Triptych tvořený na sebe navazujícími povídkami. Všechny tři příběhy se týkají vztahů mezi dospělými dětmi, jejich poněkud odtažitými rodiči (nebo rodičem) a mezi sebou navzájem. Odcizení sourozenci se po letech opět setkávají a jsou nuceni čelit nevyřešeným napětím a přehodnotit své napjaté vztahy s emocionálně vzdálenými rodiči…
Režisér a scenárista Jim Jarmusch, kterému se často přezdívá král nezávislého filmu, uvedl na loňském Benátském filmovém festivalu svůj 14. celovečerní film s názvem Otec Matka Sestra Bratr. Ve výsledku na tamto festivalu dostal Jarmusch Zlatého lva za nejlepší film, což je pro filmaře, který 22. 1. 2026 oslaví své 73. narozeniny, jeden z kariérních vrcholů. Po vzoru Jarmuschových filmů Kafe a cigára či Tajuplný vlak se jedná o antologii, která je konkrétně složena ze tří příběhů. Nechybí v nich již zajetí Jarmuschovi spolupracovníci (Tom Waits, Adam Driver, Cate Blanchett…) ani herecké tváře, se kterými spolupracuje poprvé (Vicky Krieps, Mayim Bialik…). Výsledkem je poté film, který snadno dokáže evokovat klasickou tvorbu Jima Jarmusche. A každý si sám jistě ujasní, zda to pro něj znamená dobrou zprávu.
Otec Matka Sestra Bratr – Další meditační film Jima Jarmusche
Tři nové Jarmuschovy příběhy se postupně odehrávají ve Spojených státech, Dublinu a Paříži. V prvním se řeší napětí mezi dítětem a rodiči, v druhém představa o hodnotách mezi dvěma odlišnými generacemi, v tom třetím zase snaha o vyrovnání se ztrátou rodičů. Příběhy tak spojují rodinné vztahy a různé formy rodinných dynamik. Jedná se poté o další Jarmuschův meditační film – podobně jako dekádu starý Paterson pojednával o každodenní rutině, Otec Matka Sestra Bratr se podobným způsobem staví k životu ústředních postav. Jsou to zdánlivě obyčejné výjevy ze života, které ovšem mají přidanou hodnotu v drobných gestech či postupném odhalování, že se film skutečně nevěnuje pouze banálním výjevům.
Jarmusch i tentokrát kreativně přistupuje k vyprávění, není přitom tak nesnesitelný jako v případě vyloženě provokativního Mrtví neumírají. Nevyhnutelně stárne, přesto dokáže realizovat film, který pojednává o střetu generací, není přitom zbytečně nakloněn k postavám, které zastupují generaci starší. Tři příběhy spojují jisté motivy i vypravěčské techniky, jejich velká výhoda ovšem tkví v tom, že je každý o něčem jiném. Ať už jde o příběh sourozenců, kteří navštěvují ovdovělého otce, sester, které před svou matkou vytvářejí iluzi lepšího života, či sourozenců, kteří truchlí nad zesnulými rodiči a právě po jejich smrti o nich zjišťují nové informace. V každém z nich se odehrává tak trochu jiná dynamika mezi sourozenci, v každém z nich se k rodičům přistupuje trochu jiným způsobem. Ve všech jde ovšem o odlišnosti mezi starší a mladší generací, každodenní momenty i tiché momenty, které podtrhují meditativnost.
Jim Jarmusch je tak moc Jim Jarmusch, jak to jde
I v tomto ohledu jde o film Jima Jarmusche. Kdo je většinu jeho filmů svorně nenávidí, nejeví se dvakrát pravděpodobné, že by se na tom mělo u Otce Matky Sestry Bratra cokoliv měnit. Jeho kariéra se přitom svým způsobem dělí na dvě kategorie – experimentálnější/provokativnější filmy (už prakticky kultovní filmy Ghost Dog – Cesta samuraje či Přežijí jen milenci, zmiňované Mrtví neumírají) a meditativní filmy na pomezí každodenních studií, ve kterých Jarmusch slouží spíše jako pozorovatel (zmiňovaný Paterson). Otec Matka Sestra Bratr spadá do druhé, v kontextu Jarmuschovy kariéry vděčnější kategorie. Pořád má slabost pro sarkastický humor, pořád točí filmy, které budou pro mnohé nesnesitelné, protože se v nich „nic neděje“. A přesto by se těžko hledal tvůrce, který takovéto filmy točí lépe.
Na filmu se podíleli dva kameramani, kdy Frederick Elmes točil příběh s názvem Otec (USA), Yorick Le Saux poté příběhy Matka (Dublin) a Sestra Bratr (Francie). I přes účast dvou kameramanů má výsledek jednotnou vizuální formu. Ve všech třech částech se alespoň chvíli jezdí autem, občas se objeví ptačí perspektiva, i přes jiné lokace se na film kouká konzistentně hezky. A především segment z Paříže dává dost jasně najevo, že Jarmusch šikovně uvažuje i nad kompozicí barev. A navíc se postupem času skutečně ukáže, že i když jde o antologii tvořenou třemi separátními příběhy, které zdánlivě nemohou být více odlišné, spojuje je toho víc, než by si v jejich průběhu kdokoli dokázal tipnout.
V komornosti je síla
Je to komorně vyprávěná sbírka příběhů o nedokonalosti v rodinách, právě i v tom tkví síla celé této antologie. Dokáže být úsměvná i nepříjemná svou autenticitou, protože různé dynamiky rodinných příslušníků dokáže vystihnout způsoby, které jsou až zarážející. Minimálně se tedy dá snadno věřit tomu, že se v příbězích Jarmuschovy antologie mnozí poznají. Je to film protkaný melancholickým nádechem a zdánlivě přirozených emocí – takových, které dokáží vyvolat pocit, že mezi postavami příběhů skutečně existují pevná rodinná pouta a že by jednotlivým hercům člověk skutečně uvěřil, že se jedná o skutečné příbuzné, kteří kamerami nechávají zachytit jeden z autentických výjevů z jejich života. Přirozenější dialogy navíc Jarmusch pravděpodobně nepsal od krátkometrážní trilogie Káva a cigarety.
Otec Matka Sestra Bratr tak potvrzuje Jarmuschovu schopnost nalézat význam v každodennosti. I když se tempo filmu může zdát pomalé a dějové linie zdánlivě nenápadné, právě v detailech a nuancích spočívá jejich síla. Se střetem generací, rodinnými nedorozuměními či ztrátou navíc pracuje způsobem, který si vystačí s málem, přesto je ve výsledku účelný. I Jarmuschův meditativní přístup dokáže být emotivně intenzivní, i když nikdy neopustí upřednostňovaný minimalismus. Jestli se tak má jednat o další důkaz toho, proč je Jarmusch považován za krále nezávislého filmu, svůj účel Otec Matka Sestra Bratr plní. A svým způsobem dává smysl, proč jeho novince propadla minimálně porota v Benátkách. Mnohem obtížněji se soudí, zda může být Jarmuschova novinka filmem, díky kterému ho mnozí vezmou na milost; jakmile ovšem jednou nastane čas ohlížet se za Jarmuschovým odkazem, Otec Matka Sestra Bratr nejspíše v tomto ohledu přehlížen nebude.
Otec Matka Sestra Bratr závěrem
Otec Matka Sestra Bratr potvrzuje, že Jim Jarmusch nepatří mezi nejuznávanější nezávislé filmové tvůrce náhodou. Jeho novinka je tichou oslavou rodiny, generací a drobných gest, která dělají život plným – a právě v této zdánlivé komornosti spočívá její síla. Ať už divák patří mezi dlouholeté fanoušky Jarmusche, nebo s jeho tvorbou teprve začíná, tato antologie dokáže naznačit, že není označován jako král nezávislého filmu náhodou…
Verdikt: 7,5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Mubi
