Mickey 17 – očekávaná sci-fi adaptace s Pattinsonem v dvojroli
Po úspěchu oscarového Parazita z roku 2019 se režisér Bong Joon-ho po delší odmlce vrací na plátna, tentokrát se sci-fi dramatem Mickey 17, v němž hlavní role ztvárnili Robert Pattinson, Mark Ruffalo, Naomi Ackie a Toni Collette. Film sleduje kolonizační výpravu na planetu Niflheim pod vedením autoritáře a neúspěšného politika Kennetha Marshalla, kterému bylo na Zemi zakázáno používat revoluční technologii 3D tisku lidského těla. Mickey, kterého ztvární Pattinson, se stává testovacím subjektem velké technologické společnosti, jež se snaží planetu osídlit. Před kolonizací je však nutné vyvinout vakcíny a otestovat prostředí, aby vesmírní konkvistadoři přežili – a právě k tomu slouží „nahraditelný” Mickey, kterého po každé smrti znovu vytisknou a nahrají mu zpět vzpomínky a osobnost.
Revoluční příběh Mickey 17 nenabízí, ale stále dokáže překvapit
Příběhy s tématem kolonialismu dnes nejsou žádnou novinkou. Film může připomenout snímky jako Avatar nebo Interstellar, které ve svém jádru kombinují dobře napsané postavy se zajímavými myšlenkami pohledu na život. Tyto vlastnosti filmu částečně chybí, jelikož Mickey Barnes je obyčejný a zadlužený člověk, který se rozhodne zapojit do programu „nahraditelných”, aby takto unikl nepříjemným následkům nesplácení půjček na otevření stánku s makronkami. Z této lidské, potažmo morální stránky zde tedy nevzniká pramalý důvod, proč by nás jeho osud měl ve výsledku zajímat.
V tu chvíli přichází na řadu instinktivní lidská lítost a zároveň i konceptualizace ztráty vlastní identity, která se každou smrtí posouvá o stupínek výše. Mnohé diváky pravděpodobně přivede ke známému myšlenkovému cvičení Theseovy lodi. V tom jde ve zkratce o to, že pokud postupně nahradíme každý díl a součástku jedné a té samé lodi, tak výsledná loď už nebude tou původní, ale zároveň částečně ano, protože ta pomyslná kostra zůstává.
Kolonizace v političtějším kabátku
Jev, který Mickeyho a například zmiňovaného Avatara pojí dohromady, je pohled archetypálních vůdcovských postav na sebe samé. Vnímají se totiž tak, že jsou v právu a domorodé obyvatele vidí jako vetřelce a nebezpečná stvoření, čemuž tak ale není, i když se to tak může ze začátku jevit. V tomto ohledu film žádné revoluční pojetí nenabízí, naopak přehnaně zachází do detailů, a to i u situací, kdy to doopravdy není zapotřebí. A teď nemám na mysli komentování současné politické situace v Americe, především prostřednictvím Ruffalovy postavy Kennetha Marshalla, jelikož tyto paralely jsou viditelné zejména ve světle uplynulých týdnů a dávat to filmu za zlé není až takovým způsobem na místě. Přece jenom se natáčel už nějakou dobu, přetáčky se mu nevyhnuly a v ranějších fázích vývoje filmu, tedy před začátkem volební kampaně Donalda Trumpa, scény parodující amerického prezidenta s jeho bližními nemusely působit tak do očí bijící. Po několika aktuálních vystoupeních v médiích už ovšem tak působí. Mám tedy na mysli spíše podrobný rozbor a vysvětlování procesu klonování samotným Mickeym jako vypravěčem, které zejména v expoziční části filmu nenahrává tempu, jenž po zbytek lehce nadstandardní stopáže výrazně kolísá.
Filosofická rovina Mickeymu neschází
Zajímavých myšlenek se objevuje hned několik, ale nejsou vždy dotažené do úplného konce. Romantická linka s agentkou Nashou zprvu funguje, ale není zde věnovaný prostor například vnímání vztahu s novou verzí Mickeyho, ať už z pohledu jeho nebo Nashy. Ale je pochopitelné, že se scénář nemůže utopit v nekonečném filosofování, pokud chce udržet soudržný příběh. Na druhou stranu je film vhodným odrazovým můstkem k následné debatě o životě, nahraditelnosti nebo korporacích, což jsou všechno zásadní témata příběhu. Zato samotná dvojrole Mickeyho 17 a 18 v podání Pattinsona a především pak zápal Marka Ruffala v roli Kennetha Marshalla jsou tím opravdovým energickým nábojem celého projektu. A právě díky této postavě film funguje i v komediálních scénách – zvlášť v kombinaci s jeho ženou (Toni Collette), se kterou tvoří bizarní, ale zábavnou dvojici.
Po technické stránce nelze prakticky nic vytknout, kamera nenabídne nijak zásadní jaw-dropping momenty, ale je po celou dobu kvalitou konzistentní. Jak vizuální efekty, tak i relativně explicitní scény opakovaných smrtí Mickeyho a ostatních fungují bez problému. Hudba je v tomto filmu zásadním prvkem, který jednotlivé části plynule stmeluje a přispívá k celkovému naladění diváka.
Mickey 17 závěrem
Snímek je ambiciózní sci-fi drama, které se dotýká témat kolonialismu, identity a etiky klonování, ale jeho vyprávění místy ztrácí na tempu kvůli přehnané expozici. Zatímco hlavní postava Mickeyho ve své ryzí formě postrádá hlubší divácký zájem, film nabízí zajímavé myšlenkové koncepty a prostor pro filosofickou debatu právě díky zmiňovanému klonování. Herecké výkony, zejména Roberta Pattinsona a Marka Ruffala, vnášejí do filmu energii a humor. Technická stránka včetně vizuálních efektů a hudby zůstává na vysoké úrovni. Přestože film nepřináší zcela revoluční zážitek, díky svému pojetí a tématům stojí za pozornost, protože právě ta v divákovi rezonují a vedou k zajímavým úvahám
Hodnocení: 7,5/10
Zdroj titulního obrázku: Warner Bros.
