Bratr Willie (John David Washington) a sestra Berniece (Danielle Deadwyler) se přetahují o drahocenný klavír po svých předcích. Přitom ale vyjde najevo, že minulost i odkaz jejich rodiny pro každého z nich znamená něco jiného….
Lekce piana – Úspěšná divadelní hra se dočkala filmové adaptace
John David Washington se díky filmům jako BlaKkKlansman, Tenet, Malcolm a Marie nebo Stvořitel projevil jako herec, který svému slavnému otci Denzelu Washingtonovi určitě nedělá ostudu. Dvojnásobný držitel Oscara má ovšem také druhého syna. Malcolm Washington se místo herectví rozhodl vydat trochu v jiných stopách svého otce. Konkrétně směrem režie, které se jeho otec také občas chopí (jako režisér Denzel Washington realizoval celkem 4 filmy). Jeho režijní debut Lekce piana uvedený na Netflixu je adaptací divadelní hry, která byla poprvé uvedena v 1987.
Ve hře Augusta Wilsona (u Netflixu vznikla již jeho adaptace divadelní hry s názvem Ma Rainey’s Black Bottom, Denzel Washington zase jako režisér v roce 2016 realizoval adaptaci jeho divadelní hry Ploty) si během prvotního uvedení zahrál i Samuel L. Jackson. Jacksona v roli 1988 v roli Willieho nahradil Charles S. Dutton, který si tuto roli zahrál také v televizní adaptaci z roku 1995. Jackson se k divadelní hře vrátil v rámci revivalu v roce 2022, kdy převzal roli Charlese původně ztvárněnou Carlem Gordonem. Snímek Malcolma Washingtona se drží obsazení právě revivalu z roku 2022, ve filmu se tak v roli Willieho objevuje John David Washington. Jen například Danielle Brooks v roli Berniece střídá Danielle Deadwyler. Bude Malcolm Washington další člen slavné rodiny, kterého se vyplatí sledovat?
Lekce Piana trpí handicapem nejedné filmové adaptace divadelní hry
Pro afroamerickou divadelní scénu je jméno August Wilson tak stěžejní jako jméno Stephen Sondheim (West Side Story, Sweeney Todd, Into the Woods) pro muzikálovou scénu. Dává tak smysl, že je pro tvůrce jako Denzel Washington nebo nebo George C. Wolfe důležité jeho díla přenášet do audiovizuální podoby. Při adaptování klasických divadelních her je to ovšem celé jaksi složitější nežli u muzikálů, které mohou většinu času sázet na nějakou zajímavou výpravu a zajímavé audiovizuální dodatky. Často je totiž na filmech poznat, že jde o adaptace divadelních předloh a snadněji se potom vyvolává pocit, že tyto divadelní hry vlastně žádnou adaptaci nepotřebují. Takhle se přeci spálil i Jan Hřebejk.
Filmová adaptace Lekce piana pochopitelně těží z toho, že je filmovou adaptací. Je nákladnější nežli průměrná repríza na Broadwayi. Divadelní kořeny jsou ovšem příliš očividné a pořád se vlastně tak nějak nejde zbavit pocitu, že je tahle adaptace tak trochu zbytečná. Především proto, že dialogy neprocházejí žádnou zásadní úpravou a jsou až příliš divadelní. I zmíněná filmová Ma Rainey’s Black Bottom byla méně prohlédnutelná. Washingtonova Lekce piana má tak spíše blíže k Plotům jeho otce.
Konfrontace s minulostí
Všem je nejspíše jasné, že Lekce piana není filmem pro hrdé členy KKK nebo diváky, kteří trpí melanofobií. Sám August Wilson původní hru vytvořil jako jakousi formu konfrontace s afroamerickou historií. Rasismus, otroctví, občas neschopnost překonat nástrahy minulosti. Základní premise je filmová adaptace velmi věrná a poměrně zajímavé vrstvy Wilsonovi divadelní hry tak filmovému zpracování v podstatě nechybí. Jen mají po sledování filmu ty divadelní prkna přeci jen trochu větší kouzlo.
Malcolm Washington si zřejmě rozumí s řemeslem a zvládá poměrně schopně zpracovat hororové prvky. Nejmladší Washington tak minimálně zvládá vyvolat pozornost a prokázat, že by se jako režisér mohl zajímavě vyvíjet. Ani v tomto případě nepůjde v rodině Washingtonů o nepotismus. Jen by nemusel příště realizovat dost možná příliš nevděčnou látku. Filmová Lekce piana působí jako adaptace něčeho, co je očividně divadelní hra. Nikdo se příliš nezamýšlel nad tím, že divadelní prkna a filmové médium fungují na zcela jiných principech a že při adaptování populární divadelní hry nejde sázet pouze na to, že na divadelních prknech i díky všem divadelním oceněním nejspíše funguje.
Lekce piana těží ze silné předlohy. Sama nic světoborného nepřináší
Síla divadelní předlohy je zřejmá. Washingtonova Lekce piana těží ze silného zdrojového materiálu, který působivě líčí hádky rodiny nad jejím dědictvím, aby se náhle řešila jejich rodinná pouta a to, co přesně vlastně piano symbolizuje. Jestli film něco zvládne, je to fakt, že se August Wilson posmrtně okamžitě stane ještě více ceněným divadelním autorem.
Malcolm Washington tak odvádí slušné řemeslo a tím to vlastně končí. Filmová adaptace nic světoborného nepřináší. Většina hereckého obsazení je výtečná (Ray Fisher je pořád tak trochu poleno), Danielle Deadwyler by teoreticky snadno mohla bojovat o oscarovou nominaci. Jako filmová adaptace své předlohy je ovšem Lekce piana tak trošku nemotorná. A to především v moment, kdy dojde na doslova druhé dějství. Wilsonova divadelní předloha má alespoň šanci dostat se trošku větší pozornosti. Ale pořád bude nosnější se někde pokusit dostat k původní broadwayské hře. Na této filmové adaptaci je pořád něco trošku shnilého. A to člověk nutně nemusí mít hned na mysli pořád nemastného neslaného Raye Fishera!
Lekce piana je jako adaptace divadelní hry vlastně tak trochu oříšek
Na jednu stranu to cele má řemeslné kvality a rozhodně bude stát za to vidět Washingtona Jr. u něčeho, kde bude moci být ještě krapet kreativnější. Na druhou stranu se tu pořád sází na divadelní předlohu a adaptování divadla je příliš očividné. Už divadelní předloha navíc působí prazvláštním mysteriózním dodatkem, který celý koncept krapet posouvá nad rámec konverzačního dohadování o rodinném majetku. Divadelní „archaismus“ má ovšem ve výsledku za následek toho, že celá filmová adaptace nepůsobí vyloženě živelně. A to ať se herci snaží sebevíc. O to více láká někde vidět kompletní divadelní hru a vidět většinu z herců v „přirozeném prostředí“ pro tuhle látku. Na Netflixu to totiž celé dohromady pořád tak úplně nesedí.
Pořád se tu ovšem alespoň prezentuje jeden zřejmě šikovný režijní talent, který po vzoru svého otce dává prostor jednomu stěžejnímu divadelnímu autorovi. Za to mu patří respekt. Zároveň je to ovšem pořád až příliš očividně divadelní adaptace, která zřejmě neprošla ani žádnou zásadní filmovou revizí. Dost možná by bylo rozumnější, kdyby se Netflix inspiroval záznamem Hamiltona z Disney+ a investoval radši do něho (o Raye Fishera bychom nicméně stejně nepřišli!). Už jenom ukázky z divadelní předlohy jsou totiž paradoxně živější nežli filmová adaptace.
Lekce piana závěrem
Malcolm Washington nemusí sázet na nepotismus. Na to je to očividně alespoň trochu šikovný tvůrce, který zvládl realizovat filmovou adaptaci divadelní hry, která si zvládá tak trošku pohrávat se žánry. Jako filmová adaptace divadelní předlohy ovšem Lekce piana působí po celou dobu až příliš divadelně, kdy si nikdo neuvědomil, že jsou film a divadlo dva separátní typy médií, které fungují na odlišných principech. Vyložený neúspěch se nekoná, plnokrevná filmová adaptace fungující sama o sobě ovšem také ne. Divadelní záznam v HD kvalitě bude jistě mnohem zajímavější….
