Odysseus (Matt Damon) byl král řeckého ostrova Ithaka, který dle legend a básníka Homéra vymyslel slavného Trójského koně, jenž výraznou měrou pomohl obelstít obránce Tróji a ukončit tak vyčerpávající dobývání tohoto města. Po skončení bojů netouží Odysseus po ničem jiném než vrátit se domů, za manželkou Pénelopé (Anne Hathaway) a synem Télemachem (Tom Holland). Svými odvážnými činy však dle pověstí rozhněval bohy a ti se mu rozhodli návrat co nejvíc zkomplikovat. I proto se slovo „odysea“ stalo synonymem pro cestu plnou překážek, které poutníka odvádějí od jeho cíle, místo toho, aby ho k němu přibližovaly. Zatímco Odysseus vzdoruje bohům, obrům, svůdné kouzelnici Kirké a dalším nebezpečím, jeho žena Pénelopé vzdoruje mužům, kteří chtějí uchvátit ji a s ní celé ithacké království…

Odyssea – I mistr tesař se někdy utne?

Jména režisérů většinou znají především ti, co se o filmy zajímají tak trochu podrobněji. Jedním z těch režisérů, o jehož jméně existuje široké povědomí, je rozhodně Christopher Nolan. Vrcholem jeho kariéry by mohla být (a mnozí ji tak také určitě vnímají) trilogie o Temném rytíři. Nolan se ovšem postaral o to, že se na něj nebude vzpomínat jen díky ní. Tvůrce filmů jako Počátek, Interstellar, Dunkerk či Oppenheimer se neustále pokouší posouvat měřítko, často ve svých filmech pracuje s komplexním nelineárním vyprávěním a navíc se mu neustále daří netočit se v kruhu, čímž zajistil, že jeho kariéra je žánrově pestrá. Christopher Nolan patří mezi nejvlivnější režiséry současného Hollywoodu. Má míru tvůrčí kontroly, kterou má jen velmi malé množství filmařů, přičemž u velkých studiových filmů je naprosto neobvyklé, aby režisér měl takovou pozici jako on. Po oscarovém Oppenheimerovi přichází jeho 13. celovečerní film. Jedná se o film Odyssea, adaptaci známého příběhu od Homéra, ve kterém se Odysseus, král Ithaky, po konci Trojské války snaží dostat domů ke své rodině. Znepřátelil si ovšem bohy, i proto tak bude jeho návrat domů cestou plnou překážek – od kyklopů přes čarodějnice až po mořské nestvůry.

Samotný vznik filmu vyvolal značnou pozornost už dlouho před premiérou. Nolan se po úspěchu Oppenheimera rozhodl opět pracovat s obřím měřítkem a natočit antický epos způsobem, který bude odpovídat jeho pověsti filmaře usilujícího o maximální autenticitu. Jde o film natočený ze 100 % na IMAX kamery, má obrovskou výpravu a s rozpočtem 250 milionů dolarů míří na seznam nejdražších filmů určených dospělému publiku všech dob. Někteří se přitom předem obávali, že Nolanův přístup riskuje, že z Homérova díla udělá další moderní hollywoodskou interpretaci, která bude více vypovídat o současných hodnotách než o antickém světě. Do velké míry je ovšem právě toto podstatou adaptací – žádná z nich není úplně neutrálním přepisem. Nolanův film tak nemusí být zajímavý proto, že bude dokonale kopírovat Homéra, ale proto, že ukáže, proč tento příběh přežívá už téměř tři tisíce let a proč dokáže něco říci i současnému publiku.

Máte pořádnou adaptaci řecké mytologie? A mohli bychom jí vidět?

Mnozí by například za výtečnou filmovou interpretaci řecké mytologie označili původní Souboj Titánů z roku 1981. Když se ovšem na film Desmonda Davise podíváme zblízka, zjistíme, že si s řeckou mytologií dělá pouze to, co se mu hodí. I když je inspirován především příběhem mytologického hrdiny Persea, míchá dohromady postavy, příšery i události z různých mýtů a často mění jejich role. Tady Kraken nahradí Ketose, támhle se zase objeví robotická sova Bubo, co by klidně mohla z fleku sekundovat C-3PO a R2-D2 ve Star Wars. Vyčítat to ovšem Davisovi a jeho týmu by bylo pochybné. Tvůrci tehdy ani neusilovali o historicky či mytologicky přesnou adaptaci – chtěli prostě natočit velkolepé fantasy dobrodružství obohacené o stop-motion efekty. Přístup Christophera Nolana je nicméně jiný.

Nolan dopředu avizoval, že chce natočit film, který zobrazí, jak by lidé v té době skutečně prožívali svět, kde jsou mýty realitou. Bohové a monstra tu tak existují, jsou pouze zasazeni do hmatatelného a fyzického světa. V roce 2026 tak logicky přichází do kin dílo, jež reflektuje fakt, že je natočené ve třetí dekádě 21. století. Každá adaptace (nejen) antického díla nevyhnutelně vypovídá nejen o době, ve které se příběh odehrává, ale hlavně o době, ve které vzniká. Odyssea by klidně mohla být pojatá jako zmiňovaný Souboj Titánů a teoreticky by mohla v jistém smyslu sloužit jako dobrý základ pro případné volné pokračování, ve kterém by jen někdo vyměnil Odyssea za Persea. Nolana ovšem zajímá také psychologická stránka příběhu – trauma z války, návrat domů, identita, vztahy, cena vítězství a otázka, zda je hrdinství vůbec něco pozitivního.

Než se člověk pustí do hodnocení samotného filmu, mělo by být ideální tak trochu adresovat jisté kontroverze, kterým se tento film nevyhnul v rámci castingu. Lupita Nyong’o jako Helena Trojská (respektive její dvojče Klytaiméstra) a transgender herec Elliot Page jako řecký voják Sinón vyvolali část reakcí, které se nevyhnuly argumentům založeným především na rasových či transfobních předsudcích a ignorovaly samotnou podstatu adaptace.

Těžko lze ovšem obhajovat kritiku založenou pouze na barvě kůže u postavy, jejíž samotný původ je součástí mytologického vyprávění – Helena se podle jedné z verzí nenarodila běžným způsobem, ale vzešla z vejce poté, co Zeus v podobě labutě svedl její matku Lédu. Nolan adaptuje literární dílo, jehož svět nikdy nebyl čistě realistický. Je to svět bohů, nestvůr, proroctví a nadpřirozených zásahů. Pokud to nicméně někoho uklidní, Lupita Nyong’o a Elliot Page na plátně nestráví ani deset minut… dohromady.

Tohle není ta řecká mytologie, jak jsme si jí představovali… a není to jedno?

Už samotný původ díla navíc ukazuje, že Odyssea není historickou kronikou. Není jisté, zda Homér byl skutečnou historickou osobou, nebo spíše označením pro tradici ústních pěvců. Příběhy o Tróji se po staletí předávaly ústně, než byly zapsány. Jde o epický básnický příběh, který kombinuje možné historické jádro s mytologií.

Mnozí tak samozřejmě mohou filmu vyčítat, že tohle není řecká mytologie, jak si ji představili při četbě populárních převyprávění antických bájí. Otázkou ovšem zůstává, jak velká chyba to ve výsledku je na straně Nolana a jak velká chyba spočívá v očekávání diváka. Žádná adaptace se nikdy nedokáže zavděčit všem. Nakonec jde především o to, jakou podobu starého příběhu je divák ochoten přijmout.

I v případě tohoto filmu má Nolan jako režisér neobvykle finální kontrolu nad střihem. Když došlo na rozhodnutí, že Odyssea bude skutečně prvním hraným filmem ze 100 % natočeným na IMAX, přišla nečekaná výzva – cívky kamer IMAX mají limit a film natočený kompletně na IMAX kamery nemůže být delší než tři hodiny. Proto se Nolan musel rozhodnout, že stopáž skončí pod třemi hodinami – výsledných 172 minut. Ve výsledku natočil obrovské množství materiálu (přibližně 2 miliony stop IMAX filmu, což odpovídá asi 90 hodinám natočeného materiálu) a jednou z nejtěžších částí výroby bylo rozhodnout, které scény se dostanou do finální verze. Střihačce Jennifer Lame proto dal jednoduché zadání: „Pokud to neslouží příběhu, musí to pryč.“ Jakmile se film spustí, je jasné, že Lame svůj úkol splnila na jedničku.

Nolanovo osvědčené nelineární vyprávění

Příběh je dle očekávání vyprávěn nelineárně a spoléhá pak na dvě perspektivy. Stejně jako Odysseus Matta Damona je hlavní postavou v podstatě i jeho syn Télemachos v podání Toma Hollanda. Svého otce díky Trojské válce nikdy nepoznal, v době jeho nepřítomnosti je královna Pénelopé v podání Anne Hathaway obléhána desítkami nápadníků, kteří jsou přesvědčeni, že je Odysseus mrtvý. Nápadníci tak postupně okupují Odysseův palác, hodují na jeho majetku a vyvíjejí na Penelopu tlak, aby si jednoho z nich vzala. Télemachovi jde i díky tomu o život, protože ho nápadníci vnímají jako překážku. Télemachos se tak vydává po stopách svého po konci války zmizelého otce. Ten skutečně není mrtvý, jeho situace ovšem náhodou připomíná situaci protagonisty jiného Nolanova filmu – Leonarda Shelbyho z Mementa. Odysseus tak postupně vzpomíná na všechny události, které se od konce Trojské války odehrály.

Nolan je základní kostře příběhu o Odysseově cestě poměrně věrný, neznamená to ovšem, že naprosto. Když mu jako scenáristovi přijde, že staletí známá verbální konfrontace mezi Odysseem a kyklopem Polyfémem v rámci vyprávění nefunguje, nevyužije ji. Jiný motiv zase ponechá, protože v něm zdánlivě vidí možný způsob toho, jak ho rozvinout. Přesně to by měl také dobrý filmař dělat – při adaptování nikoliv slepě kopírovat předlohu od A do Z, ale ideálně v ní hledat způsoby, jak samotný solidní základ ještě více upevnit.

Je pravděpodobné, že jisté lidi bude mrzet, že se do Nolanovy Odysseje prostě nevejde vše a že se některým částem příběhu (Polyfémos, nymfa Kalypsó v podání Charlize Theron…) nevěnovalo více prostoru. Odyssea nicméně v součtu není pro ty, kteří chtěli film už před jeho uvedením srovnávat s Trójou. A vlastně ani s jakoukoliv jinou předchozí adaptací příběhů z řecké mytologie. Nolan na to totiž prostě klasicky jde po svém.

Už od prvních minut je potěšující za pochodu sledovat to, že tenhle filmař prostě nezlenivěl. A pokud si film už za půl roku dojde pro oscarové nominace za hudbu, vizuální efekty, zvuk, masky, střih, kostýmy, kameru, výpravu, casting, adaptovaný scénář, herecké výkony, režii i scénář, bude těžké se tomu divit. Osvědčený tvůrčí tým (kameraman Hoyte van Hoytema, skladatel Ludwig Göransson…), nabitý casting, ve kterém vám bude snad pravděpodobně i většina představitelů epizodních rolí tak nějak povědomá, a především Nolan nejsilnější v tom, co mu vždy šlo.

Stará (a krásná) filmová škola

Nolan například nemá rád digitální efekty. Samozřejmě, že to občas bez kompromisů nejde, jinak ovšem jako filmař v tomto ohledu odmítá zdánlivě jednodušší řešení. Například tolikrát zmiňovaný kyklop Polyfémos není vytvořen pomocí CGI, ale jedná se o obří praktickou loutku. Díky ní vypadá zmiňované monstrum mnohem realističtěji. Stejně jako reálné kulisy budou vždy působivější než umělé green screeny a skutečné a autentické lokace budou lepší než pouhé náhražky.

Samotný film v úvodním titulku zmiňuje, že se odehrává ve věku údajně plném magie. Je to moderní reinterpretace staletí známého příběhu, ve kterém se místo archaického jazyka spoléhá na přirozenější dialogy. Jde o období, kdy byly blesky, zemětřesení nebo sopky projevy bohů. Nadpřirozeno je tak teoreticky v tomto filmu všudypřítomné, ale vychází z pohledu tehdejších lidí. A i když někdo věří v bohy a uznává je, neznamená to nutně, že se je nepokusí ohýbat a zneužívat ve svůj prospěch. To je též prvek, který můžeme dobře znát i z naší moderní historie – stačí se podívat, jak se někdy na boha obracejí třeba i politici, přičemž se pak častěji dozvídáme, že jejich úmysly nejsou těmi nejzbožnějšími.

Skrze dvě hlavní postavy tu Nolan vypráví příběh, jenž má spoustu vrstev. Je to tak trochu příběh o válečném veteránovi, který si prochází svou vlastní formou posttraumatické stresové poruchy. Skrze perspektivu Télemacha jde naopak o příběh o dospívání. A když se to spojí dohromady, vyleze z toho epický rodinný příběh. Jedno ze stěžejních témat antické mytologie jsou právě příběhy o cestování domů, obrácené perspektivy tomu jen přispívají. Je samozřejmě možné, že linka kolem Odyssea, jenž se setkává s kyklopy, čarodějnicemi a mořskými nestvůrami, bude pro mnohé mnohem zajímavější než ta s Télemachem, jejíž smysl do velké míry spočívá v tom, aby se Télemachos více dozvěděl o svém otci a o tom, jak přispěl k ukončení Trojské války svým známým trikem s trojským koněm. Zároveň nicméně nabízí jediné výraznější zapojení Heleny Trojské do děje, skrze její přítomnost pak osvětluje, že bylo skutečně naivní věřit, že by za válkou stála ona.

Mytologické příběhy mohou z dnešní perspektivy snadno působit lehce naivně, proto není dvakrát překvapivé, že zrovna tak k nim Nolan přistupuje. V jiných případech naopak velmi těží z řecké mytologie, například z faktu, že se často bohové převlékali za žebráky, a i proto byli mnozí ochotní žebrákům pomáhat.

Nolanův osvědčený tým u intimního filmu za čtvrt miliardy dolarů

Soundtrack Ludwiga Göranssona dokáže za pochodu znít skutečně poeticky a dobově, Hoytema pak prakticky každým záběrem jakoby usiloval o to, aby se nezapomnělo, že mezi kameramany patří mezi jasné aktuální špičky. Své zadání coby střihačky pak Lame plní tak, že film skvěle frčí dopředu a nestojí na místě. Skutečně to nepůsobí, že by musela jakákoliv scéna zmizet, jak už to navíc tak u Nolana bývá – spousta z nich v průběhu filmu dostane jistou přidanou hodnotu. V rámci vykreslování postav, prohlubování jistých narativních prvků a budování jednotlivých prvků v příběhu.

A i když je to velkofilm za 250 milionů dolarů, možná někoho při sledování překvapí, jak moc je to svým způsobem vlastně film komorní. V tom nejlepším možném slova smyslu.

Mezi základní vlastnosti, které si člověk spojí s Odysseem, patří jeho moudrost, i proto je Damonův Odysseus logicky vykreslený jako moudrý vůdce. Jen ne takový, jenž by to měl zrovna lehké se svou posádkou a především s nástrahami, které mu občas do cesty přivolá i jeho samotná povaha. Není to nicméně postava, která by nebyla schopná zpytovat svědomí. I když Trojskou válku přežil, svým způsobem je on sám její obětí. On i jeho muži se v průběhu cesty domů stávají terčem zkoušky víry, ve které buď budou ctít své zásady… anebo jim podlehnou.

Nolan v tomto ohledu ctí přesně to, na čem je již původní příběh postaven. Motivy fyzické i vnitřní cesty, věrnosti rodině, sebepoznání, střetu člověka s osudem, pokušení, nástrah pohostinnosti, obnovení pořádku či boje proti neznámému. Kdokoliv navštíví Odysseu a bude tvrdit, že je Nolan zahazuje, bude chtě nechtě tak trochu vnímán jako lhář. Všechny tyto motivy totiž v příběhu zůstávají, Nolan si jen skutečně upravuje příběh k obrazu svému.

Není malých rolí…

A když už nejspíše některé bude trápit, že se tu na archaické dialogy rezignuje, mohou je potěšit alespoň výkony, které často koketují s minimálně lehkou teatrálností. Opět jenom v tom nejlepším slova smyslu, protože ať už se bavíme o hlavních hráčích (skvělá Anne Hathaway!) nebo vedlejších postavách (skvělá Samantha Morton jako čarodějnice Kirké!), každý si odehraje svoje. Odyssea je film, jenž opět zase jednou připomene, že není malých rolí, ale pouze malých herců. A právě ty byste v tomto filmu hledali skutečně marně! Například i komik John Leguizamo tu předvádí dost možná nejsilnější výkon za celou svou kariéru.

Je to ansámblový film, ve kterém jde sice postavy rozdělit na hlavní, vedlejší a epizodní role, málokdy se ovšem daří, aby ve filmu s tak obsáhlým počtem postav existoval dojem, že má každá postava svou smysluplnou úlohu v ději a že tu prakticky každý má alespoň moment slávy.

Robert Pattinson tu má tak trochu jinou hereckou polohu, ve které může přesvědčivě uhrát slizkého záporáka, i když pak v Tomu Hollandovi nejspíše pořád mnozí uvidí především Spider-Mana, i on tu má šanci všem ukázat, že do konce kariéry nemusí nutně spoléhat jenom na hopsání po sítích. Je až překvapivé, jak každý do svých rolí pasuje a po Oppenheimerovi jde o další Nolanův film, který s tak ansámblovým castingem dokáže držet pohromadě.

Filmu by opravdu pomohlo co nejméně srovnávání s čímkoliv předtím. Fandové Tróji Wolfganga Petersena (z vícero důvodů by nebylo moudré označovat jí za věrnou adaptaci řecké mytologie) by logicky neměli očekávat, že Nolan (původně měl točit Tróju před Petersenem) k vyobrazení bitevních scén přistoupí jako jeho zesnulý německý kolega. Těch velkolepých akčních sekvencí je tu nicméně ve výsledku málo, finále pak vlastně staví na víceméně komorní fyzické akci, která dokáže evokovat akci z trilogie o Temném rytíři.

Další film, ve kterém Nolan spoléhá na čas

Odyssea je svým způsobem další film Nolana, ve kterém hraje stěžejní roli čas. Tentokrát nicméně nejde o fyzikální čas, ale o čas lidské paměti. Monstra tu nejsou na parádu a nejsou záminkami k velkolepým akčním sekvencím, ale slouží příběhu (především významná část původního příběhu, ve které musí Odysseus volit mezi průplavem kolem Charybdy, nebo mořské nestvůry Skylly) a monstra navíc působí přiměřeně realisticky.

Homérovy eposy vznikaly v době, kdy hranice mezi historií, náboženstvím a legendou nebyla stejná jako dnes, pro tehdejší Řeky tak nebyli bohové a monstra fantasy prvky, ale součástí vysvětlení o fungování světa. Nolanův přístup je ve výsledku zajímavý právě tím, že se nesnaží z mýtů udělat realistickou historickou fikci, ale realisticky uchopený mytologický svět. Někomu to může přijít jako něco, co není uchopitelné, Nolan ovšem dokazuje, že ano.

Je přitom možné, že i kvůli nesmyslným bojkotům dojde u pár lidí k pochybnostem, zda to Nolan i tentokrát dokáže a zda i on náhodou pro jednou nešlápl na příliš tenký led. O to sympatičtější pak nicméně může být konfrontace s realitou a pochopení, že sešup dost možná největšího filmaře své doby se skutečně nekoná.

Co mají společného Odyssea a Batman (kromě Nolana)?

Sám Nolan to přitom celé přirovnává k době, kdy se rozhodl pokusit adaptovat Batmana:

„Když jsem nastoupil k filmu Batman začíná, scenáristé a umělci pracovali s touto milovanou postavou už téměř 65 let a kolem toho, co představuje, existovalo mnoho zakořeněných představ a názorů. A během práce na celé trilogii jsem se naučil, že se tím vůbec nemůžete zabývat. Musíte se soustředit na to, abyste uctili původní předlohu tím, že ji osobně interpretujete tím nejsilnějším způsobem, jakým dokážete. Nakonec si fanoušci dané látky – i když jsme dělali něco, co by oni sami možná neudělali – užili upřímnou snahu vytvořit co nejlepší verzi, jakou jsme mohli dostat na plátno. Jediné, co můžu udělat, je natočit nejlepší film, jaký dokážu, a udělat to s maximální upřímností. Bude se to velmi lišit od toho, jak by to udělal kdokoliv jiný, ale přesně o tom adaptace je…“

Ano, mnozí samozřejmě mohou argumentovat, že je nesmysl porovnávat komiksového hrdinu s antickou literaturou. Ale proč by to měl být vlastně nesmysl? Adaptace přeci v principu funguje podobně bez ohledu na to, zda je zdrojem komiks, román, legenda nebo antický epos. Batman je sice moderní fikční postava a Odyssea patří mezi základní díla západní literární tradice a vychází z mnohem starších mytologických vrstev, otázka, kterou Nolan ve výše zmíněném citátu popisuje, je v obou případech velmi podobná – jak převést známý příběh do vlastního filmového jazyka, aniž by tvůrce pouze mechanicky kopíroval předlohu.

U ikonických děl si lidé v drtivé většině nevytvářejí vztah pouze k samotnému textu, ale k jeho různým interpretacím. Batman není jen postava z komiksů, ale také postava známá ze spousty filmů či animovaných seriálů. A Odyssea se též dočkala reinterpretací v jiných literárních dílech, divadle či adaptacích.

Pro Nolana se tak nezměnilo to, že v obou případech pracuje s materiálem s obrovskou kulturní váhou, jen obojí má tu váhu z trochu jiných důvodů. Zákonitě se nemůže zavděčit každému, protože fanoušci si často nesou vlastní představu o tom, co dané dílo „musí“ mít a čím „musí“ být. Vždyť i Nolanova Batmana někteří komiksoví fanoušci nemusí, protože se až příliš odprostil od klasických sešitů s tímhle ikonickým superhrdinou.

A ani Odyssea se nemůže líbit všem… i kdyby v ní hráli árijci celého světa, jejichž genderová identita by odpovídala dvěma známým pohlavím (to jsou dva různé pojmy, vážení experti na biologii!). Každý si nicméně musí sám kouknout do svého vědomí a povědět si, zda mu stojí za to kritizovat herce za jeho identitu mimo film, která s ním samotným nesouvisí.

To nejstěžejnější je, že se toho Nolan i tentokrát nebojí a i jeho novinka je masivní. Možná až příliš a člověk bude potřebovat minimálně jednu až dvě další projekce, aby plně docenil vše, co Nolanův 13. celovečerní film obsahuje. Nemusí přitom po celou dobu svou novinku za každou cenu točit vděčně a občas se po dramaturgické stránce možná vydává cestou, která by se mu mohla vymstít, vše ovšem ve finále nese své ovoce.

Tahle adaptace není pro konzervy

A politické drama v Ithace je i díky tomu ve finále možná ještě intenzivnější než všechny ty strasti s mořskými potvorami a jednookými bastardy boha Poseidona. I pro tentokrát platí, že bude nejspíše zajímavé naposlouchat všechny možné rozhovory Christophera Nolana, který bude nejspíše minimálně v budoucím půlroce rozebírat svůj film podrobněji a všechno do sebe díky tomu ještě více zapadne.

Všechno do sebe nicméně už tak nějak zapadá během filmu. Například obsazením rappera Travise Scotta do role barda. Na první pohled by se to celé mohlo zdát jako jakési výstražné varování, i to ovšem nakonec dává smysl. I toto rozhodnutí ostatně Nolan již dříve osvětlil v jednom z rozhovorů: Odyssea původně vznikla jako ústně předávaná poezie – příběh, který po generace přednášeli pěvci/aoidové. Tato tradice je pak velmi podobná rapu, kde je také důležitý rytmus, slovní práce a předávání příběhů prostřednictvím hlasového projevu.

Opět jde o jeden z těch prvků, které mohou mnozí odsoudit předem a označit Nolana za „zlého woke šmejda“, co si z řecké mytologie dělá dobrý den. Je ovšem vždy snazší někoho na základě jeho komentářů odsoudit, než se nad jeho komentáři nejdříve zamyslet. Často se přitom můžeme dozvědět, že na nich skutečně něco je a že možná opravdu nejde jen o laciný způsob obhajoby. A že moderní reinterpretace opravdu vždy nemusí být zlým spojením.

Je už v podstatě jedno, zda se Odyssea stane miliardovým hitem, filmovou událostí a držitelem několika Oscarů… nebo ho toxická sféra internetu pošle přesně tam, kam by podle lidí, kteří uctívají ty „správné hodnoty“, patřit měl. Ve výsledku by nemělo záležet na tom, jak moc se film dokáže zavděčit jednotlivým táborům, ale zda dokáže nabídnout vlastní a smysluplnou interpretaci příběhu, který lidstvo provází už téměř tři tisíce let.

A právě v tom Nolanova Odyssea uspívá – nesnaží se Homérovo dílo zakonzervovat, ale znovu ho oživit způsobem, který odpovídá dnešní době. A ne, skutečně to nemusí být špatně. Konzervám to člověk nejspíše vysvětlí, i kdyby tím člověk strávil podobně dlouhou dobu jako Odysseus při snaze o návrat domů. Kdo ovšem doufal, že ho Nolan nezklame, může velmi pravděpodobně věřit, že se tak skutečně nestane.

Odyssea závěrem

Christopher Nolan ani tentokrát nenatočil film, který by se snažil zavděčit úplně všem. Jeho Odyssea není klasickým dobrodružným eposem ve stylu velkých hollywoodských spektáklů, stejně jako není doslovnou filmovou ilustrací Homérova textu. Je to především autorská interpretace příběhu, který přežil tisíce let právě proto, že se dokáže neustále proměňovat a nacházet nové významy. Nolan dokazuje, že mytologie nemusí fungovat pouze jako pohádka o bozích, hrdinech a monstrech, ale může být stále živým příběhem o člověku, jeho traumatech, touze po návratu domů, rodině, vině i hledání vlastní identity. Obrovské měřítko, práce s praktickými efekty, IMAX kamera a velkolepá výprava sice připomínají, že jde o jeden z nejambicióznějších filmů současnosti, v jádru je ale Odyssea překvapivě osobním a komorním příběhem. Některá Nolanova rozhodnutí mohou část diváků rozdělit – od modernějšího pojetí dialogů přes casting až po změny oproti původnímu eposu. Zároveň jsou ale přesně tím, co dělá adaptaci adaptací. Nolan Homéra nekopíruje, ale vede s ním dialog. A pokud je cílem adaptace znovu objevit sílu původního příběhu, nikoliv jej pouze zakonzervovat, pak v tomto ohledu uspívá. Odyssea možná nebude filmem pro každého a možná se o ní ještě dlouho povedou debaty. Jedno jí ale nelze upřít – Christopher Nolan opět dokázal vzít ambiciózní látku a přetavit ji do podoby, která skutečně působí jako instantní milník kinematografie….

PS: Návštěvníci IMAX projekcí (Praha, Flora/Bratislava, Bory Mall) se mohou těšit na ochutnávku Duny: Části třetí – představte si úvodní scénu ze Zachraňte vojína Ryana ve sci-fi kulisách!

Verdikt: 10 z 10

Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures