Dvojice otec-dcera Ridley (Jenna Ortega) a Elliot (Paul Rudd) srazí autem jednorožce a přivezou ho do divočiny, kde se nachází sídlo megabohatého ředitele farmaceutické firmy Odella Leopolda (Richard E. Grant)…
U studia A24 často vznikají velmi specifické projekty, černou hororovou komedii s mrtvým jednorožcem jde poté zcela jistě připsat mezi ně. Režijní a scenáristický debut Alexe Scharfmana se poté může spolehnout na výrazné obsazení – Paula Rudda nejspíše poznají všichni fandové Ant-Mana, Jennu Ortegu poté zase fandové netflixovského hitu Wednesday. A pak tu jsou také Will Poulter, Richard E. Grant, Téa Leoni nebo Anthony Carrigan. Spousta známých tváří ve filmu, který se svým konceptem, může dopadnout jakkoliv. Jisté nicméně je, že se jedná o film, který se moc nevidí.
Zdroj: A24
Ve filmu, ve kterém se jednorožci umí na lidech pořádně vyřádit, je výrazná především čitelná satirická rovina. Ve výsledku to funguje tak, že má většina postavě poměrně blízko ke karikatůrám, především boháč Odell Leopold v podání Richarda E. Granta a jeho rodina – syn Shephard v podání Willa Poultera a manželka Belinda v podání Tee Leony. Je tu komorník Griff podání Anthonyho Carrigana a pak především Ridley v podání Jenny Ortegy a Elliott v podání Paula Rudda. A ať se scénář snaží sebevíc, všechny postavy jsou prakticky jednorozměrné a ploché, o to snazší je doufat, že už snad nastoupí nějaký masakr s jednorožci, která má u mnohých šanci překonat očekávání. Jenže jakmile se Death Of a Unicorn snaží o něco trochu jiného, moc mu to vlastně nejde.
Death of a Unicorn – zajímavý námět, ale…
Zdroj: A24
Na papíře to jistě musí působit jako velmi slibný námět. Zábavný poté ve výsledku poměrně je (jednorožce už nikdy nepůjde vnímat jako dřív…), není ovšem nejspíše tak chytrý, jak by sám chtěl být. Komplexní vztah mezi otcem a dcerou v podání Rudd a Ortegy alespoň filmu dodává nějaké použitelné emoce. Celkově výrazné herecké obsazení alespoň dokáže odvézt svůj standard, s nepříliš nosnými charaktery ovšem jejich členové více nesvedou. To, že jednorožci nevypadají úplně vábně (každý ať si vybere, zda je to spíše následkem stylizace nebo produkčních nákladů) není takový problém a jakmile se představí v plné síle, jsou světlem tohoto filmu. Větší problém je, že nikam jinam film v podstatě nevede.
I pouhých 104 minut působí vlastně jako moc, především i díky zřejmému neujasnění si toho, zda se mají předně řešit satirické podtóny nebo komplikovaný vztah otce a dcery. Jde o komediální horor velmi nevyvážený, která sice předkládá zajímavá témata jako je popírání vědy či závislost na drogách, ani na tyto myšlenky se ovšem film zřejmě nedokáže úplně soustředit. Jde přitom o film, který má o aktuálním světa určitě co říct, jakmile ovšem nad koncepčním mišmašem není nějaká kontrola, hrozí snadné rozpadnutí.
Chytré nápady střídají absurdity
Zdroj: A24
Svou roli v příběhu sehrávají skutečné Tapisérie s jednorožcem a do příběhu filmu jsou zakomponovány poměrně chytrým způsobem, tapisérie, která se stala terčem mnoha teorií, sehrává konkrétně úlohu jakési formy varování. Hranice mezi absurditou a inteligentní satirou jde přitom dosáhnout, chce to ovšem velmi opatrný přístup. A v tomto ohledu Scharfman tak trochu zakopává. Celý námět filmu vlastně působí dojmem, že je poměrně snadné jím vyplnit jednu stranu A4, těžší ho je ovšem realizovat do celovečerní podoby. A přitom všem se snadno zdá, že šlo s jednorožci experimentovat krapet víc.
Herci tak občas překvapí nějakou zábavnou kreací (hvězdou je ve výsledku nejvíc Anthony Carrigan), vztah otce a dcery nějak dojde k emocionálně uspokojivé pointě a dojde i na ten nástup jednorožců, kteří se nedrží zkrátka. Vztah Elliota a Ridley se tak nakonec dočká překvapivě funkčního vyvrcholení a je jedním z těch prvků, který na filmu funguje. Přesto se dá snadno věřit tomu, že mohl Schafrman přijít s něčím, co strhne více. Něco, co bude mnohem brutálnější, šílenější a především chytřejší. Výsledek je tak neurážející, přesto zklame tím, že není něčím víc.
Death of a Unicorn závěrem
Death of a Unicorn je neurážející režijní debut, který ovšem nikterak nenaznačuje, že by Alex Schafrman mohl jednou předvádět velké věci. Jeho ambice se rozhodně cení, Death of a Unicorn ovšem ve výsledku vlastně moc nefunguje ani jako komedie, ani jako horor, tuplem ne jako satira. Neurazí, zároveň toho vlastně moc nenabídne…
Charles Dickens se pokouší přednést svůj příběh Vánoční koleda londýnskému divadelnímu publiku, ale je přerušen svým příliš hlučným synem Walterem, který v zákulisí spolu se svou kočkou Willou předvádí hrdinské kousky krále Artuše. Dickens zvažuje, že chlapce potrestá za to, že mu zkazil předčítání, ale jeho manželka Catherine mu místo toho navrhne, aby synovi vyprávěl o králi ještě větším než byl Artuš. A tak začíná příběh o „Královi králů“ – Ježíši Kristu…
Nezávislé studio Angel Studios se zaměřuje především na křesťanskou tématiku, od založení v roce 2021 je poté nejvýraznějším snímkem tohoto studia pravděpodobně snímek Zvuk svobody. Film o boji proti dětské pornografii se nevyhnul kontroverzi, protože se nebál adresovat teorie hnutí QAnonu, především tu ohledně toho, že v USA existuje tajný spolek satanistických pedofilů, řídící mezinárodní obchod s dětmi. Film za 14,5 milionů dolarů ovšem utržil 251 milionů dolarů a režisér a scenárista Alejandro Gómez Monteverde již během letošních Vánoc uvede svou biblickou novinku Zero A. D.
Angel Studios se tak může do budoucna spoléhat minimálně na početnou křesťanskou cílovku, byť už poté prozatím 2 roky čeká na hit z ranku Zvuku svobody, studio postupně realizuje další a další projekty. A koketuje již s animační tvorbou. Animák The King of Kings je konkrétně 1. animovaným filmem tohoto studia. Film konkrétně volně adaptuje knihu Život našeho Pána od Charlese Dickense, jedná se poté o animák režiséra a scenáristy Seonga-ho Janga. Animák je poté konkrétně jihokorejskou produkcí, za jejímiž efekty stojí vietnamské Animost Studio, obsazení je poté americké a britské. Výsledkem je už minimálně sám o sobě výrazný film o Ježíšovi, na kterého diváci pořád slyší, důkazem může být i seriálový hit The Chosen, který příběh Ježíše Krista mapuje již od Vánoc 2017. Jak se ovšem animák, který jen v Americe utržil 60 milionů dolarů, povedl?
The King of Kings – Ježíš Kristus v novém podání
Zdroj: Angel Studios
Křesťanské příběhy se často dočkají velkolepých adaptací (Noe Darrena Aronofskyho, Exodus Ridleyho Scotta…), přeci jen občas neuškodí realizovat animák, který je ideální pro menší diváky, především pro ty, které se zarytí křesťanští rodiče snaží seznámit s jejich náboženstvím. The King of Kings se skutečně snaží zpracovat příběh Ježíše Krista pro mladší diváky. Jeden z největších příběhů lidských dějin se tak dostává zpracování, které má velmi daleko k Umučení Krista Mela Gibsona, svou roli v tomto příběhu sehrává i zmíněný Charles Dickens. Jeho syn Walter si díky vyprávění svého otce začne představovat, že je součástí života Ježíše Krista od jeho narození po umučení/vzkříšení, byť to celé samozřejmě musí animák, který netrvá přes 100 minut, krapet zjednodušit.
Některé pasáže jsou citované z bible, některé jsou modernizované, jako celé je to vlastně docela zajímavý pokus. Úloha Dickense a jeho syna chvílemi začne působit až podivně, ve výsledku tak trochu navíc. Jejich kočka Willa slouží především jako nějaká forma humorného odlehčení (působí jako přesně ta postava, kterou by do příběhu o Ježíši Kristovi vsadil Disney), především vztah mezi Dickensem a jeho synem ovšem působí vykreslen krapet nepatřičně. I když se The King of Kings inspirovalo Dickensovou knihou, je vlastně otázkou, proč padlo kreativní rozhodnutí, že budou součástí příběhu přesuny do viktoriánského Londýna právě za samotným Dickensem.
Animace je generická, chvílemi ovšem dokáže překvapit
Zdroj: Angel Studios
Animace samotná působí poměrně genericky a evokuje spíše béčkové animáky z Evropy, v podstatě se nejedná o cokoliv, co by nějak mohlo konkurovat špičkám z Pixaru, Ghibli či DreamWorks Animation. Samotná animace přesto dokáže chvílemi překvapit, především i tím, jak si pohrává s různými vyobrazeními Ježíše Krista napříč historií, jde o poměrně chytré kreativní řešení a jeden z těch sympatických nápadů, které z filmu trčí.
Samotné ukřižování je dle očekávání zpracované tak vykastrovaným způsobem, jak to u animáku, který cílí na dětské publikum, může být (žádná krev, brutalita mimo záběr…), přesto se ve filmu docela dost mluví o smrti a zkrátka se tak drží spíše vizuálně. Celkově se poté napříč filmem kombinují realistické momenty s magickým realismem, přičemž právě něco takového je pravděpodobně ten nejideálnější přístup, jak k příběhu Ježíše Krista přistupovat. Animák za 25 milionů dolarů by poté v jistých momentech zasloužil přeci jen lepší péči, kdy jsou na něm vidět produkční limity a potenciál, kterými jimi ztrácí.
Animák o Ježíši Kristovi toho nezvládne pojmout dost
Zdroj: Angel Studios
Pojmout příběh Ježíše Krista a vše stěžejní chce čas, který tento film nemá. Nestihne tak vyprávět o stěžejních postavách Ježíšova života jako je Máří Magdaléna, zapomíná i tím i na docela podstatné věci, které si většina lidí s Ježíšem Kristem spojuje tak nějak snadno. Poměrně bezpečné pojetí této látky ovšem zároveň na rozdíl od Umučení Krista zabraňuje jakýmkoliv protestům ze židovské strany. Prim hrají spíše poselství od Ježíše a jejich snadné přenesení na současný svět, jako potencionální audiovizuální setkání děti s jednou z nejdůležitějších náboženských figur poté dokáže vlastně tak nějak obstát, protože jde o přístupné pojetí, které vlastně nemusí nutně podávat kompletní kontext událostí, protože na něco mají děti prostě ještě čas. Na druhou stranu je otázkou, zda je pro děti příběh Ježíše (byť v umírněné podobě) vlastně v čemkoliv ideální a v dnešní době přístupný.
Filmy od Angel Studios svým zaměřením skrývají potencionální nebezpečí v tom, jak se z nich můžou stát slušné propagandistické nástroje, The King of Kings ovšem rozhodně v tomto ohledu nejsou zabijákem jako třeba Tajemství a smysl života. Pokud poté člověk není Křesťan a nebo není pouze zvědavý, jak přesně bude příběh Ježíše Krista v takovémto podání pojat, vlastně těžko říct, zda film reálně doporučit komukoliv z jiného náboženského spektra nebo čistému ateistovi. Pro jednu specifickou cílovku nicméně film bude dostatečný, byť jde pořád o animák s jistou formou technických nedostatků. Náboženské filmy jde nicméně zcela jistě realizovat nesnesitelnější a celkově horší formou.
The King of Kings závěrem
The King of Kings nejspíše žádnému ateistovi nedokáže změnit jeho pohled na svět, filmy s náboženskou tématikou jde ovšem pořád realizovat nesnesitelnější a odpudivější formou. Animák z jihokorejské produkce trpí jistou formou nedostatků a má daleko k animační špičce, přeci jen ovšem překvapí pár zajímavými nápady a především tím, jak příběh o Ježíši Kristovi dokáže odvyprávět ve vykastrované formě a přesto tak nějak důstojně. Opravdu těžko říct, proč by se měl film doporučovat komukoliv mimo jeho jasnou cílovku, i ta ovšem občas potřebuje nějaký ten produkt, který je orientovaný především na ní. A zrovna pro ní je nejspíše The King of Kings produkt akceptovatelný…
Dobrý den!!! Vítejte u dnešní komiksové recenze, ve které se zaměřím na nejstaršího superhrdinu. Na superhrdinu, co nosí na hrudi velké S, a je symbolem naděje pro lepší zítřky. Řeč je samozřejmě o Muži z oceli, Supermanovi. O tomto superhrdinovi byli napsány stovky příběhů, natočilo se mnoho seriálů a filmů – ten nejnovější dorazí 10.7. Superman má hrdé místo v naší popkultuře, a představuje ideu o tom jak být lepší člověk. A já měl možnost si teď přečíst zajímavý komiks All-Star Superman, jenž ukazuje Supermana v jiné poloze, než ho známe. Pohodlně se usaďte a já vám povím, proč je komiks All-Star Superman, tak dobrý.
Recenze komiksu All-Star Superman
SUPERMAN UMÍRÁ. A LEX LUTHOR KONEČNĚ VÍTĚZÍ… NEBO NE?
Po smrtící dávce sluneční radiace zbývá Supermanovi jen rok života. Čas tak akorát na dvanáct úkolů – dvanáct posledních činů, které musí vykonat, než navždy zmizí. K smrti odsouzený je i Lex Luthor, který ve vězení čeká na popravu, ale i odtamtud plánuje svůj poslední úder, který má Muže z oceli nadobro zničit. Jenže Superman se nikdy nevzdává – ani smrti, ani svému největšímu nepříteli.
Vizionářský scenárista Grant Morrison a kreslíř Frank Quitely rozehrávají strhující příběh o hrdinství, oběti a o tom, co skutečně znamená být Supermanem. Stvořili moderní klasiku, která redefinovala superhrdinský komiks pro novou generaci. (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Povedený scénář od Granta Morrisona
Hned na úvod se přiznám, že scénáristu Granta Morrisona nemám rád. Četl jsem od něho dost věcí, abych poznal, že mi nesedí způsob jakým tvoří příběhy. Nicméně, na tento komiks jsem slyšel jen samou chválu, a prý je to nejlepší příběh, který Morrison napsal. Tohle mě hodně zaujalo, a rozhodl jsem se komiksu dát šanci. A jelikož jste už sjeli na hodnocení, tak víte, že jsem s jeho prací dost spokojený.
Morrison je specifický scénárista. Libuje si v komplexních příbězích, kdy zná celý kánon o postavě od A do Z, a i pozpátku. Morrison ve svých příbězích velmi rád vytahuje postavy a zápletky, které zapadly v čase, a čtenáři si je nepamatují – tedy až na ty hardcore fandy jako je Morrison. A z těchto detailů Morrison staví své příběhy a vytváří zápletky. Vše s obrovským respektem k příběhům, co vznikly v minulosti. Je to nádherná ukázka fanouškovství, ale zároveň je to velká zkouška pro čtenáře. Protože tyhle příběhy se nečtou snadno, a vyžadují velkou dávku otevřenosti. Někomu to sedne a spatří v tom genialitu, někomu to zase nesedne a bude se hodně trápit.
U tohoto komiksu si Morrison hned na začátku řekl, co je jeho hlavní myšlenkou, a co svým příběhem chce říci. A kolem toho vystavěl podzápletky, které mají vyzdvihnout pointu a hlavní myšlenku celého příběhu – co Superman představuje a jak moc je důležité mít naději, být dobrý člověk, a být symbolem pro lepší zítřky. A tohle se Morrisonovi povedlo prodat na výbornou.
Jeho Superman je tím nesobeckým Supermanem, jenž se nebojí obětovat, chrání všechny, dává lidem naději a představuje to, po čem většina lidí v srdci touží – být správným člověkem. Morrisonovi se to povedlo napsat, tak dobře, že i největší cynikové tomu propadnou a budou Supermanovi fandit, aby to zvládl. Některé z podzápletek mi vůbec nesedly, některé dialogy jsou divné a ujeté – klasický Morrison, ale jako celek je to krásná labutí píseň za Supermana, a za to co představuje.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Krásná kresba
O kresbu se postaral Frank Quitely a odvedl moc dobrou práci. Na kresbu se krásně kouká a správně dotváří atmosféru celého příběhu a je vidět jak si s ní Quitely hodně moc vyhrál. Od různých detailů, přes spoustu odkazů až po samotné vyprávění obrazem. Morrison napsal příběh a zápletky, ale Quitely jim vzdechl život a emoce. Tahle kresba krásně vystihuje tón celého vyprávění a příběhu.
Barvy a barevnou paletu si vzal na starost Jamie Grant, a mě se jeho práce hodně moc líbila. Na stránky a jednotlivé panely se nádherně kouká. Samotné barvy jsou výrazné a dokáží přesně vystihnout atmosféru dané scény. Navíc mají takový retro nádech, jenž je umocněný samotnou stylizací kresby.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu All-Star Superman
Komiks All-Star Superman není jednoduchý komiks pro všechny. Je to komiks, který od čtenářů vyžaduje trpělivost, potlačení cynismu, a ochotu jít mu naproti. Pakliže se vám to povede a přistoupíte na hru, kterou s vámi Morrison rozehraje, tak dostanete krásný komiks, co je plný ideálů, lidských hodnot a naděje. Morrison zde vytvořil toho idealistického Supermana, co se nikdy nevzdává a bojuje do posledních sil. Supermana, kterého svět potřebuje v těžkých časech. Supermana, který je nadějí, že všechno dobře dopadne.
Děkujeme za recenzní výtisk nakladatelství CREW!
Hodnocení: 8/10
Moc bych si přál, aby se vám moje recenze na komiks All-Star Superman líbila a komiksu dali šanci. Jedná se o autorský komiks, jenž nabízí úplně jiný pohled na Muže z oceli.
Po dlouhou dobu vysílali lidé do vesmíru signály a pátrali v něm po neznámém. V animovaném filmu od společností Disney a Pixar nazvaném Elio kosmos konečně odpoví! Původní celovečerní snímek představuje chlapce Elia, smolaře s bujnou fantazií, který se nedopatřením ocitne na palubě kosmického plavidla Aliance vyspělých civilizací vesmíru, kde ho mimozemské bytosti mylně považují za velvyslance planety Země. Malý Elio musí unést tíhu své nové funkce, navázat přátelství s mimozemšťany ze všech koutů kosmu, a tak nějak zjistit, co je sám zač…
V roce 2019 těsně po uvedení Toy Story 4: Příběh hraček došlo k prohlášení, že se Pixar hodlá v nadcházející dekádě opět věnovat především originálním projektům. A pak přišel COVID, který odsoudil několik originálních pixarovek ke komerčnímu propadnutí v kinech. I proto se Pixar vrátil k bezpečnější cestě, kdy loňské V hlavě 2 v následujících letech doplní Toy Story 5, Úžasňákovi 3 nebo Coco 2. Neznamená to ovšem, že by Pixar vyloženě zanevřel na originální projekty. V červnu 2027 například dorazí čerstvě oznámený animák Gatto (první ručně animovaný celovečerní Pixar film za celou jeho existenci), v březnu 2026 tu bude originální pixarovka Skokani, nově poté do kin dorazil snímek Elio. A pověst ho nepředchází v tom nejlepším světle.
Režie se měl původně chopit Adrian Molina, spolurežisér Coco, zákulisí filmu ovšem provázely během jeho zdlouhavého vývoje značné otřesy, kdy se nakonec místo Moliny tak režie chopila dvojice Domee Shi (pixarovka Proměna) a Madeline Sharafian (režijní prvotina), jako režiséři jsou ovšem uváděni všichni tři. Už mezi trailery z let 2023 a 2025 jde navíc rozpoznat změnu tónu i stylu, některé postavy si navíc zřejmě prohodily své role a došlo k dalším změnám (hlavní hrdina měl původně ve filmu místo tety mít matku). Může ovšem i sebevíce komplikovaná produkce překvapit milým výsledkem?
Elio – Pixar se vrací ke sci-fi
Zdroj: Pixar
Kdo má o Pixaru nějaké základní povědomí, nejspíše tuší, že Elio není pro Pixar první sci-fi rodeo. Už v roce 2008 tu byl oscarový a ikonický VALL-I, v roce 2022 tu poté byl Rakeťák, spin-off/film ze světa Příběhu hraček. Už při původním oznámení bylo řečeno, že má film položit odpověď na otázku „Co kdybychom zjistili, že nejsme ve vesmíru sami a že všechno, co jste kdy slyšeli o mimozemšťanech, je pravda?“ Poměrně důležitou roli ve filmu sehrává skutečná sonda Voyager, užívá také archivní hlas Carla Sagana, v první řadě poté již během oznámení mělo jít o osobní příběh o dospívání a mladistvém odcizení. To nejdůležitější je, že Elio skutečně působí jako pixarovka.
Všechny trademarky, které mají diváci spojené s průměrnou pixarovkou, jsou na tom správném místě. Lidé z Pixaru představují další poměrně komplexní svět, hravý koncept, především ovšem opět platí, že se v jádru Elia skrývá silný emocionální příběh. 29. celovečerní pixarovka je další ideální film pro celou rodinu, přesně ten typ animáku pro děti i dospělé. Je to pořád zábavné a má to dostatek humoru, zároveň se ovšem Elio nebojí palčivých témat. Například o tom, že nevadí, že je člověk krapet odlišný, nebo také poselství o tom, že i když rodiče někdy svým dětem nerozumí a nevidí se v nich, neznamená to, že by tím pádem své děti hned neměli rádi.
Lhář odhalen – může tento narativní motiv ještě něčím překvapit?
Zdroj: Pixar
I když Elio snadno evokuje předchozí sci-fi pixarovky, sázkou na motiv „lhář odhalen“ spíše evokuje Život brouka. Divák ví stejně jako hlavní postava, jak se věci mají, není to poté o tom, zda se podaří lež ututlat, ale kdy přesně lež praskne. Malý chlapec ze Země je náhodou označen za velvyslance své planety, zaplete se do konfliktu s vesmírným válečníkem a přitom se spřátelí s jeho synem. Všechno se následně odvíjí tak nějak očekávaným směrem a chvílemi je přeci jenom zřejmé, že se něco muselo s touhle pixarovkou během její výroby stát. Především nějakou prací s postavami a do jisté míry i se zákonitostmi světa. Nikdy se ovšem nejedná o nic zásadního a pixarovka zvládá pořád nějak držet při sobě.
Důležité je především i to, že se tu skutečně za pochodu odhaluje poměrně zajímavý svět, který by automaticky stál za další prozkoumání. Ano, jisté prvky působí krapet nevyužitým způsobem (součástí Aliance vyspělých civilizací vesmíru je též jakási forma umělé inteligence, která dokáže odpovědět na nejrůznější otázky jako je smysl života!) a fantazii se tu možná vyloženě nikdy neopustí uzda tak, jak si o to průměrná pixarovka říká. Pixar už tak nějak za ty tři dekády patří mezi špičku animační tvorby, která se většinou snaží posouvat měřítko ať už přístupem k vyprávění či samotnou animací. A Elio v ničem takovém nemá šanci vyloženě vytřít zrak.
Pixar prostě zřejmě moc dobře dělá to, co už za ty roky přeci jen tak nějak umí, vyčítat mu tak můžou pouze ti, kteří doufají v něco krapet revolučnějšího a zásadnějšího. V kontextu Pixaru Elio rozhodně žádným velkým milníkem nebude. Pořád jde ovšem o zábavný a řemeslně kvalitně realizovaný animák, za který by jinde rvali ruce.
Každá pixarovka nutně nemusí být instantní klasika
Zdroj: Pixar
Mnozí budou Elio cenit čistě díky faktu, že u Pixaru pořád vznikají filmy, jejichž název nekončí číslovkou a nenavazují na žádný již existující film. Čím více originálních pixarovek v kinech propadne, tím více budou moci lidé nadávat, že se do kin bude v následující dekádě chodit už jen na Auta 4 a Příšerky s.r.o. 1½: Hakuna Matata. Každá pixarovka přitom holt nemusí nutně být nová instantní klasika, stačí alespoň nějaké to základní kvalitní řemeslo a nosný příběh. A to Elio má. Přesto, že se třeba linka s nejlepším kamarádem semele poměrně rychle, srdcem je nakonec vztah Elia s jeho tetou Olgou, stejně tak nakonec i vztah Elio nejlepšího kamaráda Glordona s jeho otcem Grigonem.
V případě Pixaru i tentokrát platí, že se tu zvládá prodat poměrně nosný záporák, navíc záporák, který je poměrně komplexní a do záporáka se mu nakonec nadává vlastně docela těžko. Svou roli v tom sehrává i poměrně schopný design vesmírných obyvatel, kdy cílem během realizace bylo třeba u zmíněného Glordona a Grigona (něco mezi larvou a želvuškou) najít rovnováhu mezi roztomilostí a a děsivostí. Zrovna u tohoto designu je opět znát, že nad tím někdo v Pixaru přemýšlel, že se nesázelo na prvoplánový vzhled postav, že je poměrně snadno vidět, že každá představená rasa je něčím specifická a rozhodně se nejedná o líné budování světa. Pixar v tomto ohledu i nadále má naprosto minimální konkurenci.
Jde animaci ještě někam posouvat?
Zdroj: Pixar
Elio v rámci Pixaru skutečně není žádnou velkou revolucí a třeba zmíněný ručně animovaný Gatto je nejspíše ten jeden Pixar film, který k ní bude mít minimálně v kontextu Pixaru nejblíže. Neznamená to ovšem, že by nová pixarovka svou animací chvílemi nebrala dech a to nejspíše i u těch, kteří už tak nějak vědí, co od mistrů s kořeny z učebny A113 očekávat. Už zhruba od Coco platí, že se animace stává fotorealističtější a fotorealističtější a když se zrovna na plátně nepohybují CGI animované postavy, je především některé animované předměty těžké odlišit od hraných. Je to navíc pixarovka, to znamená spousty výrazných barev a sem tam i velmi sofistikovaná práce s kamerou.
Původní verze filmu měla být temnější a zaměřit se na emoční vzdálenost hlavního hrdiny od jeho pracovité matky, to je nejspíše ten důvod, proč byl Molina tiše odvolán a místo něj nastoupilo nové režijní duo. Výsledná verze nicméně má i přes humorné a vtipné pasáže přeci jen pár emocionálnějších momentů. Je možná škoda, že Elio není dle původních plánů krapet dospělejší a opět to celé nejspíše rozvíří debaty o tom, zda mohou projekty od Pixaru pod Disneym nějak svobodněji dýchat (je to na delší debatu a své by k tomu jistě rád řekl třeba i Jan Pinkava).
Elio ovšem pořád splňuje předpoklady o nějakém tom zlatém standardu. Nepatří k těm nejlepším pixarovkám, zároveň má ovšem krapet daleko k těm horším. I vzhledem ke komplikované produkci se mohlo snadno očekávat mnohem horší výsledek. Ve výsledku jde tak především o film pro ty, kteří nad Pixarem pořád nezlomili hůl, ať už z jejich perspektivy byla reputace Pixaru více či méně nabourána. Jestli je totiž Elio něčemu důkazem, je to fakt, že starý dobrý Pixar pořád existuje a pořád dokáže alespoň částečně pobavit, dojmout a především potěšit.
Elio závěrem
Elio není zásadní pixarovka, po různých zákulisních informacích by ovšem člověk snadno očekával velkou pohromu… a ta se přeci jen nedostaví. 30. celovečerní pixarovka je naopak velmi fajn pixarovkou, která obsahuje prakticky vše podstatné, co se od průměrné pixarovky očekává – komplexní svět, hravý koncept, dospělejší motivy a především ten ideální mix podívané pro celou rodinu. Těžko říct, zda má Pixar to nejlepší již dávno za sebou, Elio ovšem ve svých nejlepších momentech dokáže snadno připomenout spousta důvodů, proč pro mnohé Pixar nepřestane být tím starým dobrým Pixarem. Svůj přetrvávající status mezi špičkou si Pixar očividně nadále zaslouží, byť by si možná Elio i díky svému námětu zasloužil lepší výsledek. Je to ovšem pořád fajn výsledek, který nepostrádá nádech starého pixarovského kouzla…
PS: Český dabing je standardně dobře odvedenou prací studia Virtual, pochvalu zaslouží především překlad Vojtěcha Kostihy.
PS 2: Film naznačí, že se místo másla mohou kolínka jíst s jogurtem… zkoušejte to čistě na vlastní nebezpečí!
Investigativní novinář Martin Braun (Jan Révai) se během živé televizní debaty rozhodne zveřejnit nahrávku kompromitující prezidenta Viktora Tomana (Miroslav Donutil). Online pátračka Julia (Eliza Rycembel) získává od kolegyně s anonymní přezdívkou Acton Bell informace o podezřelých aktivitách tajných služeb na Ukrajině. V tu chvíli dochází k útoku na prezidenta a všichni tři jsou zataženi do špionážních her a mocenských intrik, které mají s atentátem spojitost…
Kolovrátkové řeči o tom, že se v Čechách točí jenom komedie, jsou nadále krátkozraké. Komedií samozřejmě vzniká pořád dost, protože pořád patří mezi nejúspěšnější filmy v rámci návštěvnosti a jsou neodmyslitelnou součástí mainstreamu. Neznamená to ovšem, že by v českých filmových a televizních vodách nevznikala ambicióznější tvorba. A byť se návštěvností komediálním jistotám většinou nevyrovnají (čest výjimkám typu Vlny), povědomí o nich přispívají alespoň různá prestižní ocenění a nebo alespoň výrazné zmínky. A minimálně v tom druhém případě se z nich již nyní může těšit seriál Moloch.
Moloch je třídílná minisérie, která vznikla pro Canal+, už trailer poté evokoval politický thriller, který se tady jen tak netočí. Mnozí mluvili o seriálu, který působí světově. A i díky jasným paralelám (Zeman – Toman) bylo jasné, že bude Moloch seriálem, který má šanci rozvířit nějaké ty diskuze. A minimálně mnohým bude moci skutečně ukázat, že v českých podmínkách mohou vznikat ambicióznější látky. Rovnají se ovšem ambice automaticky kvalitě?
Moloch – Důstojný pokus o český seriál světového měřítka?
Zdroj: Canal+
V historii české seriálové tvorby překvapivě nejde o první seriál, který se točí kolem atentátu na prezidenta. Už v roce 2015 tu totiž byl seriál Atentát, volné pokračování seriálu Expozitura. Celkem 18 epizod, spousty příběhových linek, zvratů, projekt, který očividně působil draze, dolů ho ovšem srážel fakt, že byl poměrně pitomý a dramaturgicky rozparoval sám sebe od svého 1. dílu. Moloch může mít zdánlivou výhodu, protože má pouze 3 epizody, kdy tak sice nemusí seriál natahovat na další tucet epizod, přesto ovšem zároveň má nevýhodu v tom, že toho musí za 3 díly stihnout opravdu dost.
Scénář Štěpána Titky se inspiroval mimo jiné Všemi prezidentovými muži, který bývá často vnímán za jeden z nejlepších filmů o investigativní žurnalistice. Hlavní postava Martina Brauna je poté založena na novináři Ondřeji Kundrovi, který se velmi často zaměřuje na aktivitu ruských špionů. Vazby na Rusko poté hrají v seriálu svou úlohu, především v postavě prezidenta, která i díky jménu Toman velmi snadno evokuje Miloše Zemana (byť ho Miroslav Donutil neztělesňuje tak karikaturně, jak by se možná v případě postavy založené na Miloši Zemanovi nabízelo). Moloch má slušný základ, působí dojmem, že se na něm nešetřilo a režisér Lukáš Hanulák naznačuje, že můžou případné další série (o kterých se už tak nějak mluví) stát za pozornost. Velká výhoda Molochu tkví ve finále v tom, že nepůsobí směšně a dojmem, že si hraje na něco, na co úplně nemá. Na vyložené skákání do nebes to přesto nestačí.
Tvůrci vědí, co dělají, v závěru se ovšem projevují nedostatky
Zdroj: Canal+
Tvůrci mají zřejmý rozhled a moc dobře vědí, jak chtějí k vyprávění přistupovat. 1. dílu nejvíce ubližuje jeho možná až příliš pomalý rozjezd, protože následně přeci jen zbývají pouhé 2 epizody, kdy se dle očekávání bohužel ukáže to, že by toho chtěl seriál pokrýt docela dost, čas je ovšem omezený a tak to nakonec vypadá. Tři epizody jsou fajn minimálně skrze toho, že seriál po celou dobu příjemně běží kupředu, scénář za pochodu nepůsobí vyloženě hloupě a rozhodně nemá děr jako průměrný ementál. Postavy se daří nějak vykreslovat díky solidním hereckým výkonům, kamera Veroniky Donutkové je skutečně radostí pro oko.
Hanulákova režie dává celému seriálu výraznou energii, tříhodinový seriál má díky po celou dobu svižný nádech. Jenom škoda, že třetí epizoda potvrzuje, že seriál zakopává při snaze o vyústění dosavadní zápletky, včetně všech podzápletek a nějak důležitých postav. Těžko říct, zda by reálně prospěla alespoň epizoda navíc, chvílemi je ovšem všeho už tak nějak příliš. Po dramaturgické stránce se projevuje jistá nevyváženost, kdy se vyprávění zaměřuje na do jisté míry nepodstatné prvky příběhu, na druhou stranu tak strádají přesně ty momenty, které by si zasloužily alespoň pár minut navíc. Především v rámci právě s dvěma hlavními postavami a jejich osobnějších linek.
Moloch je příliš velké sousto
Zdroj: Canal+
Tvůrci si určitě ukousli velké sousto, dá se poté snadno hádat o to, zda ho dokázali strávit důstojně. Jde rozhodně o svěží stopu české seriálové tvorby, která potěší i očividným komentářem k současnému dění (vyloženě nenávidět seriál budou nejspíše pouze ti, kteří sní o tom, že se je Vladimir Putin pokusí v rámci hodin sebeobrany naučit zápasit s medvědem… nebo na něm jezdit) a faktu, že jde o seriál s důstojným politickým komentářem. Chvílemi je přeci jen těžké zbavit se pocitu, že takové měřítko a styl působí v rámci českých vod krapet strojeně, chvílemi to možná až příliš působí jako pokus o to se přiblížit západní produkci, kdy to pořád není úplně dokonalé.
Na druhou stranu se dá vlastně těžko říct, jak mohlo jít seriál realizovat lépe. Jsou na tom vidět ambice, produkční hodnoty, přitom také absentuje pocit, že se scénářem pomáhala AI. Je rozhodně skvělé vidět, že něco takového může v českých vodách vzniknout, Miroslav Donutil se v rámci svých dobrých rolí nemusí spoléhat jenom na x reprízu Sluhy dvou pánů a ještě pořád může vzniknout v českých seriálových vodách takový seriál, který má poměrně výrazné ambice a výsledek neskončí vyloženou prohrou. Byť něco takového samozřejmě musí i týden po premiéře závěrečného dílu zpochybňovat všichni, kterým vadí představa, že se někdo dopouští realizace politického díla, které nemá ambice dehonestovat Volodymyra Zelenského.
Moloch závěrem
Moloch má ambice a ty dokáže naplnit… tak trochu. Je radost sledovat, že seriál s takovým měřítkem a ambicemi může v Česku vzniknout, přesto je to pořád kvalitativně někde mezi Mamonem a Atentátem. Miroslav Donutil seriál táhne v jedné ze svých nejlepších rolí, seriál ve výsledku funguje i díky svým třem epizodám a vzpomínat se na něj bude i na konci roku docela snadno, jedná se určitě o seriál, který zanechá nějakou stopu. Není dokonalý a především v rámci scénáře by si zasloužil ještě nějakou tu péči, přesto platí, že je svým způsobem radost pohledět na fakt, že něco takového vůbec může vzniknout. Byť s tím samozřejmě nebudou souhlasit minimálně zastánci Miloše Zemana a poměrně výrazný počet rusofilů…
Kate (Julianne Moore) žije osamělým životem, dokud se neobjeví její problémová dcera Claire (Sydney Sweeney) celá vyděšená a potřísněná cizí krví. Kate odhaluje šokující pravdu a přitom zjišťuje, jak daleko je matka ochotná zajít, aby zachránila svoje dítě…
Jedna z nich je držitelka Oscara za výkon ve filmu Pořád jsem to já, druhá je pokládaná za jeden z největších sexsymbolů současnosti, kdy se i limitovaná edice 5000 kusů mýdla vyrobených z její skutečné koupelové vody vyprodala během několika sekund. Jedná se o Julianne Moore a Sydney Sweeney, známé herečky z dvou odlišných generací, které se nově společně objevují v rolích matky a dcery. Pod thrillerem Echo Valley je jako scenárista podepsán Brad Ingelsby (tvůrce seriálového hitu Mare z Easttownu), jako režisér poté za ním stojí Michael Pearce, tvůrce filmu Brouci v hlavě. Jde o originální námět, zaměřuje se poté na komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou, který ovšem dokazuje, že je matka kvůli svému dítěti schopná hodně věcí. Dvě šikovné herečky z různých generací film má, stačí to ovšem na spokojenost?
Echo Valley – Čeho je matka schopná kvůli svému dítěti?
Zdroj: Apple TV+
Zasazení na koňskou farmu může zpočátku evokovat nové dílo od Taylora Sheridana (byť se děj odehrává v Pensylvánii a ne v Texasu), následně se Echo Valley formuje do klasického formátu o vztahu rodiče a dítěte, které rozdělilo užívání drog. Do toho se zaplete dealer v podání Domhnalla Gleesona a zdánlivě směřování přesně tím směrem, který se dá předvídat. Julianne Moore prokazuje pověst jedné z nejlepších hereček současnosti, Sydney Sweeney tu v roli drogové závislé má dostatečný prostor pro prokázání svého hereckého rozsahu a dokázání toho, že se ve své kariéře nemusí spoléhat pouze na svou fyzickou atraktivitu. Ve vedlejších úlohách jsou poté fajn Gleeson, Fiona Shaw i Kyle MacLachlan, byť zrovna MacLachlan tu má jako ex-manžel Kate a otec Claire spíše cameo. Minimálně z Gleesona jde chvílemi strach a jde dost možná o jeden z jeho dosud nejvýraznějších výkonů.
Michael Pearce zvládá filmu dodat temnou atmosféru, scenáristický rukopis Brada Inglesbyho je poté rozpoznatelný docela snadno. Jde o komorní podívanou, kde se do velké míry řeší finanční strádání spojené s vlastnictvím koňské farmy. Nádech sociálního dramatu ovšem nevyhnutelně z filmu zmizí, protože tu prim nakonec hraje něco krapet jiného. Dcera je pořád dcera, byť se dopustí sebevíce opovrženíhodných činů. Jedná se o ten typ filmu, který může mnoha mladým lidem podat jasnou otázku na to, zda se někdy vlastně chtějí stát rodiči. Kate se jako matka musí dopouštět těžkých morálních rozhodnutí a i MacLachlan v roli otce, který nad svou dcerou zlomil hůl, nakonec naposledy ustoupí. Rodičovství tu prostě tak nějak sehrává důležitou roli, škoda jen, že ne v rámci silnějšího scénáře.
Echo Valley se začíná rozpadat
Zdroj: Apple TV+
Echo Valley začíná slibně, škoda jenom, že se v průběhu začne více a více rozpadat, kdy to celé začíná krapet ztrácet logiku. Dost možná až příliš jednoduchý námět se prostě potřeboval zřejmě dočkat nějakého rozšíření a to i za cenu, že nebude ve všech svých momentech vyloženě fungovat. Film má chvílemi problémy se svým tempem, kdy nejdříve směřuje k těm snadno předvídatelným částem, následně vsadí na některé momenty, které mají potenciál diváka šokovat. Pořád je to především o mateřské lásce a co je kvůli ní matka schopná udělat, byť vztahy s dcerou mají daleko k idylce. Sweeney je v roli dcery někdy vyloženě děsivá a člověk by jí snadno věřil drogami zbídačenou duši.
Je tak skutečně škoda, že se film musí chvílemi vydávat do béčkových vod, protože ona komornost po celou dobu by celému filmu svědčila více. Kate navíc kromě problémům s dcerou také truchlí nad smrtí své partnerky Patty v podání Kristiny Valady-Viars, přičemž ona linka s bývalou partnerkou vlastně filmu zase tolik nepřináší, je tak záhadou, proč se scénář nesoustředí pouze na truchlení po dceři před její drogovou závislostí. A pak je tu celý vývoj událostí od momentu, kdy Kate kvůli své dceři překročí nějaké hranice, film se poté definitivně vydá cestou několika kotrmelců.
Minulost se může snadno opakovat, mateřská láska jen tak neumírá
Zdroj: Apple TV+
Celé to poté směřuje k závěru, který jasně evokuje, že se minulost může snadno opakovat, Claire už nikdy nemusí být čistá a Kate může jako milující matka pořád dělat přešlapy. Filmu ovšem i díky tomu postrádá nějakou stěžejní pointu a snadno volitelná interpretace událostí zrovna v tomhle případě vlastně ničemu moc neprospívá.
Je to škoda, protože jde většinu času o velmi komorní thriller s psychologickým nádechem, kterému přeci jenom chybí pár více pevně držících drátků, aby mohl film více fungovat jako celek. Na kameru Benjamina Kračuna se kouká hezky, své kouzlo má i soundtrack Jeda Kurzela, audiovizuální pozlátko ovšem sráží dolů především scénář s jasnými nedostatky.
Echo Valley závěrem
Julianne Moore předvádí další silný výkon, Sydney Sweeney ukazuje, že se nemusí spoléhat pouze na svůj vzhled, celé se to poté zaměřuje na to, že mateřská láska nerezaví i přes spousty problémů, které dítě ve svém životě napáchá. Právě proto je škoda, že scénář většinu času nepůsobí úplně sevřeně, protože působivých momentů (minimálně takových, které dávají prostor pro herecké obsazení se herecky předvést) má film poměrně dost a jeho atmosféra funguje. Škoda, že se film začíná v průběhu ztrácet a nefunguje tak jako celek zrovna nejuspokojivěji…
Legendární hororová série Silent Hill o které určitě slyšeli všichni, kdo mají rádi horory. A nejde jen o filmy nebo hry. Silent Hill v mnoha věcech změnil žánr a hodně věcí se touto značkou inspirovalo. Minulý rok studio Bloober Team dalo světu vynikající remake Silent Hill 2. Nejznámější díl série dostal skvělou péči a Bloober Team ukázal, že po jejich hororech Blair Witch, Layers of Fear a The Medium umí přeci jen udělat parádní herní horor. Momentálně studio pilně pracuje na dokončení hry Cronos: The New Dawn, kterého se dočkáme letos. Teď, ale Konami, kteří vlastní značku Silent Hill, oznámilo další spolupráci s Bloober Teamem. Nebude to nic jiného, než remake původního Silent Hill, který vyšel v roce 1999.
Příběh původního Silent Hill
Harry Mason veze svou malou dcerku Cheryl do jistého města jménem Silent Hill. Jedou dlouho, už je noc, Cheryl spí a jejich auto míjí policejní motorka. Po pár set metrech tentokrát míjí auto tu samou motorku, ta se ovšem válí u svodidel. Harry jede dál, ale najednou se mu před autem objeví člověk, zřejmě mladá žena. Harry reflexivně strhává řízení ke svodidlům. Bum! Harry se probouzí z bezvědomí. Sedačka spolujezdce, na které ještě před chvilkou seděla Cheryl, je prázdná. Harry se okamžitě vydává Cheryl do tohoto podivného města hledat. Dokáže najít svojí dceru?
Remake prvního Silent Hill je teprve na samotném začátku vývoje a na vydání si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Do té doby, ale vyjdou další hry na které se těšíme a to čekání nám to zkrátí. Například ještě tento rok nás čeká nový přírůstek do této série v podobě Silent Hill f. Hra dostala před pár dny oficiální datum vydání. Silent Hill f vyjde 25.9. 2025 na PC, PlayStation 5 a Xbox Series X/S.
Máte rádi sérii Silent Hill? Těšíte se na remake prvního Silent Hill? Líbil se vám remake dvojky?
Vítejte všichni u dnešní komiksové recenze. Jak to občas bývá, tak se budeme věnovat jinému komiksovému čtivu, než jsou superhrdinové a záchrany světa. Dnes si rozebereme nejnovější díl série Mistrovská díla evropského komiksu od nakladatelství CREW. Komiks nese jméno Saria, a jen co ho otevřete, tak vás uchvátí jeho kresba. Nebudu zbytečně prodlužovat úvod a společně se vrhneme na recenzi komiksu Saria, ve které se dozvíte jestli si komiks máte pořídit nebo ne.
Recenze komiksu Saria
Od svého umírajícího otce, knížete rodu Asanti, dostane Saria do úschovy tři klíče. Jeden otevírá cestu do Ráje, druhý do Pekel, ten třetí do Nicoty. Jenže po klíčích a absolutní moci, již by mohly poskytnout, touží dóže Benátské republiky, a on i jeho nemilosrdní služebníci, fasci, se nezastaví před ničím, aby se jich zmocnili. Saria prchne, skrývá se, a posléze se vrací na scénu jako La Luna, ochránkyně benátského lidu. Ale aby naplnila svůj osud, bude muset, obrazně i doslova, projít Peklem… (oficiální text nakladatelství CREW)
Zdroj: Nakladatelství CREW
Zajímavý scénář
S těžkým srdcem přiznávám, že se v evropském komiksovém rybníčku tolik nevyznám. A o to více si užívá, když si mohu něco nového přečíst, protože mi to rozšiřuje obzory a ukazuje mi to všestrannost komiksového média. O scénář komiksu Saria se postaral Jean Dufaux a rozhodně stvořil působivé a zajímavé dílo. Samotná zápletka komiksu si mě hned získala a já si ho musel přečíst. A tady nastává menší problém. Dufaux totiž vypraví komiks jinak, než jsem čekal.
Po každé, když čtu něco nového, kde jsou vytvořené „nové světy“, tak čekám na moment, kdy nějaká postava vysvětlí jak to v tom světě funguje a chodí. Jaké jsou pravidla a hranice. A tady na tohle Dufaux rezignuje, nebo mu je to naprosto jedno, protože v jeho mysli příběh dává naprostý smysl. Vytvořil svět, který kombinuje fantasy, sci-fi, náboženství a má základy v renesanci. Je to hodně zajímavý a působivý mix, který čtenáře umí silně zaháčkovat. Jen v něm nesmí hledat logiku, protože pak by se mu celý rozpadl.
Dufaux má úžasnou představivost a jeho scénář je po vizuální stránce nádherný. Tolik nápadů se jen tak nevidí. A o to více zamrzí, že se Dufaux nedokáže krotit a na každý nový nápad přidá další dva nápady. Díky tomu Saria není komiks pro začátečníky, ale pro čtenáře, kteří už něco mají načteno a dokáží ocenit netradiční vyprávění.
Zdroj: Nakladatelství CREW
Úžasná kresba
O kresbu a barvy se postarali dva umělci – Paolo Eleuteri Serpieri a Riccardo Federici. Oba pánové odvedli luxusní práci a dali komiksu velmi specifickou stylizaci a vizuální estetiku. Navíc, každý ke kresbě přistoupil jinak, takže komiks má dva velmi výrazné styly, co se od sebe hodně liší, ale zároveň se výborně doplňuji a přináší čtenáři fantastický zážitek ze čtení.
Serpieri se postaral o první část a jeho kresba mi připomínala starší obrazy. Je to nádherná kresba, která se k příběhu moc hodí. Zvláště v kontextu té náboženské a historické rovině. Krásně mi prodala atmosféru komiksu.
Zbylé dvě části příběhu si vzal na starost Federici a dal příběhu trochu jinou dynamiku. Federici má digitální a uhlazenější kresbu, která mi zpočátku tolik nesedla, ale postupně mi připadala čím dál lepší a lepší, až jsem jí na konci hodně propadl. U Federiciho kresby skvělou vyniknou ty steampunkové prvky.
Zdroj: Delcourt
Pár slov na závěr a hodnocení komiksu Saria
Saria je velmi specifický komiks, který není pro každého. Nabízí zajímavý příběh, působivou a hodně zajímavou vizuální stránku, a velkou dávku originality. Bohužel to není jednoduché čtení a od čtenáře se očekává, že příběhu půjde dost na proti a bude si to užívat, a nebude klást zbytečné a logické otázky. Jak říkal Christopher Nolan u svého filmu Tenet – Nesnažte se to pochopit, vnímejte to! A těmi to slovy bych zakončil recenzi.
Toto byla naše recenze na zajímavý a velmi krásně nakreslený komiks Saria. Je to něco opravdu jiného a je to další ukázka všestrannosti komiksového media.
Quinn chtěla jen nový začátek. Místo toho dostala kukuřici, motorovku a vraždícího klauna. Vítejte v Kettle Springs – městečku, kde jsou dospělí naštvaní a teenageři hluční. A právě sem přichází Frendo, aby město očistil od jeho hříchů. Když se maskot opuštěné továrny vrátí s úsměvem od ucha k uchu a pořádně nabroušenou čepelí, začíná masakr, na který vás žádná školní docházka nepřipraví. Takhle zní synopse k hororu Klaun v kukuřičném poli. Já a naše nová kolegyně v redakci Plotpoint, Martina Ignasová, jsme si pro vás připravili naše názory k tomuto novému filmu na který jsme se těšili. Povedl se tento nový slasher? To se dozvíte ve zbytku článku. Přeji příjemné čtení. Článek je bez spoilerů.
Klaun v kukuřičném poli – jak se film líbil redakci?
Antonín Matějíček
Miluju slashery a jsem schopný leccos odpustit. Po zklamání jménem Královna plesu vypadal filmový debut klauna Frenda jako příjemná náplast. Vraždící klaun, zvláštní městečko, banda nadržených a hloupých puberťáků a za kamerou režisér Tucker a Dale vs. Zlo, tedy člověk, který má nadhled i cit pro žánr. Trailer mě navnadil. Film vypadal dobře, bodycount sliboval dostatek obětí a celé to působilo odlehčeně a zábavně. O to víc pak mrzí, jak moc mě ten film také zklamal. Není to jen kvůli tomu, že je bodycount slabý. Většina smrtí je rychlá, bez fantazie a často zapomenutelná. Jen pár z nich nabídne slušné gore nebo aspoň trochu nápadité provedení. Není to ani tím, že je děj velmi snadno předvídatelný. Kdo má něco odsledováno a vnímá signály, tomu začne být zápletka brzo jasná, nebo alespoň dostane důvod nad ní přemýšlet.
V půlce se film mírně stočí jiným směrem, což podle recenzí mělo být osvěžující, ale mě tenhle zlom vůbec nepřesvědčil. Naopak mi to jen potvrdilo, že celkově to nedrží pohromadě. Krvavá nevěsta si s podobnou situací poradila mnohem lépe. Tady se potenciál konceptu ve druhé polovině rozpadne, mytologie města přestane dávat smysl a finále už jen představuje čekání na závěr. A to nejen proto, že jsem měl vypito dost tekutin, ale i proto, že se nekoná žádný poslední masakr, který se vyloženě nabízel. Nebavilo mě to. A i když se mi film místy zamlouval, (Frendo jako postava je povedený a rád bych ho ještě někdy viděl) nakonec jsem se musel smířit s tím, že se žádné překvapení nekoná.
Abych ale nebyl jen negativní, pár pozitiv se najde. Sympatická hlavní herečka, občas povedené narušení žánrových pravidel a snaha o kreativitu při vraždách. Občas to vyjde. Čekal jsem příliš? Možná. Ale opravdu jsem podle prvních reakcí a vzhledem k tomu, kdo film režíruje, doufal, že se v kině aspoň pobavím. Nestalo se. Místy jsem se nudil. Rozhodně Vás nechci odradit od kina, pokud vás film láká, běžte. Tenhle text je opravdu jen můj osobní pohled jako fanouška hororu. Frendo má každopádně tři knihy a i když je příběh filmu dost jednoduchý, pořád mě zajímá, kam by se to celé mohlo dál vyvinout. Jen si myslím, že tenhle snímek v kinech velký úspěch mít nebude.
Podtrženo sečteno: Těšil jsem se, že si v kině užiju poctivý slasher s originálním nápadem, trochou nadhledu a ideálně i několika zapamatovatelnými momenty. Místo toho jsem dostal film, který sice vypadá slibně, ale rychle začne ztrácet směr, energii i chuť s něčím skutečně překvapit. Většina vražd je až moc jednoduchá, děj průhledný a zlom v polovině mě nijak neoslovil. Frendo je jako postava zajímavý a klidně bych ho viděl znovu, ale v tomhle podání to na mě prostě nefungovalo. Něco málo se mi líbilo, místy jsem se i bavil, ale celkově z toho mám spíš zklamaný dojem. Chtěl jsem víc. A místo pohody jsem cítil jen prázdno – takové to ticho, co zůstane po poslední ráně do lebky.
Hodnocení: 4/10
Zdroj: RLJ Entertainment
Martina Ignasová
Achjo. Moc jsem chtěla, aby se mi to líbilo. Ale dostala jsem generickou vyvražďovačku, na kterou do měsíce zapomenu.
Jako horor to postrádá atmosféru, napětí i dostatek krve (a ten potenciál udělat pořádnou teenage massacre party je tam tak velikej!) a na komedii je to málo vtipný. Scénář je dost předvídatelnej a originalita se v něm těžko hledá. Ale ať jen nepindám, ten JEDEN kill motorovou pilou byl fajn.
Hodnocení: 3/10
Tohle byla naše společná recenze k hororu Klaun v kukuřičném poli. Z filmu jsme nakonec zklamaní a doufali jsme v lepší podívanou po těch pozitivních ohlasech. Doufáme ale, že jste si na rozdíl od nás film užili.
Seth Rogen už několik let není znám jako ten herec z komedií filmů Zelený sršeň, Interview, Apokalypsa v Hollywoodu nebo Travička zelená. Z Rogena se stal známý producent, který se postaral o to, aby diváci mohli dostat dospělejší projekty jako třeba seriály The Boys, Preacher. V posledních letech Rogen dokázal pracovat také na více vážnější projektech (Fabelmanovi, Peníze těch tupců), ale z komedií samozřejmě nikdy neodešel a nyní nám se svým dlouholetým parťákem Evanem Goldbergem servírují seriál Studio od streamovací služby Apple TV+. My z redakce jsme seriál sledovali hned od první epizody a nyní se s vámi podělíme o naše dojmy. Povedl se tento nový seriál? Nebudeme to na začátek dále zdržovat a jdeme se podívat na názory redakce k seriálu Studio!
Seth Rogen se představuje v roli nově jmenovaného šéfa filmového studia Continental Studios. Zoufale se snaží vlichotit do přízně celebrit a přitom se svým výkonným týmem lavírovat mezi požadavky korporátu a tvůrčími ambicemi tak, aby filmařinu udržel při životě a zároveň uchoval její význam.
Zdroj: Apple TV+
Názory redakce na seriál Studio
Marek Lízal
Byl jsem ten první, kdo tady v redakci seriál od první epizody začal hypovat. Byl jsem proto moc rád, že se několik dalších přidalo ke sledování a bavili se stejně dobře, někdo více, někdo méně, ale reakce byli pozitivní. Po dokoukání poslední 10 epizody můžu s klidem prohlásit, že Studio se povedlo.
Tenhle seriál je pro milovníky filmů jako takové. Seriál velmi dobře pracuje s tématem Hollywoodu a o jeho zákulisí a tvorbě projektů. Důležité je zmínit to, že je seriál satirou k Hollywoodu. Seriál se nese ve většině epizod v zábavném rytmu, někdy se sice přepne do slabších epizod, kde to možná tolik zábavně nefunguje, ale většinou jsem se královsky bavil.
Studio si skvěle dělá srandu z běžných věcí, které se dějí v současné době. V jedné epizodě na vás čeká obsazování filmu, kdy si postupně uvědomí každý, že obsazení působí rasisticky a člověk si hned uvědomí, že něco takového se nejspíše děje v zákulisí. Pak vás tady například čeká epizoda, ve které se snaží říct režisérovi, že musí vystřihnout posledních cca 30 minut, protože jinak by se nepodařilo tento film dobře prodat a diváci by na film nejspíš nechodili. Takových věcí vás v seriálu čeká několik. Nutno dodat, že tento humor je tady podaný promyšleně a strašně jsem si zde užíval ten timing humoru, kdy několik dialogů, slovních přestřelek fakt stojí za to.
Seth Rogen a ostatní jsou vynikající. Každý, kdo se tady objeví výborně funguje. Rád bych vypíchl například Kathryn Hahn, která se tady stará o marketing a její chemie s Rogenem je bezchybná. Ike Barinholtz je taktéž výborný. No, a pak jsou tady ty skvělá camea. Ukáže se zde Martin Scorsese (ten má jednu z nejvtipnějších pasáží v celém seriálu), Adam Scott, Zoë Kravitz, Olivia Wilde, Zack Snyder (ten si zde ze sebe udělal dobrou srandu na téma jeho Snyder Cutu), Antony Starr, Ice Cube a další známé tváře.
Jestli jsem to ještě nezmínil, tak Studio je natočen ve většině případů na dlouhý záběry na, pokud možno nejméně střihu. Kamera je neustále v pohybu a člověk má díky tomu pocit, že je uprostřed toho (mnohdy) velkého chaosu. Druhá epizoda se zaměřuje na natáčení scény na jeden záběr a celá epizoda je natočená v tomto stylu a říkám vám, že se jedná o jeden z vrcholů, co tady uvidíte.
Studio je seriál, který mi hodně sedl. Není to perfektní, některé díly jsou slabší a tah na branku to nemá pokaždé tak silný, ale po většinu času jsem se královsky bavil a ta krátká stopáž (cca 30 minut) tomu hodně přidávala. Za mě velmi povedená podívaná, která si z Hollywoodu umí dělat srandu správným způsobem a Seth Rogen s ostatními nezklamali. Těším se na druhou sérii!
Hodnocení: 9/10
Zdroj: Apple TV+
Pavel Hrubeš
Místy geniální, místy hodně fajn, a bohužel místy takové nijaké. Velci kamarádi, kteří spolu prochází Hollywoodem Seth Rogen a Evan Goldberg vytvořili seriál o tom, jak to v Hollywoodu chodí a funguje. A oni dva to vědí moc dobře. Začínali v seriálech, přes menší komedie, až se dopracovali k velkým projektům. Začali si psát scénáře, režírovat, stali se producenty úspěšných projektů (Preacher, The Boys, Invincible) a v případě Rogena se nebáli hrát v dramatických projektech (Steve Jobs, Fabelmanovi).
Studio je jejich projekt a je vidět, že do něho dali srdce. Jejich zápal je až nakažlivý a pokud máte rádi filmy, tak je velká šance, že si vás to získá. Všechna čest, že se Rogen a Goldberg nebojí si dělat srandu ze své práce, ukazovat pokrytectví, lži, přetvářku a to jak to asi v některých studiích funguje. Peníze jsou vždy na prvním místě. A jelikož tvůrci sehnali skvělé cameo role, tak celý seriál působí ještě více opravdově a místy až absurdně smutně.
Osobně jsem si seriál dost užil. Můj největší problém se seriálem jsou postavy, kterým chci fandit, ale oni se občas chovají jako naprostý hlupáci, co si doslova říkají, aby se jim dělo, to co se jim děje. A to je ten problém. Chápu, že tvůrci to chtěli pojmout tímto stylem a způsobem, aby naplno vynikla ta absurdita, pokrytectví a falešnost, ale já bych tam rád měl alespoň jednu postavu, která se chová více jako člověk. Pokud chcete komediální seriál z filmového prostředí, tak si Studio rozhodně dejte.
Hodnocení: 7/10
Tohle byly názory redakce na seriál Studio. Doufáme, že se vám článek líbil a pokud jste se na seriál nezačali ještě dívat, tak snad jste si po našich názorech udělali jasno, zda dát tomuhle seriálu šanci nebo nikoliv.
