V roce 1978 získala Oscara za titulní roli ve filmu Annie Hallová, za celou její kariéru se jí následně podařilo získat další tři oscarové nominace (za filmy Rudí, Marvinův pokoj a Lepší pozdě nežli později). Zároveň získala celkem dva Zlaté glóby – jeden za Annie Hallovou, druhý za Lepší později nežli později.
Mezi její další výrazné role patřila například Kay Adams v trilogii Kmotr. Poprvé s Woodym Allenem spolupracovala na filmu Zahraj to znovu,Same z roku 1972, o rok později realizovali film Spáč z roku 1973. Následně spolu kromě Annie Hallové spolupracovali také na filmech Láska a smrt, Interiéry, Manhattan, Zlaté časy rádia a Tajemná vražda na Manhattanu, celkově tak spolupracovali na 8 filmech.
Zdroj: United Artists
Výčet zajímavých rolí rodačky z Los Angeles tím nekončí. Objevila se také ve filmech Harry a Walter jedou do New Yorku, Hledání pana Goodbara, Střílejte na měsíc, Malá bubenice či Jiná láska, objevila se také v seriálu Mladý papež. Naposledy se ve filmu objevila v loňském roce, konkrétně ve filmech Letní tábor a Arthurova Whiskey. Za svůj život adoptovala dvě děti (syna a dceru), mezi její partnery patřili Woody Allen, Warren Beaty či Al Pacino. Za svou kariéru si také několikrát zkusila režii – chopila se konkrétně režie filmů Hrdinové mého dětství či Zavěste, prosím. Zemřela ve věku 79 let.
Zdroj: Paramount Pictures
Ve fázi pre-produkce mají být celkem tři filmy s její účastí, vzhledem k faktu, že jejich natáčení ještě nezačalo, je tak dost pravděpodobné, že k posmrtnému uvedení nějakého z jejich filmů již nedojde. Bohatá herecká kariéra nicméně za herečkou zůstává i v případě, že nedojde k posmrtnému uvedení nějakého z jejich posledních děl.
Seriál Wonder Man po mnoha odkladech míří na Disney+
Seriál Wonder Man měl dorazit již zhruba rok zpět, na Disney+ nicméně oficiálně odstartuje až 27. 1. 2026. Odklady seriálu pravděpodobně přispějí k tomu, že se bude Wonder Man považovat za vykrádačku seriálového hitu Studio, přičemž ovšem bude platit, že se na Wonder Manovi začalo pracovat dávno předtím, než se dalo čekat, že se ze seriálu stane takový divácký hit, který si nakonec dojde i pro 13 cen Emmy.
Po vzoru komiksu bude Simon Williams v podání Yahii Abdula-Mateena II hercem, který začne toužit po tom, aby se stal tváří rebootu Wonder Mana, jeho oblíbeného filmu z dětství. Režie rebootu se stejně jako v případě filmu chopí filmař Von Kovak (Zlato Burić), v rámci snahy o získání role se poté Simon Williams spřátelí s Trevorem Slatterym v podání Bena Kingsleyho, kterého znají všichni, kdo viděli filmy Iron Man 3 a Shang-Chi a legenda o deseti prstenech. Za seriálem ostatně stojí Destin Daniel Cretton (zmiňovaný Shang-Chi, chytaný Spider-Man: Zbrusu nový den).
Zdroj: Marvel Studios
Všechno napovídá tomu, že seriál bude výraznou meta záležitostí. Herec tu bude hrát herce, který se snaží získat superhrdinskou úlohu. A i vzhledem ke komiksům je pravděpodobné, že se koncept postaví na hlavu ještě minimálně jednou. Z Wonder Mana by se tak teoreticky mohl stát jeden z nejvýraznějších seriálů z dílny Marvel Studios. Zda to bude pravda, to se ukáže již koncem ledna 2026.
John Candy zahájil svou kariéru v komediálním pořadu Second City Television, než se stal jedním z nejpopulárnějších a nejoblíbenějších hvězd komediálních filmů, až do své smrti na infarkt v roce 1994. Film se opírá především o vzácné a nikdy předtím nepublikované archivní záběry, nevydané scény, soukromá domácí videa, zvukové komentáře a rozhovory poskytované přáteli a rodinou…
John Candy – výrazná tvář oblíbených komedií jako Spaceballs, Letadla, vlaky, automobily, Strýček Buck či Kokosy na sněhu. A také jedné výrazné vedlejší roli, která mu umožňuje se divákům pravidelně připomínat každé Vánoce. John Candy nicméně bohužel patří mezi herce, kteří sice pravidelně rozdávali úsměv, přesto svět opustili předčasně (Chris Farley či John Belushi) – v případě Candyho to bylo v roce 1994, kdy ve věku 43 let zemřel na infarkt. Tři dekády po jeho smrti na Amazon Prime čerstvě dorazil dokument John Candy: I Like Me, za jeho režií stojí Colin Hanks, producentem je poté Ryan Reynolds, který stejně jako Candy pochází z Kanady, stejně jako Candy je primárně znám ztvárňováním komediálních rolí.
Na první pohled se poté může zdát, že o Candym snad nemůže vzniknout nějaký extra zajímavý dokument. Přeci jenom s ním není spojovaná žádná výrazná kontroverze a všichni na něj vzpomínají jako na dobrého člověka, především Macaulay Culkin, který nedávno prozradil, že při natáčení Strýčka Bucka, Candy jako jeden z mála lidí pocítil, že je proti Culkinovi jeho otec násilnický, pravidelně se následně ptal chlapce, zda je vše v pořádku. Každý dokument o známé tváři nicméně nemusí vyzdvihovat kontroverze. A výsledný dokument funguje především jako reflexe nad Candyho odkazem.
John Candy: I Like Me – Dojemný portrét
Zdroj: Amazon Prime
Dokument ani nemá ambice veřejně vnímaný osobnost Johna Candyho nabourávat, jeho cíl tkví v tom utvrdit, že se jednalo o herce s neskutečnou energií, adekvátní dětinskou radostí a především hereckého kolegu, za kterého by mnozí zabíjeli. Film je ostatně kromě nejrůznějších domácích archívů a nepoužitých záběrů z jeho filmů bohatý také na výpovědi spousta jeho Candyho kolegů, kteří měli to štěstí s Candym za jeho života pracovat – Tom Hanks (otec režiséra), Steve Martin, Dan Aykroyd, Bill Murray, Catherine O’Hara či Macaulay Culkin. Každý z nich měl Candyho rád. Přesto to neznamenalo, že to měl Candy těžké.
Candy byl velký herec. Nejen rozsahem svého talentu, ale také fyzicky. Často se stávalo, že si z něj moderátoři utahovali kvůli jeho váze, občas to vedlo až k záchvatům. A navíc Candy věděl, že je pravděpodobně, že mu jeho váha může přivodit zdravotní problémy, především i kvůli rodinným predispozicím. Otec Sidney zemřel ve věku 35 let, tedy v době, kdy bylo Candymu 5 let. Jednalo se o tragédii, která ho do velké míry formovala. Přesto to byl herec, který zvládl rozdávat úsměvy až do období své smrti. Vzhledem k tomu, že se ani tři dekády po jeho smrti neobjevily informace o jeho odvrácené stránce, vše nasvědčuje tomu, že si fanoušci Candyho tvorby herce zbytečně neidealizují. A dokument tak vykresluje Johna Candyho jako Johna Candyho.
Dokument o hodném člověku
Zdroj: Amazon Prime
Bill Murray na začátku dokumentu prohlásí, že si přeje, aby vůbec šlo o Johnu Candym říct něco špatného (s jeho typickou nadsázkou), tvůrcům se navzdory tomu za celý dokument očividně nepodařilo na Candyho najít sebemenší špínu. Je tak nutné se smířit s tím, že je John Candy: I Like Me primárně dokumentem o hodném člověku. S takovým Vladimírem Menšíkem ho možná pojí fakt, že příliš nenaslouchal radám lékařům. A samozřejmě se mu občas nelíbily případy, kdy si moderátoři lacině utahovali z jeho fyziognomie. To jsou nicméně dvě jediné „šmouhy“, které jde za dokument zpozorovat. Jinak se v podstatě jedná o dokument o muži, kterého by bylo snadné označit za světce. A jehož optimismus mohl být někdy až nakažlivý.
Hanks jako režisér adekvátně využívá archivní záběry i rozhovory jako kulisy k vyprávění o zásadních etapách Candyho života/kariéry, dramaturgickou stránku poté potěší v tom ohledu, že se cestou Candyho kariéry vydává chronologicky. Candy byl velmi pokorný člověk, který věřil, že jde být slavný a přesto zůstat laskavý. I využívání archivních materiálů může vnímání Candyho jen utvrdit, především dokument snadno obhájí svou existenci. Koho jiného si ostatně také připomínat… nežli právě talenty, o které svět přišel až příliš brzy. A které nevyhnutelně v rámci chystaných filmů Spaceballs 2 či předělávky Letadel, vlaků, automobilů zanechají až příliš velký stín.
Dokument, který jasně plní svůj účel
Zdroj: Amazon Prime
Je to dokument, který jasně plní svůj účel. Dokáže pobavit i dojmout, především i proto, jak se ukazuje, že stoupající sláva Candyho do jisté míry požírala. Zasáhla ho smrt nejen otce, ale i přítele Joshe Belushiho, který Candyho dostal do Saturday Night Live. A když už se Candy snažil výrazně zhubnout, nelíbilo se to jeho zástupcům, kteří chtěli, aby Candy zůstal veliký. Protože přesně takového Hollywood Candyho chtěl mít. Candy musel zůstat věrný komediální značce. V rámci té byl vnímán především jako rozverný tlouštík, nepřipadalo tak v úvahu, aby náhle zhubl desítky kilogramů. U Candyho nakonec převládlo emoční jedení, kdy tento mechanismus následně sehrál i stěžejní úlohu v jeho úmrtí.
Emoce ve finále snadno vyvolává i účast Candyho vdovy Rosemary a dvou potomků – Christopher Michael a Jennifer Anne. Právě osoby, ke kterým měl Candy nejblíže, jen utvrdí, že vnímání Candyho nebyla jen slušně budovaná image. Dá se snadno věřit tomu, že pokud mnozí měli před sledováním dokumentu Candyho rádi, po zhlédnutí dokumentu budou tuto komediální hvězdu vyloženě milovat. Je to dokument úmyslně realizovaný jako jedna velká pocta, těžko se poté vlastně dá věřit tomu, že šlo podobný dokument realizovat lépe. Je to dokument, který výrazně sází na sentiment, různorodé emoce vyvolává cíleně. Ale především funkčně. Srdcový projekt Hankse a Reynoldse nejspíše ani neměl šanci zklamat, potěší nicméně tím, jak uspokojivý jako jeden výrazný audiovizuální pomník nakonec je.
John Candy: I Like Me závěrem
John Candy: I Like Me je dokument, který přesně plní svůj účel – baví, dojímá a především uctívá odkaz jednoho z největších komiků své doby. Díky kombinaci archivních záběrů, rozhovorů s blízkými a kolegy a citlivého režijního vedení Colina Hankse vznikl audiovizuální pomník, který divákům připomíná nejen talent a humor Johna Candyho, ale i jeho lidskost a laskavost. Dokument sází na sentiment cíleně a funkčně, pro všechny fanoušky Candyho je jasnou nutností – po jeho zhlédnutí ho nelze než milovat ještě víc…
Vítejte všichni u našeho článku, kde si rozebereme nový film, který naleznete na streamovací platformě Netflix. Řeč bude o knižní adaptaci, která nese jméno Žena z kajuty č.10 . Hlavní roli ztvárnila Keira Knightley a film má premiéru 10.10. Pohodlně se usaďte a přečte si naše dojmy a názory na film Žena z kajuty č.10!!!
Recenze redakce na film Žena z kajuty č.10
Na své první plavbě na palubě luxusní jachty se novinářka Lo Blacklock (Keira Knightley) ocitá uprostřed noční můry. Měla napsat reportáž o exkluzivní cestě, ale místo toho se stane svědkyní toho, jak je pasažérka hozena přes palubu. Jenže když Lo volá o pomoc, narazí na nepochopitelné mlčení: nikdo z posádky ani cestujících nechybí, nikdo nic neviděl, nic se nestalo. Izolovaná na otevřeném moři a obklopená lidmi, kteří popírají její svědectví, musí Lo zjistit, co je pravda — dříve, než se sama stane další obětí. (text z ČSFD)
Marek Lízal
Byl jsem do tohoto filmu nalákán od mého kolegy z redakce, jestli bych mohl s ním udělat dojmy. Řekl jsem si, proč ne. Od filmu jsem nic nečekal, knižní předlohu jsem nečetl a trailer lákal na snímek, který nevypadal nejhůř. A musím říct, že tohle je další klasická, průměrná Netflixovka na kterou se brzo zapomene.
Největší problém u tohoto filmu je ten, že si nedává žádnou práci a všechno je průhledná skrz na skrz. Divákovi rychle dojde, co se bude dít dál. Film vás sice bude chtít znejistit jednotlivými vedlejšími postavami, ale moc se mu to nedaří. Chybí zde nějaká nápaditost a větší hravost se samotnou zápletkou. Má to slušné řemeslo a nebýt těch pár napjatých scén (finální třetina), tak půjde o hodně podprůměrnou podívanou.
Co mě také zamrzelo je ten těžce nevyužitý casting. Keira Knightley v hlavní roli se jediná snaží a má co hrát, ale to se nedá říct o ostatních. Guy Pearce vypadá, že tady ani nechtěl být, Hannah Waddingham krom pár momentů je zbytečná a u takové Kaya Scodelario jsem nepochopil její účast ve filmu. Jasně peníze nesmrdí a vždycky se hodí, ale Kaya zde nemá co hrát.
Žena z kajuty č. 10 je průměrná podívaná, která, kdyby byla v lepších rukách mohla být fajn žánrovkou, ale takhle je to jen neurážející film na večerní pohodu u televize, kdy se během sledování podíváte několikrát do telefonu, uklidíte si, vyperete, umyjete podlahu, zasportujete si, a vlastně o nic nepřijdete.
Hodnocení: 5/10
Zdroj: Netflix
Lenka Skříčilová
Vezměte všechno, co máte na žánru rádi, uberte tomu atmosféru, přidejte nulovou logiku a máte nový film Netlixu Žena z kajuty číslo 10. Protože tady se nepovedlo hodně věcí.
Než začnu být zlá, asi bych měla napsat, že mám podobné filmy ráda. Někdo někde něco/někoho viděl, potom se stalo něco špatného a hlavní hrdince nikdo nevěří. Stalo se to doopravdy? Nebo všichni kolem lžou, aby ututlali pravdu? Je to klasika jak ve filmovém světě, tak v tom knižním. A bylo pouze otázkou času, kdy tvůrci sáhnou na nějakou knihu Ruth Ware, aby jí adaptovali. Problém je v tom, že podobné příběhy fungují lépe v knize, kdy jste s hlavní hrdinkou většinu času v její zmatené hlavě a chcete zjistit, jak to je doopravdy. Nebo ve filmu díky skvělému režisérovi a vhodné hudbě. Žena z kajuty číslo 10 je své filmové podobě kousek, který se hodí na jeden večer, kdy druhý den nebudete vědět, co se tam přesně stalo. Ať už z toho důvodu, že se vám to svou nevýraznou formou slije s jinými filmy nebo třeba kvůli nudnému vyprávění na chvilku usnete.
Lo Blacklock je novinářka, která se rozhodne spojit příjemné s užitečným. Přijmout proto pozvání na jachtu a následně na žádost napsat o neziskovce jejího majitele. Což každému musí působit jenom jako dost chabá výmluva, jak dostat hlavní postavu na luxusní jachtu. Kde je se může stát cokoliv. Například zmizení jedné z cestujících, o které je následně tvrzeno, že tam vůbec nebyla, takže nemohla zmizet. A rozjede se kolečko, které nepůsobí moc dobře.
Keira Knightley hrající Lo má dvě výhody: herecky zraje jako víno a vypadá dobře. Jenže v tomhle filmu jí zbývá už jenom to, že je hezká. Protože je jedno, jak se snaží, když všechno jde proti ní, a působí dost nevyužitě. Stejně jako samotné prostory jachty, které nevytvářejí vůbec žádnou atmosféru. Jakmile jsme uvnitř v jachtě a zmizí výhled na moře nic tam už vůbec a vznikne naprostá vizuální nuda Ani ten pocit, že jsme na místě, ze kterého není úniku a jak je to nepříjemný, se nedostaví.
Přestože je Žena z kajuty číslo 10 thriller, nemusíte mít obavy. Nudný způsob, kterým je film natočený, mu dost obrousí hrany. Ale na druhou stranu, snímek je na Netflixu dostupný s českým dabingem, takže během jeho sledování můžete klidně žehlit nebo poklidit. Nic vám neuteče a ani to prádlo nespálíte, protože film nenabízí žádné momenty, kdy by to mohlo hrozit. Podobné náměty jsou závislé na zpracování, atmosféře a celkovém dojmu. Tady mi na konci zbyl pouze dojem nevyužitého potenciálu.
Hodnocení: 5/10
Zdroj: Netflix
Pavel Hrubeš
Průměrná a místy lehce podprůměrná detektivka na páteční večer, která neurazí, ale také na ní za pár dní zapomenete. Největší problém filmu je jeho příběh, jenž je generický, prokouknutelný a bez jakýkoliv inovace.
A tady je otázka, jestli za to může knižní předloha – knihu jsem nečetl, nebo samotný film. Tak jako tak, po příběhové stránce to není žádný zázrak a bohužel nás na filmu krom jednoho nebo dvou zvratů nic nepřekvapí. Je to velká škoda, protože jsem cítil, že by film mohl být zajímavější a o dost lepší, kdyby šel více do hloubky, pracoval s některými tématy nebo měl propracovanější charaktery. Mohli jsme dostat film, který mohl připomenout knížky/filmy jako od Agathy Christie.
Režisér Simon Stone po řemeslné stránce odvedl dobrou práci a dokáže vykouzlit několik opravdu nádherných záběrů. Stone docela dobře pracuje s atmosférou a napětím, a pár napínavých scén nám také daruje.
Keira Knightley je zde fajn, ale viděl jsem jí hrát lépe. Guy Pearce si přišel pro výplatu a je totálně znuděný. Hannah Waddigham má jednu fajn scénu. A taková Kaya Scodelario je zde jen pro okrasu. Jediný David Ajala se snaží. Film mě nijak zvláště neurazil, neštval a má opravdu krátkou stopáž. Kdyby byl delší, tak jdu s hodnocením velmi rychle dolů. Žena z kajuty č. 10 je obyčejná detektivka na jeden podzimní večer.
Hodnocení: 5/10
Doufám, že vám náš článek o filmu Žena z kajuty č. 10 líbil a podle našich názorů se rozhodnete jestli filmu dáte šanci nebo ne.
Píše se rok 1547. Do osady Urbach v Jizerských horách přijíždí mladý rytíř Petr Pětipeský (Jan Dlouhý) z Chýš a Egenbergu. Vladyka Smiřický (Karel Dobrý) mu dal za úkol řídit zde stavbu kamenného mostu přes hlubokou propast, aby se tím otevřela cesta k očekávanému bohatství ukrytému v horách. Místní osadníci ale žijí v zajetí pověr a této stavby se bojí. Rytíř Petr si začíná uvědomovat, že za jejich strachem se skrývá skutečné nebezpečí. Když se pak v Urbachu stane hrozivá událost, při níž záhadně zmizí i dívka Alma (Viktória Jurištová), vydá se Petr odhalit pravdu a především najít svou ztracenou lásku.
V horách nečekaně narazí na záhadné cizince. Jsou to démoni, nebo lidé? V jejich skrytých dílnách u hory Fichtelberg dojde Petr až na hranu svých sil, aby zde poznal ukrytou skutečnost, opravdové přátelství a také to, že za vítězství je třeba zaplatit šrámy na srdci. Dobrodružný rodinný film Fichtelberg se odehrává na podkladu skutečných historických událostí, zobrazené obdivuhodné výrobní technologie našich předků tehdy opravdu existovaly. Tento napínavý dobrodružný příběh o Petru Pětipeském se tedy mohl klidně stát…
Šimon Koudela je autorem několika krátkometrážních a dokumentárních televizních filmů, Fichtelberg je nicméně jeho celovečerní hranou prvotinou. Jako režisér a scenárista se opřel o nějaké ty historické základy, které se teoreticky mohly stát, film samotný má nicméně nežli k historickému dramatu blíže k dobrodružné pohádce. Už proto, že je hlavním hrdinou sirotek, pro kterého je důležitá čest, kupředu ho ovšem žene především láska. Mělo by se tak jednat o ideální film pro celou rodinu, byť se tu občas vyskytují výlevy, které přeci jen nejsou vhodné pro ty vyloženě nejmenší diváky. Od historického filmu se poté očekávají nějaké řemeslné a výtvarné hodnoty, může ovšem Fichtelberg nabídnout něco i kromě nich?
Fichtelberg – Film, který nevypadá lacině
Zdroj: CinemArt
Byť se jedná o Koudelovu prvotinu, film nikdy nevypadá lacině. Působí filmově a jako takový ten typ filmu, který by výrazně trčel v případě mezi ostatními televizní filmy v případě, že by se jednalo o televizní film. Jedná se o film, který zaujme výpravou, prací s kamerou, kostýmy a celkovou výtvarnou stránkou. Na film se krásně kouká, nikdy nepůsobí lacině.
Ústřední hrdina v podání Jana Dlouhého, který mnohým nebude Petra Máchala evokovat náhodou, je poměrně sympatický, především i díky tomu, že Dlouhý projevuje herecký talent a dokazuje, že není jedním z těch potomků známých rodičů, které bude snadné obviňovat z forem nepotismu. Dlouhý je ve finále také nejvýraznější člen hereckého obsazení, byť je možné ve vedlejších rolích zaznamenat poměrně známé tváře, žádné z ostatních postav se nedaří tolik vyniknout.
Dobrodružný film bez napětí
Zdroj: CinemArt
Jak mohl napovědět samotný trailer, vypravěčem příběhu je sám Petr Pětipenský, kterého v jeho mládí ztvárňuje Dlouhý. V pokročilém věku konkrétně již slepý Petr v podání Albína Medúze retrospektivně vypráví svůj příběh. A je to velmi zvláštní dramaturgická volba. Starší Petr totiž v podstatě popisuje vše, co může divák zaregistrovat a mluvené slovo je tak do velké míry zbytečné. A navíc díky ní nemůže Fichtelberg nikdy vyloženě fungovat jako napínavý dobrodružný film, kdy by bylo možné se o osudy hlavního hrdiny obávat. A obavy o hlavního hrdinu přeci jen k dobrodružnému žánru tak nějak patří. Bez nich je takový průměrný dobrodružný film tak trochu prázdný.
Ústřední rytíř má při svém dobrodružství především dospět/dozrát, film poté nezvládne vyloženě uspávat především i díky faktu, že se občas objevují animované pasáže. Hlavní hrdina v hodinu a půl dlouhém filmu postupně bojuje nejen se sebou samým, ale také nevyzpytatelným prostředím, pohádku poté jeho dobrodružství evokuje i přítomností stereotypních mentorů či protivníků. A přitom všem padají i vulgární slova (nejen v češtině), vyskytují se tam malby nahých žen a dojde dokonce i na diskuzi, která až nebezpečně evokuje prvopočátky incelství v 16. století. Ano, Fichtelberg není nikdy tak drsný jako třeba Indiana Jones a Chrám zkázy, přesto by mělo být opatrné označovat ho za rodinný dobrodružný film pro celou rodinu.
Fichtelberg toho chce pokrýt dost, ale…
Zdroj: CinemArt
Svou roli ve filmu sehrávají i obyvatelé osady Urbach, kteří se vůči Pětipeskému od počátku chovají nepřátelsky. A vyústí to i v momenty, kdy jde mladému rytíři doslova o život. Kdyby někdo chtěl, námět by šlo klidně pojmout jako horor, cosi jako mix středověkých verzí filmů Texaský masakr motorovou pilou a Strašáci. Pořád je to nicméně primárně dobrodružný film, pohádkový podtext poté podtrhuje fakt, že dost věcí nedává v průběhu tak úplně smysl. Moc nesejde na tom, zda je Pětipeský během své výpravy zraněn, koho může během ní potkat, ve finále je nadbytečné i užívání flashbacků.
Postupně film navíc zahazuje atmosféru, kterou se mu daří docela výraznou část jeho času budovat, protože atmosféra lesů, které mohou skrývat lecjaká tajemství, v samotném základu funguje. Jenže následně se Koudela rozhodne doplnit vyprávění o nějaký ten historický kontext (je to pořád především dokumentarista), které organický základ ještě více nabourávají. Zhruba podobně jako zmiňovaná sázka na vypravěče, který může ztělesňovat zpochybnění inteligence diváka a narušení klasického pravidla Show, don’t tell (Ukázat, neříkat!).
Fichtelberg se musí ocenit, propadnout mu ovšem nejde
Zdroj: CinemArt
Fichtelberg stojí na slušných základech, právě kvůli ním je možné film ocenit, propadnout mu přesto nejde. V oblasti výtvarné a vizuální stránky se jedná o výrazný český film, který dokazuje, že v Čechách může poměrně snadno vzniknout podobný film způsobem, kdy následně nepůsobí vyloženě směšně. Je to ten typ českého filmu, který nevzniká každý den, podobných (alespoň menších) experimentů není v rámci tuzemské tvorby nikdy dost.
Na druhou stranu je škoda, že i když je cesta Koudely očividně dlážděna šlechetnými úmysly, největší problémem filmu je nakonec scénář/vyprávění/příliš velké rozkročení mezi několika žánry a styly. Je hezké, že film nepůsobí lacině, na druhou stranu je nevyvážený pokus o rodinný film a pořád do velké míry středověké drama (docela snadno se najdou styčné plochy i s Hrou o trůny) nešikovný, především v momentech, kdy Koudela nejspíše zapomene na to, že historický film skutečně nemusí nutně poučovat, v případě jeho Fichtelberga tedy určitě ne. Je to slušný film, který má za pár měsíců šanci posbírat hned několik nominací na Českého lva v technických kategoriích, přesně tam nicméně nejspíše hranice jeho odkazu také skončí.
Fichtelberg závěrem
Fichtelberg je film, který stojí na slušných základech a dokazuje, že i v české kinematografii může vzniknout vizuálně působivý a nápaditý projekt. Hraný celovečerní debut Šimona Koudely nikdy nepůsobí lacině a zaujme kostýmy, kamerou i celkovou výpravou. Přesto největším problémem zůstává scénář a vyprávění – přílišné rozkročení mezi žánry a styly a velmi diskutabilní dramatické volby. Fichtelberg je slušným počinem, který je možné ocenit a který má na nadcházejících Českých lvech šanci na nominace v technických kategoriích, jako celkový zážitek nicméně nedosahuje plného potenciálu, který může na první pohled jeho ambiciózní vizuální a výtvarná stránka přislíbit…
Šikanovaný teenager a homosexuál Cameron Cope (Miles Heizer) se impulzivně rozhodne vstoupit do americké námořní pěchoty. V různorodé skupině rekrutů pak najde přátele i nový smysl života…
Greg Cope White je homosexuál, který sloužil v armádě v době, kdy byla homosexualita tabu. Jako homosexuální muž se musel vyrovnávat s předsudky, strachem z odhalení a s vnitřním konfliktem mezi osobní identitou a vojenskou kulturou založenou na tvrdosti a disciplíně, na základě svých zkušeností poté v roce 2015 vydal memoár s názvem The Pink Marine (Růžový mariňák), který popisuje, jak to probíhá v případech, kdy se mladý gay ocitne v prostředí plném tradiční maskulinity. A jak ho jeho vojenské zkušenosti jako člověka posílily.
Právě jeho kniha se poté stává předlohou k nejnovějšímu seriálu Zobáci. Seriál je pojat jako komediální drama, dokáže tak být vtipný, zároveň také chvílemi emocionálně nepříjemný. Samotné prostředí snadno vybízí k očekáváním, že se bude jednat o velmi specifický příběh o dospívání. Výsledkem je seriál, který díky svému tématu nejspíše zaujme. A naštěstí se nemusí opírat jen o nejspíše nevyhnutelné kontroverzní přijetí z jistých sfér.
Zobáci – Armáda zkouší osobní hranice i přátelství
Zdroj: Netflix
Hlavní hrdina Cameron v podání Milese Heizera se přihlásí do armády, aby začal rychle litovat. Seriál pokrývá celé tři měsíce základního výcviku, kdy jsou kadeti hnaní k fyzickým i psychickým hranicím. Samozřejmě to mnohým bude snadno evokovat například Olověnou vestu, Cameronovi nicméně ve finále ani moc nespěje fakt, že se s ním do armády přihlásil také jeho nejlepší kamarád Ray v podání Liama Oha. Jejich přátelství prochází nevyhnutelnou zkouškou, protože každý má trochu jiný cíl. Cameron chce primárně přežít v toxickém prostředí, Ray se chce ideálně stát tím nejlepším možným vojákem ve své jednotce a vydat se tak ve stopách svého uznávaného otce. Oba kamarádi tak v rámci armády ztělesňují něco zcela odlišného.
Seriál odehrávající se v 90. letech 20. století se může opřít o dobový soundtrack a poměrně přesvědčivé dobové vykreslení. Jedná se o případ seriálu, kdy jsou nosné vnitřní monology ústřední postavy, především i proto, že je na veřejnosti tato postava nejen díky své homosexualitě velmi uzavřena. Navíc se Cameron pohybuje v prostředí, kde není přítomna jen homofobie, ale také rasismus, fatfobie či misogynie. Seriálu se daří prostředí armády vykreslit jako opovrženíhodné. A přesto se mu pořád daří být v jistých momentech nad věcí, přičemž to neznamená, že se nutně přestává brát vážně.
Příběh hlavní postavy v jámě lvové
Zdroj: Netflix
Cameron je ve formě vojenské služby jednoduše vhozen do jámy lvové. Armáda se stává prostředím, které je plné extrémních výzev. Na jednu stranu se sice do velké míry jedná o rasistické, sexistické a homofobní prostředí, na druhou stranu ovšem pořad platí, že si vojáci mohou vybudovat jakousi formu disciplíny a cti. Co zobáky nezabije, to je jenom posílí. Za pochodu se nějak vykreslují další kadeti krom Camerona a Raye. seriálu poté v rámci epizodické struktury prospívá to, že se každá epizoda zaměřuje na jeden konkrétní úkol, který musí zobáci splnit. Tempo celého seriálu je díky tomu poměrně svižné.
Seriál spoléhá primárně na Cameronovu perspektivu. A Miles Heizler dokáže být nosným protagonistou, který své postavě dodává přesvědčivé vrstvy. Ať už skrze komplikovaný vztah Camerona s jeho matkou v podání Very Farmigy. Či to, jak ho prostředí skutečně zoceluje. Skrze jeho vývoj se seriál skutečně stává vážnějším a vážnějším. Bylo by poté naivní se domnívat, že i přes čerpání z memoáru Whitea přináší seriál nějaký zásadně převratný a dosud neviděný příběh. Příběh je to do velké míry předvídatelný. Přesto svůj příběh seriál vypráví zdařile. A navíc způsobem, který vyvolává emoce v těch momentech, kdy jsou na místě.
Armáda nemusí být jen peklo?
Zdroj: Netflix
Těžká témata se tu pořád především v první řadě vyvažují s humorem a lidskostí. Na jednu stranu může snadno vyznít jako kritika vojenského prostředí. Na druhou stranu se nesnaží za každou cenu nutně účast v armádě vykreslit jako tu nejhorší věc, kterou může člověk zažít.
Přeci jen to působí, že samotný Greg Cope White je v tomto ohledu již dávno nad věcí. A samozřejmě nutně neplatí, že je hned každý příslušník armády homofobní či rasistické prase. Především i proto, že se občas může ukázat, že svou agresivní nenávistí jen skrývá jistá osobní tajemství. I skrze práci s vyloženě nečernobílou a do velké míry tragickou postavou seržanta Sullivana v podání Maxe Parkera má seriál svým způsobem poměrně jasně osvětový přesah.
Homofobie je v seriálu jasně prezentována jako věc, která může mít negativní následky. Vézt k formám destruktivního chování a především trápení lidí, kteří se „prohřešili“ pouze tím, že jisté věci cítí jinak. Je to seriál o drsném období, které jde dnes vnímat jako formu utopie. Době, kdy otevřenost nebyla normou a práva LGBTQ+ osob nebyla tolik chráněných.
Samozřejmě se najdou jistí lidé, kteří by byli rádi právě za to, aby to homosexuálové měli dnes tak těžké jako v 90. letech. Seriál v tomto ohledu nicméně může reverzní psychologií snadno reflektovat, jak se svět změnil. A že i když se to možná vždy nemusí zdát, jako civilizace se alespoň v něčem očividně vyvíjíme. Dokud tedy člověk nezavítá do průměrné internetové diskuze, v takových případech ta víra zase často hapruje.
Gay příběh tu není jen jako pozlátko
Zdroj: Netflix
Snadno potěší, že tu faktor gaye v hlavní roli není využit jen jako pozlátko, ale skutečně sehrává nějakou smysluplnou úlohu. Skrze postavu Camerona a výkon Heizera je snadno hmatatelné, jak těžké to takový průměrný mladý homosexuál v 90. letech musel mít. Funguje v něm napětí, protože není zajímavé pouze sledovat postupný vývoj základního vojenského tréninku, ale především vývoje vztahů a samotného prostředí.
Přichází navíc i jeden zlomový bod, který seriál připravuje o rámec komedie, naopak seriál následně činí mnohem temnějším a dospělejším. Seriál se tak postupně vyvíjí s jeho hlavním hrdinou, dospívá s ním. A po osmi epizodách poměrně snadno vyvolá chuť po nášupu (herci při natáčení 1. série rovnou podepsali smlouvy na 2. sérii, její realizace nicméně nejspíše bude záviset především na sledovanosti).
Zobáky pochopitelně jistí lidé odsoudí jako přesně ten produkt, který musel u „woke Netflixu“ vzniknout, jako v drtivé většině případů ovšem jen lidé neuvidí dál než na špičku svého nosu.
Seriál Zobáci má snadno nakročeno k tomu, aby se stal diváckým hitem, protože zvládá poměrně depresivní témata pořád po celou dobu zpracovat poměrně vděčným způsobem, přitom nicméně smyslně pracuje s dobovým kontextem, osobními autentickými zážitky Grega Copea Whitea a poměrně jasným kontrastem mezi současností a 90. lety. Dost pravděpodobné by bylo přehnané Zobáky označit za dokonalý seriál, jsou nicméně minimálně důležitým seriálem. A i proto se doporučují poměrně snadno.
Zobáci závěrem
Seriál Zobáci představuje přesvědčivý a citlivý pohled na náročné prostředí základního armádního výcviku z perspektivy mladého homosexuála. Díky propojení autentických zkušeností Grega Cope Whitea s komediálně-dramatickým pojetím dokáže seriál zaujmout. Seriál funguje i jako komedie, především ale jako postupně zrající drama, které je za pochodu vyzrálejší a vyzrálejší.
Témata homofobie, rasismu, misogynie i toxické maskulinity seriál zpracovává s citlivostí a hloubkou, příběh zároveň ukazuje, jak se jednotlivci dokážou v obtížných situacích zocelit a najít vlastní sílu. Zobáci tak nejsou zaměnitelný seriál o dospívání, ale dílo, které reflektuje dobový kontext, lidské vztahy i proměnu společnosti. To vše prostřednictvím poutavého, uvěřitelného a empatického vyprávění. I díky těmto důvodům je snadné téhle specifické seriálové záležitosti alespoň do jisté míry propadnout…
Matka je fiktivní příběh, který sleduje sedm dní z života Matky Terezy (Noomi Rapace), kdy se rozhodne opustit svůj klášter v Kalkatě v Indii a založit vlastní náboženský řád…
Makedonská filmařka Teona Strugar Mitevska se Matce Tereze, zakladatelky Misionářek lásky a řeholnici, věnovala již na začátku 21. století v dokumentární minisérii Teresa and I, na letošním Benátském filmovém festivalu poté v sekci Orizzonti (ve které byl letos uveden i slovenský film Otec) uvedla svůj 7. celovečerní a zároveň 1. anglicko-mluvený film s názvem Matka.
Matku Terezu v něm ztvárňuje švédská herečka Noomi Rapace, jednou z hereček a především producentskou je poté Labina Mitevska (sestra režisérky a scenáristky), kterou nejspíše není nutné představovat žádnému znalci českého filmu Samotáři. Film zároveň odstartoval 12. ročník festivalu BE2CAN, do české/slovenské distribuce nicméně následně dorazí až 26. 3. 2026. Těžko říci, zda se jedná o film, který by měl do kina instantně nahnat davy, koprodukce mezi Severní Makedonií, Norskem a Polskem nicméně z vícero důvodů stojí za pozornost.
Matka – Punk-rockové pojetí slavné řeholnice
Zdroj: Sisters and Brother Mitevski
Sama Noomi Rapace v jednom z rozhovorů prohlásila, že jí k filmu přitáhlo netradiční zobrazení Matky Terezy, sama film poté označila za punk-rockový. A její označení filmu nakonec dává smysl.
Film se konkrétně odehrává v roce 1948 během 8 dnů, které směřují k tomu, že má Matka Tereza opustit klášter řádu sester Loretánských, aby mohla založit vlastní kongregaci Misionářek lásky. Má již zvolenou svou nástupkyni, její plány se nicméně dočkají drobných otřesů. A Matka Tereza se musí potýkat s vlastními problémy, které jde vnímat jako formu možných duševních problémů. A nebo potencionální vábení samotného Ďábla.
V podání Rapace je Matka Tereza nejdříve prezentovaná jako velmi vážná a autoritativní žena. Rapace se už v tomto ohledu projevuje jako ideální castingová volba, protože si už svými pohledy dokáže snadno získat respekt. I přes silnou autoritu se ovšem film nesnaží vyhýbat jejím slabostem. Je to pořád žena, která očividně musí krotit své osobní potřeby, filmu se navíc daří poměrně nosně vykreslovat ty momenty, ze kterých se dá snadno interpretovat, že Matka Tereza zpochybňuje svou víru a hodnoty, které by měla ideálně ztělesňovat.
Matka – Kontroverzní a provokativní?
Zdroj: Sisters and Brother Mitevski
Pojetí Matky Terezy v tomto filmu bude nejspíše možné vnímat jako kontroverzní či provokativní. Ústřední řeholnice z filmu do velké míry vychází jako antihrdinka, která chvílemi zdánlivě jako jedna z mála projevuje v řádu lidství (především v rámci vztahu k dětem), zároveň se u ní ovšem projevují momenty krutosti a příznaky antipatie.
Nejedná se přitom o první případ, kdy může být Matka Tereza díky filmovému médiu vnímaná jako kontroverzní osoba. Film z roku 1996 s názvem Matka Tereza: Anděl pekla vyobrazil Matku Terezu jako řeholnici, která solidarovala s diktátorskými režimy, novinář Christopher Hitchens poté Matku Terezu obvinil z nedostatečné lékařské péče, snahy získávat své pacienty pro křesťanskou víru, ale také odmítání potratů či antikoncepce. I proto je dnes mnohými slavná řeholnice vnímána jako fanatická antifeministka.
Odpor vůči potratům je adresován také v tomto filmu, především v momentě, kdy se Matka Tereza dozví o těhotenství Sestry Agnieszky v podání Sylvie Hoeks. Právě té Agnieszky, která měla Terezu nahradit na její pozici. Mitevska se ve svém 7. filmu věnuje kontroverzní osobě, dost pravděpodobně cíleně poté nechává diváky tak nějak tápat. A přitom to vůbec nemusí být špatně. Především i proto, že o Matce Tereze ve filmu do velké míry vypovídají její snové sekvence, které v rámci soundtracku většinou přitvrdí rockovým nádechem. Svým způsobem jsou tyhle sekvence poměrně surrealistické.
Matka Tereza je ve filmu nevypočitatelná
Zdroj: Sisters and Brother Mitevski
Film snadno svádí k různým interpretacím, především i v rámci toho, jak jde vnímat odpor Matky Terezy k potratům a drbům o jakékoli formě sexuálního spojení ženy v řádu s mužem. Sestra Agnieszka do velké míry působí jako přesný opak Matky Terezy a proto možná působí jako její ideální nástupkyně, zjištění o jejím těhotenství ovšem otřese nejen její psychikou. A především se výrazně podepíše skutečně na Matce Tereze, která pravděpodobně Agnieszce nejvíce vyčítá to, že není na jejím místě. A že je dost pravděpodobné, že by na místě Agnieszky ani na sekundu neuvažovala o možnosti potratu. Že by byla ráda za možnost stát se i biologickou matkou.
Takový Kardinál Duka by nejspíše dokázal zkritizovat i více konvenční přístup ke zpracování příběhu známé světice, na filmu se dá předně ocenit to, že se nesnaží za každou cenu tuto výraznou osobu vyobrazit za každou cenu dokonale. Výpovědní hodnotou je to do velké míry příběh o svobodě, konkrétně v rámci poselství o tom, že nemá být svoboda zapovězená ani za zdmi religiózních institucí. Dle diskuze s režisérkou a producentkou na zmiňovaném BE2CAN jde poté film bez problémů vnímat jako formu feministického manifestu, byť pojednává o osobě, která je dodnes velmi často terčem označování za antifeministku, byť je to především kvůli její (přehnané?) snaze dodržovat církevní dogmata.
Film o ženství
Zdroj: Sisters and Brother Mitevski
Teona Strugar Mitevska sama prohlašuje, že navzdory všem kontroverzím vidí v Matce Tereze feministickou ikonu, sama poté v jednom z rozhovorů prohlásila, že potrat vnímá jako základní lidské právo. Na Matce Tereze jí zaujala především pořádná dávka negativity ze strany pohledu společnosti, jejím cílem poté bylo Matku Terezu představit v jiném světle. Jedná se poté o cíl, který se jí daří. Film navíc čerpá i z osobních zápisků samotné ústřední řeholnice, i když se to tak může zdát, film by se nikdy neměl vyloženě odvracet od toho, co Matka Tereza ztělesňovala a svým odkazem do velké míry ztělesňuje dodnes.
Sama Mitevska mimo jiné prohlásila, že očekává, že film rozvíří diskuze, nejedná se poté o domýšlivé tvrzení, protože k tomu film má bezpochyby nakročeno. Matka Tereza totiž ani po tomto filmu nejspíše nepřestane být do velké míry kontroverzní osobnosti, z filmu do velké míry vychází jako antihrdinka, kterou nejspíše dost možná skutečně vábí Ďábel na svou stranu.
A možná také ne. Mitevska nerealizovala biopic, který se dá číst jako kniha, je poté do velké míry předurčen k tomu, aby vyvolával otázky a sváděl k úvaze nad tím, kde končí hranice lidskosti a úcty ke své víře. Na zajímavý film to tak stačí, otázkou nicméně je, jak nakloněná mu vlastně může být široká veřejnost. A je dost pravděpodobné, že jej může potkat stejný osud jako titulní řeholnici – ta je i 28 let po své smrti zároveň milovaná i kritizovaná, někdy až nenáviděná. Jedná se přesně o ten typ filmu, u něhož bude zajímavé sledovat jeho všeobecné přijetí a později také vnímaný odkaz. Pro milovníky nekonvenčních biopiců se nicméně nejspíše jedná o povinnost.
Matka závěrem
Teona Strugar Mitevska ve svém filmu Matka představuje život a osobnost Matky Terezy v nekonvenčním, provokativním a do určité míry kontroverzním pojetí. Místo klasického idealizovaného biopicu se divák setkává s řeholnicí, která je zároveň autoritativní, ale i lidsky slabá a vnitřně konfliktní. Film zkoumá její morální dilemata, pochybnosti o víře i nenaplněné osobní potřeby, tím film jen otevírá prostor pro různé interpretace a možné diskuse.
Matka je snímek, který nepřehlíží komplexnost Matky Terezy, ale umožňuje divákovi zvažovat její odkaz a hodnoty. Film tak vhodně reflektuje, že Matka Tereza, i více než 28 let po své smrti, zůstává postavou milovanou, ale i kritizovanou či vyloženě nenáviděnou. Stejně tak snímek vyvolává otázky o hranicích lidskosti, víry a svobody jednotlivce, pro fanoušky nekonvenčních biopiců se nejspíše jedná o naprostou jistotu…
Verdikt: 7 z 10
Zdroj titulního obrázku: Sisters and Brother Mitevski
Hororových filmů u nás moc nenajdeme. V tomto žánru se více točilo před mnoha lety, ale to je už dávno minulostí. Dnes se sice filmaři snaží točit film s kombinací hororu, ale nešlo o čistokrevnou žánrovku a hlavně o nic z čeho by měl jít strach. Tohle se tedy snažil změnit režisér Jan Haluza se spoluscenáristou Jakubem Volákem. Jelikož tento žánr miluji, tak jsem se vypravil do kina s nadějí, že se snad u nás podařilo natočit něco strašidelného a hlavně podpořit tento snímek, aby u nás tento žánr více vznikal. Já to na úvod nebudu prodlužovat a jdeme se rovnou podívat na samotnou recenzi. Povedlo se českým filmařům natočit kvalitní horor? Tohle je recenze na film Uzel zla.
Příběh
Veronika a Mirek něčím potřebují oživit svůj vztah, a protože Veronika je milovnicí hororů, vyrazí spolu na organizovaný zájezd po stopách mysteriózních vražd. Cílem výletu je oblast Slavkovského lesa, přezdívaná „uzel zla“, místo plné nevysvětlitelných událostí. Posádku zájezdového autobusu doplňuje plachý vedoucí Alex, zarytá věřící Ludmila, extrovertní influencer Honza a zvláštní manželský pár Dana s Davidem. S každou další zastávkou se chování účastníků znatelně mění. Veronika si všímá, že v nich roste agrese a hněv. Je to součástí hry? Nebo něco v lesích ve všech probouzí to nejhorší? Zájezd se mění v noční můru a legenda o zlověstné Navce ožívá…(CinemArt).
Zdroj: CinemArt
Režisér Jan Haluza se snaží točit různé žánrovky. Stačí to ale?
Nejde upřít panu Haluzovi jedna věc. Snaží se točit žánrovky. V roce 2011 natočil amatérský film Do tmy, kdy šlo o akční žánr. Dále natočil komedii, a letos jsme od něho dostali snímek High School Heist. Tady si Haluza zkusil takovou nefalšovanou školní loupež, kde se snažil vyhrát se střihem, hudbou a natočil netradiční komedii, která byla takovou školní variací na Mission: Impossible (berte samozřejmě s uvozovkami). Haluza letos do kin naservíroval rovnou dva svoje filmy a tím druhým je další pokus jít jinou cestou. Tentokrát si Jan Haluza přímo vyšlápl do žánru, který se tady točí okrajově. Nejde totiž o žádné klamání těla jako v předloňské Přišla v noci, ale Haluza nabízí čistokrevný horor. Díky tomu si na sebe dokázal upoutat větší pozornost a minimálně zvědavost, jak se povede českým filmařům v tomto žánru. Odvaha a snaha Haluzovi nechybí, ale stačí to? Povedlo se mu natočit klasický horor s několika mrtvými a démonem na konci?
Nebudu chodit kolem horké kaše a prozradím, že se to moc nepovedlo. A přitom to nezačíná nejhůř. Haluza se snaží a nabízí na začátku fajn příběh. Postavy se zúčastní zájezdu, kdy se mají dopravit z bodu A do bodu B, kde zjistí další nápovědi a postupně odhalují příběh Slavkovského lesa, přezdívaného „uzel zla“. Film zavede postavy do zapadlé vesnice s podivným hostinským, lesní hřbitov, který je prosycen mlhou, opuštěnou fabriku a kostel. Tohle je vlastně fajn základ na horor a věřte tomu, že to dokáže vytvořit pěknou atmosféru a divák má na začátku chvíli naději, že by mohlo jít o slušné překvapení.
V prvních minutách tedy film představí příběh, ale co postavy? Ty, na kterých vám má záležet a ty které budou prožívat ty strašidelné momenty. Povedli se? Na úvod je práce s charaktery jasně prokouknutá a hned poznáte, co se asi bude s kýmkoliv dít za dalších několika minut. Máme tady otravného youtubera, hlavní postavu znalkyni hororů, která jede na zájezd se svým žárlivým přítelem, dále je tady násilník, který neumí udržet svoji agresi a emoce na uzdě se svojí partnerkou, která je křehká a bojí se svého přítele a pak je tady vedoucí zájezdu, který jako hlavní hrdinka miluje horory a postarší paní, která dostala jako dárek tento zájezd, a tak se vydá s ostatními na cestu. Na první dobrou tedy už můžeme odhadnout, jak film asi bude pokračovat. Snímek postupně odhalí, že tohle místo, kde se příběh odehrává je mnoho let opuštěné a lidé se bojí pověsti, která této oblasti předchází, a tak se tam nikdo neodváží chodit. Celkem brzo totiž začne postavy pohlcovat cosi zlého a začnou dělat divné a také nebezpečné věci.
A tady se dostáváme k důležitému bodu. Film se tváří uvědoměle, a tak postavy na začátku říkají všelijaká hororová klišé, která se v tomto žánru dějí a snaží si tento zájezd užít. Tahle uvědomělost vypadá na začátku příjemně jenom do chvíle, než samotný film začne tyhle hororová klišé dělat a postupně si začne odškrtávat všechny možné věci, jaké v tomto žánru moc dobře známe. A je to celkem škoda, protože všechno se začne postupně rozpadat jako domeček z karet. Základ je přitom fajn, jak jsem již psal, ale Uzel zla se pohybuje bohužel na hranici pokusu natočit si čistokrevný horor a žánrová cvičení a nechtěně začne rychle působit jako parodie na brakovou poctu, která je právě tím šedivým brakem.
Zdroj: CinemArt
Filmu chybí větší hravost a odvaha
Jak film postupuje dál a postavy se dostávají z jednoho zastavení za druhým, tak se začnou dít divné věci se kterými se dobře nepracuje. Jak jsem psal u představě postav, tak divákovi začne být jasné se kterými to půjde z kopce. A nepomáhá ani fakt, že dialogy jsou hloupé a občas bolestivé. Jednotlivé události, které mají děsivé a krvavé následky postrádají lepší vykreslení a všechno začne působit extrémně uspěchaně, až to někdy nebude hezké. Do první poloviny jsem to ještě dokázal všechno akceptovat, ačkoliv se přiznám, že mě ani na chvíli nezačal film bavit. Byl jsem především zvědavý, jak se film popasuje s druhou polovinou filmu, kde přijde na uzavření příběhu.
Haluza to bohužel moc nezvládl. Ve druhé polovině, kde má dojít na lámání chleba se to celé začne rozpadat a začne režijní i scenáristický chaos u kterého jsem si říkal, že někdo zapomněl si to po sobě přečíst a dvakrát si to promyslet, protože se najednou začne vrstvit na sebe jedna nepovedená scéna za druhou. Ne že by to bylo lepší v první polovině, ale tam bylo fajn to budování toho, co na postavy čeká a hrálo se ještě trošku na budování atmosféry. Nepomáhá ani fakt, že zlo, které číhá na tomto území začne nahlodávat mysl některých postav, a tak jsme v několika momentech svědky sporů mezi několika charaktery, které ještě v předchozí scéně byli mezi sebou v pohodě. U pár těchto scén jsem si skoro chtěl ťukat na hlavu. A to nemluvím o tom, jak se film začne jednotlivých postav rychle zbavovat. Oceňuji sice krev, useknutou končetinu, ale nejde se zbavit dojmu, že to celé působí blbě. Film prostě lusknutím prstu na nic nečeká a snaží se jet rychle do cíle. A je to vážně škoda. Chybí tady snaha o větší hravost a odvahu udělat atmosférickou hororovku, která nás dovede strašit.
Zdroj: CinemArt
A co samotná hororová stránka filmu?
No, tak tady asi už podle textu můžete odhadnout, že samotná hororová stránka nestojí za řeč. Ano to budování na začátku je fajn, ale to rychle zmizí. Oceňuji filmaře, že se toho nebáli a do filmu dali démona, který půjde po postavách. Démon se objeví v poslední třetině, která se promění v ten pořádný horor zpočátku jsem z toho měl dobrý pocit. Ale bohužel to opět přestane po chvilce fungovat a místo větší gradace a napětí přichází rychlé vystřízlivění, protože ústřední démon se rychle odkryje a přestane z něho vyzařovat respekt a začne to celé vypadat extrémně bezradně. Haluza vlastně nezvládl přechod mezi výletem a hororem a chtělo by to někoho schopnějšího na pozici režiséra.
Přitom je tady řemeslně fajn odvedená práce a kamera se snaží. Ale i zde bych si dokázal najít nějaké to negativum. Například to, že celý snímek mi připadal nudně natočen a chybělo mi zde více střihů a detailů, které by obohatily tento už tak prázdný a nefunkční horor. Navzdory tomu se snaží skladatel Ondřej Brouska, který odvádí dobrou práci. Finále samotné se následně nevyhne dalšímu klišé, o kterém postavy mluví na začátku filmu a vyústění absolutně nefunguje a místo toho se divák v momentě, kdy se hlavní hrdinka snaží zastavit ústředního démona bude místo fandění, aby to hrdinka přežila klepat na čelo, co za hloupost tam vymysleli.
Zdroj: CinemArt
Uzel zla závěrem
Nový český snímek, který je čistokrevným hororem se v mých očích nepovedl a snaha natočit snímek v tomto žánru se sice oceňuje, ale dávat tomu lepší hodnocení, že tady u nás vznikla žánrovka, která jinak normálně nevzniká mi nepřidá dvakrát fér. Režisér Jan Haluza chce točit žánrovky, ale chybí mu hravost, lepší práce se scénářem a pevná režie. Film má přitom fajn základ a ta uvědomělost, že sledujeme horor je příjemná, ale celé se to začne postupně a celkem rychle a nepěkně rozpadat. Je to velká škoda, protože po takovém výsledku se asi nedá očekávat, že více čistokrevných hororů u nás bude vznikat. Přesto je fajn, že tohle u nás vzniklo. Uzel zla tedy nesplnil, v co jsme doufali. Přesto doufám, že horory u nás budou vznikat, protože tento žánr miluji a byl bych rád, kdyby se tady někomu podařilo natočit něco pořádného. Ale to je asi zbožné přání.
Hodnocení: 4/10
Tohle byla recenze na český horor Uzel zla. Doufám, že se vám článek líbil a dejte vědět, jestli jste tomuto hororu dali v kinech šanci nebo ne.
Unikátní dating show o hledání lásky bez oblečení i bez přetvářky. Zatímco běžné seznamky často klamou upravenými fotkami a anonymitou, Naked Attraction sází na syrovou autenticitu. Jeden účastník si vybírá partnera či partnerku z pěti zcela nahých těl, která se postupně odhalují odspoda nahoru. Od piercingů přes jizvy až po ochlupení – každé tělo vypráví vlastní příběh. Tato odvaha přináší nejen napětí, ale i upřímnost, kterou běžné seznamky neumožňují. V pořadu se představí účastníci různých věkových kategorií, tělesných proporcí i orientací – nahota je zde prostředkem k otevřenému dialogu o vztazích, těle a intimitě bez předsudků.
Formát přináší i LGBTQ+ epizody, čímž posiluje inkluzivitu a rozmanitost. Pořadem provází herečka Monika Timková, která do pikantního formátu přináší nejen humor a nadhled, ale i osobní zkušenost se sebepřijetím. V roli „poučené kámošky“ pomáhá účastníkům v intimních rozhodnutích a přispívá i edukativním obsahem o sexualitě a lidském těle...
Fenomén Naked Attraction nově i v Česku na Slovensku
Zdroj: Očko
Pořad Naked Attraction nejspíše není nutné představovat nikomu, kdo to alespoň jednou přetáhl v nějakém nočním podniku, kdy se mezi jeho noční eskapády mohlo řadit i sledování tohoto specifického pořadu. Původem se jedná o britskou show z roku 2016, spoléhá poté na jednoduchý, ale pro mnohé nejspíše snadno kontroverzní princip. Jeden soutěžící hledá potenciálního partnera – přitom před ním stojí několik nahých lidí, jejichž těla jsou postupně odhalována od pasu dolů až po hlavu. Soutěžící v jednotlivých kolech vylučuje ty, kteří ho fyzicky nepřitahují. Nakonec poté zůstane jedna osoba, s níž pak soutěžící jde na rande – tentokrát už v oblečení.
Primární funkce pořadu? Dle vyjádření tvůrců snaha o rozproudění debat o formách přitažlivosti, tělesnosti a předsudcích. Kontroverzní pořad si dle očekávání našel své příznivce, ale i odpůrce. Odpůrci konkrétně často na konceptu pořadu odsuzují formu voyerismu a povrchnost. Přesto na mnozí oceňují prezentaci tělesné diverzity, otevřenosti i přirozenosti. A i když se v Británii pořad dostal předmětem mnoha stížností, britský regulační úřad Ofcom odmítl zahájit vyšetřování, protože i přes nahotu v něm naprosto chybí sexuální aktivita a je vysílán v ideálním (pozdním) čase.
Poslední díl 7. série původního pořadu v domovské Británii byl odvysílán v březnu 2024, následně byl seriálem zrušen. Odkaz pořadu přesto pokračuje. A po německé, nizozemské, dánské, finské, italské, norské, polské, švédské i španělské verzi došlo i na verzi s názvem Naked Attraction Česko & Slovensko. Jak se povedlo převedení specifického fenoménu do lokálních kulis?
Naked Attraction Česko & Slovensko – Jde vůbec něco pokazit?
Zdroj: Očko
Na lokální verzi toho zdánlivě nejde moc zkazit. Tedy za předpokladu, že se bude koncept věrně držet původního konceptu a nebude se snažit s přehnanými novotami. Ve výsledku je poté lokalizace konceptu pořadu sázkou na jistotu. A ničemu to moc nepřekáží. Naked Attraction není ani zdaleka jediným pořadem v historii, který spoléhá na nahotu, běží poté v době, kdy mezi podobné fenomény patří pořady Too Hot To Handle či Love Island. A přesto je Naked Attraction pořad velmi specifický.
Naked Attraction je primárně pro dva typy diváků – ty, kteří se podobný typ pořadu snaží alespoň částečně vnímat seriózně + ty, kteří se jednoduše nechají svézt na vlnách absurdity konceptu a můžou samotnou existencí pořad vnímat tak, že je tak špatný, až je vlastně dobrý. Mnohým může pořad jistě zvětšit sebevědomí, mezi další pozitivní stránky může patřit zmiňovaná podpora tělesné rozmanitosti (body pozitivita!), otevřenost diskuze o sexu, sympatická může pro mnohé být formou zpochybňování povrchního pohledu na krásu. Láska na první pohled sice v kontextu tohoto pořadu může snadno proběhnout, nutně nicméně podotknout, že z jedné strany ten první pohled padne při pohledu na penisy/vagíny těch, kteří se ucházejí o osobu, která hledá tou pravou. Díky rozmanitosti soutěžících nicméně nemusí vždy nutně uspět to největší nádobíčko. A malí kašpárkové tak nemusí vzdávat boj předem.
Srdce a penis na tom správném místě
Zdroj: Očko
Účastníci 1. epizody se stala žena jménem Mirka. Sympatická výbušinářská dělnice a fanynka Harryho Pottera z Vlašimi to v životě neměla jednoduché, v Naked Attraction se poté snažila najít muže, který by se mohl stát její první vážnější známostí po mnoha letech. Mirka je tak postupně konfrontována s pěti různými penisy, koncept pořadu se poté vyvíjí prakticky stejně jako v klasickém konceptu této show. A o sympatiích rozhoduje nejen penis, ale i srdce na tom správném místě.
Nemá moc smysl hodnotit strukturu pořadu na základě jedné účastnice. Jednou se na obrazovce promenáduje pět bambulů, příště to zase může být pět bobrů. Dá se tak snadno věřit, že pro mnohé mužské diváky bude epizoda s Mirkou „Too Homo To Handle“ a nevykoupí jim to nakonec ani nahá Mirka (do naha se nakonec vždy svlékají i ti, kteří se nejdříve mohou kochat). A přesně tak to samozřejmě může fungovat v budoucích epizodách až naopak, různé názory se poté nejspíše budou nevyhnutelně vyskytovat i u přislíbených LGBTQ+ epizod. Je nicméně někdy až absurdní sledovat, jak může samotný koncept pořadu pořád být vnímán tak kontroverzně. V jádru je přitom pořád totiž poměrně neškodný. Nejspíše nicméně samozřejmě jen pro ty, které už jen tak nic nerozhází. A to ani přehlídka pěti buřtíků na jejich plazmové obrazovce.
Sympatická moderátorka
Zdroj: Očko
Monika Timková je jako moderátorka této verze poměrně sympatická, pořadu zvládá jako moderátorka minimálně dát slušnou energii. Problém je nicméně samozřejmě zastíněný v tom, že by prezentace nahých těl tak trochu zastínila jakékoli moderátory. I v případě, že by Naked Attraction moderoval František Ringo Čech, který má s obdivováním pohlavních orgánů své specifické zkušenosti. A je pravděpodobné, že se leckdo bude domnívat, že je československá verze Naked Attraction jakýmsi pokusem o navázání na pořad Rande, který vynikl především účasti (génia či šílence?) Slávka Boury. Dost možná se ovšem nevyplatí mít od Naked Attraction tolik přehnaná očekávání.
Dá se vůbec ještě pořad Naked Attraction vnímat v dnešní době kontroverzně? Divák zvyklý na online obsah nemusí být tímto pořadem vyveden z míry (kdyby za socialismu někdo přišel s podobným pořadem moderovaným Vladimírem Menšíkem, to by bylo jiný kafe), jedná se poté samozřejmě o pořad, který se svým konceptem nevyhnutelně vyčerpá, protože do delší doby zřejmě neskrývá nějaké větší trumfy. Kromě pohledných účastníků a možná i faktu, že přeci jen existují lidé, kteří ještě nejsou moderním sociálním světem „zkaženi“. Není pochyb o tom, že si tenhle pořad své fanoušky najde, snadno se ovšem argumentuje, zda vůbec má nějaký hlubší smysl se jim jakkoliv zabývat. Je nicméně pravděpodobně, že jako doprovodný program ve specifických nočních podnicích bez problému obstojí i právě československá verze.
Pokud ještě někdo váhá nad tím, zda je pořad Naked Attraction Česko & Slovensko pro něj, dost možná mu trochu více napoví euforický komentář, který na svém ČSFD účtu sdílel Martin Pohl – tvůrce například letošního hitu Na plech:
„Je to naprosto perfektní! Oceňuji především selekci pánských účastníků, kde v prvním díle 2/5 jsou regulérní houmlesové a zbytek už se nemůže dočkat až si nad tím rajcem doma vyhoní čůxáka. Na tohle se chci dívat v televizi!“
Naked Attraction Česko & Slovensko závěrem
Naked Attraction Česko & Slovensko není žádnou kulturní revolucí ani televizním hříchem století. Jde spíše o odraz současné doby, v níž je nahota paradoxně všudypřítomná, přitom zároveň stále schopná vyvolávat diskuze. Šokovat už dávno nedokáže. Možná spíš pobaví, pohorší nebo donutí k zamyšlení nad tím, jak moc snadno si lidé zvykli hodnotit druhé podle vzhledu. A i když se za pár měsíců možná zapomene, kdo zrovna stál nahý za sklem, myšlenka pořadu zůstává stejná: ukázat, že tělo je jen jednou částí příběhu, celkovou přitažlivost nicméně nedefinuje. Těžko říct, jak moc má takový pořad vlastně hloubku a jak moc je naivní je v něm jakýkoli přesah hledat. Svůj účel nicméně ve své specifické kategorii pořad splňuje. A minimálně možná nejednoho muže naučí, že je skutečně důležité mít srdce i penis na tom správném místě…
Netflix servíruje další sérii jejich populární antologie o známých vrazích. Po Dahmerovi a Menendézových se své série dočkal také jeden z nejznámějších sériových vrahů, co kdy chodil po této planetě. Ed Gein byl považován za kanibala a nekrofila, nikdy ovšem tyto praktiky nepřiznal. Policii tyto domněnky vyvracel se slovy „vůbec mi nevoněly“. Ed Gein inspiroval spisovatele i filmaře. Mezi tyto filmy patří Psycho, Texaský masakr motorovou pilou nebo Mlčení jehňátek. Stal se synonymem pro tzv. vraha od vedle. Nejvíce se stal znám tím, že z těl mrtvých si vyřezával kůži z které si dělal například oblečení, sedačku a další věci. My z redakce jsme byli na tohle zpracování tohoto vraha velmi zvědaví. Nebudeme to dále prodlužovat. Tohle jsou tedy názory redakce na Monstrum – Příběh Eda Geina.
Recenze redakce na Monstrum – Příběh Eda Geina
Pavel Hrubeš
Zajímavě pojatý seriál, který má rozhodně co říci, přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem se s tvůrci naprosto minul v některých ohledech. Po technické, řemeslné a audiovizuální stránce je to špičkové. Seriál vypadá a zní luxusně. Tvůrci tady odvedli topovou práci a nejvíce si zaslouží pochvalu za rekvizity a masky. Masky jsou tady opravdu děsivé.
Po herecké stránce je to herecký koncert Charlieho Hunnama, pro kterého to byla zatím největší herecká výzva a on jí zvládl s přehledem. Hunnam umí být děsivý ale také jemný a lidský, a o to strašidelnější to je. Hunnamovi se podařilo podat parádní výkon. Suzanna Son je tady parádní a líbila se mi její linka. Určitě si velkou pochvalu zaslouží Vicky Krieps, která se do své role položila a podala hodně zajímavý výkon. Totéž platí i Laurie Metcalf, protože je správně nepříjemná a děsivá. I ostatní herci a herečky podali zajímavé a působivé výkony.
A teď se koukneme na zápory, kterých je požehnaně. Samotný děj je z tvůrčí strany zajímavě uchopený a nabízí nějakou sebereflexi a kontext pro to, co bude v budoucnu následovat – další sériový vrazi, fascinace masovými vrahy, vznik kulturních filmů atd. Je to zajímavý pohled, ale seriál by bez něho úplně fungoval. Ukáže se totiž, že příběh Eda Geina by se dal odvyprávět na čtyři epizody a o nic bychom nepřišli. Ve spoustě dílech je vata, kterou nepotřebujeme a hlavně příběh Ed Geina nikam neposouvá. Osobně mám obrovský problém s posledními dvěmi epizody, ve kterých se tvůrci snaží Eddieho polidštit a ukázat, že za to, co udělal vlastně moc nemůže, protože byl nemocný. To vyznění posledních epizod je místy opravdu nedůstojné a dost mě naštvalo a urazilo. Monstrum: Příběh Eda Geina je rozhodně zajímavý seriály, ale nejsem spokojený jak ho tvůrci pojali.
Hodnocení: 6/10
Zdroj: Netflix
Marek Lízal
Abych se přiznal, tak jsem doteď neviděl nic z této seriálové antologie. Sám nevím proč. Nikdy jsem se k tomu neměl. Ale nyní jsem si řekl, že udělám výjimku a na novou sérii se podívám. Proč? V hlavní roli Charlie Hunnam, kterého miluji a příběh je o slavném vrahovi, který inspiroval Psycho a další slavný filmy. A tak jsem chtěl vidět, co za šíleného člověka to byl. Líbilo se mi tohle zpracování vraha Eda Geina?
Nebudu lhát, ale o Edu Geinovi toho moc nevím, a hlavně o všech detailech. A proč tohle říkám? Není to proto, že mě něco překvapilo, ale proto, že hodně na internetu si lidé stěžují, že tohle zpracování se moc nepovedlo. Lidé píšou, že spoustu věcí nedává smysl a nestali se. Za sebe řeknu, že tohle nijak řešit nebudu, přesto napíšu, že jsem po důkladnějším zjištění si také řekl, že tohle bylo trochu víc mimo realitu. Proč tomu tak je?
Je to asi jednoduché, ale příběh o Jeffreym Dahmerovi a bratrů Menendezových byl zpracovaný realisticky a Ed Gein, kdyby byl až moc odvyprávěn dle skutečnosti, tak by asi tahle antologie byla odvyprávěna během 4 dílů. Tvůrci se pokusili o zajímavou strukturu vyprávění a za sebe řeknu, že tohle je největší kámen úrazu. Tvůrci se až moc snaží polidštit Eda Geina, ukázat nám, jak byl stvořen všemi událostmi okolo, jak se stal inspirací pro další vrahy a filmaře. Mě by se osobně víc líbilo, kdyby se to zaměřilo pouze na Eda a mělo to temnější a vážnější tón, bylo to totiž někdy vtipnější, než by mělo být. Seriál někdy skočí do jiné doby (nacistické Německo), natáčení Psycha a jak moc to ovlivnilo představitele hlavní role Anthonyho Perkinse, a tak dále. Nelíbila se mi ani moc práce s vedlejšími postavami.
Seriál je ale nejsilnější ve chvíli, kdy je na scéně Ed Gein. Charlie Hunnam zahrál Geina neskutečně a jestli po tomhle nedostane všechna ocenění, tak nevím, za co jiného by to měl dostat. Podařilo se mu zahrát Geina děsivě, citlivého a zároveň emocionálního. U posledních dílů jsem si říkal, že spoustě lidem bude líto. Což je dle mého také něco, co se mi na tomto zpracování nelíbí. Gein byl vrah, který možná byl nemocný a měl svoje problémy, ale litovat ho je podle mého trošku mimo. Přesto si Hunnam zaslouží velký respekt.
Série od Ed Geinovi sice nenaplnila svá očekávání, ale jde o zajímavě zpracovaný seriál, který se možná vymyká realitě a spoustu věcí je tady zbytečných a někdy je to nudnější, než by mělo být, ale nejde tomu upřít fakt, že příběh Eda Geina je fascinující, už jen to, jak ovlivnil popkulturu. Seriál má jinak perfektní řemeslnou stránku, herecké výkony, někdy se umí pěkně proměnit do hororu a být správně nepříjemný i strašidelný. Kdo má rád tyhle seriály/filmy o vrazích, kterým se nahlídne více do nitra a prozkoumá se jejich příběh, tak určitě by neměl Ed Geina prošvihnout. Jen je důležité, jestli znáte jeho život. Pokud se nevyznáte, tak asi si to užijete víc než jiní diváci.
P.S. Možná to vypadá, že hodně kritizuji, ale nakonec dávám solidní hodnocení, protože nejde o špatnou věc. Jen má svoje mouchy a dalo se to rozhodně udělat lépe.
Hodnocení: 7/10
Toto byly naše dojmy a názory na Monstrum – Příběh Eda Geina. Doufáme, že se vám text líbil a podle něj se rozhodnete jestli seriálu dáte šanci nebo ne.
