Britský film Přísahám, že za to nemůžu je natočený podle skutečného příběhu Johna Davidsona (Robert Aramayo). Vypráví intimní a silný příběh o jeho zpočátku bezstarostném dospívání ukončeném drsným odcizením, kdy je odmítán nechápajícím okolním světem a tápavě hledá vlastní život. Johnovo setkání s Dottie (Maxine Peake), energickou matkou bývalého spolužáka Murrayho (Francesco Piacentini-Smith), mu otevře novou cestu do světa, ve kterém nachází podporu, porozumění a odvahu čelit vlastnímu životu a osudu. Díky tomuto vztahu se jeho stud a izolace mění v sílu, nachází i radost a schopnost často vtipně použít své postižení k osvětě a pochopení. Možná si toho všimne i britská královna…

Robert Aramayo je herec, kterého si možná mnozí pamatují jako mladého Eddarda Starka ze seriálu Hra o trůny či elfa Elronda ze seriálu Pán prstenů: Prsteny moci. Aramayo si před pár měsíci došel pro cenu BAFTA za výkon ve filmu Přísahám, že za to nemůžu, ve kterém ztvárnil Johna Davidsona. Davidson je muž, který již při nástupu na střední školu začal projevovat symptomy Tourettova syndromu. V pozdější části života se z něj stal aktivista, dnes je již ve Velké Británii národně uznávaným ambasadorem Tourettova syndromu, který pořádá přednášky a workshopy pro školní žáky a učitele. Jde tak o další příběh, který psal sám život. A proto nejspíše bylo nevyhnutelné, že o Davidsonově životě vznikne také film. Jak film režiséra a scenáristy Kirka Jonese dopadl?

Přísahám, že za to nemůžu – Silný lidský příběh zpracován jako feel-good podívaná 

Film sleduje život Davidsona napříč 40 lety, konkrétně mezi lety 1983–2023. Ve 12 letech jde o nadějného fotbalového brankaře, který začíná navštěvovat střední školu, přivydělá si díky rozvozu novin a napjatě očekává své první rande v životě. Jenže právě na něm se všechno začne hroutit. Jeden tik za druhým, nekontrolované nadávání a nepříliš velké pochopení ze strany okolí. Vše tak vede k tomu, že John přijde o šanci na profesionální fotbalovou kariéru, nedokončí střední školu a navíc se jeho rodiče rozvedou, což si John klade za vinu. Po neúspěšné sebevraždě začíná užívat léky, které mají příznaky Tourettova syndromu mírnit, společnost se nicméně pořád na Johna dívá skrze prsty – především i proto, že o Tourettově syndromu v 90. letech neexistuje takové povědomí. Vše ovšem změní setkání s Dottie, matkou Johnova kamaráda Murrayho, které má zbývat šest měsíců života. Ta se svůj zbývající rozhodně věnovat tomu, aby mohl John začít novou část svého života.

Jde o silný lidský příběh, který je ještě více emociální v momentech, kdy si člověk uvědomují, že sleduje příběh, který napsal sám život. Kirk Jones nicméně film zpracovává jako feel-good podívanou – takový ten klasický film, který má především pohladit po duši a ideálně také přivézt jistou osvětu. Proti Tourettově syndromu se totiž dá bojovat poměrně snadnými nástroji – toleranci a pochopením. John je v tomto filmu vykreslen jako velmi milý a přátelský chlapík, jehož jedinou slabostí jsou příznaky Tourettova syndromu. Občas vám řekne, že jste kunda, občas vás uhodí do obličeje či vám flusne do pití, není to ovšem jeho chyba. Ne všichni si to ovšem uvědomují, i proto může být John těmi, kteří nemají o jeho situaci povědomí, vnímán jako recidivista. Je to přitom právě Dottie, která skrze své pochopení umožní Johnovi začít novou kapitolu života v moment, kdy se může zdát, že už John nemůže žít normální život. Což neznamená, že nemůže žít alespoň šťastný život.

Skvělý Robert Aramayo

Robert Aramayo může být příkladem herce, o kterém mnozí nemají povědomí, přes noc se to ovšem může změnit. V hlavní roli je totiž skvělý a především naprosto věrohodný – ani Karel Ondrka by to snad nezahrál líp. Film je pojat jako dramedie. Sám John ve filmu říká, že i on sám se občas zasměje tomu, co nekontrolovatelně vyjde z jeho úst, podobně vysmáti pak pravděpodobně budou i diváci. Je tam ovšem jistá hranice – kdy ještě je úsměvné smát se jednotlivým situacím, které z příznaků pramení… a kdy už se prostě jen smějeme vadě člověka. Z Johna ve filmu padá jedna sprosťárna za druhou, úsměvné je ovšem spíše Aramayovo podání. Aramayo se nicméně zároveň vyhýbá tomu, aby byl jeho výkon karikaturní. Může za to i přesvědčivé kopírování tradičních symptomů. Nejsilnější je nicméně Aramayův výkon v momentech, kdy jde jeho Tourett stranou – a divák tak může poznávat skutečného Johna.

Jonesův scénář se nejspíše cíleně vyhýbá momentům, které Johna medializovali, především dokumentu John’s Not Mad, který stanice BBC odvysílala v roce 1989 – tehdy Johnovi bylo 16 let. Jones musí pořád odvyprávět 40 let Davidsonova života v dvouhodinovém filmu, i proto musí k jeho životu přistupovat lehce zkratkovitě. Neznamená to ovšem, že je to nutně špatně. Příběh má stabilní kostru, která dokáže odvyprávět stěžejní body Johnova příběhu – komplikované vztahy s matkou, snahy o nalezení práce, později i právě snahu pomoct těm, které stejně jako on žijí s Tourettem. Do velké míry je to příběh vyprávěný skrze různé epizodky, které často propojují i návraty vedlejších postav. Za pochodu se pak nedostaví pocit, že něco vyloženě zásadního chybí. Jonesův scénář je v tomto ohledu soustředěný a dokáže odvyprávět vše, co nejspíše odvyprávět chce.

Forrest Gump pro novou generaci?

Britskou náturu snímku podporuje nejen účast písní od New Orderu či Oasis, za pochodu se pak může snadno zdát to, že jde o film, který můžou snadno mnozí odsoudit za to, jak moc je vděčný. Forrest Gump pro novou generaci – nejen onou kombinací humoru a těžkých témat, feel-good tónu a cílení na empatii a lidskost. Komediální momenty střídají ty, při kterých může snadno ukápnout pár slz, důležitější je nicméně to, že v těchto přechodech funguje i nějaký vývoj. Jde o film, který můžou nesnášet všichni odpůrci takzvaných sluníčkářů, je to film, který se vymezuje vůči stigmatizaci a diskriminaci lidí s jistou formou znevýhodnění. Přísahám, že za to nemůžu může fungovat jako celovečerní osvětová reklama proti jedné vadě, existuje nicméně pořád početná skupinka lidí, která bude proti někomu zbrojit čistě na základě toho, že je „jiný“. Absence tolerance a pochopení je bohužel pořád až příliš velkým problémem moderního světa. A nebo prostě Davidsonův syndrom někdo smete ze stolu, protože je z toho alespoň pár rádoby kontroverzních sekund na předávání cen BAFTA.

Existují samozřejmě i lidé, kteří mohou žít v představě, že si někdo Tourettův syndrom vymýšlí, aby měl jistou formu výhody – to ostatně satirizovala již jedna epizoda seriálu Městečko South Park. Samotný film ovšem adresuje jednu zásadní otázku – proč by tohle někdo dělal? Proč by někdo fingoval vadu, která vám zabrání najít si pořádnou práci, partnera a vést normální život? Mezi nejsilnější momenty patří scény, kdy se sám John snaží se svou nemocí bojovat – třeba u soudu, kdy mu příznaky Touretta brání v tom, aby odpřísáhl přísahu před soudem, před který se také dostane kvůli své vadě. Aramayo mohl film pojmout jako černou komedii nebo psychologické drama, výsledek je ovšem sympaticky někde mezi.

Film, který nejde nemít rád

Přísahám, že za to nemůžu historii kinematografie nepřepisuje historii kinematografie ani nepřichází s revoluční formou vyprávění. Přesto jde o film, který nejde nemít rád. Konec se i díky sázce na Oasis může leckomu zdát jako příliš tlačený na sílu, především v moment, kdy při startu závěrečných titulků začnou běžet záběry skutečného Johna Davidsona (dojde i na záběry ze zmiňovaného dokumentu John’s Not Mad). Právě vyobrazení skutečného Davidsona ovšem filmu podtrhuje autenticitu. Mnoha biografickým filmům se často vytýká jistá vyumělkovanost, která hraničí až s čistým kalkulem. To ovšem případ Přísahám, že za to nemůžu není. A i když spojení „hřejivý film“ pořád mohou mnozí vnímat jako urážku, málokteré spojení k tomuto filmu pasuje lépe. Především v moment, kdy se ukáže, že Přísahám, že za to nemůžu je sice v první řadě velká show Roberta Aramaya, ve vedlejších rolích mu ovšem zdatně sekundují Peter Mullan, Shirley Henderson či Maxine Peake.

Z Přísahám, že za to nemůžu se i díky tomu může snadno stát jeden z nejuznávanějších britských filmů posledních let. Kirk Jones tu nemusí strhat přelomovým řemeslem, stačí, že film vede pevnou rukou a i díky tomu je ve výsledku plný emocí. Dalším filmem Jonese, který se již chopil režie první Kouzelné chůvy Nanny McPhee, bude adaptace dětských knížek Mr. Benn, která se nejspíše bude chtít svézt na vlně úspěchu filmové série Paddington – tahle tvůrčí volba pak při sledování jeho posledního filmu dává smysl. Přísahám, že za to nemůžu je vyložená pohádka pro odrostlejší. I to můžou mnozí vnímat jako drobné varování, kdo má ovšem pro tyto lidské příběhy slabost, Přísahám, že za to nemůžu je pro ně jasná volba.

Přísahám, že za to nemůžu závěrem 

Přísahám, že za to nemůžu není revolucí ani přelomem v rámci filmového vyprávění, přesto jde o mimořádně funkční a lidsky silné dílo, které dokáže vyvolat emoce bez zbytečné manipulace či patosu. Kirk Jones staví na jednoduchém, ale pevně vystavěném příběhu, který stojí především na empatii, pochopení a snaze ukázat svět očima člověka s Tourettovým syndromem. Robert Aramayo zde podává výkon, který film nese, aniž by jej přebíjel – díky němu John Davidson nepůsobí jako „případ“, ale jako plnohodnotná osobnost se všemi radostmi, pády i vnitřní silou. Vedle něj snímek těží z přesně vyvážené kombinace humoru a dramatu, která nikdy nepůsobí samoúčelně.

Výsledkem je dílo, které sice nepřekvapí formou, ale o to více zasáhne obsahem. Přísahám, že za to nemůžu je citlivý, přístupný a upřímný portrét člověka, jehož život dokazuje, že i s omezením lze najít cestu k důstojnosti, smyslu a určité formě štěstí. Film, který nestaví na velkých gestech, ale zůstává v paměti právě svou přirozenou lidskostí. Méně je v tomto případě skutečně více…

Verdikt: 8 z 10