravurně pracuje s klaustrofobickými čtvercovými záběry, ale při snaze o očividnou symboliku a velkou metaforickou mašinérii ztrácí jemnost i intimnost – výsledkem je občas příliš stylizovaný a vyčerpávající zážitek, který se nedokáže plně rozhodnout, jestli chce být psychodramatem, hororem nebo meditací. A nakonec tak zůstane někde uprostřed.
Přesto to film dotáhne k nosnému závěru. Žádný vyložený happy end, ale symbolická tečka, která motivy o zármutku smysluplně uzavírá. Tento tón působí upřímně a dospěle, vyhýbá se snadno nabízejícím klišé o uzdravení nebo rychlém překonání bolesti, a místo toho nabízí pomalé přijetí reality, kde se trauma stává součástí života, ne jeho koncem. Southern tu konečně nechá vyniknout tichým, autentickým momentům každodennosti a rodinné vazby, které dávají filmu duši – od vyčerpaných otcových pokusů o normálnost přes drobné projevy něhy. A i když se víra v něco takového může za pochybu snadno rozpadnout, nakonec se dá snadno říct, že Křídla smutku mají něco, co by se dalo označit za terapeutický efekt.
Film nejen o smrti a smutku
Zdroj: Film4
Nejsilnější a nejdojemnější zůstávají scény s chlapci, které hrají skutečná dvojčata Richard a Henry Boxall – jejich tichá zmatenost, dětský vztek, strach, ztráta i ty drobné, křehké momenty něhy, vzájemné podpory a nevinnosti působí naprosto přirozeně a hluboce lidsky, bez jediné falešné noty. S Cumberbatchem je spojují poměrně autentické výkony, které vytvářejí silný kontrast mezi otcovým vnitřním peklem plným výčitek, temnoty a chaosu a křehkou vazbou s dětmi – je to jako sledovat, jak se dětská nevinnost probíjí skrz otcovu temnotu, bez velkých gest, jen skrz pohledy a malé doteky.
Právě tyto momenty dávají filmu srdce a brání mu, aby se úplně utopil v přehnané symbolice, psychedelických obrazech nebo repetitivních motivech – bez nich by snímek mohl zůstat jen chladnou metaforou o ztrátě, děti jsou tu ovšem spíše světlem a nadějí pro ústředního otce. Děti tu tak nejsou jen vedlejší postavy, ale jsou pravým středem příběhu. Příběhu, který nakonec působí jako meditace o ztrátě, zármutku a pomalém hledání rovnováhy mezi bolestí a každodenním životem. Křídla smutku tak nejsou jen filmem o smrti a smutku – jsou především o tom, jak se člověk učí žít dál, i když ztratil to nejcennější. A jak momenty lásky a pouta dokáží rozjasnit i ten nejtemnější smutek.
Křídla smutku závěrem
Křídla smutku jsou ambiciózní, vizuálně výrazný a herecky často strhující pokus o zobrazení mužského zármutku v jeho nejtemnější podobě. Není to dokonalý film – občas se topí v repetici a příliš přehnané symbolice. Ale díky Cumberbatchovi, který tu předvádí jeden ze svých nejsilnějších výkonů, a díky těm několika momentům, kdy film opravdu zasáhne, stojí za zhlédnutí. Je to poměrně intenzivní, nepříjemný a upřímný pohled na ztrátu, který se nebojí být ošklivý. A i proto nejspíše mnohé nenechá chladnými…
Krásný den vám všem přejí a vítejte na našich stránkách. Dnes jsme si pro vás připravili recenzi na film, na který se skoro celá redakce těšila. V tomto článku si rozebereme akční buddy komedii Demoliční četa (The Wrecking Crew), ve které se sešli Jason Momoa a Dave Baustista. Oba pánové jsou velcí kamarádi a už se párkrát potkali ve společných projektech – seriál See a první Duna. Film lze vidět od 28.1. na streamovací platformě Amazon Prime. Nebudu úvod prodlužovat a jdeme se podívat jak se tahle akční komedie povedla.
Recenze redakce Demoliční četa
Ve filmu se vzájemně odcizení nevlastní bratři Jonny (Jason Momoa) a James (Dave Bautista) setkávají po záhadné smrti svého otce. Při hledání pravdy odkryjí pohřbená tajemství a konspiraci, která hrozí roztrhat jejich rodinu na kusy. (oficiální text distributora)
Zdroj: Amazon Prime
Marek Lízal
Nečekal jsem moc, a nakonec Amazon servíruje podobně jako minulý rok se svými Hlavy státu zábavnou, akční jednohubku. Celé to stojí a padá na dvou hlavních tvářích – Jason Momoa a Dave Bautista. Tahle dvojka jen tak nesleze z obrazovky a dokazují, že umí potahat celý snímek a bavit nás. Jejich chemie je výborná, společné scény fungují, ať už jde o popichování, akci nebo těch pár vážných scén. Především bude bavit diváka samozřejmě ukecaný a hláškující Momoa, který si roli užívá a bavil mě celou dobu. Jde jistě vidět, že s jiným duem, které by nebylo tolik známé a chemie by nebyla ono, tak by snímek tolik nefungoval. Jde totiž o obyčejnou zápletku, kolem které jsou postaveni právě tihle dva frajeři.
První třetina funguje skvěle. Představení postav, zápletky, humor, akce a Havajské prostředí bude bavit. Prostřední pasáž ale zpomalí, bylo tam málo akce a snímek by v tomhle ohledu potřeboval klidně zkrátit (ty dvě hodiny jsou moc) a udělat to živější, energičtější a zábavnější po celou dobu. Přesto nemůžu říct, že jsem se nudil, ale pociťoval jsem tu delší stopáž a slabší část filmu. Kde film krom humoru a chemie hlavní dvojice funguje je akce. Nemůžu sice říct, že by choreografie byla nejlepší (viděli jsme tisíckrát lepší), někdy jde vidět, že je to nahraný a moc na oko bijící, ale akce je fakt dobrá. Především první akce s Momoem je výborná (struhadlo a rozbitá čelist!). U akci se nezapře kameraman Matt Flannery, který dělá kameru pro Garetha Evanse u Zátahů nebo loňského Totálního rozkladu, plus dělal i na Fight or Flight. Akce je tedy velmi slušná, a takový finální souboj, kdy Bautista předvede brutální fatalitku za kterou by se nikdo nestyděl v Mortal Kombat byla moc super.
Co u filmu skřípe je slabší scénář, který je plný klišé, předvídatelný a v závěru se snaží být šokující s jedním zvratem, který je bohužel vidět na míle daleko. No, a to nejhorší je, že se i tento film neobešel bez hrozných digitálních efektů. Člověk na některých záběrech vidí, jak je pozadí a další věci umělý, ale nic se nevyrovná tomu, co člověka čeká při pasáži na dálnici. Ta vypadá jako grafika z PS2 a myslím si, že některým to zkazí zážitek. Já to, ale přijmul a bavil se nad tím, jak blbě to vypadalo a evidentně si toho byli všichni vědomi, a proto jsou některé chvíle neskutečně zábavné. Demoliční četa je ve finále velmi fajn jednohubkou, u které jsem se bavil. Kdo hledá oddechovou, akční zábavu se skvělým duem, tak vám tento film dopřeje ideální zábavu. Na večer s pivem, jak by řekl v tomto filmu Momoa je to příjemná věc.
Hodnocení: 7/10
Zdroj: Amazon Prime
Lenka Skříčilová
V poslední době je můj vztah s Prime akčními originály na zvláštní cestě. Tituly, u kterých to nečekám, mě baví a ty, které mají na papíře všechno správně, jsou pro mě skoro až za trest. Demoliční četa u mě skončila právě v té druhé kategorii. Netvrdím, že je tady špatně úplně všechno, jenom toho je mnohem víc špatně než dobře.
Já když ve filmu dostanu právě tenhle základ, automaticky se na něj těším o trochu víc a nechám se překvapit, kam to bude směřovat. Dva bratři se špatným vzájemným vztahem se musí po smrti otce spojit, aby to nejenom přežili oni dva, ale aby překazili plán zlouna. Jednoduchý koncept, kde není třeba vymýšlet nic nového, abych byla spokojená. Stačí dobrá atmosféra, fajn obsazení, povedená akce a odcházím vždy nadšená. Demoliční četa je ve své první polovině fajn film na zabití večera, na který se podíváte jednou a ve svém životě jdete dál. Úvodní scénu „zlobivějšího“ bratra, je bohužel nejlepší část celého filmu. Když si Momoa ve svém malém domečku podává bandu jakuzáků, je tam všechno: je to vtipné, správně akční, hned s několika fajn nápady a překvapilo mě, že i dost krvavé. Jenže jak jde film dál a má ukázat svůj děj, na mě to fungovalo stále míň a míň…
Jason Momoa i Dave Bautista se snaží, ale u toho to končí. Možná kdyby film zůstal na stejné vlně jako prvních třicet minut, byla bych spokojenější. Jenže potom se to začne brát strašně vážně, humor se někam ztratí a ani ta akce už není nijak uchvacující. A to zamrzí, protože na mě vždy probleskoval ten dobrý nápad … který byl naprosto nevyužitý nebo ho něco zabilo. Například, když se díváte na skvěle natočenou automobilovou honičku, kde vás neruší vizuál a nevytrhává nic z pocitu, že tohle je reálný (tedy, alespoň ta první část před vrtulníkem), tak tohle mi v podobných scénách stačí k spokojenosti. Aby ten pocit zkazil nějaký detail. Nebo spíš nějaký utržený detail. A pocit toho, co jsem sledovala doposud se změnil během jediného okamžiku. A na tomhle principu u mě pracuje celá Demoliční četa. Jsem smířená s tím, že sleduju primárně zábavu, nechci víc, kdy chvíli všechno jede na téhle dobré notě, ale potom dorazí něco, co rozhodí celý rytmus, aby se jelo od začátku. Ale když se to opakuje už mockrát, zmizí očekávání a dorazí místo něj otrávení. A já bych klidně byla vstřícnější v rámci toho, co sleduju a většinou jsem. Ale pod jednou podmínkou, kterou jsem už zmínila. Když se film nebere tak zbytečně vážně a je si vědom toho, co je.
Film Demoliční četa a já jsme si neklikli, ale tím způsobem, že mi to na jeho konci vůbec nevadí a nemrzí mě nevyužitý potenciál. Prostě jsem byla ráda, že to už mám za sebou…
Hodnocení: 5/10
Zdroj: Amazon Prime
Pavel Hrubeš
Dostal jsem to, co jsem dostat chtěl. Zábavnou akční buddy komedii, kterou táhne skvěle sehraná herecká dvojice. Je to akční výplach a nečekejte od filmu nic jiného. Jakmile začnete používat hlavu, přemýšlet, tak se vám film rozpadne, a budete akorát na sebe naštvaný.
Režisér Angel Manuel Soto, splnil dobře své zadání. Umí prodat cool postavy a jejich hlášky. Dobře pracuje s atmosférou filmu či povedenou civilní akci – bitky a přestřelky se opravdu povedly, a třeba ta úvodní je výborná. Bohužel mu někdo do scénáře napsal scénu na dálnici s vrtulníkem. Ta je digitálně hnusná a přepálená. Někdo v ní uvidí kouzlo, já viděl něco hnusného, co mi málem zkazilo pozitivní dojmy. Bez té scény by film mnohem lépe fungoval. Až na tohle velké zakopnutí režisér odvedl sympatickou práci.
Jason Momoa je tady parádní a má úžasný nástup na scénu. Je poznat, jak se Momoa skvěle bavil, natáčení ho bavilo, a užíval si dobře napsanou postavu. Kariéra Davea Bautisty se mi líbí, protože se snaží ukázat, že není jen hora svalů, ale že umí i hrát. A tady moc dobře hraje. Věřil jsem mu civilní polohu, tak i tu komediálně akční. Navíc s Momoo se skvěle doplňují, a jsou výborně sehraný. Jacob Batalon má dost vděčnou vedlejší roli a krásně hláškuje a snaží se být tvrďák jako oba hlavní hrdinové.
Demoliční četa je ten typ filmu, který si pustíte v pátek večer po náročném dni v práci a budete se u něj dobře bavit, a hezky si u něho odpočinete. Není to žádný převratný milník, žádná revoluce v akčním žánru. Jen dobrá poctivá buddy komedie.
Hodnocení: 7/10
Toto jsou naše dojmy na nový akční film Demoliční četa. Snad se vám náš text líbil a filmu podle něj dáte šanci nebo ne.
Seriál se odehrává ve 32. století, ve vzdálené budoucnosti světa Star Treku, kde se Hvězdná flotila a Spojená federace planet zotavují z kataklyzmatické události. Akademie hvězdné flotily sleduje první novou třídu kadetů Hvězdné flotily po více než sto letech, kteří dospívají a procházejí výcvikem, aby se stali důstojníky. Výuka probíhá na palubě USS Athena, hvězdné lodi, která kotví u kampusu Akademie Hvězdné flotily v San Franciscu, ale může být také nasazena společně se zbytkem flotily…
Původní seriál Star Trek vznikl v 60. letech jako reakce na tehdy probíhající závody o dobývání vesmíru mezi USA a Sovětským svazem, stal se poté základem pro populární franšízu, která dnes čítá přes 13 filmů a 8 seriálů. Poslední celovečerní Star Trek pro kina sice vznikl před dekádou (na čtvrtý film ze série nastartované v roce 2009 nedojde, místo toho se má u studia Paramount chystat další reboot), svět vytvořený Genem Roddenberrym ovšem aktuálně naplno žije na Paramount+. Svět se konkrétně začal rozšiřovat v roce 2017 díky seriálu Star Trek: Discovery, na jehož základě vznikl spin-off seriál Star Trek: Podivné nové světy. Na ten poté částečně navazuje i nejnovější 12. seriál ze světa Star Trek – Star Trek: Akademie Hvězdné flotily.
Nejnovější seriál se sice odehrává až v 32. století, je ovšem součástí nové kapitoly franšízy Star Trek, kterou od Discovery rozšiřuje Alex Kurtzman. Velkým lákadlem může být fakt, že Paul Giamatti, jehož vysněná role byla možnost ztvárnit Klingona, si zde plní svůj sen… tedy tak trochu. Jeho záporák Nus Braka je totiž křížencem Klingona a Tellaritea. Větší prostor tu ovšem přeci jen dostává hrstka nových kadetů z titulní Akademie hvězdné flotily a jejich kapitánka Nahla Ake v podání Holly Hunter. SkyShowtime nicméně novinářům rozdalo 6 z 10 epizod, i šestina epizod poté jasně naznačí, zda seriál stojí za to.
Star Trek: Akademie Hvězdné flotily – Odvážné se vydání novým směrem?
Zdroj: Paramount+
Existuje málokterá výraznější fanouškovská skupina nežli ta známá jako Trekkies. Jak nejspíše název napovídá, jedná se o komunitu fanoušků Star Treku, ze kterých si například několik let zpět slušně utahoval snímek Fanoušci. Trekkies poté v podstatě připomínají většinu základních fanouškovských skupin. Ať už jde o fanoušky Star Wars nebo právě Star Treku, tito fandové většinou nemají rádi, když někdo bere něco, co většina z nich pokládá za základní kámen svého života, aby si s touto franšízou nakonec jednal po svém. Stačí se podívat na přijetí poslední trilogie s Chrisem Pinem a Zacharym Quintem v hlavních rolích. Minimálně první dvojice filmů režírovaná J. J. Abramsem je všeobecně považována za dobré, průměrný Trekkie by je ovšem rád vymazal červí dírou z existence.
Ani přijetí všech Star Trek seriálů, které vznikly po roce 2016, není tak úplně pozitivní. Výjimkou je snad Star Trek: Picard a to do velké míry i díky faktu, že spoléhal na návrat Patricka Stewarta do jedné z jeho dvou nejslavnějších rolí. Mnoho fanoušků Star Treku u nových seriálů kritizuje odklon od klasického Star Treku, narušování čehosi, co se dá pokládat za pevný kánon, i úbytek filosofických prvků. Nejnovější seriály přesto dokážou být i kreativní, jisté ambice poté má i právě nejnovější seriál Star Treku. Těžko ovšem říct, zda existuje šance, že si jimi získá právě ty nejvěrnější fanoušky tohoto světa.
Návrat ke kořenům se nekoná, nový Star Trek je (skoro) teenage drama
Zdroj: Paramount+
Nový seriál ze světa Star Treku je tak trochu jako Top Gun. Hrstka kadetů, kteří musí v rámci Akademie hvězdné flotily dospět, čekají kromě klasických studentských strastí i serióznější a vážnější situace. A i přes zasazení do 32. století je přitom seriál chvílemi aktuálnější, než by se mohlo zdát. Vyložený návrat ke kořenům se tak nekoná, přeci jen je ovšem chvílemi znát snaha přiblížit se původní podobě tohoto světa. Ti, kteří nové Star Trek seriály kritizují primárně z důvodů, které už v tomto textu padly, mu ovšem pravděpodobně neodpustí, že k vykoupení tu prakticky nedochází.
Znalost světa Star Treku vlastně není nějak extra potřeba, jen diváci s tímto světem pravděpodobně více ocení slušnou dávku pomrknutí a odkazů. Ústřední tým kadetů je rozmanitý – je tu pacifistický Klingon i první holografická studentka v historii Akademie Hvězdné flotily. Hlavním hrdinou je nicméně Caleb Mir v podání Sandra Rosta. Moc nesejde na tom, zda se z něj má stát budoucí James Tiberius Kirk nebo Jean-Luc Picard, on je nicméně protagonistou, kterého žene osobní motivace. A přitom je to pořád svým způsobem sci-fi variace na Beverly Hills 90210, takže Caleb musí dostat svého rivala i milostný protějšek. Rosta je v hlavní roli docela sympatický, přeci jen se mu ovšem nedaří být přesvědčivým tahounem, na kterém by měl seriál stát. A už tuplem ne v případě, že se i z tohoto Star Treku stane seriál, který se dočká několika dalších sérií.
Slušný potenciál, který jen nejspíše nepřesvědčí vyložené Trekkies
Zdroj: Paramount+
Na těchto nových Star Trek seriálech jde poznat, že nejsou úplně laciné. A přesto se dá snadno říct, že jsou v rámci nákladů podvyživené a vypadají tak především při velkolepých sekvencích poměrně ošklivě. Ne, nový Star Trek seriál vyloženě nešlape ve stopách komiksových seriálů ze stáje CW jako Arrow či Flash (čím více ambic, tím více to po čase bolelo), přeci jen občas až na rok 2026 až příliš evokuje dekády staré Star Trek seriály, kterým přeci jen člověk odpustí snahu. Úmysl a umělecká vize? Možná. Problém je ovšem spíše v tom, že ambice nový Star Trek občas úplně nedokáže naplnit. Dokud jde o masky a podobné záležitosti, které snadno vyřeší praktické efekty, vše je v pořádku. Jakmile chce být ovšem seriál velkolepější, ukazuje se, že má v tomto ohledu krátké nohy. A vlastně neskrývá moc trumfů.
A nebo je možná problém trochu jinde. I při snaze o přihlédnutí k přijetí, které nové Star Trek projekty dostávají od těch, na kterých by asi tvůrcům Star Treku mělo záležet nejvíce – jejich předních fanoušků. Pravděpodobnost, že vznikne nový Star Trek projekt univerzálně přijatý kladně fanoušky i těmi, kteří by se tak neoznačili, je nízká.
Star Trek nemůže stát na jednom místě a musí se posouvat. Budou přicházet noví tvůrci a s nimi nové vize. A je pak na každém, zda uzná za vhodný směr, kterým se bude tento svět ubývat. Nový přístup k tomuto světu je minimálně zajímavý a dokáže po šesti epizodách slušně naznačit potenciál. Zároveň má ovšem své rezervy a především u fanoušků nejspíše těžko nabídne něco, co by se dalo nazvat vykoupením. Velkým triumfem nového Star Treku seriálu může být fakt, že dokáže výrazně reflektovat moderní svět. Přitom je ovšem pravděpodobné, že právě to mu u mnohých zlomí vaz.
Star Trek: Akademie Hvězdné flotily – První dojmy závěrem
Star Trek: Akademie Hvězdné flotily je poměrně specifický krok franšízy, který může tomuto světu možná získat nové fanoušky. Kombinuje tradiční hodnoty Star Treku s moderním teenovým dramatem a klade důraz na diverzitu postav způsobem, který nejspíše i přes zasazení do 32. století budou mnozí označovat za woke. I přes vizuální a další nedostatky naznačuje šest prvních epizod potenciál seriálu stát se zajímavou a svěží kapitolou ve světě Star Treku. Ačkoliv nejspíš nepřesvědčí všechny dlouholeté fanoušky, jeho schopnost reflektovat současný svět a představit nové perspektivy ukazuje, že Star Trek se i po šedesáti letech dokáže posouvat kupředu a zůstává relevantní. I když ho kvůli tomu mnozí odsoudí. Už jen kvůli Paulovi Giamattimu, který si napůl splnil svůj sen, si ovšem nový seriál přeci jen šanci zaslouží…
Silent Hill patří mezi nejslavnější hororové značky z videoherního světa. Z hlavní série jsme dostali 8 her a první hra vyšla v roce 1999. V roce 2001 vyšel ten nejznámější a nejpopulárnější díl série, který je považován za jednu z nejlepších hororových her všech dob, Silent Hill 2, který před dvěma lety dostal od polského studia Bloober Team remake, který sklidil nadšené reakce a na cestě je remake jedničky od stejného studia. Proto vlastně není překvapením, že po hře jsme dostali filmovou adaptaci, která se zaměřuje na herní dvojku. A já to proto už nebudu na úvod prodlužovat a jdeme se podívat na to, jak se povedla tahle další herní adaptace. Tohle je recenze na horor Silent Hill: Noční můry.
Příběh filmu
Jako by se svět zastavil a existovali jen oni dva. Nečekané setkání Jamese a Mary zasáhne do jejich životů jako blesk z čistého nebe. Opojný sen ale střídá bolestné vystřízlivění a mladý umělec se probouzí v místním baru. Ztratil vědomí. A když navíc ztropí scénu, skončí venku na smetišti, což není jediný malér, do kterého se dostal. Taky se opakovaně nedostavil na sezení ke své terapeutce, ale ani na tom nemá v úmyslu nic měnit. Když večer dorazí zpátky do ateliéru, zničený ztrátou své milované i přemírou alkoholu, ze zoufalství ho vytrhne rukou psaný vzkaz, který mu někdo podstrčil pod dveřmi. Mary ho úpěnlivě prosí, aby se vrátil na místo, které kdysi nazývali domovem, do Silent Hill. Něco se stalo a ona ho potřebuje. James okamžitě nasedá do auta a vyráží na cestu. Tunel, kterým se do města jezdilo, je ale opuštěný a zavřený. Pokračuje proto pěšky, po lesní pěšině a dál přes městský hřbitov. Z nebe se snáší popel a zvrácený milostný příběh připomínající noční můru právě začíná… (Bontonfilm)
Zdroj: Bontonfilm
Návrat režiséra Christophe Ganse
Francouzský režisér Christophe Gans má se značkou Silent Hill zkušenosti. Gans před dvaceti lety natočil první hraný film, který dodnes je oblíbený a má svoje fanoušky. V roce 2012 vzniklo pokračování s názvem Návrat do Silent Hill 3D a natočili ho jiní. Film sklidil velkou kritiku a na první snímek se nenavázalo úplně pozitivně. Návrat Ganse na pozici režie dával divákům naději, že by se to tentokrát mohlo povést. Já jsem si, ale dával pozor, protože Gans už 12 let nic nenatočil, úvodní promo materiály vypadali, že snad nemůžou být ani skutečný, ale pouhou zkouškou nebo to působilo jako fanouškovský snímek. Bohužel nový Silent Hill v trailerech potvrdil, že to skutečně bude laciná podívaná, u které budeme doufat v alespoň standardní horor. Takže povedl se návrat režiséra Christophe Ganse a Silent Hillu na velká plátna? No, tak to v žádném případě.
Snímek adaptuje slavný druhý díl série, a proto je zde velká šance natočit zajímavý, psychologický horor, který se vám dovede zarýt pod kůži se svojí atmosférou, ale ze všeho nejvíce se vám dostat do hlavy a budete nad celým příběhem přemýšlet. Protože Silent Hill není o survival akci, ale převážně o nitru každého daného člověka. Silent Hill je místem, kde se zhmotňují temné stránky daného člověka. Je to individuální, takže každý vidí něco jiného. A já i přesto, že jsem předchozí filmy neviděl, a hry jsem nehrál (brzy to chci už konečně napravit!!!), tak o Silent Hill a hlavně o druhém dílu vím některé věci, lokace a tak dále.
Proto mě vlastně překvapilo, jak se film snaží být od úvodu doslovný. Film začíná prologem, kdy se James a Mary potkají a následně se skočí v čase do přítomnosti, kdy je Jamesova žena již mrtvá. A film takhle pokračuje dál během zbylé stopáže a dostáváme dalších několik flashbacků, které nám mají prohloubit, a hlavně dobře vysvětlit vztah Jamese a Mary. Jenže moc dobře to nefunguje. Zápletka a celkově vyprávění je matoucí a neznalci se v tom moc dobře nebudou orientovat a pro znalce je tady naopak nepovedená adaptace.
Zdroj: Bontonfilm
Technická stránka je otřesná a nevhodná do kina
Ano jsem cinefil, miluji filmy, kina a bojuji za to, aby kina nevymřela, protože to bude vždycky to nejlepší místo, kde sledovat filmy. Protože ve chvíli, kdy se zhasnou světla, začne film, a nakonec sdílíte zážitek s ostatními lidmi, je to magie. Film by měl být vidět v kinech. Samozřejmě pokud nenarazíte na nějaký nevychovaný lidi, kteří vám přišli zkazit zážitek. To je pak věc druhá. No, a co tímto chci říct je, že nový Silent Hill: Noční můry jsou, tak moc levnou podívanou, která si do toho kina cestu asi neměla najít, protože na plátně to nevypadalo vůbec dobře. Je to spíše film, který by měl jít na stream.
Silent Hill: Noční můry od začátku nevypadá po technické a vizuální stránce dobře. Jasně chápu, že to má nižší rozpočet, ale nejhorší na tom je, že se tady nikdo nesnaží, aby to vypadalo lépe nebo méně se používaly CGI efekty, které tomuto filmu jenom škodí. Není hezké koukat na digitální prostředí, mlhu, monstra, a další věci. Některé kostýmy (především Marie vypadala hodně špatně, jako kdyby se nějaká fanynka převlékla na Comic-Con) také nefungují a už vůbec nepomáhá fakt, že hlavní postava James nevypadá jako ze hry. Myslím si, že kdybych hrál hru, tak z toho kina možná i odejdu.
Přesto, když dojde na některé praktické efekty, kostýmy monster, stejné lokace ze hry, tak to dokáže trochu zaujmout. Potěší zpracování Pyramid Heada nebo sestřiček (ty jsou zde z nějakého důvodu z porcelánu) na kterých si dali filmaři práci a jsou jednou z mála (nebo snad jedinou?) pozitivních věcí na tomto jinak velmi mizerném filmu, plus Lying Figures se taky vcelku poved. Monstra jsou tedy hlavně správně děsivá jen tehdy, když jsou použitý praktické efekty, masky, ale směsné začnou být až, když se používají digitální efekty. Co bych, ale ještě pochválil, tak to je prostředí a kulisy. Některé místa a momenty v Silent Hill: Noční můry jako by vypadla přímo z herní předlohy. Parkoviště z úvodu hry vypadá vcelku stejně, a to stejné se dá říct o dalších lokacích.
Zdroj: Bontonfilm
Změny oproti předloze nesednou všem
Psal jsem sice, že jsem hry nehrál, ale o některých věcech jsem obeznámen a podle toho, co jsem si ve filmu všiml a četl ze všech názorů ve srovnání s hrou, tak filmaři tady udělali změny, které nesednou všem a i mě, kdo hru stále nehrál a nemám k tomu ještě vztah (přesto mě to vždycky zajímalo a fascinovalo), tak jsem si všiml, že došlo ke změnám. Ono není snadné přenést hru do hrané podoby a je jasné, že nedostaneme 1:1 stejnou adaptaci. To je nemožné a vždycky dochází ke změnám či kompromisům. Původní Silent Hill 2 má mimochodem několik konců a v remaku jich je dokonce více. Proto došlo pochopitelně k několika zásadním scenáristickým změnám a dá se říct i zjednodušení celého příběhu. Především to jde vidět v závěrečné třetině, kdy film, když už to vypadá se začne rozjíždět, dojde na gradaci a závěrečné vyústění, tak místo toho se lusknutím prstu dostáváme na konec, který působí nejenom urychleně, ale hrozně odfláknutě.
Ostatně nepomáhá ani fakt, že nástup monster na scénu jsou špatně načasované, nejsou vybudované, zrežírované ani vymyšlené dobře a je to škoda. Plus doslovnost se podepíše také u Pyramid Heada jenom proto, aby to diváci pochopili. Je prostě blbý, když vám film všechno musí dát pod nos místo toho, aby vám dal náznaky a nechal interpretaci na divákovi.
Zdroj: Bontonfilm
Pro koho film je?
Tohle je otázka, na kterou by se dalo nejlépe odpovědět jedině tehdy, kdybych měl projetou i hru. Přesto vám na tohle zkusím odpovědět. Silent Hill: Noční můry jsou snímkem, který rozhodně nepotěší ani jednu stranu, jak znalce, tak i neznalce. Znalci sice potěší některé lokace, monstra, a další věci ze hry, ale změny, uspěchanost, doslovnost a celkově, jak je film špatný asi fanoušky moc nepotěší. Neznalci dostanou divně nelogický horor, kde se věci dějí jenom proto, že to scénář vyžaduje, a že se spěchá do cíle…asi proto, že se tady nesešlo moc talentu. Plus se tady nedá ničeho bát.
Jak jste si asi všimli, tak jsem se ještě nedostal k samotné hororové stránce. Asi je vhodná chvíle se na tohle blíže podívat. Je to nepřekvapivě i v hororu nefunkční. Chybí zde zapamatovatelný moment, nebo minimálně něco, co by nadchlo. Není se tady čeho bát, chybí napětí i atmosféra a slavná mlha je zde úplně špatně udělaná. Ve hře je mlha hustá, ale tady z nějakého důvodu vidíme hodně věcí v záběru a je to hrozná škoda, protože mlha je pro Silent Hill neodmyslitelnou součástí a kdyby se s ní lépe pracovalo a filmaři by se snažili natočit pořádný horor, tak by to byla hned lepší podívaná. Ale tady není bohužel žádný nápad, talent ani chuť natočit něco takového.
Silent Hill: Noční můry závěrem
Po čtrnácti letech jsme dostali nové filmové Silent Hill, který natočil režisér Christophe Gans pro kterého je to po dvanácti letech návrat k režii. Gans i přes zkušenosti se sérií, kdy v roce 2006 natočil první filmovou adaptaci, která si získala fanoušky, bohužel nedokázal navázat na svoji tehdejší práci a servíruje, tak moc špatný horor, že už teď je horkým kandidátem na nejhorší film, co tento žánr letos nabídne. Herecky je to příšerné, horor tady nefunguje, scénář oproti předloze upravuje věci k horšímu, věci příliš vysvětluje a chybí zde lepší práce se vším, opravdu se vším! Je prostě neuspokojivé, že Silent Hill a hlavně druhý herní díl, který je považován za jednu z nejlepších hororových her všech dob dostane takovou filmovou adaptaci, u které si v kině, jako cinefil říkáte, že tohle si velké plátno nezaslouží a mělo to jít někam na stream, kde to zapadne do ztracena a nedostane to prostor, jaký to dostalo (to skoro plný kino, co jsem měl, jsem jaksi nechápal, proč na tohle lidi šli…tu pozornost si film nezaslouží).
Praktické efekty, masky, některé momenty a lokace jako by vypadly ze hry potěší, ale je toho málo a celkově je to velká mizérie, která dělá značce ostudu a člověk udělá líp, když si radši zahraje předlohu. Jinak, když nad tím přemýšlím, tak tohle je další film, který nám ukazuje, že natočit horor, kde je hrdina spíše pitomě zvědavý než vyděšený, je trochu těžší úkol. Ve finále jsem rád, že jsem film v kině dokázal dokoukat bez usnutí, protože jsem si myslel, že odejdu, bylo to fakt příšerný. Hororoví fanoušci tady najdou obří zmar, fanoušci předlohy najdou zklamání, a ostatní si u toho můžou v klidu až to bude někde venku k dostání vyžehlit, vyprat, umýt nádobí, odcestovat za rodinou, nakoupit si, zasportovat si, prospat se a ve finále o nic nepřijdete. Takže kupte si konzoli nebo PC a zahrajte si předlohu, která vám dá ten pořádný Silent Hill zážitek. Já už to žhavím a jdu na to.
Hodnocení: 1,5/10
Tohle byla recenze na Silent Hill: Noční můry. Doufám, že se vám recenze líbila a rozhodnete se podle toho, zda dát filmu v kině šanci nebo ne.
V roce 1977 se dvě sekretářky Beatrice (Emilia Clarke) a Twila (Haley Lu Richardson) pracující na americkém velvyslanectví v Moskvě stanou operativkyněmi CIA poté, co jejich manželé Chris (Louis Boyer) a Tom (John Macmilan) zemřou za záhadných okolností…
Když došlo ke konci seriálu Hra o trůny, dalo se snadno spekulovat nad tím, zda většina ústředních herců zvládne mít výraznou hereckou kariéru i po konci jednoho z největších seriálových fenoménů minulé dekády. Po někom se v podstatě slehla zem, většina herců se ovšem pořád alespoň někde někdy objeví. Emilia Clarke se například nyní po Hře o trůny a Tajné invazi od Marvelu objevuje ve třetí výrazné seriálové roli. V seriálu Ponies se konkrétně spolu s Haley Lu Richardson stává tváří špionážního thrilleru zasazeného do období studené války mezi USA a Sovětským svazem. KGB a CIA hrají hru na kočku a na myš, v retro kulisách se poté objevují dvojití agenti i intriky. Stačí to na zábavný seriál?
Ponies – Poměrně sympatická seriálová jednohubka
Zdroj: Peacock
Svým způsobem se jedná o dámskou buddy akční komedii, která má štěstí ve dvou sympatických hrdinkách. Jejich vzájemná chemie ze série přímo trčí, i díky ní se ze seriálu dokáže stát poměrně zábavná a sympatická jednohubka. A to i přes fakt, že se tu přelomový seriál ze špionážního prostředí nekoná. Náhlé vdovy se stanou ze sekretářek agentkami, aby odhalily pravdu o smrti svých manželů; fakt, že jsou ženy, je poté vzhledem k jejich nezkušenosti v akci zdánlivě nejmenším problémem. A právě ústřední hrdinky stojí za seriálem, který je poměrně těžké uchopit.
Je to tak trochu buddy komedie. Zároveň pořád poměrně drsný akční thriller ze studené války. Chvílemi je to poměrně seriózní podívaná, která působí, že chce před humorem dát přednost nějakému přesahu a psychologickému okénku. A pak se z toho stane i romantické drama s lehce erotickými prvky. Právě v tom do velké míry tkví problém. Ponies ve výsledku dohromady matlají úplně všechno, co jim přijde pod ruku, přitom ne způsobem, který by dokázal nějak extra více držet pohromadě. Je to seriál, který za osm epizod střídá atmosféry, přitom ovšem nedrží tak úplně pohromadě. A vlastně chvílemi působí, že ani netuší, čím chce být v první řadě. Jakousi sondou do světa dvojitých agentů, či spíše výpovědi o dobových podmínkách pro špionky? V průběhu je čím dál těžší odhadnout odpověď. A občas ani nepůsobí, že v tom mají jasno sami tvůrci.
Casting s výraznými následky
Zdroj: Peacock
Dá se tak nějak odvodit, že úmysl spočívá v tom, že mají Emilia Clarke i Haley Lu Richardson v hlavních rolích působit křehce. O to více absurdnější má být představa, že se snad mají tyhle dvě slečny objevit v akci. Zvládá to nicméně i třeba Ana de Armas; rozhodně tak nemusí být nutně vyloučené, že by se pro Clarke a Richardson jednalo o nesplnitelnou úlohu. Přeci jen ovšem v tvrdší poloze ani jedna z nich nepůsobí dvakrát uvěřitelně. A nezalepí to ani jejich sebesympatičtější chemie. Především i proto, že se ukáže, že dvě hlavní protagonistky nemají zrovna největší hloubku a že je těžké v jejich případě hledat pod povrchem něco, co tam nejspíše ani není.
Ani žádná z vedlejších postav vlastně není kdovíjak propracovaná. Díky tomu vlastně ve finále tolik nesejde na tom, kdo přesně je zrádce, kdo zná identity zrádců a kdo se nakonec přidá na čí stranu. Pokaždé, když dojde k něčemu podobně zásadnímu, nejde se zbavit pocitu, že Ponies pro něco takového dostatečně nepřipravují půdu. A nebo ani nemají základ, na kterém by jí mohly stavět. Jestli nicméně z vedlejších postav přeci jen někoho zmínit, je to pravděpodobně babička Beatrice v podání Harriet Walter i nadřízený ústřední dvojice Dane v podání Adriana Lestera. Zrovna tyhle postavy na první pohled nemají čím překvapit; v součtu to ovšem nevadí. A když už mají jejich postavy poměrně blízko k stereotypu, je to alespoň jeho neurážející forma.
Slušná zábava
Zdroj: Peacock
Přeci jen se ovšem nedá říct, že by Ponies nebyly svým způsobem zábava. Retro atmosféra funguje už od prvních vteřin v dobové Moskvě; právě retro stylizace se poté neunaví až do finále seriálu. I díky dobovému soundtracku plného Davida Bowieho nebo Billyho Joela, zároveň i díky pocitu, že jde o pokus o dobovou výpravu, kterému se nedaří působit uměle. Chemie obou ústředních hrdinek poté dokáže fungovat i díky tomu, že se svými povahami navzájem poměrně doplňují. A i když možná zvraty nejsou tak překvapivé, jak tvůrci možná sami doufali, přeci jen alespoň součástí je dost akce, která není vůbec marná. Že by nicméně zvládla vykoupit všechny přešlapy, kterých se seriál za pochodu dopustí, se také úplně říct nedá.
Působí to jako seriál plný nápadů. A když už zhruba v polovině je snadné mít pocit, že už toho nemůže ani být více, seriál ještě překvapí. A doopravdy tak působí jako trošku nevyvážený mišmaš, ve kterém se za pochodu hraje na různé noty, jejichž syžet může dohromady těžce dávat hlavu a patu. Přitom se objevují zajímavé momenty. Postavy se zamýšlejí nad smyslem svého zaměstnání a vedou úvahy o marnosti a bezvýznamnosti špionáže. A pak je tu samozřejmě špionáž z ženské perspektivy, fungování dvojice s kontrastními osobnostmi i konfrontace se supervelmocemi. I díky tomu se jedná o poměrně fajn seriálovou jednohubku, která ovšem většinu času působí tak trochu neuhlazeně. A spousta svými přednostmi vlastně jen vykupuje negativní aspekty, které brání tomu, aby se z tohoto seriálu stalo ještě něco víc. Potenciál seriál rozhodně měl, ve finále ho ovšem dokázal naplnit jaksi jen napůl.
Ponies závěrem
Ponies nejsou seriál, který by přepsal pravidla špionážního žánru nebo se měl instantně zařadit mezi seriály roku. Nabízejí ale solidní porci zábavy, funkční retro atmosféru a dvě sympatické hlavní hrdinky, jejichž chemie táhne seriál i v momentech, kdy scénář tápe. A to i přes fakt, že ne vždy (úmyslně?) působí přesvědčivě. Nevyváženost tónů, ploché postavy a nejasná žánrová identita sice brání tomu, aby Ponies naplno využily svůj potenciál; zároveň však nejde o promarněný čas. Jako nenáročná seriálová jednohubka ze studené války dokážou pobavit – jen po sobě nezanechají tak silnou stopu, jak by si nejspíše tvůrci přáli…
Herečtí otloukánci Simon Williams (Yahya Abdul-Mateen II) a Trevor Slattery (Ben Kingsley) se snaží získat role v remaku superhrdinského filmu Wonder Man…
S Destinem Danielem Crettonem jsou u Marvel Studios očividně spokojeni. Režisér s havajskými i japonskými kořeny pro ně natočil film Shang-Chi a legenda od deseti prstenech, měsíc zpět dotočil Spider-Mana: Zbrusu nový den a i když se pátých Avengers s původním názvem The Kang Dynasty nakonec nechopí, špitá se, že by mu Marvel dal alespoň rád za pár let na starost Avengers 7.
Aktivní je ovšem Cretton u televizní divize Marvelu. Je totiž jedním z tvůrců seriálu Wonder Man. Ten je jedním z klasických hrdinů ze stáje Marvelu, který na svůj debut v Marvel Cinematic Universe ještě čekal (i když se mohl původně objevit již ve Strážích Galaxie Vol. 2 v podání Nathana Fillona), nyní se ovšem představuje v podání Yahyii Abdula-Mateena II. Seriál konkrétně využívá fakt, že je i v komiksech Simon ambiciózním hercem, to poté v rámci příběhu vytváří prostor pro to, aby byl projekt od Marvelu tak trochu meta záležitost – tedy alespoň trochu.
Wonder Man – Herec se zvláštními schopnostmi chce hrát superhrdinu
Zdroj: Marvel Studios
Mnozí nejspíše Wonder Mana obviní z chabého pokusu Marvelu svézt se na úspěchu Studiaa nebudou se ani zajímat o fakt, že se měl Wonder Man původně dočkat uvedení dávno předtím, než mohl kdokoliv vědět, jak populárním seriálem Studio bude. Především ovšem na rozdíl od Studia Wonder Man tak moc neusiluje o satiru a parodování hollywoodského průmyslu. Spíše z jeho fungování tak trochu vychází a přináší tak trochu jiný pohled na herce, kteří se snaží v Hollywoodu konečně prosadit. A zároveň je to celé tak trochu spin-off Shang-Chiho, ale především Iron Mana 3. Důležitou roli totiž sehrává Trevor Slattery v podání Bena Kingsleyho. A ne, falešný Mandarin tu není jen na skok. Naopak má v seriálu v podstatě druhou hlavní roli a funguje jako jakýsi mentor/parťák hlavního hrdiny.
Seriál diváky se Simonem Williamsem seznamuje v moment, kdy se má objevit v seriálu American Horror Story. Kvůli jeho přístupu k herectví a snaze si role přivlastňovat ovšem o roli v seriálu přijde. Jde o skvělou pasáž, která dokáže v pár minutách skvěle vystihnout Simonu osobnost a to, jak moc k herectví přistupuje vážně. A o to smutnější je sledovat producenty, kteří jeho nasazení neocení. Následně se Williams setká s Trevorem a právě díky němu se dozví, že probíhá casting na remake jeho oblíbeného filmu – Wonder Man. Jedná se poté o propojený svět Marvelu, ve kterém mají lidé s nadlidskými schopnosti kvůli nepříjemným zkušenostem zakázáno účinkovat ve filmovém byznysu. Přesně to by pro Simona nemusel být problém… kdyby sám nebyl vlastníkem jistých superschopností. Mohl by tak sice své schopnosti využívat k zachraňování světa, na tom ovšem Simonovi nezáleží. Přednost pro něj totiž má možnost stát se uznávaným hercem.
Klasický superhrdinský seriál se nekoná
Zdroj: Marvel Studios
Wonder Man zklame všechny, kteří očekávají další klasický superhrdinský seriál. Je v něm minimum akce. Prakticky nulová přítomnost klasických superhrdinských klišé. A svým způsobem je vůbec diskutabilní Wonder Mana označit za superhrdinský seriál. A kdyby v něm neúčinkoval Trevor Slattery, Útvar pro likvidaci škod či pár pomrknutí, vlastně by seriál ani vůbec nemusel být součástí MCU. Za posledních 5 let se jedná o nejspíše nejsvěžejší projekt, který ze seriálové divize Marvel Studios vzešel.
Všech 8 epizod trvá maximálně lehce přes půlhodinu. Kdyby zaskočil nějaký dramaturg, z těch 8 epizod by mohl vzniknout docela svižný celovečerní film. 8 epizod ovšem rozhodně nešustí papírem. A 4. epizoda je navíc jen takový bonus, který dodává skrze specifickou postavu Doormana dodává kontext o tom, proč by superlidé neměli hrát. Závěrem 8. epizody si poté Wonder Man jako málokterý seriál ze světa MCU říká o prodloužení pro 2. sérii, protože jeho závěr spíše vyvolává dojem, že seriál teprve odstartoval. Nutně to ovšem neznamená, že by tento origin Wonder Mana nebyl zábavný. Především i díky tomu, že Yahya Abdul-Mateen II opět dokáže, že Marvel v obsazování stěžejních postav nešlape vedle. A Ben Kingsleyi do třetice působí, že si svého Trevora Slatteryho užívá, jen i tentokrát trochu jinak. Především i proto, že je jeho postava i tentokrát nevyzpytatelná.
Ústřední zábavná dvojice
Zdroj: Marvel Studios
Ve středu se pohybují Simon a Trevor, dvě generace herců, kteří se mohou jeden od druhého učit. Simon v Trevorovi nachází otcovskou figuru, Trevor zase začne Simona očividně postupně více mít rád jako syna. A to i přes fakt, že jejich dynamika občas zažije různé otřesy. Oba se uchází o role ve Wonder Manovi, Simon se navíc musí potýkat s faktem, že když se projeví jeho nervozita či vztek, můžou se projevit jeho schopnosti. I díky ním se občas děj zamotá, v rámci dějové struktury se dá docela poznat, že si zřejmě seriál prošel různými obměnami (navzdory předchozím slibům například chybí Ed Harris jako Simonův komiksový agent Neil Saroyan) a v jistých momentech jde nejspíše poznat, kde došlo na produkční zákroky, zároveň se ovšem nejedná o něco, co by seriálu zásadně zlomilo vaz.
Seriál se snaží nahlédnout do života otloukaného herce, přitom se ovšem nejedná o kdovíjakou psychologickou sondu. Wonder Man vlastně chvílemi působí jako komedie třeba od Judda Apatowa… kdyby měl Apatow z nějakého důvodu napsat scénář pro marvelovku. Jako kritika hollywoodského průmyslu moc fungovat nemůže, protože se v potenciálně zajímavých momentech rozhodne jejich potenciál ignorovat (v roli Wonder Mana může Simon jako Afroameričan nahradit bílého herce, což by v reálném životě pravděpodobně způsobilo částečnou internetovou bouři už jen v moment, kdy by se o Simonovi mluvilo jako o kandidátovi v užším výběru). A vlastně se děj vyhne tomu pravděpodobně nejzajímavějšímu období, na které se může zaměřit. Svým způsobem je to ovšem pochopitelné, protože je to přeci jenom seriál o něčem trochu jiném.
Wonder Man je o boji se sebestředností
Zdroj: Marvel Studios
Simon Williams se snaží prosadit jako herec, má to ovšem vliv na jeho osobní život. Rozpadne se mu vztah, vztahy v rodině nejsou nejpevnější, často je vlastně Simonovi vyčítáno, že je tak trochu sebestředný sobec. A navíc je často konfrontován s otázkami, zda má vůbec ještě cenu snažit se o start úspěšné herecké kariéry a nebo začít žít normální život s normální prací. Jsou to ovšem právě eskapády s Trevorem a konfrontace s možností získat vysněnou roli, která ho jako bytost nechá vyspět. To spěje k poměrně účinnému finále, které dokáže obstát jako ten ideální superhrdinský origin. Tedy v případě, že je opravdu na místě Simona Williamse označit za superhrdinu.
Seriál Wonder Man není dokonalý. Je poměrně očividné, že se jedná o jeden z těch lacinějších Marvel projektů, který nedokáže nějak extra vyčuhovat v oblasti audiovizuálního zpracování či nejchytřeji vystavěného příběhu. Když už vlastně tenhle seriál něco udělá dobře, vyvolává za pochodu hned několik dalších potenciálně nosných směrů, kterými se nikdy tak úplně nevydá. A přesto se dá Wonder Man v pohodě ocenit nejen díky faktu, že je v MCU skutečně svěží. Ale především i proto, že se jedná o jeden z těch zajímavějších pokusů, jak rozšířit propojený vesmír a vyprávět z něj tak trochu jiný příběh. Zábavný, v několika ohledech vyloženě chytrý a především cílevědomý.
Wonder Man není seriál, který by se snažil šokovat, redefinovat žánr nebo přepisovat pravidla fungování MCU. Místo toho staví na jednoduché, ale funkční myšlence – ukázat svět superhrdinů z perspektivy někoho, kdo o hrdinství nestojí, protože jeho skutečným snem je stát se respektovaným hercem. Těžko říct, jak velkou budoucnost Simon Williams v MCU má, jeho představovačka je ovšem poměrně fajn.
Wonder Man závěrem
Wonder Man je sympaticky jiný příspěvek do světa MCU. Nesnaží se konkurovat velkolepým blockbusterům a ani neusiluje o napodobení superhrdinských klišé – naopak záměrně stojí stranou. Je to komornější, levnější a v mnohém jednodušší projekt, který sází na charisma hlavní dvojice, neotřelý námět a odlehčený tón. I když seriál často otevírá témata, která následně nedotáhne, jeho tah na branku i tvůrčí upřímnost jsou očividné.
Představovačka Simona Williamse není převratná, ale je příjemně svěží. Díky hercům, chytrým nápadům a neokoukanému úhlu pohledu jde o projekt, který dokazuje, že i v rámci velkého superhrdinského univerza je stále prostor pro menší, osobnější příběhy. Jak velkou budoucnost Wonder Man v MCU má, není jisté. Jeho origin je nicméně rozhodně slibnější, než by se mohlo zdát…
Nominace na 98. ročník Oscarů jsou konečně tady. Akademie filmových umění a věd oficiálně oznámila nominace v 24 kategoriích Oscarů, včetně letošní nové kategorie s názvem Nejlepší casting. Dopředu se dalo tak nějak tipovat, které filmy na Oscarech budou bodovat, nyní je to ovšem oficiální. Přehled nominací je následující:
